Rusko



FOTOGRAFOVÁNÍ DĚTÍ RUSKÝCH ZBOHATLÍKŮ

03/01/2012

AUTOR: ELEKTRA KOTSONI

12

Podívejte se na tohohle nafoukaného malého byznysmena. Jeho jméno je Vladim a jeho rodiče jsou velmi bohatí. Když fotografka Anna Skladmannová Vladima navštívila u něho doma, zeptal se jí, kolik fotek bude dělat. Odpověděla mu, že ne víc než deset. Vybalila si věci a dala se do práce. Po desátém kliknutí foťáku se sebejistě zvednul, odešel do svého pokoje, navlíknul se do pyžama, sedl si před televizi a poručil své služebné, aby mu přinesla čaj.

Vladimovi bylo tehdy pět let. Nevím, kolik mu je teď, ale dokážu si představit, že by pro něj nebyl žádný problém nechat vás zavraždit.

Anna má hodně podobných příběhů z doby, kdy byla v Moskvě a fotografovala děti, které budou za pár let škrtit britskou ekonomiku. Což je možná jeden z důvodů, proč se rozhodla dát fotky těchto dětí do knihy s názvem Little Adults.

Zavolala jsem jí a popovídali jsme si o tom.

VICE: Ahoj Anno, jak se máš?
Anna Skladmann
: Jsem na dovolené na Bali. Svítí tu sluníčko a je tu teplo, příjemná změna po Moskvě, kde je příšerná zima.

Aha. Četla jsem o tobě, že ses narodila v Brémách. Jak jsi skončila v Moskvě?
Moji rodiče jsou ruští emigranti, kteří žili 30 let v Německu. Vyrůstala jsem tam a trávila hodně času s babičkou. Babička před emigrací pracovala v Bolshoi Theatre, takže mě naučila hodně o ruské kultuře. Mluvila o hudbě, divadelních představeních, o baletu… A já si ve své hlavě vytvořila neuvěřitelně barevný a nostalgický svět velkého Ruska. Ale když jsem poprvé v roce 2000 Rusko navštívila, viděla jsem něco, co se od mých představ dost lišilo.

Jak to?
Zjistila jsem, že všechno je šedé a barvy, které jsem si představoval, nikde nebyly. Nic z toho, co jsem si vysnila, jsem neviděla. Byly tu jen auta a špatné počasí. Až když vstoupíte do něčího domu, uvidíte všechno to světlo a teplo. Takže, když jsem se po studiích přestěhovala do Ruska, hrozně mě zajímalo, jak tihle lidé žijí. A foťák jsem si brala kamkoli jsem šla.

21
Nikita a Alina na italské ambasádě v Moskvě.

31

Hádám, že takhle ten projekt začal…
Možná, že začal už o něco dřív. Když jsem poprvé byla na výletě v Moskvě, bylo mi 14 a moji rodiče mě vzali na maškarní bál. To bylo poprvé, kdy jsem se setkala s nějakými ruskými dětmi, a děsně mě překvapilo, jak odlišné byly od dětí, které jsem znala z Evropy. Nebyly oblečeny jako děti, které jdou na karneval, byly oblečeny jako dospělí. Seděly společně u stolu a mluvily a chovaly se velmi zdvořile. Tehdy jsem byla malá, ale zanechalo to ve mně velký dojem. Myslím, že to bylo poprvé, kdy jsem začala přemýšlet o společenských jevech a začala jsem je dávat do sociálního kontextu.

Přestěhovala ses za prací do Ruska hlavně kvůli tomu prvnímu dojmu?
Ne. Strávila jsem nějakou dobu s Annie Leibovitzovou v New Yorku a poté jsem cítila, že je nejvyšší čas na vlastní projekt. Takže roku 2008 jsem se přestěhovala do Moskvy, ale nikdy předtím jsem tam nežila a neměla jsem tam žádné přátele, takže jsem chodila ven hlavně s mojí matkou. Jednoho dne nás navštívil matčin známý z dětství, který se oženil s někým hodně prachatým. Tehdy jsem poznala Nastiu, osmiletou holčičku, která se stala prakticky mojí múzou pro tenhle projekt.

41
Nastia.

Co na ní bylo tak zajímavého?
To jak stála, jak mluvila a témata o kterých chtěla mluvit. Nic v jejím chování nepřipomínalo dítě. Vzpomínám si, že kdysi měla velkou kočku a šla s ní na výstavu. Každý v místnosti byl při pohledu na ni zhypnotizován: chovala se dokonale vybraně jako malá herečka. Žila v obřím avantgardním domě, jehož součástí byly marocké lázně a ona mě tím domem provedla. Na každou část domu, kterou se mi chystala ukázat, se převlékla do jiných šatů.

Zdokumentovala jsi to?
Jasně. Ten den jsem ji začala fotografovat. A myslím, že si to užívala stejně jako já. Hodně jsme si povídali. Ona měla ráda pozornost a věděla, že i já ji potřebuju. Ve skutečnosti jsem nevěděla, co dělám, ale ona mi dala něco, co jsem v životě potřebovala. Hned druhý den mi volala, že má nový nápad na focení, takže jsem se sebrala a jela k ní. Když jsem tam dorazila, už mi jen vysvětlila svou myšlenou, jak chce být focena.

Takže kdy sis uvědomila, že tohle focení se rozroste do celé série?
Na krátko jsem se vrátila do New Yorku a začala jsem tisknout svou práci na diplomku a v tu chvíli jsem si uvědomila, že v Rusku žije celá generace dětí narozených a vychovávaných v tomhle prostředí.

