film

ROZHOVOR S MLADIČKOU PORNOHVĚZDOU

21/10/2011

TEXT: INGRID KESA

ja31

I přesto, že si myslím, že je porno hnusné, nemůžu přestat číst twitter a blog Jessie Andrewsové. Prostě se zdá být tak normální, že to snad ani není pravda. Když čtete o tom, co měla k snídani a jak šla nakupovat, skoro zapomenete na to, že jste viděli video, kde ji pořádně naložej a přitom škrtěj a ona u toho pláče. Sešli jsme se s devatenáctiletou porno hvězdou, která je i celebritou sociálních sítí, abychom se jít zeptali na pár zajímavostí.

Vice: Ahoj Jessie! Na začátek se tě musím zeptat na tvé jméno, je to jistě pseudonym. Kde se vzal?
Jessie Andrews: Jessie byl pes mojí matky a Andrews byla ulice, kterou jsem projížděla, když jsem si svůj pseudonym vybírala.

Do porno-průmyslu jsi skočila, když ti bylo 18. Jak k tomu došlo?
Moje kamarádka byla v jednom filmu a řekla mi, kolik peněz si vydělala za to, že ukázala prsa. Okamžitě mě to zaujalo, protože jsem si představila ty peníze. Nebojím se toho, co si o mně lidé myslí. Nikdy jsem nebrala drogy, jsem alergická na alkohol, takže mi bylo jasné, že v tomhle průmyslu budu úspěšná.

Nezkusila jsi nikdy ani trávu?
Ne.

To tě musej tvoji rodiče zbožňovat. Vědí vůbec, čím se živíš?
Jasně. Celá rodina to ví.

A nevadí jim to?
Řekli mi, že mě budou milovat, ať se stane cokoliv. Chtějí jen, abych si dávala pozor a abych byla šťastná.

To je hezký, ale nemáš strach třeba z toho, že by si tvůj tatínek mohl napsat do Googlu tvoje jméno a najít si… řekněme tvoji práci?
Díky Bohu, že neumí ani použít mail. Nebudu jim lhát, to by bylo divný.

Pojďme si povídat o práci. Je natáčení porna jednodušší nebo těžší, než se zdá?
Je to rozhodně těžší. Chlapi mají dvě práce: musí jim pořádně stát a stříkat na rozkaz. Já toho mám mnohem víc. Šukám ty chlapy v jakékoli pozici a on se přitom nemusí pohnout. Musím mít hodně slin, být vášnivá, mluvit do kamery, musím vědět jak pobavit, nesmím mít tetování, musím být přirozená, osobitá, vědět jak pózovat – tak to jsou snad všechny vlastnosti, které k tomu potřebuješ. Jsem v tomhle průmyslu kvůli sexu a kvůli tomu, abych si vydělala prachy.

Co je nejhorší a nejlepší na tvé práci?
To nejlepší je, že se můžu do kohokoliv zakoukat. Můžu je šukat a nikdy s nimi nemít žádný vztah. Cítím se jako mužská děvka! Nejhorší je, že si nemůžu vzít dovolenou, protože musím být připravená kdykoli pracovat.

Našla sis v práci hodně přátel?
Mám pár dobrých přátel v agentuře, Spiegler Girls, ale normálně nikam s lidmi z práce nechodím. Díky tomu se držím nohama na zemi.

Co si o tvé práci myslí přátelé, kteří nedělají porno?
Nejsem si jistá. Chovají se ke mně stejně jako k ostatním.

Co tvoje nejlepší kamarádka? Jaká je a co spolu děláte?
Moje nejlepší kamarádka žije v Miami. Já sama tam žila 18 let. Jmenuje se Viviana, a když ji navštívím, jdeme tancovat, koukneme na film, sníme hodně španělského jídla, kecáme o všem možném – jsme prostě svoji. Je hezké mít někoho, kdo ví, na co myslíte už předtím, než to řeknete.

Jsi moc hezká a zdá se, že jsi sebejistá. Myslíš si, že tím ostatní dívky zastrašuješ?
Jo! Je to divné, protože si nemyslím, že jsem tak hezká. Možná, že to co mě činí atraktivní, jsou moje vlastnosti.

Někdy se mi fakt nechce do práce. Pro tebe to musí být docela výzva, když se necítíš na 100% a musíš se tvářit, že se ti fakt líbí, že tě šukaj.
Nikdy jsem nechyběla na natáčení a vždycky přijdu v čas. Pokud neumřu, vždycky budu mít svůj pracovní obličej ať se děje co se děje.

Není to divný mít sex s někým, kdo je o hodně starší než ty?
Mně je 19, takže by bylo nelegální mít sex s někým, kdo je o hodně mladší než já.

Je těžké udělat se, když máš sex s normálním klukem a ne s lidma z branže, kteří se tím jen živí?
Je to těžké, ale pokud mám někoho opravdu ráda, sex je stejně skvělej.

Musíš mít hromadu kluků, kteří tě naháněj. Co chceš, aby takovej kluk měl?
Ani omylem Jose, na to nebudu odpovídat! V reálném životě jsem se nikdy nezamilovala. Vždycky jsem se ptala mamky, proč se klukům nelíbím a ona mi řekla, že se mě jen styděj. Mám příliš mnoho zásad, než abych se na kluka jen podívala.

Ty ses nikdy nezabouchla?
Přála bych si, aby jo. Masturbace by pak byla mnohem jednodušší.

Myslíš, že můžeš mít kluka, když jsi pornohvězda?
Myslím, že je to možné. Dokonce i manželství je možné, ale jsem si jistá, že je to moc těžké.

Chceš mít někdy děti?
Ani ne.

Jaký je tvůj obyčejný den?
Vstanu, tweetnu „dobré ráno“, pak popřemýšlím, co bych chtěla ten den dělat, když nenatáčím, udělám pár fotek a dám je na net, dojdu si do Starbucksu, znovu se vyfotím a zase to dám na net, tweetnu, že jdu na jídlo, vyfotím se, jdu do obchoďáku, sedím na sociálních sítích, dělám na nějaké hudbě, najím se, jdu do sprchy, vyfotím se a tweetnu, že jdu spát.

Paříš vůbec někdy?
Ani ne. Jsem ráda doma. Jsem ztracenej případ.

Jak se vypořádáváš s tím, když se cítíš osamělá nebo jsi smutná?
Myslím si, že mě nikdy nikdo neviděl naštvanou nebo smutnou. Jsem maximálně pozitivní – některé věci prostě ignoruju. A nikdy nejsem osamělá, protože mám internet.

Už jsi někdy políbila jinou holku před pornem?
To si kuř! To byla jediná věc, která na střední fungovala na kluky.

Jaká byla ztráta panictví?
Jako stereotypní středoškolský sexuální příběh.

Co si myslíš o umělých kozách?
Mám ráda svoje prsa a jsem za ně vděčná, ale možná, že za hooodně dlouho si nějaká nová prsa pořídím.

Jakou radu bys dala dívkám svého věku, aby se cítily dobře ve své kůži?
Jste pořád mladé a vaše tělo se bude ještě vyvíjet, jak budete stárnout. Mrkněte na mě, moje prsa rostou každým dnem, můj podkožní dětský tuk se rozpadá. Zajímalo by mě, jak budu vypadat za týden.

Hádám, že budeš pořád vypadat skvěle. Mimochodem, tvůj novej film, Portrait Of A Call Girl, mě dostal svým příběhem a hlavně se mi moc líbil začátek s citátem Jeana Paula Sartra, ten byl fakt nečekanej. Jaké bylo natáčení?
Bylo to úžasné. Všichni od společnosti Elegant Angel, od režiséra po maskérky až k recepčním, jsou hrozně milí, úžasní lidé. Je to moje oblíbená společnost, takže natáčení tohohle filmu pro mě bylo potěšením i poctou. Pláču v něm, protože jsem rozbila zrcadlo. Zmlátila jsem se v něm, jela plnou rychlostí do pouště a zase brečela. Ten film mě vážně posunul dál v mých hereckých schopnostech a jsem na to pyšná.

