Vietnam



FOTOŽUMPA #10: HANNAH V JIŽNÍCH ČECHÁCH

11/08/2011

HOUBY A BORŮVKY SESBÍRALA, KAPRA VYLOVILA: HANNAH

img_2832
Ubikace.

img_2835Inflace na ubikaci.

img_2818Katalog pouze k zapůjčení!

img_2833Nesbalily jsme si ručníky. Takže jsme si musely nějaké koupit ve  Slavonicích.

img_2815
Ostatně tam toho měli mnohem víc.

img_2814
Dokonce i zimní kolekci.

img_2809
Jinak se tam ale moc neděje.

img_2826
Zatímco jsou třeboňský holky na melíru, jejich kluci vybíraj součástky na tunning. Nebo nevim.

img_2821
Třeboňskej fejsič.

img_2827
Třeboňský muzeum.

img_2828
Třeboňská Sněhurka a sedm trpaslíků.

img_2830
Staňkov - 5 km od rakouských hranic.



NÁŠ ČLOVĚK VE VIETNAMU: DA NANG

05/07/2010

TEXT: TOMÁŠ MÜLLER
FOTO: TOMÁŠ MÜLLER,  BÁRA FOŘTOVÁ

img_04911

Na nádraží v Da Nang přijíždíme v půl šesté ráno dost zničení. Na hotelu zjišťujeme, že jsme tu moc brzo a tak pokoje pro nás ještě nejsou připravené, můžou nám zatím dát jen jeden. Co nám zbývá, složíme se všichni ve dvojlůžáku a jdeme na čaj. Část výpravy jde spát a já se zbytkem vyrážíme na pláž, kde potkáváme domorodce, kteří omývají v písku medúzy. Kai zjistil, že prý je tak zbavují slizu, aby se daly jíst. Průhledný rosol, co na tom může být k jídlu? Aha, ono se to jí s krevetovou omáčkou…

img_03001

p91502181

Po deváté ráno začíná slunce na pláži nesnesitelně pálit a tak se vydáváme na průzkum okolí. Da Nang je třetí největší vietnamské město s asi 800 000 obyvateli, ale my jsme ubytováni na My Khe (Čínské pláži) stranou od ruchu velkoměsta. Kolem nás je to spíš vesnice, na Evropany tu evidentně nejsou zvyklí. Opět nás každý zdraví „Hello”, jen tak ze zvědavosti a nic nám nenutí. Dorazíme až na místní trh a tam jsme už opravdu za exoty, zase se všichni diví mojí bradce, ale jinak jsou přátelští a milí. Všechno můžeme ochutnat, i když nikomu nerozumíme. Prodávají tu opravdu ledacos. Maso, ovoce, zeleninu, oblečení, houpací sítě a dokonce i led na váhu, bloky vám nařežou na malé cirkulárce. Cestou zpátky objevujeme hospůdku v uličce mezi domy pod vlnitým plechem. Mají tu zase ty malinké vietnamské plastové stolečky s malinkatými plastovými židličkami a studené čerstvé pivo za tři koruny. Jsou z nás nadšení, ale opět si nerozumíme.

img_03401

img_03321

Vracíme se na pláž, kde Kai mezitím pronajal slunečník, protože na přímém slunci se nedá vydržet. Stáváme se svědky výlovu ryb, pomáhají snad všichni, kdo na pláži jsou. Z moře se vytahujou dvě lana spojená s dvěma konci rybářské sítě, za každé lano tahá asi šest lidí a trochu to připomíná pohádku o veliké řepě. Úlovek se příliš nevydařil - vědro medúz a ošatka rybiček, prý tak akorát na omáčku.

p91702691

Většina lepších hotelů ve Vietnamu má nějakého svého sekuriťáka, který dohlíží na bezpečí hostů a pořádek v okolí. Tady nás ale hlídá voják s kalašnikovem. Jsme totiž ve vojenském hotelu, vietnamská armáda je údajně poměrně aktivní podnikatelský subjekt. Vojáků bylo plno jak na hotelu, tak v přilehlých restauracích.

Další den se budeme muset rozdělit, náš průvodce Kai jede navštívit příbuzné a tak přemýšlíme, co podnikneme. Chceme si půjčit motorky a jet někam na celodenní výlet, hodná paní v hospůdce pod vlnitým plechem nám radí, že hora Ba Na stojí za návštěvu. Je to ale dost daleko, od nás cca 50 km přes celé město. Máme trochu stažené půlky, bez Kaie se nedomluvíme, ale večer si v hotelu rezervujeme dva skútry.

img_03601

Byly sice trochu dražší (160 korun na den), ale najít v okolí půjčovnu skútrů, kde by uměli anglicky nebylo možné. Už koupit mapu byla docela výzva, máme jen centrum Da Nang, navíc dost neaktuální. V celém Vietnamu se horečnatě staví a kde silnice před rokem byla, tam už není a naopak. Zrovna v okolí Da Nang jsou ještě teď na Google maps vidět rozestavěné silnice, po kterých my jsme už normálně jezdili.

img_04701

Vyrážíme kolem jedenácté a motáme se v městském provozu, hledáme benzínku. Nacházíme a tankujeme plné nádrže, ale sjíždíme z cesty a už se nedokážeme vrátit zpátky. Ve stánku u silnice si kupujeme pití a ptáme se na cestu, jsou chápaví a kreslí nám mapku. Je to jednoduché, tři kilometry rovně a pak doleva. A vskutku po třech kilometrech potkáváme ukazatel Ba Na vlevo. Slunce pálí tak, že mám za hodinu cesty slušně opálené rukávy. Vyjíždíme z města, přeškrtlá cedule Da Nang a cesta začíná být dost šílená. Prach, bláto, louže, díry, bicykly, chodci, děti, náklaďáky, krávy, psi, slepice… na jedné z křižovatek nás překvapuje déšť. Já jsem připraven, ostatní kupují zase jednorázové igelitové pláštěnky. Cesta dál byla horší, z prachu se stalo bláto. Je to opravdu adrenalin, motorky v blátě podkluzují a do kopce nás předjíždějí náklaďáky jedoucí na některou z mnohých staveb po cestě.


