komunismus



Pankáč ze salónu republiky

09/12/2010

TEXT: VAN RIOT

stepan-serie-1

Akáďáckej sochař Štěpán Málek je aspoň pro mě zosobněním sofistikovanýho a všestranně nadanýho pankáče a pohodovýho i říznýho pedagoga, který je sympatický víc než 185 kravaťáků nabízejících poslední simku do vašeho novýho mobilu. V první řadě nebudu dělat, že mě Štěpán alias “Makeba” tři roky neučil na Univerzitě Hradec Králové a že mu letos nevyšla knížka o jeho kapele N.V.Ú.

Jak vnímáš punkovou scénu tady v Český republice a co ti tu chybí?

Scénu vnímám pozitivně, rozhodně si nemyslím, že by jí hrozilo, že zajde na úbytě. Myslím, že pestrost jí taky nechybí, jak hudebně, tak vizuálně. Jen ta vizualita občas zavání lehkou uniformitou. Vítám každé vybočení v rámci punkové estetiky, ačkoli vidět mezi lidma hodně triček s logem naší kapely vždy potěší a načechrá ego. Občas by to sneslo i víc tolerance a vzájemného respektu, ale nie to až také zlé. Myslím, že takzvaná tuzemská scéna je OK.

Jaký kapely tě s odstupem času asi nejvíc nakoply a vytvarovaly?

Dead Kennedys, Iggy Pop, Insania, Malignant Tumour, Adicts, UK SUBS. Motorhead, Motley Crue, Johny Winter, Máma Bubo, Garáž, Stray Cats, Grinderman a Nick Cave vůbec. Především jeho staří Birthday Party. Pak taky Kraftwerk, Nico, Patti Smith, Siuxsie and Banshes, Toyah, Nina Hagen, Rose Tatoo, AC-DC, Die Toten Hosen, Venom, Slobodná Evropa, Green Monster, Carnivore, Mejla Hlavsa, Joy Division, Depeche Mode, Stranglers, Snakefinger, Texas Terry, Social Distortion a další . . . Ale tyhle party a interpreti mě poznamenali značně.

Co konkrétně je ti ještě v hudbě a výtvarnu blízký? A to nemyslím jen punk a konkrétismus.

To jsem naznačil v předchozí odpovědi, takže bych ještě přidal Geza X, Laurie Anderson, John Cage, Vladimír Franz, Diamanda Gallas, Blue Man Group, Ensturzende Neubauten, Krzistof Penderecki, Agon, Magnetik, Arvo Part, London Punkharmonic orchestra, Bohuslav Martinů. Z výtvarna Bohuslav Reynek, Adriena Šimotová, Bohuslava Olešová, Eva Kmentová, Markéta Korečková, skupina Rukavica, Franta Skála, Anish Kapoor, Vivien Westwood, Banksy, Jan Kaláb, Daisy Mrázková, Olga Karlíková, Zorka Saglová, Lukáš Rittstein, Jiří Kovanda, Václav Fiala, Pavel Doskočil, Jiří Kubový, Josip Plečnik, Richard Deacon, Marius Kotrba, Michal Šarše, Miloš Šejn, Karel Malich, Roman Ondrák, Robert Bauchenberg, Jiří Kroul, Jan Svoboda,Stanislav Kolíbal, Hugo Demartini,Václav Boštík, Jindřich Zeithammel atd. Je toho moc, ale upřímně, spoustu pecek čerpám mimo artistní sféru.

stepan-serie-3


Kde bereš všechny ty brože, náramky, naušnice, pásky, obojky, prsteny a řetězy? Dej nám tip na pravý židovský vetešnictví?

Neexistuje. Prostě mix náletů a samoúprav či dotvořením z různých zdrojů, hrabáky, hračkárny, vietnamské tržnice, punkshopy, železářství a podobně. Něco mi vyráběl i tatínek neboť umí pracovat s kůží. Ačkoli mám pocit že již poměrně dlouho si ty správné vychytaniny ke mně nalézají cestu samy. Taky moje přítelka má v tomto směru vybraný vkus, což je další z mnoha důvodů, proč ji miluji.


Čím vším se zabejváš ? Zpíváš v N.V.Ú., socháš, kurátoruješ, maluješ, píšeš, hraješ divadlo, přednášíš na UHK a do toho trochu tý rodiny. . .  A to jsou zatím jen ty legální aktivity.

Divadlo jsem už nechal plavat, to už bych seděl opravdu na mnoha židlích. Naposled jsem hrál cca před 5 lety v Doskočilově kavárně Billa Violy, kde jsem hrál válečného invalidu. Vlastně naposled jsem si zahrál roli punkového děkana „Řetěza” v klipu Rebel skupiny Brajgl. Točilo se před rokem a je k vidění na „trubce”.  Ohledně nelegálu - jsem nudnej, nic takovýho zatím ne e… Možná až na něco přijdu, tak si zlepším svoji ekonomickou situaci, která je teď celkem tristní. Ale nestěžuju se. Až na to přijdu, nechám si to pro sebe.


Taky mě dostala tvoje sbírka komixů. Jaký máš nejradši?

Dobrodružství Vlase a Brady, Cílek, Bouráček,300, Donjon, Padoucnice, Maus, Lips Tulian, Meteor a spousta dalších….


Co tě v poslední době totálně, ale totálně nasralo, krom reklam na stresovanou pokožku?

