TEXT: MÍRA VALEŠ
FOTO: RADEQ BROUSIL
Table vydali tohle jaro desku “We are no longer the same” a k našemu překvapení zní mnohem líp než většina současný český produkce, ba dokonce nezní ani moc jako česká nahrávka (a věřte, že to je kompliment). Takže jsme si řekli - mrdat na rock’n'roll - a rozhodli jsme se vyzpovídat tohle electro-synth-post-punkový duo.
VICE: Všichni o vás pořád píšou jako o plzeňský kapele. Jste z Plzně?
Roman: To je taková fáma. Zatím jsme dali jeden rozhovor a ten se donekonečna opisuje. Bohužel média tady fungujou tak, že od sebe kopírují jednu informaci stále dokola. Ani je nenapadne nás kontaktovat.
Dominik: Nejsme Rolling Stones, aby se nám báli napsat. Z Plzně nejsme, potkali jsme se tam v ateliéru Michala Pěchoučka a Dušana Záhoranského, kde jsme oba dva studovali.
Mě to připadalo divný. Plzeňáci o sobě rádi tvrdí, že mají silnou hudební scénu, tak jsem si řikal, jestli si tu fámu nevytvořili v Plzni sami.
Roman: No, to je značně nadsazený. V Plzni se toho po hudební stránce moc nedělo. Bavili jsme se tam většinou sami. Ke konci studia jsme začali dělat koncerty, kam jsme zvali svoje oblíbené kapely jako Kazety a Like she. Tyhle akce tam pod názvem Tři Čtyři fungují dál.
Dominik: Dokonce jsme v Plzni jako TABLE měli svůj první koncert až po tom, co jsme začali studovat na Akádě.
Takže v Plzni to moc nefunguje, ale máte pocit, že to někde funguje? Myslim tu komunitu lidí, který si to mezi sebou řeknou?
My můžeme porovnávat jenom Plzeň a Prahu. Samozřejmě, že v Praze to funguje líp, ale taky to neni žádná výhra. Jsou tu v podstatě dva kluci, který všechny ty koncerty dělaj a mrzí nás, že často nejsou schopný se domluvit. Přitom oběma jim jde o hudbu.
R: Vlastně se toho tady děje až moc. Ani se nestihneš těšit.
Hele, ale posun dopředu to je.
D: To jo.
Kdy jste vůbec začali s hudbou?
R: Já jsem chtěl bejt jako David z Beverly Hills a hrát na samohrajky, ale táta mě přihlásil na tahací harmoniku. Teď mě vlastně mrzí, že jsem toho pak nechal.
D: A já hrál už na základce na kytaru a vypaloval jsem si svoje cédéčka, ale nikdy jsem se neodvážil je vydat jako třeba Mon Insomnie nebo Niceland..
Můžu se zeptat, jak jste přišli na název kapely? Já jsem si totiž poprvé, když mi někdo řek, že bych měl jít na Table, že to je dobrý, řek, že na kapelu s takhle divnym názvem, notabene z Plzně určitě nepůjdu…
D: No a vidíš, teď s náma děláš rozhovor.
R: Máme rádi minimalismus a funkci. Takže z toho vyšel stůl.
D: Bauhaus
R: Ale klidně se přejmenujeme. Nijak na tom nesejde. Důležitý je, že je to anglicky.
No tak vy vycházíte z hudby se kterou je angličtina bytostně spjatá...
R: No to je přesný. Nedokážu si představit, že bysme zpívali česky. Ta hudba je o repetitivnosti a ten text k tomu je vlastně taková symbolická formule, zaklínadlo a ta angličtina k tomu sedí.
D: My jsme na anglicky mluvený hudbě vyrostli. Já si nedokážu vybavit žádnou českou kapelu, kterou bych byl schopnej obdivovat. Možná Shalom nebo Toyen.
R: A Oceán.
To jsem rád, že je zmiňujete. Shalom a Oceán jsou hodně zesměšňovaný, přitom obě ty kapely měly ve svý době fantastickej zvuk…
Nejenom zvuk. Bylo to náboženství. Trochu to tady rozvířili a hlavně dělali něco, co tady chybělo.
I u Vás je to takovej konceptualismus, ne? Myslím v tom smyslu, že v populární hudbě existujou dva proudy - ten, kterej vzniká organicky a ten, za kterým je nějakej koncept, všechen ten post-punk a syntetizátory…
No možná naše koncerty vypadaj strojeně, ale vedla k tomu vlastně přirozená cesta.
Chtěli jsme si koncerty sami užít. Žádnej velkej koncept v tom neni.
