drogy



PRŮVODCE NAKUPOVÁNÍM DROG – PRO ŽENY

01/12/2011

AUTOR: ANNA LEE-ROBERTS

1

V životě mladé dámy přijde čas, kdy se nastěhuje do svého vlastního bytu a najednou je před ní výzva, kdy si sama může dojít koupit drogy. Pokud tedy nemá štěstí a nemá kamaráda, který by jí zásoboval až po hlavu, musí ve městě, jako je New York zavolat doručovací službu. Zní to jednoduše, ale není. Osamělá žena snažící se dělat špatné věci je pro drogového dealera mokrým snem. „Tahle holka se ráda sjíždí… Možná bych ji mohl znásilnit.“ Komunikace se může velmi rychle zvrhnout. Abyste se vyhnuli podivným transakcím, zde je průvodce k tomu, jak dělat věci správně, abyste dostali to, co chcete, kdykoli chcete a bez nějakejch kravin.

TRÁVA

2

Pro nakupování trávy musíte mít na sobě alespoň některé věci z obrázku, nejlépe ale všechny.

Hodně dealerů vám řekne, že tam budou za 30 minut a ve skutečnosti tím myslí hodinu a 30 minut, takže tahle skutečnosti vám dává hodně času na parádění před zrcadlem. Před tím, než jdu nakupovat trávu, tak o tom normálně hodně přemýšlím, což mě potom činí připravenou – něco jako sportovec, který se chystá na maraton a předtím se protahuje. Ráda si nejdřív uklidím byt, abych minimalizovala úroveň škod, které budou v následujících hodinách následovat, a až odejde dealer, převléknu se do něčeho pohodlného. Nemyslím do tuniky nebo sutany nebo něčeho takhle debilního, musí to být něco, v čem se budu cítit jako v moři polštářů. A také musíte zvážit, jak moc se chcete zhulit, protože hranice mezi děsnou srandou a tím, že vás ksicht bude připomínat prase, je velmi malá. Protože když se hodně zhulíte a uvidí vás dealer, řekne si: „Tahle píča je totál mimo, takže se budu pokaždý, když zavolá objevovat dýl a dýl, dyť ona ani neví, kolik je hodin.“ Takže se připravte.

Mějte na sobě přirozený make-up, neuškodí rtěnka a nějaký kreativní design na nehtech, a hlavně sladký přírodní parfém. Oblečte se chytře – obnošeně (nebo aspoň ať to vypadá obnošeně), tričko, pohodlné džíny a nějaké moderní klasické boty. Cílem je, abyste dealera donutili k tomu, aby vám dal dobrej matroš. Takže neuškodí nemít na sobě podprdu a kolem krku mít pověšená váček „Jerry Garcia“ a trochu rtěnky na rty, pokud chcete, aby vypadaly plně. A pokud můžete, vyhněte se nakupování trávy po práci o víkendu, domluvte si radši na tom, aby vám ji donesli v sobotu během dne. O víkendu jsou dealeři sjetý, ale pokud si budou pamatovat, že vy jste ta roztomilá holka s pěkným bytem, která hezky voní, přiběhnou na zavolání.

HOUBIČKY

3

Až vyrazíte na nákup houbiček, nezapomeňte si obléct věci z tohoto obrázku.

Nákup hub je vždy těžší, protože lidi, kteří je prodávají, jsou divní a je těžké přesvědčit je, aby se u vás stavili. Tihle chlapy musí zajet do Jersey, aby vyzvedli svýho kámoše „Guse“ a vžhledem k úsilí, které pro vás museli vynaložit, očekávají, že než vypadnou, náležitě jim zaplatíte, a to tím, že se s nimi pustíte do skutečného rozhovoru. Chtějí vědět nějaký sračky… Už jste je někdy měla a kde? Jak ty houbičky vypadají? Jakou nejbláznivější věc jste kdy viděla? Kam s těma houbičkami, které si od nich kupujete, půjdete? Nikdy to nekončí…

Abyste tyhle lidi mohla vyhodit, oblečte se trochu víc konservativně, jako byste právě přišla z práce, kde děláte recepční v advokátní firmě blízko městské radnice. Nechcete přece vypadat jako tihle dementi s halucinacemi. A taky nechcete vypadat, jako byste měla klacek strčnej v zadku.  Ráda si oblékám halenku a lehký svetr, sukni ke kolenům a polobotky. Make-up musíte mít světlý a přidat červenou rtěnku, nalakované nehty a namočit se do vůně, která voní jako „staré peníze“. Vždycky je taky dobrý, když si dám vlasy do drdolu, jako že jsem celý den tvrdě makala – někdy si do drdolu strčím propisku, aby to vypadalo sexy. Stejně jako s trávou, je dobré mít uklizený byt. Pokud tam budete mít nepořádek, těmhle chlapům to bude vždy trvat dýl a dýl. Ale když tam bude čisto, budou si říkat, že jste vážně dospělá a vyděláváte pěkný prachy. Takže si budou myslet, že máte asi i přátele, kteří jsou jako vy. Čím víc obchodu budou mít, tím to bude levnější a bude jednodušší doručování, ale pokud budete jediný člověk ve městě, který je na houbičky, budete muset jít udělat banku.

MDMA/EXTÁZE/KETAMIN/KYSELINA

4

A tohle na sebe, až vyrazíte nakoupit mdma, extázi, ketamin nebo kyselinu.

Dávám tyhle drogy dohromady, protože prodejci jsou vždycky čůráci, když dojde na smlouvání o ceně. Nemůžete si koupit jenom jednu dávku ani jedný z nich, protože dealeři budou chtít, abyste si koupila 25 dávek nebo víc. A čím víc koupíte, tím nižší bude cena, ale ráno se vzbudíte úplně v prdeli, protože jste přebrala, protože jste toho měla doma hodně a chtěla jste toho zkusit víc.

Obléct se na tuhle transakci může být problém, protože často jsou dealeři těhle věci prodejci houbiček. Stejně doporučuji klasický oblečení, ale možná trochu zábavné a flirtovní, jako sukni nad kolena a kotníkové boty.  Černě orámované brýle, prsten na palci a čokoládovou nebo kaštanovou barvu na nehty a rtěnku stejný barvy a nějakou dřevinnou vůni. A ještě když se oblečete do flanelové košile, bude to super – tyhle drogy se těšily největší oblibě v 90. letech, takže když budete vypadat, že jste se narodili v 80., budou si dealeři myslet, že víte, co děláte, a nebudou se vás snažit oškubat.

Ale je tu takový věc, když vám vlezou do bytu a vy jste oblečená jako Courtney Love nebo si budou myslet, že jste bohatá lesba, jste v háji. Jsem si jistá, že je nezajímá, jak váš byt vypadá, dokud se vaše dveře nepodobají dveřím na koleji, a hlavně pokud se rozhodnete mít v pozadí puštěnou nějakou hudbu, abyste vytvořili příjemnou atmosféru, tak zkontrolujte na iTunes co bude následovat, aby tam neskočilo něco, co by nemělo. Poslední věc, kterou chcete, je abyste s nima vyzkoušela zboží. A hlavně se ujistěte, že máte hodinky, protože čím víc dospěle budete vypadat, tím víc je znervózníte, takže vám nebudou chtít lízt do bytu.

KOKAIN

5

Tyto parádní věcičky se samozřejmě hodí jen pro koupi kokainu.

Nechci, abych zněla narcisticky, ale pokud jste mladá slečna, vážně byste neměla kupovat kokain sama, protože by to bylo divný. Lidi, kteří koks prodávaj, jsou nejpovrchnější bytosti na planetě, takže je vlastně žádáte, aby vás napráskali. Tyhle lidi poznáte na sto honů, protože tenhle typ dealerů se vždycky obléká, jako by právě přišel k hromadě peněz. Pokud to musíte kupovat sama a nemůžete si říct chlápkovi dole u baru, aby to udělal za vás, nejjednodušší je, abyste se oblékla a vypadala jako devítka.

Nasaďte si obličej na párty a ujistěte se, že vaše vlasy a nehty jsou upravené. Nehty si nalakujte černou a možná by se hodilo pár blyštivých kamínků na konečky nebo je ponořte do třpytek. Ti dealeři budou mega nadržený a budou chtít vědět, kam večer jdete, protože by jednou po práci rádi zapařili. Takže si udělejte laskavost, oni už vědí, že jste divoká, takže si nemusíte brát šaty, když znovu přijdou. Stačí si natáhnout džíny, které vám udělají hezkej zadek, hedvábný top, nějaké vysoké podpatky a BUM. Bude to vypadat, že jdeš do nějakého klubu. V téhle situaci si myslí, že je jedno, v jakém nepořádku budu váš byt. Taky byste měla mít „něco“ v plánu, pokud dojde na nějaký problém, aby bylo domlouvání s dealerem krátké a nechtěl se moc vykecávat. Taky je dobrý nechat ho chvíli čekat za dveřmi, protože pak bude chtít okamžitě vypadnout, není na škodu, když půjdete s ním, protože to bude vypadat, že je to váš známý a sousedi si o vás nebudou povídat za vašimi zády.

