Nedávno se tady jablko mých očí Ondra Hlaváč pustil do Rock for people, takže když Vám tu teď budu pozitivně pěnit o dalším velkým festivalu, bude to vypadat jako kontradikce, ale my jsme všema deseti pro názorovou diverzitu, tak proč ne? Řeč bude o Pohodě.
Festival proběhne na letišti u Trenčína tenhle rok už po čtrnáctý (!) a kdybych měl definovat rozdíly mezi největším českým festivalem (RFP) a největším slovenským, tak ten hlavní je určitě v tom, že Slováci to všechno, včetně hudební dramaturgie, dělají nějak víc elegantně a kladou větší důraz na - jo, na pohodu všech účastníků. Slovenská dramaturgie byla oproti naším festivalům vždy vpředu a hledání nových jmen jsme jim mohli jen závidět.
Další rozdíl mezi Pohodou a Rock for people, když už jsme u týhle komparativní roviny, je, že Pohoda byla je (bohdá i bude) vždycky víc sexy než jakýkoliv český festival. Část sexappealu se dá připsat tomu, že mladí Slováci vypadají líp než Češi, část bude souviset trochu s tím, že na rozdíl od českých akcí se na Slovensku nevychlastá tolik piva, jehož celodenní konzumace činí z většiny českých open-airů nechutnou záležitost, vhodnou jen pro mladý a nevyskákaný.
Tenhle rok sice Pohoda po hudební stránce působí trochu míň nabouchaně a vypadá to, že si organizátoři řekli, že by se jim hodilo cca 10.000 lidí navíc, čemužto přikládám pozvání Mobyho a Portishead (v prvním případě dotyčného rád minu, ale Beth Gibbons si stejně dam, i kdyby se mi jí všechny Radia 1 tohohle světa snažili sebevíc znechutit neustálým omýláním), kromě Portishead bych ještě rád připomněl pár dalších:
Pulp jsou zdánlivě stará vesta, ale on Kaščák věděl, proč je zve. Pulp zní s věkem líp než kdy dřív (viz aktuální report o jejich koncertu z Glastonbury) a garantuju, že až dají Common People, prokopnete nadšením kopák:
M.I.A. je pro mě letos hlavní důvod k návštěvě, protože jsem jí před pár lety viděl na T in the park a byla to jedna velká špinavá, ulepená pařba. Ta holka je skákající rým a rytmus. Jestli se nevyklidnila, zapotíme se!
The Death Set, pro mě osobně další radostná věc, dělají nekomplikovanej disco punk a na Pohodě to rozbalí v pátek:
A těch, na který se můžete těšit je daleko víc. Tak doporučuju ve středu 6. července zaklapnout laptopy a vyrazit se na víkend proběhnout k Trenčínu!
Som študentkou maľby a iných médií u profesora Ivana Csudaia na Vysokej Škole Výtvarných Umení v Bratislave. Maľbe sa síce venujem pomerne krátko, ale za pár rokov na škole som si prešla viacerými spôsobmi zobrazovania, viacerými jazykmi maľby. Od plošnej “nálepkovej” maľby, cez lineárne štruktúry, rozlievanie, až k súčasnosti, kedy kombinujem všetky predošlé techniky a pribudla mi jedna nová - maľba penou - ktorú sa budem snažiť zdokonaľovať v najbližších mesiacoch (prípadne rokoch:).
Okrem maľby sa venujem aj rôznym iným činnostiam, ako je fotka, hudba, či fashion. Kopec času trávim hľadaním inšpirácie a často tieto svoje vizuálne (alebo iné) inšpirácie vešiam na svoj blog, aby som sa podelila s ostatnými.
Momentálne pracujem na viacerých projektoch, napríklad audiovizuálny projekt lowii (čoskoro v prahe), alebo rent-artový projekt soyart, či rôzne iné. /Infinity, whisper to me - 180×180cm, akryl na plátne, 2010/ /Zlá matka, 170×170cm, akryl na plátne, 2010/ /spiderweb, 100×100 cm, akryl na plátne, 2010/
/Zanna - 180×180cm, akryl na plátne, 2011 - (spomínaná maľba penou)/ ja by Marika Majorová - tonbogirl.blogspot.com (dievča, ktoré mi ako jediné vždy urobí krásne fotky) taktiež by Marika Majorová, na fotke Kristián (priateľ) a ja
ja by Igor Rjabinin pre projekt Soyart.
Secret Wars byl sice název prvního z Marvellových komiksů, ale teď bitva všech, co umí kreslit. Evropská. A v Čechách a na Slovensku se teď rozjedou kola. Vítěz bere prachy, ceny a letenku na evropský klání.