Opravdu se nerada dívám na porno. Jednou jsem šla s kamarádem k jinýmu klukovi domů a on nám pustil film Edwardovo honění, takže jsme se vypařili. Je nějakej film, který bys mi mohla doporučit? Třeba něco s dobrou zápletkou nebo pěknou filmařinou?
Portrait of a Call Girl, samozřejmě. Digital Playground dělá hodně originálních, kvalitních filmů. New Sensations má romantické linky a určitě by se ti líbili parodie… kdo by nechtěl vidět Simpsonovi v pornu?

ja5

FOTOŽUMPA #7: HANNAŽIN POZDRAV Z VARŮ

13/07/2011

VŠECHNO VYFOTILA: HANNAH

Dost bylo halušek.

Karlovy Vary <3 <3 <3

Tematické dlaždičky v kině Čas

Nechtěla bych.

Smůla týdne.

Celebky čekají na audiny.

Plastové květiny, zřejmě z Chebu, v Becheru u stolu pro Johna? TRAPAS!

Ehm.

Bez komentáře.

Pro milovníky.

NA KAFE S DAVIDEM LYNCHEM

12/05/2011

TEXT: PAVEL ČEJKA

600full-david-lynch

Nejnovější film Davida Lynche není žádný těžce pochopitelný celovečerák, ale ještě nepochopitelnější reklama na kafe, které se jmenuje David Lynch. Mistr divnosti a prazvláštních lidských zvyků si tentokrát vystačí s prsty a hlavou barbíny a cukroušským monologem. A to někde v šatně pár minut předtím než vyleze před křicící dav a začne rozdávat autogramy. Americká krása v plné kráse. Mimochodem, tenhle kousek je nahraný na Lynchově Vimeo účtu.

David Lynch Signature Cup Coffee from David Lynch on Vimeo.

FOKKEN ASSYZ: HARMONY KORINE & DIE ANTWOORD

22/03/2011

Harmony Korine se spojil s hvězdnými Die Antwoord a natočil šestnáctiminutový film Umshini Wam, který by se měl dneska stát výplní času pro každýho, kdo není (nebo nechodí s) rich bitch. Děj je zasazen do okraje společnosti kdesi na prahu civilizace, kde Ninja a Yo Landi z Die Antwoord ztělesňují gangstery na vozíčku. Kromě kolování obřích jointů a výhružek jde vlastně o pohádku o lásce a zápas o přežití. Beaty dodal, jak jinak, DJ Hi-tek.

A tady je pár fotek od Rachel Korine:

1915748-r2-025-112

dieantwoordpress0081-550x363

dieantwoordpress0005-550x366

Cassetteboy vs. Harry Potter

23/11/2010

Poslední díl Harryho Pottera vydělává stamiliony dolarů a mainstreamová média na něj pějí ódy, což ale rozhodně neznamená, že se jedná o dobrý film. Pokud vás tahle naředěná nuda opravdu baví, upřímně vás litujem a doporučujem vám tohle video, ve kterým dostanete všechno důležitý z dosavadních filmů ve dvou minutách (pokud se na Pottera díváte z určitých perverzních důvodů).

FAMU Fest 2010 a závěrečná afterparty v Roxy

11/11/2010

Dneska začal FAMU Fest. V NoD ho stylově otvíral Štěpán Vodrážka, se kterým jsme dělali rozhovor kvůli jeho filmu The Deal a v Bio Oku zase Monika Midraková se snímkem Posedenie. Takže už žádný Divadlo Archa. Jo a závěrečná párty bude v Roxy a bude to velký.

Každý rok jinak a vlastně pořád stejně. Sice to nedává smysl, ale tak nějak to přesně je. Tuna nových filmů mladých nadšenců z FAMU, nějaká ta svěžest, snaha o jiný pohled, vtip a kreativita. A taky zábava, kterou zaručí více než čtyři desítky filmů denně. Ještě předtím než v neděli proběhne závěrečný vyhlášení nejlepších kinematografických počinů, bude se v Roxy konat solidní mejdan.

Program si vzala na starost banda kolem projektu Recyclit, která tady před nějakým tím časem přivezla např. Dat Politics, The Whip nebo Danečka Deacona, kterýho tady snad teď pár let neuvidíme. V sobotu se v Roxy ukážou dánský WhoMadeWho, který hráli na všech cooool zahraničních festivalech, co vás napadnou a jejich kombinace rocku a taneční hudby má rozhodně něco do sebe. Tyhle pány doplní autoKratz, co vydávají na Kitsuné, Teenage Bad Girl, co kámošej s Vitalicem a nebo 1A2V1, co nosí barevný oblečení.

FAMU Fest

11.11.2010 - 14.11.2010

Bio Oko, NoD

Famu Fest Afterparty

13.11.2010, Roxy

WhoMadeWho, autoKratz, Teenage Bad Girl, 1A2V1, Popper-C

POCTA STUDIU PIRROMOUNT

31/05/2010

TEXT: MARTIN KADEŘÁBEK

České publikum oceňuje kvalitní filmový humor. Svůj vytříbený cit pro skutečné perly komediálního žánru prokazovalo v minulosti opakovaně, ať už se jednalo o vřelé přijetí Troškovy zemědělské trilogie, popularitu košilatých, pisoárovým humorem hýřících bavorských komedií typu Tří Švédek v Tyrolích (Drei Schwedinnen in Oberbayern, 1977), vavříny, které v tuzemských kinech sklízela italská Bláznivá komedie (Le Comiche, 1990) prodchnutá jadrným humorem dvojice Villaggio-Pozzetto, úspěšné uvedení některých filmů Johna Waterse, krále nevkusu, do naší filmové distribuce, nebo zašlá sláva takových artefaktů z éry videopůjčoven, jako je obhroublá vědeckofantastická taškařice Flesh Gordon 2 (Flesh Gordon meets the Cosmic Cheerleaders, 1989). Český divák zkrátka dokázal vždy poznat to dobré, co světová pokladnice filmové zábavy nabízela.

O to překvapivější je, že český filmový labužník dosud nebyl obeznámen s tvorbou legendárního amerického humoristy, umělce filmového plátna a průkopníka zemité legrace, jehož jméno vtisklo podobu produkční společnosti Pirromount. Tímto umělcem není nikdo jiný než Mark Pirro.

Představit veličinu jménem Mark Pirro lze stručně, neboť tento mistrný vypravěč neuctivých anekdot zůstává jedním ze skromných velikánů, kteří nemají potřebu své úspěchy vystavovat na odiv, a za něž výmluvně hovoří pouze životní dílo. Charakteristická skromnost tohoto brilantního tvůrce se projevuje také v rozpočtech projektů studia Pirromount, které zpravidla nepřesahují výši několika desítek tisíc dolarů, a to díky využití osmimilimetrového filmu a digitálního videa.

K samotnému odkazu společnosti Pirromount je pak nejlepší přistoupit v obráceném časovém pořádku. Zatím posledním počinem z dílny mistra humoru je osobité převyprávění biblických příběhů, dokončené v roce 2009 pod názvem The God Complex. Tato rozverná, na digitální video natočená hříčka, ve které Hospodin v podobě plešatého obtloustlého strýčka zažívá sérii komických trapasů, včetně zpackaného obětování Abrahámova syna nebo soudní tahanice, ve kterou vyústí Hospodinovo špásování s Pannou Marií, bezpochyby vžene slzy smíchu do očí radikálních křesťanských aktivistů po celém světě.

