rozhovor



Interview - Caribou

10/01/2011

TEXT: WERONIKA MARIA KOSTRZEWA

caribou-press-photo

Určitě znáte ten pocit, kdy se vaše oblíbená kapela, kterou ještě před nedávnem skoro nikdo neznal, stane přes noc terčem všech rádoby trendařů a vy máte najednou sto chutí rituálně spálit všechny booklety, na nichž se její jméno objevuje. Jasně, Caribou jsou oblíbení už pár let, ale po vydání desky Swim se kolem Dana Snaitha a jeho skupiny vytvořila bublina podobná té, která zapříčinila celosvětovou finanční krizi.

Dan se teď právem vyhřívá na titulkách magazínů a v otravných žebříčcích o desku roku 2010 se jméno Caribou pohybuje snad až příliš často na předních příčkách. Asi i proto nám nějakou dobu trvalo, než jsme se rozhodli vypustit do světa tenhle rozhovor, který jsme natočili při jeho poslední zastávce v Praze v rámci Electronic Beats.

Vice: Každý ví, že za projektem Caribou stojíš hlavně ty, ale řekni mi, k čemu vlastně potřebuješ další lidi, když veškerou muziku skládáš sám a navíc jsi multiinstrumentalista?

Dan Snaith (Caribou): Když pracuju na nové nahrávce, ve většině případů ji opravdu tvořím úplně sám, ale vždycky mě zajímala i „živá muzika” a ta je o interakci a o tom, že tě baví sledovat, co se mezi hudebníky děje, a co mezi nimi vzniká. Ze začátku jsem při svých živých vystoupeních používal jenom počítač, ale strašně mě to frustrovalo. Se skupinou je to mnohem lepší - kreativnější, spontánnější.

Takže máš v hlavě nějakou myšlenku a pak ostatním direktivně nařizuješ, co mají hrát?

Ne, ne. Alba dělám výhradně sám, ale když se připravuje tour, sejdu se s kapelou a začínáme skoro úplně znova, protože skladby na koncertě se dost liší od toho, co si můžeš poslechnout na desce. Žádná hierarchie už pak neexistuje. Všichni jsme si rovni a přicházíme s vlastními nápady.

A ty ostatní fakt posloucháš?

Jasně. Tak to má být. Navíc mi komunikace s lidma dost chybí, protože jinak jsem věčně sám zavřený ve studiu.

To ti věřím. Četla jsem nějaké rozhovory, kde jsi zmiňoval, že rád hraješ na netradičních místech. Mluvil jsi tam o Japonsku, ale taky o Balkánu a východní Evropě. Čím je proto tebe tahle lokalita zajímavá?

Pocházím z Toronta, a i když to město miluju a hraju tam opravdu rád, lidi jsou tam tak zhýčkaní a koná se tam tolik koncertů, že většinou jen tak postávají a nic moc nedělají. To samé se dá říct i o New Yorku, Londýně a dalších velkých městech. Jasně, celý váš region se taky hodně změnil, ale ještě teď si dobře pamatuju, že když jsem tady hrál poprvé, lidi se skvěle bavili a užívali si to. Byl to skvělý zážitek.

Jo, to je pravda. Nějakou dobu jsme byli oddělení od zbytku světa a lidi jsou tady ještě pořád nadšení, když přijede nějaká skupina ze „západu”.

Dokážu si to představit, i když jak říkám: mění se to opravdu strašně rychle. Když jsme hráli před pěti lety v Čině, bylo to něco neuvěřitelného, protože to vypadalo, že spousta lidí tam nikdy v životě ani žádný koncert neviděla. Dohráli jsme a lidi podivně postávali a vůbec nevěděli, co mají dělat. Bylo to fakt divné. Teď to tam vypadá úplně jinak, ale to nic nemění na tom, že pořád rád hraju na zvláštních místech, kde lidi ještě nejsou muzikou tak přesyceni.

Mám pocit, že přesycenost se bude brzo týkat i nás, nebo se nás už možná týká. Každopádně předpokládám, že když jsi začínal, hrál jsi v malých klubech pro tři věrný fanoušky… Asi jsi nečekal, že budeš mít takový úspěch, že?

Ne. To jsem opravdu nečekal. Většina hudebníku, které respektuju a miluju - hlavně free-jazzmany z 60. a 70. let nebo kapely typu Can -, byla ve své době naprosto neznámá. Jejich muzika vlastně nikoho nezajímala. Moji hrdinové nebyli nikdy moc slavní a úcta jim byla projevena až teď, nebo se jí taky nikdy nedočkají. Z toho si můžete odvodit, že moje očekávání nebyly nikdy příliš velké. Reakce, které následovaly po vydání alba Swim, mi přišly jako z jiného světa, protože když jsem tu desku natočil, myslel jsem si, že tohle album se nebude nikomu líbit. Nakonec je z toho nejznámější LP, které jsem kdy stvořil, což je skvělé.

Trošku holčičí otázka na závěr… Jeden z tvých dřívějších singlů se jmenuje She´s The One. Psal jsi to pro nějakou konkrétní dívku?

Tuhle skladbu jsem natočil s Jeremy Greenspanem z Junior Boys a slova napsal právě on. A protože je ten song docela melancholický, spousta fanoušků říká, že je to srdcová záležitost pro ně a jejich partnery. To je docela vtipné, protože text písně je o tom, jak hrozně se nějaká dívka chová ke klukovi. Každopádně nevím, o koho jde. Asi o nějakou Němku (smích). Já jsem šťastně ženatý.

Díky za rozhovor.



To nejlepší z Vicelandu – rozhovory

23/12/2010

man_hand_over_face

Už od počátku naší existence se setkáváme s předsudky ohledně toho, že se zaměřujem jen na kozy, prdele a zvratky. Protože si nehrajem na puritánský pokrytce, nemáme problém přiznat, že o první dvě kategorie jevíme určitý zájem. Ale taky si myslíme, že jsme vám tenhle rok předložili i pár dost seriózních materiálů. Tady je výtah nejzajímavějších rozhovorů. Odpovídaly nám osobnosti jako David Lynch, Spike Jonze, Alan Moore, Lars Von Trier nebo Paul Virilio. A taky kapely a hudebníci typu Die Antwoord, EOST, Jimmy Edgar, These New Puritans, Das Racist a mnoho dalších.

Aalto

Alan Moore

Alva Noto

Ando Gillardi

Bok Bok

Das Racist

David Lynch

Die Antwoord

Doc Daneeka

Former Ghosts

Gilles Larrain

H. R. Giger

Jakub Polanka

Jimmy Edgar

Johana Švarcová

Joy Orbison

Kazety

Lars Von Trier

Max Andersson

Mon Insomnie

Načeva

No Age

Nosaj Thing

N.V.Ú.

Paul Virilio

Please The Trees

Public Enemy

Simon Critchley

Spike Jonze

Sunflower Caravan

Šimon Šafránek

Table

Tar…feathers

Tempa T

The Ecstasy Of Saint Theresa

The Gaslamp Killer

The Prostitutes

These New Puritans

Times New Viking

To žluté, co máte na kalhotkách

Vincent Moon

Why?

Xiu Xiu

Youth Of Today

Zola Jesus


INTERVIEW - NAČEVA

03/12/2010

TEXT: JIŘÍ VAVŘÍČEK

nacevawright-live-1

Mohli bychom před vás vysypat spoustu přívlastků, který se k Načevě tak nějak přirozeně vážou, ale stejně bychom nezachytili to podstatný, co se ukrývá v poloze jejího neustálýho hledání. I proto je jakákoliv definice její tvorby proměnlivá, dočasná a svým způsobem nemožná. K příležitosti vydání jejího novýho alba jsme se proto raději rozhodli připravit krátký a výstižný rozhovor.

Vice: Vznik vašeho nového alba The Sick Rose je navázán na projekt Dekadence Now!, texty jste si vypůjčila od českých dekadentních básníků (Hlaváček, Sova), které vás zaujaly při spolupráci na výstavě Dekadence v českých zemích 1880-1914 (V barvách chorobných). Vypadá to, jako by se vás v poslední době dekadence nějak držela. Jaký k ní máte vůbec vztah? Dá se říct, že prožíváte dekadentní období?

Načeva: Téma mé práce v hudbě je stále stejné - je o vnitřních pocitech, myšlení a práci na sobě samém. Pro mě jsou staré básně, které jsem si vybrala na poslední album, stejné v hlavním pocitu jako básně Jáchyma Topola, s nimiž jsem pracovala dřív. Nepřemýšlím o stylu. S dekadencí jsem propojená jako hudební doprovodný projekt výstav kurátora Otty M. Urbana.

Vaše muzika byla vždy postavena na silných textech a o vaší spolupráci s Jáchymem Topolem se popsaly stohy papírů. Na desce The Sick Rose se ale síla slova projevuje asi nejvíce a hudební složka většinou spíš podmalovává hypnotické verše. Došlo ve vašem případě k nějakému celkovému posunu ve vnímání textů a hudby směrem k nadřazení textové složky?

Vnímám to pořád stejně a všechna má alba vznikla ze silných veršů - přes slova, která udávají téma projektu, si vybírám muziku. Staré básně na The Sick Rose, které jsou krásným popisem nálad a pocitů v temné, tajemné a divoké přírodě, jsem chtěla zasadit do stejně silné hluboké  atmosféry až filmové muziky.

Kromě básní Antonína Sovy nebo Karla Hlaváčka jste také zhudebnila texty, které vymyslel známý malíř a básník William Blake. Máte k němu nějaký speciální vztah? Právě písně, které jsou postaveny na základě jeho textů mají svým způsobem nejodvážnější hudební pojetí v tom smyslu, že jste Blakeovy verše společně s Timem Wrightem napojili na old-schoolové taneční beaty (alespoň v The Garden Of Love). Jak tuto fúzi (vážný text vs. taneční rytmy) sama vnímáte?

Protože jsem tento projekt udělala společně s Angličanem, chtěla jsem, aby tam byly zastoupeny také anglické verše. A William Blake mě přesně zapadl do tématu. Navíc byl také malíř, jako například Karel Hlaváček. Celý nápad hledání textů z období konce 19.století vznikl mezi silnými obrazy na výstavě V barvách chorobných /Idea dekadence a umění v českých zemích 1880-1914/. Zpívat mezi těmito obrazy byl pro mě velmi inspirativní zážitek.

V několika předchozích rozhovorech jste se zmínila, že většinou dopředu víte, jak by vaše deska měla znít a zároveň si necháváte otevřené určité malé mezery k improvizaci. Bylo tomu tak i v případě The Sick Rose? Jak jste se vůbec dostala k Timu Wrightovi? Jak se vám s ním spolupracovalo?

Jak už jsem řekla, podle vybraných slov hledám hudbu, která už mě zní v hlavě při práci nad textama. Tim Wright mě přesně zapadl do kontextu. Jeho hudbu už znám delší dobu přes mého manžela. Nejvíce jsem měla ráda jeho projekt Germ, který mě souznil s veršema. Tim zrovna pracoval nad svým novým matematickým softwarem, tak jsme spojili staré - ale stále živé - s nejnovější technologií.

Když jsme dělali rozhovor s The Ecstasy Of Saint Theresa, shodli jsme se na tom, že je u nás jen málo nových českých projektů, které by stály za zmínku a hudební scénu tady i ideově táhnou lidé, kterým je přes třicet (WWW, EOST, DVA atd.), místo toho, aby nové nápady přicházely od mladých hudebníků. Jaký na to máte názor? Není české prostředí výsostně paradoxní tím, že je tady scéna strašně malá, takže by měla umožňovat rychlé změny, ale přitom je strašně statická, což se projevuje i v tom, že je každé vaše album pojímáno jako určité “zjevení” a nemluví se o něm v celém kontextu vaší tvorby?