HEROIN

Nemám tušení, ale herák vypadá jako dost špatnej nápad, pokud se nechcete zabít nebo se nechat okrást nebo znásilnit od dealera po úspěšném uzavření obchodu. Navíc jsem si dost jistá, že nikdo to nebude chtít ve městě rozvážet, protože je to dost nebezpečný. Tenhle matroš si budete muset dojít koupit sama do temné uličky u rohu ulic Vypadášjakofeťačkakterýnikdonepomůže a Stejnějsibezdomovec. Každá část dne je blbá na umírání, takže promiňte, ale v téhle záležitosti vám nepomůžu.


CHOLUMBIJÁNI

02/08/2011

AUTOR: BERNARDO LOYOLA
FOTKY: STEFAN RUIZ

V SEVERNÍM MEXIKU MEZI NAGELOVANÝMA KOTLETAMA A FANOUŠKAMA CUMBIE

enrique-olvera
ENRIQUE “PELÓN” OLVERA

Maličký bordel, prodavač falešných polo triček a stánek s pirátskýma verzama amatérskýho porna- to je útulný okolí “kolumbijský ambasády” v Monterrrey. Ta ambasáda o který je tu řeč není nic jinýho, než obyčejnej stánek na ulici Revolución, kterej provozuje chlapík jménem Mario Durán a prodává tu všechny myslitelný kolumbijský cetky: trička s nápisem “I (srdce) Barranquilla”, vlaječky, přívěsky na klíče, kýčovitý aerografie tropických krajinek, slaměný klobouky, guacharaca, ale hlavně- cumbijskou hudbu.

Je to zhruba od šedesátých let co obyvatelé Monterrey a zvlášť ty z lidových čtvrtí jako je La Independencia nebo La Campana tančí kolumbijskou cumbii. Důvody proč se zrovna tohle na severu položené industriální město stalo inkubátorem cumbie jsou sporné. Tak například jedna z legend a teorií tvrdí, že to byla skupinka dělníku ze San Antonia, co pozvala na svátky pár svých kolumbijských kamarádů a kolegů a ti s sebou přivezli hromadu cédéček s jejich hudbou, aby měli čím oživit vánoční večírek. Jiná verze (místníma tvrdohlavě popíraná) uvádí, že cédéčka s cumbií do Mexika dorazily společně s balíky kokainu destinovaným na severoamerický trh. No a ta nejnudnější, za to asi ta nejvíce pravděpodobná verze tvrdí, že místní “sonideros” (djové) s jejich pojízdnými sound sytémy, začali na sever od Mexico city cédéčka s kolumbijskou hudbou vozit prostě proto, že se jim líbila. Největší zásluhu pak na masovým rozšíření cumbie má sonidero jménem Gabriel Dueñes, kterej svojí skladbou Sonido Dueñes definoval zvuk monterreyské cumbie.


TĚŽKÝ OTÁZKY

24/07/2011

FOTKY: DONALD WEBER

Ukrajinští policejní agenti umí být dost nepříjemný.

shoplifter
Drobné krádeže

Jak vidíte Donald Weber fotí tragicky intimní fotografie. Jeho práce mu už přinesla nejrůznější vysoký ocenění (pro představu třeba Guggenheim Fellowship nebo cenu Lange-Taylor za dokument). Ve svých nejlepších pracech se zaměřil na Rusko nebo Ukrajinu a je to právě Ukrajina, kde dokončil svojí sérii Interrogations.
Nějakým způsobem se mu podařilo dostat takřka nemyslitelný přístup na ukrajinskou policejní stanici, kde byl přítomen při výsleších, při kterých starý, mladý, bohatý i chudý přiznávali svý vlastní špinavý záležitosti i přesto, že dost často proti nim vznesený obvinění byly diskutabilní.
Donald k tomu říká: “Bez přiznání viny by se všechny soudy po celém světě najednou zastavily, ruský a ukrajinský justiční systém navíc funguje tak, že skoro devadesát procent zadržených se přizná a jedině ti dostatečně vycvičení zločinci nebo řádně poučení obvinění se z toho můžou nějak dostat. Tohle je to co dělají policisti za zavřenýma dveřma- je vidět, že někde jsou vzpomínky na feudalistický manýry pořád živý.”
Následující článek přináší část ze série Interrogations, která vyjde jako kniha u Schilt Publishing na podzim. Pod fotkou je vždycky jako popisek obvinění zachyceného člověka. A jestli vás pohled na tyhle fota zanechá bez mrazení v zátylku, tak byste pravděpodobně měli být zavřený v nějakým tmavým sklepě s bývalým agentem KGB, co vám bude trhat nehtíky u nohou.

Donalda taky můžete vidět v jedné epizodě nového seriálu o fotkách na VBS : Picture perfect.


FARMAKOLOGIE CHARLIE SHEENU

08/04/2011

TEXT: HAMILTON MORRIS
PŘEKLAD: LUBOMÍR HOUSKA

Do ulic přichází nová droga s názvem Charlie Sheen. Ovšem není zrovna dvakrát dostupná, protože: „Když ji jednou zkusíte, zemřete, váš obličej se rozteče a vaše děti pak budou muset truchlit nad vaším explodovaným tělem.“ O přesné farmakologii a toxicitě Charlie Sheenu se toho zatím ví opravdu málo, ale použití výtoku radioaktivních isotopů z měchýřků plasmové membrány, předpjatých [3H]serotoninem naznačilo, že Charlie Sheen uvolňuje 5HT ve stereo-specifickém, na imipramin citlivém způsobu, charakteristickým pro transportérem-zprostředkované výměny. Strukturálně je Charlie Sheen obdobou kokainu s primárním přívlastkem alkoholu na prstencích [2,3]dihydro[8]methylnortropidinu, který se až nápadně podobá benzoylecgoninu se závislostí na poloviční podíl prostitutek vázaný na kruhovou síť DNA Adonis. Poloviční podíl závislosti na prostitutkách poskytuje dodatečné disymetrické jádro, které Charlie Sheenu dává celkem čtyři stereoisomery. Jedním z prosazovaných názorů je, že isomer (-)-iso-Charlie Sheen se s nejvyšší afinitou váže na transportér násilného chování k ženám následovaný isomerem (+)-Charlie Sheen v transportéru megalomaniakální grandiosity. Uživatelům Charlie Sheenu je doporučováno postupovat s nejvyšší opatrností, jelikož droga již v mnoha případech způsobila pocity prudké zamilovanosti a/nebo prudkých stavů nenávisti a vážně, doopravdy, na mou duši, v žádném případě, vyloučeno, že bych kdy byl antisemita, to prostě nemůžu být já. Doopravdy.


To nejlepší z Vicelandu – sociální témata

04/01/2011

3_large-afgan

Rádi bychom vám připomněli, že se umíme zamyslet nad složitějšími tématy a dostat se na místa, kde není zrovna jednoduchý žít. V uplynulým roce jsme vám totiž mimo jiné nabídli reportáže z brazilských favel, hlavního města Afghánistánu nebo socialismem infikovaný Kuby a Venezuely. Zpovídali jsme severokorejský a mexický uprchlíky, sehnali unikátní fotky z Ruska, Haiti nebo Guatemaly a podívali jsme se na předávaní Oscarů nebo do muzea penisů na Islandu.

Tady je seznam nejlepších textů z Vicelandu, který se nějakým způsobem dotýkaj naší sociální reality.

Homoušova příručka k balení heteráčů

Zapomenuté děti Kábulu

Mexiko imigrantům: Ani omylem, José!

Město chemických zbraní

Invenční útěky přes železnou oponu

Koňské zápasy

Naháči za zdí

Unikli jsme: severokorejší uprchlíci nám vyprávějí o své zemi

Psychozabiják…

Zastávka v kokainové koridoru

Tváře dnešního Ruska

Co se sakra děje ve Walesu?

Momentky z Říše

Nebezpečný trance

Slab City

České hudební projekty, které za něco stály

Vice průvodce levným chlastem

Chytřejší díky kokainu?

Fotky z doby, kdy muzika za něco stála

Den v poušti s balúčskými povstalci

Světla! Kamera! Žerem!

Padlý heroinový král

Průvodce neoficiální irské ambasády Kosovem

Valká sranda v malý Hanoji

Darca spermii ktorý má 46 dětí

Eliška není gay

Squatteři, skank, vesmírný koráby

Arktická mládež

Skvělý zprávy

Fotím výlohy, výkladní skříně našeho vkusu

Divoká orchidej

Guatemalský zabijáci žien

Legozávisláci

Nefalšovaná párty

Bezďácký kéry

Vášnivá a robustní láska

Největší sbírka nakládanejch ptáků na světě

K nesprávnému užívání hudby

Zažít jinak město jinak

Noc strachu

Castroland

Absinth: Pod zátkou zelený víly

Socialistický sálón pro děcka

Pat Moore a jeho gang

Tuny zábavy

Pohlednice z Walesu

Spisovatelé


Pohlednice z Walesu

15/12/2010

DRAZÍ RODIČE, ŽIJU V OBLASTI POSTIŽENÉ HEROINOVOU EPIDEMIÍ

FOTO A TEXT: ADAM PATTERSON

amy

Tohle je Amy. Je jí 14 a díky své matce je závislá na heroinu. Byla taky nucena pracovat v nevěstincích, abych vydělala peníze pro svou rodinu.