Posuneme-li se o šest let let nazpět, dospějeme k předposlednímu projektu společnosti Pirromount, nazvanému Rectuma. Tato parafráze klasických japonských vědeckofantastických filmů přivádí na scénu gigantické monstrum typu Rodana nebo Mothry, s tím rozdílem, že v neotřelé vizi Marka Pirra není civilizace ohrožena obřím plazem nebo můrou, nýbrž samostatně se pohybující lidskou zadnicí astronomických rozměrů. Ačkoliv před tvůrcem stál v případě parodického snímku Rectuma nelehký úkol, především v oblasti speciálních efektů, jimiž by bylo možné při zachování minimálního rozpočtu uvést v život pár gigantických hýždí, šampion nezávislé komedie se této výzvě postavil čelem a překonal její úskalí s uměleckou bravurou a ctí. Vizuální zpracování monstrozní zadnice působí díky primitivním digitálním efektům zcela dětinsky, ovšem vzhledem k tomu, že přítomnost obří hrozby zvané Rectuma je pouze prostředkem, jak v omezeném časovém limitu zhruba devadesáti minut nabídnout obecenstvu co největší množství vtipů a narážek na hýždě, půlky, zadnice, plynatost, předpisové používání toaletního papíru a proktologii obecně, rozehrává se na plátně (respektive televizní obrazovce) festival ryzího konverzačního humoru. Řada komických dialogů, které Rectuma nabízí, překvapuje svou literární rafinovaností, jako například kompliment složený při jisté příležitosti hlavnímu hrdinovi celého dramatu: „If your ass were a hotel, it would be five stars.” Hovoříme-li o hlavním hrdinovi snímku Rectuma, je zapotřebí si uvědomit, že na “pozadí” proktologické frašky se nachází hluboce lidský příběh muže jménem Waldo Williams, zaměstnance pošty, který je během dovolené v Mexiku znásilněn nebezpečným druhem skokana a po návratu do vlasti zakouší nečekané zdravotní komplikace, způsobené rapidně se zvětšující prostatou. V naději na záchranu z této zdánlivě bezvýchodné situace se Waldo podrobí léčbě plutoniem, avšak vysoká dávka radiace způsobí nežádoucí reakci, díky níž zadnice pacienta začíná žít vlastním životem, a co je horší- začíná nekontrolovatelně růst. Obraz hýždí, zdánlivě všední výjev, se tak v podání studia Pirromount stává tou nejhrozivější a zároveň nejsměšnější věcí na světě.

Pozornost komediálního génia, jímž Mark Pirro bezpochyby je, se však neupírá pouze ke spodním partiím lidského těla, které bývají zpravidla zahaleny rouškou tajemství, stejně jako kalhotami. Důkaz o všestrannosti imaginace, jíž je Pirro obdařen, poskytuje snímek Curse of the Queerwolf z roku 1988, natočený kompletně na osmimilimetrový film. Toto humorné přepracování tradičního mýtu o vlkodlacích, tedy lykantropech, přináší nečekaně působivý společenský komentář na téma homofobie, v němž hlavní hrdina, Lawrence Smalbut, původně typický šovinista, pociťuje následky osudového kousnutí obávanou mýtickou bytostí, dickantropem. Za každého úplňku se Lawrence mění v cukrouše, nanáší šminky a podléhá nezvladatelné potřebě parádit se. Jinými slovy, mění se ve formu života známou jako homodlak (Queerwolf).

Jiné ožehavé téma, konflikt nudistické kultury a radikálních křesťanských organizací, zpracovává Mark Pirro ve fantastickém muzikálu nazvaném Nudist Colony of the Dead z roku 1991, rovněž natočeném na osmimilimetrový film. V tomto příběhu boje proti větrným mlýnům je skupina nudistů obývajících kolonii Sunny Buttocks utiskována místní kongregací náboženských horlivců. Ve chvíli, kdy zaujatý soudce (Judge Rhinehole) na popud ochránců mravnosti vykáže mírumilovné naháče z pozemku pronajatého od města, rozhořčení nudisté se rozhodnou, raději, než aby snášeli ústrky oblečené většiny, spáchat kolektivní sebevraždu. Příznivci naturismu těsně před smrtí uzavřou dohodu, v níž přísahají pomstu milovníkům Bible, a svou hrozbu skutečně splní- navzdory postupujícímu tělesnému rozkladu. Nudist Colony of the Dead nabízí kromě chytlavých melodií, břitkých textů, desítek úmyslně zkomolených biblických citátů, bonmotu komentujícího vztah Ježíše k hemoroidům nebo přestárlé dámy holdující nudismu také závažný společenský podtext ve formě neúspěšné převýchovy problémové křesťanské mládeže.

Jak lze vidět, tematická šíře a kreativní potenciál Pirromountu, jedné z posledních bašt skutečně nezávislého filmu, dovolují zakladateli tohoto skromného komediálního impéria vytvářet snímky poskytující plnohodnotnou zábavu. Tento řízný, úzkoprsou opatrností mamutích studií nepoznamenaný humor se neleká jak štiplavých celospolečenských komentářů, tak osobních, privátních témat, jejichž smělé zpracování usiluje o pravdivé vystižení obecné situace člověka.

Na závěr zbývá jediná otázka. V době, kdy jsou na český trh s dvd uváděny tituly sporné umělecké kvality jako Doktor Živago nebo Benji 2, není konečně načase poskytnout prostor také nezávislé zábavě vyššího řádu?

ELIŠKA NENÍ GAY

14/04/2010

TEXT: TOMÁŠ ZILVAR
FOTO: RADEQ BROUSIL

Být filmovým hercem, to chce odvahu. Všichni vás budou okukovat, ukazovat si na vás a vytahovat různý pikantnosti. Dobrej cíl pro debaty u pásu. A pokud s váma nebude něco, jak má správně být, tak dostanete pořádně pokouřit. Nedej bože, abyste byl jeden z hodně unikátních případů. Jako David. Chce hrát ve velkejch filmech a já bych si tipnul, že i bude. Zatím jen studuje a na svoji první větší roli čeká. A když ji nedostane tady u nás v Čimelicích a okolí, tak určitě ve světě. Má totiž nádech zvláštnosti. Odlišnosti, se kterou je naprosto vyrovnanej a rozhodnutej ukázat tak, jak je.

Vice: Kdo jsi?
David Garsy: Jmenuju se David Garsy, je mi 23 let, pocházím ze Ždáru nad Sázavou. Přistěhoval jsem se sem do Prahy za účelem vystudovat hereckou školu. A jsem transsexuál. Prošel jsem přeměnou z ženy na muže.

A jak ses jmenoval předtím?
Eliška Zelníčková. Ale teď jsme si to změnil na Garsy, protože když si měníš jméno, tak si buď dáš za své jméno „ů”, takže bych byl Zelníčků, nebo si vybereš nějaký cizí jméno, který se neskloňuje. Jinak ti to nedovolí. Podobně je to i s prvním jménem. Jednu dobu máš úplně neutrální jméno, než projdeš první operací. To jsou takový jako Saša, Nikol atd… a jakmile projdeš tou operací, tak si to jméno ustálíš.

Kdy jsi začal pociťovat, že něco není v pohodě?
To, víš, úplně od mala. Narodíš se s tím. Víš, kdo jsi, ale vlastně taky nevíš, protože lidi s tebou jednají jako s někým jiným. Máš ženský tělo, ale v hlavě jsi kluk. I kdybys to ze začátku nevěděl, tak ti to dochází, protože máš takový myšlenky. Například nesnášíš holčičí věci, nesnášíš šaty, nenávidíš všechno, co je zásadně spojené s holčičíma věcma. Navíc já měl ještě staršího bráchu a tím to bylo ještě umocněný a kvůli tomu si toho taky možná nikdo ani nevšim. To prostě není něco, co by bylo vidět. Celou dobu nevíš, co se děje, dokud ti to někdo nevysvětlí, pak to teprve pochopíš. Žiješ jakoby v jiném světě.

Homosexualita má svoje dějiny, ale co si lidi v minulosti počali s transsexualitou?
V podstatě nikdo neví, kdy to začalo. První zmínky o transsexualismu jsou ze středověku. Například Johanka z Arku se chovala a oblékala jako muž. Nebo třeba Bakchus byl zobrazován v ženských šatech atd… Ale nevím, jak se s tím v minulosti vyrovnávali. Celkově je to i v téhle době těžký, než se člověk dostane k informacím o tom, co se v jeho nitru děje. Já to třeba najisto zjistil v deváté třídě. Náhodou. Při rodinný výchově nám pouštěli nějaký video, že někdo v Anglii nebo v Americe se nechal přeoperovat.