Náš člověk ve Vietnamu: Nha Trang

18/06/2010

TEXT  A FOTO: TOMÁŠ MÜLLER

img_0161

Autobus byl tentokrát poměrně prostorný a celkem pohodlný. Je nás sedm a páry drží spolu, takže si vychytávám ty single místa. Jindy to není problém, ale ani žádná velká zábava sedět tři čtyři hodiny vedle někoho, s kým si nerozumíte ani slovo. Můj soused na téhle cestě skoro celou dobu prospal a dost se ke mně přitom tulil. Přejezd hor byl ale nádherný, tentokrát byla silnice nová a kvalitní a výhled stál za to.

img_0146

Nha Trang je další známé turistické středisko a také město, kde se v roce 2008 volila Miss Universe. Ubytováváme v nezvykle luxusním hotelu a můj single pokoj má tentokrát dokonce dvě místnosti, dva balkony a dvě koupelny, z nichž jedna disponuje vířivkou. Odpoledne oťukáváme okolí, pláž od našeho hotelu dělí jen široký bulvár a geometrický park. To je park, kde jsou koruny všech stromů sestříhané do tvaru válce, krychle, kvádru a nebo jehlanu. Pláž je ovšem dost městská, obležená turisty a na každém kroku jsou nutiči. Dokonce i pojízdní, slibují poznávačku Vietnamu ve stylu Easy Rider na sedadle spolujezdce jejich skútru. Do Da Nangu, pět dní. Neriskoval bych to.

img_0159

Ráno vyrážíme taxíkem do přístavu a lodí plujeme opět šnorchlovat na korálové útesy. Tady to ale není ono, koráli jsou ve větší hloubce a voda je kalná, není moc vidět. Přesouváme se o kousek dál, ale situace je stejná. Na lodi nám nabízejí potápění s bombou a instruktorem, pět stovek na osobu za půlhodinový ponor. Holky se toho ale bojí a pár minut trvá je přesvědčit. Za chvíli už naše loď kotví vedle „Turtle dive”, což je plovoucí půjčovna potápěčského vybavení. Po instruktáži skáčeme do vody a je to opravdu nádhera. Opět spousta ryb a rybiček všech barev, koráli, mušle, mořští ježci, obrovské hvězdice, plazící se škeble a další živočichové i prazvláštní mořské řasy. Instruktor ukazuje, na co si můžu sáhnout  (řasy, plži) a na co bych naopak sahat neměl (muréna). Půlhodinka ovšem uběhne jako vzduch v bombě a tak se ocitám zpátky na hladině. Nadšeně si sdělujeme dojmy, ostatní měli štěstí a viděli chobotnice. Pak na nás doléhá fakt, že jsme každý o pětikilo lehčí, máme prázdné žaludky a další peníze jsou až na hotelu. Kai vysvětluje situaci posádce lodi a ta nás odváží do restaurace v rybářské osadě s rozumnými cenami.

img_0030

Večer jsme se vypravili do města nakoupit zásoby na studenou večeři v mém dvoupokoji. Kai kupuje ovoce Thanh Long (Dragon fruit, Pitaya), které už známe a víme, že chutná jako trochu méně kyselé kiwi. Jsme zvědaví, jak chutná zdejší bachratá ostnatá hruška (Marang) a tak ochutnáváme přímo u stánku. Kai nás upozorňuje, že to je velice aromatické a je to pravda. Latinsky se to jmenuje Artocarpus odoratissimus a smrdí to jak zapařená cibule, stejně tak to chutná a nikomu z nás to nechutná. Jí se z toho jen hmota kolem semen velkých jako vlašské ořechy, která má konzistenci rozteklého taveného sýra. Kupujeme jiný kousek velký jak ragbyová šiška (to je Mit neboli žakie, trochu jiný druh), že prý bude chutnat lépe. Pravda, nesmrdí tolik, ale je příšerně sladký, až z toho brní zuby. Dopíjíme basu a jdeme spát.

img_0118

Další den nás vyexpedují z pokojů, ale vlak nám jede až v osm večer. Podaří se nám vyprosit si jeden kamrlík na zavazadla a tak se zbytek dne potloukáme městem a válíme na pláži nebo u bazénu. U sympatického staříka nakupujeme žiletky a poprvé za tenhle pobyt se holíme, jsou z nás už slušní Robinsoni.

img_0165

Před noční cestou vlakem se chceme posilnit a tak nás Kai bere na klasické vietnamské Pho Bo (hovězí nudle). To je mísa rýžových nudlí s plátky hovězího ve vývaru se zeleninou. Jedna stojí osmnáct korun a k tomu dostáváme všelijaké omáčky, asi tři druhy zeleniny a pálivé zelené papričky na dochucení. S chutí jsem snědl svojí misku a ještě dojídal po ostatních. Cestou pro baťohy ještě kupujeme u stánku na ulici bagetky se zeleninou a kuřecí šunkou po šesti korunách jako svačinu do vlaku a utíkáme na nádraží.

img_0180

Na vlak jsme se všichni těšili, protože to byl poslední dopravní prostředek, kterým jsme ještě nejeli. Po nástupu do vlaku na nás dýchla atmosféra Českých drah před patnácti lety a nadšení nás rychle přešlo. Šestilůžková kupé s miniaturními lůžky a smradlavý turecký záchod. Navíc jsme rozstrkáni po různých kupé na různých místech, páry jsou aspoň po dvou, ale já jsem jako lichý v kupé sám mezi domorodci. Doufám, že nezaspím cílovou stanici a zjišťuju, že moje krosna se nevejde do zavazadlového prostoru a budu si jí muset dát do už tak malé postele, protože na zemi jsou už tašky ostatních spících obyvatel.


Náš člověk ve vietnamu: Mui Ne

07/06/2010

TEXT A FOTO: TOMÁŠ MÜLLER

13

Následující ráno se vydáváme na cestu po zemi zpět do Hanoje, který je odsud vzdušnou čarou 1760 kilometrů. První zastávka je Mui Ne, přímořské městečko poblíž města Phan Tiet a oblíbená turistická destinace. Celá oblast okolo Mui Ne má písečné podloží, takže jsou tu krásné pláže. Ubytováváme se v krásných bungalovech Hai Au a jsme v celém komplexu úplně sami, protože tady je sezóna v období sucha, od listopadu do dubna.