Malé město Swansea na jihu Walesu je v sevření heroinové epidemie. Jak to vím? Poslední tři měsíce jsem totiž žil se skupinou mladých závisláků z Walesu. Výměna jehel se stala jejich každodenním chlebem a podle statistik se počet registrovaných uživatelů heroinu ve městě zvýšil o 178 procent.

Proč se to stalo? Podle toho, co jsem zjistil, určuje nabídka poptávku. Město Swansea bylo kdysi prosperujícím přístavem s rozvíjejícím se těžkým průmyslem, ale za vlády premiérky Thatcherové se začala výroba přesouvat na vzdálené trhy. Nezaměstnanost ve městě je proto vysoká a šance na to, že si mladí lidé z chudších rodin najdou práci, je mizivá. Pokud se ovšem nedáte na dráhu heroinovýho dealera, protože i ti průměrně úspěšní si dokážou vydělat až 1500 liber (45.000 Kč) za den!

Lidi, které jsem potkal, mi říkali, že sehnat ve Swansea heroin je snazší, než si koupit trávu. To vede k dlouhodobému nárůstu počtu závislých a celkovému zhoršení životních podmínek.

Jaký je výsledek? Spousta heroinových dealerů prodává levný, řezaný heroin stále mladším lidem. Pokud vám to nestačí, další zpráva o drogách vypovídá o tom, že v posledních 13 letech se ve Walesu zvýšil počet lidí nakažených hepatitidou C o 1612 procent!

Co jsem ještě zjistil? Spoustu dalších věcí, které statistika nemůže zaznamenat. Za hodinu se tam o někom dozvíte víc, než kdybyste v Londýně tři měsíce sledovali bezobsažný talk show. Život je tady prostě jiný.

V neděli ráno mě místní usedlík John Frith, který pracuje na Swansea Drugs Project (SANDS), vzal na obhlídku města. John už toho viděl víc, než by si přál a to mu dodalo ještě víc odvahy k tomu, aby se snažil pomoct všem závislým na heroinu. Lidi ho tady respektujou a tak mě rychle představuje několika místním občanům a nastiňuje mi určitý možnosti, který následně ovlivní čtyři nadcházející dny, který budu ve Swansea trávit.

becky

Becky v bytě. O pár týdnů později ji z bytu vyhodili, protože se pokoušela prodávat drogy jinému obyvateli domu.

K lidem, kteří tady žijou hodně rychle, jsem se dostal poměrně snadno. Tohle je Becky, která mluví nahlas sama k sobě, aniž by dokázala kontrolovat stále se zvyšující hlas ubíjející její myšlenky. Její prsy jsou zkroucené díky tomu, že má cukrovku. A taky Max, kterému hnijí nohy kvůli trombóze, trpí hepatitidou C a snaží se vypořádat se svou bezútěšnou budoucností. Po letech strávených na ulicích si tenhle pár dokázal sehnat obecní dům na konci města.

Když jsem si šel pro vodu, viděl jsem Simona, jak se pokouší ulovit parmici (druh akvarijní rybky), a který krmí svýho psa zbytky z přilehlý hospody. Škrábal se ve vousech a vzpomínal na výlety lodí do Irska, který prý přežil jen díky “dalším očím na druhý straně hlavy”. Tahle loď už do Corku nejezdí.

Po cestě přes Wind Street jsem zastavil Joanne, která byla dost nervózní. Muže, který ji kdysi napadl, pustili z vězení a očekává se, že se brzy vrátí do města. Její příběh připomínal mnoho dalších, které jsem si tam vyslechl. “Začala jsem pít potý, co můj táta spáchal sebevraždu, ale když ještě navíc odešla moje máma (to jí bylo 15), všechno se začalo ještě zhoršovat.”

Becky a Neil jsou spolu teprve chvíli. Leží na Beckyně posteli a vypráví mi o vykrádání lodí s rybama, který jim zajistí nějaký peníze na drogy. Becky se nedávno vrátila z vězení. Zatkli ji za pokus prodávat drogy policajtovi v utajení. Když si jdou šlehnout, je to pro ně rutina - všechno je čistý, protože to obdrželi od SANDS. Brzo odplujou někam pryč. Drogově závislí ve většině případů začínají už v ranným věku a často jsou do toho zapletení rodinní příslušníci, kteří nemají nejčistší úmysly.

Lidi jsem na ulicích potkával jen výjimečně a většinou museli hned někam jít. Často neurčitým směrem, ale zato urgentně. Lee a Leanne se snaží získat dluhopis. Potřebujou 200 liber v hotovosti, aby mohli zaplatit půlroční nájem. V noci se válejí na gaučích u svých přátel a jsou tak jedněmi se “skrytých bezdomovců”, který statistika nikdy nepostihne.

John mi vyprávěl o mladém páru, který je příliš zmatený a nepodařilo se mi ho vystopovat. Ani Amy ani Cornelius nemají telefon takže šance setkat se s nimi a seznámit se nastala při hromadný snídani pořádaný pro bezdomovce. Amy se právě vrátila z nemocnice, protože se sama pobodala o plot a Cornelius se jí snaží pomoct. Jsou spolu skoro čtyři roky. Pár dalších dnů jsem strávil právě v jejich společnosti, hlavně v noci, kdy z obrovských sklenic popíjeli White Storm cider. Snahu překonat závislost na heroinu přirovnali k tomu, “jako by ses snažil zbavit chřipky, ale je to tisíckrát horší”. Protože žijou na ulici, je jejich život jako na houpačce. Přespávání v nenápadný mezeře za zdí právního poradce dál není možný, protože je tam už vyhmátli. Ten samý den o pár hodin později našel Cornelius starou matraci a jejich nový plán spočívá ve squatování v prázdný garáží, kterou nedávno objevili. Otevřeně mluvili o tom, že by chtěli žít tak jako většina z nás. Amy by chtěla studovat psychologii. “Vidíš lidi pracovat, dělat různý věci a  posouvat někam svůj život a tohle já nemůžu. Právě tohle mě nejvíc ubíjí,” říká Amy.

Tihle dva nedostávají od státu žádný dávky. Amy donutil fetovat a živit se prostitucí jeden z příslušníků její rodiny. Bylo jí 14. Když jsem je viděl poslední noc, hádali se. Vypili tři litry cideru za míň než 40 minut. Amy, který je pořád jenom 18, minulý rok potratila. Ona i Cornelius jedou v metadonu a každý z nich vypije několik litrů cideru denně. Bez alkoholu se ráno divoce třesou a potí, jejich logický myšlení je zastřený a zoufale se mlátí.

Dokument o Swansea z VBS najdete tady.

preparing_heroin_rig

Becky si připravuje čistou jehlu, aby si mohla dát heroin.

preparing_heroin

Becky a Neil. Její partner připravuje dávku.

postcard

Otevřený dopis pro naše čtenáře od Cornelia.

needles

Jehly připraveny k distribuci - Swansea Drugs Project (SANDS).

needle

Použité jehly najdete často pohozené v parcích. Spousta uživatelů je líných a nechává je tam, protože dostanou nové díky SANDS. Zdroje jsou ale omezené a zařízení je večer a o víkendech zavřeno.

shoot-up-site

Tohle je jedno z míst, na kterým přebývají bezdomovci. Poskytuje jen ubohý soukromí a bezpečí.

discarded-bikes

Vyhozený kola a kočárky v řece Tawe.

becky-staring

Becky se nervózně dívá z okna svýho obýváku.

max_becky

Max a Becky v obýváku.

roses_in_window

Růže a další květiny na parapetu.

becky_with_phone

Becky si hraje s telefonem, zatímco její přítel Max pracuje na počítači. Becky je teprve 29, ale tenhle pár je spolu už 14 let. Prvních osm let strávili na ulicí, ale teď dostali obecní byt a užívají si jeho prostornost i bezpečnost.

max_with_medecine

Max se snaží o to, aby mu někdo dovezl jeho “medicínu”.

becky_with_the_clash

Becky a zarámovaná fotky Clash.

amy_and_cornelius

Amy a Cornelius se baví o garáži, kterou objevili a doufají, že v ní budou moci přebývat. Vzhledem k tomu, že nemají jinou možnost kde přespat a noc i zásoba cideru se chýlí ke konci, upínají se právě k téhle myšlence.

becky_headache

Po letech pravidelného užívání drog trpí Becky častými bolestmi hlavy a paranoiou.

becky_at_door

Becky před vstupníma dveřma.

beckys-tatoos

Becky mi ukazuje svý tetování jen chvílí po tom, co si dala svou dávku.

