interview



FILOSOFIE, CO PŘIPLULA Z OSMDESÁTEK – INTERVIEW S YOUTH OF TODAY

03/11/2010

TEXT: KRISTÝNA SÁRA ZITTOVÁ

pic3

Po dlouhý, dlouhý odmlce je tu interview s Rayem Cappem, zpěvákem Youth of Today, který v Praze odehráli svůj koncert koncem září.

Dělala jsem s ním rozhovor jako první z několika lidí, ale už od první minuty bylo vidět, jak je šíleně unavenej, a jak se mu do mluvení s lidma vůbec nechce. Přesto všechno se po chvíli ukázal jako sice nesmírně ospalej, ale milej člověk.

Náš dialog byly spíš dva dlouhosáhlý a chaotický monology a udělat z toho pochopitelný interview byl vcelku boj. Výstupem je tahle Rayova esej plná životní filosofie. Hlavním tématem bylo hnutí straight edge, jehož průkopníkem Youth of Today v osmdesátejch letech byli, ale tohle téma nakonec obsáhlo všechno. Stala se z něj jedna obrovská metafora.

Což je vlastně i způsob, jakým na mě sám Ray celou dobu působil. Jako metafora.

Vice: Důvod, proč jsem s tebou chtěla dělat rozhovor, přišel po tom, co sem viděla film The Edge Movie…

Ray Cappo: Ah, ten jsem ještě neviděl.

Já ho viděla kousek letos na Fluffu, a když jsem poslouchala, cos říkal o hnutí straight edge..

Už si pořádně nepamatuju.. Co jsem říkal?

Bylo to o tom, že lidi bývají posedlí a fanatický, co se celýho straight edge hnutí týče. A tys říkal, že to nemá být o fanatismu ani o nějakejch pravidlech. Takže jsem se chtěla zeptat, co pro tebe znamenalo celý SxE hnutí na začátku, a co pro tebe znamená teď.

Předtím to bylo něco jako body v mým životě - nedělám to a to. Některý lidi říkaj, že nepotřebujou pravidla, ale každej potřebuje mít určitý pravidla - a je to užitečný. I v nejšílenějším městě máš pravidlo, že se auta říděj na určitý straně a učitým směrem, a ne jiným. Není to tak, že každý pravidlo je špatný. Dobrý pravidla můžou zároveň podpořit tvojí svobodu.

Je lehký si nic nezakazovat. Ale občas to může mít špatný následky. Třeba když jsme jezdili na tour, každej nám cpal Coca Colu. Bylo tak lehký to pít, ale na konci mi z toho všeho, co jsme snědli a pili, bylo zle. Takže bylo lepší si říct - ne, na tomhle tour to pít nebudu. To je důvod, proč mají lidi pravidla a závazky. Drží je to ve stavu, o kterým ví, že pro ně bude dobrej. Dlouhodobě. Naše myšlenky nejsou vždycky tak jasný a uspořádaný. A tvoje určitá norma ti to pomůže ustát.

Třeba teď, každej říká, že není důležitý si někoho vzít. Říkaj, že neviděj rozdíl, že je to jenom kus papíru. Ale to, proč je v tolika kulturách tahle tradice, má svůj důvod. Svatba je horor. Je těžký jí ustát. A tak lidi udělají tenhle slib, závazek. Přede všema. Aby, když se začne dít něco, něco špatnýho, měli vzpomínku, kdy tohle všechno přešli. Pomáhá to lidi rozvíjet.

A co pro mě znamená straight edge teď… Pořád v sobě mám stejný zásady, ale už nejsem součástí týhle hudební scény. Tyhle koncerty jsou pro mě jako „znovu-shledání”. Učím jógu, to je moje práce.

Na to jsem se taky chtěla ptát. Slyšela jsem, že ses připojil k hnutí Hare Krišna.

Jo, když jsem byl mladší, bylo mi 22, tak jsem se stal mnichem Hare Krišna. Na šest let. Je to dost speciální období v mým životě. Teď je mi 44. Cvičím jógum, učím jógu. Ale všechno to provází prakticky stejný ideály a přesvědčení, jaký jsem měl, když jsem začínal s Youth of Today.

Zpátky ke straight edge. Co si myslíš o lidech, co to berou tak vážně, že si tím narušujou celej jídelníček - že nejí třeba čokoládu, protože maj pocit, že to změní jejich vědomí…

Každý jídlo, který sníš, změní tvoje vědomí, protože to změní i chemickej stav tvýho těla. To je pravda. Nedělají to proto, aby se omezili na dietu, často je to o nějaký napjatosti za tím. Pokud jsem SxE jenom proto, abych zapůsobil na nějaký lidi, abych se povýšil nad ostatní, pak to není dobrej důvod. Dělám to pro sebe. Protože chci bejt dobrej člověk. Nedělám to pro nikoho jinýho. Měli bychom si dávat pozor, jestli to, co děláme, děláme pro sebe, nebo abychom ostatní nějak srazili nebo ponížili.