Přitom pravidla dost vycházejí z komiksu. Na věku nezáleží, maluje se jen černou barvou na velké bílé desky štětcema nebo fixama. Náčrtky tužkou, šablony nebo skici jsou zakázaný, takže amatéři, ať se jen přijdou podívat a nehlásej se. Jednotlivé souboje trvají 90 minut a soutěžící umělci mají možnost potupit svýho soupeře vtipem a stylem. O vítězi rozhoduje porota a lidi svým křikem. Odměnou pro vítěze bude 30.000,- Kč a další ceny a účast na evropským finále. Pro všechny, kdo se přijdou podívat, pak mejdan.
Secret Wars není ve světě žádná novinka, ale běžná záležitost v Londýně, Sydney, Tokyu nebo New Yorku a objevil kreslíře jako Miss Led, Bridge Stahli, Beastman, DiscoTeck, Sprinkles, Ken Taylor, London Police nebo Scale.
Hlásit se můžete do 5.6.2011 na vick@secretwars.cz. Můžete psát česky i Slovensky, protože na druhý straně e-mailu sedí Slovák Viktor. Jestli moc nevíte, o čem je řeč nebo máte nějakou pochybovačnou, přijďte se 13.5.2011 podívat na exhibici Secret Wars Česko x Slovensko s vybranými umělci na Bubenskou 1 v Praze.
Slovenská scéna začíná být pro našince čím dál tím víc záhadná a neuchopitelná a průměrně znalý český hipsta bude mnohem pravděpodobněji znát padesát obskurních kapel z UK než pět světově znějících projektů z Bratislavy. Mezi ně se každopádně počítá i Stroon, za nimž se skrývá Dalibor Kocián.
Stroon nejčastěji komponuje poměrně temnou elektroniku, která však v sobě vždy nese i nějaký ten taneční náboj, což ukázal i na nedávno vydaném mini albu Ruine Noire. Jeho relativní úspěch, stejně jako zařazení na kompilaci Eastern Daze plnou mladých muzikantů z východního bloku, mu dodal dostatek sebevědomí k tomu, aby si podal přihlášku na nadcházející Red Bull Music Academy, takže jsme ho po zásluze zasypali tunou zvídavých dotazů, ze kterých si snad o jeho osobnosti uděláte solidní obrázek.
Vice: Na začátku si neodpustím malý povzdech nad tím, jak daleko se v určitých oblastech dokázala dostat nezávislá scéna na Slovensku, i když tam není žádný velký trh, a jak naproti tomu občas vypadá situace u nás, kde to beztak zachraňují Slováci, jenom to málokdo ví (smích). Cítíš tam u vás nějakou specifickou kreativní atmosféru? Stroon: Ano, určitě cítím. Nevím jak je to v jiných městech, ale tady v Bratislavě je to velmi silné. Je tady například experimentální seskupení Urbsounds (Jamka, Urban Failure, RBNX), projekty jako Voice Over Noise, “Originalista”, Batcha Demental a v neposlední řadě moji dobří kamarádi Ink Midget & Pjoni a Stratasoul. Lidé tady mají potenciál a využívají ho naplno. A určitě tu jsou i další, na které si právě teď nevzpomínám. Napadá mě paralela s výtvarným uměním, které je tu taky velmi “živé”. Lidi prostě tvoří a to je dobře.
Přijde mi to trošku jako opak toho, co se děje tady, kdy se zpočátku hodně českých producentů svezlo v elektronice na vlně popularity house music, i když většina zdejší tvorby nebyla dobrá, a d’n'b, ale teď je tady celkem nouze o mladé lidi, kteří by dělali ne úplně tuctovou muziku. Vnímáš to vůbec nějak ze své pozice nebo ti napojení na Českou republiku přijde vlastně jako nevýznamné?
Těžko říct, možná je to tím, že česká scéna byla víc o rockové, respektive avantgardní scéně (ale možná se mýlím), a proto ještě mnoho lidí nestihlo “přesedlat” na experimentování s elektronikou. Přiznám se však, že momentálně mě z českých projektů napadají jen MIDI LIDI, WWW a Kazety, což jsou podle mě (hlavně první dvě) velmi kvalitní projekty a jejich živá produkce je skutečně zajímavá. Ale to propojení asi vnímám spíš méně. Nemyslím si však, že je bezvýznamné, spíš se zatím neprojevilo.
Jaká vlastně byl tvoje hudební cesta od kytary, na kterou jsi hrál na konzervatoři, k vibrafonu a experimentování se zvukem?