lee-at-sands

Lee a jeho pes před vstupem do sídla SANDS.

becky_and_neil

Becky a Neil odpočívají na posteli.

amy_with_cider

Amy a Cornelius s flaškou cideru.

amy_eating

Amy jí jídlo, které každý týden zdarma distribuují pracovníci SANDS, aby donutil lidi z ulice podrobit se zdravotní prohlídce.

becky_and_neil_high

Becky a Neil poté, co užili heroin. Becky byl nedávno přidělen byt, díky projektu, který se snaží pomoct lidem závislým na heroinu. Ve svých 21 letech už žila na ulici více než sedm let.

homeless_man

Tenhle bezdomovec vstává každé ráno s východem slunce. Raději spí na pláží než ve městě, protože tam může být sám. Zrovna suší svou matraci, která je vlhká od rosy.

clint_shooting_up

Clint a jeho přítel, který právě hledá žílu, do níž by si mohl píchnou dávku.

cornelius_with_mattress

Cornelius se vrací z obchodu. Po cestě našel matraci.

amy_wants_cider

Amy a Cornelius se hádají kvůli cideru.

amy_follows_mattress

Amy a Cornelius, který nese matraci do staré garáže. Věří, že se tam usadí a garáž jim poskytne dobrý úkryt minimálně pro tuto noc.

amy_cornelius_at_sands

Cornelius a Amy na schodech před vstupem do budovy SANDS. Tenhle projekt zajišťuje závislým nutné věci k přežití - poskytuje výměnu injekcí, provádí krevní testy a vládne v něm neformální atmosféra.

amy_sleeping_in_street

Amy spí na ulici, zatímco Cornelius shání peníze na další cider.

lee_kisses_girlfriend

Lee se líbá se svou přítelkyní. Jeho kamarádi zatím shromažďují svůj majetek.


SWAT aneb zabijáci mý vzletný nálady

24/05/2010

TEXT: JAMIE LEE CURTIS TAETE
PŘEKLAD: LENKA ŠIMEČKOVÁ

swat

Tohle video (který nemá co dělat s obrázkem) je ta nejděsivější věc, kterou jsem kdy viděl. Ukazuje Missourský SWAT tým vnikající do domu chlapíka, který měl dle jejich zpráv pěstovat trávu, pak před zraky jeho sedmiletého syna zastřelí psa a následně chlapíka zatknou. Dost se mi příčí znít jako nějakej euro-sráč, ale dějou-li se šílenosti takovýho typu, jsem zatraceně rád, že ve Státech nežiju. Plus teda musim podotknout, že máme lepší sýr, a holky se nepromenádujou v pyžamu po ulici. Analyzoval jsem video s expertem na tyhle SWAT týpky.


Radley Balko je žurnalista a expert na policejní vyzbrojování a na problém přespřílišného využívání SWAT týmů. A tak jsem si s ním promluvil.

VICE: Čau Radley. Co se to kurva na tomhle videu děje?
Radley Balko: Jde o celkem běžnou policejní drogovou razii. Policajti dostali tip od informátorů, že jde o dost významnej zdroj marihuany. Prohledali smetí a našli zbytky trávy v koši na odpadky. A tak poslali SWAT parťáky.

Byla vznesena obvinění?
Otec byl obviněn z přestupku držení marihuany, držení drogového příslušenství a, neuvěřitelně, z ohrožování dítěte.

Ohrožování? Typuju, že hulení trávy v baráku s děckem je zatraceně nebezpečná aktivita. Nic jako taková bouchačka šermující přímo před jeho hlavou.
Ale marihuana byla v Columbii ve státě Missouri dekriminalizována. A od obvinění z ohrožování bylo upuštěno. Takže zůstalo obvinění z drogového vybavení. Minulý měsíc přiznal vinu a dostal pokutu 300 dolarů.

A co policie? Může je rodina legálně obvinit?
Nechávají si otevřené možnosti. Ale jsou trochu ohromený z takové pozornosti. Z mých zkušeností při žalování takových nezákonných vniknutí je pravděpodobnost výhry soudního procesu dost nízká. Státní zástupci to jednoduše člověku udělaj dost těžký zažalovat vládu.

A co ta škoda na baráku? Zaplatí náhradu?
Ne. Kdyby nenašli žádný nedovolený drogy, předpokládam, že by jim město za škodu zaplatilo, i kdyby jenom kvůli tlaku veřejnosti. Ale ve většině soudních pravomocí neexistujou žádný požadavky, a to ani když si třeba spletou barák. V Baltimoru došlo minulej rok k případu, kdy vpadli k chlapíkovi, protože si spletli adresu. Rozkopali mu vchodový dveře. Zkoušel od města získat úhradu za výměnu nových, bohužel bezúspěšně. Nicméně na něj poslali inspektora, kterej ho měl pokutovat za skladování rozbitých dveří na dvorku.

Teda, síla.
Myslim, že nakonec zaplatili, ale až za měsíc, a až potom, co místní noviny tuhle historku uveřejnily.

A co by se mělo dít potom, co video skončilo. Něco jako, fízlové odjeli a matka zůstane v baráku s vyděšenym dítětem a zastřelenym psem? Nechali by ji tam stát bez dveří a zamíst zbytky domácího mazlíčka?
V mailu mi napsala, že i s děckem strávili čtyři hodiny na zadnim sedadle zamčenýho policejního auta. Nezmínila se o tom, co následovalo. Ale v jiných případech, jo, jasně, nechaj tě, abys ten bordel poklidil sám. Zvlášť když někoho zatknou. Někdy dají děti do péče. Mluvil jsem ale s lidma, ke kterým vpadli omylem, a ti pak strávili noc v dokořán otevřenym domě bez dveří.

A to asi nemluvíme o ojedinělý události, je to tak?
Po pravdě řečeno, co je na týhle akci neobvyklý, je fakt, že byla natáčena a že se dostala do médií. V USA probíhá podobných nedovolených zásahů 100-150 denně (a, čím dál více i v Kanadě a v UK ). Těch, kdy se netrefí do správnejch dveří, je míň, dojde k nim tak jednou za tejden. Ale je těžký sehnat o tom přesný údaje.

Takže jak taková běžná akce vlastně probíhá? Kolik lidí se takovýho vniknutí účastní a jakym nářadíčkem jsou vybavený?
Takovej normální SWAT tým čítá šest až deset členů. Většinou jsou vybaveni automatickejma zbraněma, neprůstřelnýma vestama a beranidlem. Občas používají výbušný oslepující granáty, čímž dočasně paralizujou lidi na místě útoku. Někteří používají dokonce obrněný transportéry a tanky. Hodně z toho je ve svý podstatě polovojenská záležitost a některý věci dokonce přímo vojensky využívaný. Pocházej od americkýho ministerstva obrany, který se v 90.letech potřebovalo zbavit nějakých věcí a ustanovilo jakejsi darovací program. Což znamená, že vybavení patřící na válečný pole se teď rutinně používá v ulicích U.S., a to proti jeho obyvatelům.

Někde jsem nedávno četl, že sem tam používaj fakt šílený záležitosti jako tanky a bajonety.
O bajonetech nevim, ale tanky a APC patří k běžnejm hračkám. Znam šerifa z Jižní Caroliny, kterej vlastní APC s kulometnym pásem, střílejícím 50-ti kalibrovou munici. Jde o městskou plochu, kulky takovýho typu provrtaj pět městských bloků. Fakt šílený. A jak jinak, pojmenoval svoji trofej “Peacemaker”. Je to mimochodem ten samej šerif, kterej šel po Michaelu Phelpsovi. Vlastně poslal SWAT týmy do baráků studentů, který figurovali na tý nechvalně známý fotce s Phelpsem. Fízlové údajně neřekli “Kde jsou drogy?”, ale ” Co víte o Michaelu Phelpsovi?”

Šílenství. A je to tak, že k těmhle útokum dochází vždycky za svítání?
Většinou se odehrávaj v noci, nebo těsně před svítáním. Ale není to pravidlo.

A je policie povinna se ohlásit před vstupem?
No a to se právě dostáváš k tý choulostivý otázce. Technicky jo, protože je to ustanoveno v Castle Doktrině, která vychází z anglickýho zvykovýho práva. Ale US Nejvyšší soud vysekal nějaký vyjímky. Jsou-li cajti přesvědčeni, že ohlášení se by představovalo hrozbu jejich vlastnímu bezpečí, nebo by poskytlo čas druhé straně zlikvidovat to, co oni hledají, můžou do baráku vlítnout bez zaklepání. Ale dokonce i požadavek toho, že zaklepaj a ohlásí se, je zdlouhavej ceremoniál.