21

Chceme vidět písečné duny, ale jsou od hotelu docela daleko. Kai vyjednává zapůjčení zdejších prskoletů, protože máme informace, že na motorku do 50ccm nemusíte mít řidičák. Zjišťujeme, že to ale platí jen pro Vietnamce a cizinci bez řidičáku smějí jezdit jen na kole. V půjčovně motorek to ale nikomu nevadí a ochotně nám stroje půjčují s tím, že policajti tu jednak skoro nejsou a za druhé to tolerují. Docela se těšíme a na plácku před hotelem si dáváme první zkušební jízdy. Půjčili jsme si motorky s řazením, protože automaty jsou dražší a snad každý z nás už motorku řídil. Zdejší ďábelské stroje konstruované pro dva a běžne vezoucí čtyři i více lidí se dají půjčit za 130 korun na celý den. Zkoumáme řazení, má to čtyři stupně, ale žádnou spojku, rozjede se to i na dvojku. Když nepřidáte plyn, motorka stojí na místě, ale nechcípne, to by zvládnul i lobotomik. Po pár zkušebních kolečkách vyrážíme, ještě je ale potřeba natankovat Xang (benzín). Kapacita nádrže je asi pět litrů, odhadovaná spotřeba cca 3l / 100km. Bereme každý tedy tři litry po sedmnácti korunách.

31

41

Cesta z našeho hotelu na duny vede přes pár vesniček, není tu skoro žádný provoz, žádné velké troubení a na nově postavené silnici jsme po většinu cesty úplně sami. Ostatní jedou ve dvou, já jsem na motorce sám a tak zkouším, co se z toho dá vytáhnout. Na čtyřku z kopečka to rozjedu na 90km/h, víc si netroufám, stroj se klepe a je slyšet, že je na hranici svých možností. Opět oceňuji svoji pláštěnku, cestou potkáme pár přeháněk. Průběžně zastavuji a fotím, všechno tu opravdu stojí na červeném nebo bílém písku, v období sucha to opravdu musí připomínat poušť. Míjíme hřbitov, skoro na každém náhrobku je pravotočivá svastika. Tady jí nikdo nevnímá jako nacistický znak, stále si uchovává svou původní symboliku a je tu vidět docela často, ať už jako ornament, šperk nebo i tetování.

51

Přijíždíme na bílé písečné duny a samozřejmě je tu občerstvení, vedle hospůdky je na řetězu opičák, který dovádí se psem. Půjčujeme si plastikové pláty, na kterých se údajně duny dají sjíždět, ale na mokrém písku to není úplně ono. Všímám si něvesty a ženicha, novomanželé evropského vzezření pózují profesionálnímu fotografovi. Přijde mi to trochu bizarní, víc mě ale fascinuje stále se přibližující hranice deště, která je na písku i z dálky krásně vidět. Bereme nohy na ramena a utíkáme i s novomanžely do hospody pod střechu. Mluví rusky, svatba ve Vietnamu na písečných dunách je zajímavý nápad, ale lepší by to asi bylo mimo období dešťů…

61

Opičáka údajně chytli v nedalekých horách, je to docela uličník, tahá lidi za vlasy a vůbec dělá všelijaké vylomeniny. Nám se ve volné přírodě opice spatřit nepodařilo, ale zajímavých zvířátek je tu k vidění dost. Skoro všude tu po zdech lezou asi 15cm dlouhé hmyzožravé ještěrky různých barev, od skoro úplně průhledných až po tmavě černé. Vyskytují se skoro všude, běžně na zdech a stropech v blízkosti světel, jsou docela plaché. Žerou hlavně komáry, takže se je nikdo nesnaží likvidovat. Plazů je tu vůbec docela hodně. Hmyzu ještě víc. Pestrobarevní motýli, kobylky, stonožky, cikády a zvláštní druhy vos nebo sršňů, celé černé s jedním oranžovým pruhem na zadečku.

71

Vydáváme se na cestu zpět, i když nás stíhají přeháňky. Dochází mi Xang a tak se zastavuju u silnice pro další litr. Ve Vietnamu seženete benzín skoro všude, i tady na křižovatce uprostřed ničeho. Ve městech ho prodávají na ulici v PET lahvích, tady mají takové malé benzínové stojany. To je plechová krabice s barelem benzínu uvnitř, která má navrchu je pětilitrový odměrný válec s hadicí. Když dojde zásoba ve válci, ruční pumpou se dočerpá z barelu pod ním. Obsluha téhle čerpací stanice, milá maminka s dcerou v náručí, neumí anglicky a tak ukazuju na průhledném válci o jeden litr míň, než je hladina. Pochopí, dolévá mi benzín a gestem poukazuje na mojí bradku a náušnice, směje se. Také se usměju, platím patnáct korun, děkuju (Xin Cam On, to už umím) a jedu dál.

81

Sem tam potkáme stádo krav a najednou tam, kde před dvěma hodinami nebyl žádný provoz je najednou špunt přes celou ulici. Dětem skončila škola, to jsou zácpy snad všude. Ve městě se před školou hromadí skútry rodičů vyzvedávajících své ratolesti, na vsi se ze školy vyrojí obrovské množství bicyklů, to se žáčci a žačky rozjíždějí všemi směry k domovu. Dost často jezdí ve dvou a jejich uniformy nápadně připomínají pionýrské úbory. Někteří se osmělí k pozdravům „Hello, how are you?”, při pokusu o konverzaci ale sklopí hlavu a stydí se. Protroubíme se davem, vracíme motorky a objednáváme večeři. Personál anglicky neumí a Kai má taky problém se s nimi domluvit. Zvedá se vichr a přichází tentokrát mohutná bouřka. Přichází obsluha, že je nějaký problém s objednávkou. Kai si to bere na starosti a za chvíli přinášejí dvoje hranolky. Pak mi přinesou salát. Chtěl jsem rybu s hranolkama a salát. Na stole přistává hovězí s hranolkama, potom nudle… s hranolkama. K lasagním dostaneme taky hranolky? No jistěže. Konečně přichází moje ryba… s dalšíma hranolkama.


NÁŠ ČLOVĚK VE VIETNAMU: SAIGON A CU CHI

28/05/2010

TEXT A FOTO: TOMÁŠ MÜLLER

img_9563

V Saigonu se ubytováváme v hotelu v centru, před kterým nás vyděsí hromádky injekčních jehel poházených kolem stromů. Začínáme mít obavy, jestli jsme se neocitli v nějaké špatné čtvrti. Hotel naštěstí vypadá dobře a okolí na druhý pohled není zas tak příšerné. Jsme v turistické části města, po ulici tu chodí dokonce speciální oficíři v zelené uniformě vybaveni nápisem „Tourist Security”. Saigon (po vietnamské válce oficiálně Thanh Pho Ho Chi Minh, Ho Či Minovo město) je jihovietnamská metropole a zároveň největší město ve Vietnamu. Město je o mnoho západnější než Hanoi, což se promítá i na turistickém ruchu, který je zde o řád jinde než v Hanoji. Má pověst vietnamského města neřesti, je tady spousta nočních podniků a barů, lecky i s lehkými ženami. V centru města umí obsluha obstojně anglicky, ostatně jinak by nepřežili. Západními turisty se to tu jen hemží. V centru města je spousta restaurací, kde vaří výhradně západní kuchyni, a do jedné z nich jsme také zapadli. Vařili tam vcelku dobré vlastní pivo, jídlo bylo také dobré, ale západní stolování poněkud nepochopili; polévku nám přinesli až po hlavním jídle.