Úplně plynulá. U nás doma stále hrála hudba (otec má vynikající vkus), ale rodiče mě nikdy nevedli k tomu, abych hrál. Ve 14 jsem začal s kytarou - punk, HC, metal, potom fúze reggae, ska, funku až jsem si kupil Yamahu RM1X, kde jsem zkoušel první tracky. Potom Reason, Cubase a teď Ableton LIVE. Od určité doby jsem věděl, že chci studovat hudbu, ale když jsem byl metalový kytarista, tak jsem to na konzervatoř s kytarou ani nezkoušel. Šel jsem proto na bicí, kde se studuje hlavně xylofon, marimba, malý buben a taky vibrafon, který jsem si zamiloval. Na škole jsem poznal Mira Totha - otce projektů Musica Falsa Et Ficta (improvizovaný orchestr) a audio-vizuálního spolku Frutti di Mare. On si mě vzal do parády a otevřel mi úplně nové hudební sféry. Ale ta otevřenost mi zůstala, proto jsem přičichl i k jazzovému triu resp. quartetu “Shot In The Dark”, které teď taky spí, ale i k mé poslední spolupráci s víc popovými Puding Pani Elvisovej – to mě taky dost bavilo. Kluci a Silivia jsou kamarádi z Košic. A husí kůže při zkoušení skladeb mě přesvědčila o správnosti volby.
To vypadá na hodně hezký a plynulý vývoj, který teď chceš aspoň trošku zužitkovat tím, že sis podal přihlášku na Red Bull Music Academy, že?
Ano, mimo jiné. Zkouším to druhý rok.
Ostatní kluci ze Slovenska, co tam byli, tě nějak naordinovali, že to stojí za to?
Už v roce 1999, tuším, tam byl Dalibor (Stratasoul), takže o RBMA vím dost dlouho, ale až minulý rok jsem měl pocit, že bych se mohl ukázat. Tehdy jsem možná nabyl sebevědomí. Nebo spíš větší spokojnost se svou tvorbou.
Jo, ta určitě stojí za to.
Oh, díky. V podstatě dělám to, co právě jde ze mě samotného. Jsem úplně nezávislý, co se týče tvorby, protože mě to neživí. Ale zároveň vstřebávám různé vlivy, které se v mojí tvorbě více či méně projevují. Zároveň to, že hraju s jinými lidmi různé hudební styly, mě velmi inspiruje. Souvisí to i s mojí povahou uzavírání se do sebe, ale když teď postupně řeším “haluze” čím dál tím méně, možná jednoho dne dospěju k tomu, že budu dělat veselou hudbu (smích). Těžko říct, ale vždycky jsem měl rád molové a modální harmonie. A co se týče komplikovanosti, teď právě dělám na věcech, které mají strašně jednoduchou formu a asi i obsah, takže je to zase o trošku jiném přístupu. Můžu to nechat volně plynut, což mě na tvorbě strašně baví.
O tomhle přístupu mluvil například Untold, který tvrdil, že ho postupem času baví dělat stále jednodušší a syrovější věci, které v sobě ale mají nějakou tu nespoutanou energii. Ano, takové věci bych velmi rád dělal. Já jsem vždy věci příliš komplikoval, ale studium kompozice mě postupně naučilo věci zjednodušovat. Jen se bojím fádnosti, všednosti, takže teď se chci zaměřit na selekci dobrých nápadů, možná složitých, ale zároveň na jejich jednoduché zpracování.
To zní slibně. Pokud vím, nedávno jsi sám vydal takové minialbum, jestli se to tak dá nazvat. Jak jsi s ním spokojený?
Byl jsem velmi rád, že vyšlo. Název “Ruine noire” vystihuje trosky mých negativních emocí, které jsem přetavil do hudby. Jak říká můj bratr: je super dát takhle hudbě vlastní život. Myslím, že lidem se to líbilo, žádné extra pochvaly nebyly, ale zároveň ani kritika. Potěšily mě dobré ohlasy na zvuk, i když teď už je starý, díky čemuž jsem si začal víc důvěřovat v oblasti mixingu. Ale velký kredit jde samozřejmě i Samovi Irl za mastering. Každý si našel nějakou oblíbenou skladbu, každý nějakou jinou, a to je super.
Svou kolekci tracků jsi vydal na vlastní pěst s pomocí služby Bandcamp. Jak tě klukovi ze Slovenska s touhle službou pracuje?