To ale zní jako fakt zatraceně blbej nápad. Vlízt lidem do baráku, bez ohlášení, s maskama na ksichtě a s odjištěnejma granátama. Jednou jsem málem probod spolubydlícího, když na mě vyskočil potom, co jsme se zhulili jak papriky a sledovali Scream.
Jasně,je to šílenost. Když vtrhneš někomu do domu, když je vytáhneš z postelí, podnítíš v nich naprosto primitivní pudovou odpověď. Bojuj nebo uteč. A když seš na svý vlastní půdě, tak se mi nezdá útěk jako varianta. Jsem si jistej, že i když potvrzený drogový dealeři na komanda SWAT vystřelí, ani nevědí, že vlastně střílej na fízly. Navíc, každej přeci ví, co se ti stane když zabiješ policajta. Samozřejmě, i lidi, který byli na hony vzdáleni statutu drogovýho dealera, se do takový situace dostali a ti z nich, co vystřelili, jsou teď za mřížema.

A jsou volaný jenom k drogovym případům?
Ne, zaregistrovali jsme, že týmy SWAT jsou volaný i k naprosto banálním přestupkům. Co se mě týče, podali jsme hlášení o skupině vojenských veteránů, kteří hrávali charitativní poker pro zraněné veterány. Tyhle jejich hry ale údajně porušily texaské hrací právo, tak na ně poslali SWAT.

Co z toho vzešlo?
Co si pamatuju, tak nedošlo k žádný omluvě nebo odstupnýmu, že SWAT tým by mohl bejt přezbrojenej.

Tudíž, patřim-li v Americe k těm víkendovejm konzumentům drog, ( což předpokládam dost lidí, co čtou tenhle blog, patří ), jaký jsou šance, že se potkam se SWAT komandem?
Nepravděpodobný, bych řek. Jedná se o 100-150 takových vniknutí denně. Věřim, že asi 50 miliónů, nebo tak něco, Američanů se přiznalo k požítí nepovolených drog v předešlym roce. Z toho vyplývá, že je pravděpodobný, že nepřijdou zrovna na tebe. Šance se ještě snižuje, když seš bílej kluk a žiješ v dobrý čtvrti. Bytový jednotky nižší třídy jsou brány útokem celkem pravidelně. Ty zbylý tak moc ne. Samozřejmě to neznamená, že bychom se měli spokojit se stavem 100-150. Po zuby ozbrojený hovada, co si hrajou na vojáky, rozbíjej baráky a zatýkaj lidi, o kterejch maj podezření (ani ne jistotu) na nenásilné, konsensuální přestupky - to prostě nepatří mezi věci, který se tolerujou, jestli se teda nazýváme svobodnou společností.

Uvažoval si někdy o využití potenciálu těchhle SWAT útoků z jinýho hlediska, třeba jako blbej fór?
Jo,stalo se.

Cože?
Říká se tomu “věcSWAT”. Viděl jsem jenom pár takovejch případů.

Do háje, takže to je jako fakt? Jsem jenom tak kecal.
No děje se to do tý míry, že už to má jméno..


ROZHOVOR S THE ILLS + TRACK K TOMU

01/04/2010

TEXT: BURNINGBOY

FOTO: IVANA

the-ills

Náš brněnský večírek ve spojení s Burning Beats se rychle blíží a v sobotu si v jihomoravský metropoli budete moct vyzvednout druhý číslo Vice společně s našima „reprezentantama” (ti budou výjimečně svolní k popíjení u baru). Naše vyčpělý osobnosti (nikdy nepodceňujte sílu sebereflexe) ale nebudou na týhle párty zdaleka to nejzajímavější. Kromě Chepukova a Difis se totiž představí i bratislavská čtveřice The Ills, kterou jsme pro vás detailně zpovídali. A protože jsou The Ills sympaťáci, přihodili nám ke stažení Teapotův remix skladby Broken Wheel on the Ambulance Car.

Vice: Zdravím The Ills! Jak a kdy jste vznikli a jaká je vaše mise?

Filip: Za našim vznikom stojí víno. V septembri 2008 sme sa opili na jednom žúre a keďže boli dostupné takmer všetky nástroje vznikol prvý track. Od začiatku sme to chceli tlačiť do post-rocku z mojej a Daronovej - bubeníkovej strany, Iso zase ovplyvnený Cocteau Twins chcel po rokoch s elektornikou presedlať na shoegaze. Keď sa na to spätne pozriem, tak žiaden z vtedajších songov nebol ani shoegaze ani post-rock, ale hlavne, že sme sa z toho tešili. Vždy som chcel hrať v kapele, ktorej songy by sa mi pačili a dokázal by som ich počúvať, mňa teda osobne najviac teší to, že sú pre mňa naše tracky príťažlivé ako pre poslucháča.

Iso: Ale inak bola to fakt veľká náhoda, keď sa tak obzriem späť, lebo už len to, že sa u mňa doma nejakým zázrakom objavila gitara, basa, klávesy a drum machine bola dosť random vec. Ale to, čo vtedy vznikalo bolo celé random. Teraz som celkom spokojný s tým kam sa to posunulo.

Vím, že někteří z vás mají za sebou další úspěšné hudební projekty, co vás vedlo k tomu, dát dohromady takovou kapelu?

Iso: Ak myslíš Isobutane tak neviem, či sa to dá nejak nazvať úspešným projektom. Ale musím povedať, že proste jediné, čo ma viedlo k tomu, aby som zliezlol z elektronickej cesty rovno k post-rocko-shoegazu bolo to, že som to jednoducho počúval vkuse a jedného dňa sa zobudíš a nechce sa ti točiť čudlíky ale mlátiť na dve struny. Poznáš to, nie?

Filip: Ja si teda myslím, že Isobutane bol a je celkom úspešným projektom, minimálne v slovenskom kontexte. Napríklad ja som Isove veci počúval ešte pár rokov predtým, ako som sa s ním osobne zoznámil. Čo sa týka toho plurálu v slove “projekty”, myslím, že viac ich nebolo. Väčšina z tých mojich totiž zostala v dosť fiktívnej rovine. Ako napríklad Machen, ktorý sme na strednej škole založili s našim gitaristom Adamom.
Vysvětlete lidem váš vztah ke zpěvu a textům.

Filip: Ja razím teóriu, že je lepšie nemať spev, ako mať spev zlý. Hrať inštrumentálne má zároveň celkom pragmatickú výhodu pri zvučení na koncertoch. Na druhej strane, ľuďom spevy často chýbajú. Celkom to chápem, inštrumentálne veci sa skôr asociujú s jazzom a podobnými masturbačnými žánrami…

Iso: Áno, ale my nevieme zase hrať tak, že by som si povedal, že idem byť jazzman. A možno v tom je tá prístupnosť a to pogo na niektorých koncertoch. Naše veci sú jednoduché hoci sa tam nespieva stále majú nejakú tú dávku, povedzme, hitovosti? Spev by podľa môjho názoru vôbec nefungoval. Aspoň nie s repertoárom, ktorý máme pripravený na koncerty, je tam veľa hluku, noisových častí a melódií, ktoré by sa so spevom bili. A čo už máme hotové naozaj nechceme minimalizovať ani prečačkávať. Myslím, že kým to bude fungovať takto ako to je, ostane to…takto ako to je.

O čem je Vaše hudba?

Filip: V tomto si dovolím trochu nesúhlasiť s Isom z minulej otázky, pretože mám pocit, že sú viac o atmosfére ako o nejakej hitovosti. Vždy sa mi na post-rocku páčili gradácie, keď tie skladby ako keby “rastú” z ničoho do hluku.

Iso: u mňa je najväčšia radosť asi v tom, že naozaj pociťujem silný rast v skladbách a v ich stavbe. Keď to mám porovnať s tým, čo bolo vpredtým, tak to je neporovnateľná energia, ktorú z tej hudby cítim. Ja osobne. Na koncertoch. Ako poslucháč by som z toho asi nemal až toľko a preto sa snažím a myslím, že môžem povedať aj o ostatných to isté o to, aby ten koncert vyzeral aj vizuálne zaujímavo. Či už VJingom alebo klasickým pódiovým trashom. Nemyslím, že sa nejako obliekame alebo niečo podobné. Nie sme pojebaní preformeri. Myslím to klasické blablabla pred pesničkou alebo jednoducho bordel na pódiu.

Rock’n'roll is not dead?

Iso: Takto ti poviem… Pokiaľ viem tak tu má každý jednu frajerku, nedroguje sa a nespáva na ulici, zatiaľ sme nerozbili žiadnu gitaru kompletne, nespadli najebaní s pódia, neošťali indie deti v predných radách, Adam, náš druhý gitarista kvôli šoférovaniu ani nepije. A mám ťa presviedčať, že neumrel? Jasne, že je mrtev. A keď mám pravdu povedať, tak mám v piči celý rock ‘n’ roll.

Znáte nějakou dobrou českou kapelu?

Filip: Ale ano, ja mam českú scénu rád, aj keď mám pocit, že veľa z “mojich” interpretov umrelo alebo aspoň upadlo do dlhoročného spánku. Milujem Khoibu, The Ecstasy of Saint Theresa (v akejkoľvek ich minulej či budúcej podobe), Nieriku, tričko Priessnitz mám na sebe skoro stále… V posledných dňoch ma veľmi chytil debut kedysi bratislavských, ale dnes už pražských Rara Avis. Je toho dosť, mohol by som takto pokračovať ďalej.

