FOTKY: ARCHIV MUZEA POLICIE ČR, ARCHIV ÚSTAVU PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ
Komunisti byli šmejdi. Oni jsou vlastně pořád, ale teď už nejsou u moci. Alespoň ne v Evropě. To si zapamatujte, kdybyste někdy měli nutkání skočit jim na jejich krásný politický kecy. Když Stalin vyhnal z Východní Evropy nacisty, dohodl se v Postupimi, že si z ní udělá své nárazníkové pásmo a použije ji jako hranici svého impéria. To byly vlastně základy železné opony. Tento pojem poprvé použil Churchill ve svém proslulém projevu ve Fultonu dlouho před tím, než spadla. A když se v polovině padesátých let zhroutila, šlo o jednu z nejlépe střežených hranic v historii lidstva. Představte si stovky kilometrů ostnatých drátů, do kterých soudruzi pouštěli tisíce voltů a kolem nich se pohybovalo asi 20 000 vojáků.
Pro obyvatele východního bloku to byla zlá doba. Pokud jste se nechtěli nechat zavřít na té špatné straně fronty, nezbylo nic jiného, než utéct. A čím déle jste váhali, tím těžší byl útěk, neboť opona byla čím dál nebezpečnější. Začalo to hned v roce 1948. Nejprve byla instalována nástražná světla. Poté přibyla ornice k zjišťování stop, pak drátěný zátaras, ke kterému nakonec přibyly ještě 2 zátarasy, které byly zhruba 2 metry vysoké a napětí v nich dosahovalo až 6000 voltů. A jako bonbónek ještě nakonec přibyly miny mezi zátarasy. Opravdu těžká překážka, pokud jste toužili po svobodě. Jenom v Československu si „železná opona” vyžádala více než 300 obětí. 143 lidí zastřelili pohraničníci, sto lidí umřelo po zásahu elektřinou a dva po výbuchu miny. A to nepočítáme zraněné. Prostě peklo. Celkově se s komunistickým režimem v Československu nedokázalo během jeho čtyřicetileté éry smířit na 170.000 lidí, a proto raději zmizeli za kopečky.
Po instalaci „železné opony” už útěk nebyl tak jednoduchý. V podstatě zbyly jen 3 možnosti. Využít nějakého zájezdu na západ nebo alespoň do Jugoslávie, kde opona nebyla tak železná, čekat, že uteče někdo jiný, kdo mi opatří občanství cizí země nebo si doma sestrojit nějakou vychytávku, která mi pomůže dostat se přes dráty ven. A při tom všem se muselo dávat bacha na nastražený uši všudypřítomných donašečů a přisluhovačů státní bezpečnosti. A právě na tuto poslední část jsme se zaměřili.
Vybrali jsme ty způsoby, které se v praxi ukázaly jako ty s největší šancí na úspěch, a stali se i předlohou pro spousty článků, knih i filmových scén. „Také je důležité, aby si i současní mladí lidé připomněli, jakou tvář měla Evropa předtím, než se jí mohli svobodně pohybovat,” podotýká Ivo Pejčoch z Vojenského historického ústavu v Praze, kde mapuje způsoby překonávání hranic mezi bývalým východním a západním blokem a vypráví o nich třeba v knize Hrdinové železné opony. Jako odborník na slovo vzatý by při svém imaginárním útěku použil obrněné vozidlo nebo letadlo, i když odvážlivci, o nichž rád povídá, se uchýlili třeba ke speciálním vozítkům, koním, saním, chůdám, rogalům nebo balónům. Ostatně, východoevropské země letos slaví dvacetileté výročí od pádu železné opony. K tomuto materiálu tedy můžete přistupovat nejen jako k rekapitulaci nedávnou historii, vzdání holdu hrdinům, kteří přispěli k úsvitu světa Terminátorů, ale taky jako k připomínce, že na světě existuje ještě spousta nedemokratických států jako Severní Korea, Kambodža nebo spousta afrických zemí, pro které by mohly tyhle podomácku sestavené věci posloužit jako návod, jak utéct pryč.