Bandcamp je perfektní věc. Ale myslel jsem, že způsobí větší revoluci. Mrzí mě, že nemám moc času “přebrowsovat” ho, když je tam tolik vynikající, na labelech nezávislé muziky. To že je víc a víc muziky zdarma je zvláštní jev, i když taky dost starý. Myslím, že lidi, kteří jsou nezávislí na penězích z prodeje, si to mohou dovolit, a když to dělají, je to od nich sympatické. Já jsem to zkusil prodat a až za pár dnů mě napadlo, že bych to měl dát určitě i na free download. Takže až příště něco vypustím ven, půjde to na Bandcamp jako free download nebo za dobrovolný příspěvek. Interprety už asi opravdu přestaly bavit smlouvy, závazky a zbytečná administrativa. Pro známého umělce, kterého lidi stále rádi podpoří je to o hodně jednodušší. Já se snažím kupovat si mp3 které hraju, ale zároveň vím, že velké množství kvalitní hudby je zadarmo. Myslím, že to nemění vztah lidí k hudbě, spíš je to otázka kvantity hudby v dnešní době. Každý den toho vychází mraky, ale hodně dobré muziky stále nemá prostor vyjít oficiálně na nosiči, a je to strašně dlouhý proces, než tě někdo osloví s tím, že tě vydá. Já osobně asi raději zkoumám vztah producenta k faktu, že je jeho hudba zadarmo. On dává množství času a peněz do možnosti produkovat, ale hudba je tak specifická věc a asi i umění celkově, že dělat ji jen pro peníze je, slušně řečeno, zvláštní. Určitě jsem rád, když z toho taky něco je, ale v první řadě je to nějaká “driving force”, která podle mě člověka nutí tvořit a v ten moment je jedno, jestli je za to zaplacený nebo ne.
Je ale přesto nějaký label/vysněné vydavatelství, kde bys chtěl vydávat své tracky? Nebo to prostě neřešíš a věříš, že si tvá hudba nějak sama přirozeně najde cestu ke svým posluchačům?
Brzo vyjdou dvé mé remixy na různých menších labelech a jejich zájem mě neskutečně potěšil. Zároveň je však pravda, že to moc neřeším. Až dokončím druhé EP, které mělo být venku v lednu, nechám si víc času na posílání tracků vydavatelstvím nebo spíš on-line magazínům. Řekněme jeden měsíc. A když se nikdo neozve, dám to ven na Bandcampu. A tak to půjde dál.
Od pádu komunistických režimů v Evropě už uplynul nějaký ten pátek a dvě dekády demokracie a svobody se pomalu a jistě začinaj projevovat v různých aspektech kulturního a společenskýho života. Projekt Eastern Daze si pak klada za cíl informovat o posunu, který proběhl v hudební oblasti.
Česká republika, Slovensko, Srbsko, Polsko, Rumunsko a Maďarsko - právě těchhle šest destinací je pro Eastern Daze klíčových. Díky uvolnění represí a posunu v technologickým vývoji se odtud hrne do světa čím dál tím více zajímavý hudby a nová generace muzikantů sjíždí a tvoří všechno od freak folku přes drone až po dub a mutant techno.
Na stránkách projektu Eastern Daze (www.easterndaze.net) pak najdete mnoho příspěvků o mladých hudebnících, ukázky z jejich tvorby, tracky ke stažení, sety, tipy na koncerty atd. Cílem ale není jen upozornit na mladou generaci muzikantu, ale taky ji dostat ven. Na britským rádiu Resonance proto vznikne pravidelný pořad, který se bude zatím neobjeveným talentům věnovat a chystá se i kompilace, která by měla vyjít na labelu Audiotong.
Součástí Eastern Daze jsou taky koncerty, který se v listopadu a prosinci uskuteční v Bratislavě, Žilině a Košicích. Pokud si myslíte, že máte co nabídnout a ukázat, není nic jednoduššího, než autorům projektu zaslat svý tracky a ukázat všem, že hudební scéna ve střední Evropě žije. Chceme více podobných projektů.
TEXT: TOMÁŠ ZILVAR ZA POUŽITÍ CTRL+C A CTRL+V ZE STRÁNEK ORCHESTRU
Sme spolok amatérskych a profesionálnych muzikantov, založený v roku 1990 ako člen Združenia dychových hudieb Slovenska (ZDHS). Nadväzujeme na bohaté a dlhoročné tradície dychových hudieb v meste Brezno. Cieľom našej činnosti je snaha o neustále zdokonaľovanie sa v hre jednotlivcov aj celého orchestra, výber a nacvičenie, moderných a poslucháčsky príťažlivých skladieb ktoré našim divákom okrášlia všedné dni. Účinkujeme na domácej pôde, ale aj v zahraničí. Okrem promenádnych koncertov ponúkame aj hudobný sprievod pri rôznych kultúrno-spoločenských podujatiach a oslavách, cirkevných slávnostiach, pohreboch, svatbách, firemných výročiach a výstavách. Sme spolok amatérskych a profesionálnych muzikantov, založený v roku 1990 ako člen Združenia dychových hudieb Slovenska (ZDHS). Nadväzujeme na bohaté a dlhoročné tradície dychových hudieb v meste Brezno. Cieľom našej činnosti je snaha o neustále zdokonaľovanie sa v hre jednotlivcov aj celého orchestra, výber a nacvičenie, moderných a poslucháčsky príťažlivých skladieb ktoré našim divákom okrášlia všedné dni. Účinkujeme na domácej pôde, ale aj v zahraničí. Okrem promenádnych koncertov ponúkame aj hudobný sprievod pri rôznych kultúrno-spoločenských podujatiach a oslavách, cirkevných slávnostiach, svatbách, firemných výročiach a výstavách pohreboch.
