sex

POVÍDÁNÍ O BUDOUCÍCH LIDECH S NATASHOU VITA-MORE

18/10/2011

TEXT: KEVIN HOLMES

241522dcce7bf30ce2b5152c1f7b29d8

Natasha Vita-More je autorka, umělkyně, kulturistka a návrhářka, která vytvořila Primo Posthuman, což je móda pro budoucí „lidi“. Je to trochu divné, když si představíte člověka, který žije napůl v reálném a napůl ve virtuálním světě a když mu vyhládne, sežere pár nanobotů. Tato budoucnost, která se nezdá být tak vzdálená ani nereálná, se zdá být fascinujícím místem, ale na mysl se vám může vydrat otázka: Když budeme dál žít v nebiologické formě, jak si můžeme užívat nejzákladnější lidské potřeby? Řeč je hlavně o sexu, pokud jste to ještě nepochopili.
Natasha se nedávno stala předsedu Humanity+, což je nezisková transhumanistická organize. Tvrdí, že na sex není žádný expert, ale i přesto se zabývá budoucností smyslnosti, našich smyslů, vztahů a tím, jak bychom mohli interpretovat vášeň a vzrušení ze sexu mimo biologický systém. Úžasné. S Natashou jsme se spojili přes Skype a tady je náš rozhovor.

VICE: Ahoj Natasho, tak hned k první otázce: Jaký bude sex v transhumanistickém světě?
Natasha: Abychom mohli přemýšlet o budoucnosti sexu, musíme vzpomenout na jeho historii. Jaká byla jeho role a proč jsme ho vůbec provozovali? Důvod, proč jsme provozovali sex, byl kvůli našim pohlavním orgánům, které byly stvořeny pro výměnu genetického kódu, a samotné přenesení genetické informace bylo závislé na vlhkém materiálu. Když budeme přemýšlet o budoucnosti lidstva, uvědomíme si, že se budeme mnohem více spojovat se stroji, což znamená, že se bude vytrácet vlhkost a začnou se vytvářet lidi, kteří budou tvořeni částečně z vlhkosti a částečně z počítačů.

Vlhkostí myslíš maso?
Ano, protože jsme masité mokré organismy, tělo je většinou z vody.

Budeme mít v budoucnosti ze sexu větší zážitek psychický než fyzický?
Nejdříve se musíme zamyslet nad tím, co nás čeká. Stanou se z nás lidé budoucnosti, tak zvaní po-lidé. Uvědomme si, že musíme projít vývojem od bytí v lidském těle až do proměny ve výpočetní organizmy. Také se musíme zamyslet nad tím, co se stane s našimi těly a co bychom z nich chtěli zachovat. V po-lidském světě se třeba nebudeme chtít množit s další osobou, možná budeme chtít mozaikovou reprodukci s více organizmy nebo životními formami.

dc6d413b051e220a32dadadb98d3acc9
Nemám tušení, jestli jsou tyhle fotky pravé, ale stejně je sem dám. Jsem si jistý že, by to Nastashe nevadilo – je transhumanistka.

Co myslíš tou „mozaikovou reprodukcí“? Něco jako barevné dlaždičky v koupelně?
To čemu říkám mozaiková reprodukce bych mohla popsat jako spojení směsice různých genů, ne napříč více druhy, pouze v rámci jednoho druhu. Dnes máme reprodukci muže a ženy. Jejich geny se spojí a stvoří embryo. V budoucnosti se budou chtít někteří lidé spojit s jednou osobou, zatímco jiní se budou chtít spojit s různými prvky jiných lidí. Od jednoho člověka budete chtít jeho humor, inteligenci od někoho jiného, od třetí osoby atletické schopnosti a od další její tělesný typ. To je mozaika.

A co třeba transhumanistické porno? Bude to pořád porno takové, jaké známe, když budeme jen digitální stvoření poletující v kybernetickém moři?
Samozřejmě.

Jak se změní pohlaví? Jsme ve 21. století, klacek je přitakován dírou, bude tu pořád muž a žena?
Když jsem navrhla Primo Posthuman – prototyp budoucího těla – navrhla jsem ho s tím, že člověk budoucnosti nebude rozdělen na žádná pohlaví. Člověk budoucnosti může být muž nebo žena, nebo žena nebo muž, může být hermafroditní nebo může mít obě pohlaví. Takže byste mohl být chvíli muž a pak zase na určitý čas žena nebo můžete být asexuální s žádným specifickým pohlavím.

32e2299a15577efda94c3f42d0bf3da0

Tak jo, takže se to stane úplně běžnou záležitostí?
Ano, myslím, že budeme mít ženské tak i mužské vlastnosti. Možná budeme chtít žít chvíli jako muž a chvíli jako žena. Teď je to tak, že byste rádi něco udělali, ale pak si najednou uvědomíte, že nemůžete, protože by to vaše pohlaví nedělalo.

Takže se může přihodit situace, že se jednoho dne dítě probudí ve své postýlce a z jeho otce bude najednou matka?
Nevím, jestli by to bylo jejich přáním, ale je to možné. Ale nejsem si úplně jistá, zda by to byla ta správná volba.

Budeme-li mít odlišná těla, budeme-li žít déle a v odlišných prostředích, jak to ovlivní naši sexualitu?
Na sexualitu se bude nahlížet jinak. Bude se na ni nahlížet z pohledu lidí, kteří ještě neexistují. Ale budou se zajímat o to, co jim způsobuje radost, co je přitahuje. A část sexuality, kterou si budou chtít zachovat, bude jistě samotný pářící rituál. Vzrušujícím prvkem tohoto rituálu jsou intriky – a jak dosáhneme toho, že intriky budou mnohem více vzrušující? To se může lišit prostředí od prostředí, bude se to lišit tím, co nás bude přitahovat ve virtuálním prostředí nebo co nás bude přitahovat v telepatické přítomnosti.

Co je to telepatická přítomnost?
Představ si, že si ty na jednom místě a tvůj milenec je na druhé straně světa – v Itálii, Bagdádu – a chcete být spolu. Telepatická přítomnost je založena na haptickém rozhraní, na počítačovém rozhraní. Je to propojení našich pocitů. Můžeš si vytvořit trojrozměrný obraz svého milence a prožívat sex tak, jak ho známe.

A co je teda virtuální přitažlivost?
Místo toho, abys šel do baru, kde se zliješ a další den budeš litovat toho, co jsi udělal, budeš si sex představovat. Nebude to tak nebezpečné jako je sex biologický. Nebudeš se muset starat o pohlavní choroby, které můžeš chytit v lidském těle.

Co dalšího to přinese?
No, například orgasmus bude přesměrován do mozku, takže to budeme moci použít pro vysoce kreativní a intelektuální účely.

Takže by se využívala energie, která bude vytvořena při orgasmu?
Přesně. Využijeme té energie a pošleme ji do jiné části mozku, která mezitím stihne dopsat knihu nebo poskládat nějakou hudbu. Také bychom mohli napodobit pocit z orgasmu v mozku, problém je, že lidé by se na tom mohli stát závislí.

5ef08ad7d70df0eb6ce8ec9b878bf7f9

Co se stane v pozdějších stádiích posthumanistické revoluce, kdy už budeme nebiologická stvoření?
Až budeme nebiologická stvoření a budeme nahráni do kybernetického prostoru, budeme existovat v nové sféře propojení. Všechny naše identity budou současně existovat, řekněme, jako počítače.

Jako internetové připojení…
Správně. Všechny tvoje myšlenky, vzpomínky, pocity. Všechno bude nahráno do počítače. Takže budeme vlastně úplně v jiném vesmíru. Ve vesmíru výpočetní techniky.

Něco jako Matrix.
Ano, to je přesně výpočetní systém.

Takže budeme žít v matrixu, ale nebudeme náhodou zotročeni nějakými ďábelskými stroji, které nám budou brát naši biologickou energii?
Pořád budeš moci mít biologické tělo a to tělo bude mít část tvé identity, ale současně budeš nahrán v systému.

Počkej. Tak budu tady nebo v systému?
Když budeš chtít, budeš existovat na obou místech. Nebo pouze na jednom, bude to tvoje volba.

Na obou místech v jeden čas?
Budeš žít třeba v jednom světě, řekněme deset let a potom vstoupíš do toho druhého. Budou dva časy – čas reálný a čas virtuální.

Co se stane s našimi těly, když budeme ve virtuálním světě?
No, tvoje tělo může být odstaveno nebo budeš v takzvaném multitracku.

