chlast



HOLČIČÍ NOVINKY: CO HOLKY RÁDY PIJOU?

29/06/2011

AUTOR: KATE CARRAWAY

fishbowlresize

Všichni se opíjej v podstatě ze stejnejch důvodů který jsou dva: 1. pití je legrace, 2. život je na hovno. Ale to jakým způsobem se kdo ožere je naprosto specifický danýmu druhu člověka.
Jako ostatně skoro všechno je holčičí přístup k pití alkoholu složitou elaborací socio-kulturních aspektů, lehké tělesné dysmorfie a aspirace- totiž, že se budou bavit stejně dobře a se stejnými následky jako kluci (což je obecně vzato nepřípustný) nebo že se stanou parodií sebou samých a bude jim to vlastně jedno (což je taky společensky nepřístojný). Tak jako tak, je to na prd.
Přesto, že jsme se dostali tak daleko, že spoustu ženskejch nepřijímá jídlo jako součást svýho života, snad úplně každá vyžunkne k snídani 16 mimóz, a taky máme podle všeho velmi široký spektrum potencionálního pitiva: jakože holčičí drinky existujou, ale pěkně ruku v ruce s pivem.
Plus, velký naštěstí je fakt, že holky obecně líp uměj pracovat s kocovinou- známe třeba blahodárný efekty kokosovýho mlíka a taky známe všechny ty socio-kulturní implikace kocoviny- jakože holky vypadaj blbě, ale kluci cool…možná i to bude důvod, proč se nikdy nezpijem tak, že si počůráme postel.
ŠAMPAŇSKÝ
Šampáňo je moje nejoblíbenější pití. Strašně ráda piju všechno, co aspoň šáňo připomíná, protože je to něco jako vakcína proti všemu obyčejnýmu a nudnýmu. Když pijete šáňo může bejt třeba úterý ráno a vy můžete koukat na nablblou telenovelu na Primě, ale stejně budete mít pocit, že děláte něco prostě báječně úžasnýho. Je to lahůdka v takovým tom dospělým stylu, ne v kinder stylu (viz. bílý víno). Jo, a jeho otevírání je sexy.
Mám v zásobě vždycky jednu lahev lacinýho šampáňa (což je teda spíš šumivý víno, ale to už je detail) a jednu lahev fakt drahýho, to když potřebuju udělat dojem na různý typy lidí. Je to taky to, co dostávám/dávám od holek/holkám, protože je jasný, že to ocením/ocení.
Holky co maj nejradši šampáňo pracujou buďto v módě, v médiích nebo v zábavním průmyslu- chudý stážistky, co chodí každý večer ven na pracovní večírky, kde zobou mini verze tacos, kuřecího kebabu a polívčičky ve skleničkách na panáky, ale hrdlem tam prolejou litry Moeta. Pít zadáčo šampáňo se tak stává jakousi soutěží sama proti sobě, jakože “kolik toho dokážu vypít, nepozvracet se a jednoho dne mít úspěšnou kariéru?”. Je to ten model, že všechno to co nevypijete jsou  peníze co právě ztrácíte. Já umim odmítnou vodku gratis (vždycky je to Grey Goose) a pivo gratis (Peroni), ale šáňo nikdy.
Plus: i když máte na sobě něco vážně blbýho (třeba taťkovo starý tričko, ustřižený džíny a vojenský boty- o čemž jste přesvědčený, že vypadá schválně trash-chic, ale drahý čtenáři, všechno je to spíš podřízený funkci vaší blížící se a nevyhnutelný kocoviny) se sklenkou šampusu v ruce je to všechno naprosto přijatelný. Je to fakt škoda, že teď vedou v kultuře novo-zbohatlíci jako jsou Kardashianovi , protože to není tak dávno, co šampaňský ještě mělo auru vizitky z daleký země aristokracie, poctivých peněz, privilegií a rapperů a teď je banální jako kabelka Louis Vuitton.
Jo, problém u šampáňa je, že je v něm tolik cukru, že kocoviny jsou docela nepříjemný.
COSMOPOLITAN
Ne, dělám si srandu.
VÍNO
Hlavně bílý a laciný- prostě neznám žádnou holku, co by utrácela horentní sumy za drahý víno- chutná jako ty nejdivnější bombony rozpuštěný dohromady a přeměněný na alkohol. A holky, funguje to! Jestli chceš ochutnat příjemnou apokalypsu, nalož do kabriolety dvě holky a demižonek vychlazenýho bílýho. Vlastně ani nevím, jesti není trapný to vůbec zmiňovat, jakože když bílý, tak chlazený! Kdbych se tolik nestyděla to objednávat, tak piju jen to!