Cítím u nás v muzice lenost a možná i nechuť experimentovat, hledat něco nového… Co se mě týče, já budu pořád tvrdošíjně hledat!

Poslední otázka už bude stručná: Víte, kam se budou vaše kroky ubírat příště? Máte představy týkající se dalšího alba, nebo se chcete třeba vrátit k divadlu?

Nejsem plánovačka! Mám ráda překvapení.V těchto dnech je pro mě projekt TSR ještě živý a otevřený. Nedávno jsem zažila první live provedení a to je další posouvání a rozšíření skladeb.

Díky za rozhovor.

Děkuji.


Malý kulturní festival Code:Mode startuje už dnes

26/11/2010

TEXT: ADRIANA BALÍNOVÁ

dsc07129

Neradi poskytujem zavádějící informace a napsat ve spojení s festivalem Code:Mode slovo “malý” zavání slušnou nevzdělaností. Na druhou stranu se jedná o nepřímou citaci slov samotných organizátorek, který nám o dalších dnech plných módy, hudby, přehlídek a dalších akcí poskytly opravdu dostatek informací. Přinášíme vám obsáhlý rozhovor s dvojící J&J, která za Code:Mode stojí.

Chtěla bych se vás zeptat na ten úplně první Prague Free Fashion Weekend, jak na něj vzpomínáte?

Jovanka: První PFFW byl před čtyřmi roky v NoDu. Vzniklo to tak, že jsme si prostě s kamarádkou řekly, že bysme si chtěly koupit taky něco jiného než konfekci a v tý době se to tady moc neprodávalo, tak jsme si řekly, že uděláme akci, kde si budou lidi moct jednorázově koupit takovýhle věci. Spojily jsme se s Parazitem, ten nám dal kontakty na nějaký návrháře a šperkaře a vlastně jsme udělaly první akci. Byla hrozně malinká - dorazilo asi třicet nebo čtyřicet účastníků.

Vaš slogan je „Ignorujte konfekci!” myslíš, že je to v dnešní době možný?

Jovanka: Ne. Tak úplně možný to není, protože nějaký věci si v tý konfekci musíš koupit. Není to jako - nenakupuj v konfekci, nebo se o ni vůbec nezajímej, nechoď do krámů, který to prodávají. Ale spíš jde o to si uvědomit, že není jenom to. Slogan je záměrně trošku provokativní.

Byla letos o hodně složitější organizace, když jste museli vybírat každého účastníka?

Jovanka: Určitě jo, protože se jich přihlásilo dvakrát víc. Museli jsme hodně vybírat a spoustu lidí, kteří by tam měli být, jsme nevzali  kvůli kapacitě. Ale strop je přibližně sto dvacet stánků, což už bylo v Karlíně a víc stánků by už návštěvníci ani nepojmuli.

A kdo jsou tvoji favoriti?

Jovanka: To je těžký. Všichni, kdo tam jsou, jsou svým způsobem zajímavý, a kdybych měla milión, tak si od každýho něco koupím. Ty máš nějaký favority?

Jolana: Mně se to dost proměňuje, já to mám kus od kusu. Ale nemůžu to nějak generalizovat.

Na minulém CODE:MODE jste si něco koupily?

Jolana: Já jsem si nestihla nic koupit, ale dostala jsem jedny šaty a jednu brož.

Jovanka: My vždycky dostaneme něco od těch vystavujících. Teď v létě - to byla naše  poslední akce - jsem si koupila takový turecký kalhoty a tílko.

Na co se můžeme těšit při módních přehlídkách?

Jolana: Bude to pestré. Každej večer se bude prezentovat asi osm značek. Zvláštní je, že lidi to pojímají dost netradičním způsobem - ať už je to divadlo, nebo nějaká performace. Ten prostor je krásnej, bude se to odehrávat přímo na schodech, což bude vypadat dobře.

Jovanka: Nejsou to vážně klasický věci, jak jsme zvyklý jako - molo a chodit sem a tak, ale vždycky se tam snaží vložit něco zajímavýho, pohrát si s tím.

Jolana: Třeba že ti tam běhají polonahý holky v trenkách…

Jovanka: Mají k tomu každý svojí hudbu, která na něho sedí, takže je to takový, že když tě něco třeba nezaujme, v příštích pár minutách dostaneš něco úplně jinýho. Takže je to pro diváka určitě pestřejší, než se hodinu koukat na stejnou dramaturgii.

Jolana: Taky je to náročnější, protože ten objem věcí, který vidíš, je velkej, takže tě musí opravdu zaujmout.

Ovlivnilo vás nějakým způsobem, že budete pořádat CM ve stejném prostoru, kde se konal Designblok?

Jovanka: Já jsem ten prostor našla na konci srpna a v tý době nebylo veřejně známý, že tam bude Designblok. Vědělo se, kdy bude, tak jsme na základě toho stavěli termín, protože ta akce je jakoby jiná, ale chodí tam stejný lidi. Když jsem pak přišla na prohlídku do budovy, tak mi paní, co mě tam prováděla, řekla, že tam bude Designblok. Takže to není tak, že bysme se jimi inspirovali, ale řekli jsme si, že je to na jednu stranu fajn, že lidi budou vědět, kde to je. Prostor je na podobné akce geniální, takže ani není divu, že se tam obě dvě konají.

Jolana: Já si navíc myslím, že bude zajímavý vidět rozdíl mezi CM a Designblokem. Na čem staví, jak jsou velký, jaká je tam atmosféra.

Uvažovaly jste o nějakých změnách, když jste viděly Designblok?

Jovanka: Byly jsme se tam kouknout. Nejenom na věci, ale taky na to, jak to tam mají postavený, abychom se mohli něco přiučit, nebo zjistit, jestli tam mají nějakou vychytávku, která nás nenapadla. Ale oni to fakt měli jinak koncipovaný.

Jolana: A my máme vstup zdarma, což je taky rozdíl.

Co vás na tom projektu nejvíc baví?

Jolana: Celá ta věc. Je to jediný projekt, na kterým pracuju, a který mě baví, .

Jovanka: Každýho samozřejmě může bavit něco jinýho, ale mě baví ta myšlenka, vize tý akce, která se dá pořád někam posouvat. Já vlastně nejsem tvůrce, já jsem produkční, tak mě baví něco vymyslet a pak to zorganizovat. Dát takovou věc dokupy v tak malým týmu je výzva. Je to pro mě něco, co mě posouvá dál, protože je to dost náročná věc. Baví mě ty lidi kolem, baví mě můj tým, lidi, se kterýma pracujeme, a baví mě i ty návrháři.

Jolana: Hlavně je super, že jsme v tom svobodný, že máme volnou ruku v tom, jaký cíle si nastavíme a jakým směrem to chceme vést.

Napadne vás teď nějaká „vtipná historka z natáčení”?

Jolana: Myslím, že jich máme dost. Mohly bysme někdy vydat takovou brožurku.

Jovanka: Vtipný třeba je, že když jsme to poprvý dělali v hale v Karlíně, tak jsme to tam celý zametly my dvě.

Jolana: Zametaly jsme ji asi čtyři dny a ono to potom vůbec nebylo vidět.

Jovanka: Měly jsme obyčejný koště, který používáš doma, a ta hala má dva tísíce metrů čtverečních, takže to bylo docela zajímavý.  Vždycky nás překvapí, co zase nevyjde, protože i když všechno dohodneme, tak nám pak z tiskárny přivezou materiály, který mají úplně jiný barvy, než chceme.

Jolana: Nebo je celý otočí o devadesát stupňů. Celej katalog a tak.

Prý se inspirujete podobnými akcemi v Barceloně nebo Berlíně…

Jovanka: My jsme úplně na začátku. Když jsme dělali první dvě akce v NoDu, tak jsme se inspirovali podle Barcelony a Berlína, kde probíhá „Veletrh módy” a lidi na to chodí. U nás nic takový nebylo. Ani veletrh konfekční módy. Nic. Je ale pravda, že v dnešní době tam ta akce má úplně jiný rozměr, jinou myšlenku. Tam se představujou úplně nový značky - opravdu ohromný koncerny, firmy. To my nemáme. Za prvý to tady tak nefrčí a za druhý bysme to ani nechtěli. My se soustředíme spíš na jednotlivce nebo malý společnosti.

Zdá se vám, že se změnilo to, co lidi chtějí? Že se začali jinak oblíkat?

Jovanka: Já si myslím, že tím, že se podobných akcí začalo dělat víc a nepořádáme je jen my, ale dělají je i další lidi v menších městech, podařilo se změnit celkový přístup. Víc se o tom ví, víc se o tom mluví, víc lidí na to chodí, takže je větší pravděpodobnost, že tam taky víc nakupujou. A pak taky potkáš víc lidí na ulici, co na sobě mají zajímavý věci. Asi o to mají obecně větší zájem.

Některé značky sledujete už  roky, zdá se vám, že se lepší, že se jejich práce vyvíjí?

Jolana: Určitě. Jsou tam lidi, kteří u nás začínali a postupem času se fakt vypracovali.

Jovanka: Rozhodně se tam prezentují takoví lidé, u kterých je vážně vidět, že tu věc začínají dělat pořádně. Mají super web, dávají si záležet na svý prezentaci. Komunikujou se svýma potenciálníma zákazníkama, berou je vážně a věnujou se tomu, i když to není jejich práce na plný úvazek. Určitě jsou tam lidi, kteří nějak rostou. V rozmezí dvacet-pětadvacet let je to obrovskej skok. Já jsem vlastně taky začala dělat CM ve dvaceti a je fakt vtipný uvědomit si, jakým to bylo způsobem.

Jolana: Donutí tě srovnávání s těma ostatníma. Máš tam možnost nějaký komparace. Cení se tam originalita nápadů.

Je pro vás hodně složitý zorganizovat celý prostor jako místo, kde můžete strávit pomalu celý den?

Jolana: Jo, je to docela full-time job. My vlastně studujeme a ještě pracujeme jinde, takže tu akci děláme ve svým veškerým volným čase. Základní tým je docela úzkej a koordinace všech lidí je strašně náročná, protože nakonec se ti na to nabalí dost dalších lidí.

Jovanka: To jsme si na sebe vlastně ušily my. Mohly jsme udělat nějakou akci, kde si lidi jen nakoupí a odejdou. Tohle byla vlastně taková naše vnitřní ambice. Takže z toho vlastně děláme kulturní věc, událost. Lidi tam můžou být celý den nebo celý víkend. Je to takovej malej festival.

Která z uplynulých akcí vás bavila nejvíc?

Jolana: Já mám ráda všechny.

Jovanka: Já taky, ale mě teda hodně bavil první Karlín. Byl to pro mě zlom mezi věcí, kterou jsme dělali dost amatérsky, a něčím, co by mohlo být profesionální. V Karlíně jsme poprvý dělali v tom týmu, ve kterým teď pracujeme a já jsem konečně našla tým, kterej mě baví, kterej mi vyhovuje. A ještě jsem necítila takový tlak, že to musí být perfektní. Na týhle akci jsme zametaly celou halu a vůbec nám to nepřišlo divný. Na týhle akci každej dělal něco, co bylo mimo jeho kompetenci. Pro mě to byl takovej workshop na téma „Jak to dělat dál”. Teď už je to takovej velkej závazek, už si nemůžeme říct, že nemáme nikoho na úklid, tak to zameteme samy.