img_9466

Kai odešel na oslavu narozenin další svojí tety, která bydlí zde v Saigonu, a my jsme se vydali na průzkum zdejšího nočního života. Prolezli jsme pár vesměs předražených barů (pivo za 60 korun i více, jinde stojí deset nebo dvanáct) plných Němců, Francouzů, Američanů, ale i turistů z Japonska nebo Koreje. Skoro v každém baru se vyskytují podivné páry prošedivělých Evropanů a štíhlých Vietnamek, je asi jasné, jak to tady funguje. Některé bary mají obsluhu oblečenou velice dráždivě, navíc je podezřele ochotná a s chutí se s každým dává do řeči. Bohužel další den vstáváme v sedm ráno a tak naší barovou túru ukončujeme relativně brzo. Objednáváme jídlo s sebou pro ty, kteří nastydlí z klimatizace odpočívají na hotelu, a kupujeme ještě pár lahvových piv. Vaří tady skvělé Bia Saigon Do (červený Saigon), které je z vietnamských piv asi nejlepší. Zelený (Saigon Xanh) také není špatný.

img_9539

Ráno nasedáme do autobusu s hromadou dalších turistů a jedeme se podívat do Cu Chi, oblasti gerilové války. Projíždíme kaučukovými plantážemi a stavíme u jakéhosi skanzenu. Hned na úvod dostáváme propagandistickou masáž, kterak se hrdinní obyvatelé vesnic z oblasti Cu Chi bránili zlým americkým imperialistům, samozřejmě za pomoci Strany. Dokument, který nám pouští, je v tomhle duchu, ale zdejší vesničané byli tedy opravdu borci. Dokázali s pomocí primitivních nástrojů typu lopatka vybudovat rozsáhlý systém obyvatelných podzemních tunelů, úkrytů a pastí. Měli tam i kuchyně speciálně vymyšlené tak, aby z nich nevycházel kouř, záchody, někde prý i místnosti pro dobytek. A samozřejmě také „klubovny” pro schůze výborů Strany.

Život v tunelech byl dost těžký, všude byla tma a obtížný či rovnou jedovatý hmyz. Američanům se ovšem nikdy nepodařilo tunely zničit a nepřítele z nich vyhnat. Málokdy se jim podařilo objevit tajné vchody a východy z tunelů, a pokud ano, nikdo se nechtěl vydat na průzkum kvůli nastraženým pastím a dalšímu nebezpečí.

Některé úseky tunelů jsou vybetonované a je do nich možno vlézt. Je to docela klaustrofobický zážitek, protože jsou dimenzované na zdejší obyvatele, kteří jsou drobní a hubení. Ve skanzenu je také možno vidět autentické krátery po výbuchu pumy, najdete tu i výstavku různých typů bomb, které Američané vrhali na tohle území.

img_9529

O kus dál je prodejna suvenýrů a také střelnice, kde si můžete zastřílet ze zbraní používaných ve vietnamské válce. Nikdo z nás střílet nešel, čehož později lituji, protože kde jinde si obyčejný smrtelník může beztrestně vystřelit dávku z AK-47 nebo M60?

Po návratu do Ho Chi Minh City se jdeme ještě podívat do muzea války, kde jsou vystavené různé zbraně, bomby, tanky a letadla. Jsou tu i fotky z války a další dokumentace zvěrstev, které tu Američani prováděli. Místama je to hodně nechutné, prostě válka. Na Vietnam svrhli několikanásobek bomb použitých v celé druhé světové válce, kobercové bombardování, napalm a tak dále. Nechybí tu ani citáty velitelů amerických vzdušných sil: „We’re going to bomb them back into the Stone Age”. Chemické zbraně tu taky napáchaly dost škod, Američané používali defolianty (nejznámější Agent Orange) pro plošné „odlidštění” džungle, kde se skrýval nepřítel. Další herbicidy byly použity pro cílené ničení úrody za účelem vyvolání migrace obyvatel. V některých oblastech se dodnes rodí spousta dětí s vrozenými vadami a půda je natolik kontaminovaná, že není možné tam nic pěstovat.

img_9468

V muzeu jsme strávili celý zbytek odpoledne a večer jsme vyrazili na večeři s Kaiovým stýčkem. Vydatně prší, ale to je tady v září normální. V jižním Vietnamu panuje tropické klima, kdy se střídá období sucha a období dešťů. Chytřejší z nás (tedy já) si přivezli bytelnou pláštěnku z Prahy, ostatní jsou odkázáni na zdejší modely z tenkého igelitu za tři koruny, které vydrží sotva půl dne. Jsou dělané na hubené a malé Vietnamce, takže než se do toho Evropan nasouká, roztrhne to na dvou místech. A i když se to podaří, končí rukávy v polovině předloktí.

Večeře je neuvěřitelně dobrá, strýček nás vzal do lepší restaurace, kde vaří vyhlášená kuchařka z pětihvězdičkového hotelu a je to opravdu znát. Dáváme si rybu, tofu, hovězí a kuřecí maso, sépie a závitky, všechno výborné. Pak přinášejí misku s něčím, co vypadá jako žampiony a k tomu další misku s fialovo-růžovou omáčkou. Je to místní specialita, nějaký druh zeleniny s krevetovou omáčkou. Jsme varováni, že krevetová omáčka je „trochu silnější”, než ta rybí a tak se všichni bojíme ochutnat. Abychom neurazili, dva se odvážíme a musím říct, že to byla ta nejodpornější věc, kterou jsem tu jedl. Chutnalo to jako rozmačkané a značně uleželé krevety. Samozřejmě, proti gustu… Ale kromě téhle smradlavé speciality je zbytek večeře naprosto luxusní.