Přesně. Třeba - už několik lidí se mě ptalo, proč nosím to, co nosím, mám ten účes, jakej mám, když nestojím o to, aby si mě lidi všímali. Řekla sem, že tohle všechno dělám proto, že chci, že takhle to sem já, a že bych dělala stejný věci, vypadala stejně, i kdyby okolo nebyli žádný další lidi. Nepochopili to.

Jo, tohle celý je těžký. Žijeme ve společnosti, která je založená na tom, že všichni akorát nadměrně řešíme to, co si o nás myslí ostatní. Je to iritující. Pořád se bát, co si ostatní myslí, že jo?

Jo. A bere to člověku dost energie, když tohle všechno řeší.

Přesně. Sebere ti to moc energie.

Taky jsem se chtěla zeptat, jakej je tvůj názor na západní náboženství, církev..

Je to stejný jako s SxE hnutím - jde o to, co je za tím. Pokud jde člověku o spiritualitu, aby našel sám sebe, svůj vztah k bohu nebo k ostatním lidem na týhle planetě, tak je všechno v pořádku. Pokud to ale někdo dělá, aby byl lepší než ostatní, nebo aby se cejtil výjimečně a tvrdil pak, že všichni ostatní jsme odsouzený k záhubě, tak to není úplně nejlepší důvod. Jenom čistě materialistická tendence. Tyhle lidi tomu potom nepřináší to původní a čistý, proč byly daný věci dobrý.

Co tetování? Máš jich spoustu.

Počkej, ukážu ti svoje dvě oblíbený. Tohle je od mýho oblíbenýho umělce, kterej pocházel z Prahy, Alfonse Muchy. Ale protože taky miluju indický umění, tak sem si nechal udělat takovou.. indickou verzi obrazu od Muchy. A tohle, to je úplně nový, ještě se loupe. Protože miluju hudbu a hraju na harmonium, tak jsem si ho sem nechal natetovat. Modrý harmonium.

S Youth of Today jste proslavili spojení straight edge a vegetariánství. Co pro tebe tohle spojení znamená?

Když sme začali hrát s Youth of Today, zajímali jsme se o to, co dáváme do svýho těla. Než jsem se stal vegetariánem, jedl jsem strašně nezdravě. Chtěl jsem začít s dietou, ale pak mi došlo, že všechny problémy se točí jenom okolo masa. Najednou mi to přišlo jako strašnej odpad. Není to dobrý pro životní prostředí ani pro moje tělo, je kolem toho tolik násilí…  Cpou do zvířat tolik steriodů, hormonů. A taky to celý byla srdeční záležitost. To je to, co po lidech chceme. Ne, aby se zapojili jenom po fyzický a psychický stránce, ale aby to tak i cejtili. Byla to velká část toho, v co jsem věřil, a co jsem dělal. Spousta straight egde se na nás kvůli tomu potom naštvala, ale nezáleželo na tom. Byla to asi největší lekce, co jsem se v životě naučil - že když něco děláš a cejtíš, že doopravdy následuješ to, co je hluboko v tobě, tak na ničem dalším nezáleží. Chápeš. Občas je to proti tomu, co si myslí tvoje rodina, tvoji přátelé. Ale jde o tebe, v co věříš ty.

Vyrůstal jsi v osmdesátejch letech. Okolo se dělo moc věcí, začínala spousta subkultur. Všímal sis něčeho jinýho než hardcoru? Poslouchals nějakou jinou hudbu, nebo se někdy cejtil bejt součástí jiný subkultury?

Ptáš se, jestli jsem následoval filosofii nějaký skupiny lidí? Ne. Když jsem tohle všechno začal, bylo mi 15. Bylo to hodně DIY. Na začátku jsme ani netušili, jak zapojit nástroje.

Co se hudby týče, měl jsem hodně rád The Smiths. Ale ne z nějakýho určitýho důvodu. Jen se mi líbila ta hudba.

Co vůbec děláš dalšího - mimo hudbu a jógu?

Hm.. mám rád Jiei-jutsu. A pak mám dvě děti, což mi bere nejvíc času

Co politika?

Ne, v tomhle směru nemám žádnej názor.

Takže na závěr - je tu něco, na co bys chtěl odpovědět, ale ještě se tě nikdo nezeptal?

Každej se mě ptá na všechno, aspoň mám ten pocit. Na konec bych řekl… že všichni máme pořád tendenci žít v budoucnosti, máme velký naděje na to, co uděláme, koho si vezmeme, kde budeme žít. Nebo máme tendenci žít v minulosti, jak to tenkrát bylo skvělý a dneska už není. Tohle přílišný plánování budoucnosti a přehrávání si toho, co bylo, nás odděluje od přítomnosti. A přítomnost je neuvěřitelně úchvatná.

Tuhle poslední část zopakoval i pozdějc, během koncertu, za doprovodnýho tleskání pár desítek lidí. Moc pěkný to bylo.


ZAMKNĚTE SVÝ MÁMY!