Už jste někdy hráli v Brně?

Filip: Tak tomu ver a bol to riadny trash. V novembri minulého roku sme v rámci turné so slovenskou kapelou Čisté tvary hrali na Burningbeats v Mínus Trojke… Ja osobne si nepamätám polku koncertu, akurát z poslednej pesničky mám flashback, ako náš inak veľmi slušný gitarista Adam sóloval na kolenách.

Iso: Ja si pamätám na chlapca, čo tam vyťahoval žiarovky, na veľkú kopu rozbitého skla, čo boli predtým poháre a na koncert za totálne zažnutého svetla, ktoré mi prvý a posledný krát vôbec nevadilo. Brno bolo DOBRÉ.

Co je podle tebe ta síla, která znovu a znovu nutí lidi brát kytaru do ruky a řezat do ní ve sklepě před opilými lidmi? Sláva, drogy, sex? Není to útěk před racionalitou společnosti, kde čísla udávají směr?

Iso: Sláva a drogy ma obchádzajú dosť kruto celý život. Nikdy som nemal sex s opitými ľuďmi v pivnici, tak tým to asi tiež nebude. Ja žijem celkom dosť pokojný život a som v takom svojom nejakom zabehnutom fungovaní, pre mňa to možno trošku útek je, ale nie je to iba o tom, že by som si prial niekam utekať. Ale kludne môžem povedať, že je to pre mňa šanca stretnúť sa s kamarátmi. Lebo ja nejak s nimi von nechodím a keď máme koncert tak sa stretneme, pokecáme a je to celé fajn. Veľmi príjemná obmena príjemného životného fungovania v mojom prípade.

Jak Vás berou lidi doma a jak jinde?

Filip: Tým sa skoro vraciame k jednej z tých prvých otázok, pretože mám pocit, že keď hráme v Čechách, Maďarsku a Rakúsku, tak ľudia menej riešia to, že hráme bez spevov. Keď sme dali von naše EP, tak sa viacmenej bez našeho pričinenia dostalo na blogy, na základe čoho sme dostali pár veľmi príjemných reakcií zo zahraničia. Doma mám pocit, že nás ľudia už aspoň trocha registrujú, najmä po tom, čo sme zahrali dosť koncertov s Čistými tvarmi. Zároveň ale treba rozlíšiť doma ako Bratislavu a doma ako zvyšok Slovenska. V Bratislave dojdu na koncert väčšinou kamaráti a napríklad na východe mame tradične výborné reakcie na koncerty.

Iso: Presne. Myslím, že najlepší aj nahorší koncertný zážitok mám zo Slovenska. Takže doma je to variabilne. Zo zahraničných koncertov mám zväčša príjemné zážitky.

Filip: Hráme pomerne krátko, takže zovšeobecniť sa to nedá. Proste, občas ide karta, občas nie, takže zatiaľ by som to nejak príliš nehodnotil.

Zajímá vás fashion?

Filip: Môj šatník sa desať rokov skladá z rovnakých komponentov, teda nosím stále rovnaké typy tenisiek, gatí, tričiek s kapelami a mikín. Z toho sa teda dá usúdiť, že fashion je pre mňa dosť pičovina.

Iso: Podľa mňa je to tiež pičovina. Ja som dosť taký nijaký. Až to pôsobí smiešne. Ale niekedy si rád kúpim niečo, čo sa mi práve páči. Ale že by som to nejak doma kombinoval…to radši ne.

Můžete se vyjádřit ke slovenské scéně (aniž by vás pak davy lynčovaly a kolegové z branže pohřbili)?

Filip: Slovenská scéna je nič, nula, hovno. Pár ľudí dokola v tých istých kapelách, ktoré sa vzájomne uctievajú a vzájomne sa delia o vždy lojálne poslucháčstvo. Mám rád veľa rôznych slovenských projektov ako napríklad Hvozd, Moustache, Kolowrat, Pjoni, Teapot, The Autumnist, Peťo Tázok, Youcoco, ale to sú skôr len také malé zázraky. Úprimne je mi už dosť dlho na grcanie zo všetkých tých kapiel typu Lavagance, Talkshow, Billy Barman. Takže ak nás majú tieto kapely v pláne zlynčovať, tak nech sa páči. Pičovanie do slovenských kapiel je totiž moja úplne najoblúbenejšia konverzačná činnosť.

Iso: Presne presne, aj moja. Ale na začiatok chcem, aby sa vedelo, že to nehovorím z pozície ja som lepší a ty si kokot. Hovorím to pretože to tu naozaj hnije. Možno sa to tu skrýva za nejaké farebné hábiky, ktoré odvádzajú pozornosť, ale panuje tu taká…ako by som to povedal…zábava typu kolotoče. Podľa mňa to pramení z väčšiny poslucháčov tej hudby, ktorí jednoducho uctievajú názor, že tá a tá kapela je dobrá lebo poznám ich basáka alebo iného ogrcaného člena. A toto je kameň úrazu. Potom sa tu stane, že tu chlapci, čo skáču na podradné rytmy, koncertujú pred stovkou 15 ročných fosforových holčičiek, čo majú pery nablišťané tak, že slnkom v ich odraze môžu páliť v tráve mravce. Proste je to tu tupunké. Neviem si pomôcť. Každý to stavia na nejakom takom predpotopnom zlom štýle, kde sa vykráda, čo mi osobne nevadí, ale vykráda sa s ukrutným nevkusom, čo mi vadí a jediné čo, prajem týmto ľuďom, je môj moč na ich tvárach.

Jak je možné, že má řada slovenských projektů o řád větší návštěvnost na Myspace než jejich české protějšky?

Filip: Tak to naozaj nechápem. Je to inak jav, ktorý som si všimol už dávnejšie, teda konkrétne predstava českých hudobných magazínov, že na Slovensku je scéna omnoho lepšia. Podľa mňa sme na tom podobne úrovňou, čo teda pre vás nie je nijaký kompliment, akurát u vás, najmä v Prahe, je veľa zaujímavých koncertov zo zahraničia, čo u nás nie je. Ale možno za to môže práve to, ako sa u nás všetky tie indie grcanice samouctievajú. A potom tu máme kapely ako No Name, ktoré napríklad na Slovensku nezaujímajú ani najtvrdších mainstreamákov, ale u vás vypredávaju haly. Kľudne si ich nechajte.

Co všechno jste pro hudbu schopní obětovat?

Iso: Ja som schopný obetovať pár hodín spánku, trochu času, ktorý by som inak strávil s priateľkou, obed, narušenie abstinencie za účelom zdravia a to všetko možno aj naraz.

Filip: Svoj kompletný voľný čas i čas, ktorý by som mal venovať práci, štúdiu a tak ďalej. Samozrejme aj peniaze, ktoré do toho letia a nevracajú sa späť. Ale to je všetko nepodstatné, lebo táto kapela mi toho viac dáva ako berie. Čo je dosť ukrutné klišé, ale je to pravda.

Kam až jste schopní zajít?

Filip: Tak to teda neviem. Ty vieš?

Iso: Neviem, zájdeme kam zájdeme.

Jaký je Váš sen?

Iso: Môj sen je hrať v Japoonsku. A možno ani nie tak hrať, ako sa tam ísť pozrieť.

Filip: Môj je nepracovať, vypadnúť zo Slovenska, robiť bedňáka nejakej mojej obľúbenej kapele a absolvovať do smrti ešte aspoň tucet koncertov The Cure.

Teapotův remix tracku The Ills si můžete stáhnout tady - the-ills-broken-wheelteapot-cut. Více informací najdete na Myspace kapely.

The ills - Cold winds riot from Nsf on Vimeo.


Zlaté časy Milána

03/03/2010

RENATA MOLHO VZPOMÍNÁ NA DOBY, KDY BYLA ITÁLIE MÓDNÍ

TEXT: FEDERICO SARICA, PŘEKLAD: AUDRY HORNE

main

V roce 1979 předstihl Milánský týden módy Paříž, a to v obou směrech - jak v zisku, tak v celkovém rozsahu obchodů. Tady začal úsvit zlatého věku severoitalských měst. Brzy poté se to zvrhlo v orgie večírků, módních přehlídek, sexu, magazínů, fotografů, supermodelek a odporné římské dekadence. O deset let později bylo všemu konec.

Zrovna jsme mluvili o milánském rozkvětu v 80. letech u odpoledního čaje s Renatou Molho, která strávila lepší část téhle dekády jako stylistka pro všechny, kdo něco znamenali, a v 90. letech byla jednou z nejlepších módních novinářek v Itálii. Dnes je Renata módní editorkou Sole 24 Ore (italské Financial Times) a píše pro Vogue Italia a pro jiné magazíny společnosti Condé Nast. Je také autorkou jediné biografie o nepřekonaném králi zlatého věku Giorgio Armanim, která kdy byla publikována. Jak se dalo čekat, Renata je nejen jeden z nejsofistikovanějších a nejelegantnějších lidí, které jsme kdy potkali, ale je také neuvěřitelně přímá a otevřená.