Nález polozapomenutého vojenského tanku nebo transportéru může znamenat, že již od začátku plánování útěku stojí paní Štěstěna na správné straně. Pak jde jen o to mít se na pozoru a věc nenápadně skrýt, zprovoznit, vylepšit, otestovat, aby jednoho dne rodinka dostala návrh jít s taťkou vyzkoušet jeho novou hračku a přitom projet přes střeženou hranici do svobodného světa. Tak to udělal v roce 1953 Václav Uhlík se svým Tankem svobody. Z původně ohořelého vraku rakouského dělostřeleckého transportéru Saurer RR-7 dokázal doma v dílně vyrobit spolehlivý, silný, neprůstřelný a vytrvalý stroj se dvěma podvozky, s nímž projel spolu se svou rodinou a přáteli tři linie hradeb ostnatých drátů směrem do Západního Německa, odkud vycestovali do USA.
Asi znáte typ sci-fi filmů z budoucnosti, kdy skoro došla ropa, města se změnila v hromady ruin, a místo koukání na TV a vysedávání ve fastfoodu jsou skupinky přeživších donuceni bojovat o vodu, jídlo a základní suroviny bizarně sestrojenými vozidly i zbraněmi. A když řekneme, že se Hollywood inspiroval ve světově unikátních obrněných vozidlech pro útěk z Československa, nikdo nemůže protestovat. V roce 1965 zkusili tři kamarádi využít kinetické energie mohutného autojeřábu Tatra 111 k překonání silničních zátarasů na česko-německé hranici. Stroj vytunili o posílený přední nárazník a vyztužení stěn kabiny, dveří a jejích čelních a bočních skel ocelovými deskami silnými 12 milimetrů. Majestátný obrněnec si sice poradil se třemi hraničními závorami, ale salva více jak tří set kulek vysílila jeho i poraněného řidiče pár metrů od německého území.
Nemáte nic než sebe, pár peněz v kapse a v hlavě žádný akční scénář útěku, který by vám zaručil titulní stránky všech západních novin. Jen za všechno na světě chcete vypadnout. Ok, spolujízda je osvědčená všude na světě a za éry železné opony ji hojně využívali hlavně Východní Němci, kteří přes Československo jezdili do Západního Německa. Proč? Protože jejich hranice byly mnohem nebezpečnější a nic na tom nezměnila ani emigrace zkrachovalýho americkýho herce Deana Reeda do Východního Německa, který byl následně hojně využíván komunistkou propagandou k líčení zvrhlostí a zločinů západních imperialistů. Kdo toho měl plný zuby, klidně si zalezl do motoru auta nebo za sedadla. Hlavní bylo, aby unikl do svobodného světa.
Dobře, tady je jednoduchý návod na výrobu domácího tanku. Připravte si: rám automobilu Wartburg 311, dva benzinové motory, dvě nápravy, pláty plechu, čtyři kola se zemědělskými pneumatikami, běžnou dvanácti voltovou baterii a dřevo na vytvoření falešného kanónu, jehož účelem je zastrašit nebo s ním nazdvihnout ostnaté dráty. Když to celé smontujete dohromady a manželku i sousedy necháváte žít v iluzi, že vyrábíte půdní frézu, dostanete se až k Olympu domácího kutilství. Vladimír Beneš na něj mohl v klidu usednout, ale oba motory mu selhaly ještě předtím, než 26. května 1970 stačil dorazit ke státní hranici. Od té doby se stal jeho stroj hrdým majetkem Státní bezpečnosti, a Beneš se musel svými zlatými českými ručičkami dostat na Západ roztažením vyzkratovaných ostnatých drátů, kde vyřídil americká občanství pro zbytek své rodiny.
Co víc můžeme říct, než že popadnout pár prken, hřebíků, vyrobit z nich štafle, položit je přes ostnaté dráty a přelézt se zdá být tak jednoduše geniální, že to v roce 1955 zvládli i dva hoši ve věku patnáct a šestnáct let.
Podvodní cesty jsou nejbezbečnější v tom smyslu, že nejste vidět a nejnebezpečnější v tom smyslu, že malá vada na vybavení z vás udělá potravu pro ryby nebo úlovek rybářů, jak se to stalo týpkovi na obrázku, který moc nevěděl o dýchání pod vodou v kombinaci s hydrostatickým tlakem. Správně, sehnat pořádný skafandr a vymyslet, jak dýchat pod vodou, byly dříve jedny z největších technických oříšků, i když přirozená hranice vodních toků se na první pohled nezdála být nepřekonatelná jako Mexický záliv pro uprchlíky z Kuby. Nejproslulejším průkopníkem potápěčství na hranici železné opony se stal už v padesátých letech Karel Brabec přezdívaný Král Dunaje, který přeplaval z Bratislavy do Rakouska a zpátky celkem dvacetkrát, než ho zatkla komunistická policie a po mučení ho poslala na pár let za katr.