TEQUILA
Teda ani ne tak tequila jako “panáky levný tequily”. Je přece něco svůdnýho na slečně olizující si vlastní zápěstí, zaklánějící hlavu dozadu, aby se natáhla a zároveň nenápadně všem předvedla labutí krk, házející do sebe tekutý zlato a pak se zakousla do šťavnatýho kousku ovoce (rozumíte, jo..?) Takže jako co? Kdo vymyslel tuhle šarádu? (Pro vaší informaci: odhalený krk a zápěstí jsou jasná znamení sexuální dostupnosti, takže můj osobní tip je, že se jedná o nějakej národní plán zvýšení porodnosti.)
WHISKY
Ten stereotyp o ženský nechuti k whisky je vážně tak hloupej. Copak jste nikdy neviděli Damages? V zásadě je to teplý lék. A ne, fakt nepijem whisky abysme na vás zapůsobily jako to dělala Demi Moore kouřící doutníky v půlce devadesátejch let. Tak už přestaňte bejt tak sebestředný, bože.
PIVO
Pijou holky rády pivčo?Jo. A máme to rády úplně stejně jako kluci?Ne.
Mám kámoše, co je “pivní expert” nebo jak se to říká, kterej přede mně postavil tři různý piva, já je všechny ochutnala a řekla “pivo” no a pak už jsem se jen šíleně nudila, protože termíny “pivních expertů” jsou jako “zrnité”, “dubové”, “dřevité” a “ostrej pálivej krkanec” a další jasně a striktně chlapský názvosloví. Ale i tohle je vylhanej stereotyp: mám pár kámošek který se nestyděj, že uměj použít slova jako “ležák” nebo “řezaný”, ale pivo, hlavně pokud jde o hektolitry točenýho, je prostě jasnej symbol chlapáckýho světa. Tak moc, že se mi těžko chce uvěřit, že ještě říkáme “jít ven na pivo” a neberem to jakkoliv sexisticky. Pojďme být upřímní: pivo je skvělý a nejlepší pití k masu a je úplně pro každýho pijáka, ale pivní kultura je vyloženě klučičí záležitostí.
Holky si vyberou oblíbený pivo nejspíš podle klíče kterým si vybíraj oblíbenej fotbalovej tým: podle barev. Já dřív hodně ujížděla na 40s (nojo, hip-hop), teď mám ráda Budweiser kvůli tomu pěknýmu logu a taky kvůli rozhovoru s Robertem Pollardem, kde říká, že ho má rád. Taky mám ráda Löwenbräu, protože má nádhernou plechovku v barvě “paví modři”, kterou nesnáší můj kámoš Derek, podle kterýho je tak krásná, protože je arogantní.
Tím nejvíc holčičím pivem ovšem zůstává BudLightLime (v našich zeměpisných šířkách letos konečně dohoněno domácí verzí Staropramen cool lemon pozn. překl.) Už jste ho měli? Jsou velký jako krabicovej džus (hele, neříkejte mi kolik toho můžu pít, jasný?!) a chutná jako ochucená minerálka.
Můj tip: do džbánku piva si dejte dlouhý srkací brčka a bude z vás něco jako barová verze Scooby-Doo. Ale s prsama. Máte prsa?Vítejte!
TVRDÝ ALKOHOL
Vodka a gin jsou v podstatě něco jako pomůcky při dietě. Pít je namíchaný se sodou (nikdy s tonikem, copak jste se zbláznili?) nebo si udělat Bloody Mary (rajčatový džus, celer, křen, to je přece nealko) je  rituál začátku večera mnohých slečen, protože se to zdá zodpovědný. (A je to daleko do chvíle, kdy si vylitý objednáváte u stánku hranolky).
COOLERS
Historicky jsou coolery považovaný za holčičí pití i když balením se snaží zalíbit i mužům. Ať tak či tak jsou dobrý akorát v případě, že nemáte vlastní byt nebo platnou občanku a nemůžete si drink namíchat sami, protože jsou dost hnusný. Jsou hlavní výsadou středoškolaček, který jich daj pět a pak pozvrací zvenku dům učitele informatiky a když se to jejich kamarád Chris snaží uklidit pomocí zahradní hadice všechno to krásně zamrzne do tvaru lázeňský veverky, protože je leden a my jsme uprostřed tuhý kanadský zimy (což jsme vám zapomněli poznamenat).
SEX ON THE BEACH/BLOW JOB/BUTTERY NIPPLES ATD.
Tak to si trhněte, úchyláci, tyhle perverzárny fakt nepijem!