Byl nějaký moment, kdy jste si řekly: „To nestihneme”?

Jovanka: Já měla určitě momenty, kdy jsem si říkala: „Jak tohle dopadne?”

Jolana: Nebo si to říkali naši rodiče.

Jovanka: Je přirozený, že se některý věci dělají na poslední chvíli, jsou tam nervy a stres.

A něco nakonec?

Jolana: Já bych chtěla něco vzkázat vystavujícím. Mně by se líbilo, kdyby byla naše akce svobodnější. My se samozřejmě snažíme profesionalizovat a chceme to pak i od ostatních. Ale bylo by fajn, kdyby tam nějakým způsobem zůstala určitá vstřícnost. Pocit, že tu akci děláme proto, že je to naše dítě. Máme k tomu osobní vztah a já si přeju, aby tam zůstal ten rozměr, že jsou k sobě lidi milý a otevřený a některý věci pro ně nejsou striktně daný, aby tam zůstala špetka svobody.

Code:Mode

26.-28.11.2010

Pá: 15:00-22:00 (party min do 2:00)
So: 10:00-22:00 (party min do 2:00)
Ne: 10:00-17:00

Stránky festivalu najdete zde, Facebook page tady.


Interview - PAUL VIRILIO

15/10/2010

TEXT A FOTO: CAROLINE DUMOUCEL

PŘEKLAD: ADÉLA PROCHÁZKOVÁ

paul-virilio

Kulturní teoretik Paul Virilio posledních třicet let stále dokola opakoval v podstatě ty samé věci, které pak v různých obdobích různě specifikoval a pojímal. Možná nastal čas pro všechny (nejen pro Francouze a univerzitní studenty), aby ho začali poslouchat.

Virilio je zapálený do objevů. Je jako jakýsi prorok apokalypsy. Jeho práce neobsahuje žádné morální soudy, ačkoliv je oddaný katolík. Zabývá se spíše zkoumáním a analýzou banalit a „očividným”, jak to sám nazývá. Jeho nejznámější tvrzení zní: „Vynález lodi byl také vynálezem ztroskotaného vraku.” Je to pravděpodobně nejstručnější a nejvýstižnější vysvětlení kauzality, které jsme kdy četli, a může být použito téměř na cokoliv. Virilio ho rozšířil do výkladu, který by mohl být jeho hlavním poselstvím a dal by se vyjádřit asi tak, že každý technologický vynález s sebou ve své DNA nese specifické defekty, takže kult rychlosti a akcelerace, který technologie plodí, bude nakonec smrtí nás všech.

Virilio pracoval po druhé světové válce jako tvůrce chrámových vitráží spolu s Matissem a Braquem, v šedesátých letech se společně s Claudem Parentem postaral o revoluční převrat za pomoci  konceptu zkosené architektury a v letech sedmdesátých rozpoznal budoucí vládce francouzské teorie: Gillese Deleuze, Félixe Guattariho a Michela Foucaulta. Viriliova kniha Speed and Politics vydaná v roce 1977 značila zrod jeho konceptu dromologie nebo také logiky rychlosti. Byl vydavatelem George Perece a Jeana Baudrillarda, je přítelem Chrise Markera a Petera Sloterdijka… a nyní se kamarádí i s námi.

Virilio nás před chvílí vyzvedl na vlakovém nádraží ve francouzském La Rochelle a vzal nás do místního akvária, kde jsme spolu hovořili. Spíše nám ale poskytl nástroje k porozumění moderního světa a vysvětlil nám, proč je stále optimista, ačkoliv je konečná zkáza nevyhnutelná.

Lidé vás znají jako teoretika zkázy. Myslíte si, že jí můžete být posedlý?

Vůbec ne. Podívejte se na to z tohoto úhlu: Byl jsem přítel Georgese Perece, potomka holokaustu. Jeho rodiče zemřeli v koncentračním táboře. Jednou, když jsem byl s ním, jsem si řekl: „Já nejsem potomkem holokaustu. Mí rodiče nejsou mrtví. Nejsem žid. Ale jsem potomkem totalitní války.” Žije to ve mně stejným způsobem, jako on nemůže zapomenout na holokaust. Jsme děti stejné války. Nemůžeme být rasisti a tvrdit, že je dovoleno pronásledovat jeho a mě ne.

Byl jste svědkem leteckého bombardování Nantes…

Bombardování bylo velmi komplexním a zvráceným jevem. Nemůžete porozumět francouzské kolaboraci a odbojovým hnutím, pokud nerozumíte období okupace. Být okupován znamená být v situaci absolutní zvrácenosti. Žijete vedle svého nepřítele a vaši spojenci vás vraždí. V roce 1942 mi bylo deset let. Musel jsem pochopit, že lidé, kteří žili v těsné blízkosti, byli mí nepřátelé, a ti, co nás bombardovali, přátelé. Byl jsem dítě totalitní války, bleskové války, rychlé války: blitzkriegu.

Schovávali jste se během bombardování do sklepů?

Naopak jsme chodívali do polí. Báli jsme se toho, že budeme zaživa pohřbeni ve sklepích. Slyšeli jsme ze sklepení křičet lidi, kteří se topili, protože vybouchlo vodovodní potrubí. Můj táta tedy řekl, že to nebudeme dělat. Chodili jsme do polí a leželi na zemi.

A od té doby trpíte klaustrofobií, že?

Ano. Možná, že to začalo tehdy, nevím. Bomby by spadly poblíž a zakryly nás pískem a prachem, ale raději jsme chtěli zemřít na slunci než zhebnout ve sklepě. Bombardování je nesmírný fenomén. Nemáte pocit, že vám to provádí konkrétní člověk, připomíná spíše apokalypsu, obrovskou bouři nebo erupci Vesuvu. Když jsem byl malý, byl jsem svědkem kolektivního strachu. S osobním strachem je lehké se jako malý chlapec vyrovnat. Buďto ránu vrátíte nebo utečete. Vyžaduje pouze individuální kuráž. Ale když jsou vaši rodiče vyděšení a babičky pláčou a lidé okolo vás křičí, nemůžete být stateční.

Spousta lidí vidí pouze negativní stránku vašich teorií. Ale já je vidím spíše jako pozitivní, jako fakt, že se zajímáte o nehody, protože jsou ztělesněním naprostého překvapení.

Samozřejmě. Existují šťastné náhody: láska na první pohled, výhra v loterii… Aristoteles řekl „Čas je náhodou náhod.” Čas je něco, co existuje, a náhoda něco, co se stane. Máte substanci, která existuje, například hora. A pak máte událost: zemětřesení. Nestudoval jsem neštěstí, ale nehodu - puknutí. Substance je nezbytná a absolutní, nehody relativní a kontingentní. Jak bychom mohli zvládat analyzovat dnešní technický pokrok, jestliže neanalyzujeme jeho nehody?

Máte na mysli „nehody” ve stejném smyslu, jako to, co bývá v dnešní moderní filozofii pojímáno jako „událost”?

Ano, kromě toho je pro mě nehoda událostí rychlosti. Naše náhody jsou spojeny se zrychlováním historie a reality. Francouzi byli okupováni nacisty za pomoci překvapení. Nezareagovali dobře, protože vůbec nepochopili rychlost toho všeho. Byli polapeni rychlostí. Dnešní události, jako krach na burze, jsou nehodami rychlosti. Říkám jim „integrální nehody”, protože uvádějí do pohybu ostatní nehody. Podívejte se na jedenácté září. Není to událost, je to nehoda. Ale rozhodli jsme se, že bude stejně důležitá jako včerejší událost. Je to jako vyhlášení války bez války.

Jste proti pokroku?

Ne. Nikdy jsem si nemyslel, že bychom se měli vracet do minulosti. Ale proč jsou pozitivní stránky pokroku nahrazovány jeho propagandou? Propaganda byla nástrojem používaným nacisty, ale také italskými futuristy. Vezměte si italské futuristy - byli spojenci fašistů. Dokonce i Marinetti. Bojuji proti propagandě pokroku a tato propaganda přináší nekonečné zrychlování.

Trochu jsem doufala, že budete mluvit o vaší metafoře ztroskotaného vraku…

No jo, samozřejmě. Já jen, že to pořád opakuji.

Je úplně jednoduchá, ale přitom tak univerzální.

Vynález letadla není pouze vynálezem havárie, ale také vynálezem poruchy. Motor proudového letadla je úžasná věc, ale zároveň je citlivý na sopečný popel, ptáky… Takže od letadla, které dokáže velmi rychle létat, se dostanete k letadlu, které nemůže létat vůbec. Je jedno, jestli je to kvůli terorismu a pocitu strachu, nebo kvůli sopce a přílišnému risku, nebo něčemu zítřejšímu. Nelze inovovat aniž byste způsobili nějaké škody. Je zřejmé, že povinnost neustále to opakovat ukazuje skutečný rozsah toho, jak jsme odcizeni díky propagandě pokroku.

Hádám, že neustále slýcháváte „Pane Virilio, bez ohledu na to je ale pokrok dobrá věc.” Neleze vám to na nervy?

Ano, je to velmi iritující. Tito lidé jsou oběti propagandy. Pokrok nahradil Boha. Nietzsche mluvil o smrti Boha - myslím, že Bůh byl nahrazen pokrokem. Věřím, že musíte umět ocenit technologii stejně jako umění. Znalci umění byste neřekl, že nemůže preferovat abstrakci před expresionismem. Milovat znamená muset si vybrat. A v dnešní době toto ztrácíme. Láska se stala povinností. Pokrok má všechny nedostatky totality.

Vlastníte hodně technologických předmětů?

Už nemám ani auto, ani televizi. V oněch dávných hrdinských časech jsem přispěl ke spuštění internetu. Ale dnes nemám počítač ani mobil. Mám úplně obyčejný domácí telefon, benzín a elektriku. Občas poslouchám rádio.

Pojďme si více pohovořit o nebezpečí zahrnutém v rychlosti.

„Čím lépe, tím rychleji,” je naprostá lež. Čím rychleji jedete, tím více riskujete. Míval jsem Jaguár. Jednou jsem jel s Claudem Parentem více jak dvou set kilometrovou rychlostí. On vlastnil řadu E, já měl řadu S. Fyzická rychlost vás zmrazí. A čím rychleji jedete, tím dále se musíte dívat a ztrácíte boční vidění. Jste fascinováni.

Právě jste rukama naznačil, jako kdyby jste měl klapky na očích.
Proč mají zvířata oči po stranách? Jenom velmi málo jich má oči vpředu jako my. Je to kvůli tomu, že nebezpečí přichází ze strany nebo zezadu. Rychlost tlumí vidění, obdobně jako plátno.

Jednou jste řekl, že „se nestavíte proti novým technologiím, ale odmítáte spolupracovat”.

Ano, to je zřejmé.

Také tvrdíte, že odporovat je lidskou přirozeností. Co bych tedy měla udělat? Vyhodit mého Maca z okna?

Tohle není otázka pro jedince, ale pro politický, ekonomický a ekologický rozvoj. Churchill řekl: „Optimista je člověk, který vidí náhodu za každou pohromou.”

Co si myslíte o komentáři Karlheinze Stockhausena k devátému září, který o něm mluvil jako o „největším uměleckém dílu v celém vesmíru?”

Peter Sloterdijk mi řekl, že Stockhausen tuhle poznámku popřel hned jak ji vyslovil. Možná, že byla špatně vyložena. Nevím. Nepovažuji katastrofy za umění. Zručnost je umění.

Ano, umění je v latině ekvivalent k řeckému techné.