Náš brněnský večírek ve spojení s Burning Beats se rychle blíží a v sobotu si v jihomoravský metropoli budete moct vyzvednout druhý číslo Vice společně s našima „reprezentantama” (ti budou výjimečně svolní k popíjení u baru). Naše vyčpělý osobnosti (nikdy nepodceňujte sílu sebereflexe) ale nebudou na týhle párty zdaleka to nejzajímavější. Kromě Chepukova a Difis se totiž představí i bratislavská čtveřice The Ills, kterou jsme pro vás detailně zpovídali. A protože jsou The Ills sympaťáci, přihodili nám ke stažení Teapotův remix skladby Broken Wheel on the Ambulance Car.
Vice: Zdravím The Ills! Jak a kdy jste vznikli a jaká je vaše mise?
Filip: Za našim vznikom stojí víno. V septembri 2008 sme sa opili na jednom žúre a keďže boli dostupné takmer všetky nástroje vznikol prvý track. Od začiatku sme to chceli tlačiť do post-rocku z mojej a Daronovej - bubeníkovej strany, Iso zase ovplyvnený Cocteau Twins chcel po rokoch s elektornikou presedlať na shoegaze. Keď sa na to spätne pozriem, tak žiaden z vtedajších songov nebol ani shoegaze ani post-rock, ale hlavne, že sme sa z toho tešili. Vždy som chcel hrať v kapele, ktorej songy by sa mi pačili a dokázal by som ich počúvať, mňa teda osobne najviac teší to, že sú pre mňa naše tracky príťažlivé ako pre poslucháča.
Iso: Ale inak bola to fakt veľká náhoda, keď sa tak obzriem späť, lebo už len to, že sa u mňa doma nejakým zázrakom objavila gitara, basa, klávesy a drum machine bola dosť random vec. Ale to, čo vtedy vznikalo bolo celé random. Teraz som celkom spokojný s tým kam sa to posunulo.
Vím, že někteří z vás mají za sebou další úspěšné hudební projekty, co vás vedlo k tomu, dát dohromady takovou kapelu?
Iso: Ak myslíš Isobutane tak neviem, či sa to dá nejak nazvať úspešným projektom. Ale musím povedať, že proste jediné, čo ma viedlo k tomu, aby som zliezlol z elektronickej cesty rovno k post-rocko-shoegazu bolo to, že som to jednoducho počúval vkuse a jedného dňa sa zobudíš a nechce sa ti točiť čudlíky ale mlátiť na dve struny. Poznáš to, nie?
Filip: Ja si teda myslím, že Isobutane bol a je celkom úspešným projektom, minimálne v slovenskom kontexte. Napríklad ja som Isove veci počúval ešte pár rokov predtým, ako som sa s ním osobne zoznámil. Čo sa týka toho plurálu v slove “projekty”, myslím, že viac ich nebolo. Väčšina z tých mojich totiž zostala v dosť fiktívnej rovine. Ako napríklad Machen, ktorý sme na strednej škole založili s našim gitaristom Adamom. Vysvětlete lidem váš vztah ke zpěvu a textům.
Filip: Ja razím teóriu, že je lepšie nemať spev, ako mať spev zlý. Hrať inštrumentálne má zároveň celkom pragmatickú výhodu pri zvučení na koncertoch. Na druhej strane, ľuďom spevy často chýbajú. Celkom to chápem, inštrumentálne veci sa skôr asociujú s jazzom a podobnými masturbačnými žánrami…
Iso: Áno, ale my nevieme zase hrať tak, že by som si povedal, že idem byť jazzman. A možno v tom je tá prístupnosť a to pogo na niektorých koncertoch. Naše veci sú jednoduché hoci sa tam nespieva stále majú nejakú tú dávku, povedzme, hitovosti? Spev by podľa môjho názoru vôbec nefungoval. Aspoň nie s repertoárom, ktorý máme pripravený na koncerty, je tam veľa hluku, noisových častí a melódií, ktoré by sa so spevom bili. A čo už máme hotové naozaj nechceme minimalizovať ani prečačkávať. Myslím, že kým to bude fungovať takto ako to je, ostane to…takto ako to je.