Vždy se najde něco v politice, ale týká se to spíš nabubřelé sebestřednosti spojené s buranstvím a nekompetentností na všech úrovních politické sféry. Hodně mne nasrala jistá moje příbuzná, které jsem se zaručil na půjčku a po několika letech spadl díky tomu do dluhů, ačkoli mně tvrdila, že je vše ok, ale asi jsem nasranej i sám na sebe za to, jak jsem důvěřivej a blbej. Ale to budu stále, jen od někoho z rodiny to zamrzí. Jo a taky je mi na blití z tandemu Bartošová-Šimmy, probůh to snad ne!!!

Horňák nebo dolňák ?

Komplexní celobodista, proč se ochuzovat?


stepan-serie-2
Co znamená zkratka N.V.Ú, kdo s váma teď hraje a jak to celý vůbec vzniklo?

Znamená to Nepřichází v úvahu a existují minimálně tři verze, takže kdo chce vědět víc, nechť si přečte naši biografii “Ze všech Beatles mám nejradši Napalm Death”. Dá se opatřit i přes naše kapelní weboffky… Kapela vznikla za totáče, na malém městě z prostého důvodu -  máš rád určitou muziku a není ji dostatek, tak ji začneš hrát sám. Vím, že dnes, kdy je po netu dostupné vše, je to absurdní představa, ale kapela vznikla v 80tých letech. Krom mé maličkosti v ní v současnosti hrají Pavel”Pafka”Doležal (spoluzakladatel), Jiří “Jyřýček” Franc, Lukáš “Junior” Havránek a Tomáš “Marvin”Žampach.

Jak vlastně rozdejcháváte, když má N.V.Ú oficiální zákaz koncertování v Číně? Jak se s tím dá vůbec žít ?

(Smích) Těžko, ale naplňuje mne to jistým uspokojením.

Za komančů bylo na punkový scéně hodně veselo. Co ti tahle doba nejvíc vzala a dala?

Mně v důsledku asi víc dala, naučila mne si věcí vážit - těch, které si to zaslouží. Vlastně jsem to částečně nakousl už předtím. Naučila mne nemít rád jisté typy lidí, nehledě na politickou barvu. Naučila mne mít rád pozitivní lidi a neposrat se z problémů, které problémy být nemusí. Hm, otrkala mne do dalšího života, ale zpět bych to nechtěl a rozhodně neslzím nostalgií. Jen ta média by nemusela stále v takové míře otravovat s totalitními bastardy a pindami, jako by se stále psal rok 1980.

Semtam zaslechnu historky, jaký zvěrstva prováděj tvý dva malý kluci. “Jak grilovali chilli barbínu” nebo že “žlutej sníh není citrónovej”. Nemáš něco úplně čerstvýho?

Synečci,mají momentálně období,kdy vymýšlejí a míchají lektvary ze všeho a na všechno. Přiznám se, ještě jsem žádný neaplikoval, ale na dvoře Rudolfa II. by se jim asi momentálně líbilo. Jinak jsou po mně vášniví houbaři a mykologové. Ovšem Psylociby vynecháváme ze

hry, to není náš šálek čaje. Leda že by vytvořili nějaký lektvárek?

A teď něco strašně chytrýho na závěr. Nějakej citát nebo moudro . . .

……………. Dosaďte si cokoli dle vlastní chuti a potřeby a věřte tomu. Pokud se vědomě nechováte jako zmrdi, život nemusí být zas až tak špatnej!

Štěpáne moc díky za čas a rozhovor.

http://www.nvu.cz/


DAN DEACON BOŘÍ MÝTY!

26/04/2010

TEXT: KUBA KAIFOSZ
FOTO: RADEQ BROUSIL

before-1

„Čau, já jsem Dan Deacon, mluvím jenom anglicky a ještě k tomu hrozně rychle!” Myslím, že někdy v tu chvíli vypadl na podiu proud a možná právě tam smrdí zakopanej pes. Spermáci psali, že k nám Deacon dorazil ve skvělý náladě, a tak jsem se nakonec nenechal dlouho přemlouvat a přišel jsem se na tu senzaci taky podívat…

Hlavní tahoun letošního Sperm festivalu splnil, co od něj všichni očekávali: přijel, Meet Factory lidma naplnil, postavil si uprostřed parketu ten svůj svatostánek - vkusně podtrženej roztlemenou blikající lebkou a několika strobo-semaforama, zahrál skvělej koncert a svý fanoušky roztančil. Mě to taky nedalo a svou partnerku jsem roztáčel v kole, co jsem mohl, dokud ovšem Deacon neotevřel hubu.

Ta jeho strhujíci spontánní dance party totiž hned po druhym songu narazila na tvrdej oříšek: Deaconovo český publikum svýmu Deaconovi nerozumí. Takže když legendární Deacon vychrlí do mikráku: „Ok, now spread out, make a circle… Everyone! Take a few steps back,” lidi stojí, utíraj vytančenej pot a nadšeně čekaj na další pecku. A Deacon taky čeká. Čeká na svý kolečko, protože bez něj se prostě pokračovat nebude a šmitec. Když lidi stále ne a ne spolupracovat ukáže se, že si Deacon i přes svůj pověstnej nadhled a sympaticky otylej image dobráka intelektuála s náma zrovna servítky brát nebude.

Dle Dana Deacona za naší neschopností utvořit na parketu kolečko stojí co jiného než komunismus. Díky komunismu prostě nemáme tu pravou nefalšovanou párty v krvi! Stále totiž žijeme ve strachu. Hlavně z kolečka. A taky trochu z tý pořádný párty. Komunisti v nás to prokleté kolečko a pravou nefalšovanou nevázanou zábavu stigmatizovali! A Deacon? Ten to moc dobře ví.