Takže spolu souhlasíme. Jsou zbraně, které vzniky kvůli svému cíli. Například když si vezmu tuto láhev a zabiju vás s ní, bude to zbraň určená cílem. Kdybych měl zbraň a zabil vás, je to zbraň určená funkcí. Během devátého září za použití civilního letadla unesli technologický pokrok k vytvoření bomby, v tomto procesu sami sebe zabili. To je zbraň určená cílem. Je to absolutní zvrácenost. Když se vrátíme k té lahvi, je sice méně zvrhlá, ale pořád je to zločin. Láhev zůstane lahví, i kdyby vás zabila. A letadlo zůstane letadlem, i kdyby zabilo více než 3000 lidí. Stockhausen je skvělý hudebník, ale nemyslím si, že byl ve svém prohlášení dostatečně filozofický, pokud to tak myslel.

Co se dá udělat pro to, abychom předcházeli takovým zvrácenostem?

No, neodsuzuji fakt, že je technologie používána k tomu, aby sloužila zlu. Soudím, že bychom možná měli letadla zakázat, protože mohou být použity jako zbraně. A lahve taktéž. A vysoké podpatky, jako ty vaše, taky.

Dnes je člověk schopný ničit lidství. Hans Jonas v knize The Imperative of Responsibility volá po radikální změně v etice. Předpokládám, že s ním souhlasíte.

Ano, souhlasím. Ale neshoduji se s preventivními postupy. Prevence je suspensorem povinnosti být zodpovědný. Je to maska, která pomáhá propagandě pokroku. „Chceme mít zvláštní měřítka záruky.” Tady problém neleží. Nachází se na vyšším stupni, v odpovědnosti. Je tak vysoký. Na tomto stupni se nedají brát žádná měřítka záruky.

Pro člověka je už dost těžké uvažovat o své vlastní smrti. Opravdu si myslíte, že je schopný uvažovat o smrti lidskosti mimo hollywoodské zpodobení?

Jako křesťan musím říct, že se podílím na tom, co Sv. Pavel nazývá „nadějí proti všem nadějím”. To znamená, že svým způsobem vidím naději za hrozbou apokalypsy. Neznamená to konec lidství. Je to možné, ale nikoliv jisté. Na dně jámy se nachází pouze naděje. Přibližujeme se k jámě ignorance.

Vysvětlete to, prosím.

Bojím se další nehody, nehody vědění. Přísada číslo jedna: životní prostředí. Číslo dvě: vzdálenosti. Svět je moc malý. A číslo tři - velký risk je jedním z nihilismů, je to jedna ze ztrát vědění: koma věd, protože jsme narazili na zeď času.

To je to, čemu říkáte „nehoda myšlenky”?

Ano, všudypřítomnost, okamžitost. Předseda Goldman Sachs prohlásil: „Dělám práci Boha.” To je ještě horší než nihilismus.

V amerických filmech sedmdesátých let byly mraky katastrof. Dnes nás zajímají více apokalyptické filmy.

Ano, je to barbarské. Dostáváme se zpátky do středověku, nebo do období Velkého strachu na začátku Francouzské revoluce.

V sedmdesátých letech lidi zajímaly spíše místní katastrofy.

Dobrodružství Poseidonu, Skleněné peklo, dokonce Titanic, viděl jsem je všechny. Všechny představily strach z pokroku. Titanic se stal perfektním příkladem, ale Dobrodružství Poseidonu bylo první. Poseidon je obrovská loď, která se převrátila. Loď je obrácená a stává se jakousi krajinou obrácenou naruby, kde přeživší musí najít způsob, jak se pohybovat uvnitř lodi. Když se dostanou nahoru, začnou mlátit do „stropu” a v trupu vytvoří velkou díru, kterou se dostanou ven. Je to zajímavý film, protože zodpovědnost v něm má plavidlo. Je tu taky Letiště. V podstatě máte lodě, věže, vrtulníky, letadla…

Velké věci.

Tyto objekty se staly nicotnými v okamžiku, kdy byly překonány virtualizací. V těchto filmech ze sedmdesátých let přichází hrozba od starých technických objektů. Ale ve virtuálním světě se nebojíme ničeho - možná kromě závislosti.

A co takhle všechny ty novější apokalyptické trháky jako Den poté nebo 2012?

Amerika už není Nový svět. Kvůli globalizaci už nikdy nebude Novým světem. Svět se stal planetou, kterou může každý okamžitě objevit. Amerika je pouze jednou z částí, to je všechno. Z toho důvodu se Obama v obavách zajímá o zahraniční záležitosti. Americký imperialismus se mění dokonce i vojensky. Lze to vidět na redukování počtu nukleárních hlavic a na tom, že zastavuje dobývání vesmíru. Amerika ztratila prozápadní cítění svých průkopnických dní. A myslím, že tyto filmy toho byly předzvěstí. Alespoň tak se na ně dívám.

Zpravodajská média jsou také posedlá katastrofami. Pořád čekáme, až přijde další.

Vstupujeme do věku velkého teroru. Bojíme se věcí, kterým nerozumíme, a nemůžeme se chovat statečně, když čelíme kolektivnímu strachu nebo hromadné panice.

Co si myslíte o mediálním šílenství způsobeném urychlovačem Large Hadron Collider?

Američtí fyzikové a profesor Otto Rössler, teoretik chaosu, proti nim vznesli dvě obvinění. Zeptali se lidí z Large Hadron Collider: Co vám dává právo riskovat černou díru? A tato debata se zmocňuje důležité otázky. Kde jsou limity experimentování? Věda není magie, je navázaná na experimentování s přírodou. Když jste v devatenáctém století pokazil experiment, vaše laboratoř vybouchla a vy jste z ní vylezl úplně černý. Žena by vám řekla: „Jéje, tvůj pokus nevyšel.” A bylo by to. Ve chvíli, kdy Oppenheimer a ostatní zmáčkli startovací tlačítko Trinity, nevěděli, jak daleko až rozpad zajde. Nevěděli, jestli se nerozpadne samotný vesmír. Oppenheimer sám řekl: Možná jsme spáchali vědecký zločin, vzali jsme na sebe risk, který jsme nemohli ukočírovat. Navíc pojmenoval bombu Trinity. Všimněte si náboženských konotací. V každém případě jsem je v knize o Large Hadron Collider, kterou právě píšu, tvrdě napadnul.    

Tuším, že jsem měla předpovídat vaši odpověď, když uvážím, že jde o stroj urychlující částice za účelem střetu. Ale myslíte, že opravdu existuje ono riziko?

Large Hadron Collider se sebou přináší otázky nejen ohledně hadronu, ale také rizika obecně. Hadronu říkají Boží částice. A urychlovač nazývají katedrálou.

Před patnácti lety jste tvrdil, že chcete napsat knihu s názvem The Integral Accident. Také jste řekl, že by každý mohl napsat svoji 1984. Stále jste tu knihu nenapsal, avšak myslel jste tím, že následek této integrální nehody bude totalita?

Ano, samozřejmě. Totalita všech totalit. Ztráta svobody. Demokracie je všude ohrožována.

Je to jako když jste napsal, že čelíme „synchronizaci kolektivních emocí, která vede k řízenému strachu”.

Přesně tak. Společenství emocí, které nahradí společenství zájmů. Spějeme ke komunismu afektů. A to je děsivé. Vracíme se k fenoménu paniky, před kterým nedokážeme být individuálně stateční. Nikdo nemluví o jaderných zbraních. Říká se nám o nukleárním odpadu, který je mimochodem velkým problémem, protože někdy dokáže být škodlivý až 200000 let. Ve chvíli, kdy kopneme do země, abychom ho pohřbili, musíme mít toto na paměti. Představte si ukládání jaderného odpadu do díry. Jak za dvě stě tisíc let řeknete lidem, že jsou tam nebezpečné látky? Tohle už není sci-fi. Jak s těmito lidmi budete komunikovat? Jakým jazykem budou mluvit? V tomto případě se vůbec neuvažuje o délce hrozby. A stejné je to v případě skladování jaderných zbraní. Jsou všude. Každý si na ně může položit ruce. Nemluvíme o tom, ale je to zřejmé. Propaganda pokroku opravdu existuje. V tomto případě je tu cenzura. Vidíte tu zvrácenost, ve které žijeme? Nejde o spiknutí vůči lidskosti, je komplikovanější, ale výsledek je stejný.

Co si myslíte o tezi Raye Kurzweila zabývající se osobitostí? Tvrdí, že v roce 2050 budou lidé více techničtí než organičtí.

Nový věk. Pozvedává otázku třetí bomby, jak to zformuloval Einstein. Mluvil o třech bombách. Atomové bombě, informační bombě a demografické bombě. Ale myslím, že v dnešní době bude třetí bombou genetika. Brzy vyvstane otázka lidské selekce. Riskujeme zrod opravdového rasismu. Bude existovat přírodní člověk, ten, co se zrodil z krve a spermatu - jak nechutné! - a ti ostatní, zrození genetickým inženýrstvím.

Zní to jako sci-fi film. Například Gattaca.
Naprosto. Pokud genetická bomba vybuchne, budeme rozdělovat lidskou rasu do dvou skupin. Přirozeně pre-humánní a umělou, avšak nadřazenou post-humánní. Vybavujete si lidské kopie v tom filmu…

Blade Runner?
Ano. Je tam výborná scéna: Harrison Ford stojí před pádem z věže a replikovaný člověk ho drží. Harrison si myslí, že ho nechá spadnout. A lidská kopie ho vezme a dotáhne ho do bezpečí. Dialog, který následuje, je obludný, ale zároveň i úžasný.

Přesně tak. Fordův hlas říká něco ve smyslu „Možná, že v těchto posledních okamžicích miloval život více než kdy dřív. Ne pouze svůj život… život kohokoliv… můj život.”


Interview - LuŠtěLa

19/01/2010

TEXT: LUKÁŠ PRCHAL

FOTO: KUBA NOVÁK

056

Když v redakci VICE poprvý padlo jméno skupiny LuŠtěLa, našlo se pár lidí (nebudem je veřejně pranýřovat), kteří si mysleli, že jejich název je odvozen od anglickýho slova “lush” (štavnatý) a zřejmě si taky v duchu představovali pořádný křehký mladý masíčko. Po nahlédnutí na stránky skupiny jsme však byli všichni dost drsně sražený ze židlí. Já osobně jsem si připadal, jako by mi dal někdo boxerem po držce. A bylo nám taky hned jasný, že s nima musíme udělat rozhovor. I když jakýkoliv sexuální témata nepřipadaly vzhledem k věku “zpěvaček” v úvahu, zašli jsme s nima na pár nealko drinků. Holky sice měly trochu zpoždění, ale prominuli jsme jim to. Hvězdám je potřeba prokázat jistý respekt.

Uvelebili jsme se v jedný typický maloměstský kavárně a sedli si k co nejvzdálenějšímu stolu, abychom se vyhnuli případnýmu střetu s dotěrnými paparazzi. Spustili jsem diktafon a Štěpánka (13), Larisa (15) a Vanessa (13) se rozpovídaly o svých spletitých životních osudech.

Vice: Ahoj holky. Jsem rád, že jsme se tady sešli tahle narychlo. Nebudu to protahovat a hned začnu s otázkami. Odkud jste?

Štěpa: Všechny jsme z Ledče.

Larisa: Ale jinak já jsem Armenka, Štěpa Češka a Vanessa je napůl Polka.

Jak jste se daly dohromady a kdo přišel se jménem LuŠtěLa?