NÁŠ ČLOVĚK VE VIETNAMU: OSTROV PHU QUOC

20/05/2010

TEXT A FOTO: TOMÁŠ MÜLLERimg_9354-samotka

Následující volný den vyspáváme, díky noční bouřce je polojasno a příjemných 28°C. Dalších čtrnáct dní budeme na cestách, a tak balíme a nakupujeme. Já jsem sehnal krosnu za 300 korun, snad to něco vydrží. Vyrážíme na odpolední procházku městem, a i když můj palec už vypadá lépe, jsem o polovinu pomalejší než ostatní. Přesto se nám podaří obejít docela velkou část města, procházíme nejznámější barovou uličkou, kde potkáváme spoustu evropských obličejů. V jedné hospodě na křižovatce si sedáme a dopřáváme si třetinku čerstvého piva Bia Hoi po třech korunách. Čerstvé pivo znamená, že se pije hned po uvaření, je relativně slabé, co se týče hořkosti i obsahu alkoholu. Ideální do tohohle vedra. Cestou domů potkáváme hospodu s nápisem „Bia Tiep”, což znamená české pivo, jsme zvědaví a lezeme dovnitř. V Hanoji je dost takovýhle hospůdek, které si vaří vlastní pivo, většinou ve varnách dovezených z Čech. Hospoda je úplně prázdná, ale na zdech nás překvapuje mapka západních Čech a další české reálie. Pivo je pekelně studené, poměrně sladké a chutí mi připomíná naše kvasničáky. Po druhé rundě nalačno zjišťujeme, že je taky docela silné a začínáme mít náladu, takže se radši vracíme domů dobalit a na večeři.

img_9456-plaz-u-hotelu

Další den odlétáme do Saigonu, kde přespíme, a ráno pokračujeme na ostrov Phu Quoc. Letíme ze Saigonu maličkým turbovrtulovým letadlem asi hodinu, kocháme se krásným výhledem na klikatící se řeky, rýžová políčka a malebné ostrůvky. Phu Quoc v překladu znamená „bohatá země” a ostrov je znám tím, že se tu vyrábí rybí omáčka. Je to největší vietnamský ostrov ležící Siamském zálivu a vypadá to tu trochu jak v tropickém ráji. Na ostrově běží elektřina jen přes den a většina hotelů má vlastní generátory. Asfaltových silnic tu moc není, kolem ostrova běží prašná kamenitá stezka. Ubytováváme se v hotelu Kim Hoa přímo u nádherné pláže a hned se tam placatíme. Bílý písek, palmy a průhledná voda, opravdu nádhera.

img_9343-cesty-na-ostrove

Tady na jihu se mluví trochu jinak, než v Hanoji, je to zřetelné i pro vnímavějšího cizince. Mluví se tu rychleji a i tón řeči je odlišný, od domorodců se dozvídám, že se tu používají i pro ně neznámé výrazy, často je znát, že naši severští průvodci mají obtíže se se zdejšími domluvit.

img_9435-zatoka

Objednávám si jídlo podle anglických popisků a přinesou mi úplně něco jiného - obsluha anglicky neumí. Zkoumám nápojový lístek a divím se vysokým cenám lihovin - od sta do tří set korun. Jak může pivo stát deset korun a nejlevnější panák stovku? Kai se mi směje, že to není cena za panáka, ale za celou lahev. Padne tedy rozhodnutí koupit červenou Smirnoffku za 280 korun. Po večeři připíjíme na hezký zbytek výletu, pak nám ale Honza s Adélkou z naší výpravy oznamují, že čekají dítě, a tak se připíjí na dítě, na další děti a na další věci a láhev je hned pryč. U stolu nás sice sedí dvanáct, ale domorodci moc pít nechtějí, a tak to zbývá na nás. Hotelová restaurace je už sice zavřená, nikdo nás ovšem nevyhazuje, a tak sedíme u stolu dál. Někteří ještě nemají dost a načíná se víno, vietnamská část výpravy se odebírá ke spánku a varuje nás, ať se hlavně takhle opilí nechodíme koupat. My se přesto koupeme v moři i v bazénu, potom bereme víno a jdeme ke mně na pokoj vést chytré řeči. Usínáme ve čtyři ráno značně společensky unaveni a budíček v osm nám způsobuje šok. Jedeme na výlet.

img_9371-mestecko

Slunce už pálí skoro jako vnitřek mojí hlavy, vrávoráme do mikrobusu a jedeme po prašné rozbité červené cestě do místního muzea nebo spíše skanzenu. Kocovina je v tomhle vedru nesnesitelná, naprosto chápu, proč místní moc nepijí. Ve skanzenu jsou obchody se spoustou suvenýrů a výstavy s povídáním o historii ostrova, bohužel skoro všechno pouze ve vietnamštině. Je tu i malá zoo se zvířaty typickými pro tento ostrov. Tam je vstupné, které spočívá v tom, že si musíte zakoupit rybičku, kterou pak máte dát orlům ve voliéře. Ti jsou ale samozřejmě přežraní, zírají na nás a na zemi pod nimi se válí hromada nesežraných ryb. Dozvídáme se, že z ostrova pochází zvláštní rasa psů, která má podobně jako ridgeback rýhu na zádech. Tihle ale mají u krku rýhu zatočenou, takže vypadá jako rukojeť deštníku.

img_9329-mistni-rasa-psa

Nasedáme zpátky do mikrobusu a jedeme se podívat do místního lágru, který využívali Francouzi a později Američané pro zavírání a mučení zajatců a dalších nepohodlných lidí. Vidíme i některá mučidla, jako třeba „lůžko” z ostnatého drátu a plechovou krabici, kam údajně v největších vedrech zavírali třeba i dvacet lidí najednou. Jelikož byla krabice vystavená žáru slunce, muselo to uvnitř být opravdu smrtící.

Ve stánku u lágru se nám konečně daří koupit si pivo a trochu ulevit naší kocovině, vydáváme se dál na cestu do přístavu a vyplouváme šnorchlovat na korálové útesy. Každý dostaneme přiděleného jednoho vietnamského neplavce a skáčeme do vody. Útesy jsou nádherné, ale na místě jsou docela silné proudy a tak ve vodě dlouho nevydržíme. Na lodi si dáváme oběd, po kterém se nám konečně trochu uleví, a plujeme na další lokalitu, která prý je o hodně lepší. Je tu průzračná voda po pás, takže i neplavci mohou beze strachu do vody a plaveme se podívat na útesy. Je to nádhera, spoustu barevných ryb a rybiček, mořských ježků, koráli a vyhřívající se rejnok.

img_9311

Kapitán vyráží na lov mořských ježků, nabízí nám ochutnat. Jedí se zaživa, a tak to nemáme odvahu zkoušet, dokonce ani domorodci se neshodnou na tom, jestli je to dobré, přestože někteří si pochutnávají.