51
Nastin mladší bratr.

Jaké je tedy to prostředí?
Jedná se o společnost, která se stále vyvíjí, stále čerpá inspiraci z mnoha zdrojů. Není to zcela prozápadní, protože mají hrozně bohatou historii, myslím si, že jim bude trvat hodně let, než se skutečně vytvarují. Všechno je pro ně nové, takže to dost vnímají.  Například, když jsem fotila ty děti, bylo zřejmé, že se dívaly do časopisů jako Tatler a Vogue. To se dalo lehko poznat podle toho, jak seděly, jaké věci si vzaly na sebe a důvod, proč chtěly pózovat.

6

7
Arina

Je tam několik mírně sexuálních póz. Což mě zaujalo, jak jejich rodiče reagovali na tenhle druh chování? Řekla bys, že to podporovali?
No, neměli žádné námitky. Možná, že to nepodporovali, ale nahlas to neřekli. Kdyby ses podívala do šatníků těch dětí, které byly plné šatů, bot, make-upů… Jednou jsem byla požádána, abych vyfotila dvě holčičky v klenotnictví jejich matky. Taky měly malou sestřičku, a já požádala jejich matku, aby ji nebrala na focení, protože tam budu dělat s osvětlením, které by jí mohlo ublížit. Když jsem tam přijela, nejenže tam to dítě bylo, ale taky mělo kolem krku navlečený těžký náhrdelník.

To muselo být k popukání. Jak si vysvětluješ to, co ta matka udělala?
Myslím si, že ti rodiče také vyrůstali v zoufalství a vlastně nikdy nedostali šanci mít vlastní dětství. Snaží se svým dětem dát všechno, na co si vzpomenou. Ale jak vidíte, je to dost postavený na hlavu.

Myslím, že se tomu říká začarovaný kruh.
Tohle se stane, když neexistují tradice, které by držely národ. Musí nejdříve porozumět sami sobě, než začnou žít tímto životním stylem. Pamatuju si, že v Anglii, kde jsem chvíli byla na internátní škole, se děl přesný opak než v Rusku. Nejbohatší děti nikdy neměly peníze a jezdili klidně vlakem nebo autobusem. V Moskvě mají tuny posluhovačů, kteří za nimi chodí na každém kroku. Řidiče, chůvy, někdy i bodyguardy.

8
Alisia.

Co dělali rodiče těch dětí, které jsi fotografovala?
Nefotografovala jsem oligarchy. Fotila jsem novou vyšší třídu v Rusku. Takže je tu hodně lidí, kteří obchodují se surovinami z privatizace v 90. letech. Další rodiče vzešli z módního průmyslu, restauratérství, z filmového průmyslu, z obchodu s nemovitostmi, z politiky… Bylo tam také pár rodičů, kteří byli součástí inteligence, ale nepleťme si je s ostatními: před dvaceti lety neměli vůbec žádné peníze.

Neumím si představit, jak těžké muselo být, dostat se k těmhle rodičům a přimět je, aby ti dovolili fotografovat jejich děti.
Myslím si, že hlavní důvod, proč mi bylo umožněno dostat se s mým foťákem do tohohle světa, byl ten, že jsem ještě pořád hodně mladá a nepředstavuju žádnou hrozbu. Mám pocit, že ty rodiny mě ani nebraly jako skutečnou fotografku. Byla jsem pro ně něco jako starší sestra těch dětí nebo rodinná přítelkyně.

Vypadá to, že ti všechno hraje do karet, Anno! Díky za rozhovor.


DOMA U ANNY

03/10/2011

FOTO: DASHA LOVE, MODELKA: ANNA KISELEVA
previewv2_ds_1

Vintage mikina
previewv2_ds_2-3
vlevo: top American Apparel, šortky Guess, vpravo: šaty American Apparel
previewv2_09231439ds_4
vintage top a sukně, boty Converse, ponožky American Apparel
previewv2_ds_6-5

previewv2_ds_7
vintage tričko z Beyond Retro


VIAC AKO BÁSNIK

24/08/2011

AUTOR A FOTO: ALEXANDRA BORODINOVA
PŘEKLAD: MARTIN SLIZ

Puškinovci z Kupčina naučia všetkých milovať Rusko.

1
Zabili Kennyho. Za Puškina.

V izbe cítiť rybu a fajkový tabak, v pohároch na stole je naliate pivo – svetlé, tmavé, višňové, aké len chcete. Niekoľko chlapov sa zhŕklo pred televízorom, v ktorom Viktor Suchorukov v náprsenke a dvojradovom kabáte mláti zlých chlapcov palicou po hlave. Je to len jedna z mnohých tradícií partičky z Kupčina: pravidelne sa stretávajú a pozerajú film Jurija Mamina Bokombrady. Tento film o „spoločenstve puškinovcov“ z roku 1990 nevidelo veľa ľudí. V tom čase sa nikomu do kina veľmi nechcelo a väčšina filmov prešla bez povšimnutia. Napriek tomu sa Bokombrady v určitých kruhoch stali kultovou záležitosťou a drsní chlapci, u ktorých som práve na návšteve, sa rozhodli zaviesť jej surrealistický príbeh do života.

Rozhodne to ale nie sú tí puškinovci, ktorí organizujú spoločné čítania a semináre v čitárňach knižníc. Títo páni milujú Puškina nadovšetko a každú prestávku v rozhovore vypĺňajú jeho veršami. Okrem toho svoju lásku k nemu dokazujú aj tým, že každému, kto si neváži najväčšieho ruského klasika, urobia „klasickú” modrinu.

Vo filme Jurija Mamina sú puškinovci skupina džentlmenov v oblekoch zo začiatku 19. storočia. Chlapci z Kupčina, ktorí si tiež hovoria puškinovci, sa však na londýnskych švihákov podobajú omnoho menej. Ich poznávacími znakmi sú biele obtiahnuté tričko obopínajúce vypracované hrude a tetovania po celom tele. „Dôležité je to, čo máš v hlave a to, čo je zapísané nezmazateľným atramentom. Všetko ostatné je úplná zbytočnosť,“ hovoria a popri tom ukazujú umelecké diela na svojich telách. Každý z nich má na pleci, bicepse alebo hrudi vytetovaného Puškina.