Na vejšce se chlastá podle učebnice

15/12/2010

TEXT A FOTO: VICE

titul1

Studentskej klub K4: Poslouchají tu amatérskej jazz a sledují dokumenty o bulharských náboženských tradicích, holky schovávají žádostivost za dvojitou hradbu brýlí a knihy v jazycích, o kterých jsem ještě neslyšel. Jen v takovýmhle prostředí mohla vzniknout a dokonce jít do tisku kniha Pravé české míchačky. Studenti si vlastně vydali vlastní chlastací skripta a my jsme šli podle nich ochutnávat.

pic011

V knížce se dočtete o prvních historických zmínkách o chlastu, o tom, jak namíchat Semafor z griotky, vaječňáku a zelený, o smrtelný a nikým úspěšně nedokončený Cestě do lesa a z lesa, o existenciálním prožitku kocoviny a tak dál. Autor tímhle počinem, kterým většinou věci a lidi okolo sebe ztrácíme, získal magisterskej titul. Takže se v brzký době těšte na rozhovor s Alexandrem Guhou, jediným Čechem, který má titul za chlastání tvrdýho.

pic031

Obsah:

Aqua Vitae, O míchačkách, Vinné míchačky, Míchačky s tonikem, Likéry, Likérové míchačky, Vaječňákové míchačky, Griotkové míchačky, Zelené míchačky, Pivní míchačky, Míchačky s vodkou, Rumové míchačky, Míchačky s tequilou, Absintové míchačky, Multimíchačky, Historické sklenice, Dopito, Zhovadilé receptury, Nikdy již karamel, Existenciální prožitek kocoviny, Struktura kocoviny.

pic021

Jakub doporučuje: Semafor

Karol doporučuje: Utopenej komunista

Vydalo o.s. UK media roku 2010, počet stran 158

Doporučená cena 250 Kč

http://www.ukacko.cz/praveceskemichacky


Absinth: Pod zátkou zelený víly

20/10/2010

TEXT A FOTO: KAROL HOŠEK

05s_absinth-cover

Pil ho Verlaine, Baudelaire, Oscar Wilde i Vincent van Gogh. Takže je možný, že z vás flaška tohohle superlihu udělá geniálního básníka a když ho budete pít mimořádně poctivě, tak vás možná jako bonus napadne uříznout si ucho, případně něco jinýho. Navíc byl ve většině zemí během 20.týho století zakázanej, což samozřejmě přispělo k jeho popularitě. Například v Hollywoodu dodnes neuměj natočit francouzskej film bez toho, aby použili několik cisteren absinthu. I když jsou halucinogenní a afrodisiakální efekty zelený víly přinejmenším sporný, rozhodně má zajímavej životní příběh…

Na absinthu ujížděli už starý Egypťani, ale nedali si to patentovat, takže to od nich zkopírovali Řekové a těm ten nápad zase šlohla západní civilizace. Pak ho v roce 1792 znovuobjevili Švýcaři, ale záhy nato je trumfli Francouzi, když v roce 1910 vyhnali jeho roční spotřebu na 36 000 000 litrů. Zatímco celej svět vyhlašoval prohibici, u nás za první republiky frčel absinth z místní likérky Albína Hilla a ve Slávii ho popíjeli frankofilní umělci jako byl Viktor Oliva. Za Hitlera a Heydricha byl na příděl a po válce komunisti všechny lihovary včetně těch aspirujícíh na výrobu absinthu vyvlastnili. Když v devadesátkách začala ve světě probíhat znovulegalizace absinthu, Češi skoro jako první po pelyňkový příležitosti skočili a dneska má v centru Prahy skoro každá ulice svůj Abinth Shop a samozřejmě tu jsou i specializovaný bary.