2ea13dd9d191ebece8b82d296fa9d647

Co znamená miltitrack?
To znamená, že budeš fungovat v několika rovinách. Zatímco se budeš nahrávat do systému, nic se kvůli tomu nezastaví. Čas jde dál. Až budeš v kybernetickém prostoru, neznamená to, že by se tvé tělo jen tak zastavilo, bude dál fungovat díky nanomedicíne, díky nanobotům.

Takže nanoboti budou pečovat o tělo?
Ano. Budou uvnitř těla, aby zajistili jeho chod, regeneraci, vypořádají se s poškozenými buňkami atd…

Dobře, takže budeme tyhle mnoho digitální já, která budou existovat v čase.
Chci ti jen vysvětlit, že nebude neexistovat buď jedno, nebo druhé, bude tu víc alternativ, to bude ta největší změna. Celá psychika lidského druhu je založena na tom, že máme jedno já, jedno pohlaví, jednu vesnici, v níž máme práci – máme jednu naši existenci. Ale to se v budoucnosti změní a totálně překopeme to, co nyní nazýváme smrt. Freudovský koncept sexuality říká, že samotný sexuální akt je i akt smrti. Jsou i další, mnohem morbidnějšími sexuálními akty, třeba ty, které zabily mého blízkého přítele Carradina…

Davida Carradina?
Ano, měl rád sex, při kterém byl škrcen.

Udušení.
Škrcení při sexu je jedna z psychologických podivností. Něco takového transhumanismus neuznává.

Tohle je vlastně docela zajímavé. Když budeme žít ve světě, kde bude vše možné, tak můžeme prožívat jakékoli fantazie, které si vysníme.
To je přesné. Ale někteří lidé mají představy o znásilnění a znásilňování není nic hezkého…

Jak bys tohle chtěla vyřešit? Jak chceš někomu zabránit ve snění o znásilnění?
V tom je ten problém s lidmi. Mají své fantazie, kde je znásilňování hra a to není transhumanistické. Celé to stojí na psychologii smrti a strachu a to je to, čeho se chce transhumanismus zbavit.

Máš nějaký odhad, kdy v budoucnosti se tohle začne dít?
Vidím změny a pokroky ve společnosti na celé škále, od sociopolitických pokroků až technologické kruhy – ale musím říct, že je to tak trochu jako na akciovém trhu, jednou nahoře a jednou dole. Je to těžké předpovědět. Řekla bych, že se to začne dít před 22. století.

Skvělý, ještě tu je šance, že v té době budu ještě na světě. Díky, Natasho!

SASHA GREY FOTOGRAFKOU

06/04/2011

neusex3_800-550x412

Aktivní sledovači filmů pro dospělý možná znaj Sashu jako teen girl, co si nechala kdeco líbit i od fronty chlápků. A tuhle naši sérku fotek taky stále sleduje dost lidí. To už je ale defacto minulost. Teď je herečkou a umělkyní v pravém slova smyslu. A u Vice Books zrovna vydává fotografickou knížku Neü Sex.
Celé dílko je spoluprací mezi Sashou a Ianem P. Cinnamonem. Fotky jsou zformovány do vypravováním o jejím démonicky nezkrotným elánu z posledních let a jsou proloženy osobními texty o sexualitě, identitě a osobní svobodě.

Tady je, co o tom všem Sasha říká:

A tady je ještě pár fotek:
neusex1_800

neusex4_800-550x660

ROZHOVOR S DOBROVOLNOU SEX-SESTŘIČKOU

24/03/2011

TEXT: BOB PURVIS
PŘEKLAD: RICHARD KAČER

dscf1722_2-550x412

Hendikepovaný lidi jsou taky nadržený. Průser je, že i když partnera mají, dostat ptáka dovnitř vagíny a trochu tam s ním zakvedlat, může být dost náročný, když nemůžete hýbat některými částmi těla. Můj kamarád Karl dělal asi osm let osobní sestru těžce postiženýmu párečku. Kromě svých klasických ošetřovatelských povinností se jim ale taky rozhodl pomoct si to spolu pořádně rozdat.
Doug a Jen byli svoji, a oba trpěli těžkou svalovou dystropií. Doug nedávno podlehl zápalu plic, a Karl se zmínil, když vzpomínal na starý dobrý časy – jako když se na něj Doug jednou udělal (byla to nehoda) – že dokonce pomáhal i v době smutku. To, co Karl udělal, je jedna z těch nejhezčích a nejnesobečtějších věcí, která mě vůbec napadá. Karl je anděl. Anděl manuální pomocníček při kuřbě z nebe, který si, doufám, hodně často myje ruce.

dscf1685_2-550x412

Vice: Takže ty seš sexuální ošetřovatel?
Karl: Jsem licencovaná odborná sestra a pracoval jsem pro dva pacienty se svalovou dystropií, kteří byli na respirátorech, a tak potřebovali pečovatelskou pomoc dvacetčtyři hodin denně. Nemohli vůbec hýbat končetinama, nemohli vlastně skoro zhola nic. Takže jsem pro ně v podstatě udělal cokoliv a všechno. Myl jsem je, oblékal, dostával jsem je do vozíčků. Když byli ve vozíčku, dokázali je řídit, ale stejně – byl jsem pořád jejich ruce a paže.

Jak dlouho jsi přímo těmhle dvěma pomáhal?
Osm let.

Jak jsi je našel?
Na jedný party jsem potkal nějakou holku, která taky byla sestra. Měla jednoho pacienta, který sestry sháněl a já hledal práci. U Douga jsem žačal pracovat ve cvíli, kdy už byli s Jen zasnoubený. Tak o šest měsíců později se vzali a nastěhovali se k sobě.

Takže tys tam nebyl jenom od toho, abys jim pomáhal si zašukat? Pomáhal jsi i v nešukacích situacích?
Jasně, všechno to šukání bylo naprosto nadrámcový.

Tušil jsi, že to dopadne tak, že budeš někomu pomáhat při sexuálních praktikách, když jsi do práce nastupoval?
Vlastně to první dělala Jenina ošetřovatelka. Když ale odcházela za jinou prací, zeptala se mě, jestli by mi to nevadilo zvládat za ní. Takže odešla a obušek jsem zdědil já. Je to vlastně docela sranda, Doug a Jen po ni přece museli chtít, aby někoho jako mě vypátrala.

Je mi jasný, že jako ošetřovatel jsi musel vidět tuny vážně odpornejch věcí. Kde je na tvým žebříčku nechuťáren pomáhat dvou lidem při píchání?
Ty záležitosti okolo sexu jsou dost divný. To, co zažiješ na kurzech pro ošetřovatele tě na práci připraví, ale o tom, jak pomáhat postiženejm lidem se sexem se tam vážně nedozvíš.

Jaký to bylo poprvé? Bylo to něco hodně speciálního?
Na poprvý na to spíš na celý tak koukáš a snažíš se přijít na všechnu tu potřebnou mechaniku. Dost dobrou chvíli ti zabere přijít na to, jak si v sobě srovnat a zapomenout na to, co to vlastně provádíš. Ale když na to přijdeš a začnou se dít věci, najednou si říkáš: „Fakt nemůžu uvěřit tomu, co to tady kurva dělám.“ Je to magořina.

No a jak to teda bylo? Tos je nastavoval do všemožnejch poloh? Nebos to tam přímo strkal? Cos přesně dělal?
No, nad postelí maj takovou kolej a k ní je přidělaný zvedák, který po tý koleji jezdí. K tomu zvedáku jsou potom přidělaný hákama takový všelijaký popruhy. Ty popruhy jsem prostě dostal buď pod Douga nebo Jen a tím zvedákem je dostal nahoru. Je to vymyšlený pro sestry, který nemaj dost síly na to, aby je dostaly do vozíčku. Ale Doug a Jen přišli na způsob, jak tuhle věcičku upravit, aby fungovala spíš jako taková sexuální houpačka.
Doug dokázal pohybovat prsty, takže jsem dával na zvedák Jen, a pak jsem ji spustil dolů na jeho ruku, aby mohl hýbat prstem. Pak jsem přinesl takovej vibrátor a v podstatě bych mu ho dal do ruky tak, aby to bylo na tom správném místě i pro Jen. Dělal jsem prostě takový věci, abych pak mohl vypadnout z pokoje a nechat je tam, ať už si dělaj, to co dělali. Ale když mu to třeba Jen jen dělala rukou, musel jsem doslova obtočit Jeniny prsty kolem jeho ptáka, a pak s její rukou pohybovat nahoru a dolů. Vlastně jsem jenom používal její ruku k tomu, abych mu vyhonil.