Já osobně si absolutně nedokážu představit, co se v tobě dělo nebo stále děje. Ale představ si, že bych tě tady nařkl z toho, že to, co sis nechal udělat, je jenom výdobytek společnosti? Že jsi to udělal jenom proto, že je to možný, a vymyslel sis to jenom, abys byl zajímavej.
To by asi moc nešlo, protože než se dostaneš na operaci, tak musíš projít strašnou spoustou psychologických vyšetření. Musíš na psychiatrii, zda nejsi blázen, a chodíš za sexuoložkou, která zjišťuje, jestli je pravda, co říkáš. A ta samotná přeměna má několik fází. Začíná to tím, že to řekneš, a pak přichází real life experience, což je období, kdy si ustálíš nějaké to neutrální jméno a všichni v tvém okolí tě musí začít oslovovat tím jménem. A ty sám musíš začít vystupovat jako pohlaví, kterým se cítíš být. Musíš se tak oblékat a chovat, a když se tím vším probojuješ, tak potom začneš dostávat hormony. A závěrem tady toho je, že přijdeš před komisi, která je dvakrát do roka. A ta komise si projede všechny záznamy, postupy, jak ses choval atd… a pak schválí, jestli můžeš vůbec na tu operaci nebo ne. Je to prostě příšerně dlouhá cesta…

Dřív se s tím nedalo nic dělat. Lidé se s tím museli naučit žít. Ale teď se z tvého problému stala léčitelná diagnóza. Co kdybych ti ale řekl, vykašli se na to a začni s tím žít, jako lidi dřív. Co bys dělal?
To bych se asi zabil.

A myslíš si, že to dřív lidi dělali? Že je to hnalo k sebevraždě?
Určitě jo.

Můžeš mi popsat nějaký tvoje pocity na začátku?
Představ si: víš, že seš Tomáš, ale od mala s tebou lidé jednají úplně jinak. Chovají se k tobě jako k Lence, kterou znají od mala, ale ty víš, že oni mluví na úplně jiného člověka, který v tobě není. A ty nemáš možnost jim ukázat, co se uvnitř tebe děje. Nedokážeš jim to vysvětlit. Ty seš prostě Tomáš a máš ženský tělo. Nechápeš to. Člověka to prostě psychicky dupe… Trpíš za jakýchkoli okolností. Jdeš do bazénu a musíš mít dvoudílný plavky, který nenávidíš… Pak se ti začne měnit tělo a to nejhorší. Procházení pubertou je psycho. Normální lidi to taky těžko snášejí, mají hormonální výkyvy. Když ale víš, že se ti mění tělo a musíš na to koukat, tak se nenávidíš. Nenávidíš svoje tělo.

Takže abych si to přeložil. Uvnitř člověka je nějaká duše, která je oblečená do špatného těla. Máš ho od narození a potřeboval ses převléknout do toho správného těla, správných šatů.
Asi tak… Necítíš se uvnitř pohodlně.

Kdy jsi podstoupil první operaci?
Celý ten proces je rozdělen na několik operací. Nejdřív ti musejí odejmout prsní žlázy, potom ženský orgány a až potom ti vytvarují penis. Já měl první operaci v osmnácti, kdy mi vzali prsní žlázy a ženský orgány. Teprve až po dalších dvou letech jsem mohl jít na operaci, kdy mi vyčarovali penis.

A měl jsi předtím nějaký sexuální život? Myslím jako holka.
Jako holka ne. Zkoušel jsem to v pubertě na střední. Nikdo tehdy nic nevěděl, tak jsem si říkal, že to vyzkouším. Myslel jsem si, že to třeba nebude takový problém, i když jsem byl spíš takový klučičí typ. No prostě jsem to zkusil a našel si kluka. Byli jsme spolu asi měsíc nebo spíš dva týdny. Po první puse jsem se cítil jako gay. Ale přitom nejseš gay, ostatním to přišlo úplně normální, byli šťastní, že si někoho našli. Prostě to nešlo. A potom mě to dohnalo a já věděl, že něco prostě přes koleno nezlomíš.

Já ti vlastně ani nepoděkoval, že ses se mnou sešel. V mých očích jsi fakt odvážnej. Máš v sobě nutkání veřejně se přiznávat, kdo jsi?
Chci, aby o tom lidé věděli víc. Aby to díky mně konečně začalo lidi zajímat, protože případů jako já je vážně velký množství a někteří si to ani neuvědomují…

Ty jsi měl před tím uvědoměním obrovský problém.
Ohromně mě to deptalo. Nevěděl jsem, co vůbec s životem. Když jsem byl malej, tak jsem si představoval, že se jednou ráno probudím a budu ve svém vlastním, v tom správném těle. Taky jsem přemýšlel, že odjedu do Ameriky a nechám si to udělat tam a vrátím se normální, ale došlo mi, že to asi moc nepůjde. Ty vlastně ani moc nežiješ. Spíš jenom přežíváš. Každý s tebou komunikuje úplně jinak, než by měl. A tobě se navíc líbí holky a ty jim to prostě nemůžeš dát najevo, nemůžeš jim to říct… nemůžeš fungovat jako normální člověk.

Jak ses cítil během celé té proměny? Když ti přibyly mužské orgány, hormony atd… Cítíš se teď normálně? A co penis, funguje ti normálně jako chlapovi?
S tím penisem je to zvláštní. Člověk má na zádech určitý sval, který jako jediný dorůstá a navíc má motorický nerv. Oni část toho svalu vezmou a našijou ti ho do vnitřní strany stehna. Potom chodíš na fyzioterapie, kde vlastně postupujou, jako kdybys to měl ochrnutý. Elektrošokama ti ten nerv proberou. Celé to funguje tak, že se naučíš ten sval zatínat stejně, jako když zatínáš biceps. Prostě zatneš a valíš (smích).

Takže ten nerv je důležitej pro to, aby ti fungoval a stál. Ale co orgasmus? Dosáhneš orgasmu?
Máš jinej orgasmus. Ženskej.

Takže ty jsi obětoval možnost mít děti…
…abych mohl žít.

A proč myslíš, že se ti tohle stalo? Přemýšlel jsi o tom? Tvůj život nabral úplně jinej kurz. Nemůžeš zvolit rodinnej život.
To klidně můžeš. Věda je tak dokonalá, že můžeš uvažovat o umělém oplodnění. A máš možnost nechat si vpravit do jiné ženy svoje vajíčko. To je možnost.

Věříš?
Věřím v to, že smrtí nic nekončí.

Takže snad budeš věřit, že se ti to nestalo náhodou. Dokázal bys nějak vysvětlit, co to mělo pro tvůj život znamenat?
Pro mě to byla hlavně výzva. Já jsem zažil hrozně moc věcí a jsem za to na jednu stranu rád. Těch osmnáct let žiješ vlastně před svým vlastním životem, který tě teprve čeká. Máš jeden sen, a to je přeměna. A když se ti ten sen splní, začínáš tím úplně nový život a do něj si neseš zkušenosti z toho předešlého, který je pro tebe uzavřený. Je to trochu jako bonus, protože máš úplně jiný myšlenky.

Lidi se ti teď musí rozdělovat na dvě části. Ti, kteří si tě pamatují jako Elišku, a ti, kteří o tom vůbec nic nevědí. Pro mě seš v tuhle chvíli jako kluk. Já si nedokážu představit, že jsi byl kdysi holka.
Tak to je škoda. Byl jsem pěkná holka (smích).

Poznají to někdy lidi? Třeba mně na tobě připadají ženské snad jenom oči.
Jo ty mám po mámě. Kdybych nebral ty hormony, tak bych byl asi pořád ženská. Ale lidi vyloženě nepoznaj, že jsem byl ženská. Kdybych se svlíkl, tak to asi poznaj, protože je tam trochu něco jinak, ale takhle ne, protože jsem do toho šel vážně brzy. Lidi častokrát začnou řešit a pociťovat sexuální identitu až kolem dvaceti. A když je ve směru z chlapa na ženskou, tak se k tomu dostanou až tak kolem čtyřiceti a to je o mnoho horší. To už je opravdu hodně znát. Já jsem to vzal hodně od mlada a neměl takový problémy, ženský hormon se nahradil mužským a tělo se víceméně přizpůsobilo.

