TEXT: KELLY PANAYI, PŘEKLAD: MARTIN ŘEHÁČEK
Když se na to podíváme s odstupem, můžeme vintage fashion vnímat jako něco naproto skvělého, nebo taky trochu nehygienickýho, ujetýho a zašlýho. Jo, přesně tohle si asi některý lidi budou myslet, když si oblečete uzký sešlý džíny z roku 1970 ozdobený podobně jetým páskem. Naštěstí k těmhle zvěrozvěstům čistoty nepatřím. Možnost vzít si na sebe nějakej kus, který jsem koupila za výhodnou cenu, mě totiž z postele vyžene rychleji, než zjištění, že jsem se právě vyspala s mým nejlepším kámošem.
Moje láska k vintage fashion začala zhruba v 11 letech. Můj výjimečně skvělý bratr, který je o deset let starší než já, se rozhodl, že mi svět vintage důkladně představí. Vzal mě na Kings Road, abychom společně našli pár legendárních 501´s. Pamatuju si, že mojí mámě se to zrovna moc nezamlouvala a řekla mi něco ve stylu: „za ten 15 let starý kus hadru zaplatíš víc než za něco nového”. Mami, mami. Poté, co jsme prošli všechny obchody, jsem se intoxikovala pachem všech těch starých šatů, bot, doplňků atd. Plně jsem se tomu oddala. Trvalo mi skoro 2 hodiny najít ten správný kus a to jsem vyzkoušela desítky různejch modelů. Ale stálo to za to - tenhle proces hledání je součástí celý tý zábavy.
Další vlna nákupů se nesla v duchu hledání geniálních „střevíčků” Platforms od Vivienne Westwood. V tý době jsem měla 14 a tahle návrhářka byla můj idol. Její šaty a boty mě dokázala pořádně vydráždit. Projela jsem půl města, abych našla tyhle boty, který pak navždy změnily můj život. Musela jsem si je stihnout koupit na otvíračku londýskýho klubu The End. Moje hledání v obchodech v Kensingtonu, Chelsea a outletech v Notthing Hill bylo naštěstí úspěšný a tak jsem získala ty nejvíc sexy boty na světě.
Prává sranda s vintage fashion ale začala, když jsem si uvědomila, že můžu svou osobnost ještě víc vyjádřit v případě, že si koupím pár modelů v nějaký jiný zemi. Další mezník tedy nastal v New Yorku. Byla jsem tam na jednom konkurzu a když jsem neměla co dělat, jen tak jsem se městem flákala. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem objevila obchod s názvem „What goes around come around”. Když jsem spatřila jeho výlohu, běžela jsem skrz Soho, mávala rukama jak nějaký retard, a několikrát jsem si taky protřela oči, abych zjistila, jestli mě nešálí zrak. Bylo to asi podobný tomu, když Jáson poprvý spatřil zlatý rouno. Možná ne úplně to samý, ale podobný určitě.
Byl tam kabát ze sedmdesátých let s lemováním s ovčí kůže, který byla krásně nazdobený a vábila mě slovy: „Byl jsem s Jimi Hendrixem a nasál jsem do sebe všechnu tu atmosféru drog a sexu”. Vypadal jako něco, co by si opravdu mohl vzít buď Hendrix nebo nějaký šílený indián. Vyzkoušela jsem si ho. Byl skvostný, seděl parádně, musela jsem ho mít. Sice byl poněkud zašlý, ale i tak jsem si ho pořídila. Pyšně jsem ho pak nosila v Londýně a když jsem jednou šla z metra na Covent Garden, zastavil mě nějaký podezřele známý muž a řekl mi: „Tvůj kabát je naprosto úžasný, kolik za něj chceš?” Ten chlápek byl Paul Weller (anglický zpěvák), ale ani tak jsem mu ho neprodala. Ten kabát měl nevyčíslitelnou hodnotu.
Vintage je prostě styl života. Ve světě, kdy vám média pořád překládají, co si máte oblíct, abyste zapadli mezi ty cool lidičky a mohli společně s nima křičet: „Vem si na sebe TUHLE značku, jinak mezi nás nikdy patřit nebudeš”, vám vintage dovoluje argumentovat způsobem: „Seru na vás”. Jste přece dost v pohodě na to, abyste si mohli vzít to, co se vám fakt libí, aniž byste museli poslouchat něčí pitomý rady. Lidi chtějí slyšet nějaký doporučení, vintage fashion ale promlouvá vašim vlastním hlasem.
Když nakupujete ve vintage shopu, víte, že si vybíráte něco, v čem žila nějaká jiná osoba a proto se na vás taky částečně přenáší její esence. Každý kus mýho oblečení je nasáklý nějakým příběhem a cítit nějakým člověkem. Minulý rok jsem byla přes Vánoce v San Franciscu a snažila jsem si tam kupit pořádný boty. Neměla jsem žádnou představu o tom, jak by měly vypadat, ale v tom je právě krása nakupování ve vintage shopech - dané oblečení si vás samo najde. V druhým obchodě, který jsem navštívila, ty boty byly - kovbojský model, který křičel: vezmi si mě, projdi se ve mně. V momentu, kdy jsem si je obula, se ze mě stala rocková hvězda. Jasně, existuje široká skupina lidi, kteří by si je nikdy nevzali, protože by se obávali, že z nich chytnou nějakou nemoc, ale kvůli tomu lidi vymysleli ponožky, ne? Nakonec je to jen malý risk ve srovnání s tím, jaký poklad pak můžete získat.
Myslím si, že vintage fashion znamená v oblasti módy velkou změnu. Najdete si krásný kousek (nebo si on najde vás), který jeho původní majitel považoval za zbytečný a najednou zjistíte, že k sobě patříte a společně s ním se cítíte naplnění. Když vás tohle oblečení přestane bavit, zase přejde na jinýho člověka. Nebo se z vaší koexistence vyklube nádherný partnerství, který přetrvá až do zdárnýho konce.