Tvrdí chlapci, bývalí trojan skinheads (pôvodní skinheads – pozn. prekl.) a fanúšikovia psychobilly (hudobný žáner – pozn. prekl.) seriózne uvažujú o tom, že by mali navštíviť koncert ľudovej hudby vo filharmónii. „A čo? Mám veľmi rád skupinu Krasnyj Zvon. A vôbec, čo môže byť lepšie ako čaj s venčekom, kisiel (ovocný rôsol) a ruská ľudová muzika?“ hovorí Pavel, spevák málo známej punkovej kapely Učiteľ Truda.


DIVNÁ OLYMPIÁDA

10/08/2011

AUTOR, FOTKY: ROB HORNSTRA/INSTITUTE

Dokumentujeme proměnu Soči na sídlo XXII Zimních Olympijských her.

old-man-in-speedo
Každý rok se Mikhail Pavelivich Karabelnikov (77) vydává na cestu ze Novokuznětsku do letní Soči (je to zhruba 2.000 mil). Během sovětské éry bylo každoročně posíláno do místních známých sanatotií na miliony dělníků. Měli zde posílit svojí tělesnou schránku a rozveselit ducha. Dnes jsou hotely plné celoročně, většinou staršími nebo invalidními rusy. Do roku 2014 bude většina těchto historických budov přestavěna na luxusní hotely pro olympijské týmy a návštěvníky.

Soči, nacházející se na pobřeží Černého moře, je největším ruským letoviskem. Je tak krásná, že i Josip Stalin tady měl během svojí zlaté éry daču. A už brzo se celý svět seznámí s krásou tohohle regionu- v roce 2014 bude Soči centrem konání Zimních Olympijských her.
Jako protipól ke slunečné a letně bezstarostné atmosféře, kterou Soči oplývá, je její minulost poznamenaná politickým konfliktem. Už 200 let se Rusko snaží o kontrolu nad územím- a to se střídavým úspěchem. Dnes je město mixem různých etnických příslušníků, každý s podobnou historií a ambicí na nezávislost.
Když Soči vyhrálo soutěž o olympiádu v roce 2008 nemělo skoro žádné vybavení pro sportování, což činí její výběr ještě o to zajímavější. Od toho okamžiku poskytla ruská vláda zhruba 12 biliónů na zrenovování města, což je podle některých zdrojů snad nejvíc, co kdy bylo poskytnuto na doladění města do olympijského standartu.
Fotograf Rob Hornstra a spisovatel a filmař Arnold van Bruggen pečlivě dokumentují změny udávající se v Soči pro ambiciózní multimediální počin s názvem “Sochi Projekt”, který bude trvat až do ukončovacího rituálu OH. Rob byl velice laskavý a poskytnul nám pár fotek, které dokumentují druh socio-ekonomické nestálosti, která v tuhle chvíli Soči charakterizuje a je pro ní tak typická.

boy-in-healing-tub
Mladík jménem Dima koupe svou zraněnou nohu ve vaně v lázních Macesta. Voda zde má výrazný obsah síranů, které mají jedinečné léčebné účinky.

woman-posing-at-aquarium
Máša je dvacetiletá gotička ze Soči, tady zrovna u akvária v centru města. Když jsem pořizovali tuhle fotku, byla zrovna zaneprázdněná nácvikem na soutěž Miss Soči. Pár dní potom jsem se dozvěděli, že se zesnoubila se svým přítelem Vladimírem. Bylo celkem jasný, že její rozhodnutí nemělo ani v jednom případě velkou váhu.


V kůži zvířete

13/01/2011

TEXT: ROBERT LANHAM

humanimaltiger-550x296

Pokud se počítáte mezi těch pár lidí, co vidělo film Guye Ritchieho RocknRolla, možná si pamatuje na scénu, kde čečenský zločinec stíhá Gerarda Butlera. Pronásledovatele hraje 34letý Rus žijící v Londýně jménem Alex Kovas. Je to herec a model, který je spíš známý tím, ži si olizuje svý pracky, když má celý tělo zmalovaný tak, aby vypadal jako gepard. I když je RocknRolla jeho největším mainstreamovým zářezem, Alex Kovas roky vábí online publikum jako The Humanimal. K dnešnímu datu vidělo zhruba 700 tisíc lidí to, jak se Kovas přeměnil v dalmatina, jednorožce, zebru a spoustu dalších příšer za pomocí neskutečně propracované malby na tělo a umělých doplňků. Reakce na tenhle “umělecký projekt” se dost různí a kromě úžasu vzbuzuje i zhnusení:

22tus:
MÉ PÁTRÁNÍ JE U KONCE. KONEČNĚ JSEM NAŠEL NEJVÍC ZNEPOKOJUJÍCÍ VĚC NA INTERNETU!

severin24:
TY jsi můj hrdina. Miluju lidi, co se vyjadřujou skrz umění.

wollygogles:
Tohle je přesně ten druh idiotský činnosti, který se začneš věnovat, když jsi dlouhodobě nezaměstnaný a příliš dlouho zavřený sám v bytě. Tvoje holka odejde do práce v 7 ráno. Ty vstáváš z postele v jednu odpoledne. Ve dvě tě přestane bavit sledovat stupidní televizní pořady, tak se rozhodneš prozkoumat svůj bejvák a přemýšlíš nad tím, co by tvou holku zaujalo. Po chvílí se už nahráváš na video a vida… Je z tebe zkurvený jelen!

Adipocerate:
Úžasné? Ano. Inspirující? Ano. Totálně strašidelné? Jistě. Tak jak by mělo být veškeré umění.

MrTsBastardChild:
S tím jelenem bych se chtěl vyspat.

