Vietnam

TEXT A FOTO: TOMÁŠ MÜLLER

Výměnou dolarů za vietnamské dongy se z nás stávají multimilionáři. Tisíc vietnamských dongů je zhruba jedna česká koruna, takže z cen odmazáváme tři nuly a počítáme v korunách. Z každé bankovky se na nás usmívá Ho Chi Minh a většina má místo vodoznaku průhledné okénko. Jsou vyrobené z polymeru, vypadá to jako tlustší potištěný igelit. Odolají vlhkosti, můžete se s nimi vykoupat, libovolně je namočit a prakticky se nedají roztrhnout.

Seznamujeme se s dalšími Kaiovými příbuznými a společně nasedáme do mikrobusu směr Ha Long. Jedou s námi tři sestřenice a dvě tety. Je mezi nimi i sestřenice Thu, která nám zařídila většinu pobytu a jelikož dělá průvodkyni převážně japonským turistům, máme všechno i s výkladem. Cestou se zastavujeme v krámku se suvenýry a občerstvením, mě zajímají cigára. Sice jsem chtěl přestat kouřit, ale při ceně 13 korun za krabičku je to velice těžké. Mám s sebou nikotinové náplasti, ale ty na mi v tomhle vlhku nechtějí držet.

Naloďujeme se na dřevěnou loď Dream Voyage s drakem na přídi, každý máme svou klimatizovanou kajutu se záchodem a sprchou. Zátoka Ha Long je klasická turistická destinace a je to docela znát - k obědu nám přinesou hranolky. Domorodci protestují, že jsme přijeli poznat tuhle zemi i s jídlem, a tak dostáváme rýži, tofu, rybu a další dobroty.

První zastávka je Hang Dau Go, což znamená „jeskyně dřevěných kůlů”. Podle legendy tady ve třináctém století armáda generála Tran Hung Dao skladovala dřevěné kůly, které byly potom použity v bitvě proti mongolským nájezdníkům. V nedalekém ústí řeky Bach Dang je za odlivu napíchali do dna řeky tak, aby za přílivu nebyly vidět a mongolskou flotilu vlákali do léčky. Po březích řeky byly rozmístěné zálohy, které ve správnou chvíli Mongoly překvapily a donutily je stáhnout se na moře. Lodě ovšem při ústupu narazily na kůly pod vodou a spousta se jich potopila. Námořníci, kteří se dostali na břeh, byli rozprášeni mohutnou pozemní armádou a třetí mongolská invaze byla odražena.

Mysleli jsme si, že v jeskyních bude zima jako u nás, a tak jsme si vzali trička. Chyba lávky, vevnitř je stejné vedro jako venku. Alespoň se tady ale může fotit, a to i s bleskem. Jeskyně jsou obrovské, až kýčovitě barevně nasvícené a každý krápníkový útvar má samozřejmě svoje přirovnání a legendu.

Cestou dál zastavujeme u plovoucích rybářských kádí a nakupujeme večeři. Rádi bychom se taky vykoupali, ale všude ve vodě jsou medúzy a nikomu se tam nechce. Zastavujeme tedy u půjčovny kajaků a ve dvojicích vyrážíme na širé moře. Já se jakožto lichý člen výpravy na kajaku seznamuji s Huyen, jednou ze sestřenic. Umí docela dobře anglicky, což zde není zvykem. Bohužel padá tma a tak se rychle vracíme zpátky na večeři. Podává se ryba a my se dozvídáme, že na lodi nesmíte rybu při porcování obracet, neboť by se loď mohla potopit. To jsme u oběda nevěděli a vesele ji obraceli, takže teď nám jí naporcuje sám kapitán. Kromě ryby máme na stole sépie, kuřecí maso, opět tofu, zeleninu a krevety. K tomu dostáváme misky s rybí a sojovou omáčku, potom další dochucovadlo, Muoi Tieu Chanh - což je sůl, pepř a limetka. V misce dostanete směs soli a pepře, limetku a plátky pálivých papriček. Limetku vymačkáte do soli s citronem a dle libosti promícháte s papričkami. Rybí omáčka je olejnatá hnědočerná tekutina, v podstatě koncentrovaná tekutá rybina. Má dost výraznou chuť, a pokud se to přežene, přebije cokoliv jiného.