Ve vodě jsou bohužel také medúzy různých velikostí, menší než dlaň i větší než jídelní talíř, ale všechny průhledné a téměř neviditelné. Ty malé se daly přežít, za půl hodiny člověk už nic necítil, ale pár smolařů schytalo žahanec od těch větších a ještě druhý den ráno to prý bylo cítit.

Večer znaveni balíme a usínáme, další den nás čeká let zpátky do Saigonu. Strhává se hrozný liják a tak jen znuděně čekáme na odvoz na letiště. Loučíme se s naší průvodkyní Thu, která na ostrově s manželem zůstává, a my odlétáme do Saigonu.

Předchozí díly si přečtete tady (1) a taky tady (2).

img_9238-prilet


NÁŠ ČLOVĚK VE VIETNAMU: Zátoka Ha Long a ostrov Cat Ba

12/05/2010

TEXT A FOTO: TOMÁŠ MÜLLER

img_8797-jeskyne

Výměnou dolarů za vietnamské dongy se z nás stávají multimilionáři. Tisíc vietnamských dongů je zhruba jedna česká koruna, takže z cen odmazáváme tři nuly a počítáme v korunách. Z každé bankovky se na nás usmívá Ho Chi Minh a většina má místo vodoznaku průhledné okénko. Jsou vyrobené z polymeru, vypadá to jako tlustší potištěný igelit. Odolají vlhkosti, můžete se s nimi vykoupat, libovolně je namočit a prakticky se nedají roztrhnout.

img_9177-multimilionari

Seznamujeme se s dalšími Kaiovými příbuznými a společně nasedáme do mikrobusu směr Ha Long. Jedou s námi tři sestřenice a dvě tety. Je mezi nimi i sestřenice Thu, která nám zařídila většinu pobytu a jelikož dělá průvodkyni převážně japonským turistům, máme všechno i s výkladem. Cestou se zastavujeme v krámku se suvenýry a občerstvením, mě zajímají cigára. Sice jsem chtěl přestat kouřit, ale při ceně 13 korun za krabičku je to velice těžké. Mám s sebou nikotinové náplasti, ale ty na mi v tomhle vlhku nechtějí držet.

Naloďujeme se na dřevěnou loď Dream Voyage s drakem na přídi, každý máme svou klimatizovanou kajutu se záchodem a sprchou. Zátoka Ha Long je klasická turistická destinace a je to docela znát - k obědu nám přinesou hranolky. Domorodci protestují, že jsme přijeli poznat tuhle zemi i s jídlem, a tak dostáváme rýži, tofu, rybu a další dobroty.

img_8748-obed-na-lodi

První zastávka je Hang Dau Go, což znamená „jeskyně dřevěných kůlů”. Podle legendy tady ve třináctém století armáda generála Tran Hung Dao skladovala dřevěné kůly, které byly potom použity v bitvě proti mongolským nájezdníkům. V nedalekém ústí řeky Bach Dang je za odlivu napíchali do dna řeky tak, aby za přílivu nebyly vidět a mongolskou flotilu vlákali do léčky. Po březích řeky byly rozmístěné zálohy, které ve správnou chvíli Mongoly překvapily a donutily je stáhnout se na moře. Lodě ovšem při ústupu narazily na kůly pod vodou a spousta se jich potopila. Námořníci, kteří se dostali na břeh, byli rozprášeni mohutnou pozemní armádou a třetí mongolská invaze byla odražena.

img_8804-jeskyne

Mysleli jsme si, že v jeskyních bude zima jako u nás, a tak jsme si vzali trička. Chyba lávky, vevnitř je stejné vedro jako venku. Alespoň se tady ale může fotit, a to i s bleskem. Jeskyně jsou obrovské, až kýčovitě barevně nasvícené a každý krápníkový útvar má samozřejmě svoje přirovnání a legendu.

Cestou dál zastavujeme u plovoucích rybářských kádí a nakupujeme večeři. Rádi bychom se taky vykoupali, ale všude ve vodě jsou medúzy a nikomu se tam nechce. Zastavujeme tedy u půjčovny kajaků a ve dvojicích vyrážíme na širé moře. Já se jakožto lichý člen výpravy na kajaku seznamuji s Huyen, jednou ze sestřenic. Umí docela dobře anglicky, což zde není zvykem. Bohužel padá tma a tak se rychle vracíme zpátky na večeři. Podává se ryba a my se dozvídáme, že na lodi nesmíte rybu při porcování obracet, neboť by se loď mohla potopit. To jsme u oběda nevěděli a vesele ji obraceli, takže teď nám jí naporcuje sám kapitán. Kromě ryby máme na stole sépie, kuřecí maso, opět tofu, zeleninu a krevety. K tomu dostáváme misky s rybí a sojovou omáčku, potom další dochucovadlo, Muoi Tieu Chanh - což je sůl, pepř a limetka. V misce dostanete směs soli a pepře, limetku a plátky pálivých papriček. Limetku vymačkáte do soli s citronem a dle libosti promícháte s papričkami. Rybí omáčka je olejnatá hnědočerná tekutina, v podstatě koncentrovaná tekutá rybina. Má dost výraznou chuť, a pokud se to přežene, přebije cokoliv jiného.

img_9054-krabi

Po večeři probíhá družba na horní palubě, kdy probíráme všechno možné. Starší tety neumějí anglicky vůbec, tak nám sestřenice tlumočí a všelijak si rozumíme i nerozumíme. Vjíždíme do klidné zátoky, kde už na noc kotví spousta dalších lodí. Slyšíme karaoke západních i domorodých turistů, výkony jsou nepřímo úměrné množství vypitého alkoholu a místy je to opravdu hrůza. Karaoke je v Asii vůbec hodně oblíbená kratochvíle.