MrTsBastardChild není jediný, kdo považuje Kovasovy performace za erotický. Zatím ale veřejně nepromluvil o svý sexualitě a tak se o něm mluví na mnoha gay serverech jako je homo-neurotic.com nebo weloveguys.net. Kovasova vzrůstající obliba mezi lidma, co se rádi oblíkají do různých oblečků ze zvířecích kůží a jejich napodobenin, taky nikoho nepřekvapí. Má taky svý vlastní heslo na Wikifur, což je (ehm, ano) Wikipedie pro komunitu milovníků zvířecích převleků.

Sháníte polonahýho dalmatina na svou další svatbu, bar micva nebo piknik s lidma z práce? Pokud jste z Londýna, můžete si najmout Kovase. “Najímají si mě hlavně na korporátní večírky a akce. Především banky a farmaceutické firmy. Poptávka je stále větší,” říká Kovas.

Kromě toho dělá Kova modela pro velký firmy jako Adidas, Nike nebo Diesel. Nedávno se taky mihl na několika společných fotkách s Naomi Campbell pro magazín Interview. Humanimal je ale jeho stěžejní umělecký projekt, skrz který se pokouší avantgardně vyjádřit krásu lidského těla. Náhodou se mi podařilo udělat s Kovasem rozhovor přes email, ze kterýho zjistíte, co si myslí o skrytým homoerotickým pozadí svýho umění.

Vice: Jak a kdy vznikl tvůj projekt Humanimal?

Alex Kovas, Humanimal: Asi šest nebo sedm let dělám zábavný představení, hlavně bodypainting pro různý akce. Byl jsem pomalován všemi různými způsoby a zpodobňoval jsem jak sochy, tak kyborgy, zvířata nebo abstraktní příšery.

Před dvěma lety jsem se ale rozhodl, že se budu koncentrovat na určitou oblast - zvířata. Zvolil jsem si je, protože inspirovala většinu umělců, se kterými jsem dělal. Zvířecí design je snadno přenositelný na lidský tělo a podle mě je taky mnohem lehčí a mnohem zábavnější zkusit se přeměnit ve zvíře. Takže jsem začal sbírat různý druhy umělých doplňků nebo jsem si je sám vyráběl. Tak vznikl projekt Humanimal.

Kdo ti s tím pomáhá?
Pracuju s několika maskéry a lidmi, kteří dělají speciální efekty (pokaždé jen s jedním z nich) a jsou v týhle oblasti velice dobří.

Jak dlouho transformace trvá?
Pokud se jedná o pomalování celého těla, zabere to od čtyř do osmi hodin. Záleží na tom, o jaké se jedná zvíře. Například gepard nebo zebra zabere osm hodin, zatímco lev nebo dobrman čtyři hodiny. Právě pracuju na kostýmech, který by dost zredukovaly čas na přípravu. Mimochodem, mám hotový kostým jelena, který podle mýho vypadá skvěle.

Studuješ zvířecí pohyby, aby ses do nich lépe vcítil?
Ne. Ale viděl jsem spoustu dokumentů o divoký přírodě. Dokážu je imitovat víceméně přesvědčivě.

Tvý vystoupení vypadají trošku homoeroticky. Je to záměr? Nepřipadá ti, že je to celý trošku fetišistický?
Ani náhodou! Myslím, že je to věc vnímání a nahé mužské tělo je v umění obecně nazíráno jako něco homoerotického. Jsem prostě chlápek, který vystupuje téměř nahý.

Stalo se ti, že na tebe lidi na nějaký akci upínali přehnanou pozornost, která by se dala považovat za uctívání?
Jestli se zajímáš o tohle, podívej se na můj YouTube kanál (mám dva) a přečti si komentáře k mým videím. Osobně jsem se ale nesetkal s ničím jiným, než s pochvalnými reakcemi na mý tělo nebo make-up.

Říkáš, že pro tebe samotného nemají tvý kreace žádný fetišistický význam, ale spousta lidí taky tvrdí, že skoro nahý chlap, co si navlíká obojek, aby dokonale ztvárnil dalmatina, působí kapku výstředně.
Když to takhle podáváš, už vím, kam směřuješ. Ale Humanimal je vizuálně zábavná podívaná, jejíž cílem je smísit zvířecí a lidskou formu do jedné, a která využívá umění, aby tomu dodala uvěřitelnost. Jestliže můj dalmatin nosí obojek, je to proto, že to podtrhuje fakt, že se snažím zobrazit domestikované zvíře. A to obvykle nosí obojek. Pokud to lidé vnímají jako nějakou formu fetiše, nemůžu s tím nic dělat.

Vidíš nějaký paralely mezi projektem Humanimal a lidmi, co se oblíkaj do zvířecích oblečků?
Vůbec jsem nevěděl, o co se jedná, dokud jsem podle komentářů na YouTube nezjistil, že mám v týhle skupině dost příznivců. Je tady zřejmá paralela v tom, že se snažíme vykreslit nějaký druh zvířete. Hlavní rozdíl je v tom, že nasoukat se do nějakého oblečku je fetiš nebo životní styl. Já jsem naproti tomu umělec, který to dělá jako svojí práci a jsem motivován kreativními a uměleckými aspekty celého procesu. Taky si neoblíkám kostýmy - můj design je postaven na lidském těle, proto se jmenuje Humanimal.

Jaký byl tvůj nejneobvyklejší zážitek v kůži Humanimal?
Pravděpodobně natáčení pro jednu japonskou televizi, kterého jsem se zúčastnil tenhle měsíc. Poskakoval jsem pro ně před kamerou jako jelen na párty pro pětiletý dětí. Nevěděl jsem, co od toho čekat, ale překvapivě se jim to líbilo. Den předtím jsem dělal rozhovor celý pomalovaný jako jelen a něco jsem jim předváděl. Do toho hezky sněžilo.

Kolik si bereš za výstupy na svatbách?