My, tedy ti z nás, kteří jeho fundované přednášce rozuměli, jsme si mohli kajícně vyslechnout, jakou v těch našich postkomunistickejch Čechách máme hlubokou kulturní propast nebo jeho - dle mého - hlášku večera: „Platíte mi nechutný prachy, abych tady dneska byl, tak nechápu, proč si to tímhle celý chcete zkurvit.” Ano, tím „tímhle” se stále naráží na ono problematické kolečko…

Světe div se, nakonec jsme ho - pravděpodobně díky bleskové osvětě hojné účasti Deaconových příznivců ze zahraničí - udělat dokázali. Dan se sice vztekal, že se po zdárném vytvoření chvílema zmenšovalo, ale časem konečně rezignoval, aby tak mohl nastat hned další problém. Dan Deacon totiž po šťastlivcích, kteří konečně mohli na uvolněném parketu vytasit svý nejlepší kreace, a všechny ostatní tak doživotně ztrapnit, požadoval, aby hlavně byli hodně „sassy”… a to samozřejmě většina z nás nemá šanci vědět, co znamená. Další úmorná prodleva tak byla nevyhnutelná. A dokud nebudem sé-sy, nebude Dan Deacon hrát.

Ještě ke všemu se ani nedokážem chytit Deaconových milosrdných nápověd, neboť samozřejmě namáme ani šajna, jak sé-sy dokáže být Felix the Cat, protože toho ta naše komančská televize cojávim nevysílala. Ale snad jsme aspoň dokázali vstřebat informaci, že Joker z Batmana je taky dostatečně sé-sy, než to Dan Deacon nevzdal, a konečně tak mohla proběhnout jeho tak kýžená „taneční soutěž”.

Za sebe musím říct, že po týhle dávce arogance a přizdisráčství vystřídala můj taneční elán chuť hodit po tom čtyřokym ignorantskym tlustoprdovi svý pivo, na které jsem stál půlhodinovou frontu, ale přece nebudu kazit večer těm, kteří si ze sobotního vystoupení Dana Deacona odnesli skvělej zážitek i přesto, že se chlapec holt projevuje jako nafrněný a urážlivý děcko, co ještě ke všemu sežralo všechnu moudrost světa.

felix-the-cat-whistle-black

Dan Deacon radí: ‘Buď sassy jako Felix!’


ZVRHLÍKŮV MANIFEST

10/02/2010

PŘÁTELSKÁ NÁVŠTĚVA U ANDA GILARDI, PŘEDNÍHO ITALSKÝHO EXPERTA NA NAHOTINKY

TEXT: TIM SMALL, PŘEKLAD: KAROLINA HOŠKOVÁ

FOTO: EDWARD SCHELLER

FOTKY Z ARCHIVU OTIŠTĚNY S LASKAVÝM SVOLENÍM ANDA GILARDIHO A PATRIZIE PICCINI

ando-gilardi

Nedávno jsme vyjeli do Piedmontu - pár kiláků za Janov do zapadákova zvanýho Ponzone - navštívit Anda Gilardiho. Gilardi je 89-letej italskej fotograf, spisovatel, novinář a redaktor, ale hlavně ten nejperveznější zvrhlík na celým Apeninským poloostrově. Je nám fakt trapný to přiznat, ale ještě před pár tejdnama jsme o něm vůbec nevěděli, aspoň ne do toho  slavnýho dne, kdy jsme v milánským antikvariátu narazili na jeho časopisy Fhototeca Materiali a Phototeca. A ty se nedaj srovnávat s ničím, co jsme za celej život viděli.

Jeho časopisy byly plný fotek se silným erotickým nábojem obloženejch náboženskejma symbolama. Tyhle křiklavý aranžmá obsahovaly cokoliv od dvoustránky plný blowjobů, až po kombinaci viktoriánskýho erotickýho komixu a obalů osumdesátkovejch videokazet s pornem, doplněnou o texty básní a magickejch zaříkadel. Jako redaktor byl tenhle týpek naprosto nepřekonatelnej ve vymejšlení titulů a témat pro jednotlivý čísla: “Rasistický čůráci a zkusrvysyni”, “Dneska v noci bude pogrom a já nemám co na sebe”, “Umělá děvka”, “Prdelokracie” a “Katastrofy, posraná smůla a konečná řešení”. Celkem brzo nám došlo, že tyhle lahůdky byly jenom prachsprostá vykrádačka z půl tuctu knížek, který Ando během svý kariéry napsal. Samozřejmě jsme chtěli vědět víc.

Nakonec se ukázalo, že Andova nevinná záliba v hříšnejch pornofotkách není zdaleka jedinej důvod, proč s nim stojí za to pokecat. Zjistili jsme, že měl prsty taky ve fotografický dokumentaci holocaustu, která byla pozdějš použitá jako důkazní materiál při Norimberských procesech, napsal dvanáct knížek o focení a dalších tématech, vytvořil jeden z největších archivů erotickejch obrázků na světě a v neposlední řadě dělal  v letech 1960 až 1962 spolu s Pasolinim  šéfredaktora odborářskýho týdeníku italský komunistický strany Vie Nuove.

