AUTOR: ELEKTRA KOTSONI
Podívejte se na tohohle nafoukaného malého byznysmena. Jeho jméno je Vladim a jeho rodiče jsou velmi bohatí. Když fotografka Anna Skladmannová Vladima navštívila u něho doma, zeptal se jí, kolik fotek bude dělat. Odpověděla mu, že ne víc než deset. Vybalila si věci a dala se do práce. Po desátém kliknutí foťáku se sebejistě zvednul, odešel do svého pokoje, navlíknul se do pyžama, sedl si před televizi a poručil své služebné, aby mu přinesla čaj.
Vladimovi bylo tehdy pět let. Nevím, kolik mu je teď, ale dokážu si představit, že by pro něj nebyl žádný problém nechat vás zavraždit.
Anna má hodně podobných příběhů z doby, kdy byla v Moskvě a fotografovala děti, které budou za pár let škrtit britskou ekonomiku. Což je možná jeden z důvodů, proč se rozhodla dát fotky těchto dětí do knihy s názvem Little Adults.
Zavolala jsem jí a popovídali jsme si o tom.
VICE: Ahoj Anno, jak se máš?
Anna Skladmann: Jsem na dovolené na Bali. Svítí tu sluníčko a je tu teplo, příjemná změna po Moskvě, kde je příšerná zima.
Aha. Četla jsem o tobě, že ses narodila v Brémách. Jak jsi skončila v Moskvě?
Moji rodiče jsou ruští emigranti, kteří žili 30 let v Německu. Vyrůstala jsem tam a trávila hodně času s babičkou. Babička před emigrací pracovala v Bolshoi Theatre, takže mě naučila hodně o ruské kultuře. Mluvila o hudbě, divadelních představeních, o baletu… A já si ve své hlavě vytvořila neuvěřitelně barevný a nostalgický svět velkého Ruska. Ale když jsem poprvé v roce 2000 Rusko navštívila, viděla jsem něco, co se od mých představ dost lišilo.
Jak to?
Zjistila jsem, že všechno je šedé a barvy, které jsem si představoval, nikde nebyly. Nic z toho, co jsem si vysnila, jsem neviděla. Byly tu jen auta a špatné počasí. Až když vstoupíte do něčího domu, uvidíte všechno to světlo a teplo. Takže, když jsem se po studiích přestěhovala do Ruska, hrozně mě zajímalo, jak tihle lidé žijí. A foťák jsem si brala kamkoli jsem šla.
Nikita a Alina na italské ambasádě v Moskvě.
Hádám, že takhle ten projekt začal…
Možná, že začal už o něco dřív. Když jsem poprvé byla na výletě v Moskvě, bylo mi 14 a moji rodiče mě vzali na maškarní bál. To bylo poprvé, kdy jsem se setkala s nějakými ruskými dětmi, a děsně mě překvapilo, jak odlišné byly od dětí, které jsem znala z Evropy. Nebyly oblečeny jako děti, které jdou na karneval, byly oblečeny jako dospělí. Seděly společně u stolu a mluvily a chovaly se velmi zdvořile. Tehdy jsem byla malá, ale zanechalo to ve mně velký dojem. Myslím, že to bylo poprvé, kdy jsem začala přemýšlet o společenských jevech a začala jsem je dávat do sociálního kontextu.
Přestěhovala ses za prací do Ruska hlavně kvůli tomu prvnímu dojmu?
Ne. Strávila jsem nějakou dobu s Annie Leibovitzovou v New Yorku a poté jsem cítila, že je nejvyšší čas na vlastní projekt. Takže roku 2008 jsem se přestěhovala do Moskvy, ale nikdy předtím jsem tam nežila a neměla jsem tam žádné přátele, takže jsem chodila ven hlavně s mojí matkou. Jednoho dne nás navštívil matčin známý z dětství, který se oženil s někým hodně prachatým. Tehdy jsem poznala Nastiu, osmiletou holčičku, která se stala prakticky mojí múzou pro tenhle projekt.
Nastia.
Co na ní bylo tak zajímavého?
To jak stála, jak mluvila a témata o kterých chtěla mluvit. Nic v jejím chování nepřipomínalo dítě. Vzpomínám si, že kdysi měla velkou kočku a šla s ní na výstavu. Každý v místnosti byl při pohledu na ni zhypnotizován: chovala se dokonale vybraně jako malá herečka. Žila v obřím avantgardním domě, jehož součástí byly marocké lázně a ona mě tím domem provedla. Na každou část domu, kterou se mi chystala ukázat, se převlékla do jiných šatů.