Začínáme na 700 librách za živý vystoupení.

Které ze všech těch zvířat a příšer jsou tvoje nejoblíbenější?
Mé tři nejoblíbenější jsou asi oryx (druhy antilopy), lev a dalmatin.


Už je ti teplo, děvečko?

17/12/2010

TEXT: HANA MARTAUSOVÁ

3556900-medvedi-ostrovy

Jasně, že sněhu teď máme všichni dost, ale prostě chápejte. Nekonečnost zamrzlých obzorů, zastavený čas sibiřských planin, síla prostých příběhů, život obalený krustou ledu. Strýček Váňa / Čechov se v hrobě určitě usmívá / vypráví. Duše ruského národa jako na dlani. Krásná a dech beroucí krajina mrazivé pouště, do které máte chuť i přes teplotní rozdíl 50 stupňů /do záporu samozřejmě/ hned vyrazit. To při dobíhání tramvaje pražskou břečkou nezažijete. To je totiž dokumentární film režiséra Martina Ryšavého, který měl včera v pražském kině Světozor svou kinopremiéru.

Jestli máte pocit, že pořád postrádáte tu notnou a rozhodně nutnou dávku melancholičnosti potřenou na to správné prožití vánočních svátků, neváhejte a vedle nějaké té klasiky s Audrey Hepburn  zajděte i na Medvědí ostrovy.

Rozbušená srdíčka bojící se deprese ovšem zklidněte, síla příběhu čtyř mužů putujících mrazivými planinami k jedné opuštěné východosibiřské meteorologické stanici je skvěle kompenzována neuvěřitelně vtipnými a hlavně autentickými ukázkami hlášení (dnes již bývalých) pracovníků této polární základny. Vasil Armontov Količev si stěžuje, že někdo tajně vypil zásoby lihu na další měsíc, Michail Jarmonov Gulev zas upozorňuje na zhoršující se “psychickou sounáležitost týmu” s poukázáním na fakt, že soudružka Naděžda Semjonovna před týdnem ze základny odjížděla s monoklem pod pravým okem. Zároveň nepopsatelné záběry ničeho a přitom všeho jako by ukazovaly na relativnost času. U nás plyne, tam jako by pouze existoval. A možná ani to ne. To, co se nám zdá extrémní, je v daný moment minimálně normální. Putující muži zastřelí několik sobů či losů. Na plátně naprosto epický záběr bílé nekonečnosti, ve které lovec v kožešinách porcuje mrtvé zvíře. Okolo kapky rudé krve.

-50C. “Je to dobrý, ještě to maso není zmrzlý, dá se porcovat.” “Nojo, dneska je teplo.”

Ač prvních 1000 diváků dokument může volně shlédnout na stránkách Docalliancefilms.cz, rozhodně se vyplatí film vidět v kině. Zdánlivá bílá nekonečnost, které naprosto propadnete, úžasně padnoucí hudba DVA jako třešnička na dortu a velké plátno. Věřte, bude vás mrazit.


KDYŽ SI RAVER PLNÍ ROCKOVEJ SEN

22/11/2010

TEXT: HONZA KREJČA

rusko-viceland

Anglání jsou králové sloganů, trendů a směrů. Když umře král, hned provolávaj Ať žije král. Nástupcema vyrabovaný a celkově nudný taneční scény se stali pětadvacátníci pro něž žádný škatulky nehrajou roli, ale taky děti pozdní psychedelie. A to je přesně důvod, proč Ostrovům vládne Rusko.

Aladinovské převleky, wrestlerské nebo dětské masky, punkové ohozy, pózování na trůně. Chris Mercer aka Rusko dupe na ocas klubové hydře od řekněme dvaceti, kdy konečně zúročil hudební vzdělání famózní fackou SNES Dub, bizarní poctou polozapomenutý nintendovský konzoli. Spotřební zboží jako artefakt? Proč ne…

Ruskova cesta šla nahoru ve chvíli, kdy skřížil stopové meče se Sub Focusem a nasměroval cestu do hlavního města království. V Londýně přišel s divokou až chaotickou představou dubstepu, což mu usnadnilo vyfrknout první dlouhohrající desku přiznačně titulkovanou jako Babylon, vol. 1. Sub Soldiers neriskovali, mladej úleťák skrečující jako o život se stal rychle atrakcí, která dobývala klubová pódia rychlostí blitzkriegu.

Nedosti na tom, začaly se hrnout telefonáty z možných i nemožných děr, taže brzo měl na kontě spolupráci s Kid Sister, Peterem Tongem, Santogold, Scratch Pervertz a Rihannou. Producentské eso nasadilo tempo, kterému se dalo jen těžko sekundovat. Možná proto se ocitl brzy mezi britskými rezidenty v LA a nechal narůst nos trochu nad úroveň jiných subbasových průkopníků.

Po aktuální desce O.M.G. na to má celkem právo, věci jako Woo Boost, Hold On, Feel So Real anebo Dial My Number dělají z poskakování po tanečním parketu zábavnej rituál u který se vyblbnete, aniž byste měli pocit, že vás manipuluje mazácká klika. Je to tak, na jeho shows choděj i děcka, ale spíš takový, který nepotkáte ani na Wichovi a ani náhodou ne na Kontrafakt.

Jak se nechal slyšet v jednom dokumentu, Chris si teď zkrátka užívá s velkym gustem sen rokenrolový hvězdy. Bez zbytečnýho slevování z nároků podněcuje stagediving a obecně hodně divoký mejdany, na kterejch se pohybujou mraky lidí. Jinak to nebude vypadat ani v Lucerna Music Baru dnes večer.

Rusko (UK, Mad Decent Records) vystoupí 22.11. od 20.30 v Praze v Lucerna Music Baru.