Po večeři probíhá družba na horní palubě, kdy probíráme všechno možné. Starší tety neumějí anglicky vůbec, tak nám sestřenice tlumočí a všelijak si rozumíme i nerozumíme. Vjíždíme do klidné zátoky, kde už na noc kotví spousta dalších lodí. Slyšíme karaoke západních i domorodých turistů, výkony jsou nepřímo úměrné množství vypitého alkoholu a místy je to opravdu hrůza. Karaoke je v Asii vůbec hodně oblíbená kratochvíle.

Ráno krátce po snídani přistáváme na ostrově Cat Ba, což v překladu znamená „babiččin písek”. Po ubytování vyrážíme na obhlídku městečka, které se jmenuje stejně jako ostrov. Je to tu takové venkovštější a je znát, že se tu žije z darů moře. Nepřeberná hromada rybích a mořských restaurací a hospůdek, dost často s káděmi a akvárky, kde si můžete svoje jídlo vybrat ještě zaživa. Sedáme do jedné z nich a jsme zvědaví na mořské speciality. Škeble, krabi, krevety, ryby plus obligátní rýže, zelenina a ovocný zákusek. Kraby jsme dostali vařené celé v krunýři a k tomu louskáček na ořechy. Místní nám předvedli, jak se to dělá, není to úplně jednoduché. Po složitém boji s louskáčkem a klepety vydolujete z kraba ani ne třetinu objemu masa. S mraženými krabími tyčinkami se to vůbec nedá srovnat, já jsem si pochutnal, což se o ostatních říci nedalo.

Oblékáme koupací úbory a vyrážíme na liduprázdnou pláž mezi skalami. Na ostrém slunci se tu peče akorát pár západních turistů. Vietnamci se koupou celkem rádi, ale podobně jako jinde v Asii se nechtějí opalovat. Tady je ideál ženské krásy co nejbělejší pokožka, takže se tu místo samoopalovacích krémů nebo krémů po opalování prodávají krémy bělící. Strach některých místních žen z opálení je tak velký, že v tomhle vedru chodí zahalené od hlavy až k patě. Mají tu speciální ponožky s mezerou mezi palcem a ostatními prsty, aby se daly nosit v žabkách, k tomu dlouhé kalhoty a dlouhé rukavice až nad lokte, takže slunci není vystaven jediný kousek kůže. Na hlavu samozřejmě patří vietnamský rýžový klobouk (u mužů se tu tak často nevidí) a dost často mají na obličeji ještě roušky.

Voda je příšerně teplá a moc neosvěžuje. Přesto je lepší být ve vodě než na pražícím slunci a tak jsme skoro všichni pořád naložení v moři nebo se schováváme ve stínu. Když se do stínu ponoří celá pláž, rázem se na ní nahrnou další domorodci a najednou je to „hlava na hlavě”. Po večeři si půjčujeme dvojkola a za tmy sem jedeme znova. Kai nás lákal do vody, že to stojí za to, tak jsme tam naskákali, byla teplá stejně jako ve dne. Ovšem je tu něco, co přes den není vidět! V moři je světélkující plankton, když se člověk ve vodě hýbe, vzniká kolem něj zelená záře. Pohledem zblízka jsou vidět jednotlivé svítící organismy, vypadají jako malé hvězdičky v moři. Vyblbli jsme se s tím docela dost, vrátili kola a šli spát.