Promiň, že se směju, ale tohle je fakt šílenost.
Měl jsem celou dobu natažený rukavice.

Nedostal jsi někdy během toho všeho pomáhání taky chuť?
No, tak to fakt ne. Snažil jsem se vždycky co nejvíc distancovat od toho, co jsem prováděl.

Cítil jsi se hodně pod tlakem, abys mu poskytl opradu dobrou honitbu?
Hele, takhle… Chtěl jsem mu ho vyhonit fakt dobře, protže jsem chtěl, aby to skončilo, jak jen nejdřív to půjde. Měl jsem štěstí, že se Dougovi, jakožto postiženému muži, nikdy nedostávalo moc sexuální stimulace. Nepromasturboval prostě celej život a tak, takže se vždycky udělal předčasně, za čož jsem mu opravdu srdečně vděčnej.

Jaký ještě víc nechutňejší věci jsi ještě zažil?
Vždycky jsem nosil rukavice, ale jednou se mi stalo, že jsem nedával dvakrát pozor, kam sem mířil jeho pérem, a on se mi udělal přímo na ruku. I když jsem něl nasazenou rukavici, pořád jsem prostě cítil, když mi začal stříkat do ruky. Byla to asi ta nejnechutňejší věc, kterou jsem za celej ten čas s nima zažil.
Taky, když jsem jm pomáhal s celým tím orálním procesem, musel jsem, ehm, musel jsem prostě vzít Jen za hlavu a nasadit ji Dougovi na ptáka, což je jedoduše fakt divný. Je to jako se snažit silou donutit nějakou holku k orálnímu sexu s chlapem. Je to fakt divný a násilnický a měl jsem z toho hodně zlý pocity. A protože měla svalovou dystropii, nemohla ani pořádně pohybovat pusou. Takže když se Doug udělal, prostě to vyteklo z její pusy, teklo jí to po bradě, a pak do vlasů. A snažit se dostat mrdku z jejích vlasů byla pokaždý fakt těžká prácička.

Ty musíš bejt snad svatej! Svatej patron kuřby!
Najímával si prostitutky. Holky na inzerát z Craigslistu a podobně, takže nějakou tu sexuální zkušenost měl. Ale s tímhle se prostě oženil. Víš co, jaho žena ho milovala. Měli fakt velký štěstí, že se našli. Byl to hodně dojemnej zážitek a něco, o čem jim hodně lidí říkalo, že nikdy nezažijou.

Nabourala se ti tahle tvoje práce někdy do osobního života?
Ani ti nevím. Jako, neříkám, že by se to tu a tam nevyškrábalo na povrch. U mých přítelkyň, holek se kterejma jsem jenom randil, to prostě najednou vyplulo. Nikdy mi to ale moc nepřekáželo.

Slyšel jsem, že Doug a Jen jednou taky pózovali pro nějaký webový stránky?
Jo. Bylo to pro gimpsgonewild.com. Prodávali fotky a kalendáře, což jim vydělávalo nějaký ty drobáky bokem. Časem na to ale změnili názor, protože lidi na ty stránky chodili a kontaktovali je, aby jim říkali, jaký jsou zrůdy. Zprva k tomu přistupovali dost laxně a v pohodě, ale pak se jim to dostalo pod kůži.

Dostávals nějaký bonusy za to šoustání?
Patří to do mý hodinový sazby. Vždycky jsem měl pocit, že bych si na tom měl založit takový svý malý podnikání. Něco jako: „Hej, vy tam! Jste postižení? Já vám pomůžu si zasouložit!“

Ještě nějaký dobrý historky?
Jednou je měl navštívít nějakej kontrolór stavu jejich obydlí, protže dostávali příspěvky od vlády. Akorát ten týpek měl přijít v jedom z jejich sexy dnů. Vždycky, když ten úředník přišel, kontroloval jenom detektor kouře a troubu. Nikdy do zadního pokoje nechodil. Takže Doug a Jen si to tam v klidu rozdávali, jako by se nechumelilo. Samozřejmě, co se nestane, vyměnili úředníky a tenhle nováček si to tam nakráčel, když tam jeden na druhým viseli. Jen jenom tak prohodila: „Nazdárek!“, a ten týpek kolem nás prošel, aby překontroloval okno. Fakt nevím, co si myslel, že vidí. Protože Jen jsem měl zavěšenou na popruzích nad Dougovým nádobíčkem. Byl jsem z toho šoku totálně mimo.

Takže oni spolu mohli doopravdy obcovat?
Jasně. Ale při tom jsem já nemohl ven z pokoje. Musel jsem s ní na těch popruzích celou dobu pohybovat nahoru a dolů na Dougově ptákovi.

Říkals, že to nikdy netrvalo moc dlouho. Zkoušels někdy pořádně zapojit kreativitu, co se poloh týkalo?
Ne, skoro vždycky to bylo tak, že ona byla nahoře. On ani moc nedokázal tolerovat jiný polohy než když ležel na zádech. Z nějakýho důvodu – pravděpodobně kvůli její nemoci – je Jenina kunda fakt uzoučká. Jakože opravdu titěrná. Vlastně jí to pokaždý bolelo. A Doug neměl zrovna nějakou obdivuhodnou klobásu. Spíš podprůměr. Ale z nějakýho důvodu jí to v análu klouzalo jak po másle. Když to zkoušela s hračkama, pokoušela si je strkat do kundy, ale nikdy je tam nedostala, nechávala je jenom zvenčí vybrovat. Ale do zadku to vždycky zaplulo jako nic. Všechno bylo obráceně.

Takže Doug se udělat uměl, ale co Jen?
Jasně. Pochop, že byli oba šíleně citliví. Někdy stačilo, aby se o tom přisprostle bavili a ona by se z toho udělala. Jednou jsem je uložil do postele, ukazoval jsem zrovna nový ošetřovatelce, jak se o ně starat. Měli v ložnici takovou vysílačku, aby mohli ošetřovatele zavolat, kdyby potřebovali v noci rozvítit nebo tak něco. No, a Doug a Jen najednou začali svůj verbální šukec, protože nevěděli, že je vysílačka zapnutá. A protože ta svalová dystropie způsobuje, že mají v podstatě pořád otevřená ústa a nemůžou ani pořádně hýbat jazykem, bylo to celý hodně zahuhlaný. Ta nová sestřička mi tam mezitím vypráví nějaký věci o ošetřování, ale jediný co slyším já, je jak Doug říká věci typu: „Jo, kočko, jo, takhle, jo, to je ono,“ a Jen sténat, jak smyslů zbavenou.

JEAN-CHARLES DE CASTELBAJAC

12/02/2011

AUTOR: DARYOUSH HAJ-NAJAFI, PŘEKLAD: JANA PATOČKOVÁ

jcdcpicturecrop1

Jean-Charles De Castelbajac je šedesátiletý francouzský markýz, co dělá hadry a má rád grime. Počátkem sedmdesátých let společně s fotografem Olivierem Toscanim stál za skandální reklamní kampaní, která smíchala dohromady sex a náboženská hesla a pobouřila tehdy celý Vatikán.

O dekádu později přeměnil italský Iceberg na postmoderní pop-artový módní dům, kde dokázal prodávat ve velkým svetry Daffyho Ducka, Snoopyho nebo kocoura Felixe anglickým hooligans. V devadesátých letech dokázal přesvědčit papeže a 5000 kněží, aby se oblékli do čehosi, co silně připomínalo stovky gay vlajek.

Sešel jsem se s Castelbajacem v jeho neonově maskovaným pařížským obchodě právě ve chvíli, kdy si domlouval podmínky, za kterých by se stal kreativním ředitelem jedné firmy na ohňostroje a u toho připravoval k odeslání hotové outfity pro Beyoncé a Lady Gaga k videu „Telephone“.

Vice: Obecně se ví, že jsi Markýz nikoli buzík, takže proč ses pouštěl do módy?

Jean Charles de Castelbajac: Můj táta byl klavírista marockýho krále a moje rodina přišla o všechny peníze. Pokud trávíš dlouhý roky na vojenký internátní škole, tak si nic nepřeješ víc, než potkávat holky. Zkoušel jsem zpívat v kapele, jmenovala se Kaos, taky jsem zkoušel hrát v pár filmech, ale nelíbilo se mi všechno to čekaní kolem. Hrozilo nebezpečí, že ze mě bude klasikej maloměstskej flákač z umělecký školy, ale pak mě máma poprosila, abych pro ní něco navrhnul, takže jsem přešil svoje starý školní prostěladlo na takové velmi strohé sako, a dopadlo to tak, že ho nosil John Lennon.

picture-4

V roce 1968 ti bylo osmnáct a žil jsi v Paříži. Myslíš, že politika té doby nějak postihla tvojí práci?