BÍLÁ VRÁNA ČESKÉ MÓDY

22/03/2010

TEXT A FOTO: MÍRA VALEŠ

polanka1

Jakub Polanka je bílá vrána. Jako jednomu z mála se mu podařilo dostat se z české módní šedi na mezinárodní úroveň. Docela paradoxně, protože šedá je pro Jakuba asi nejdůležitější barva. Po ukončení studia na pražské Vysoké škole umělecko-průmyslové odjel do Paříže, kde studoval postgraduál na Institut Francais de la Mode a tři roky pracoval pro Philippa Starcka. V současné době se Jakub vrátil do Prahy, kde dokončuje novou kolekci.

Takže tady máte rozhovor s Polankou, čerstvým držitelem ceny „Návrhář roku” o tom, jaký je rozdíl mezi českými a ruskými kurvičkami, lenosti médií a důležitosti atmosféry v módě:

Vice: Co momentálně děláš?

Jakub: Tak teď zrovna dodělávám kolekci podzim/zima na příští rok, protože za chvíli začíná Fashion Week, a potřebuju to co nejdřív dát na web. Teď jsem skončil u Phillipa Starcka, takže hledám další práci - prodávám šaty a chodím na pohovory, dělám, co se dá. Musím platit nájem.

A co spolupráce s Peclers v Paříži?

Spolupráce běží. Peclers je studio, které se zabývá trendy a připravuje trendy na novou sezónu. S těmi dál dělám, ale jedná se o freelance a spolupracuju s nimi jen na určitých projektech.

Dá se podle tebe definovat něco jako český styl?

(Smích) Určitě není moc ostrej. U nás se pořád pohybujeme někde mezi neměckým podiviným minimalismem a ruskou pompézností. Lidi u nás se bohužel snaží zkombinovat věci, které dohromady prostě nejdou. Navíc u ženský módy pořád funguje takovej zvláštní sportovní americkej styl…

Myslíš krátká bundička do pasu a vyšisovaný džíny?

Jasně, a obepnutý tričko a džíny Diesel. Je to smutný.

Nemyslíš, že díky tomu vypadají Češky jako kurvičky?

No, jsou to kurvičky, ale bohužel to nejsou ty ruský kurvičky, který nosí šaty od Balmain - třpytivý minišaty a tak.

Jo, to je legrační, minulý týden jsem šel kolem obchodu Natalie Ruden s mojí britskou kamarádkou, která byla celá překvapená z toho, že v Praze jsou na tom transvestiti tak dobře, že můžou mít obchod pro Drag přímo v centru města…

Přesně tak. Ale tady je móda obecně trochu trancková. Podívej se na fenomén missek. Tady je to opravdovej kult - missky a všechny ty dámičky, který jsou jim podobný. To je přesně tenhle styl oblečení. Já to definuju jako vydržovaná panička nebo ruská šlapka. Ony tak ty missky většinou stejně skončí…

Myslíš typ „Jágrova milenka”?

No…anebo můžou jít dělat rosničku do počasí. Určitě jsou to hodný holky, ale jestli tohle je vrchol jejich ambic?

Co říkáš na ten rozpor mezi tím, co si Češi myslí, že je módní a co je ve skutečnosti opravdu módní ve světě? Myslím celá ta snaha přesvědčit nás, že „určití” návrháři, kteří jsou ale vlastně úplně out, reprezentujou opravdovou „světovou módu”…

No jasně. Já mam pocit, že bysme tady potřebovali minimálně okupaci, aby se to změnilo rychle. To je asi jediný, co by pomohlo. Ale to už je trochu politický. Češi se bojí mít vlastní názor a jít s ním ven. Dneska mají internet, ale přitom vůbec nesledujou, co se děje. Tady asi musí jedna generace vymřít…

Ale generace vychová další generaci…

Jasně, ale postupně se tyhle věci jako vkus vyvíjí.

Sleduješ obecně média nebo blogy?

Víš co, já moc časopisy o módé nesleduju, protože to ti sebere hodně energii. Těch magazínů je milion a inspirovat se příliš něčím je strašně nebezpečná cesta. Já se snažím prolistovat I-D, francouzskej Vogue, pár italských magazínů, ale cíleně je nesleduju. V Pařízi je dobrý přístup k mezinárodním časopisům, takže je prolistuju, ale nikdy nekupuju.

Co se týká tvýho oblečení, já tam vidím trochu inklinaci k minimalismu a designu. Je to tím, že v Čechách se během studia hodně inklinuje k designu a né tolik k módě?

Tohle myslím není jen vlivem Čech a navíc se to poslední dobou mění. Snažím se s barvou víc pracovat. Jednu dobu pro mně byla hodně důležitá šedá, protože pracuju hodně s formou a s proporcemi, a když tam přidáš moc barev, tak to jde do prčic. Ale poslední dobou zkouším nový věci a tlačím to dál. Třeba zrovna ta šedá dodávala těm věcem serióznost a hodnotu. Když dáš na pouliční lampu červenej puntík tak najednou nikdo neví, co si o tom má myslet. Ale v Čechách inklinace k minimalismu určitě existuje.

Hm, mimochodem minulej týden jsem slyšel někde v rádiu Dušana Chrástka (celebrity stylista), který tam tvrdil, že Češi se bojí barev a jak když jede do Barcelony, tak tam vidí barevný bundičky… A já si říkal: „Ten člověk je uplná haluz, je to přesně naopak - Češi používají v oblečení barev moc, ale vůbec to neumí.”

Češi obecně barvy kombinovat neumí, ale hlavně - pořád se bojí mít ten názor. S módou si můžeš hrát a hlavně - oblečením se vyjadřuješ, protože stačí, aby ses na někoho podíval a to oblečení ti o něm řekne skoro všechno ještě než něco řekne. Takže přesně tak hodnotím tu typickou českou holku - vypadají jako štětky, ale třeba nejsou. Problém je, že tím, jak se oblíkají, to vyjadřujou. Barvy se dost často přehání a úplně nám chybí elegance. Ta tu chybí moc. Tak jako elegance první republiky. To se komunismem přeseklo. Používala se funkčnost - ženská má bejt v práci a mít šátek na hlavě. Proto možná dneska celá republika nosí všude trackový boty.