O čem je Vaše hudba?
Filip: V tomto si dovolím trochu nesúhlasiť s Isom z minulej otázky, pretože mám pocit, že sú viac o atmosfére ako o nejakej hitovosti. Vždy sa mi na post-rocku páčili gradácie, keď tie skladby ako keby “rastú” z ničoho do hluku.
Iso: u mňa je najväčšia radosť asi v tom, že naozaj pociťujem silný rast v skladbách a v ich stavbe. Keď to mám porovnať s tým, čo bolo vpredtým, tak to je neporovnateľná energia, ktorú z tej hudby cítim. Ja osobne. Na koncertoch. Ako poslucháč by som z toho asi nemal až toľko a preto sa snažím a myslím, že môžem povedať aj o ostatných to isté o to, aby ten koncert vyzeral aj vizuálne zaujímavo. Či už VJingom alebo klasickým pódiovým trashom. Nemyslím, že sa nejako obliekame alebo niečo podobné. Nie sme pojebaní preformeri. Myslím to klasické blablabla pred pesničkou alebo jednoducho bordel na pódiu.
Rock’n'roll is not dead?
Iso: Takto ti poviem… Pokiaľ viem tak tu má každý jednu frajerku, nedroguje sa a nespáva na ulici, zatiaľ sme nerozbili žiadnu gitaru kompletne, nespadli najebaní s pódia, neošťali indie deti v predných radách, Adam, náš druhý gitarista kvôli šoférovaniu ani nepije. A mám ťa presviedčať, že neumrel? Jasne, že je mrtev. A keď mám pravdu povedať, tak mám v piči celý rock ‘n’ roll.
Znáte nějakou dobrou českou kapelu?
Filip: Ale ano, ja mam českú scénu rád, aj keď mám pocit, že veľa z “mojich” interpretov umrelo alebo aspoň upadlo do dlhoročného spánku. Milujem Khoibu, The Ecstasy of Saint Theresa (v akejkoľvek ich minulej či budúcej podobe), Nieriku, tričko Priessnitz mám na sebe skoro stále… V posledných dňoch ma veľmi chytil debut kedysi bratislavských, ale dnes už pražských Rara Avis. Je toho dosť, mohol by som takto pokračovať ďalej.
Už jste někdy hráli v Brně?
Filip: Tak tomu ver a bol to riadny trash. V novembri minulého roku sme v rámci turné so slovenskou kapelou Čisté tvary hrali na Burningbeats v Mínus Trojke… Ja osobne si nepamätám polku koncertu, akurát z poslednej pesničky mám flashback, ako náš inak veľmi slušný gitarista Adam sóloval na kolenách.
Iso: Ja si pamätám na chlapca, čo tam vyťahoval žiarovky, na veľkú kopu rozbitého skla, čo boli predtým poháre a na koncert za totálne zažnutého svetla, ktoré mi prvý a posledný krát vôbec nevadilo. Brno bolo DOBRÉ.
Co je podle tebe ta síla, která znovu a znovu nutí lidi brát kytaru do ruky a řezat do ní ve sklepě před opilými lidmi? Sláva, drogy, sex? Není to útěk před racionalitou společnosti, kde čísla udávají směr?
Iso: Sláva a drogy ma obchádzajú dosť kruto celý život. Nikdy som nemal sex s opitými ľuďmi v pivnici, tak tým to asi tiež nebude. Ja žijem celkom dosť pokojný život a som v takom svojom nejakom zabehnutom fungovaní, pre mňa to možno trošku útek je, ale nie je to iba o tom, že by som si prial niekam utekať. Ale kludne môžem povedať, že je to pre mňa šanca stretnúť sa s kamarátmi. Lebo ja nejak s nimi von nechodím a keď máme koncert tak sa stretneme, pokecáme a je to celé fajn. Veľmi príjemná obmena príjemného životného fungovania v mojom prípade.
Jak Vás berou lidi doma a jak jinde?
Filip: Tým sa skoro vraciame k jednej z tých prvých otázok, pretože mám pocit, že keď hráme v Čechách, Maďarsku a Rakúsku, tak ľudia menej riešia to, že hráme bez spevov. Keď sme dali von naše EP, tak sa viacmenej bez našeho pričinenia dostalo na blogy, na základe čoho sme dostali pár veľmi príjemných reakcií zo zahraničia. Doma mám pocit, že nás ľudia už aspoň trocha registrujú, najmä po tom, čo sme zahrali dosť koncertov s Čistými tvarmi. Zároveň ale treba rozlíšiť doma ako Bratislavu a doma ako zvyšok Slovenska. V Bratislave dojdu na koncert väčšinou kamaráti a napríklad na východe mame tradične výborné reakcie na koncerty.