Larisa: No tak dřív, jsme zpívaly s Luckou, asi už od čtvrté třídy, ale ta nás opustila.  Hrály jsme si na zpěvačky…

Štěpa: Slavný Pussycat Dolls jsme byly.

Larisa: Říkali jsme si LuŠtěLa (Lucka Štěpánka Larisa - pozn. redakce). To vymyslel Štepky taťka, prej je to lepší, než nějaký anglický mumie (smích). Takže jsme celou dobu jenom tak blbě zpívaly a tak… Asi před dvěma lety jsme se pohádaly kvůli klukovi a Lucka nás opustila, ale chvíli potom se k nám přidala Vanessa, takže jsme byly zase komplet. Ale název jsme si nechaly.

Štěpa: No asi před rokem jsme začaly zpívat veřejně. Poprvé jsme vystupovaly na školní akademii, kde jsme zpívaly písničku ‚My jsme žáci páté B’.  A tak nějak jsme pokračovaly. Řekly jsme si, že nebudem zpívat tyhle věci, takže jsme hledaly. Nevěděly jsme přesně, co chceme dělat za styl, takže jsme si něco našly na netu, až jsme si vybraly… No našly jsme si nějaký písničky, který jsme si teď otextovaly. Teda taťka nám je otextoval. A tady jsme.

062

Co si o sobě jako skupině myslíte?

Štěpa: Tak mi si nějak věříme, ale musíme pořád pracovat a pilovat. Nejsme ani nejlepší, ale ani špatný, což si ostatní tady v Ledči myslej. Dokonce někdo na Facebooku založil skupinu AntiLuštěla.

Larisa: Ale máme taky fanoušky, kteří založili funklub a podporujou nás.

Aha. A co rády snídáte?

Larisa: Nesnídám.

Štěpa: Dobrou Mámu.

Vanessa: Hamburgra.

Jak se podle vás kluci ve vašem věku nejvíc ztrapňujou?

Larisa: Dělaj ze sebe hrozně malý děcka. Všichni jsou stejný, když jsem s nějakým sama, tak je v pohodě, ale jakmile je mezi svejma kamarádama, tak si mě ani nevšimne a dělá ze sebe machra…

Štěpa: Přesně, v tomhle jsou děsně trapný.

Vanessa: Já nemám ráda, když se kluk tváří jako děsnej kámoš a pak ani nic neřekne, jenom naznačí takový to ‚di si a nech mě bejt’.

Takže nemáte rády povrchní kluky, chápu to dobře?

Všechny: Jo.

Čeho byste chtěly v životě dosáhnout?

Larisa: Co nejvejš.

Štěpa: Tak já bych chtěla, abysme byly hrozně slavný a abychom mohly pomáhat těm, který si sami pomoct nedokážou nebo tak.

Takže třeba bezdomovcům?

Larisa: Spíš dětem v Africe. Udělaly bysme na ně sbírku, co holky?

Vanessa: (Smích) Souhlasím s Larí, že by byla dobrá ta sbírka. Ale taky bych chtěla, aby si nás lidi zvali a my jim mohly zazpívat.

Larisa: A chtěla bych dokázat těm lidem, který si myslej, že jsme nuly, že…

Štěpa: …prostě nejsme.

Larisa: Přesně. Že když si něco umanem, tak to dokážem.

069

Jaký máte známky ve škole?

Larisa: Teď jak jsme pořád zpívaly, tak to se známkama šlo z kopce, ale teď zase začnem makat.

Štěpa: Chceme jít na konzervatoř, takže musíme zabrat i s učením ve škole.

Jaký byl váš největší koncert a kde? Kde jste se nejvíce líbily?

Larisa: Asi v Jihlavě, tam to bylo super. Byla to teda taková soutěž - Jihlavský slavík - a tam jsme vyhrály. A bylo tam úplně narváno, takže to byl tak trochu koncert.

Kdo je váš hudební vzor?

Larisa: Tak my vzor tak nějak nemáme, ale moc se nám libí tři holky z Jihlavy, jedna je moje sestřenka. Říkají si Armenky a ty vážně obdivujem. Nejsou sice slavný, ale jsou skvělý.

Jak se vám líbí texty, které vám píše Štěpky taťka?

Larisa: Jsou úplně nejlepší.

Začnete někdy psát vlastní texty?

Štěpa: Já teď napsala jednu písničku. Je to folková věc. Teď už ji jenom trochu poupravujeme a budem ji zpívat pro mamku a taťku.

Berete hodiny zpěvu nebo hrajete na nějaké nástroje?

Larisa: Hodiny zpěvu berem všechny. Navštěvujeme základní uměleckou školu. Já hraju na klávesy, hlavně doma s taťkou.

Vanessa: Tak já hrála na zobcovou flétnu, ale už jsem ji dlouho neviděla.

Plánujete nahrávat desku?

Štěpa: Jo určitě. Teď někdy.

Larisa: Můj taťka nám to domluvil v Jihlavě. Už se to blíží.

Kdy jste natáčely váš videoklip Patnáctiny a co říkáte na jeho 120 000 zhlédnutí?

Štěpa: Tak natáčely jsme ho 28. Července. A na to že je na Youtubu jenom pár dní, tak si myslím, že je to skvělý.

Larisa: Ale lidi tam píšou různý komentáře… Někdy tam píšou vážně hnusný věci. Lidi jsou někdy fakt pitomý a hnusný. Ale určitě nás neodraděj od zpívání. Nás to baví a budem v tom pokračovat pořád. Ať si ty pitomý komentáře klidně píšou, my je budem ignorovat.

Štěpa: Prostě, i kdyby na nás nadávali všichni lidi, tak nám to nevadí. Zpíváme sobě, a těm, kteří nás poslouchaj, pro radost.

Larisa: Nenutíme nikoho, aby nás poslouchal.

073

A co kluci? Máte přítele? Popřípadě víc než jednoho?

Štěpa: Já a Vanessa ne, ale Lara má.

Kdy jste daly poprvé klukovi pusu?

Štěpa: Když jsem byla hodně malá. Asi ve dvou nebo třech letech.

Vanessa: Pusu jsem dala první někdy ve školce, ale poprvé jsem se líbala až někdy v páté třídě.

Larisa: Tak to si vážně nevzpomínám. Už je to dávno.

Ve svém největším hitu taky zpíváte o tom, že jakmile dostanete občanku, přestanete být malými holčičkami. Co tím myslíte?

Larisa: (Smích) Je to jenom písnička.

Štěpa: Bude nám 15, budem vyspělý a tak. Nebudem myslet jako teď.

Larisa: Ta písnička je o holkách, který chtěj dospět. Chceme, aby nás všichni brali vážně.

Štěpa: Patnáctiny jsou něco úžasnýho. Potom už budem skoro dospělý.

Vanesso, nechceš k tomu taky něco říct? Už jsme skoro u konce a ty jsi mi toho zatím moc neřekla.

Vanessa: (Smích) Já souhlasím s holkama. (Smích)

Jak brzy po patnáctinách chcete přestat být holčičkami?

(Larisa překvapivě mlčí)

Štěpa: (Smích) To přijde samo…

Vanessa: Já radši možná počkám na šestnáct. (ohromný výbuch smíchu)

Tak díky za rozhovor.

Kapela LuŠtěLa vystoupí 23.1.2010 v pražském klubu Matrix. Jejich internetové stránky můžete navštívit tady.


INTERVIEW - DAVID LYNCH

18/12/2009

TEXT: JESSE PEARSON, PŘEKLAD: LUCIE PALEČKOVÁ
FOTKY: AP, UPRAVILA: TARA SINN

lynch-1

Jsem hodně velkej blázen do tvorby Davida Lynche. Pamatuju se, jak jsem musel ukrást kopii Blue Velvet a koukat na ní u kamaráda doma, protože mý rodiče si mysleli, že to pro 12-ti letý děti není zrovna vhodný. Sledoval jsem původní vysílání všech dílů Twin Peaks. Viděl jsem Zběsilost v srdci a Fire Walk With Me při jejich premiérách. Tento muž se podle mě zasloužil o jedny z nejoriginálnějších, nejvíce vzrušujících, nejhlubších a nejnádhernějších filmů vůbec.

A protože vím, že Vás to fakt zajímá, tady jsou mý oblíbený věci od Davida Lynche seřazený od těch nejlepších až k těm zkrátka výborným:

Episody Twin Peaks, které režíroval

Modrý samet

Inland Empire

Mulholland Drive

Zběsilost v srdci (tohle bylo v mým topu, když mi bylo 15)

Fire Walk With Me (Twin Peaks)

Sloní muž

Mazací hlava

Duna

Jeho ranné krátké filmy

Catching the Big Fish

Neměl jsem rád Lost Highway, ale to raději nebudeme rozebírat.

Teď ta choulostivější část. Já i David Lynch praktikujeme takovou věc, který se říká Transcendentální Meditace (TM). Tu vymyslel v padesátých letech 20. století Maharishi Mahesh Yogi. Praktikovali ji například Beatles, Howard Stern a Jerrz Seinfeld. A máme tu divnou sbírku lidí. Dělal jsem už interview s Lynchem pro Vice před několika lety a tenkrát jsme mluvili jenom o TM. Tak jsem si řekl, že tentokrát se budeme bavit o TM a taky dalších věcech jako o životě a filmech. A bavili, tak nějak. Ale musíte mít na paměti, že pro Lynche je jeho přesvědčení o TM  tím úplně nejdůležitějším. Celý jeho život je s TM neodlučitelně spojen. Ať se ho zeptáte na cokoliv, vždycky to spojí s meditací. Takže poté, co jsem si pouštěl pásku s naším rozhovorem, říkal jsem si: “Hmm, o TM jsme se bavili opravdu dost.” Možná je divný dát všechno to TM mluvení do časopisu. Možná to vypadá jako reklama pro moje a jeho duchovní vyznání. Možná bych tohle neměl dělat.

Ale pak jsem si uvědomil: Já jsem editorem tohohle častopisu, ne vy. Takže jdětě všichni někam a nechci nic slyšet. Tady máte mě a Lynche, jak si povídáme o meditaci, unifikovaným prostoru, totálním osvícení a sýru.

Vice: Dobrý den,  pane Lynchi. Nevím, jestli si vzpomínáte, ale dělal jsem s Vámi rozhovor už před několika lety. Tenkrát jsme se bavili hlavně o Transcendentální Meditaci.
David Lynch:
Wau.

Také ji praktikuji již od dětských let.
No to je fantastické, Jessi!

Chtěl bych se dotknout tématu TM i tentokrát, ale také bych se rád bavil obšírněji. Vím, že je pro Vás meditace velmi důležitá, co se týče Vašich kreativních metod. Já sám mám někdy chuť přerušit svou meditaci, abych si poznamenal svý myšlenky. Stává se Vám to také?
No, víš, že Beatles položili tu samou otázku Maharishimu, když se s ním setkali v Rishikeshi v ‘68. Taky dostávali nápady v průběhu meditování. Odpověděl: “Vystupte, napište si to, a pak se vraťte k meditování.”

Tak od teď to tak budu dělat.
Víš, když se myšlenka objeví, tak je jasná a vzrušující. A pokud budeš čekat s tím, aby sis to poznamenal, až dokončíš meditaci, může se stát, že ji do té doby zapomeneš.

No to se mi právě stává dost často. Jak je to s Vámi?
Pokud mám fakt čerstvej nápad, na chvíli přestanu, poznamenám si ho a pak se vrátím zpátky k meditaci.

Když o tom teď přemýšlím, uvědomuju si, že když meditaci přeruším, je pro mě někdy lehčí vrátit se zpátky do hluboké meditace, než do té “mělké”.