Studuješ herectví a chceš jít nahoru. Logický vyústění, že jo?
Asi jo.

Jaký typ rolí třeba očekáváš? Každej režisér bude totiž znát tvoji minulost. A jsi spíš filmovej, nebo divadelní?
Filmovej. Divadelní není špatný, ale já tíhnu k filmu. Ale role, to ti teď přesně nepovím. Určitě radši nějaký složitější. Ne stylem Snowborďáci, ale radši ty, kde člověk nějak psychicky bojuje, protože tam jsou ty stavy dvou světů. Jednoduše Psychárny. Myslím si, že bych se do toho dokázal dobře vžít.

Jaký je tvůj oblíbený film?
Filmy režiséra Tima Burtona. Mám rád filmy s Johnnym Deppem a Vykoupení z věznice Shawshank. A z českých věcí Příběh obyčejného šílenství a třeba Václav. Hlavně Trojana a Rodena a Holubovou.

Kontakt na Davida/booking:
email - garcy.david@gmail.com nebo tel.603 563 413.

SPIKE JONZE - ROZHOVOR

12/04/2010

INTERVIEW: SHANE SMITH, PREKLAD: IVA SÝKOROVÁ
FOTOGRAFIE: TERRY RICHARDSON

Posledných päť rokov, odkedy sa so Spikeom Jonezom poznáme, nebolo chvíle, kedy by nepracoval na filmovej adaptácii detskej knižky od Mauricea Sendaka Max a príšerky. Pre Spikea to bola život zožierajúca, dušu spytujúca cesta dlhým dňom do hlbokej noci, pol desaťročia trvajúce ťaženie spraviť tento film podľa jeho špecifickej vízie. Bolo veľmi inšpirujúce vidieť film rásť a vyvíjať sa a teraz sú Max a príšerky, ako krásne malé bábo blížiace sa k okraju pôrodných ciest, pripravené vyrútiť sa von do sveta. Nie sú ako žiadny iný film, ktorý sme doteraz videli a preto sa nemôžme dočkať, ako naň bude bežné filmové publikum reagovať.

Zakladateľ Vice, Shane Smith, bol toto leto navštíviť Spikea v Londýne, kde Jonze práve na Maxovi a príšerkach dokončil vizuálne efekty. Shane bol na ceste do Afriky, kde mal natáčať pre VBS.TV a tackal sa z nasadených gigantických dávok liekov proti malárii. Predtým ako sa so Spikeom stretol, navštívil súkromné premietanie Maxa a príšerok. Hneď potom sa premožený emóciami ponáhľal vyplakať do Spikeovho náručia. Neskôr si sadli v Shaneovej hotelovej izbe a porozprávali sa o Spikeovom novom filme, živote a láske.

Vice: Práve som videl tvoj nový film. Volá sa Max a príšerky…
Spike Jonze: Hej… (smiech)

Evidentne som tú knihu ako decko čítal, pamätal som si všetky postavy, hlavne Maxa. Ale na niektoré podrobnosti si nespomínam. Aj v knihe sa napríklad plaví na loďke?
Hej. Všetky základné veci sú prevzaté z knihy. Ale pre mňa bolo najdôležitejšie zachytiť dušu a atmosféru knihy. Aspoň tak, ako sa javila mne…

Tiež si ju čítal, keď si bol malý?
No jasné, určite.

A patrila medzi tvoje obľúbené?
Samozrejme.

Rozmýšľal si dlho nad jej sfilmovaním?
Nie, pretože to bola jedna z vecí, ktoré som miloval a na ktoré som nechcel siahať. Nevedel som, čím by som ju ozvláštnil tak, aby som ju nepokazil. Ale za posledných 14 rokov som sa spoznal a stretával s Mauriceom Sendakom a občas sme sa o tom rozprávali. Pýtal sa ma, či by som to nechcel spraviť a ja som to zvažoval a rozmýšľal nad…

Počkať, počkať. Takže to on sa ťa spýtal, či to nechceš spraviť?
Snažil sa to prerobiť do filmu už viac ako 20 rokov.

Nevieš, kto iný to mohol robiť?
Neviem kto mal k tomu fakt blízko, ale rozprával o tom s množstvom rôznych ľudí.

Muselo byť skvelé, že ťa o to osobne požiadal.
Hej. Teda, zbožňujem ho a zbožňujem jeho knihy. A pretože ich mám tak rád už odmalička-V nočnej kuchyni a Maxa a príšerky a Pierra a knižnicu v orechovej škrupinke - tie predstavy sú také…

Zakorenené?
Presne. Keď máte niečo radi už v tom veku, budete to mať radi úprimne, pretože tie predstavy sú niekde hlboko vo vás. Ako rastiete, rastiete okolo nich a stále viac a viac sa do nich ponárate.

Niekedy ma rozčuľuje, keď niekto spraví remake môjho obľúbeného filmu alebo vezme skvelú knihu a sfilmuje ju. Ohromne riskuje, že originálnu verziu dezinterpretuje. Toho si sa nebál? Pretože: „Wow, to je hrozná zodpovednosť sfilmovať najmilovanejšiu detskú knižku všetkých čias.”?
Jednoznačne. Nielen že som ju nechcel pokaziť iným ľuďom, ale nechcel som ju pokaziť ani sám sebe. Takže som to najprv vôbec nechcel robiť, pretože som nevedel ako.

A potom ti jedného dňa zaplo?
No, myslím, že to bolo asi tretí raz, čo sme o tom s Mauriceom hovorili. Poslal mi scenár, koncept scenáru…

Takže to napísal on?
Nie, Maurice to sám nepísal. Za tie roky pracoval s rôznymi autormi a režisérmi a skúšal viacero verzií. Prečítal som si jeden z konceptov a nebol zlý. Ale napadlo mi, čo by z toho mohlo byť a to ma nakoplo. Bol to úplne jednoduchý nápad, náladu prevziať z knihy a rozvinúť kto sú Max a príšerky. A moja predstava bola, že príšerky sú divoké emócie. Bolo to úplne jednoduché, ale stačilo to na to, aby som chcel túto predstavu rozvíjať a pritom stále zostal verný knihe. Myslím, že pre decko, teda aspoň pre mňa, boli divoké emócie asi najstrašidelnejšie.

Ako bezdôvodné vyšilovanie, keď začínaš byť hysterický?
Presne. Možno by som to vtedy tak neanalyzoval, ale myslím si, že v detstve môžu byť divoké emócie, tvoje aj tie ľudí okolo teba, veľmi mätúce a dezorientujúce.

Takže najprijateľnejšou interpretáciou Maxa a príšeriek je to, že je o detských emóciách a ich kontrole alebo nedostatku kontroly nad nimi.
Keď som scenár čítal, zrazu som mal pocit, že keď budem s touto myšlienkou písať o našich divokých emóciách, to kam sa môžem dostať, bude neohraničené. Proste sa to zdalo úplne otvorené.

Dal si do toho aj niečo z tvojho detstva? Je v Maxovi trocha teba?
Áno, určite. Myslím, že aj vo veciach, ktoré som robil inokedy, je niečo zo mňa. Dokonca aj vo filmoch, ktoré som natočil s Charliem (Kaufmanom), asi aj v tých som. Ale áno, v tomto asi vo väčšej miere.

Tento scenár si napísal s Daveom Eggersom. Ako dlho vám to trvalo?
Sám som na ňom pracoval asi šesť mesiacov. Bolo to len poznámkovanie, voľné asociácie, vymýšľanie postáv, nápady, témy a dialógy, bez toho, aby som vôbec vedel, ako to celé spojiť. Potom som začal pracovať s Daveom, doniesol som mu všetky poznámky, vysypal ich na stôl a spolu sme začali od prvej strany. Myslím, že prvá pracovná verzia nám trvala ešte ďalšie štyri mesiace. Presťahoval som sa do San Francisca a pracovali sme každý deň.