Šli jste vědomě proti takovýmu tomu klišé “českýho zvuku” - myslím všechna ta elektronika, co zní hrozně podobně - eost, roe deer, umakart? U vás ten českej vliv neslyšim.
D: Určitě ne. Takhle jsme nad tím nikdy nepřemýšleli.
R: Asi i proto, že jsme tyhle kapely nikdy neposlouchali.
A Co jste poslouchali?
D: Toho bylo strašně moc. V tom období, kdy jsme byli v Plzni, jsme hodně poslouchali 80-tky, ale i současnou hudbu.
R: Já jsem v tý době, když mi bylo tak dvacet, objevil Morrisseyho a The Smiths, ale to by tam bejt slyšet nemělo.
To ne, spíš jsou tam slyšet novější kapely, který vychází z Joy Division, Cabaret Voltaire nebo Siuxsie…
D: Joy Division máme rádi oba, ale víc posloucháme kapely jako Liars, Future Islands, Former Ghosts, Blessure Grave, Beak, Caribou, Baby Dayliner, Japanther, Silk Flowers ze starších Garyho Numana, Fiction, Suicide, The Wire, The Doors, třetí Portishead a samozřejmě Johnnyho Cashe a Pavla Bobka.
Viděl jsem jedno vaše video a hodně mi připomnělo The Horrors. Co si o nich myslíte?
D: Mě se původně hodně líbili, ale potom jsem viděl záznam koncertu a myslím si že u některejch kapel je nejdůležitější postavou producent.
A je ten silnej producent nezbytně špatnej? Sex Pistols taky udělal McLarren…
D: U Sex Pistols mi nevadí, že zpívají falešně.
A když byste měli definovat, kam jste se vyvinuli? Co hrajete teď?
R: No můžeme se shodnout na tom, že je to post-punk a elektro.
D: Já jsem se v těch žánrech nikdy moc nevyznal.
Já myslím, že se v nich dneska už nevyzná nikdo, ale všichni to předstíráme… je zajímavý vidět, jak ty tradiční kanály, jako jsou hudební magazíny, pomalu přestávají mít váhu… jak s tou decentralizací vkusu se postupně přesouvá mnohem víc váhy na samotný uživatele, bloggery a tak.
R: No, to je vidět i v pop kultuře. Kapely hrajou daleko víc než dřív a je to dobrý pro fanoušky, i když ta nabídka je najednou tak obrovská a dělá se hromada koncertů. Ono se to ale časem asi zase nějak uzemní. Mě se líbí, když jsou koncerty ten hlavní rozšiřovací kanál. Stejně máš největší zážitek z toho, když vidíš hrát kapelu na živo.
A nevadí vám, že se díky tomu pravděpodobně kapela nestane masivně populární a nebude vyprodávat haly pro pět tisíc lidí?
D: Já myslím, že i teď se objevujou kapely, který to dokážou. Takže to neni nemožný. Lidi budou pořád chtít zažít tu sdílenou zkušenost - viz třeba ty Liars nebo Health. Tyhle kapely prošly podobnou cestou a teď ty haly naplňujou. To ale neznamená že máme stejnej cíl.
Co můžete ještě říct k We are no longer the same, desce, kterou jste tenhle rok vydali?
R: Desku jsme nahráli, masterovali a vydali sami, tak jako to dneska dělá většina kapel. Původně jsme to chtěli taky vydat na vinylu, ale na to nebyly peníze. Takže je deska zdarma ke stažení a pro největší fanoušky, většinou kamarády, jsme vydali limitovanou edici 200ks na CD.
Takže to nakonec nevyšlo pod AM180, jak se původně anoncovalo?
R: A.M.180 je nejlepší vydavatelství u nás, sice nic nevydali, ale mají nejlepší smluvní podmínky.
D: Tj. žádný.
Chystáte se s Table někam ven?
R: Určitě. Hrát v Praze dvakrát do měsíce nemá smysl.
D: Mě jako posluchače by to ani moc nezajímalo, chodit pravidelně na nějakou místní kapelu.
Fajn, deska je po nějakejch peripetiích venku a teď co dál? Nepřesunete se z angličtiny třeba do španělštiny, aby mohli český média psát, že hrajete electro indie ve španělštině?
D: Máme nějaký zásady. Třeba nehrát na vernisážích - to jsme si zakázali. To je vždycky smutný. A taky máme zásadu nemít speciální požadavky na koncertech. Ale vlastně to funguje jako takový naše alibi. Když po nás někdo chce něco, do čeho se nám nechce, tak řeknem, jo promiň, ale my máme takovou zásadu…