Stopro znáte tyhle dvě pověry spojený s pitím absinthu: Ta první je, že vám údajně maj po pár panácích naskočit slušný halucinace a ta druhá tvrdí, že si při jeho pravidelný konzumaci postupně uženete nemoc zvanou syndrom absinthismu.  Abinthismus je “nemoc” kterou doktoři koncem 19.století často a rádi diagnostikovali. Mezi nejčastější příznaky měla patřit epilepsie, poruchy smyslového vnímání a spánku, problémy s řečí a následně smrt. Na to, abyste poznali, že jsou tyhle příznaky běžný i u těžkých neasbinthujících alkoholiků ani nemusíte mít medicínskej diplom.

Protože ve VICE na babský povídačky a městský mýty nevěříme, rozhodli jsme se, že zelenou vílu vyzkoušíme. Na rozdíl od těch, co žijou na blízkym východě, v mnoha zemích Jižní Ameriky, a na Vanuatu (situaci v Severní Koreji se zjistit nepodařilo) můžeme tenhle pelyňkovej patok legálně konzumovat, takže v počtu třech pokusnejch králíku vyrážíme do údajně nejabsinthovějšího baru v Praze. Mimo nás tu nikdo není - kromě servírek s mdlou znalostí češtiny a dědků, který pro sichr pijou jenom pivo.

dsc01942

Fin de Siécle sklínky jsou dávno out. Teď frčí jedině low-key skleničky od koly.

Startovací čas stanovujeme na 9:30, v prvním kole si Steve dává Absinth 35, já a Carrie jsme se spokojíme s levnějším Absinth Reality, přičemž doufáme, že nás co nejdřív od reality odpoutá.

“Mam pocit jako kdyby mi někdo vrazil do krku borovicovou větev. Úplně cejtím, jak mě do mandlí bodá jehličí,” pochvaluje si Steve svůj dryják se 70% lihu a největším legálním množství pelyňkovýho extraktu v EU (35mg thujonu/litr). Já a Carrie se shodujeme, že realita smrdí i chutná jako desinfekce.

dsc01970

Savo s vůní lesa vs. čerstvá ranní moč.

Ve 22:01 rozjíždíme další kolo: Z cisterny s vodou, co vypadá jak vemeno s okohoutkovanejma cecíkama, dojíme vodu na kostky cukru naložený na děravejch lžičkách dokud se nerozpustí - tohle má bejt takzvanej francouzskej způsob servírování. Možností je ale víc - například Češi podle tradice  Jana Palacha kostku cukru namočenou v lihu nejprve zapálí a upustí do nápoje, aby ji záhy mohli uhasit ledovou vodou. Tentokrát si dáváme po jednom Absinth St.Antoine, Absinth Toulouse Lautrec a Abinsth Bitter Extra Anise. I když správnej absinth má mít tři barevný varianty (blanche-průzračnej, rouge-červenej, verte-zelenej), nejabsinthovější pražskej bar se uchyluje spíš k odstínům močálový zeleni. “Čím dýl k tomu čichám, tím víc se toho bojím. Děsí mě to skoro jak gynekologická prohlídka,” čichá Carrie nevěřícně ke svýmu drinku.

dsc01949

Čekali jsme alchymistický pokusy hodný dvoru Rudolfa II, ale byla v tom jen voda.

Protože už nás neba sypat prachy do pití, který vypadá jako pozůstatek Hulkovy masturbace a chutná jako Listerine, dáváme si každej panáka superlevnýho no-name absinthu z Tesca, kterej jsem sem propašovala. “Tahle zkurvená flaška by si zasloužila šlehnout vo zeď a rozmlátit na tisíc kousků. To už radši zbytečně vyhodím tisícovku za ten dvanáciletej vintage absinth, než do sebe lejt tohle,” hodnotí svůj drink Steve.

dsc01955

Najděte 5 rozdílů, ehm, podobností.

“Halucinace žádný. Jenom jsem pořádně opilá, a možná je to trochu jinej typ opilosti než z normálního pití,” zní poslední verdikt Carrie. “Když normálně halucinuju, tak se mi pomíchaj dimenze a vzdálenosti a to se mi teď neděje, jsem prostě vožralej,” komentuje svůj stav Steve.