Mali ste spoločnosť pred alebo po napísaní scenáru?
Štúdio sme mali skôr, ale bolo iné ako to, s ktorým sme nakoniec spolupracovali.

Prečo? Nepáčil sa im scenár?
Neviem, či sa im páčil.

Teda, myslím, že písanie sa vám podarilo, ale keď som film prvýkrát videl, napadlo mi, že predať to veľkej komerčnej spoločnosti muselo byť ťažké. Je to jednoznačne veľký film, ale aj veľmi intímny a umelecký…
Určite to nie je to, čo si predstavovali.

A čo čakali? Shreka?
Ja neviem, mal by si spraviť rozhovor s nimi.

Cítil si pri filmovaní nátlak, alebo si si vravel: „Do riti, spravím si svoj vlastný film a všetci nech idú do pekla”?
No, chcel som to spraviť s úctou k ľudom, ktorí to platili. Ale v určitom bode proste musíte začať robiť taký film, aký chcete. Ak z tej cesty zídete, stratíte sa a je to nemastné-neslané.

A čo vklad ľudí zo spoločnosti?
Musíte byť otvorený, aby ste vedeli, či ide o dobrý nápad, pretože ten môže prísť odvšadiaľ. Ale nemôžete sa nechať ani rozkolísať cudzou nervozitou. Napokon som sa teda vždy snažil držať svojho originálneho zámeru.

Ten bol aký?
Spraviť film, ktorý by sa vám zdal v deviatich úprimný a pokúsiť sa nasmerovať svet a naše vlastné emócie a emócie ľudí okolo nás.

Napadlo mi, že spraviť tento film muselo byť od teba veľmi statočné, pretože je to umenie aj napriek tomu, že bol financovaný konglomerátom a išlo o milióny dolárov a veľký nátlak. To je neuveriteľne statočné a som na teba hrdý.
Dík. Ja som rád, že sme film museli spraviť a spravili ho tak, ako je, nech už je hocaký. Ja to vlastne ani nechápem! Je to len niečo, na čo sme sa dali a teraz ho, chápeš, pretože bol financovaný Warner Bros. vydajú s veľkou pompou. Takže je veľmi vzrušujúce, že táto maličkosť bude vo svete tak prezentovaná v…

Bude to bomba. Si z toho nervózny? Nie si práve masovo známy človek a túto vec si robil päť rokov, je to tvoje malé bábo a tak a teraz o tom budú písať napríklad v časopise People. Budeš v People! Veríš tomu?
Shane, počkaj, nedokončil som predošlú odpoveď!

Sory. Tak do toho.
Som na rade.

A ešte niečo! Ešte niečo! Robím si srandu, pokračuj.
(smiech) Toto je moje interview!

Do toho! Hovor o svojom filme!
Nie, len som chcel povedať, že pre veľkú spoločnosť je ťažké ešte stále veriť predstave alebo nápadu a myslím, že je skvelé, že existuje spoločnosť, ktorá uprednostní nápad pred profitom alebo obchodom. Alebo ktorá verí, že predstava môže viesť k zisku.

To sa tak často nevidí.
Obchodníci robia obchody. Čo je veľmi abstraktné. Vlastne ani neviem, čo je za tým. Ale existujú, obchodujú, priberajú ďalšie spoločnosti, rozhodujú aké percentá zo zisku si ponechajú, ktoré z ich nákladov sa im zo spolupráce vrátia…

Tak to všetko sú muky.
Hej. Takže vždy ma teší, keď idú spoločnosti v prvom rade za nápadmi ako Apple alebo Pixar. To sú dve z mojich obľúbených firiem, pretože sú o nápadoch, o robení niečoho, čo má význam. Aj Branson, všetko čo robí Richard Branson. Keď pracuješ v takom rozsahu…

Takže máš rád divočinu?
Branson je divoký?

Nie, ale Virgin Atlantic Airlines, to sú čierne svetlá a trip-hop.
Nemám rád fialové svetlo.

Miluješ fialové svetlá!
Nie. To je jediná vec na Virgin Airlines. Je to najmenej lichotivé, odporné, farbu pohlcujúce svetlo. Mám pocit, že to budú musieť zmeniť. Napíšeš im?

Keď na tom trváš… Ale môžeme sa trochu porozprávať o tom ako si robil príšerky?
Začali sme s hlasmi. Celý film sme natočili na video s hlasovými hercami na zvukovom javisku…

Skôr ako ste mali kostýmy?
Počas prípravy kostýmov. Aby sme mali zvukovú stopu. Celý film je založený na tom, čo robili herci na zvukovom javisku. Natáčali sme to ako film. Naučili sa scény, vymodelovali ich a snažili sa preskúmať dialógy. To všetko sme nahrali na video. Mali sme sedem kamier a sedem hercov. Boli to naše podkladové nahrávky pre výrobu zvyšku celého filmu.

Ako robíš hlasový kasting?
Vypočuli sme si mnoho hercov v ich predchádzajúcich úlohách, pričom sme pozerali na obrázky postáv príšeriek. Keď začnete niekoho oddeľovať od jeho hlasu, musíte rozmýšľať úplne inak. Je to niečo úplne iné, ako obvykle od herca potrebujem.

Prvou zložkou príšerok sú teda hlasy. A čo ľudia, ktorí mali na sebe kostýmy?
Kostýmoví herci. Sú druhou zložkou. Pozreli si pásky s hlasovými hercami a snažili sa od nich prevziať všetky ich nuansy, napríklad to, čo robili James Gandolfini a Forest Whiteker.

Nebolo im v kostýmoch horúco?
Bolo v nich šialene horúco. Pre tých ľudí to bola vojna. Film bol ťažký pre všetkých, bol to zdĺhavý proces, ale pre týchto ľudí to bol úplne iný level. Skutočne kvôli tomu trpeli.

Wow.
Oživili kostýmy, ale nie je to len o tom, že nimi začnete hýbať. Myslím, že v animácii alebo bábkarstve je tendencia myslieť si: „No, keď má byť živý, musí sa stále hýbať. Takže ho nikdy nenechajte nehybného.” Ale keď bábka nevyzerá ako živá, keď sedí, potom je mizerne navrhnutá.

No, zabudol som, ako sa volala kozia príšerka…
Ó, Alexander.

Hej, Alexander. Bolo úžasné ako vyzerala tá postava deprimovane, aj keď len ticho sedela.
Hej. Kostýmy boli vytvorené už so svojím výrazom v tvári a postojom. Ale návrhári prišli na to, ako to ešte vylepšiť. Ak by len tak pokojne stáli, kostým by vyzeral mŕtvo. Ale keď bol postavený do správnej pózy, vyzeral ako telo so svalmi a všetkým ostatným. Takže nešlo o to, hýbať nimi stále, ale len vtedy, keď bol za tým nejaký zámer. Mali počúvať a naslúchať tomu, čo robili hlasoví herci a potom to prispôsobiť možnostiam kostýmu.

Tak to je fakt úžasné.
A tretím elementom, ktorý tvoril príšerky, boli ich tváre.

Čo prišlo ako posledné zo všetkých týchto vecí.
Presne. Jeden môj kamarát povedal, že je to skoro ako experimentálny film, pretože sme až do konca nevedeli, ako to spolu vypáli. Ale možno sú všetky filmy s vizuálnymi efektmi takéto.

Efekty na tvárach boli naozaj štipkou, ktorá bytosti úplne oživila.
Domodelovali postavu. Nie je to len vizuálny efekt, vďaka ktorému to bude vyzerať cool. Vizuálne efekty dopĺňajú charakter príšerok.

Vidieť nakoniec všetko spolu musel byť šialený pocit.
Je to fakt vzrušujúce a aj si hovoríte: „Konečne.”. Animácie sme videli až počas posledných troch mesiacov a hovorili si,: „Ó, to je skvelé.” Naozaj to vyzerá, že rozmýšľajú a že sú živí.

Na tomto filme si robil asi päť rokov.
Ja viem. Je to strašne veľa. Päť rokov je príliš dlho na jeden film. Je to šialené.