Vice: Takže zlatý věk italské módy byl někde mezi začátkem 80. a 90. let, kdy byl Milán určitým centrem tohoto světa. Co jste v tomto období dělala vy?

Renata Molho: V módě jsem začala pracovat v roce 1982. Ze začátku jsem byla tak trošku otrok. První velký boom nastal pár let předtím a už byla menší poptávka po pracovních silách. Dělala jsem pro módní agenturu Verve, jedinou agenturu na začátku 80. let, která pokrývala  veškeré spektrum zaměřené na komunikaci, reklamu a katalogy pro editory nebo samotné focení v magazínech. Agentura byla vytvořena z mnoha lidí jako já, kteří koordinovali vše od castingů přes produkci až ke stylingu. Tehdy jsem pracovala hodně pro magazín jménem Donna, který byl dokonce mnohem důležitější a uznávanější než byla později italská verze Vogue. Editoři byli Flavio Lucchini, který přišel z Condé Nast, a Gisella Borioli. Dělala jsem všechno. Jeden týden jsem připravovala obrovské focení pro magazín Donna s nejnovějším modelem od Ferré - a to s nejlepším fotografem, nejlepší modelkou a nejlepším maskérem - a týden na to jsem  dělala pro menšinový katalog pro ženy v domácnosti. Okamžitě jsem zjistila, že složitější je pracovat na malých projektech. Když máte úžasný model a slavného fotografa, nemusíte vynaložit tolik úsilí. To mi dalo hodně.

Jaké v té době panovala atmosféra?

Bylo to šílené. Všichni byli nadšení, tvořiví a pro něco zapálení. Cítil jste se, jako byste byl na začátku Něčeho. Každý chtěl přinášet nové věci. A v podmínkách úspěchu a radosti to bylo všechno kompletně jiné. V tradičních médiích všechen enthusiasmus zmizel. Když jsem začínala, mohli jste neustále něco vytvářet. Bylo na tebe vyvíjeno méně tlaku z reklamy. Teď ti pošlou dva topy a jedny šaty a to je všechno. Tehdy jsme zůstávali všichni do tří do rána v kanceláři. Myslím všichni z nás: od asistentů přes fotografy a stylisty. A všichni jsme měli úsměv na tváři. Všechno bylo nové. Giorgio Armani i nejposlednější z otroků jako jsem byla já, my všichni jsme zůstávali vzhůru celé noci a nadšeně jsme pracovali.

To muselo mít něco společného s penězma.

Bylo to absurdní. Víte, kolik jsem si vydělala v roce 1983? Jeden a půl miliónu lir za den. Přepočteno na dnešní hodnotu je to přibližně tisíc euro. Za den. Najali jste si Verve a Renata Molho vás stála litr denně. A to jsem byla nikdo. Představte si, kolik vydělali jiní.

Zmiňovala jste také, že to byla spíše skupinová práce. Bylo v tom méně ega než je dnes obvyklé?

V určitém smyslu. Měli jsme samozřejmě určitou hierarchii a nemůžu mluvit za každého, ale byl tam jistý egalitarismus. Například v ulici Tortona, která se dnes stala milánským centrem dění, kde je na 300 barů, restaurací, výstavních prostorů a studií, byl tehdy jen jeden bar. Jmenoval se Telex. Všichni jsme tam chodili. Byl to obyčejný italský bar, ale majitelé připravovali kvanta čerstvých ústřic a litry campari a vy jste seděli v tomhle malém baru například s Richardem Avedomem nebo Olivierem Toscanim nebo s Davidem Baileym.

To zní skvěle. Co se stalo?

Ztratili jsme smysl pro míru. Podívejte, když jsem začínala, pohybovala jsem se v zákulisí. Ještě jsem nepracovala s těmi nejlepšími. S velkými jmény jsem začala dělat až o chvilku později. Ale i z téhle pozice se zdálo, že to bylo mnohem více lidské. Někteří si o sobě sice mysleli, že jsou hvězdy, ale ještě se to neprojevovalo ve všech aspektech.

Ale pak ano. Stereotypní exces 80. let.

A potom se díky médiím - jak módním tak zpravodajským - začal přilévat oleje do ohně a nastal kult osobností. Některé jejich ego vystřelilo až na vrchol, dokud jsme nedospěli k éře top modelek. S Lindou a Cindy a jim podobnýma holkama to šlo do extrémů. A Gianni Versace začal sám sebe vnímat jako „Versace” a Giorgio Armani se stal „Armani”. Vymklo se to z rukou. S editorů se staly hvězdy, lidé z PR a stylisti si o sobě mysleli, že jsou Madonna. Byla to kolektivní hloupost. Dřív nebo později se tohle šílenství muselo nutně odrazit na práci, a tak se i stalo. Nyní je vše mnohem více sterilní a povrchní. Zastupitelní asistenti se cítí hystericky nepostradatelní a člověk, který je musí držet v lajně, musí být úplně šílený.

Mluvila jste o editorech?

Editorech, vydavatelích a majitelích. Jen si pomyslete, jaký vliv mají dnes tiskové kanceláře. Pravděpodobně diktují 80 procent všeho, co se píše. V 80. letech tomu tak nebylo. Módní magazíny byly vytvořeny jedinci se vkusem nebo s nedostatkem vkusu, ale vyjadřovaly názory.

1

Přebaly a stránky z čísel Vogue Italia a Donna z let 1980 - 1991: rozkvět milánského módního průmyslu. Do té doby bylo vše pěkně fádní. Vše zobrazeno se svolením Fashion Work Library Club.

Milán byl vždy spojen s módou, takže si tak nějak myslím, že město samotné se muselo také změnit.

Naprosto. Když se móda prudce rozvinula, zrodilo se Milano da bere.

Měli bychom vysvětlit tento pojem, abychom pomohli našim ne-italským čtenářům. Milano da bere znamená „hýřící Milán”. To je všeobecný název užívaný pro popis excesů v Miláně v 80. letech.

Správně. Byla to éra Craxi, kdy Sociální strana sídlící v Miláně řídila zemi. Easy money, nepřetržité večírky a aspoň jeden ze dvou lidí na ulici byl cizinec. Vládla tady velmi povrchní atmosféra, ale mělo to grády. Peníze z módy podporovaly umění. Vzpomeňte si na obchod Fiorucci, který byl vymalován Keithem Haringem. Bylo senzační, že bylo možné téměř vše.

Ale to rychle skončilo.

Jo, to bylo hodně rychlý. Tahle éra skončila skandálem Mani Pulite na začátku 90. let. Byl to korupční případ, ve kterém bylo zapojeno 60% italského parlamentu a jeho následkem byl konec italské První republiky. Všichni vyhlásili bankrot. Najednou kohoutky vyschly. Tahle exploze hédonismu se obrátila proti nám, i když každý toho ze sebe vydal tolik, co se týče úsilí a tvořivosti. Takže když bylo najednou méně peněz, celá věc zkolabovala sama o sobě, lidé se odstěhovali nebo se zavřeli doma a Milán se opět stal městem uzavřených čtvrtí. Nějakým způsobem vymřel. A je mrtvý dodnes.

Takže říkáte, že bublina praskla, když přestaly do módy proudit peníze, nebo že peníze přestaly proudit, když praskla bublina?

Obojí. Tyhle dvě záležitosti jsou dost spojené. Ale je nepopiratelné, že peníze byly pohonem téhle periody. Když peníze přestaly přicházet, všechno ostatní se také zastavilo.

Včetně módních médií.

Ano, myslím si, že ano. Vše se obrátilo v bezduchou poctu toho, co jsme už viděli předtím. Vzpomeňte si na éru úspěšných znovuzrození, která začala, když skončily 80. léta. Například hudba na módních přehlídkách dnes není nic jiného než mix hudby z 60., 70. a 80. let. Tady je veliká prázdná díra. Nic už není vzrušující a většina věcí je kolosálně nudných. Nejlepší texty jsou často napsány neznámými editory a žurnalisty, zatímco velká jména píšou jako by bez opravdového zájmu. Vy jste nezaznamenal, že nikdo už nevyjadřuje svůj vlastní názor? Styling jsem opustila v roce 1991 a začala jsem se živit psaním. Musím říct, že na tomto poli jsem byla hodně šťastná. Vždy jsem měla šanci říct to, co jsem si myslela.

Vaši vydavatelé vás plně podporovali?

Ano. Pokud si klient stěžoval, moji šéfové vždycky odpovídali: „Pokud si tohle pí. Molho myslí, pak si to myslíme i my. Děkujeme a nashledanou.” Když jsem měla tuto svobodu poprvé, připadala jsem si jako nějaký zvláštní historický úkaz. Byla jsem jediný módní reportér Sole 24 Ore a můj editorial dovoloval pokrýt místo celkové inzerce pro jejich nedělní přílohu. To byla doby, kdy se kvalita vyplácela.