02/02/2010

KDYŽ BLACK WIZARD PŘIJEDOU DO MĚSTA

TEXT: MISH WAY, PŘEKLAD: JAN HLAVÍN

FOTO: MILES DE COURCY

black-wizard

Black Wizard jsou čtyři hardrockoví spratci z kanadskýho města New Westminister.  Připomínají mi metalovou verzi New Kids On The Block. Sám si dovedu dobře představit, jak bude brzy Mattel vydělávat na sběratelský edici akčních figurek Black Wizard.  Hudba vypovídá sama o sobě, protože kluci jsou talentovaný. A oni ve skutečnosti klukama stále jsou.  Proto jsem musel držet zpátky svoje znásilňovací choutky, když mě pozvali do jejich dodávky za účelem tohohle rozhovoru.

S pouhou hrstkou koncertů na kontě, ale s rostoucím počtem příznivců a vlastnoručně produkovaným LP, který by mělo vyjít tenhle měsíci, jsou Black Wizard, jak sami říkají, na vzestupu. Jak jsem tak seděl na zadním sedadle, skupina řvala jeden přes druhýho, típajíc přitom cigára o nalitý holky, který jim ze stran bušily pěstmi do vozu. Poprosili mě, abych nezveřejňoval některý věci, o kterých jsme se bavili, ale já je neslyšel.  Hlavní kytarista Johnny třeba masturboval u fláku “Hope” od The Descendants. Hups.

Vice:  Jak jste se dali dohromady?
Johnny de Courcy (kytara/vokály):
Poprvý  jsem potkal Russia o Halloweenu. Byl jsem tehdy v osmý třídě.  Stojím před svým barákem a vidím kluka, kterej je oháklej jako Peter Chris. Nikdo nechce být Peter Chris, ale Russia je bubeník a voják, takže první, co ze mě vypadlo, bylo: “Proč jsi doprdele oblečenej jako Peter Chris?” Pak jsem mu vrazil.

Promlátili jste si cestu ke kamarádství?
Eugene “Russia” Parkomenko (bubny):
Jo, a následující vánoční prázdniny jsme pak u mě ve sklepě tři tejdy v kuse jamovali.
Johnny: Každej zasranej den.

Hráli jste už někde předtím?
Kyle Fee (basová kytara):
Začínal jsem ve středoškolský skupině.
Johnny: Měl jsem možnost ho vidět hrát na basu ve školní posluchárně a říkal jsem si, že je cool.
Adam Grant (kytara/vokály): Když mi bylo osm, tak jsem měl na hovno akustiku. Pak kamarád mýho taťky někde ukradl Strat a dal mi ho. Ten mám dodnes. Byl jsem samouk.  První song, co jsem se naučil, byl „Smoke on the water” a hrál jsem ho dost blbě. V devátý třídě jsme s Russiem založili glam rockovou skupinu s názvem “Christmaz” se “z”. Zpívali jsme o Sunset Stripu.

Chodí se vaši rodiče dívat na vaše vystoupení?
Adam:
Na jedný akci se ukázala Russiova mamka. Byla pořádně oháklá a vypadala sladce. Sundala si blůzu a na sobě měla neonovej top. Nikdy na to nezapomenu.
Johnny: Olga Parkomenko. Zatracená roštenka!

Naživo vám to pěkně šlape. Ale nešlape vám to tak dobře jako… komu?
Kyle:
Turbonegro.
Adam: Hmm, nejspíš Stephen Malkmus a The Jicks. Miluju Pavement, takže když jsem je viděl, byl jsem pěkně odvařenej, ale byl jsem příliš zmaštěnej extází a nasíral jsem všechny indie děcka okolo neustálými pokusy všechny objímat.

Stejnojmenný debut Black Wizard je tento měsíc k mání na Crack Lizard Records. myspace.com/blackwizardcom


Next hype!

28/01/2010

TEXT: CRAIG MONTS, PŘEKLAD: JAN HLAVÍN

FOTO: JAMIE JAMES

tempa-t

Jestli ho neznáš, je nejvyšší čas, abys ho poznal. Londýňan nosící na hlavě mohutnej flat-top, který se rád oblíká do zářivejch hadrů, se právě teď ohání baseballovou pálkou přímo u tebe doma a diktuje ti, jak má vypadat grime. Zkontroluj si na Youtube video “Next Hype” a uvidíš, že tenhle chlapík není žádný joke! Tempa T se v tom pohybuje už nějakou chvíli, ale věci se začínají posouvat dál. Máme pro vás exkluzivní interview. 2010… Rok Hypeu!

Vice:  Kde máš svý kořeny? Kdy jsi začal s MCingem? S jakýma crews to táhneš? Znáš to, základní věci.

Tempa T: Jo, jsem ze Stratfordu, z východního Londýna. V těch místech žiju už dlouho. Je to tam v pohodě, víš.  Je to domov. Moje crew se jmenuje Slew Dem.  Jsem  taky zapojenej i v jinejch crews, jako třeba Boy Better Know. Hodně dělám s Jamiem (JME) a Skeptou. Makáme hodně, jezdíme například každej rok na Kypr. Dělat tam shows. Do MC hry jsem se dostal před třema rokama. Řekl bych, že to bylo tehdy, kdy jsem se do toho dostal pořádně. Začal jsem battlovat s jinýma MCs a podobně. Zezačátku jsem hodně poslouchal garage a podobně. Sjížděl jsem oldschool tracky a oldschool MCs. Líbila se mi v tom prostě ta energie a tak. Tak jsem pak chtěl přijít se svojí vlastní věcí, chápeš?