Vím, o čem mluvíte, ale rozlišování mezi “mělkým” a “hlubokým” je mnohdy dost subjektivní věc. Pokud ses někdy sledoval na EEG přístroji, zřejmě tě překvapí, jak často mezi nimi v průběhu meditace překračuješ.

Hádám, že to má hodně vrcholků a dolin.
Jsou tam poklesy a stoupání. Možná se do toho dostaneš, i když  to úplně nepřepne, ale i tak se toho hodněkrát dotkneš - myslím transcendentu, což je ten nejhlubší level. Zažíváš si to hodněkrát v každé meditaci.

Akorát pokaždé na jinak dlouhou dobu.
Ano.

To dává smysl. Já to znám. Myslím, že mi bylo asi sedm let, když jsem poprvé začal cítit při meditaci transcendent.
[směje se] To je skvělé.

Bylo to fakt vtipný. Mí prarodiče a kamarádi si mysleli, že jsem v nějakým kultu.
Jen pro vaše čtenáře - Transcendentální Meditace není náboženství, ani kult, ani sekta…. Je to duchovní technika - prastará forma meditace - která odkrývá veškerý potenciál člověka. Tento plný potenciál se nazývá osvícení. Je fakt hodně hloupý nemeditovat.

Naši čtenáři mohou klidně přestávat číst, pokud o tom  sami nechtějí nic slyšet, ale dobře. Ano, taky si to myslím - nemeditovat je jakési plýtvání svými vlastními možnostmi.

Ano! Máš potenciál, ale nic nezískáš do tý doby, než okusíš transcendent - ten nejhlubší level. A pokaždé, kdy ho zažiješ, něco si z toho vštípíš a postupně ti tak roste uvědomění. Roste ti inteligence, kreativita, štěstí, láska, energie a mír.

V podstatě samé kladné věci.
S tím vedlejším účinkem, že se ti začíná vytrácet negativita. Je to výhra na všech frontách.

Mně to nemusíte říkat.
Já vím, ale musíme to říct vašim čtenářům. [směje se] Lidé se k tomu dostávají v různých dobách a musejí to chtít dělat. A slyšet takové věci může některým lidem pomoci k tomu, aby si řekli: “Čověče, to musím zkusit taky!” To se stává - v poslední době víc a víc.

Pokud bych měl brát jako náznak komentáře, které čtenáři napsali na náš minulý rozhovor, asi nás rozdupou. Nicméně na základě toho, co jsem četl o Vašich pracovních postupech, nápady přichází a pak nemusí být použity roky a roky.
Někdy ano.

Jakou metodu používáte pro sledování svých nápadů?
Píšu si je na malé kousky papíru a ty pak hážu do krabice. Mám takovou krabici nápadů. A pak k ní někdy jdu a jeden nápad mi najednou připadá jako drahokam. Tak o tom začnu více přemýšlet a víte jak se říká: “Kde je pozornost, tam je i život.”

Jasně.
Soustředěná pozornost má magickou hodnotu. Nápad se začíná uskutečňovat, může nechávat vplout další nápady jako malé rybky a spojit je. A z toho vzejde celá hotová věc.

Není tam také element toho, že má daná myšlenka řekněme za pět let - se všemi změnami, které se mohou za tu dobu stát - jiný kontext? Něco, co se zdálo být velmi záhadné, když Vám to vlezlo do hlavy, se najednou může jevit jako úplně jasné, když od toho mate pětiletý odstup.

Ano! Je to jako by všechny nápady měly svoji správnou dobu použití. A když si přečteš nějakou starou myšlenku v určitý čas, najednou tě poblázní, a uvědomíš si, jak strašně moc ji miluješ.

Koukáte někdy na svoje staré filmy?
Někdy. Můj syn Riley je ještě neviděl, tak na ně koukáme v poslední době spolu. To je to samé jako moje starší kresby - někdy je dobré jít zpátky do minulosti a koukat na svoje staré věci. Něco jako ta krabice nápadů. Můžeš vidět něco, co tě tenkrát napadalo a část nápadu použít třeba i do své současné práce.

Jak nazýváte místo, kde vznikají nápady? Podvědomí?
Ne. Všechno - všechno - vzniká v unifikovaném prostoru. Je to oceán ryzího vědomí. Je to transcendent. A to samé nám nyní říká i kvantová fyzika: Všechny věci pochází z tohoto pole. Nové věci tam vznikají také. Takže nápady či myšlenky přicházejí, ale ty o nich nebudeš vědět až do té doby, než vstoupí do tvého vědomí. Pokud rozšíříš své povědomí, můžeš zachytit myšlenky z hlubších a hlubších úrovní a tím získáš více informací a celkové energie.

Dost síla.
Plus, když začneš všemu více rozumět, zjistíš, že je třeba rozumět věcem ještě více! (aneb vím, že nic nevím)

Pravda. Tak trošku děsivé.
Všichni žijeme z myšlenek.

Vaše nedávná díla, konkrétně Mulholland Drive a Inland Empire, mají dle mého názoru v sobě jakýsi rytmus meditace. Necháváme se unést, nalezneme střed zájmu, necháme se opět unést a opět nalezneme bod soustředění. Máte k tomu co dodat?
No, vždy říkám, že tyto dva filmy, tak jako každé jiné filmy, jsou založeny na myšlenkách. Nesnažím se zduplikovat své meditační zážitky. Snažím se překládat své myšlenky, tak jak je cítím, do filmu. Přesně tak, jak přišly do mé mysli. Vše je založeno na myšlenkách, které přijdou.

Jistě, bez myšlenky neexistuje nic.

Přesně tak.

Proč má podle Vás tolik lidí nutkavou touhu pochopit význam Vašich filmů?
Pokaždé říkám to same - jsme něco jako detektivové. Filmy jsou jiným světem, s novými osobami a situacemi. Pokud jsou konkrétní, nemáte problémy jim porozumět. Jakmile jsou abstraktní, lidé si to vykládají různě, podle toho, jací jsou oni sami uvnitř. Když se podíváš na život, pořád vlastně něco sledujeme a přemýšlíme o tom  a onom - snažíme se zjistit o co jde, tak jako při sledování filmů.

Pouhá procházka ulicí může vést k tisícům záhad.
Přesně.

Ale přes to všechno, nemáte už dost toho, jak se Vás lidi pořád ptají, co Vaše práce vlastně má znamenat?
Ale já přece nikdy nikomu neřeknu, co znamená. Říkám: “Ty víš, co pro tebe samotného znamená. A to platí.”

Vaše filmy umí být i velmi strašidelné. Znám lidi, kteří nemůžou vidět ani první Winkieho scénu v Mulholland Drive. Co si myslíte o tom, že obecenstvo dokáže být tak vystrašený z filmu? Vím, že pro mě to má nějaký smysl, ale nějak to nedokážu definovat.

No, vím, že obrazy umí být strašidelné. Jsou to ale jen myšlenky, které ke mně přicházejí. Nebo přichází s tím strachem. Ale ve skutečnosti na tom není nic strašidelného. Je to jenom způsob, jakým se scéna vyvíjí, jaká slova se pronesou, interpretace výrazů, pohyby kamery a zvuková konstrukce. Tím vyčarujete věc, na kterou lidi můžou říct jen: “Wau” - přesně tak, jak to říkám já. “Wau”, když ta myšlenka přijde ke mě. A samozřejmě může přijít i myšlenka, která vytváří nádherné obrazy.

Zajisté.
Díky bohu za myšlenky, protože mi říkají, jakým směrem jít. Intuice ti poví, jakým směrem jít. Intuice je tím nejlepším nástrojem pro umělce.

Bez intuice nemůžeš dělat umění.
Nefunguje to tak, že si přečteš knihu a je z tebe malíř nebo režisér. Musíš mít ještě další abstraktní kvalitu. A té se říká intuice. Prostě nejlepší nástroj!

lynch-2
Vraťme se na chvíli ještě k tomu strachu… Od Vás to vyznívá tak jednoduše, ale strašidelná scéna ve Vašem filmu není pouhým smícháním jednotlivých částí. Možná byste mi mohl prozradit, co děsí Vás.
Nejsem jiný než ostatní. Nejvíce se bojím smrti. Všechno ostatní je proti tomu nic.

Máte nějakou konkrétní představu strachu o tom, jak zemřete?
[směje se] Je to tak, že zrovna o smrti nechcete přemýšlet. Ale někdy se myšlenky, které vám přicházejí na mysl, strachu a smrti zkrátka týkají - strachu z neznámého - nevědět, kam ta cesta vede.

Možná, že část požitku ze sledování strašidelných věcí je dána tím, že je to bezpečný způsob, jak si prožít strach ze smrti v malém měřítku.
Vidíš, to je ten klíč. Vždy říkám: “Trpte na obrazovce. Ne ve vašem vlastním životě.” Umělec nemusí trpět, aby ukázal utrpení. Můžu být supr šťastný rekreant, co natáčí scénu o smrti, protože to nemá co dělat s tím, co je uvnitř mě. Pouze své myšlenky překládám.  A lidé se mohou v kinech bát, ale nechají to tam a jdou do světa, který je fakt dobrý. I když v poslední době spíš lidé odchází z kina do světa, který je ještě horší než ten, co viděli na plátně.

To je zajímavé, protože k Vám a vašemu dilů - zejména od té doby, co jste tak začal mluvit o meditaci v tisku - se často vztahuje otázka: “Když se tenhle chlápek tak snaží o blaho a osvícení, proč jsou jeho filmy tak temné?” Myslím, že je docela hloupé na to pohlížet zrovna takhle.
Ale je to logická otázka.

Myslím, že Vaše myšlenka, že trpět na obrazovce je lepší než trpět ve skutečném životě, je dost dobrou odpovědí. Co byste řekl mému kamarádovi, kterej je moc velkej strašpytel na to, aby dokoukal Winkieho scénu?
Film se podobá čtení knihy. Knihu můžeš číst, může to být opravdu děsivý, hrůzostrašný příběh a může tě fakt lapit. Ale můžeš kdykoliv přestat číst, jít si udělat kafe a sednout si ven nebo cokoliv jiného. Víš jak to myslím? Sám si vybíráš, kdy vstupuješ do světa té knihy.

No ale kino můžeš víc prožívat než knihu.
Ale knihy jsou také skvělé.

To jistě, samozřejmě. A nyní, můžete si myslet, že je to hloupé, ale vždy jsem se Vás chtěl zeptat, jestli věříte v nadpřirozené síly v jakémkoliv stupni.
To mi připomínáte mého kamárada Johna Hagelina. Jednoho z nejlepších kvantových fyziků na světě. Víme, že existuje deset dimenzí prostoru a jedna dimenze času. Existují světy nad světy, které jsou nad dalšími světy, a všechny možné věci společně tak nějak fungují. Jedna osoba se tam může ztratit - na opravdu dlouhý čas. Chceš se za to všechno dostat a zažít transcendent. Protože to je místo, odkud pochází energie, díky které funguje celý vesmír a světy v něm. Jak říká Maharishi: “Nejdříve se zmocni opevnění, pak jsou všechna teritoria tvá.”