Zdokumentovala jsi to?
Jasně. Ten den jsem ji začala fotografovat. A myslím, že si to užívala stejně jako já. Hodně jsme si povídali. Ona měla ráda pozornost a věděla, že i já ji potřebuju. Ve skutečnosti jsem nevěděla, co dělám, ale ona mi dala něco, co jsem v životě potřebovala. Hned druhý den mi volala, že má nový nápad na focení, takže jsem se sebrala a jela k ní. Když jsem tam dorazila, už mi jen vysvětlila svou myšlenou, jak chce být focena.
Takže kdy sis uvědomila, že tohle focení se rozroste do celé série?
Na krátko jsem se vrátila do New Yorku a začala jsem tisknout svou práci na diplomku a v tu chvíli jsem si uvědomila, že v Rusku žije celá generace dětí narozených a vychovávaných v tomhle prostředí.
Nastin mladší bratr.
Jaké je tedy to prostředí?
Jedná se o společnost, která se stále vyvíjí, stále čerpá inspiraci z mnoha zdrojů. Není to zcela prozápadní, protože mají hrozně bohatou historii, myslím si, že jim bude trvat hodně let, než se skutečně vytvarují. Všechno je pro ně nové, takže to dost vnímají. Například, když jsem fotila ty děti, bylo zřejmé, že se dívaly do časopisů jako Tatler a Vogue. To se dalo lehko poznat podle toho, jak seděly, jaké věci si vzaly na sebe a důvod, proč chtěly pózovat.
Arina
Je tam několik mírně sexuálních póz. Což mě zaujalo, jak jejich rodiče reagovali na tenhle druh chování? Řekla bys, že to podporovali?
No, neměli žádné námitky. Možná, že to nepodporovali, ale nahlas to neřekli. Kdyby ses podívala do šatníků těch dětí, které byly plné šatů, bot, make-upů… Jednou jsem byla požádána, abych vyfotila dvě holčičky v klenotnictví jejich matky. Taky měly malou sestřičku, a já požádala jejich matku, aby ji nebrala na focení, protože tam budu dělat s osvětlením, které by jí mohlo ublížit. Když jsem tam přijela, nejenže tam to dítě bylo, ale taky mělo kolem krku navlečený těžký náhrdelník.
To muselo být k popukání. Jak si vysvětluješ to, co ta matka udělala?
Myslím si, že ti rodiče také vyrůstali v zoufalství a vlastně nikdy nedostali šanci mít vlastní dětství. Snaží se svým dětem dát všechno, na co si vzpomenou. Ale jak vidíte, je to dost postavený na hlavu.
Myslím, že se tomu říká začarovaný kruh.
Tohle se stane, když neexistují tradice, které by držely národ. Musí nejdříve porozumět sami sobě, než začnou žít tímto životním stylem. Pamatuju si, že v Anglii, kde jsem chvíli byla na internátní škole, se děl přesný opak než v Rusku. Nejbohatší děti nikdy neměly peníze a jezdili klidně vlakem nebo autobusem. V Moskvě mají tuny posluhovačů, kteří za nimi chodí na každém kroku. Řidiče, chůvy, někdy i bodyguardy.
Alisia.
Co dělali rodiče těch dětí, které jsi fotografovala?
Nefotografovala jsem oligarchy. Fotila jsem novou vyšší třídu v Rusku. Takže je tu hodně lidí, kteří obchodují se surovinami z privatizace v 90. letech. Další rodiče vzešli z módního průmyslu, restauratérství, z filmového průmyslu, z obchodu s nemovitostmi, z politiky… Bylo tam také pár rodičů, kteří byli součástí inteligence, ale nepleťme si je s ostatními: před dvaceti lety neměli vůbec žádné peníze.
Neumím si představit, jak těžké muselo být, dostat se k těmhle rodičům a přimět je, aby ti dovolili fotografovat jejich děti.
Myslím si, že hlavní důvod, proč mi bylo umožněno dostat se s mým foťákem do tohohle světa, byl ten, že jsem ještě pořád hodně mladá a nepředstavuju žádnou hrozbu. Mám pocit, že ty rodiny mě ani nebraly jako skutečnou fotografku. Byla jsem pro ně něco jako starší sestra těch dětí nebo rodinná přítelkyně.
Vypadá to, že ti všechno hraje do karet, Anno! Díky za rozhovor.