Viděl jsem hodně tvých vystoupení a všechny jsou šíleně energický. Kde se bere všechna ta energie? Drogy? Red Bull?

Nééé chlape, všechno to je přirozený, nejsou pro to potřeba žádný ilegální substance! Takovej prostě jsem. Jsem docela vtipná osoba, někdy pořádně veselá! Moje energie a smysl pro humor pak vycházejí najevo v mý hudbě. Nic moc vážnýho a nic moc násilnýho! Ale když vystupuju, tak tam prostě naběhnu a začnu sypat. Je to jako jiná duše! To jsem já. Takovej prostě jsem.

Viděl jsem. Pojďme se bavit o cestování. Kde všude už jsi byl? Zmiňoval jsi Napa (Ayia Napa).

Jo, už tam jezdím několik let. Já a kluci z Boy Better Know. Je tam vždycky taková dobrá energie.  Mám to tam rád. Taky jsem dělal shows v Řecku a Itálii. V roce 2006 jsem natáčel v Paříži s Ego 6 Crew… To bylo rozhodně velký! Svět v tom lítá! Hudba cestuje dobře, jestli víš, co tím myslím. Dostávám například žádosti od lidí z Čech a oni píšou, že se jim mý tracky líběj. To je v mých očích dobrá věc!

Jaký materiál je na řadě? Album 2000 & Paaks bylo na spadnutí, ne?

Jo, bylo na spadnutí, je dokončený, je hotový. Byly tady ale jistý prodlevy. Chtěl jsem, aby všechno dokonale klaplo, až album vyleze, chápeš?! Chci, aby si ho byli lidí schopný sehnat v obchodech na hlavních třídách jako je třeba HMV. Chci, aby marketing byl udělanej pořádně. Chci minimálně tři kolující videa před tím, než album bude. Tyhle věci zabírají čas, takže zabraly čas…

Ty jsi se zatím neupsal žádnýmu labelu, ne?

Jo, nikomu jsem se neupsal. Doopravdy nehledám smlouvu, ale když ta správná přijde, proč nepodepsat? Vždycky budu dělat, co dělám a žádnej label na tom nic nezmění.

Myslíš, že je důležitý se někde upsat?

Nevím chlape…  Myslím, že když podepsání smlouvy znamená, že oslovíš víc lidí, tak proč ne?

Pojďme se bavit o Dun Know da Dun Know

Jo, to je můj blížící se mixtape. Nechci uvádět žádný data a podobně, ale přichází! Byl jsem ve studiu dávat dohromady pár posledních úprav a je to velký!

Na čem ještě makáš mimo hudbu?

Je hodně dalších projektů, na kterých zrovna teď pracuju. Budeš vídat moji tvář, věř mi! Nějaký reklamy a modeling, znáš to…

Jo, slyšel jsem, že jsi dělal modela pro MHI (Maharishi).

Nechci se o tom příliš bavit. V minulosti jsem udělal nějakou práci pro Boxfresh a něco pro Nike. Je to něco, čemu se věnuju seriózně. Hlavně nechat svý oči otevřený, víš… Next hype!

Koukám, že nosíš pořádně old schoolovej flat top… Proč?

Flat top jsem měl už kdysi. Nosíval jsem ho v dobách, když jsem byl mladej, kolem nějakých 16 nebo tak. Pak jsem zestárnul a zbavil se toho. Ale začalo mě vytáčet, že musím chodit každý týden k holiči, abych si to nechat zkrátit vzadu a po stranách. Chtěl jsem něco jinýho. Chtěl jsem změnu. Tak jsem si pomyslel, že bych si mohl znovu nechat narůst svůj top. A to je můj současnej obraz!

Nějaký slova na závěr?

Jenom dělám svoje věci, chlape. Moje album, můj mixtape a mý vystoupení, cokoliv. Jsem v tom. Brzy přijdou moje trička „Allstar Parr”. Budu toho dělat hodně, chlape, budu toho dělat hodně… Next Hype, man!


PSYCHOZABIJÁK…QU’EST-CE QUE C’EST?

30/11/2009

TEXT: BARBARA DABROWSKA, PŘEKLAD: LUCIE PALEČKOVÁ
FOTKY: CHRISTOPH VOY

psychokiller-1

Na počátku 90. let si mladý student Stephan Harbort začal uvědomovat mezery ve vyšetřování sériových vrahů v Německu. Když jsme se tedy chtěli něco dozvědět o typech, kteří zabíjí hodně lidí, obrátili jsme se právě na něj. Rozhodně nás nezklamal.

Vlastní rozsáhlý archiv čítající momentálně asi 250 000 listů papíru, vyslýchal 70 masových vrahů, mluvil s těmi oběťmi napadaní, kterým se podařilo uniknout a přežít, srdečně rozmlouval s příbuznými a milenci vrahů, prošel veškeré související soudní záznamy, které se mu dostaly pod ruce a přečetl kompletně celou americkou literaturu o hromadném zabíjení.

