ROZHOVOR: CONNIE WANG, PORTRÉT: JIMMY DANGER
PŘEKLAD: JANA PATOČKOVÁ
Fotografie z archivu Husseina Chalayana jsme použili s jeho laskavým svolením.
Narozdíl od většiny návrhářů nacházejících se na té avantgardní straně módního spektra není Hussein Chalayan žádný předvídatelný rádobypodivín. Naopak je velmi příjemný a sdílný. Nenabízí mladým žurnalistkám, které ho zpovídají, že jim ukáže skulptury sebe samého (nahé, jak jinak) a ani jednou při otázce kde bere inspiraci nezmíní svojí vnitřní čakru. Jeho kolekce a projekty na kterých spolupracuje (jako například vejce ve kterém byla transportována Lady Gaga na červený koberec letošních Grammy) jsou realizované neuvěřitelně precizně a snad každý o nich mluví v superlativech. To má za následek to, že mnoho z jeho kreací je kopírováno nebo kradeno nejednou módní školou.
To co dělá Husseina Husseinem je fakt, že se stále soustředí na avantgardní prostředky, kterými dokáže změnit surové látky v šaty. Už mnoho let je v první řadě návrhářů, kteří využívají technologické inovace při kreativním procesu tvorby kolekcí: šaty zamrzlé v iluzi neustálého pohybu, tuniky střílející laserové paprsky, oblečky, co mění velikost a formu a mění tak jejich nositele ve zvláštní vesmírné motýly, kteří lítají tam a zpět v časoprostoru…a tak dál. A i přesto, že je to jeden z nejvytíženějších návrhářů a byl v plném proudu příprav na Týden módy, byl daleko příjemnější a vstřícnější než kdokoli koho znám.
V tomhle rozhovoru nám prozradí, jak si poradit s módou a vším tím kolem aniž byste skončili bez peněz nebo mrtví.
Vice: Jsi ten typ návrháře, který hledá izolaci nebo jsi empirický typ návrháře, experimentuješ?
Hussein Chalayan: Ve skutečnosti jsem tak trochu všechno. Tak třeba některý nápad mi leží v hlavě trochu déle, ale obvykle po jedné kolekci navazuje další. Moje práce se vyvíjí v érách, které jsou mezi sebou propojené. Pak taky rozvíjím nějaké myšlenky a v tomhle kontextu se můžou proměnit v něco zajímavýho a užitečnýho co posune někam dál firmu. Tady je ještě prostor k experimentům.
Takže jde hlavně o tebe? Hledáš si sám příležitosti a kontext?
Pracuju taky v kolektivu. Nejdřív mám nějaký nápad a udělám si skicu. Pak pracuju s mýma modelářema, kteří mi vytvoří prototyp. Z něho pak vycházím následovně, když daný nápad podle prototypu znovu překleslím, upravím…
Všechny tvoje práce jsou pověstné svojí integritou, ale i přesto se po tobě chce, abys hrál podle pravidel kalendáře, nákupčích, banky. Jak tyhle dva přístupy můžeš propojit?
No, trh si žádá svoje a cykly je těžké následovat. Na druhou stranu si myslím, že určitá omezení mi občas pomáhají myslet kreativně a pomáhají mi růst. Jistě, takhle se nedá pracovat pořád, je to destruktivní. Je to všechno o schopnosti člověka kličkovat mezi těmi omezeními a proměnit je v pozitivní aspekt vaší práce.
Pracuješ s netradičními materiály: dřevo, pěnová guma. S čím dalším bys rád pracoval, ale nemůžeš?
Toho je tolik, ale myslím, že je všechny uvidíš až se mi je podaří zrealizovat. Vždycky všechno vidím jako experiment. Snažím se proměnit svoje prototypy v realitu.
A tvůj ateliér je podivný labyrint plný těch nejnovějších, excentrických, novátorských technologických vymožeností? Tohle si myslím totiž dost lidí představuje a očekává, protože tvoje využívání těch nejavantgardnějších technologických prostředků je známé.
U práce mě technologie zajímají, ale když jsem byl hodně mladý, tak jsem se rozhodl, že nechci vlastnit mnoho věcí. A nemluvím zdaleka jen o modeních technických vymoženostech. Nemám ani moc nábytku a oblečení. A je to něco co mám rád. Protože jinak by to nakonec dopadlo tak, že by mi všechno ubíralo prostor a já bych neměl místo, kde bych mohl volně myslet.
Abych řekla pravdu je to celkem často takový společný rys mnoha návrhářů. To jen všichni ostatní jsou přesvědčení, že kdo se živí uměním nebo designem musí mít super hi-tech-designový stylový život.
A často je to nopak. Funguje to podobně jako u kuchařů: když vaříš, tak nechceš jíst jídlo, které jsi udělal, jsi v tom až moc zainteresovaný.
Což ovšem nikterak neomezuje tvůj zájem o technologie. Co tě tedy nutí obsáhnout je do tvých prací, ačkoli tedy ve finále by sis je sám do obýváku nedal?
Zajímají mě, protože jsou jediná možná cesta jak ještě docílit něčeho nového. Už bylo vytvořeno všechno. Úplně všechno. A jenom díky technologii se můžes pustit do vyšlapávání ještě nevyšláplé cestičky. Tak proto je při práci využívám.