Dobrá analogie. Před chvilkou jste zmiňoval krásu. Jaký nádherný obraz jste v poslední době viděl v reálném životě?
Více méně vše! Tady je další výrok, tentokrát od Vedica: “Svět je to, co jsi ty.” To je základní tajemství. Svět je to, co jsi ty. Pokud chceš lepší a lepší svět, musíš rozšiřovat vědomí. To je v každém z nás. Svět se začne zdát jasnější a krásnější a také lidé začnou vypadat důvěryhodněji a krásněji. Vše se stává opravdu, ale opravdu nádherným! Analogií toho je fakt, že nosíš špinavý tmavě zelený brýle, a tak pak vypadá i svět. Pokud si je začneš čistit a načerpávat do nich růžovou a zlatou, pak to bude svět, který uvidíš.

Domnívám se, že spousta lidí se bojí, že změna chování s sebou nese více úsilí, než je tomu ve skutečnosti.

To je přirozený proces. Není to o tom to zkusit. V TM slovo “zkusit” neexistuje. Je to bez námahy - snadné. Může to dělat desetileté dítě.

Nedávno jsem koukal na Vaše fotografie nahých žen zahalených v kouři. To mě přivedlo k přemýšlení o Vašich ženských charakterech, které jsou většinou záhadné a nebezpečné nebo alespoň skrývají nějaké velké tajemství. Myslíte, že jsou muži schopni opravdu porozumět ženám?
Jsme schopni porozumět totalitě. Ale většina z nás nerozumí ženám. [směje se] A oni nerozumí nám. Docela zajímavé. Jsou záhadné a jsou výjimečně nádherné. Můžeš fotit ženy donekonečna, a pokaždé objevíš něco nového.

To nikdy nezestárne.
Je to prostě kouzelné.

Takže Vy si myslíte, že ženy nerozumí mužům?
Ano. Navzájem si nerozumíme. Fakt. Ale můžeme si rozumět víc právě tím, že budeme rozšiřovat své vědomí. Osvícení je nekonečné porozumění!

Možná mají lidé rozdílné názory na to, co znamená “porozumění”. Pro mě to rozhodně není o tom, že něco vyřeším stejně jako matematickou úlohu. Je to více o společné existenci a všem, co s tím souvisí. A svým způsobem o vtělení se do toho. Možná.

To je mazané.

Ano. Ale není to o snaze dosáhnout výsledku rovnice.
Máme objektivní vědu a subjektivní vědu. A ty se spojují dohromady. Jinými slovy, pouhým intelektuálním porozuměním se k tomu nedostaneš. Musí to být intelektuální porozumění společně se zkušeností. Zkušenost je to, co ti v životě chybí.

lynch-3

Kolují zvěsti, že jste skončil s narativním typem výroby filmů.
Ne, ne, ne. [směje se] Skončil jsem s celuloidem, i když to bylo nádherné. Ale teď už budu pracovat jenom v digitálním světě.

Pracujete teď na něčem?
Ne, chystám se natočit dokument o Maharishi a nevim, co budu dělat potom.

Nedávno jsem také dělal rozhovor s Wernerem Herzogem a ten nám řekl, že jste se spolu bavili o natáčení dobrých filmů za menší sumy, než jsou typické Hollywoodské rozpočty. Myslíte, že se ve filmovém průmyslu zbytečně utrácí a že jsou částky nafouknuté?

Zajisté. Všechno něco stojí, ale nejedná se o tak směšné částky. Vždy říkám, že výroba filmů je o velikosti ohrady, do které tě vpustí. Pokud jsi v malé ohrádce a máš třeba milion a půl dolarů, budeš přemýšlet o cestách, jak to natočit s tímto rozpočtem. A to je krásné. Pokud máš ohradu na sto miliónů dolarů, ani nemusíš tolik přemýšlet. Prostě to rozfofruješ.

Natáčíte svojí digitální kamerou jen tak, i když zrovna nepracujete na nějakém konkrétním projektu?
Ne, to moc rád nedělám. Možná kdybych měl jiný typ kamery, tak bych toho dělal víc, ale raději postupuji tak, že mám nejprve nápad a ten se pak snažím realizovat - a ne jen tak pro nic za nic něco dělat.

Tak jako jste pracoval na Inland Empire, kdy jste točil jednu scénu tady, další tamhle a celé to trvalo několik let.
Neřekl jsem: “Chci natočit film, který bude trvat dlouho.” Prostě se tak stalo. Můžete být dlouho bez nápadu a najednou se to změní a napady začnou samy od sebe proudit.

Teď trošku změním téma.  Ptal jsem se kamaráda, co Vás zná, na co se Vás mám zeptat a on mi odpověděl, že na sýry. Nechtěl si ze mě vystřelit?
No, mám rád sýry. A někdy o nich rád přemýšlím.

Jakým způsobem?
O tom, jak vznikají. A nejkouzelnější na tom je, že je tu, jak víte, kráva. A pak tráva a sluníčko a z toho pak vzejde sýr.

Pravda.
Svým způsobem úžasné.

V souvislosti s Vámi a sýrem jsem si vzpoměl na bonus DVD Inland Empire, kde ukazujete, jak si připravit quinou. Tak mě zajímá, co vlastně rád snídáte.
Nesnídám. Raději si místo toho dám kapučíno.

Pijete hodně kofeinu.
Ano.

Četl jsem, že až 15 šálků denně.
Někdy ano. Možná to je tak průměr.

Jsem si jistý, že se Vás na to pořád všichni ptají, ale přemýšlíte o zdravotních následcích toho všeho kofeinu a kouře, který do sebe vpravujete?
Život se musí žít. A v poslední době - díky pár lidem v San Francisku - jsou najednou všichni proti kouření.

Už nemůžete kouřit nikde.
No, v LA ještě můžete. Je to super, protože je tu spousta venkovních restaurací. Takže taky spousta míst, kde se dá kouřit. Ale přitom auta jsou všude, že? Myslím, že kdokoliv by raději vykouří cigaretu, než aby po stejnou dobu stál za výfukem auta. Auta znečišťují ovzduší mnohem více než cigarety.

Myslím, že aktivistům proti kouření jde hlavně spíš o to, aby nedostali rakovinu z pasivního kouření. Ale přijde mi trošku zbytečné, jaké obstrukce jsou spojené s kouřením na veřejných prostranstvích.
Pokud jsi v boudě celou zimu s kuřákem, a sám jsi nekuřák, něco na tom určitě bude. Ale v dnešní době si zapálíš cigaretu 50 metrů daleko od někoho v parku a oni šílej.

Kuřáci se stávají vyvrhely.
Vím, že je to nezdravé, ale miluju tabák už od malička.

Kolik Vám bylo, když jste začal kouřit?
Myslím, že jsem poprvé vyzkoušel cigaretu, když mi bylo pět nebo sedm let.
Hmm. Takže to bylo takové to tajné kouření za kůlnou ze zvědavosti?
Jo.

Jste ten typ člověka, který bude kouřit tak dlouho, jak jen to půjde?
Nevím. Třeba jednou dostanu potřebu předstat. Ale teď si to užívám, tak jako si užívám život.


S umělci o lidovém umění

10/12/2009

V rámci výstavy Současná kresba Košice - Praha - Budapešť, která proběhla ve Vice gallery, se nám podařilo navázat kontakt s několika výtvarníky a těm jsme také položili pár zbytečných otázek. Ale abychom se vyhnuli podezření z toho, že jsme banda totálně neschopných idiotů, připravili jsme i poněkud serióznější rozhovor s organizátorkou výstavy Světlanou Fialovou, který se točí okolo pozice kresby v uměleckých kruzích, autorovi a jeho postavení v současném světě nebo řezání pindíků. Ehm.

peter_vaso_a_beata_detom

SVĚTLANA FIALOVÁ, SK

Vice: Můžeš nám říct něco o proběhnuvší výstavě „Současná kresba - Košice-Praha-Budapešť”? Prozradíš nám, co za tím nápadem stálo?

Světlana Fialová: Byl to mezinárodní projekt, kterého se zúčastnili výtvarníci z České republiky, Slovenska a Maďarska. Prvním impulzem pro uspořádání výstavy bylo pokračovat v iniciativě občanského sdružení Make Up collectivu, které organizovalo přednášky, worskopy atd. týkající se současného umění v okolí Košic. A Současná kresba byl takový větší projekt, který měl rozšířit aktivity sdružení. Co se týká nějakého konceptu - ten lze vysledovat ze suchopádného názvu akce samotné. Cílem bylo přesáhnout tradiční chápání kresby, což je jen jakási črta na papíře. Takže jsme se snažili ukázat její různé podoby: linority, vypalování, sprejová kresba atd. A to nejen z technické stránky, ale taky tématicky a v přístupu k ní.

Myslíš si, že rozdíl mezi kresbou a malbou je pro lidi podstatný? Není jim to vlastně úplně jedno, protože jim jde spíše o samotné vyjádření - o dílo, spíše než o techniku? Není to dělení na kresbu a malbu důležité jen pro určitou uměleckou komunitu, ale pro ostatní vlastně nepodstatné?

Zřejmě ano. Normální člověk asi nešel na výstavu s tím, že by musel zkoumat nějaké hranice současné kresby. Ale nám šlo o to poukázat na určitý protiklad tohoto média ve vztahu k malbě. Vyzvednutí nepodstatného média. Ale rozdíl mezi médii je pro samotné laické diváky asi opravdu nepodstatný. Na druhou stranu mi šlo i o názor odborné veřejnosti.

A jaká tedy byla tvá kritéria výběru?

Strašně subjektivní. Na výstavě jsme neprezentovali nic, co by se mi nelíbilo. Na druhou stranu jsem si snažila představit různé přístupy. Ale stejně je to všechno hrozně osobní. Většinu umělců, jejichž kresby jsme představili, považuju za své kamarády nebo dlouhodobé známé a jsem ráda, že jsem s nima mohla pracovat. I když je pravda, že maďarské výtvarníky jsem skoro vůbec neznala. Každopádně si myslím, že každý kurátor se snaží ukázat to, co se mu líbí a to, že se vlastně všichni dobře známe, v tom nehraje až takovou roli. Ale rozhodně si nechci hrát na nějakou teoretičku umění a beru to jako důležitou zkušenost.

Proč sis vybrala zrovna Českou republiku, Slovensko a Maďarsko?

Protože jsem potřebovala napsat grant.

Takže ta selekce se odvíjela od grantu?

Měla jsem kontakt na galerii v Budapešti a lidi odtamtud mi pomohli, ale klidně tam mohli být místo Maďarů Poláci.

Ok. Tak teď mi řekni, co si myslíš o postavení umělce v současné společnosti. Protože mi připadá, že všude je strašně hodně „tvorby”. Symbolů, fotek atd. K tomu internet… Nepřijde ti vlastně zbytečné něco dělat, když toho je okolo tebe tolik?

Jasně. Tyhle pocity taky občas mám. Ale nevím, jestli je toho až tak moc a i tak lidi na výstavy moc nechodí.

Není to náhodou právě proto, že lidi už o prostě nemají zájem, protože je toho tolik.

Jenže lidi o umění ani nevědí. Například školství lidi vůbec nevede k tomu, aby měli o umění zájem. Neříká jim, že může být zajímavé, reflektuje to, co člověk prožívá trošku tajemnějším a ne úplně banálním způsobem. Ale nevím, to už jsou hodně abstraktní otázky. Samozřejmě přiznávám, že taky některým dílům nerozumím. Jenže tady jsou za největší kulturu považovány muzikály.

prirodny_muz

A ty jsi na nějakém byla?

Jo byla. Na Drakulovi v Prešově, když jsem byla hodně malá.

Libílo se ti to?

Vzhledem ke svému věku jsem asi ještě úplně nevnímala, co se tam děje. Na druhou stranu nechci působit jako nějaká velká intelektuálka, která má patent na hodnocení.

Takže se díváš na SuperStar?