Napsal 16 knih a pracuje jako poradce pro všechny ty trapný TV seriály, který Němci tak rádi sledují v neděli v noci, kdy se jim nedaří usnout poté, co prospali celý den. Jeho poslední kniha Ich liebte eine Bestie-Die Frauen der Serienmörder je věnována výhradně milovníkům německých sériových vrahů a nás zajímalo, jak je vůbec možné, že lidi chtějí randit i s takovými monstry.

Vice: Pane Harbort, jaký typ lidí si asi tak dává rande s masovým vrahem?
Stephan Harbort:
No, představte si asi ženu, která opakovaně trpí záchvaty žárlivosti…

Hmm, takže všechny ženský, co jsem doposud potkala?
OK, tak a teď si představte, že existuje také někdo, s kým nechce mít nikdo nic společnýho a kdo - což je velké plus - od vás nemůže utéct. Prostě chlap, kterej nemá ani nejmenší šanci vás podvést. Takové předpoklady jsou pro některé ženy šíleně atraktivní.

Takže to vůbec není o tom charismatickým Mansonovým šarmu, který ženy dovádí k šílenství?
Opravdu všechny ženy, se kterými jsem dělal rozhovory, říkaly kupodivu tu stejnou věc. Říkaly: “Byl první a jediný muž, který mě opravdu miloval takovou, jaká jsem.” Takže to celé nemělo tolik co do činění s kriminální činností, jako spíš se specifickým způsobem chování ve vztahu k ženám…

To je jako z deníku Bridget Jonesové. Tak jinak - páchali tyto páry někdy vraždy společně?
Byly tu i “zabijácký páry”, když to tak chcete podat, ale jedna věc je překvapivá - až na jednu výjimku byl hnacím motorem vraždění vždy muž. Pachatel také rád zapojuje svoji přítelkyni/ženu tím, že svým obětem bere šperky a pak jimi svou milou obdaruje. Takže pokaždé, když jdou spolu oslavovat, vrah si tajně užívá i tento triumf.

psychokiller-2

Jednu věc jsem vždycky chtěla vědět. Existují nějaké zásadní zážitky či skutečnosti, které působí jako spínač a přivádí lidi k jejich první vraždě?
Ano, takových spouštěčů bývá velmi mnoho. Ale může to fungovat i naopak. Když si vezmete masového vraha, konkrétně třeba nějakého sadistu, a ukážete mu třeba brutální vraždění zvířecích stád, většinu ho to dostane a jeho choutky zabíjet jsou ty tam.

Můžete nám dát nějaký příklad toho, co v těchto lidech probouzí jejich vraždící šílenství?
Můžu vám uvést příběh jednoho úplně normálního mladýho kluka. Jeho táta se rozvedl s jeho matkou, protože se zamiloval do jiné ženy, ale ta klučinu nikdy nepřijala za svého. Měli mezi sebou časté spory a po každé takové hádce se chlapec cítil přeplněn nenávistí a nejradši by ji zabil. Tak začal utíkat pryč a vyhledával ženy, které byly tátově nové ženě podobné a ty pak ubodával nožem. Dařilo se mu zahlazovat stopy, ale jednou na něj přišli, a když se ho pak ptali, proč prostě nezabil rovnou tátovu ženu, odpověděl něco jako: “Nechtěl jsem zranit svého otce.” To je prostě ukázkový případ, jak někdo naprosto nevinný dostane do situace, kdy cítí, že jedinou cestou ven je někoho brutálně zabít.

To zní celkem zvráceně. Nacházíte u takových lidí podobný způsob uvažování hodně často?
Mluvil jsem s chlápkem, který rutinně zabíjel dobře vypadající starší ženy. Pronásledoval je do jejich bytů, předstíral, že je pošťák nebo něco a pak je zabil a okradl. Bral to jako své “zaměstnání”.

Myslíte tím, že tak jako já chodím do kanclu, on chodil zabíjet stařenky?
Takhle racionálního a bezcitného člověka potkám opravdu výjimečně. Říkal: “Potřeboval jsem peníze, proto jsem to dělal, nic jiného v tom nebylo.”

A to neměl nikdy žádné výčitky?
Prý jednou byl v bytě stařenky, která chodila o holi. Máchala s ní rozčíleně kolem, tak ji musel uvázal k židli v kuchyni. Pak jí dal igelitovou tašku přes hlavu a snažil se ji udusit. Najednou spatřil její fotku s vnoučátky a pak mi řekl: “Když jsem viděl ty vnoučata, musel jsem přestat.”

Nechal ji na pokoji?
Ne, dal tu fotku někam, kde na ni nemohl vidět a prohlásil něco jako: “Pak už mi to nepřišlo jako nějaký problém…” Víte, každý máme své slabiny. Tedy i pachatelé. A pokud se vám je podaří odhalit, máte šanci přežít.

psychokiller-3


Takže co máme dělat, když potkáme takového blázna?