Když jsme dorazili k Andovi domů, přivítala nás jeho manželka Luciana a jeho dlouhodobá spolupracovnice Patrizia Piccini. Pak jsme několik hodin seděli v jejich červenozelenooranžoývm obejvákostudiu a v klidu se pobavili o všem od porna až po Andově teorii, proč ženy nenávidí sex.

Vice: Nenašel jsem moc informací o tvejch neuvěřitelnejch časopisech. Je jich fakt dost, ale pokud bych si měl vybrat svůj oblíbenej, byl by to Fhototeca Materiali.  Povíš nám, kdo měl odvahu něco takovýho vydávat?

Ando Gilardi: Vydavatel byl producent a distributor porna.

To dává smysl. Jak jsi s ním začal spolupracovat?

Pár let před Fhototeca Materiali jsme založili časopis zvanej Phototeca. Šlo o poměrně objemnej magazín, každý číslo mělo vlastní téma. Vždycky jsme vyhrabali spoustu fotek, který se k tomu tématu vztahovaly, nový i starý, ale těch hodně starejch bylo většinou víc, a všechny jsme je prostě dali do časopisu. Phototeca byla financovaná jedním vydavatelem, kterej byl docela při penězích. Investoval hlavně kvůli vlastní ješitnosti. Měl jsem smůlu a štěstí zároveň, protože tenhle chlápek mě přesvědčil, že dobře píšu. Přeju si, aby se to bylo nestalo! Tehdy už mě vyrazili z komunistický strany i z redakce komunistickýho plátku  L’Unità, jenom proto, že se lidem povedlo přesvědčit mě, že dobře píšu. Ten vydavatel se mnou nakonec taky vyjebal. Řekl:”Gilardi je člověk, kterýho se musíme zbavit. Představte si, že je to ještě ke všemu žid!” Pak prodal magazín jinýmu vydavateli, kterej mu změnil jméno.

Takže se z časopisu stala Fhototeca s ‘F’?

Patrizia Piccini: Jasně. Ten vydavatel, o kterým Ando mluvil, ten co prodal Phototecu zároveň vydával Photo Italia. No a ten novej vydavatel prostě nahradil ‘P’ za ‘F’.

Ando: Nakonec jsme u něj taky skončili.

Patrizia: Moc se mu nechtělo do distribuce. Jediný, o co stál, bylo ten časopis tisknout. Postupně nám seškrtal finance, zbavil nás celý redakce a nakonec jsme zbyli jenom Ando a já.

Ando: Ale strašně nás to bavilo, tak nám to bylo fuk. No a potom jsme založili další časopis, ten kterej se ti tak líbil: Fhototeca Materiali. Šlo pořád o to samý, ale tentokrát jsme se víc soustředili na starší fotky, primárně na ty erotický.

materiali-covers

Fajn, tak znova pěkně popořádku: Před tím, než jsi prošel Phototecou, Fhototecou, Fhototecou Materiali, jsi pracoval v časopise Photo 13, a po týhle základní čtyřce jsi založil Fhototecu Index a Index: Storia Infame della Fotografia Pornografica?

Patrizia: Jo, takhle u nás probíhala evoluce. Ando je všechny založil. Postupem času se všechny začaly čím dál tím víc soustředit na erotickou fotografii.

Jedna věc, kterou měly všechny tyhle časopisy společný, byla věta na obálce “Jen pro kultivované dospělé.”

Patrizia: Přesně. Znáte to, cenzura nás přinutila mít na obálce napsáno “Jen pro dospělé” jako varování, ale nám se to nelíbilo. Bylo to docela ponižující. Tak jsme to trochu vylepšili.

Ty všechny fotky jste nafotili vy?

Ando: Máme tu několik skříní plnejch nejrůznějších diapozitivů a negativů.

Patrizia: Hodně jsme pátrali ve sbírkách a otiskovali, co se nám líbilo. Nebyly to originály.

Ando: Patrizie! Ty umřeš bez toho, aby ses cokoliv naučila. Mělas říct, “Jasný, všechno jsou to naše fotky.”

Patrizia: Vlastně je to částečně pravda. V našem archivu v Miláně máme opravdu hodně původních fotek.

Co vás motivovalo k vytvoření časopisu s takovým množstvím erotickejch fotek a zároveň tak malý množstvím textu?

Ando: Tohle je dobrá a zároveň blbá otázka. Náš časopis byl normální. To ty ostatní plátky byly jen snůška sraček.

OK. Zkusím to jinak, co tě teda přivedlo k fotografii?

To už je děsně dávno. Za války jsem byl aktivní v odboji a když skončila, začal jsem od jednoho židovskýho kapitána dostávat potravinový poukazy do americký armádní jídelny jako odměnu za svou práci. Hledali fotografy, který by byli schopný reprodukovat fotky Šoa a tisknout je. Tohle byla zakázka pro Norimberský procesy. V každým případě z toho koukaly peníze. Začal jsem tisknout fotky, který jsme našli u vězňů, pak taky fotky ukrytý židama, prostě všechno. V tý chvíli mi došlo, že slova mají moc realitu ukrejt a fotky jí ukázat. Rozhodnul jsem se, že se chci fotografování věnovat.

catastrophes-spred_large

Zmínil jsi, že jsi dělal pro komunistickej plátek  L’Unità, kterej byl založenej velkým politickým teoretikem a filozofem Antoniem Gramscim. Jaký to bylo?