Nebyl jsem tehdy moc „trendy“. V době, kdy frčel předseda Mao, já prodával monarchistický fanziny. Až jsem jednoho dne natrefil na svýho kmotra, opravdovýho socialistu. Vytrhnul mi fanziny z ruky, dal mi facku a zařval: „ Jak sis to moh1 dovolit?“. Vzal mě ssebou, abych se podíval jak protestují studenti na Sorbonně, a ty holky fakt vypadaly o dost líp. To bylo poprvé, co jsem viděl v Paříži tolik lidí v džínech a v parkách. Po tomhle jsem už nemohl opustit město.

Pojmenovat sexy značku Jesus jeans muselo lidi docela naštvat, jaks je přesvědčil, aby to vzali?

Byl jsem ještě teenager, když jsem s tím nápadem přišel. Můj šéf byl něco jako vizionář, zaměstnal mě, ještě když jsem v podstatě nic moc nevěděl, protože chtěl přijít s něčím novým. Jeli jsme v jeho Lamborghini a on jel pořád rychleji a rychleji, snažil se mě vyděsit- tehdy nebyly žádný rychlostní limity- a zeptal se mě: „ Jeane-Charlesi musíme vymyslet, jak co nejrychleji vydělat spoustu peněz, no ale jak?“ Věděl jsem, že s něčím musím přijít okamžitě a tak jsem řekl: „ Musíme dělat džíny, to bude úspěch, v Itálii nikdo nedělá džíny.“ Můj návrh jména se mu nejdřív nelíbil, ale pak jsem mu řekl, že to musí být Jesus, je to nejznámnější jméno na Zemi! A brzy na to jsme s Olivierem Toscanim dělali velkou reklamní kampaň plnou holčičích zadnic oblečených do těch nejtěsnějších džínových šortek s biblickýma pasážema typu: „ Kdo mě miluje, mě následuje.“

picture-6

Všechno, co děláš je hodně hravý a veselý. Jak se vyhýbáš nátlakům módního byznysu být trochu vážnější a posunout se k tradičnímu luxusnímu zboží?

Vždycky jsem chtěl dělat sociálně nebezpečný věci a móda mi právě tohle umožnila. Móda mě zachránila. Mám podivný pantheon módních hrdinů: Jimmy Page byl můj největší hrdina, a ten byl pořád na heroinu, a já dělám, co dělaj moji hrdinové. Každopádně mě móda zachránila od naprostýho heroinovýho konce, protože jsem věděl, že jestli chci dělat revoluční módu, musím makat. Móda je můj záchrannej pás. Proto jí tolik miluju. Je to soustavná práce s deadlinem, který nesmíš prošvihnout. Kamarádi z byznysu, co se nechali semlít drogama a prošvihli deadline jsou teď mrtví. Móda je teď záležitost korporací. Když se poprvé začalo mluvit o Claudovi Montanovi, Thierry Muglerovi a mě, když jsme najednou byli slavný, byli jsme strašně natěšený, že poletíme Concordem do Ria nebo uvidíme obrovský dav pištících japonských děvčat v Tokiu. Mysleli jsme si, že jsme něco jako Rolling Stones a investovali jsme všechny naše peníze na show: mě zpívala Grace Jones. Byly to šílený a vzrušující časy, ale vůbec jsme při tom nemysleli na byznys.

Je móda možnost, jak skloubit strukturu a nebezpečí?

Risk představuje velkou část kreativního života. Když jsem poprvé viděl obchod Malcolma Mclarena „ Too fast to live, too young to die“ v roce 1972, přišlo mi, že jsem konečně našel spřízněnou duši. Móda je pro mě manifest. Je to kladení si otázek. Je mi lhostejná nositelnost, já vidím módu jako způsob boje.

picture-7

Tvoje Iceberg svetry nosila snad celá anglická střední třída, to musel být skvělej pocit, ne?

To jo, a když jsem se potkal se Slew Dem Crew, skoro jsem brečel dojetím, protože znali tak dobře mojí práci. Vždycky lidem vyprávím, jak jsem se potkal s Dizzee Rasclem a on uměl dokonale do detailu popsat designy některých mých Iceberg svetrů.

Všichni vidí osmdesátky hlavně jako punk a amazonský power-dressing, ale už se dost zapomína, že návrháři jako ty nebo Moschino dělali všechny ty barevný, pop-artový-věci, všechny ty slogany.

Když se zamyslím nad mojí generací návrhářů, jako byli Fiorucci, Moschino a v určitém směru i Thierry Mugler, všichni jsme chtěli jít s módou, ne proti ní. Pop-art a móda se kterou jsem ho propojil, to bylo jako obrovká zářicí výloha plná absolutního štěstí, to, na co už ale pak lidi zapomínají je, že když jsem navrhoval ty zářivé svetry pro Iceberg,, všechna ta záře byla spojená s hodně temnou elektronickou hudbou.

picture-8

Jak jsi přesvědčil ty kněze, aby na sebe oblíkli hábity ve stylu duhový vlajky na Mezinárodní den mládeže v roce 1997?

Monsigneur Lustiger, kardinál hodně blízký tehdejšímu papeži Janu Pavlu II, mi navhl ať s něčím přijdu a nakonec jsme se domluvili na duze, prtože duha symbolizuje Boží slib míru daný Noemovi. Když jsem mu řekl, že duha je taky mimochodem symbol gay komunity, prostě podotknul, že nikdo nemá copyright na duhu.

Co dělá z módy dobrou módu?

Koncept. Nemůžu tvořit oblečení, design, umění bez konceptu. Móda je fantastický médium k vyprávění příběhů, tak třeba Gareth Pugh si skvěle vytváří svůj svět.

Proč jsi udělal módní přehlídku z lega?

To, jak se lego propojuje, je skvělá metafora sociálníní interakce. Přišli jsme s timhle nápad do Lega, ne naopak, a lego panáček Anna Wintour byl naprosto absurdní. Můj další pop-up projekt je otevřít si ve sklepě obchodního domu Selfridges pop-up store, co by se jmenoval „Blízká setkání pátého druhu“. Pátý druh setkání je ten, když spolu vy a mimozemšťani máte děti. Je to vlastně dost protirasistický.

HOLKY TO DNESKA MAJ

31/08/2010

TEXT: VERONIKA KRATOCHVÍLOVÁ

V každým správným médiu by se měla vést diskuze na úrovni. A polemiky pod jednotlivýma článkama mi rozhodně dávaj zapravdu. Myslim, že neni od věci, rozvinout občas nějakou tu plodnou myšlenku a zapojit se do kampaně proti subjektivnímu vidění světa. (Pozn. Všechny feministky prosim, ať dál nečtou, beztak by mi rozbily hubu)

Milej Míro, maj to holky dneska těžký?

Tak já ti něco povim.

Když rubrika ‚Láska sex něžnosti’ ztratila nadobro autoritu a já se přestala učit z problémů jiných, přišly problémy moje vlastní. Už nezjišťuju, jestli otěhotnim z vody na plovárně, už nemám strach, že chytim Aids od kluka, kterej na mě v tramvaji prsknul a nedal si ruku před pusu, nevolám na linku bezpečí pokaždý, kdy jdu kolem telefonní budky. Mám to jaksepatří na háku. Na všechny tyhle otázky jsem si totiž odpověděla běžnou praxí.

Jak jen to s těma hetero-homo-pólama je … Znám pár holek, který dopadly jako pokusný králíci pro přeorientování danýho chlápka na ten předpisovější formát. Když se to nepovedlo, byl to tvrdej pád na čumu (nebo na zadek). Přirovnala bych to ke koblize údajně plněný marmeládou, na kterou máte šílenou chuť, ale když do ní kousnete, zjistíte, že máte pusu umazanou od nutelly. A pokud na tu nutellu nejste alergický, tak si jí hold umejete, a jste bez následků.

Dávat si pozor, na to, co dotyčnej pije, není uplně od věci. Minimálně z důvodu následujícího procesu sublimace a trávení. To, co z některých jedinců vzlíná, může bejt až za hranicí snesitelnosti a posléze neslučitelný se životem.

Co se týče tance. Je tanyny a tanini. Kdo při něm vládne pohybama pánví, vládne jima i při jinejch činnostech.

Pravidelně vyrýsovanej pekáč buchet na břiše úzce souvisí s výše zmíněnejma pohybama pánví, pohybem obecně, ale taky s genetikou. A rozhodně jsou lepší buchty v troubě, než těsto na talíři.