Ráno krátce po snídani přistáváme na ostrově Cat Ba, což v překladu znamená „babiččin písek”. Po ubytování vyrážíme na obhlídku městečka, které se jmenuje stejně jako ostrov. Je to tu takové venkovštější a je znát, že se tu žije z darů moře. Nepřeberná hromada rybích a mořských restaurací a hospůdek, dost často s káděmi a akvárky, kde si můžete svoje jídlo vybrat ještě zaživa. Sedáme do jedné z nich a jsme zvědaví na mořské speciality. Škeble, krabi, krevety, ryby plus obligátní rýže, zelenina a ovocný zákusek. Kraby jsme dostali vařené celé v krunýři a k tomu louskáček na ořechy. Místní nám předvedli, jak se to dělá, není to úplně jednoduché. Po složitém boji s louskáčkem a klepety vydolujete z kraba ani ne třetinu objemu masa. S mraženými krabími tyčinkami se to vůbec nedá srovnat, já jsem si pochutnal, což se o ostatních říci nedalo.

img_9099-vyprava

Oblékáme koupací úbory a vyrážíme na liduprázdnou pláž mezi skalami. Na ostrém slunci se tu peče akorát pár západních turistů. Vietnamci se koupou celkem rádi, ale podobně jako jinde v Asii se nechtějí opalovat. Tady je ideál ženské krásy co nejbělejší pokožka, takže se tu místo samoopalovacích krémů nebo krémů po opalování prodávají krémy bělící. Strach některých místních žen z opálení je tak velký, že v tomhle vedru chodí zahalené od hlavy až k patě. Mají tu speciální ponožky s mezerou mezi palcem a ostatními prsty, aby se daly nosit v žabkách, k tomu dlouhé kalhoty a dlouhé rukavice až nad lokte, takže slunci není vystaven jediný kousek kůže. Na hlavu samozřejmě patří vietnamský rýžový klobouk (u mužů se tu tak často nevidí) a dost často mají na obličeji ještě roušky.

Voda je příšerně teplá a moc neosvěžuje. Přesto je lepší být ve vodě než na pražícím slunci a tak jsme skoro všichni pořád naložení v moři nebo se schováváme ve stínu. Když se do stínu ponoří celá pláž, rázem se na ní nahrnou další domorodci a najednou je to „hlava na hlavě”. Po večeři si půjčujeme dvojkola a za tmy sem jedeme znova. Kai nás lákal do vody, že to stojí za to, tak jsme tam naskákali, byla teplá stejně jako ve dne. Ovšem je tu něco, co přes den není vidět! V moři je světélkující plankton, když se člověk ve vodě hýbe, vzniká kolem něj zelená záře. Pohledem zblízka jsou vidět jednotlivé svítící organismy, vypadají jako malé hvězdičky v moři. Vyblbli jsme se s tím docela dost, vrátili kola a šli spát.

img_8760-pohled-od-jeskyni

Ráno bylo v plánu jít se podívat na rybí trh, ale v pět nikdo z nás Evropanů nedokázal vstát. V sedm už byl trh zavřený, tak jsme se rozhodli jít zkusit ještě jinou pláž. Má o dost strmější přístup do moře a oproti včerejším klidným vodám jsou tu docela vlny. Při běhu do vody jsem si ukopl palec o nějaký šutr pod hladinou, mám s sebou lékárničku a tak ho na místě dezinfikuji a dál tomu nevěnuji pozornost s tím, že bolest za chvíli přejde.

Otevírají plážový bar a my jdeme zkusit vietnamské kafe. Milovníci espresa asi ohrnou nos, ale mně to docela chutnalo. Vietnamské kafe je překapávané se slazeným kondenzovaným mlékem, někde ještě s karamelem. Dostanete skleničku s kondenzovaným mlékem, na které je položená hliníková nádobka s dírkami ve dně, sloužící jako filtr. V ní je nahrubo mletá káva a samozřejmě horká voda, která přes kávu skapává do skleničky. Po přefiltrování nápoj zamícháte, a pokud chcete, můžete si ho dát s ledem. Tenhle způsob přípravy kávy pochází z dob francouzské kolonizace, kdy čerstvé mléko nebylo ve Vietnamu běžně k dostání, a tak ho nahrazovali kondenzovaným.

img_9052-chlupatej

Domorodá část výpravy pro nás rezervovala restauraci na oběd a my se dozvídáme, že ochutnáme další místní specialitu, žraločí hot-pot z ryb, které koupili ráno čerstvé na trhu - na rozdíl od nás jim nebylo zatěžko vstávat za svítání. Na stole máme dva plynové vařiče s vývarem, ve kterém si sami vaříme tenké plátky syrové ryby z obložených talířů. Vývar je něco na způsob rybí polévky, kdy se vnitřnosti a hlava ryby vaří s kořením a zeleninou ve vodě, a libové maso si v něm dovařujeme sami. Do polévky si taky můžeme přidat podle libosti další zeleninu, nebo v ní uvařit nudle jako přílohu. K vaření plátků ryby slouží speciální děravé naběračky, a protože je maso opravdu tenké, trvá to tak půl minuty. Popíjíme Bia Ha Noi nebo čerstvou limetkovou limonádu a kdyby můj palec nezačínal hrát všemi barvami, bylo by to úplně skvělé.

img_9165-palec

Po obědě nasedáme do rychlolodi směr Hai Phong. Zevnitř loď vypadá skoro jako paluba letadla včetně blicích pytlíků pro každou sedačku. Jízda je celkem zážitek, i když ven skoro není vidět, jsou vlny a já už chápu, proč ty pytlíky. Loď se hodně houpe a někteří cestující mění barvy. Z naší výpravy to ale všichni ustáli, a tak po krátkém pohoštění u příbuzných v centru Hai Phongu vyrážíme taxíkem na autobus směr Hanoi. Z Hai Phongu toho bohužel moc nevidíme, jedeme příšernou zácpou. Můj palec začíná otékat, je podlitý krví a bolest se nezmenšuje, začínám se bát, že budu nucen využít svoje cestovní pojištění.

Po příjezdu do základního tábora je rozhodnuto, že půjdu k doktorovi. To by ale nebyl Vietnam, aby to nebylo přes známé, takže v osm večer vyrážíme taxíkem do vedlejší čtvrti s tlumočníkem Kaiem otravovat rodinnou doktorku. Na místě mě překvapil pán, který mě přivítal slovy „Dobrý večer”. Byl to doktor Lin, bratr paní doktorky, který byl asi šest let v Čechách. Rovnou mi nabídl pivo a řekl, že palec zlomený není a za pár dní budu v pořádku. Paní doktorka mi palec prohlédla trochu důkladněji, ale závěr byl stejný. Jen je potřeba nedostat infekci a zmírnit otok. Chvíli se s bratrem hádali, jestli mě budou léčit tradiční nebo západní medicínou a nakonec zvítězil kompromis. Takže jsem dostal antibiotika proti infekci a medvědí žluč proti otoku. Nepodařilo se mi jim vnutit žádné peníze, a tak jsme poděkovali, rozloučili se a jeli domů.


NÁŠ ČLOVĚK VE VIETNAMU - I.DÍL

06/05/2010

TEXT A FOTO: TOMÁŠ MÜLLER

img_86731

Výlet

Náš výlet začíná obědem u rodiny mého vietnamského spolužáka ze základní školy v Praze. Jmenuje se Khanh, což se česky vysloví zhruba „Chaň”, ale už od školy mu každý říkáme Kai. Nad mapou Vietnamu se dozvídáme itinerář našeho měsíčního pobytu, píšeme si poznámky a diskutujeme, co si kdo vezme s sebou. Letí nás celkem sedm, tři páry a já, kromě mě a Kaie jedou všsichni do Asie poprvé.