Dělal jsem tam opravdu dost dlouho, ale skončilo to špatně. Vyhodili mě z  L’Unità, protože jsem prostě uměl psát až moc dobře,  a to se jim nelíbilo. Ve straně mě ale nechali. Měl jsem tam hodně přátel. V tý době měla strana něco jako vnitřní soudy, ne občanský, ale jenom uvnitř strany. Byly tam hlavně pro interní kulturní a politický rozepře. U mě se báli, že mi nemůžou důvěřovat, nešlo o to, že bych byl podrazák, ale spíš jsem byl moc chytrej a vzdělanej, dost jsem četl. Chápali to tak, že jsem sice nic špatnýho zatím neudělal, ale v budoucnu by se to mohlo stát. Tehdy byl největší trest pro soudruha bejt poslanej do odborů. Odbory pro nás byly cosi jako vyhnanství. Stranu jsem ale nikdy neopustil. Strana opustila mě! Byl jsem tam do poslední chvíle, dokud stará strana nezanikla.

A jak to probíhalo v odborech?

Bohužel jim rychle došlo, že jsem schopnej spisovatel a zároveň rasově podřadnej. Takže mě postali do redakce Lavora, což byl deník, kterej se vedení rozhodlo transormovat v týdenní zpravodaj odborů. Dělal jsem s Giannim Totim, velkým básníkem, a holkou jménem Lietta Tornabuoni, která se pak stala známou novinářkou. Taky tam byla za trest, vyhodili jí z NoiDonne, což byl italskej historicky feministickej časopis. Vím, že když tohle řeknu, tak jí složím velkej kompliment, kterej náležitě ocení: Vyhodili jí z toho časopisu, protože ráda šukala, a byla v tom sakra dobrá. Ojela všechny chlapy, který jí přišli před oči v okruhu patnácti kilometrů. Všechny ostatní feministky jí za to samozřejmě nesnášely. Takže jsme dali dohromady tenhle týdeník. Ale brzo mi došlo, že něco takovýho nemůže fungovat.

Proč?

Tak zaprvý, časopis nemůže existovat bez reklamy. Ale velký společnosti by za nic na světě nedaly svou reklamu do odborářskýho časáku. Tím by vlastně lili prachy do těch samejch lidí, co jim v továrnách organizujou stávky.

Jasný. A zadruhý?

Nejsou větší čůráci než levicový intelektuálové. Teď mluvím o jejich neschopnosti logicky uvažovat, bavíme se hlavně o poválečný levici. Vemte si to takhle: Každej den ze sebe sdíráte kůži v továrně nebo na poli a vyděláváte peníze na hovno. Každý ráno vstanete a jdete do práce, kde se necháváte ojebávat nadřízenejma. Když makáte, je vám na nic z toho, že se necháváte ojebávat za pár drobnejch. Potom co vás celej den ojebávali jdete domů a přečtete si noviny, který dopodrobna popisujou všechny způsoby, kterejma s váma vyjebali! Noviny, ve kterejch stojí: “Myslels, že s tebou vyjebáváme? Ne, ty ignorantskej analfabetickej dělníku, je to jinak! Čti dál, řeknu ti přesně, jak jsme s tebou vyjebali. Řeknu ti o způsobech, o kterejch jsi ani nevěděl. Myslels, že tě jebem do prdele? A co takhle nechat se jebat do držky!” Pro tyhle noviny existoval interní systém distribuce. To znamenalo, že ty samý dělníci, který si četli o tom, jak s nima vyjebávaj, měli ve svým volným čase pár tadytěch plátků vzít, schovat si je pod triko, a předávat je dalším dělníkům a soudruhům, aby se dozvěděli o tom začarovaným kruhu třídního jebání do řiti.

To je něco jako nutit vězně odsouzený k smrti, aby psali o parametrech elektrickejch křesel a smrtících injekcích. Ale pořád mám pocit, že tě to bavilo?

Miloval jsem to! Byl jsem první fotograf, kterýmu publikovali barevnou fotku Sohpie Loren. Byla tak krásná. Její fotka vyšla na obálce Lavora na Svátek práce.

common-people-spread_large

A pak Lavoro zkrachovalo. Takže jsi šel dělat pro legendární časopis komunistický strany Vie Nuove. Jednotlivý čísla se dneska prodávaj na eBay po sto dolarech.

Přesně. Pro Vie Nuove jsem psal jenom texty o focení. Všechno ostatní psal Pasolini. A Pasolini byl prostě Pasolini. Nikdy jsem ho nezbožňoval tak moc jako všichni ostatní, ale byl to zkrátka Pasolini. Velký jméno. Chcete slyšet dobrej příběh o Pasolinim?

Určitě.

Tenkrát samozřejmě neexistoval internet, takže jsme v redakci Vie Nuove měli kluka, kterej chodil k Pasolinimu domů vyzvedávat jeho články. Jednou přišel tenhle kluk od Pasoliniho rozrušenej a nasranej. Spustil: “Ta buzna! Šahal mi na prdel! Chtěl abych mu vykouřil péro!” A víte co udělali, místo toho aby vyhodili tuhle nulu, která měla mít tu čest vykouřit Pasolinimu ptátka? Vyhodili Pasoliniho z redakce a pak i ze strany. Říkám vám, celá levice byla neskutečně, ale opravdu neskutečně blbá.

Takže zatímco jsi dělal tohle všechno, budoval jsi svůj fotografickej archiv?