Pokud tráví chlap v koupelně víc času než ženská, může to mít hned několik důvodů. Já mám za svůj život už nějaký grify tak najetý, že je dotahuju do rekordních časů. Takže budu často rychlejc namalovaná a učesaná, než se kdejakej chlap stihne vyčurat. Nekonečný sprchování a nahánění patky na tu správnou stranu je věc druhá.

Upravenej/neupravenej. Ona ta ležérnost a nedbalá elegance občas dá zabrat víc, než oblíknout si bílý tílko a úzký džíny.

Spodní prádlo… Zapraný trenýrky a znovu se do módy vracející slipy jsou nejlepší bezhormonová antikoncepce ever. A když se na nich ještě objeví „vzkaz z onoho světa”, je na čase zdrhnout oknem i z vlastního bytu.

Na komplimenty nedám dopustit. Svědčí o vkusu. A mimochodem, pokud je chlap dostatečně sebevědomej, chválí skrze komplimenty vlastně sám sebe.

A tak chlapci, pro mě za mě, lámejte zápěstím, když vyprávíte, přehnaně gestikulujte, kruťte prdelkama, ucucávejte limetkovej džus růžovým brčkem… My to všechno kousneme. Jen si proboha měňte trenýrky, žvejkejte žvejkačky bez cukru, používejte deodorant a všechno bude fajn.

S láskou Veronika

Pražská hudební scéna je kontaminovaná chlamydiema

05/08/2010

TEXT: VERONIKA KRATOCHVÍLOVÁ

Každej si pod slovem párty nebo večírek představuje něco jinýho. A každej od tý konkrétní události taky něco jinýho očekává. Někomu stačí zmastit se lahváčema v parku, někdo upřednostní drinky v koktejlbaru, někdo se sjede extází na technoparty a někdo chce sex… Buď nárazově, jednou za měsíc, dvakrát do tejdne… Jak kdo snese, může, a ustojí. Vlastně je tu ještě jedna možnost. Brát to jako rutinu a nebejt na to sám. Nemyslim tim večírkování s nejlepší kámoškou, která u mě pak přespí a společně si dáme okurkovou masku na oči, aby se nám nelepily víčka k sobě ještě ve 3 odpoledne. Myslim tim, začít to brát jako životní styl. Postavit na tom svojí identitu! „Co děláš?” „ Chodim na večírky” „ A co dál?” „Jezdim na koncerty.” „ A co ještě?!” „ Jsem groupie…”

Je dobrý se s nima kamarádit. Jakmile vám padne do oka nějakej muzikant z jejich rajónu, máte jistotu, že je předem „ozkoušenej” a můžete si nechat referovat…

U svých kapel deklarujou bohy, polobohy, kašpárky i sluhy. Používaj kondomy a s nikym nespí dvakrát. Mezi jejich oblíbence patří Sunshine, Skyline, Vypsaná Fixa, Wohnout a další monstrózně celebritoidní crew bandy pražský scény. Žádná z těch kapel neni netknutá. Dostaly je.

Jednu z „groupies” jsem si odchytla a vyzpovídala jí.

Vice: Nevadí ti, že o tobě lidi říkaj, že jsi děvka?

B.: Co by mi na tom mělo vadit? Sem mladá a hezká holka. Až mi bude čtyřicet, nejspíš už budu mít tak pokleslý pánevní dno, že z toho nebudu nic mít. Takže si užívám a navíc si vybírám. To je špatně??

Vice: Ne, je to v pohodě. Takže na skóre asi nemá cenu se ptát.

B.: Hele, muzikanti… před měsícem to bylo asi 29, teď plus 2… No, nějak kolem třiceti. Zbytek jsem nepočítala.

Vice: Takže si vedeš evidenci, jo?

B.: No, dá se to tak říct. Jako kdyby ses mě zeptala kdy kde s kym, to ti asi už neřeknu, na koncerty chodim od 16, tak si to spočítej, to je pár let… ale můžu ti říct, kdo jakej byl. To si pamatuju.

Vice: Fakt? Můžeš jmenovat? Klidně výkon, velikost…

B.: Hele, sorry, takhle veřejně ti to neřeknu. Přece jen jsou to docela cenný informace, žejo (směje se), možná za nějakej úplatek…

Vice: Za kolik?

B.: Nee, vážně nejsem děvka. Jsem groupie, to je rozdíl (směje se). Jsou fakt informace, který neni dobrý zveřejňovat. Mě je to fuk, ale ten dotyčnej pak zjistí, že jsem to napráskala já a zabije mě. Vim třeba přesně od koho sem chytla chlamydie, kdo má problémy s erekcí, kdo je podprůměr atd…

Vice: No jo, pohlavní nemoci, to je asi docela běžná věc, při tvým „koníčku”.

B.: No, neřekla bych. Ale zrovna kauza Chlamydie byla vtipná, protože to najednou měli skoro všichni. Ale pohoda, pár dnů antibiotika a seš v cajku.

Vice: Jasně. Takže Praha je vlastně taková jedna velká Chlamydie 90210… Prozraď mi, jak to teda děláš? Občas neni uplně jednoduchý dostat se k muzikantům tak blízko. Máš nějaký taktiky?

B.: Tyjo, to nevim. Spíš si jdu k němu třeba po koncertě pro podpis, pak ho pozvu na panáka, pak se s nim zakecám… No a pak ty klasický ženský finty. Začnu říkat, jak je na podiu sexy a že mi někoho připomíná, že sme se možná už někde potkali. A pak třeba jestli nemaj místo na hotelu… Jak kdy. Podle situace. Jednou sem jednomu prostě sáhla mezi nohy, odtáhla ho na záchod a bylo to (směje se).

Vice: Wow, tybláho, možná bys mohla časem dávat nějaký kurzy jak sbalit a vojet chlapa.

B.: Ty to vidíš moc jednoduše. Já nespim s kdekym. Sou to moji idolové, většinou poslouchám jejich hudbu, uznávám je jako umělce. Chci si něco nechat na památku, až budu stará bréca. Budu vědět- joo, s tim to bylo dobrý a tenhle zas líp hraje na kytaru než cokoliv jinýho… Chápeš?!

Vice.: No, možná začínám…

A jelikož Vice čte hodně muzikantů, nechala mi tu slečna B. malej dáreček. Jasně, nic není zadarmo. A tak pánové (a dámy)… Máte deset možností: 777 103 40X

Getlaid je “work in progress”

10/06/2010

TEXT: MÍRA VALEŠ

V Americe funguje celá komunita geeks a nerdů, který pomalu a bez velký námahy přebírají vládu nad světem. Jestli mi nevěříte, podívejte se na celý vedení firmy Apple nebo na Spidermana a pochopíte, že nebejt populární na základce nebo na střední škole se postupem času může docela vyplatit. Definice geeks je jasná - nebaví je mainstream, mají husí kůži z komerce, tráví nezdravý množství hodin pařením her, stahováním divný hudby nebo sháněním nějakýho obskurního starýho komiksu. A jak se underground postupně stává normou, geeci jsou čím dál troufalejší. Jeden z nich - česká geek verze, ajťák a fotograf jménem Honza si dokonce pro svoji subkulturu založil seznamku. Takže zatímco dřív mohli intoši a počítačový elektronky akorát tak strouhat mrkev u staženýho porna, doba internetu jim dává do ruky nový, netušený možnosti. Sympatický na jeho počinu je za a) že přišel přesně v době, kdy všechny pomalu ale jistě přestává bavit facebook, a za b) že se upřímně vymezuje, jako seznamka pro lidi který si chtěj zašukat, aniž by hledali vážnej vztah. Jeho seznamku najdete na Getlaid.cz a říká se na ní, že to je „seznamka pro ostýchavý kluky a holky, kterým je bližší knížka než diskotéka a dneska zrovna nehledají lásku na celej život”. Fér, ne? Vzali jsme si Honzu stranou na krátkej rozhovor.

VICE: Čau, co mám sakra udělat, když chci někomu napsat na Getlaid vzkaz?

Honza: No, musíš zaškrnout, že se ti líbí a ta druhá osoba musí udělat to samý. Pak si můžete psát vzkazy. Je to všechno ještě taková testovací verze, protože jsem tu seznamku založil teprve před dvěma týdny. Spousta věcí se ještě dolaďuje.

Jak tě to napadlo? Byl jsi frustrovanej, žes nemohl jinak nikoho sbalit?