Ráno bylo v plánu jít se podívat na rybí trh, ale v pět nikdo z nás Evropanů nedokázal vstát. V sedm už byl trh zavřený, tak jsme se rozhodli jít zkusit ještě jinou pláž. Má o dost strmější přístup do moře a oproti včerejším klidným vodám jsou tu docela vlny. Při běhu do vody jsem si ukopl palec o nějaký šutr pod hladinou, mám s sebou lékárničku a tak ho na místě dezinfikuji a dál tomu nevěnuji pozornost s tím, že bolest za chvíli přejde.

Otevírají plážový bar a my jdeme zkusit vietnamské kafe. Milovníci espresa asi ohrnou nos, ale mně to docela chutnalo. Vietnamské kafe je překapávané se slazeným kondenzovaným mlékem, někde ještě s karamelem. Dostanete skleničku s kondenzovaným mlékem, na které je položená hliníková nádobka s dírkami ve dně, sloužící jako filtr. V ní je nahrubo mletá káva a samozřejmě horká voda, která přes kávu skapává do skleničky. Po přefiltrování nápoj zamícháte, a pokud chcete, můžete si ho dát s ledem. Tenhle způsob přípravy kávy pochází z dob francouzské kolonizace, kdy čerstvé mléko nebylo ve Vietnamu běžně k dostání, a tak ho nahrazovali kondenzovaným.

Domorodá část výpravy pro nás rezervovala restauraci na oběd a my se dozvídáme, že ochutnáme další místní specialitu, žraločí hot-pot z ryb, které koupili ráno čerstvé na trhu - na rozdíl od nás jim nebylo zatěžko vstávat za svítání. Na stole máme dva plynové vařiče s vývarem, ve kterém si sami vaříme tenké plátky syrové ryby z obložených talířů. Vývar je něco na způsob rybí polévky, kdy se vnitřnosti a hlava ryby vaří s kořením a zeleninou ve vodě, a libové maso si v něm dovařujeme sami. Do polévky si taky můžeme přidat podle libosti další zeleninu, nebo v ní uvařit nudle jako přílohu. K vaření plátků ryby slouží speciální děravé naběračky, a protože je maso opravdu tenké, trvá to tak půl minuty. Popíjíme Bia Ha Noi nebo čerstvou limetkovou limonádu a kdyby můj palec nezačínal hrát všemi barvami, bylo by to úplně skvělé.

Po obědě nasedáme do rychlolodi směr Hai Phong. Zevnitř loď vypadá skoro jako paluba letadla včetně blicích pytlíků pro každou sedačku. Jízda je celkem zážitek, i když ven skoro není vidět, jsou vlny a já už chápu, proč ty pytlíky. Loď se hodně houpe a někteří cestující mění barvy. Z naší výpravy to ale všichni ustáli, a tak po krátkém pohoštění u příbuzných v centru Hai Phongu vyrážíme taxíkem na autobus směr Hanoi. Z Hai Phongu toho bohužel moc nevidíme, jedeme příšernou zácpou. Můj palec začíná otékat, je podlitý krví a bolest se nezmenšuje, začínám se bát, že budu nucen využít svoje cestovní pojištění.

Po příjezdu do základního tábora je rozhodnuto, že půjdu k doktorovi. To by ale nebyl Vietnam, aby to nebylo přes známé, takže v osm večer vyrážíme taxíkem do vedlejší čtvrti s tlumočníkem Kaiem otravovat rodinnou doktorku. Na místě mě překvapil pán, který mě přivítal slovy „Dobrý večer”. Byl to doktor Lin, bratr paní doktorky, který byl asi šest let v Čechách. Rovnou mi nabídl pivo a řekl, že palec zlomený není a za pár dní budu v pořádku. Paní doktorka mi palec prohlédla trochu důkladněji, ale závěr byl stejný. Jen je potřeba nedostat infekci a zmírnit otok. Chvíli se s bratrem hádali, jestli mě budou léčit tradiční nebo západní medicínou a nakonec zvítězil kompromis. Takže jsem dostal antibiotika proti infekci a medvědí žluč proti otoku. Nepodařilo se mi jim vnutit žádné peníze, a tak jsme poděkovali, rozloučili se a jeli domů.