Jo. Vždycky jsem krmil svou vášeň pro historickou fotografii. Celej život jsem se šťoural ve sbírkách a muzeích. Našel jsem věci, který mě oslovily, a nechal je znovu vytisknout, jako u Norimberskejch procesů. Zdokonalil jsem několik nenápadnejch technik okamžitý reprodukce. Teď se bavíme o době, kdy foťáky neměly blesky. Vymyslel jsem takový zařízení, něco jako brašny, do kterejch jsem schoval všechno co bylo potřeba. Jednu takovou brašnu jsem měl vždycky při sobě.

Určitě se ti aspoň jednou stalo, že jsi musel za reprodukci fotky z nějakýho důvodu zaplatit.

Cože? Mluvíš úplně jak ten malej smrad z Vie Nuove, idiote. Myslíš si, že Ando Gilardi by si někdy koupil fotku? Musíš bejt úplně mimo. V nejhorším případě jsem se zeptal ředitele, jestli by chtěl kopii toho obrázku. Samozřejmě jedině, když proplatí cenu filmu a vyvolání.

Nikdy jsem za nic nezaplatil. Prostě jsem se coural po archivech, dělal si to svoje a pořizoval reprodukce všeho možnýho, bez toho, aby si toho kdo všimnul.  Myslím, že mi začíná docházet, proč my židi ve výsledku vždycky vyhrajem.

Fajn, dobrý, chápu to. Máš obdivuhodnej talent. Ale to tvý nádobíčko muselo bejt dost těžký, jak ses s tím vypořádal?

Nemůžu prozradit všechny svý tajemství, ale na tohle jsem dost pyšnej. Měli byste vědět, že jsem jako malej prodělal obrnu, a od tý dob mám jednu nohu ochrnutou. Tohle ve mě vyvolalo ješitnost a pýchu. Byl jsem partizán s jednou nohou. Asi si myslíte, že člověk potřebuje jistý schopnosti a odvahu, aby bojoval v partizánský válce jenom s jednou nohou.   Ale nenechte se mýlit, je to hračka. Co bylo opravdu těžký, bylo se po partizánsku v lesích vysrat. Aby jste se mohli v lese vysrat, musíte si dřepnout. Teď si představte jaký je to sedět na bobku s celou svou vahou na jedný noze! Taky jsem to musel vyřešit kreativně, byl jsem vynalézavej.

A jak jsi to teda vyřešil?

Jedna z prvních zbraní, která mi přišla do ruky, byl britskej samopal Sterling. Přizpůsobil jsem si ho do podoby dřevěný nohy. Používal jsem ho, když jsem musel srát v lese. Byl to opravdu skvělej vynález.

whips-red-cheeks_large

Pojďme zpátky k tvýmu archivu. Otisknul jsi desetitisíce fotek, který ti nepatřej. Chápu to správně, že ti koncept autorskej práv moc neříká?

Autorský práva na obraz neexistujou. Mám k tomuhle hluboce morální přístup. Myslím, že obraz patří tomu, kdo se na něj dívá. Dívání se na obraz znamená jeho vlastnictví, ukládáte si ho v paměti. Vysvětlil bych to takhle: Ty něco namaluješ a vystavíš to. Já přijdu na vernisáž s foťákem a vyfotím si tvůj obraz. Zločin je to jedině tehdy, když fotku vytisknu, prodám a shrábnu prachy. Ale pokud si jí chci vystavit u sebe v baráku, dívat se na ní, hrát si s ní, nakreslit na ní knír jako Duchamp - to je čistě moje věc.

Teď bych se chtěl bavit o těch erotickejch fotkách. To je nakonec důvod, proč jsem za tebou přijel. Nikdy jsem neviděl erotický časopisy jako ty tvoje.

Myslím, že asi budu jeden z největších expertů na porno na světě.

To mi připomíná jednu frekventovanou hlášku z Fhototecy: “Obscéní fotka není nikdy zbytečná fotka.”

Jo, to jsem napsal. Je to pravda!

Tohle mě přimělo se zamyslet nad tvým zájmem nad funkční fotografií - dělal jsi historickou fotodokumentaci, policejní záznamy a porno, ale nikdy tu moc nešlo o fotky s čistě estetickým účelem. Erotický fotky zjevně svou funkci mají. Když dáme stranou, že koukat na nahotinky je příjemnej způsob trávení času, co dalšího tě k nim přitahuje?

Napsal jsem knížku Nechvalně proslulá historie pornografické fotografie, protože mě zajímá pornografickej obraz jako takovej, nemusí to bejt nutně fotky. Fotky jsou jenom nejnovější vynález určenej k vyjádření obrazu. Vemte si třeba jeskyně v Pyrenejích, jeden z nejčastějších motivů, kterej na jejich zdi malovali paleolitiční Homo Sapiens, byl obraz vaginy. Vagina byla jednou z prvních věcí, ze který se stal symbol. Jednoduchý ‘V’. Nebo ‘V’ s čárkou uprostřed. Je strašně zajímavý sledovat, jak se tenhle znak za posledních 50 000 let vyvíjel.

Nejnovější vývoj v týhle oblasti je holení. Není to moc dlouho, co se z toho stal mainstreamovej zvyk. Ochlupení genitálií mělo význam jenom v době, kdy ženy chodily po čtyřech jako opice a chloupky sloužily jako forma ochrany. Když začli lidi chodit po dvou, přestaly jim bejt užitečný. Myslím, že holení ženských genitálií je strašně zajímavý, protože dochází k návratu holé vaginy jako ikony. Zbožňuju amatérský porno fotografy, který se snažej zachytit obraz vaginy a tváře ženy, aby byly zároveň obě zaostřený. Chci napsat knížku o historii digitální erotický fotografie.