Za měsíc projedeme celý Vietnam od jihu na sever a k tomu pár dalších odboček a výletů. Za tenhle výlet vděčíme Kaiovu otci, který jako obchodník projel Vietnam křížem krážem, a také jeho sestřenici, která pro nás z hanojské cestovní kanceláře výhodně rezervuje ubytování na celé trase.

Víza dostáváme bez problémů, nechávám se očkovat proti žloutence a břišnímu tyfu. Rezervujeme letenky, bohužel se nám nepodaří sehnat let, kam bychom se vešli všichni, a tak se dělíme na dvě skupinky. Nám už zbyl jen 23hodinový let Praha - Frankfurt - Saigon - Hanoi. Jelikož mám hodně rád svojí práci a vím, že mi bude chybět, trávím v ní poslední tři dny před odletem prakticky non-stop. To se nakonec ukáže jako výhodné, protože většinu letu prospím.

img_8700-piknik-u-cesty1

Přílet

V Saigonu při přesedání z mezinárodního letiště na vnitrostátní nás okradl taxikář, ha! Jsou všude stejní. Proklínám jeho i slečnu na přepážce v Ruzyni, která mi poslala zavazadla jen do Saigonu, takže je musím znova odbavit.

Na hanojském letišti na nás naštěstí čeká chlapík s našimi jmény, který nás bezpečně odváží do našeho základního tábora poblíž centra města. Do města je docela daleko a tak máme šanci si vychutnat specifika zdejšího silničního provozu.

Auta skoro žádná, zato spousta skútrů, které chaoticky mění jízdní pruhy. Hodně se tu troubí, ale neznamená to nebezpečí nebo nadávku jako u nás. Troubením o sobě prostě dáváte vědět, protože do zrcátek se nikdo nedívá. Když se to hodí, jezdí se v protisměru. Náš řidič ignoruje už pátou červenou a za mohutného troubení vjíždí do křižovatky. Při odbočování vlevo mám nutkání zavírat oči. Kdepak přednost protijedoucím! Prostě jedete a skůtry z protisměru vás obtékají. Evropského řidiče z toho jímá hrůza a já se nedivím, že tady neuznávají mezinárodní řidičáky.

img_86741

Hanoi

Po příjezdu budíme druhou skupinu a vyrážíme na první obhlídku města. Hanoi je sice hlavní město Vietnamu a má přes 6 milionů obyvatel, ale jako metropole moc nevypadá. Není tu moc výškových budov, a tak to vypadá spíš jako obrovské maloměsto. Hanojské ulice jsou na první pohled smradlavé a špinavé, na druhý pohled pohodové a přátelské. Jsou plné obchůdků, krámků, hospod, stánků s občerstvením a všelijakých dalších živností. Většinou to funguje tak, že přízemí domu je otevřené do ulice a pokud se to hodí, živnost se roztáhne na chodník. Mají otevřeno každý den, ševci, mechanici, kuchaři, prodavači. Často dlouho do noci, prostě dokud je někdo vzhůru. Zpočátku to vypadá chaoticky, na ulici si můžete nechat ostříhat vlasy, nehty, vsadit loterii, koupit ovoce, zeleninu, maso i mobilní telefony. Město je vlastně jeden obrovský obchodní dům, který má i jednotlivé ulice jako oddělení - je tu blok ulic, kde se prodávají jen boty, jedna ulice jen pro dámské boty, o ulici dál tašky a baťohy, v další ulici kraťasy a kalhoty. Pak jsou tu zeleninové ulice, masné ulice, ulice automechaniků, ševcovské a krejčovské ulice a tak dále.

Slabší povahy mají problém přejít ulici, tady se na přechodu přednosti nedočkáte. Správný způsob je vkročit do proudu skútrů a jít, oni si sami odhadnou vaší dráhu a objedou vás. Důležité je nezmatkovat a nekličkovat, protože pak skočíte do cesty někomu, kdo s vámi nepočítal.

Už celník na letišti obdivoval mojí bradku a ve městě jsem vyloženě atrakce. Evropana tu na každém kroku nepotkáte a místním mužům vousy moc nerostou, takže mi mých 25 let nikdo nechce věřit. Ještě o tom nevím, ale tohle se mi bude stávat téměř denně.

Bydlíme u Kaiových příbuzných, jedna velká rodina s tetičkami a stýčky, bratranci a sestřenicemi, kde všichni bydlí okolo jednoho dvorku. Obýváme baráček, kde se Kai narodil a který je teď prázdný, protože s rodinou žijí v Čechách. Je o nás skvěle postaráno, připadáme si trochu jako součást rodiny. Kaiova teta Hanh nám vyvařuje a pořád nás pobízí, ať si přidáme a ochutnáme ješte tohle a tamhleto, babičky a tety jsou všude na světě asi stejné. Jíme všichni hůlkami i když u první večeře s nimi někteří dost zápasí. Klasické jídlo je rýže s masem a zeleninou vařenou, dušenou i čerstvou, potom polévka a jako zákusek čerstvé ovoce. Každý má svoji misku s rýží, do které si nabírá maso a zeleninu podle libosti. Polévka je slabý vlažný zeleninový vývar a slouží spíš jako nápoj po jídle.

Věděli jsme, že tu z kohoutků běžně nepoteče pitná voda, jenže tady neteče ani teplá. Ono to vlastně ani moc nevadí, protože studená sprcha alespoň osvěží. Vlhko a vedro je zpočátku ubíjející. Potíme se, až to hezké není a pokud to jde, chodíme do půl těla. Cokoliv si na sebe člověk vezme, je do hodiny propoceno a chodit v uzavřených botách je peklo. Většina z nás má sice sandály, ale i v těch je vedro, takže později všichni nakupujeme tradiční místní obuv, vietnamky neboli žabky. Po sprše nemá smysl se moc utírat, díky vedru a vlhku je člověk stejně za chvíli zase zpocený.

První noc pod moskytiérou na tvrdé podlaze zvládáme celkem dobře. Bez klimatizace stejně jakoukoliv matraci propotíte, klasické vietnamské lůžko je tenká bambusová „karimatka” na zemi.

Pokračování příští týden!

img_86921

img_3204-vyprava1

img_86841

img_8682-oddeleni-bot1