Jasně.

Komu fandíš?

Chodúrovi a Bendíkovi, ale ten už vypadl. Chodúr by mohl být nový Karel Gott, ale samozřejmě vypadá jinak a ta jeho hudba by taky mohla být o něčem jiném. A ty se na SuperStar díváš?

Pár vystoupení jsem viděl. Ale nepřijde ti, že SuperStar krásně ukazuje, jak funguje současné umění nebo společnost jako taková? Ti lidi, co tam jsou, mají dejme tomu opravdu nějaký talent, pár týdnů nebo měsíců jsou nahoře, soutěž skončí a za pár let o nich stejně nikdo nic neví. Ne, že bychom snad objevovali Ameriku…

Asi máš pravdu. Výtvarné umění se od toho zas až tak neliší. Jsou umělci, kteří mají 2-3 dobré díla a pak už od nich nic dobrého nepřijde. Postavení výtvarníků v různých zemích se od sebe ale dost liší. Například v Británii jsou výtvarníci také považováni za hvězdy - chodí na udílení cen MTV, píše se o nich v bulváru i důležitých denících a mají status důležitých osob, které dělají něco lákavého. Nevím, jestli je to kulturou a vzděláním tamních lidí nebo jen tím, že je tam umění lépe medializované. Možná jsme u nás ještě pořád poznamenaní socialismem.

A co úloha prostoru? Myslím to tak, že by si lidé třeba výtvarné umění raději prohlédli doma, kde na to mají jakž takž čas. Protože na výstavě prostě moderní roztěkaný člověk neudrží pozornost a je nucen poměrně rychle přecházet od jednoho díla k druhému, jelikož je zvyklý fungovat jinak.

Tak to by ale potom nemuselo fungovat například ani divadlo… Obrazy jsou vlastně ještě dost lehce vnímatelné, když si je vezmeš třeba v porovnání s videoartem. Nebo si vem nějaké složité konceptuální umění. Přiznávám, že mě to taky často nebaví, ale to je asi prostě tím, že jsem orientovaná jiným směrem. A tobě se třeba ta naše výstava líbila?

Jo, líbila. Ale možná to bylo právě tím, že jsem měl doma brožurku s vystavovanými kresbami a mohl si jednotlivé věci sám v klidu pohlídnout.

Jenže to dílo vypadá jinak na výstavě a jinak v katalogu.

Jasně. Jenže něco ti dojde, až když se na věci díváš delší dobu. Dotknou se tě, až když je prostuduješ.

Možná ale stačí, že se o tebe jen jemně otřou.

Asi jo. Nevím. (smích)

Já si třeba myslím, že je hrozně těžké udělat něco, co je pěkné - technicky, z hlediska námětu i nějak vnitřně.

kluk_na_gauci

To docela chápu. Ještě bych se trochu vrátil k té mnohosti. Dá se ta situace ve výtvarném umění srovnávat např. s hudebním průmyslem, kde vychází stovky nebo tisíce věcí denně a ty máš pocit, že se v tom vůbec nedá orientovat.

Svým způsobem ano, ale asi v mnohem menší míře. Třeba vidíš nějaký povedený obraz a pak na internetu objevíš 30 jeho špatných napodobenin. A je hrozně těžké udělat něco nového nebo zajímavého. Ale když se na to trošku zaměříš, tak zjistíš, že jsou určitá jména, která se vyskytují na každé druhé výstavě. I když třeba v případě Česko-Slovenské scény je to spíš dáno tím, že je hrozně malá a lidi se tady dobře znají. Zajímavé bylo, že po revoluci v roce 1989 se zahraniční kurátoři hodně soustředili na Střední Evropu a mysleli si, že tady budou vznikat úplně jiné a originální věci. Jenže zjistili, že to tak není, a že zdejší mladí výtvarníci se hodně podobají těm ze západu. Takže teď jezdí po Balkánu, Ázerbájdžánu a tam hledají….

Autenticitu.

Ano. Nedávno jsem byla na výstavě, kde byly právě díla ze Středního a Blízkého východu, které byly opravdu výborné, ale už prostě byly dělané hrozně západně.

To je ale vlastně hrozně smutné, protože i když někdo udělá obraz 2000 kilometrů odtud, tak ve výsledku vypadá stejně nebo podobně jako věci odtud.

Stejně vypadat nebude, ale principy a sdělení jsou západem nepochybně ovlivněné. U některých věci bylo prostě zřetelně vidět, že by je autor nemohl udělat bez toho, aniž by znal západní kulturu a její kontext. Ale ty díly byla fakt dobré a hrozně se mi líbily.

Ještě bych se tě asi měl zeptat na nějaké prasácké otázky, aby byl ten rozhovor aspoň trošku VICE, že? Máš nějaké speciální úchylky, které bys nám chtěla prozradit? Závislost na prášcích nebo tak…

No mám jich docela dost a některé jsou hrozné.

Hrozné?

Hmm. Asi mám nějak posunutý práh vnímání, protože se dokážu dívat na takové věci, které většina lidí považuje za odporné. Jsem například schopná dívat se na to jak si týpek uřeže „pipíka” nožíkem nebo pozorovat nahrávku ruských narkomanů, kterým hnijou různé části těla. Asi jsem divná, ale nějakým způsobem mě ty kožní nemoci, nádory, anomálie atd. baví. Prostě všechny lidské bizarnosti - nejen fyzického rázu - a tím je vlastně ovlivněna i moje tvorba. Sleduju případy na okraji.

No jo. Tím, jak se klade důraz na individualitu se taky zvyšuje potřeba odlišovat se a občas si říkám, že se s některýma lidma ani nemůžeš bavit. Protože když má někdo zálibu ve sledování videí, kde si lidi řežou pindíky, tak to jen těžko trumfneš. (smích)

Hmm. Asi máš pravdu. Ale každý umělec je asi svým způsobem nějak přecitlivělý a nebo má „nestandardní” pohled na realitu.

Souhlas a dík za rozhovor.

sirka-infant

BORIS SIRKA, 28, SK

Máš nějaký specifický úchylky, který bys nám chtěl prozradit, ať si
naženeš pár nových fanoušků?

Chcem natočiť porno-horror.

Komu fandíš v Česko-Slovenské SuperStar?

Fanynkám superstaristov.

Plánuješ se na Silvestra pořádně zmastit?

Tak ako vždy.

Jaký je tvůj tip na dosažení té nejkrutější opice…

Uvediem príklad s Tequilou. Najskôr šňupnúť soľ, vypiť panáka a nakoniec vytlačiť citrón do oka.

Jak ses dostal k výtvarnému umění?

Učiteľky v škôlke si všimli a upozornili mojich rodičov na to, že mám talent. A tak ma ako prváka na základnej škole prihlásili na základnú umeleckú školu. Už vtedy som tvrdil, že budem umelcom.

Kdo je tvůj oblíbený  umělec?

Moji obľúbenci sa stále obmieňajú, nemám stálu hviezdu.

Co děláš, když zrovna “netvoříš umění”?

Praktizujem tajné rituály a sexuálne orgie.

zakova_detail_unlimited2_2009

VLASTA ŽÁKOVÁ, 29, SK

Máš nějaký specifický úchylky, který bys nám chtěla prozradit, ať si
naženeš pár nových fanoušků?

Úchylky nemám, myslím, že som celkom super.  Niekedy tancujem na Dirty Dancing. Zlepší mi to náladu.

Komu fandíš v Česko-Slovenské SuperStar?

Bendig_Chodúr_Leona_Šmajda -  bol skvelý ako Axl z Guns´n´ Roses, a moji rodičia majú jeho plagát na chladničke.

Plánuješ se na Silvestra pořádně zmastit?

Nie, toto ma už fakt nebaví.

Jaký je tvůj tip na dosažení té nejkrutější opice…

Tip neexistuje, všetky cesty sú rovnaké. Fľaša-pohár-ústa-obehová sústava. Keď sa to párkrát zopakuje, otvárajte brány Zoo a možno aj Kasínoo.

Jak ses dostala k výtvarnému umění?

Tak nejak normálne, ľudia si vyberajú zameranie podľa toho, čo ich baví.

Kdo je tvůj oblíbený umělec?

Clarina Bezzola

Co děláš, když zrovna “netvoříš umění”?

Čítam,  spím, mlsám, chodím na huby a tvorím dalsie umenie…

bolf-img_8240-1

JOSEF BOLF, 38, CZ

Máš nějaký specifický úchylky, který bys nám chtěl prozradit, ať si
naženeš pár nových fanoušků?

Dexter Morgan.
Komu fandíš v Česko-Slovenské SuperStar?

Nevím.
Plánuješ se na Silvestra pořádně zmastit?

Ne.
Jaký je tvůj tip na dosažení té nejkrutější opice…

Vodka + redbull.

Jak ses dostal k výtvarnému umění?

Maloval a kreslil jsem uz jako ditě, tak bylo přirozené, že jsem se k umění dostal.

Kdo je tvůj oblíbený  umělec?

Leonardo da Vinci.
Co děláš, když zrovna “netvoříš umění”?

Všechno ostatní.

hladekova

KATARÍNA HLÁDEKOVÁ, 25, SK

Máš nějaký specifický úchylky, který bys nám chtěla prozradit, ať si

naženeš pár nových fanoušků?

Drby.
Komu fandíš v Česko-Slovenské SuperStar?

Neviem.
Plánuješ se na Silvestra pořádně zmastit?

Nie.
Jaký je tvůj tip na dosažení té nejkrutější opice…

Starobrno.

Jak ses dostala k výtvarnému umění?

Cez kamaráda.

Kdo je tvůj oblíbený umělec?

Atelier Bow-Wow.

Co děláš, když zrovna “netvoříš umění”?

Dobrá otázka.

jakub_m_masker_katalog

JAKUB MATUŠKA, 28, CZ

Máš nějaký specifický úchylky, který bys nám chtěl prozradit, ať si
naženeš pár nových fanoušků?

Nedokážu za žádnou cenu vyvrcholit dřiv než partnerka.

Komu fandíš v Česko-Slovenské SuperStar?

Nemam favorita

Plánuješ se na Silvestra pořádně zmastit?

Ne, neplánuju.

Jaký je tvůj tip na dosažení té nejkrutější opice…

To nevím, ale vím jistě že po pivu Matuška vás hlava nikdy bolet nebude.

Jak ses dostal k výtvarnému umění?

Původně jsem chtěl být novinář a psát pravdy do časopisu , ale když jsem zjistil,
že to je jen nosič reklamy, rozhodl jsem se přihlásit na AVU mezi „vytahaný svetříky”.

Kdo je tvůj oblíbený umělec?

Ze všech umělců miluju nejvíc Světlanu.

Co děláš, když zrovna “netvoříš umění”?

Hraju baseball.

hosek-buzz-saw-2007-205x200x8cm

JAKUB HOŠEK, 30, CZ

Máš nějaký specifické úchylky, který bys nám chtěl prozradit, ať si
naženeš pár nových fanoušků?

Aneta Langerova a prcat Darinku Rolinsovou.

Komu fandíš v Česko-Slovenské SuperStar?

Mr.Nuda aka Zlobr/Michal David je zlo.

Plánuješ se na Silvestra pořádně zmastit?

Dementní otázka.

Jaký je tvůj tip na dosažení té nejkrutější opice…

Facebook.

Jak ses dostal k výtvarnému umění?

Debilní otázka. Osud to chtěl do p*či.

Kdo je tvůj oblíbený umělec?

Joanna Newsom.

Co děláš, když zrovna “netvoříš umění”?

Studuju umění.