Baví tě YouPorn a podobný weby?

Nejradši mám xnxx.com. Baví mě chodit na jejich stránku s žebříčkem populárních tagů a sledovat, co zrovna letí. Je to masovej fenomén a jenom blbec nebere takový věci vážně.

Myslíš, že tyhle weby dělají z tvejch časopisů něco zastaralýho?

Vůbec ne! Myslím, že tyhle weby dokázaly ukázat světu základní lidskou touhu: voyeurismus. Když rozeberete lidskou společnost na kousky, zjistíte, že všichni šukáme strašně rádi a stejně tak rádi se díváme na to, jak to dělají ostatní.

Jak jsi došel k tomuhle závěru?

Šukání je nechutný, únavný, absurdní a falešný. Je to fakt hnus, vážně. No a když už to jednou děláte, chcete to mít co nejrychlejc za sebou, abyste se mohli dojít vyčůrat.

Tohle platí o to víc pro ženský. Ženský nesnášej sex. Neříkejte mi, že jste si toho nevšimli. Je to takhle: Před miliónama let existovaly dva druhy opic. U jednoho z těchhle druhů vymřeli všichni samci a zůstaly jenom samice, u toho druhýho druhu došlo přesně k tomu opačnýmu. No a co se stalo? Samice toho prvního druhu se začly pářit se samcema toho druhýho. Ženský nesnáší šukání s chlapama, který nepatří k jejich vlastnímu druhu.

Nemyslíš, že bude aspoň pár takovejch, který si to opravdu užívaj?

To si fakt nemyslím. Všechny ženský sex nenávidí. Dejte na mě.

whips-red-cheeks1_large


Invenční útěky přes železnou oponu

18/11/2009

FOTKY: ARCHIV MUZEA POLICIE ČR, ARCHIV ÚSTAVU PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ

border1

Komunisti byli šmejdi. Oni jsou vlastně pořád, ale teď už nejsou u moci. Alespoň ne v Evropě. To si zapamatujte, kdybyste někdy měli nutkání skočit jim na jejich krásný politický kecy. Když Stalin vyhnal z Východní Evropy nacisty, dohodl se v Postupimi, že si z ní udělá své nárazníkové pásmo a použije ji jako hranici svého impéria. To byly vlastně základy železné opony. Tento pojem poprvé použil Churchill ve svém proslulém projevu ve Fultonu dlouho před tím, než spadla. A když se v polovině padesátých let zhroutila, šlo o jednu z nejlépe střežených hranic v historii lidstva. Představte si stovky kilometrů ostnatých drátů, do kterých soudruzi pouštěli tisíce voltů a kolem nich se pohybovalo asi 20 000 vojáků.

Pro obyvatele východního bloku to byla zlá doba. Pokud jste se nechtěli nechat zavřít na té špatné straně fronty, nezbylo nic jiného, než utéct. A čím déle jste váhali, tím těžší byl útěk, neboť opona byla čím dál nebezpečnější. Začalo to hned v roce 1948. Nejprve byla instalována nástražná světla. Poté přibyla ornice k zjišťování stop, pak drátěný zátaras, ke kterému nakonec přibyly ještě 2 zátarasy, které byly zhruba 2 metry vysoké a napětí v nich dosahovalo až 6000 voltů. A jako bonbónek ještě nakonec přibyly miny mezi zátarasy. Opravdu těžká překážka, pokud jste toužili po svobodě. Jenom v Československu si „železná opona” vyžádala více než 300 obětí. 143 lidí zastřelili pohraničníci, sto lidí umřelo po zásahu elektřinou a dva po výbuchu miny. A to nepočítáme zraněné. Prostě peklo. Celkově se s komunistickým režimem v Československu nedokázalo během jeho čtyřicetileté éry smířit na 170.000 lidí, a proto raději zmizeli za kopečky.

Po instalaci „železné opony” už útěk nebyl tak jednoduchý. V podstatě zbyly jen 3 možnosti. Využít nějakého zájezdu na západ nebo alespoň do Jugoslávie, kde opona nebyla tak železná, čekat, že uteče někdo jiný, kdo mi opatří občanství cizí země nebo si doma sestrojit nějakou vychytávku, která mi pomůže dostat se přes dráty ven. A při tom všem se muselo dávat bacha na nastražený uši všudypřítomných donašečů a přisluhovačů státní bezpečnosti. A právě na tuto poslední část jsme se zaměřili.

Vybrali jsme ty způsoby, které se v praxi ukázaly jako ty s největší šancí na úspěch, a stali se i předlohou pro spousty článků, knih i filmových scén. „Také je důležité, aby si i současní mladí lidé připomněli, jakou tvář měla Evropa předtím, než se jí mohli svobodně pohybovat,” podotýká Ivo Pejčoch z Vojenského historického ústavu v Praze, kde mapuje způsoby překonávání hranic mezi bývalým východním a západním blokem a vypráví o nich třeba v knize Hrdinové železné opony. Jako odborník na slovo vzatý by při svém imaginárním útěku použil obrněné vozidlo nebo letadlo, i když odvážlivci, o nichž rád povídá, se uchýlili třeba ke speciálním vozítkům, koním, saním, chůdám, rogalům nebo balónům. Ostatně, východoevropské země letos slaví dvacetileté výročí od pádu železné opony. K tomuto materiálu tedy můžete přistupovat nejen jako k rekapitulaci nedávnou historii, vzdání holdu hrdinům, kteří přispěli k úsvitu světa Terminátorů, ale taky jako k připomínce, že na světě existuje ještě spousta nedemokratických států jako Severní Korea, Kambodža nebo spousta afrických zemí, pro které by mohly tyhle podomácku sestavené věci posloužit jako návod, jak utéct pryč.