Co myslíš, že se bude v módě dít dál? Vypadá to, že to směřuje k propojování levných labelů s high fashion. Myslím tím všechny ty kolaborace návrhářů s řetězci nebo značkami jako HM, Eastpack nebo Adidas.

Tohle funguje, ty levný značky to jsou schopný prodat za málo a ve velkém objemu. A lidi si přes návrháře chtějí zase koupit nějakou pozici. Většina touží po tom nosit Lojzu Vítoně, ale ve finále na něj nemají. Teď jde o to, proč do toho jdou ti návrháři. Prostě se chtějí dostat k masám. Marc Jacobs dělá už pár let levnou sérii a to je nová filozofie. Pořád jsou tu ještě hodně drahý labely, ale zároveň už se kvůli konkurenci a Číně přemýšlí o tom, co prodat místo jedněch šatů za určitou cenu radši oblečení levněji pro víc lidí. Je to ekonomie - vyděláme na jedněch šatech desetkrát míň, ale prodáme jich stovky, ne deset. A ten suvenýr za pár euro u Jacobse si dneska už může dovolit každej.

Myslíš, že je něco podobnýho aplikovatelný i u nás?

U nás tohle téměř není možný. Česká firma nabízí to samý, co jsou schopný nabídnout zahraniční značky, ale zahraniční jsou schopný nabídnout taky nižší cenu.

A kde teda vidíš ten důvod, proč se ty ženský nechytají se vkusem?

Když žiješ v Praze, tak se ještě můžeš potkat s lidma, který mají nějakej styl a můžou tě trochu inspirovat. Je jich ale málo. Ale třeba v Sušici? Tam je to fakt špatný.

To bych možná trochu oponoval. Třeba v Jižních Čechách to není tak hrozný. Možná to funguje geograficky - tam, kde je větší chudoba, tam je to větší problém?

Mladý rebelujou, tam to ještě jde, ale většina nosí to, co jim někdo doporučí. A média a časopisy o ničem alternativním nepíšou…

Není to i tím, že chybí slušný oblečení pro střední třídu? Většinou najdeš ten levnej italskej odpad v tzv. „buticích” a potom je tu Pařížská a neni nic mezi tím.

Ale proč bys to tady měl? Tady jsou lidi nahoře nebo dole, tý střední třídy tady tolik není. Navíc - to, co ti nabízí třeba v Americe American Apparel? To je výborná škála barev, ale kvalita materiálu není nic extra. Ale pak se podíváš na HM nebo do Topshopu a máš to tak za třetinu ceny.  Samozřejmě, nakupováním v těchhle obchodech jako je Apparel vyjadřuješ status a trochu i opozici vůči právě třeba obchodům, jaký jsou v Pařížský. Mladý češi jsou spíš ještě schopný houpnout se do takový tý berlínský módy, ale třeba úroveň jako Londýn, to bude trvat.

No, nejsem si jistej, jestli se tam dostaneme.

Já bych byl ještě radši, kdybychom se dostali ještě někam jinam - k nějaký vlastní identitě.

No, na tu francouzskou eleganci nebo anglickej styl… To tu asi nebude, to tu nebylo ani za tý první republiky

Teď je to tu paskvil, pa-styl. Od každýho si něco bereme a snažíme se to dát dohromady, ale ono to moc nefunguje, protože styl i vkus vychází z nějakých základů, který my tu nemáme. My jsme si jen sáhli pro ty výsledky a zmixovali je.

Lidi tady mají problém i s proporcema - že může bejt triko třeba trochu delší, všechno tady v obchodech je jen ve správných proporcích a délkách. Nemůžeš si koupit volný, velký kalhoty, protože nejsou. Celý návrhářský řemeslo je zaseknutý na tom, jak to má vypadat.

Takže tu chybí kreativita?

Chybí, ale chybí i v obchodech. Ta střední vrstva by se tu možná byla schopná uživit, kdyby měla to oblečení, co je třeba i HM, ale posunutý proporčně k něčemu, co je zajímavější. Ale pořád to je skupina lidí, která může nosit HM i oblečení z Pařížský.

Nevzniká ten problém s nedostatkem kreativity už na škole? Co když třeba porovnáš svoje studium u nás a v Paříži?

To rozhodně. Tady je na škole základ neudělat žádnou chybu. Přitom na škole bys měl dělat chyby a v životě taky. Další problém je, že tě tlačí do určitýho stylu, ale nebudujou tvojí osobnost. Ve Francii to bylo o tom - Kdo seš ty? Co je tvoje červená linka? Čím jsi jinej než tady ten? Protože jinak nemá cenu, abys to dělal! Těch lidí, co dělají oblečení je milion, tak proč bys to dělal jako někdo jinej?

Na Umprum nás pořád s někým srovnávali. A otázky při českých rozhovorech typu - jako kdo byste chtěl bejt dobrej, jako kdo chcete dělat věci? Navíc v Čechách ti řeknou, co je špatně, ale neřeknou ti, co je dobře. Tady se spolýhá na minimalismus a věci, kterým se nedá nic vytknout. Český školy nedokážou pochopit atmosféru. Přitom móda je hlavně o atomosféře a o náladě. Takže to, co dělá v Paříži třeba Bernhard Willhelm, tady asi nikdy nebude. U českejch návrhářů chybí rukopis a charakter.

Ale i tak, jsou tu nějaký zajímavý mladý návrháři, ne?

Je tu dost lidí, jen jde o to, jestli se zaseknou, nebo to budou rozvíjet mimo republiku.