Iso: Presne. Myslím, že najlepší aj nahorší koncertný zážitok mám zo Slovenska. Takže doma je to variabilne. Zo zahraničných koncertov mám zväčša príjemné zážitky.
Filip: Hráme pomerne krátko, takže zovšeobecniť sa to nedá. Proste, občas ide karta, občas nie, takže zatiaľ by som to nejak príliš nehodnotil.
Zajímá vás fashion?
Filip: Môj šatník sa desať rokov skladá z rovnakých komponentov, teda nosím stále rovnaké typy tenisiek, gatí, tričiek s kapelami a mikín. Z toho sa teda dá usúdiť, že fashion je pre mňa dosť pičovina.
Iso: Podľa mňa je to tiež pičovina. Ja som dosť taký nijaký. Až to pôsobí smiešne. Ale niekedy si rád kúpim niečo, čo sa mi práve páči. Ale že by som to nejak doma kombinoval…to radši ne.
Můžete se vyjádřit ke slovenské scéně (aniž by vás pak davy lynčovaly a kolegové z branže pohřbili)?
Filip: Slovenská scéna je nič, nula, hovno. Pár ľudí dokola v tých istých kapelách, ktoré sa vzájomne uctievajú a vzájomne sa delia o vždy lojálne poslucháčstvo. Mám rád veľa rôznych slovenských projektov ako napríklad Hvozd, Moustache, Kolowrat, Pjoni, Teapot, The Autumnist, Peťo Tázok, Youcoco, ale to sú skôr len také malé zázraky. Úprimne je mi už dosť dlho na grcanie zo všetkých tých kapiel typu Lavagance, Talkshow, Billy Barman. Takže ak nás majú tieto kapely v pláne zlynčovať, tak nech sa páči. Pičovanie do slovenských kapiel je totiž moja úplne najoblúbenejšia konverzačná činnosť.
Iso: Presne presne, aj moja. Ale na začiatok chcem, aby sa vedelo, že to nehovorím z pozície ja som lepší a ty si kokot. Hovorím to pretože to tu naozaj hnije. Možno sa to tu skrýva za nejaké farebné hábiky, ktoré odvádzajú pozornosť, ale panuje tu taká…ako by som to povedal…zábava typu kolotoče. Podľa mňa to pramení z väčšiny poslucháčov tej hudby, ktorí jednoducho uctievajú názor, že tá a tá kapela je dobrá lebo poznám ich basáka alebo iného ogrcaného člena. A toto je kameň úrazu. Potom sa tu stane, že tu chlapci, čo skáču na podradné rytmy, koncertujú pred stovkou 15 ročných fosforových holčičiek, čo majú pery nablišťané tak, že slnkom v ich odraze môžu páliť v tráve mravce. Proste je to tu tupunké. Neviem si pomôcť. Každý to stavia na nejakom takom predpotopnom zlom štýle, kde sa vykráda, čo mi osobne nevadí, ale vykráda sa s ukrutným nevkusom, čo mi vadí a jediné čo, prajem týmto ľuďom, je môj moč na ich tvárach.
Jak je možné, že má řada slovenských projektů o řád větší návštěvnost na Myspace než jejich české protějšky?
Filip: Tak to naozaj nechápem. Je to inak jav, ktorý som si všimol už dávnejšie, teda konkrétne predstava českých hudobných magazínov, že na Slovensku je scéna omnoho lepšia. Podľa mňa sme na tom podobne úrovňou, čo teda pre vás nie je nijaký kompliment, akurát u vás, najmä v Prahe, je veľa zaujímavých koncertov zo zahraničia, čo u nás nie je. Ale možno za to môže práve to, ako sa u nás všetky tie indie grcanice samouctievajú. A potom tu máme kapely ako No Name, ktoré napríklad na Slovensku nezaujímajú ani najtvrdších mainstreamákov, ale u vás vypredávaju haly. Kľudne si ich nechajte.
Co všechno jste pro hudbu schopní obětovat?
Iso: Ja som schopný obetovať pár hodín spánku, trochu času, ktorý by som inak strávil s priateľkou, obed, narušenie abstinencie za účelom zdravia a to všetko možno aj naraz.
Filip: Svoj kompletný voľný čas i čas, ktorý by som mal venovať práci, štúdiu a tak ďalej. Samozrejme aj peniaze, ktoré do toho letia a nevracajú sa späť. Ale to je všetko nepodstatné, lebo táto kapela mi toho viac dáva ako berie. Čo je dosť ukrutné klišé, ale je to pravda.