Jeden muž, očividně sadista, propustil pár svých obětí, tak jsem se ho ptal proč. Řekl mi: “Chtěl jsem, aby ze mě ženy měly strach a toužil jsem vidět jejich fyzickou reakci. Musel jsem to vidět v jejich očích. Cítit, jak se třesou strachy a to mě vzrušovalo. Jakmile se ale chtěly jenom normálně líbat nebo si povídat o mých problémech, začal jsem se cítit méněcenný a odporný. Tak malinký, že jsem musel odejít.”

Potkal jste už dost šílených lidí. Jak se to promítá do vašeho soukromí? Nemáte někdy pocit, že si lidé okolo vás myslí: “Hmm, tak ten nemůže být normální…”
Ve svém soukromém životě se takto nabytých zkušeností snažím nevyužívat. To by bylo trošku moc… Už tak je dost náročné s těmahle znalostma nějakým rozumným způsobem fungovat a někdy si prostě musíte dát pauzu.

Vaše povolání si představuji podobně jako to Clarice Starling (hlavní hrdinka filmu Mlčení jehňátek). Hrají s vámi zločinci takové hry jako Hannibal Lecter?
Někdy ano. Hned moje první interview v roce 1997 bylo tento případ. Šest let poté se tento vrah sám zabil. Ve vězení s maximální ostrahou jsme měli velmi divný rozhovor, který trval více než šest hodin. Dotyčný muž měl na svědomí tři vraždy (z toho byly dvě ženy). Sociální pracovník mě varoval, že se bude snažit uprchnout, neboť všechny jeho šance na milost byly zamítnuty a on věděl, že jinak ve vězení zemře. Popisovali ho jako velmi nebezpečného člověka, protože i ve vězení se pokusil zabít dva lidi. Musel strávit 20 let na samotce, nebylo možné ho kdekoliv integrovat. Pokoj, ve kterém jsem se s ním potkal, vypadal jako ztracený v časoprostoru. Nebyly v něm žádné hodiny ani obrázky na zdech. Pouze stůl, dvě židle a výrazné červené tlačítko spouštějící alarm.

Hrůzostrašné.
To tedy ano. Takže mě strážný vedl za ním a radil mi: “Buďte opatrný, je stále nebezpečný.” Já odpověděl: “Jestli je tu ještě něco, co bych měl vědět, řekněte mi to TEĎ, než tam vstoupím.” “Nebojte se, máte tam velké červené tlačítko pro spuštění alarmu, sedněte si hned vedle něho a pokud by se něco dělo, stačí ho zmáčknout.” To mě tedy zrovna neuklidnilo.

Takže jaký byl ten muž?
Pořád vyskakoval ze židle, bral mi tužku a říkal věci jako: “Podívej, prorvu ti ji okem přímo do mozku.” Připadal jsem si jako zajíc před hadem. Ale na co opravdu nezapomenu je to, když se snažil smát a jeho obličej se zkřivil do hrůzostrašné grimasy. Měl absolutně bezcitný, cynický, odporný výraz. Stalo se to před 12 lety, ale já dodnes nemohu nalézt ta správná slova, kterými bych to popsal.

psychokiller-4

Dostanou se někdy sérioví vrazi v Německu zpátky na svobodu?

Není to tak, že bys jako mnohonásobný vrah už nikdy nemohl dosáhnout svobody. Jsem v kontaktu s pár “případy”, které propustili před několika lety a chovají se zatím naprosto bezchybně. Na čem se ale ohledně vraždění shodnou všichni je to, že: “Poprvé je to relativně těžké, podruhé mnohem snadnější a potřetí už jako nic.” Ti, kteří dokázali přejít hranici zabíjení jednou, to dokážou znova a znova.

Jakým stylem němečtí vrazi zabíjí?
Je to dost široké spektrum způsobů. Ale celkově je tak pět až šest cest a na každou připadá 15% vražd - dušení, škrcení, probodnutí, zastřelení a další formy zabití. Mezi normálními vrahy nejsou moc velké rozdíly.

psychokiller-5

A co kanibalismus?
Ten také existuje, ale vyskytuje se pouze u 1% ze všech případů, což je doslova nic. Takový ten scénář ala Hannibal Lecter se v realném světě neobjevuje. A pokud ano, tak nešlo většinou prvoplánovitě o kanibalismus, ale spíš si řekli, že by to mohli vyzkoušet.

Jako “Ruhrkannibale”?
Přesně. Joachim Kroll, uklízeč, kterému se dařilo zabíjet zhruba 20 let a usmrtit 20 lidí v oblasti Porúří.

psychokiller-6

Snažil se své oběti jíst hned od počátku?
Jeho problém byl ten, že nevěděl, jak se sblížit se ženami. Taky vypadal celkem divně. Proto Kroll spáchal svoji první vraždu se záměrem, aby měl s tou ženou sex. Jenže ani to mu nedopadlo podle představ, protože navíc trpěl nějakou sexuální dysfunkcí. Během svého prvního zločinu si uvědomil, že mu určité události přišly velice zajímavé. Například sledovat boj o přežití. Takže pak všechny jeho vraždy byly o tom, že chtěl sledovat boj té dané osoby se smrtí. Nakonec se jeho fantazie vyvinula do fáze, kdy chtěl rozřezat lidské tělo, aby viděl jak vypadá zevnitř. Strašně ho to lákalo. Přitom ve svých prvních 19 letech zabíjení ho to nikdy nenapadlo.