border-tank-2

Nález polozapomenutého vojenského tanku nebo transportéru může znamenat, že již od začátku plánování útěku stojí paní Štěstěna na správné straně. Pak jde jen o to mít se na pozoru a věc nenápadně skrýt, zprovoznit, vylepšit, otestovat, aby jednoho dne rodinka dostala návrh jít s taťkou vyzkoušet jeho novou hračku a přitom projet přes střeženou hranici do svobodného světa. Tak to udělal v roce 1953 Václav Uhlík se svým Tankem svobody. Z původně ohořelého vraku rakouského dělostřeleckého transportéru Saurer RR-7 dokázal doma v dílně vyrobit spolehlivý, silný, neprůstřelný a vytrvalý stroj se dvěma podvozky, s nímž projel spolu se svou rodinou a přáteli tři linie hradeb ostnatých drátů směrem do Západního Německa, odkud vycestovali do USA.

border-jerab-3

Asi znáte typ sci-fi filmů z budoucnosti, kdy skoro došla ropa, města se změnila v hromady ruin, a místo koukání na TV a vysedávání ve fastfoodu jsou skupinky přeživších donuceni bojovat o vodu, jídlo a základní suroviny bizarně sestrojenými vozidly i zbraněmi. A když řekneme, že se Hollywood inspiroval ve světově unikátních obrněných vozidlech pro útěk z Československa, nikdo nemůže protestovat. V roce 1965  zkusili tři kamarádi využít kinetické energie mohutného autojeřábu Tatra 111 k překonání silničních zátarasů na česko-německé hranici. Stroj vytunili o posílený přední nárazník a vyztužení stěn kabiny, dveří a jejích čelních a bočních skel ocelovými deskami silnými 12 milimetrů. Majestátný obrněnec si sice poradil se třemi hraničními závorami, ale salva více jak tří set kulek vysílila jeho i poraněného řidiče pár metrů od německého území.

border-stopovani-4

Nemáte nic než sebe, pár peněz v kapse a v hlavě žádný akční scénář útěku, který by vám zaručil titulní stránky všech západních novin. Jen za všechno na světě chcete vypadnout. Ok, spolujízda je osvědčená všude na světě a za éry železné opony ji hojně využívali hlavně Východní Němci, kteří přes Československo jezdili do Západního Německa. Proč? Protože jejich hranice byly mnohem nebezpečnější a nic na tom nezměnila ani emigrace zkrachovalýho americkýho herce Deana Reeda do Východního Německa, který byl následně hojně využíván komunistkou propagandou k líčení zvrhlostí a zločinů západních imperialistů. Kdo toho měl plný zuby, klidně si zalezl do motoru auta nebo za sedadla. Hlavní bylo, aby unikl do svobodného světa.

border-wartburg-tank-5

Dobře, tady je jednoduchý návod na výrobu domácího tanku. Připravte si: rám automobilu Wartburg 311, dva benzinové motory, dvě nápravy, pláty plechu, čtyři kola se zemědělskými pneumatikami, běžnou dvanácti voltovou baterii a dřevo na vytvoření falešného kanónu, jehož účelem je zastrašit nebo s ním nazdvihnout ostnaté dráty. Když to celé smontujete dohromady a manželku i sousedy necháváte žít v iluzi, že vyrábíte půdní frézu, dostanete se až k Olympu domácího kutilství. Vladimír Beneš na něj mohl v klidu usednout, ale oba motory mu selhaly ještě předtím, než 26. května 1970 stačil dorazit ke státní hranici. Od té doby se stal jeho stroj hrdým majetkem Státní bezpečnosti, a Beneš se musel svými zlatými českými ručičkami dostat na Západ roztažením vyzkratovaných ostnatých drátů, kde vyřídil americká občanství pro zbytek své rodiny.

border-zebrik-6

Co víc můžeme říct, než že popadnout pár prken, hřebíků, vyrobit z nich štafle, položit je přes ostnaté dráty a přelézt se zdá být tak jednoduše geniální, že to v roce 1955 zvládli i dva hoši ve věku patnáct a šestnáct let.

border-potapec-7

Podvodní cesty jsou nejbezbečnější v tom smyslu, že nejste vidět a nejnebezpečnější v tom smyslu, že malá vada na vybavení z vás udělá potravu pro ryby nebo úlovek rybářů, jak se to stalo týpkovi na obrázku, který moc nevěděl o dýchání pod vodou v kombinaci s hydrostatickým tlakem. Správně, sehnat pořádný skafandr a vymyslet, jak dýchat pod vodou, byly dříve jedny z největších technických oříšků, i když přirozená hranice vodních toků se na první pohled nezdála být nepřekonatelná jako Mexický záliv pro uprchlíky z Kuby. Nejproslulejším průkopníkem potápěčství na hranici železné opony se stal už v padesátých letech Karel Brabec přezdívaný Král Dunaje, který přeplaval z Bratislavy do Rakouska a zpátky celkem dvacetkrát, než ho zatkla komunistická policie a po mučení ho poslala na pár let za katr.