Né, ale připadalo mi, že tady byla díra někde mezi Libkem (líbím se ti) a Twitterem nebo Facebookem. Normálně dělám v IT firmě a řekl jsem si, že seznamka by mohla bejt zajímavej projekt. Taky jsem chtěl něco víc cool a vymezenýho proti blbejm holkám a klukům, co se fotí nahoře bez proti zrcadlu. A chtěl jsem, aby to bylo hodně gay friendly, protože buzny obecně víc paří a ty gay seznamky jedou mnohem líp než seznamky pro heteráky. Bohužel, zatím tam buzen moc neni, měl bych na tom nějak zamakat…

Jak si teď teda Getlaid vede, co se týče množství uživatelů?

Tak skokově se to plní, zatím to je ale v plenkách. Je tam asi 450 uživatelů.

Mě se líbí to, že nehraješ na to, že by si tady lidi měli hledat vztah, že je to spíš o příležitostným sexu…

No, já upřímně stejně moc nevěřim, že ty geeci, na který je to primárně zaměřený, půjdou nějak rychle na věc. Pořád tam bude nějaký oťukávání, před tim, než se spolu sejdou. Ale jo, má to bejt trochu víc o sexu, flirtování a nějakým pokecu než o lásce na celej život.

Taky je dobrý, že to je projekt jedný hlavy... že to modeluješ podle toho, jak to cejtíš.

No, to může bejt i nevýhoda, protože já sbíram podněty od lidí, co je na getlaid baví a co ne. Né všichni uvažujou tak jako já. Myslel jsem třeba, že je dobrý, aby se museli ti lidi líbit sobě navzájem a pak si teprve mohli psát, protože nesnášim spamování, ale zase když chceš někomu dát přímo najevo zájem, tak musíš čekat, jestli si tě všimne a dá ti taky “like”. Možná to ještě změním. Je to work in progress…

DIVOKÁ ORCHIDEJ

07/05/2010

TEXT: MICHAL DĚD
FOTO: ARCHVIV DIVOKÉ ORCHIDEJE

Jestli mezi svoje hlavní záliby počítáte cestování, hudbu a filmy, je to sice pěkný, ale VICE s váma kvůli tomu rozhovor asi neudělá. Když zabrousíte na web Julie Švecový alias WildOrchid, můžete se nechat inspirovat výčtem zajímavějších volnočasovejch aktivit, o kterejch už má cenu se bavit. Kromě studia fyzioterapie a informatiky se Julie věnuje na holku trochu neobvyklýmu koníčku - vzpírání. Poctivej trénink jí loni vynes titul mistryně republiky v kategorii žen do 63 kg. Zdvihání těžkejch břemen ale není jedinou věcí, kterou se Julie vymyká ze zaběhlejch standardů. Za svůj charakterovej rys totiž považuje oblibu sexu ve stylu BDSM. Na tohle téma taky píše dost zajímavý povídky, v nichž je akt fyzický lásky okořeněnej projevama dominance, submisivity a občas taky fyzickou bolestí. Peníze si vydělává mimo jiné jako adminka pornografickýho serveru Hříšníci.cz.

BDSM - pojem zahrnující škálu sexuálních praktik rozdělitelnejch zhruba do těchto skupin: Bondage and Discipline, Domination and Submission, Sadism and Masochism. BD znamená svazování, při DS má jeden z partnerů navrch a ovládá druhého, SM je spojení sexu s bolestí.

Pro označení člověka, kterej má v oblibě tenhle druh sexu, se používá termín BDSM+. Opak je vanilka.

Zvedneš nad hlavu víc, než sama vážíš. Jak hodně musí člověk trénovat, než tohle dokáže?
To je individuální a záleží na tom, jestli to chceš nadhodit nebo trhnout. Já nadhodila víc, než vážím, asi po roce a půl, v trhu jsem to zvládla za necelé dva roky. Během tří let, co vzpírám, jsem většinu tréninkových plánů měla na třikrát týdně jednofázově.

Vzpírání je pro holku dost neobvyklej koníček. Jak ses k tomu dostala?
Se vzpíráním jsem začala, když jsem v Praze dělala judo a kluci najednou přešli do oddílu chlapů a v našem oddíle zůstaly jen ženský a děcka. Neměla jsem se s kým prát. Tak jsem začala posilovat. Díky tomu jsem poznala pár lidí, kteří mě přivedli k silovému trojboji. Chvíli jsem ho dělala, mám i dvě medaile. Pak mě ale jeden kamarád přetáhl ke vzpírání, a u toho už jsem zůstala.

Loňský mistrovství republiky se ti dost povedlo.
Jo. Vlastně jsem čekala, že budu druhá. Favoritkou byla Laura Lozová, moc hezká, silná a přitom taková křehká holka. Zrovna ale neměla svůj den. Bylo mi jí trochu líto, protože je tak trošku můj vzor. Byly to prý první závody, na kterých vypadla. Ani mně se nijak zvlášť nedařilo. Sice jsem si dala osobák v nadhozu, ale trh mi moc nešel a zůstala jsem na podsazeném základu, tedy o 7 kg míň, než jsem už dřív trhla.

Jseš mistryně republiky. Přemejšlíš o nějakejch mezinárodních závodech?
Ne, na to zatim nemam. Na Evropě holky v mojí váhovce běžně nadhazujou přes sto kilo. Můj největší cíl, kterýho možná ani nedosáhnu, je být alespoň na chvíli nejlepší v republice na přepočet, takzvaný Sinclairovy body, koeficient, kterým se v dané tělesné váze násobí zvednutá kila.

Řekni mi něco o BDSM sexu. Kdy sis poprvý uvědomila, že tě láká něco takovýho zkusit?
Když mě můj kluk, se kterým jsem měla svůj první vážnej vztah, plácl v posteli přes zadek, abych neotravovala. Vzrušilo mě to a chtěla jsem se hned milovat. Pak jsem o tom začala přemýšlet a zjistila jsem, že jsem k tomu měla sklony už jako malá holka, ve školce.

Myslíš si, že určitá míra fyzickýho násilí je přirozenou součástí sexu a romantickej, něžnej sex je vykonstruovaná záležitost?
BDSM není v první řadě násilí a nemusí při něm nutně jít o fyzickou bolest. Kdo má rád mučení, tak rovnou řekne, že je sadista nebo masochista. BDSM je podle mě hlavně DS, dominance a submise - a to je převážně o pocitech. Jeden má navrch, druhý je pod ním. Pro diváka může vypadat milování dvou BDSM pozitivních stejně jako milování normálních lidí. Například když žena, která je submisivní, kouří chlapa, prožívá pocit, že on je její pán a ona mu tím kouřením prokazuje službu. Užívá si ten pocit, že „musí” dělat něco perverzního. On má pocit dominance z toho, že ona mu poníženě dopřává slast. Tohle přeci dělají i normální páry prostě z lásky, pro pocit, že to tomu druhýmu dělá dobře. Jen to prožívají jinak v hlavě.

V případě normální dvojice třeba chlap sváže ženě zápěstí a na oči jí dá hedvábnej šátek, a pak si s ní hraje. U BDSM dvojice chlap ženu sváže, ona se třeba i brání, může se spálit o provazy, ale to svazování samo o sobě ji vzrušuje, protože on tím dokazuje svoji moc nad ní, přemůže ji. Zaváže jí oči, a ona se cítí bezmocná, vydaná jemu napospas a čeká, co s ní bude dělat. Ten pocit odevzdání miluje.

Takže podle tebe je BDSM explicitnější vyjádření dominance a submisivity, který jsou přítomný i v „normálním” sexu?
Ano. A pak se k tomu případně může přidat BD (svazování) a trocha SM třeba ve formě výprasku. BDSM je trošku jiný vnímání situací, jiný prožívání. Vlastně nabízí víc možností, jak si milování užít.

Se svojí náklonností k BDSM se nijak netajíš. Jak na to reaguje tvoje okolí, rodina?
Vesměs pozitivně. Někdo jen pozvedne obočí, někdo se naopak začne zajímat víc, a některý lidi jsem už nakazila, aniž bych s nima sama něco měla. Máma se k tomu staví trošku nechápavě, ale víc nechápe, že mě můžou přitahovat i ženský. Kvůli tomu, že jsem se jí svěřila s touhou zkusit to se ženou, mě poslala k psychiatrovi.