Takže ho to pak ve 20. roce “zabíjení” začalo zajímat?
Do svého bytu se mu podařilo nalákal čtyřletou holčičku. Zabil ji a pak uvařil její jednotlivé části dohromady ve vývaru s mrkví a brambory. Jednoduše si připravoval jídlo. “Chtěl jsem poznat, jak chutná lidské maso,” vysvětloval. Byla to jakási morbidní fascinace, vrchol jeho perverzního vývoje. Všechno, co dělal doteď, ho už neuspokojovalo a hledal nové aspekty.

Četla jsem, že byl neuvěřitelně hloupý. Jak vysoké bylo jeho IQ?
76, což znamená, že byl na hranici retardace. A tenhle úplně blbej člověk si řekl: “Když se ujistím, že budu dost daleko od svého bydliště a oběti mě nebudou vůbec znát, jak by pak někdo mohl spojovat jejich vraždy se mnou?” A tahle jednoduchá strategie mu vystačila na 20 let, než ho chytili.

psychokiller-7

A co oběti? Existuje nějaký faktor, který zvyšuje pravděpodobnost toho, abyste se stal něčí obětí?
Je šest typů obětí - například se vrah a oběť potkají úplně náhodně. Být “k dispozici” dělá oběti atraktivní. Nezáleží na tom, zda jste muž, žena nebo dítě, pokud je to „tam”. Dále jsou oběti, které umírají proto, že jsou v nějakém vztahu s vrahem. Například novorozeně, které představuje hrozbu pro matku. Tito lidé umírají pro to, co pro vraha představují. Pak tu jsou také vyjímečné případy, kde vrazi jedou podle nějakého svého vnitřního modelu, jako například Jürgen Bártech. Ten později řekl: “Víte, já si vždy vybíral pouze chlapce mezi 8 a 10 lety, kteří museli být navíc hubení. Pokud tohle splnili, přitahovali mě.”

Mám teorii, že Armin Meiwes byl také masový vrah, i když zabil pouze jednoho člověka. Co si o tom myslíte?
Technicky vzato tvrdím, že masový vrah nebyl, protože zabil pouze jednu oběť. Ale tento případ ukazuje, že označení „mnohonásobný vrah” není stoprocentní. Je spoustu vrahů, kteří byli chyceni hned po své první vraždě, přitom není pochyb o tom, že by s vražděním pokračovali dál. Takže vlastně jsou sérioví vrazi, akorát bez sérií. Arno Meiwes do této kategorie určitě spadá. Domnívám se, že pro tuto skupinu vrahů ještě nebylo vymyšleno vhodné označení.


Rozhovor s Maxem Anderssonem a Larsem Sjunnessonem

09/11/2009

TEXT: MARTIN ŘEHÁČEK

bosnian-flat-dog-122084

Nová komiksová kniha známého švédského umělce Maxe Anderssona a jeho kamaráda Larse Sjunnessona se jmenuje Bosenský plackopes a v rámci jejího uvedení na náš trh (původně vyšla už v r. 2004) byla ve VICE gallery uspořádána výstava inspirovaná putováním obou autorů po Balkánu a jejich zážitky se zmrzlinovými granáty, zmutovanými psy a titovskými zombie-kurvami.

Vice: Co mi můžete říct o komiksu Bosenský plackopes? Měli jste dopředu připravený nějaký koncept?
Max Andersson:
Žádný koncept jsme neměli. To byl základ našeho projektu.
Lars Sjunnesson:
My nikdy moc neplánujeme. Začínáme jen s nějakým krátkým textem a pak z něj vzejde něco většího.
Max:
A tenhle proces nikdy nekončí. Protože jeden malý fragment se nabaluje na další - kapitola následuje kapitolu až nakonec vznikne celá kniha. Stejně tak připutujeme k výstavě. Nejdřív máme udělané jen nějaké malé věci, které se ale propojují s dalšíma až vznikne komplexní celek. V průběhu jedné výstavy měl u sebe například nějaký člověk kameru a nás pak hned napadlo udělat film a ten se teď snažíme dát dohromady.
Lars:
A potom bude následovat počítačová hra, kde budeš moc hrát celý příběh spolu s námi vytvořenými postavami - strategická hra.
Max:
Je to opravdu dobrý projekt, protože není uzavřený a můžeš v něm pokračovat až do konce života.

Když jsme u těch filmů, co si myslíte o současném trendu dělat filmy podle komiksů? Jak se na to díváte? A co váš vlastní film?
Max:
Podle mě je to úplně jedno. Například náš film není vůbec založený na knize. V první řadě to byl vlastně dokument o nás a lidech, kteří se kolem nás pohybují. A teď už to zase není ani dokument. Je to něco jiného, protože jsem začal dělat animace a tvořit různé postavy z papíru, které jsem do filmu zakomponoval. Některé z nich jsme dovezli i na tuto výstavu a nejsou součástí komiksu Bosenský plackopes. Náš snímek je tedy někde mezi fikcí, dokumentem a animovaným filmem.
Lars:
Jak je vidět, nad Bosenským plackopsem nemáme příliš velkou moc.
Max:
Což je vidět i na samotných psech, kteří jsou součástí výstavy. Myslím, že jejich počet se neustále znásobuje. Teď jich je tuším dvacet tři a kdo ví, kolik jich bude příští rok.