Tak, písal si to dva roky, rok si bol filmovať v Austrálii a potom si robil postprodukciu...
Je to smiešne. Zdá sa mi ako keby som začal ešte v predošlom živote. Ale už sa to blíži. Mám pocit, že v hlave som už film dokončil. Natáčanie sme dokončili minulý október a posledných osem mesiacov sme robili len vizuálne efekty a hudbu a zvuk.

Myslíš, že strižňa je pre film výhrou alebo stratou?
Film sa v strižni stáva tým, čím je. U niekoho, napríklad bratov Coenovcov, sa filmy veľmi blížia k pôvodnému scenáru. A myslím, že to je skvelé, ale mne sa to ešte nestalo. Moje filmy sa v strižni veľmi menia.

Berieš to pri natáčaní do úvahy? Takže si hovoríš: „Spravím dva rozdielne zábery, aby som si pri strihaní mohol vybrať.”?
Hej. Keď natáčame, natáčame veľmi voľne. Kontrolujeme to tak, aby to išlo nejakým spôsobom dokopy. Alebo, chápeš, prechádzame rôznymi spôsobmi dialógy, aby sme všeličo vyskúšali, aby sme zistili, čo sa v tom dá nájsť. Ak príde na scéne nápad, improvizujeme. Ak sa stane niečo zábavné alebo zaujímavé, alebo niečo objavíme, alebo ak má herec nápad, zapracujeme ho - ak je to niečo, čo nás priblíži k atmosfére, ktorú sme chceli zachytiť. V tom to je… byť otvorený novým nápadom, ale vždy mať na pamäti zámer scény alebo filmu, aby ste vedeli, či vás k nemu nápad približuje alebo od neho odďaľuje.

Čo by si povedal, že robíš radšej? TV, hudobné klipy, reklamy, skejťácke videá alebo - zákerná otázka - ozajstné filmy?
Mám rád všetko, každé iným spôsobom. Aj keď je to klišé odpoveď, je na tom niečo pravdy. Pri filmoch ide o to, že v nich vďaka ich dĺžke môže byť veľmi veľa. Môžete preskúmať oveľa viac nápadov a viac sa zahĺbiť do postáv. V tomto zmysle sú najbohatším zážitkom, môžete do nich dať zo seba strašne veľa.

Ďalšia dôležitá otázka. Chceš sa ísť opiť do baru?
(smiech) Ráno mám robotu. Celý týždeň animujem. Animácii opica príliš nepomáha. Skúšal som to.

Nezdá sa ti, že ti celotýždenné animovanie zasahuje do žúrovania? Nie, robím si srandu. Ale máš pocit, že sa v niečom zlepšuješ tým, že viac a viac pracuješ, robíš viacero vecí a nepretržite pracuješ?
Myslím, že som zručnejší. Viem ako sa rozprávať s hercom, aby mu to viac prospelo alebo ako nasvietiť scénu, keď mám jej atmosféru v hlave. Lepšie viem, aké svetlo by tú atmosféru spravilo, aký typ osvetlenia mi dá také svetlo, aké chcem. Takže hej, technicky som erudovanejší. Ale stále mám pocit, že nakoniec len ty sám vieš, čo si vlastne spravil.

Rovno do všetkého skočíš.
Vždy som bol rád, keď som sa mohol naučiť veci tým, že som sa dostal do situácie, kedy som ich musel robiť. Myslím, že to je niečo, čo som mal vždy rád. A tento film nie je výnimkou.

Ale dostávaš sa do rizika, že výsledok nebude dokonalý.
Myslím, že dokonalosť sa preceňuje. S mojim kamarátom Ericom, ktorý mi strihá filmy, sa o tom často rozprávame. Ak má nezaostrený alebo poškodený záber ten správny feeling, som úplne za. Napríklad v Adaptácii hrá Nicolas Cage bratov a niekedy vidno, že Nicolas je jedným z nich, kým druhý je dablér, ktorý sa na neho veľmi nepodobá. Pri niektorých záberoch som chcel, aby trvali dlhšie, pretože v nich bol Nicolas dobrý a Erik na to: „Nie, to nemôžme, to úplne pokazí trik.” Ale ja som vždy za, nech je to hocičo. Ak sa to zdá byť dobré, treba za tým ísť.

A keď robíš ďalšie a ďalšie veci, získavaš sebavedomie.
Ešte aj videá, ktoré som robil, boli také domáce. Nie je to tým, že by sme nemali rozpočet a nemohli ich spraviť inak, ale na videu Beastie Boys sa mi práve páčilo, že tam sú len oni traja a ja. Mal som niečo ako 16 mm kameru a komparz robil hocikto, kto sa zmestil do dodávky s rekvizitami a kostýmami.

Nie je zvláštne, keď pomyslíš na vývoj od teba, Beastie Boys a Bolexu 16 k týmto veľkým hollywoodskym produkciám?
Množstvo výbavy a štábu, ktoré sme potrebovali pre Maxa a príšerky bolo oveľa väčšie než pri hocičom, čo som predtým skúšal len preto, vieš, že exteriéry boli veľmi ďaleko a vyžadovali si veľa výtvarnej réžie a plánovania. Potrebovali sme z príšeriek spraviť to, čo sme chceli a veľké vybavenie sme potrebovali k tomu, povedzme, aby príšerka mohla prísť k stromu a vytrhnúť ho zo zeme. To sa proste nedá spraviť s Bolexom a pár ľuďmi v dodávke.

Jasné, že nie. Ale čo napríklad je nevýhodou produkcie, kde môžeš spraviť niečo takéto veľké?
Veľký boj je zostať spontánny. Napríklad ak budete mať žeriav, ktorý vytrhne strom zo zeme, niekam ten žeriav musíte dať. Takže musíte mesiace predtým sledovať exteriéry a povedať: „Ok, tým smerom nebudeme točiť. Ostatnými smermi to vyzerá dobre, takže tým smerom nebudeme točiť a môžeme tam dať žeriav.” A potom príde deň, kedy tú scénu máte natočiť a zrazu je iné svetlo alebo sú zle mraky alebo herci spravia niečo, čo ste si nepredstavovali a vy si hovoríte: „Sakra, teraz tým smerom musíme točiť.” Ale žeriavom proste nemôžte hýbať, už je tam zmontovaný so všetkými ukotveniami a nebudete strácať pol dňa tým, aby ste to vytiahli a zistili ako ho premiestniť pomedzi stromy na iné miesto.

To znie hrozne stresujúco.
Ale nemám pocit, že by mi išlo len o to, robiť veľké veci. Robiť len veci, ktoré si vyžadujú veľký štáb a preto aj väčší rozpočet, by bolo veľmi obmedzujúce. Zasekneš sa v tom. Čím je to väčšie, tým viac si izolovaný v systéme.

Dobre, zhrňme si pár vecí.
OK.

Max a príšerky. Réžia…
Ja.

Scenár…
David Eggers a ja.

Produkcia…
Maurice Sedak. A jeho partner John Carls. A Tom Hanks a Gary Goetzman a môj producentský partner, Vince Landay.

Ty sa nepodieľaš na produkcii? Ale no tak…
Prečo? Ja som to režíroval, to stačí.

Hádam. Kedy to vyjde?
16. októbra 2009.

Si vzrušený?
(smiech) Áno. Som vzrušený, že končíme. A som vzrušený z filmu, ktorý sme spravili.

Keď uvádzaš takýto film, musia za tým byť šialené marketingové plány.
Úplne musíš… musíš učiť dátum, musíš film zožrať, musíš ho olízať, schmatnúť ho a zápasiť s ním…

Zožrať ho a olízať?
Potom ho musíš jemne pobozkať a vyberane ho vymasírovať. Potom ho uložíš a pomaznáš sa s ním a potom už nechce, aby si sa s ním maznal. A potom mu musíš dať vlastný priestor a potom ho len tak občas skontroluješ.

A potom je hotový.
Hej, potom je hotový.

Viac Spikea a Shane si môžete pozrieť na VBS.TV.

Světla! Kamera! Žerem!