A co tvý kluci?
Kluka, se kterým jsem chodila nejdýl, jsem si „převychovala”. Nejdřív se bál, ale šlo to postupně. Jednou mě překvapil. Přivázal si mě k posteli, dal mi ránu přes zadek, jen malou, pak větší. Když viděl, jak to ze mě teče, tak dal ještě jednu velkou a odešel si zapálit cigaretu. Když se vrátil, bylo pode mnou úplný mokro a tím to, myslim, nastartoval. Pak už se nebál dát mi na zadek. Stačilo už, aby se na mě jen podíval, a řekl mi, ať něco udělám, a já už byla vzrušená. On měl tu sílu už v pohledu. První reakcí asi bude vždycky trochu strach. Nikdo nechce své lásce ublížit, že? Takže to chce jít pomalu, poznávat se, zjišťovat co je ještě dobrý, co se tomu druhýmu vlastně líbí, a co se líbí mně samotné.

Jak komunikuješ se svým přítelem při BDSM, když jsi nedoslýchavá?
Při sexu není třeba mluvit, všechno je vidět v reakcích těla a očí. Kdybych už provozovala něco víc, třeba byla svázaná, BDSM je o důvěře a tu člověk získává časem, jak toho druhýho poznává. Takže pak už prostě vim, že neudělá nic, co by mi vadilo, a taky nemusim mluvit ani poslouchat. No a on taky může mluvit očima. To je na tom to nejhezčí.

Takže skutečný BDSM je dlouhodobej projekt, vzájemný sebepoznáváni?
Určitě. Každýmu se z toho líbí něco jinýho, nějak jinak. Není možný jen tak přijít za někym cizím a hned si to naplno užít. Důležitá je důvěra. S neznámým člověkem může bejt BDSM dobrý, pokud nebude nějak drsný, bez tvrdejch fyzickejch trestů. Může to být hezčí o to, že ten člověk je cizí. Stejně jako normalní sex je poprvé dobrej, protože se tolik neznáte. BDSM ale bude určitě lepší po delším čase.

Ve svejch BDSM povídkách zaujímáš spíš submisivní roli. Jseš schopná bejt i dominantní?
Chvíli jo, ale musim to cítit jako hru a musim vědět, že ten chlap má furt navrch, že stačí jeden pohyb, jedno slovo, a budu zase ta dole. Nevzrušuje mě být dominantní. Jakmile bych měla pocit, že mám vše pod kontrolou, nebo že jemu se líbí být submisivní, tak mě to přestane bavit, a je možný, že bych si i přestala vážit toho chlapa.

Poznáš na první pohled nebo po kratším kontaktu, jestli je chlap potenciální dobrej dominant?
Jo. Umím poznat, jestli by byl schopnej takový dominance, jakou já potřebuju. Nevím, jestli u každýho, ale urcitě to poznám u těch, co mě přitahují.

Ty ale nepůsobíš zrovna pokorně. Nepřijde ti zvláštní, že svou zálibou v submisivitě při BDSM jseš tak trochu v souladu se stereotypem poddajné ženy?
Jsem zdravě sebevědomá. Věřim ve svoji sílu, a jen tak někdo si mě nezíská. Když nebudu chtít, tak je jakýmukoliv chlapovi dominance úplně k ničemu. Sice jsem submisivní, ale v podstatě jsem to já, kdo si vybírá, i když lov a ochočení, tedy těžká práce, zůstává na tom chlapovi.

Vyzkoušela jsi někdy nějaký speciální BDSM praktiky jako třeba Shibari (japonskej způsob svazování)?
Ne. Někdo se na bondáž specializuje, znám takový lidi z BDSM srazů, ale mě by to nebavilo. Estetická bondáž zabere hodně času a já mám radši spontánnost. Nebavilo by mě čekat, až mě partner za dvě hodiny sváže, aby mě pak zase dvě hodiny rozvazoval.

Mluvíš o BDSM srazech. Co to je za akce?
Pár lidí se domluví na netu a choděj pravidelně na různý srazy. Dřív býval sraz každej druhej týden na Bílé hoře, v restauraci Markýze de Sade. Pak se to přesunulo do Alcatrazu. To je gay doupě a dole je mučírna. Ti lidi se mezi sebou všichni znají, jsou taková větší rodina, nahoře v hospodě se kecá, a kdo chce, může si jít zablbnout do mučírny. Myslím, že je to jen takový hraní bez sexu, ale kdo ví. Já se jich neptala, ani sem tam dole nebyla. Samozřejmě existujou ještě další srazy, třeba i o něco akčnější.

Bydlíš na koleji. Jaký jsou tam podmínky pro BDSM?
Momentálně BDSM neprovozuju. Nemám sex, tedy ani BDSM. Spolubydlící mám, ale moc často tady není. A podmínky jsou dobrý kdekoliv, zaleží, jak si to člověk udělá.

Pracuješ pro pornografickej web. Co přesně pro něj děláš?
Adminku. Takže všechno, kromě programování a starání se o peníze. Komunikuju s lidma, schvaluju fotky, videa, blogy, kontroluju spam, vyřizuju hříšníkům provize, řeším jejich problémy, dělám popisky k videím a podobně.

Je s tím vším pornem zdarma, který je volně ke stažení na netu, pornografie ještě vůbec dobrej byznys?
Záleží na tom, jak si to člověk zařídí. Hříšníci zatím prodělávají, ale mají teď novýho majitele, kterej se jim chce věnovat, takže se tam dost věcí změní. Pak by to snad mohlo i slušně vydělávat.

Děláš popisky k porno videím. Baví tě na ně koukat?
Nebaví. Ty porna, co autorizuju, stojej většinou za houby. Jsou i takový, co se mi líbí, některý mě i vzrušej, ale to jsou fakt výjimky.

Opravdu jsou matfyzáci takový tajemný, záhadný, chytrý a hezký, jak je popisuješ v jedný svý povídce?
V té povídce šlo hlavně o dva matfyzáky, který znám osobně, a psala jsem spíš o pocitech, který jsem z nich měla, ne o tom, jak vypadaj. Ten kluk, se kterym jsem byla nejdýl a naučila ho BDSM, byl taky matfyzák. Většina matfyzáků je moc hubená a maj moc dlouhý vlasy, na můj vkus. Ale často jsou něčím zvláštní, jsou jiní a najdou se tam tedy i takoví, co mě můžou přitahovat.

DALŠÍ KÁMOŠ SE STAL PROSTITUTEM

24/02/2010

TEXT: KERLEY SCIORTINO, PŘEKLAD: AUDREY HORNE

Poznejte mýho novýho kámoše - prostituta a totálního devianta Kida. Kid je devatenáctiletej student filozofie z Londýna. Je to vyzáblej punker, kterej nějak zvládnul přežít to, že jeho rodinou je ghetto. Je to prostě milovník extremů a pošahaný blázen, co naprosto šíleně sexuálně experimentuje. A v poslední době ho jeho zhoubná sexuální zvědavost přivedla k jedné z nejstarších profesí na zemi. Sakra, jak je možný, že znám tolik kurev?

Vice: Čau Kide. Jak bys definoval svoji sexualitu? Nějak povšechně?

Kid: Můžu říct, že jsem ku prospěchu sexuálně orientovanej. Vzruší mě celkem cokoliv, pokud se dostatečně hodně snažím. Více mě ale přiahujou chlapi než ženský - hlavně proto, že je to s nima jednodušší. Užívám si určitý nedostatek emocí, který ze vztahu s muži vyplývá.

Co tě na prostituci tak zajímá?

Fascinuje mě psychologie, která v tom je obsažena. Vždycky mě zajímala interakce mezi někým, kdo nabízí servis, a někým, kdo platí ty druhé - speciálně v týhle profesi. Líbí se mi bizarnost toho všeho a různorodost, která se vzhtauje ke každé zkušenosti.

Kdy ses poprvé prodal za prachy?

V říjnu. Jsem členem seznamky a jeden chirurg ve středním věku mi začal po emailu nabízet 150 liber za to, že se jím nechám namasírovat. Zdálo se mi to jako dobrá nabídka, tak jsem do toho šel. Už předtím jsem měl různý nabídky - online, v klubech, jednou dokonce v autobusu - ale nikdy předtím jsem do toho nešel. Navíc jsem byl tehdy obzvlášť švorc, takže bylo nezbytný nad všechno se povznýst.

A užil sis to?

Jó, to jo. Nejdřív to byl malinko děs. Bejt chirurgem, myslel bych si, že mě ten chlap chce třeba podříznout nebo tak něco, ale nakonec to bylo v pohodě.

Jaký to bylo?

Vzal mě na hotel a byl strašně pedantskej a kontroloval celou situaci. Diktoval mi, kdy a kde se mám svlíct, jak si mám lehnout do postele, a kdy mám otevírat a zavírat oči. Pak mi dal masáž, vyhecoval mě, a pak jsem šel domů.