Kam až jste schopní zajít?
Filip: Tak to teda neviem. Ty vieš?
Iso: Neviem, zájdeme kam zájdeme.
Jaký je Váš sen?
Iso: Môj sen je hrať v Japoonsku. A možno ani nie tak hrať, ako sa tam ísť pozrieť.
Filip: Môj je nepracovať, vypadnúť zo Slovenska, robiť bedňáka nejakej mojej obľúbenej kapele a absolvovať do smrti ešte aspoň tucet koncertov The Cure.
Doc. JUDr. Robert Fico, CSc. (* 15. september 1964, Topoľčany) je predseda vlády Slovenskej republiky a predseda strany SMER - sociálna demokracia. 26. januára sa narodil Juraj Jánošík, veľký vzor mojej vlády.
Keď som brázdila prieskumom prác študentov Akadémie umení v Banskej Bystrici, nejeden sa vyjadril svojím výtvarnym jazykom na Ficovu adresu. Fico je múdry predseda vlády Slovenskej republiky, známy aj ako Súdruh z prvých lavíc SZM, Veľký Červený Hranol, Robin a podobne.
V Banskej Bystrici na Akadémii umení som našla veľmi podobné diela, ktoré výstižne zobrazujú Ficovu pravú tvár - Fico medzi nohami, videoinštalácia s názvom “Slovensko má vlastný jazyk”, kde sa stimulovaný prejav Róberta Fica hlbšie a hlbšie ponára do tohto zmyselného priestoru, alebo Fico ako človek s najmenším sexappealom na Slovensku, človek , ktorý sa autorovi protiví takisto ako fetišistické slipy z kožušiny - ku ktorým ho latentne prirovnáva. “Chcel som vlastne vyjadriť to, čo sa mi prirodzene hnusí”, vyjadruje sa mladý študent kresby Samuel Ondrejka.
Nejedná sa explicitne o dielo s politickou ideológiou, rezonuje tu vnútorná chuť študenta vyjadriť hnus a odpor. Fico sa stal len stelesnením.V podstate má ako politik jedinečný, pravý, umelecký portrét, začo môže byť v prvom rade vďačný.
Kresby: Samuel Ondrejka
Nie každý z týchto slovenských mocností má podobnú šancu - byť výtvarne zobrazený. I keď úprimne si myslím, že každý jeden z nich by si zaslúžil. Róbert sa však stáva jednou z najpopulárnejších osobností slovenskej súčasnosti o čom pregnantne hovoria fanúšikovia facebook skupín typu Anti Fico, Anti Fico united, Anti-Fico group a podobne.
“Slovensko má vlastný jazyk” - Richard Čecho
Videoinštalácia poukazuje na aktuálnu politickú situáciu na Slovensku, ktorej problém spočíva aj v jazykových konfliktoch. V strednom obraze sa prehráva Ficov prejav na túto tému. 2 bočné vibrujúce obrazy v istom zmysle určujú „polohu” tohto problému v spoločnosti.
Krátka ukážka Ficovej politickej jazykovej situácie:
“Som vcelku rád, že sa moje meno neobjavuje pri žiadnych funkciách ani vo vláde, ani nikde inde.” Róbert Fico
“Uvedomme si, že od roku 1989 uplynul vlastne veľmi krátky čas. Ak sa niekto v tejto krajine osvedčil, tak to boli ľudia z bývalej komunistickej strany. Mali skúsenosti, vedeli, čo je to riadenie štátu. Veď to neboli hlupáci. Umením vlády je však vyberať si z minulosti len to dobré. Sme asi jediná krajina, ktorá sa neustále hrabe vo svojej minulosti. Domnievam sa, že do roku 1990 tu bolo množstvo dobrých vecí.” Róbert Fico
Kto je váš politický vzor?
“Nehľadám vzory. Mám rád históriu. Rád čítam životopisy. Teraz jeden skvelý o Fidelovi Castrovi.” Róbert Fico
“Nevnímal som ho nejako detailne. Získal som prácu a venoval som sa jej. … Keď sa pozerám späť, nezisťujem, že v roku 1989 by v mojom živote nastal nejaký zásadný prelom.” Róbert Fico
Odpoveď na otázku, aký bol podľa neho komunistický režim.
Even if you can get in touch with your inner John Mark Karr and be turned on by her bullshit, can you imagine how embarrassing it would be getting caught with her by your ex-girlfriend? You’d be all, “I’m going through a selfish phase.”
It’s great that we have photographers all over the world taking pictures of people who fucked up. But having a menstrual stain up your skirt, through your tights, and just under your vagina is not “so last year.” What else is a DON’T, having a shitstain on the inside of your asshole?