OK, takže v roce 1992 byl v Miláně ekonomický kolaps, ale je také pravda, že ty skvělé osoby minulosti již nejsou mezi námi. Přijde mi, že lidé v dnešním módním průmyslu jsou téměř neschopní. Každý má akademický titul od těch tzv. módních institucí, a ty myslím v 80. letech neexistovaly.

Tyhle školy jsou pěkně nesmyslné. Jsou příliš teoretické. Na co potřebujete teorii? To co potřebujete jsou zkušenosti, žít, vidět a dělat v životě různé věci. Chvíli jsem učila a svým studentům jsem říkala: „Vidět jeden obraz od Chagalla je mnohem důležitější než četba všech těch čísel Vogue, které kdy byly publikovány”.

Já jsem do žádné módní školy nechodila. Malovala jsem a psala jsem a do tohoto světa jsem vstoupila velmi běžným způsobem. A ještě něco - můj první job, který jsem dostala od agentury, byl pouliční casting pro kampaň Oliviera Toscaniho. Chápete? Prostě jsem vstoupila do místnosti, dali mi obrovský Polaroid, poplácali mě po zádech a řekli: „Jdi”. A tak jsem šla Milánem a fotila jsem lidi. Jim se to ale tak líbilo, že o dva dny později mě poslali na styling focení pro Avi Meroze, výborného fotografa, který o minulosti bohužel moc nemluví. Dohromady s Gastelem a Ferrim udělali největší reklamní kampaň v 80. letech.

Nebála jste se? Protože jste de facto neměla žádné zkušenosti.

Samozřejmě. Byla jsem vyděšená. Hodili mě do vody a řekli: plav. Ale v té době byli všichni méně nesmělí. Přijela jsem třeba na focení s obrovskými kufry Samsonite plnými oblečení, bez jakéhokoli klíče, co s tím vlastně provést. Řekli mi jen dvě věci: „Zaprvé, když nebudeš vědět, co dělat, obleč jim černé punčochy. A za druhé, používej mozek.” Od toho jsem začala, a díky bohu jsem u toho i zůstala.

Jaké byly vaše vztahy s fotografy? Dívali se na vás jako na holku bez zkušeností?

Pamatuju si svou první interakci s Avi Merozem. Řekl mi: „Renato, potřebujeme klobouk. Máš kloubouk?” Neměla jsem žádný klobouk. Zpanikařila jsem.  Šílela jsem a hledala klobouk. A pak přišel týpek přes vlasy a makeup týpek jménem Antonio s určitým řešením. Věděl, že je to můj první job, a tak mi řekl: „Podívej se mu zpříma do očí a řekni mu, že by to nevypadalo dobře”. A to jsem udělala. A Avi mi uvěřil. Takže tam byla hierarchie, ale byl tam i egalitariasmus, kdy slovo kohokoli mohlo být vzato v potaz. Stále myslím na Antonia a na to, co mi ten den řekl. Byl to fantastický chlap a talentovaný umělec. Umřel na AIDS.

Tak jako mnoho ostatních.

Hodně moc. Byl to přímo masakr. Když se ohlédnu zpátky, byla to možná první velká rána, která nás postihla, ničící ony sny o všemohoucnosti, které provázely naši práci. Bylo to bláznivé. Představte si ten stálý příliv kluků, kteří přišli do Milána ze země, kde žili se svými rodiči v malém domě. A pár týdnů na to byli hosté honorace v Ritzu. To nemohli pobrat. Byla to smršť. Neměli žádné informace o AIDS a neměli zábrany ani hranice. Byla to nonstop party, která se brzy stala krvavou lázní.

Umřelo na AIDS hodně vašich přátel?

Vzpomínám si na svého oblíbeného maskéra Giuseppe Ciulla. Byl slaďoučký. V jiné době mohl přijít do Milána, stát se mechanikem, vzít si milou boubelku a mít pár problémů s identitou - to samé se týká nás všech. Ale v té době to fungovalo jinak. Byl vržen do tohoto světa a ztratil hlavu. Byl tak milý, nadšený, rozkolísaný. Každý mu říkal, aby byl opatrný. Viděla jsem, jak se mění týden po týdnu, a to bylo strašné. Umíral pomalu - přes tři roky. To bylo moc smutné.

Dostaly mě informace o vaší kariéře na volné noze. I když jste editovala Vogue Italia, trávila jste jen minimum času v kanceláři.

Ve Vogue jsem byla tři roky. Pak jsem se rozhodla odejít a spolupracovat externě. Vždy jsem měla k Franca respekt (Sozzani, šéf editor Condé Nast Italy), ale znala jsem sama sebe a chtěla jsem ukončit ty neustálé hádky. Naopak pracujíc zvenku jsem s ní měla výborný vztah. Upřímně, nejsem kancelářský typ. Mám ráda svou nezávislost. A kdyby mi někdo zavolal a zeptal se mě, jestli si nechci založit vlastní magazín, s vlastním týmem, to bych si asi užila. Ale to se nikdy nestalo. Vždy jsem byla oslovována magazíny, které už byly hotové. A řečeno bez obalu - neexistuje magazín, se kterým bych se zcela ztotožnila.

Napsala jste biografii o Armanim. Jaké to bylo?

To byla nádherná zkušenost. Vedle skutečnosti, že to byl Armani, jsem si  psaní biografie užila. Čím více se toho o zajímavé osobě dozvíte, tím víc ji máte rádi. To je důvod, proč nikdy nenapíšu biografii, nebo já nevím co, o nacistickým nadporučíkovi.

Armani projekt schválil?

Ze začátku ne. Každý, kdo pořádně zná jeho tvrdou rezervovanou povahu se mě ptal, jestli se nebojím. Ale díky vlastní odvaze jsem byla klidná. Když zjistil, že za projektem stojím já, otevřel mi své archivy - jak fotografické, tak písemné. To byl překrásný výzkum. Nakonec byl samý kompliment. A to není člověk, který vypouští slova jen tak do větru.

Ano. A jak o něm smýšlíte teď? Je stále hvězdou stojící v záři reflektorů.

Díky tomu, že jsem ho měla možnost studovat a mluvit se všemi důležitými lidmi jeho života, si myslím, že jsem se naučila rozumět důvodům, které stojí za některými z jeho činů. O jeho životě hodně vypovídá jedna událost. Když zemřel jeho životní partner Sergio Galeotti, jediný deník, který se o tom zmínil v souvislosti s AIDS, byl římský Messaggero. Poté Armani zrušil veškerou inzerci v tomto deníku. Stal se z toho mediální skandál. Vzhledem k tomu, že jsem ho mohla zkoumat, vnímám to spíše jako akt lásky zaměřený na zachování lidské důstojnosti, a ne jako akt zlé vůle.

Jedna z nejlepších věcí na této knize je to, jak skrz jednu osobu popisujete proměny módního průmyslu v čase. Máte talent zachytit to, jaké věci byly v určité době možné. Čtete to a zjišťujete, „aha, ok, takže takhle se Armani stal Armanim, to je ta fáze, kdy se stal tím, kým je teď.”

Ano. S touto částí knihy jsem velmi spokojená. Vzpomeňte si na příhodu zahrnující přebal magazínu Time. Americký spisovatel objevil Armaniho oblečení, rozhodl se přiletět do Milána kvůli interview s ním, a editor tenhle příběh miloval a dal ho na titulní stranu. Mýtus Armani překročil oceán.

Takže kdybych se vás zeptal, jestli se dnes může narodit nový Armani, co byste mi řekla?

Moje odpověď by byla jednoduchá. To by se nemohlo stát.


VICE FASHION - GO ASK ALICE

19/02/2010

FOTO: BLOSSOM BERKOFSKY

STYLISTKA: JACLYN HODES

Modelka: Ruby Aldridge (Next)    Makeup: Samantha Trinh (Dior)

Kadeřník: Anthony Campbell (Cutler/Redken)    Asistent fotografa: Willie Davis

girl-on-bed

Šaty Samantha Pleet, halenka Carachel, podkolenky Adidas

pyschedelic-girl

Tílko MINKPINK, šaty z et dérive, boty z Atomic Passion

girl-leaving

Bunda a svetřík ze Search & Destroy, šortky Anne Klein, punčochy Fogal, pásek Urban Outfitters, vintage boty z Edith Machinist, vintage taška z Narnia

sleeping-on-park-bench

Bunda Tommy Hilfiger, top Vintage Laundry, punčochy Fogal, boty a kabát (jako polštář) et dérive, prostěradlo Laura Ashley

girl-writing-scraps

Vintage top z Dulcinée, šortky Silence & Noise, vintage kabát z Narnia, punčochy Wolford, čepice Betsy Giberson

girl-at-statue

Bunda et dérive, vintage Appletree svetr z Edith Machinist, džíny Current/Elliott, punčochy Wolford tights, vintage kozačky Ferragamo

girl-reading

Tričko et dérive, vesta Champlain Leather, sukně Lo, podkolenky LRG

hand-with-diary

Tričko Stüssy