A měl jsi nějakou negativní zkušenost?

Měl jsem jednu docela depresivní. To bylo s jedním buzerantem, který se jmenoval Christian a byl to policajt. Ten byl fakt blbej a ostýchavej. Potkali jsme se někde v tom jeho zapadákově, kde mě vzal do nějakýho shopping centra, aby mi nakoupil spodní prádlo. Pak jsme šli k němu domů, kde jsem si to spodní prádlo zkoušel, dokud se nevzrušil. Jeho barák byl plnej policejních gay-rekvizit a zaprášenejch fotek z dob, kdy byl závodník na Deal or no deal, a taky snímků, kde se zubí hned vedle nějakejch levnejch celebrit jako Vinnie Jones a podobně. Myslím, že jsem se cítil blbě, protože jsem s ním soucítil a litoval ho.

Co nejdivnějšího po tobě někdo chtěl?

Nedávno jsem se na netu seznamíl s jedním týpkem, který se se mnou chce potkat na hajzlu, a požaduje po mě, abych se do něj před ním vysral. A pak by chtěl, abych mu emailama popisoval, jak se mi sralo. Myslím, že o tom chce fantazírovat.

To je hrubý. A do toho pudeš?

Pravděbodobně to udělám. Je to vtipný.

Kdy jsi měl první sexuální zkušenost?

Když mi bylo osm. Byl jsem s jednou kamarádkou z dětství - ona byla malinko starší. Sundala si kaťky, a napřímo se mě zeptala, jestli bych s ní měl sex. Pamatuju si, jak říká: “tohle dělám s klukem na schodech furt.” Byl jsem skutečně docela rozhozenej. Stáli jsme u stěny a já jsem ukázal svýho pateticky osmiletetýho pindíka a strčil jsem ho do ní. Mezi námi nebyla žádná sexuální přitažlivost, ale pamatuju si, že to bylo docela fajn.

Jaký je tvůj přístup k sexu, když nepracuješ? Je pro tebe sex svatej nebo jen rutina?

Celkově vnímám sex jako pohon k vlastní masturbaci. Nejlepší orgasmy si přivodím sám. Ačkoli jsem měl i nějaký téměř mystický sexuální zážitky. Myslím, že když smícháš sex s mystikou a nějakým rituálem, pak je to docela silný a docela děsivý. Vlastně ale v poslední době celkově smýšlím o sexu jako o děsivé záležitosti.

Přitahovalo tě někdy něco nelidskýho?

Jo, to rozhodně. Předtím jsem to dělal se zvířaty. Můj starej pes mě docela rázně lízal. Nikdy jsem ho nešukal, ale on mě kouřil. Stalo se to tak čtyřikrát nebo pětkrát.

Necítil ses někdy provinile ohledně toho, co děláš?

Ne, to fakt ne. Nemyslím si, že mám kapacitu cejtit se blbě za to, co dělám, ačkoli nejsem natolik imunní, abych se neštítil některých situací.

Co si myslíš, že těmahle zkušenostma získáš?

Chci hlavně vidět, jak se do tohohle světa napasuju a poznat svoje limity. Pokud nějaký mám. Je to stejný jako v jedné z mých nejoblíbenějších knih (120 dní Sodomy), která je v zásadě jen o kurvách líčících jejich příběhy o kurvení. Mám rád dny, kdy můžu vyprávět své sexuální příběhy lidem nebo z toho mít dokonce i nějaký prachy.

Jasně. Jsi jako Homer, ale pro perverzáky.

POKOJ S VÝHLEDEM NA MRDAJÍCÍ SPOLUBYDLÍCÍ

25/01/2010

TEXT: DAVID LEVITZ, PŘEKLAD: MÍRA VALEŠ

Kdybych měl popsat svojí spolubydlící jedním slovem, to slovo by bylo “děvka”. Ona by s tím pravděpodobně souhlasila. Když jsem si u ní pronajímal pokoj, inzerát zněl tak, že jde o zařízenej pokoj s oknem a měsíční nájem je 320 dolarů. Nikde v inzerátu nebylo nic jako bordel, porno studio ani masážní salon. Vím, že VICE nedávno dělal rozhovor se spolubydlící lepší kurvy z Anglie, takže dovolte, abych Vám představil svou spolubydlící Jessicu, která podniká v sexu přímo ze svýho skromnýho bytu v Montrealu.

Teď nechci, aby to znělo, jako že mam problém s tím, že muj pokoj slouží k natáčení porna a k erotickým masážím. Jen mě trochu naštvalo, že jsem se nemohl nastěhovat do pokoje, tak jak jsme se dohodli, protože na mojí budoucí posteli Jessica, její kámoška Amy a přítel naší další spolubydlící natáčeli sadomasochistý porno se špuntem do zadku ve tvaru koňskýho ocasu.

První problémy s bydlením v tomhle doupěti neřesti se projevily záhy. Ve 4 hodiny ráno se převaluju v posteli a posloucham z vedlejšího pokoje hlasitej jazz a jak si to dvě lesby rozdávají s velkym vibrátorem. Další den mám rande a holka se kterou jdu ven, dostane u nás na gauči erotickou masáž přes kalhoty od uplně neznámý holky. Spolubydlící mě poprosí, jestli můžu plivat pěnu ze zubní pasty někomu do pusy a šermovat s třiceticentimetovým oboustranným robertkem. Neustále se mrdá všude po bytě. Mám už jen jednu prosbu - chci doma klid, až můj táta přijede do města a zastaví se u mě.

Tak to musíme probrat:

Já: Víš, že mi přijede na pár dní táta.

Jessica: Žádný obavy. Většina rodičů mě zbožňuje.

A potom dodá: Amina máma byla ve městě včera. Byla to legrace. Měla jsem poprvé trojku s Amy a s jejím manželem.

Počkej, její máma byla u toho?

Jo. No, vlastně, né uplně. Spala ve vedlejším pokoji. Panebože, já jsem tak švorc. Budu muset dát nějaký masáže, potřebuju nakoupit jídlo.

Nemyslíš, že by bylo fér zmínit v inzerátu, co se tady děje?

Nemyslim, že bysme to měli inzerovat. V prvním inzerátu jsme měli, že se u nás může chodit naostro. Taky jsme řekli otevřeně každýmu, kdo se ptal, o natáčení filmů. Nemyslím, že bysme vědomě někoho napálili, když lidem rovnou neříkáme, že tu včera někdo onanoval s banánem na stole. Víš jak, stůl se uklidí a tak. Koneckonců u něj jíme, ne?

Pravda. Takže, kdys naposled měla klienta?

Dneska jsem byla domu u nějakýho staršího pána. Byla jsem trochu ve stresu, abych vydělala rychle pár set dolarů.

Jakej byl?

Nijak zvlášť atraktivní. Starší chlápek, kolem čtyřičítky, trochu šedivěl. Ale byl docela na úrovni. To je pořád lepší než tlusťoši, co se potí. Měl ale trochu malý péro.

Mají klienti většinou velký péra?

Některý jo, ale obecně spíš menší než průměr. Ale možná je to tím, že většina klientů jsou běloši. Jedna věc, který jsem si všimla je, že většina hodně tlustejch chlapů mívá hodně malý péro.

Co uděláš s penězma, co jsi dneska vydělala?

Hned zejtra vyrazím na pasový oddělení. Chci navštívit kamarádku ve Státech. Nestálo by mě to tolik, kdybych si koupila letenku dřív. Prostituce mi taky vydělala na operaci mojí kočky.

Jo, jo, první noc, co jsem se k vám přestěhoval jsem tebe a tvojí kamarádku slyšel skypovat.

To byla jedna z mých prvních zkušeností se sexem po telefonu. I když… Když jsem ještě bydlela s mámou, makala jsem na erotický lince. Hodně lidí volalo z Texasu a většinou chtěli vědět, jak mám velký péro. Z nějakýho důvodu všichni chtěli, abych byla holka s pinďourem. Takže jsem se popsala a přidala, že mam patnácticentimetrový péro, který si právě honím.

Proč sis nevymyslela aspoň 18 nebo 20 cenťáků?

Říkala jsem si, že patnáct je skromnej průměr.

Hele, lidi si takhle můžou myslet, že jsem nějak máklá, tak tam napiš, že jsem tady v baráku ta nejrozumnější. Víš jak, pracuju, mám pravidelnej příjem, chodím do školy. Jsem vlastně takovej stabilní pilíř komunity! Fakt, že teď sklízim ze stolu tohohle oboustrannýho robertka na tom nic nemění. Důležitý je, že ho po sobě uklidim!

sex