03/03/2010

OSCAŘI JSOU JEDNA VYSOKÁ LAŤKA

TEXT A FOTO: MELVIN SMACK, PŘEKLAD: MÍRA VALEŠ

Na Oscarech se nesmí fotit, ale autorovi článku se podařilo pořídit pár snímků na dobře ukrytý foťák v mobilu. Proto vypadají tak, jak vypadají.

Jak jsem si tak seděl v páře hotelu Four Seasons v Los Angeles se sklenkou osvěžující okurkový vody těsně před 81. předáváním Oscarů, přemýšlel jsem: “Jaký skvostný zážitky mi tenhle večer připraví?”

Byl to můj první pobyt v LA. Muj známej - kamarád, kterýho nebudu jmenovat, byl nominovanej na Oscara. Přijel jsem ho morálně podpořit a taky nasát vznešenost a věhlasnej šmrnc Hollywoodu a hlavně Guvernerskýho bálu, což je slavnostní večeře, která následuje po nejdůležitější noci roku - noci pro všechny, co dělají do filmu, hráli ve filmu nebo, obecně, viděli někdy nějakej film.

Jak jsem vstoupil na místo činu, cejtil jsem se jako Milion dolarů ale zároveň trochu nervózní, takže trochu jako nervózní Milion dolarů a koho to nevidím - Danny Glover, co hrál v Smrtonosný pasti 3 a Sean Penn, kterej se objevil s Madonnou v Šanghajským překvapení. Manželka Ferrise Buellera, Sarah Jessica Parker si to před mýma očima protančila kolem - za ní chlápek, co jí držel vlečku, aby se nedotkla rudýho koberce. Když prošla zavoněla kolem sebe voňavkou svojí vlastní značky a bylo to pěkný. Mám pocit, že ten, co jí držel vlečku, s ní zůstal celou noc a přičinlivě hlídal, aby se ani smítko prachu nedostalo na její apartní ohoz.

Moderátorem večera byl Hugh Jackman, kterej se mihnul v něčem, co se jmenovalo X-meni. Jackman přiskotačil na pódium a hned začal sázet vtípky o Hollywoodu a co je in a out. Dělal jsem, že mu rozumim, i když jsem z Londýna a Hollywood je pro mě stejně divnej jako obrázek Kocourkova, kterej by nakreslil Kocour v botách po deseti špecích. Po Jackmanovi následovalo asi deset hodin dojemných proslovů Dannyho Boylea, který mě fakt donutili přemejšlet o problémech, co mají lidi ve slumech v Indii. Čím mín jsem cejtil svuj zadek, zabořenej do sedadla, tím víc jsem se vciťoval do hubenejch indickejch dětí.

Ale abych byl upřímnej, celej cirkus jen oddaloval ten hlavní důvod, proč jsem byl tady v LA a na Oscarech - totiž abych ochutnal něco z toho vychvalovanýho kulinářskýho nebe, který začne, jakmile lidi přestanou brečet a děkovat bohu a všem příbuznejm.

Nejdřív nastal problém - když se zvednete během reklam a propásnete odpočítání, nemáte šanci dostat se zpátky. Na vaše místo si sedne komparsista, aby to nevypadalo, že sál je poloprázdnej a aby všichni vidláci u televize, co se na Oscary dívají, měli pocit, že je to tam rozjetý.

Šel jsem si pro láhev minerálky, vyčekal si trpělivě dvacetiminutovou frontu, aby mi obsluha řekla, že voda neni grátis. Samozřejmě jsem si v sále nechal peněženku. Takže asi poprvé v historii Oscarů někdo použil okrasnou fontánku na vodu. Zatímco jsem pil, celebrity a jejich agenti na mě koukali asi tak, jako kdybych si nasral do ruky a kreslil s tím na stěnu. Tím pádem jsem to samozřejmě nestihnul zpátky do sálu.

Po tom, co jsem se znovu prodral ke svýmu kamarádovi, kterýho v jeho kategorii porazil nějakej vořežprut, vydali jsme se na očekávanou večeři. Usadili nás k takovýmu nevkusnýmu stolečku. Byla tam nějaká kapela a hrála takovej ten jazz, co najdete na jazzovejch kompilacích, co vychází v novinách.

Mrknul jsem se kolem. Naproti nám seděl Kevin Kline, co hrál ve Wild Wild West s Phoebe Catesovou, kterou si pamatuju z Gremlinů. Phoebe, to by vás mohlo zajímat, pořád stojí za vyhonění u videa! Jeden chlápek si stěžoval na jídlo, protože byl na nový dietě. Naštvala ho pizza s lososem a kaviárem, kterou podávali jako předkrm. Jednou jsem čet, že tuhle pizzu jedli S Club 7, tak jsem byl docela zvědavej. Upřímně - trochu mě to zklamalo.

Bohužel jsem ale musel pozdějc konstatovat, že pizza s kaviárem byla asi ta nejlepší část večeře. Další dva chody byly něco, co by se dalo popsat jako divná řídká polívka, kterou následovala víceméně nechutná variace na kebab s rejží. Musím říct, že lepší jídlo mi naservíroval i ten věčně nasranej Turek, kterej maká u stánku na Picadilly Circus v Londýně.

Místo zákusku jsem vyfasoval figurku Oscara, pod kterou byla krabička s čokoládkama. Říkám si - to bude nějaká luxusní čokoláda aspoň s 99 procenty kakaa, ale ve skutečnosti ta čokoláda chutnala jako hnědý voskovky na kreslení.

Byl jsem z hloubi duše zklamanej a pořád jsem měl hlad. Už jsem si říkal, že vezmu čáru zpátky do hotelu, ale pak jsme otevřeli dveře do hlavního sálu a ejhle, sál plnej extra jídla. Připadal jsem si najednou jako v Čaroději ze země Oz, kde ta holka strčí do dveří a najednou je všechno šíleně barevný a divně oblečený trpaslíci tancujou kolem.

Bylo tam cukroví ve tvaru Oscarů, čokoládová fontáta s jahodama, čokoládová pěna, hora škeblí, a dva kopce sushi s gigantickýma koulema z wasabi a slizký kousky zázvoru, který dneska dostanete v každym hypermarketu. Ale protože jsem z Anglie, jsem ze sushi pořád ještě trochu paf.

Pak mi můj kámoš prozradil, že má lístky na party Vanity Fair, což je, jak se všichni shodujou, úžasně dekadentní a skvělej večírek všech večírků. Dokonce prej tam jednou někdo šňupal kokain v koupelně a zapíjel to pravým šampaňskym!

Hned jak jsme tam dorazili, dozvěděli jsme se, že Mickey Rourke, co si užíval ve Smyslný orchideji, právě odešel. V rohu stál rozčílenej Elton John, kterej hlavně zpívá a už nevím, v čem hrál. Byl tam taky Ben Stiller, kterej měl kdysi v televizi svojí show. Vyprávěl vtipy hereckejm agentům, který vypadali všichni stejně a byli fajn opálený. Slyšel jsem, že šéfredaktor Graydon Carter, kterej party pořádal, právě leze do zadku nějakejm hercům ve VIP salónku. Chtěl jsem se na to mrknout, ale nemohl jsem se tam dostat - byla tam tlustej sametovej provaz.

Jak možná víte, Vanity Fair pořád píše o nechutně bohatejch týpcích, co mají jachty, takže jsem čekal grátis pyramidu novejch iPodů a drahejch voňavek, ale jediný, co tam měli, byla taková malá holka trochu při těle, která držela krabici levnejch hamburgerů.

“Vezměte si cheeseburger, pane”, přikázala mi panovačně. Tak jsem si jeden vzal a zaskřehotal “díík”, protože už jsem v ten moment měl docela upito. Kousnul jsem si a pokoj se se mnou začal točit. Připadal jsem si jako ve svým vlastním švihlym filmu a burger docela dobře reprezentoval celou tuhle prapodivnou noc.

Říkám si, jo, jo, cheeseburger - taky vypadal nejdřív lákavě, ale po ochutnání se ukázalo, že je studenej, vlhkej a úplně bez chuti.

Pak jsem se proměnil v obrovskou ředkev či co.