Berete si při tvorbě snímku příklady z úspěšných animovaných filmů jako byl např. Valčík s Bašírem?
Max:
Myslím, že je to velice dobrý film a mám ho opravdu rád.
Lars:
Souhlasím.
Max:
Ale popravdě řečeno se mi moc nelíbí druh animace, který jeho tvůrci použili. Podle mě je animace příliš statická a ovlivněná tím, že se při jejím vytváření hodně spoléhalo na počítače. Speciální efekty vypadaly perfektně - mlha, bouře, střídaní různých perspektiv, auta, tanky. Ale lidé vypadají „neživě”, což ale nijak zásadně nesnižuje kvalitu filmu jako takového, protože ten je skvělý.

Takže máte raději např. anime od Studia Ghibli jako je Cesta do fantazie nebo Princezna Mononoke, kde se používají tradičnější postupy?
Max:
Anime se mi moc líbí, protože Japonci dělají skoro všechno ručně. Je to mnohem víc old-school, i když samozřejmě taky občas používají počítače na speciální efekty. Jejich filmy proto vypadají více uvěřitelně a živě. Myslím, že na Západě se počítače a veškerá technika používá až zbytečně často a díky tomu se vytrácejí emoce, které jsou dosažitelné pouze ruční kresbou.

Vraťme se teď k Bosenskému plackopsu. Dá se tedy říct, že vzhledem k tomu, jak se vyjadřujete o technice, je pro vaše projekty důležitý hlavně člověk, jeho pocity, místo v přírodě atd.?
Lars:
Myslím, že Bosenský plackopes je hlavně o nás. V tom je jádro příběhu.
Max:
Ale není to tak, že bychom se od počátku vědomě snažili o to, aby tento projekt něco vypovídal o nás samotných. Na povrchu vnímáš, že je to o Balkánu, válce atd., ale když se ponoříš hlouběji, uvidíš, že je to spíše o nás, protože my toho vlastně o Balkánu moc nevíme.
Lars:
Přiznám se, že dokud neproběhla válka, o Balkánu jsem nevěděl skoro nic.

A jaký máte vůbec vztah ke Švédsku a tamní komikové scéně? Jste v kontaktu s nějakými scénáristy nebo kreslíři? Protože oba tam už nějakou dobu nepůsobíte a žijete v Berlíně.
Max:
Ve Švédsku stále vydávají naše publikace a to se týká i Bosenského plackopsa, i když je třeba říct, že tohle je náš jediný společný projekt a jinak pracujeme každý sám. Já jsem ze Švédska odjel před dvanácti lety a s nikým z tamní scény vlastně v kontaktu nejsem.
Lars:
Osobně se snažím švédské komiksové scéně co nejvíce vyhýbat a nevím, co se tam děje.

Proč jste se oba rozhodli odstěhovat zrovna do Berlína? I když je jasné, že vzhledem k tomu, že se tam sjíždějí umělci z celé Evropy, dá se to celkem jednoduše pochopit.
Max:
Skoro všichni vědí, co se teď v Berlíně děje a podle mě je to nejlepší místo v Evropě, kde můžeš momentálně žít. Je to opravdu taková centrální lokalita poskytující spoustu příležitostí, kde se potkávají různí umělci a navzájem se ovlivňují.
Lars:
Ale samozřejmě je kolem toho dost velký hype. Podle mě je Berlín docela obyčejné město. Je jen o něco levnější, ale nijak výrazně se neliší od jiných světových velkoměst.
Max:
A taky vidíš, jak se hrozně rychle proměňuje a původní obyvatelé jsou vystěhováváni na okraj, aby na jejich místo přišly „střední třídy”, které mají peníze. Možná už si taky brzo nebudu moct dovolit žít právě tady a budu se muset zase přesunout někam jinam. Ale určitě ne do Švédska. Tam je to hrozné.

Skoro to vypadá, jako byste Švédsko opravdu neměli rádi?
Max:
To jsou možná příliš silná slova, ale je fakt, že se o tuhle zemi momentálně moc nezajímám.
Lars:
Já ano a myslím, že Švédsko potřebuje velkou změnu.

V tomto momentu bohužel museli oba autoři urychleně zmizet. Před galerií totiž zastavilo nákladní auto se sarajevskou SPZtkou plné zmrzlinových granátů a nějaký divný chlápek se nás začal vyptávat na informace o jistém tajném deníku. Pokud však chcete Maxe Anderssona a Lars Sjunnessona přece jen lépe poznat, Bosenský plackopes vám dodá hned několik vodítek k jejich identitám.

Výstava Bosnian Flat Dog  probíhá ve VICE gallery, Haštalská 1, Praha od 5.11. do 24.11.2009. Otevřeno Út - Pá, 11 - 19 hod.