Dobrou pozici má určitě Štěpánka Pivcová, i když ji zatím nikdo moc nezná. Chatty - ty dělají věci, který můžou fungovat venku a můžou i na street, Radka Sirková a Anička Tužková. Ale asi bude potřeba, aby to ty lidi vzali za hranice.

Jak je pro tebe osobně móda důležitá? Marc Jacobs třeba řekl, že mu chlapi, kteří se zajímají o módu, připadají hrozně neatraktivní. McQueen zase vždycky nosil jen džíny a triko.

Tak to vidím taky. Móda je hra a je pro určitou skupinu lidí. Módně oblečení lidi chtějí vidět další módně oblečený lidi. Já osobně nosím to, co je pohodlný.

Já nemusím bejt vidět. Mě baví vytvářet ty věci, ale nepotřebuju ze sebe oblečením dělat někoho jinýho. Spousta lidí, který nemají vlastní názor, ze sebe potřebujou právě tou módou někoho vytvořit. Můžeš si s tím hrát a bejt kýmkoliv - díky tomu, jak se oblečeš. Pro mě je móda řemeslo, který mám rád. Ale upřímně mě na oblíkání moc nezáleží, protože vím, kolik se otočí každou sezónu různejch hadrů.

Takže klasickej rozdíl mezi módou a stylem?

Jasně, styl je daleko důležitější. A není poplatnej času!


Tajemství ruské vodky

22/12/2009

TEXT A FOTO: MÍRA VALEŠ

ruska-vodka2

Nedávno jsem potřeboval nutně koupit nějakej šnaps a tak jsem se motal po Vršovicích a náhodou jsem zapadnul do malýho krámku. Tvářil se jako klasickej Vietnam, ale vlastnili ho dva rusové - Yuri a Irina. Sháněl jsem se po čemkoliv tekutým, co má aspoň 40 procent a chtěl koupit fernet nebo obligátní českou vodku. Když jsem si řek o Pražskou vodku Irina si uplivla a vysvětlila mi, že oni podobnej shit nevedou, protože, na rozdíl od nás, ví, jak má správná vodka chutnat. Takže jsem dostal na výběr - Prémiová vodka Putinka, vodka filtrovaná přes kopřivy, prémiová pětkrát destilovaná, jemně uchucená ukrajinská Zubrovka nebo Cedrová vodka.Všechno Rusko nebo Ukrajina. Žádnej Smirnoff a podobný globalizační srandy.
Šla mi z toho hlava kolem. Připadal jsem si jako dítě, který se poprvé ocitlo v hračkářství. Putinku jsem odmítnul z principielních důvodů ale nakonec jsme se shodli na Zubrovce a Irina mi poradila, že je dobrý pít ji s tonikem. Večer s velejemnou Zubrovkou ubíhal tak dobře, že jsem se v krámku postupně zastavil ještě pro další dvě lahve. Pár dní nato přemejšlim, co koupit bráchovi k Vánocům a spása přišla přímo od boha - jasně, koupim mu dobrou ruskou vodku! Zastavil jsem se znova na Francouzský, kde mi Irina vnutila dvě lahve prémiový cedrový vodky a dala mi zaručenej recept na začínající chřipku.
Ve dvou deci svařit 10 bobkových listů, 10 paliček hřebíčku, 1 lžička zázvoru, půl lžičky skořice. Tři minuty vařit, potom nechat chvíli stát, přecedit a vymačkat do směsi dva citróny a přidat dvě lžičky malinovýho džemu (ničemu jsem se nedivil, vim, že Rusové zajídají džemem i černej čaj). Nakonec se do směsi přimíchá 1 hrnek cedrový vodky, lektvar se vypije v posteli a jde se spát. Ráno neni po začínající chřipce ani památky.
Yuri mi navíc vysvětlil, proč je česká vodka kýbl sraček. „Tady se jenom umrtví a oživí voda a smíchá se s lihem. To neni vodka. To je prostě voda s lihem. Tajemství vodky je kvalitní voda a dobrá filtrace”, vysvětluje mi Yuri s těžkým ruským přízvukem. Ok, takže teď už tomu rozumím. Najednou mám chuť vydat se do Ruska a zjistit o vodce víc. Proč jsou Rusové pořád v lihu? Přes co všechno to filtrujou? Jejich nesmlouvavě militantní postoj k národnímu nápoji připomíná jejich politický postoje, ale v případě vodky to dává daleko víc smysl - dá se to prostě vypít a krásně se tím ožrat. Od teď končím s irskou whisky a přesedlávám na vodku. A jestli nás Rusové zase vezmou útokem - ať přitom aspoň nejsem střízlivej!



TVÁŘE DNEŠNÍHO RUSKA

08/12/2009

FOTO: SERGEY MAXIMISHIN

S LASKAVÝM SVOLENÍM RUSSIANTEAROOM GALLERY

rusko-1_large

Převoz přes řeku Irtyš (Tobolsk, 2005)

rusko-2_large

Zaměstnanci banky oslavují narozeniny svého kolegy v nočním klubu Khali-Gali; jako dárek dostal striptýz na stole (Petrohrad, 2002)

rusko-3_large

Restaurace Zov Illitcha (což znamená něco jako Leninův toužebný výkřik) (Petrohrad, 2003)

rusko-4_large

Svátky Kurban-Bairan (Petrohrad, 2004)

rusko-5_large

Detoxikační centrum (Petrohrad, 2003)

rusko-6_large

Lanovka na Vorobiovy Gory (Moskva, 2004)

rusko-7_large

Paní Ania a její pes Tayson (Tobolsk, 2005)

rusko-8_large

Teologická univerzita (Makhatchcala, Dagestán, 2008)

rusko-9_large

Termální lázně s minerální vodou (Kamčatka, 2006)

rusko-10_large

“Pionýrská” farma orientující se na produkci kožešin (Leningradská oblast, Rusko, 2004)