Zklamání, ale trochu jsme to čekali. Máme totiž fakta pohromadě a víme, že objem halucinogeního thujonu povolenej EU (35mg/l) je tak malej, že by normálně rostlej člověk musel vypít několik litrů absinthu, aby vůbec účinky látky pocítil. Tahle možnost se samozřejmě nevylučuje, ale pravděpodobnější je, že dotyčnej bude tou dobou, kdy se dochlastá k požadovanýmu množství thujonu, dávno po smrti, a to díky prostý konzumaci obrovskýho objemu alkoholu.

dsc01968

“Tohle vodstátý pivko je to nejlepší, co jsem za celej večer pil.”

I když o současným absinthu můžem z fleku říct, že jsou jeho halucinogení efekty nulový nebo minimální, dřív to tak nutně nemuselo bejt: Jednak žádný vládní instituce neregulovaly množství thujonu, ale hlavně se lacinější absinthy bez obav přibarvovaly spoustou toxickejch látek, mezi který patřila například modrá skalice.

Druhej den pořádáme malou Blackberry konferenci ohledně následků naší absinthakce - nikdo z nás neměl po ránu kocovinu, ale během dne se to začalo dost zhoršovat, hlavně u Carrie a Steva, který maj křehký americký organismy netrénovaný božkovskejma produktama. Oba dva byli naprosto vyřízený a vydrželi bejt vzhůru jenom do desíti. Já jsem zas měla celej den pocit, že jsem trochu mimo a bolelo mě břicho.

Pokud si chcete zpestřit večer intoxikací thujonem (často doprovázenou selháním ledvin), bohatě stačí vypít trochu nekontroverzního esenciálního oleje. Vyjde to levnějc a nikdo se vás nebude ptát na občanku. Teď, když víte, že absinthismus nedostanete a nehrozí vám nic jinýho než čistej alkoholismus (kterým většina z vás stejně už trpí), můžete rovnou vyrazit na rande se zelenou vílou, než jí zase zakážou.

P.S.: Ernest Hemingway doporučuje svůj originální recept na abinsthovej koktejl Death in the Afternoon: Nalijte do baňatý sklenky panáka absintu a pomalu přilévejte ledově vychlazený šampaňský, dokud nápoj nezbělá.

Vypijte tři až pět takto připravených koktejlů.




HOMELESS MOJITO

07/05/2010

p10108701

Další vostrý pití určený jedině pro létama zocelený chuťový buňky, neprůstřelně opevněný hltany a železem vyztužený žaludky, překvapivě neobjevil náš expert na lacinej chlast Jan Hlavín, ale naše nová produkční Evička. Jde o míchanej drink a na celým světě existuje pouze jeden barman, kterej zná jeho tajemství. Protože barman má rád Evičku, Evička má ráda mě a já mám ráda vás, rozhodli jsme se, že se s váma o tajemství tohohle mocnýho lektvaru podělíme.

Znáte to, dlouhej den. Po práci se zastavíte ve svým oblíbeným podniku. Opíráte se o bar. Sklenička, dvě, tři…

‘Hele, tak si myslim, že by každej správnej barman měl mít svůj drink!’
‘No jo, tak počkej…’
‘A co to proboha je?’
‘Sleduj…Homeless Mojito!

A jak na něj? Budete potřebovat tyhle košer ingredience:

- listy kopřivy (přece jenom je to zdravější a levnější verze máty, a na nějaký lechtání v krku jste zvyklý)

- cukr, co je po ruce - může bejt moučkovej, třtinovej, krystal

- Iron nebo Okena (množství dle libosti a vašich plánů na příštích 24 hodin)

- jeden vymačkanej citrón

- voda z kohoutku

- kostky ledu (nezdržujte se drcením)

Do půllitrovýho plastovýho kelímku halabala nahážeme kopřivu a cukr, na to hodíme slupky od vymačkanýho citronu a pořádně zalijeme okenou. Po okraj zasypeme kostkama ledu a dopustíme vodu z kohoutku. Jako ozdobu použije tácek od piva. Hotový drink vypijeme pomocí role od toaletního papíru.

Tenhle drink je k dostání pouze na speciální žádost u barmana v Café Amsterdam.

p10108641

p10108721

p10108711


FILOZOFIE V ZASTAVÁRNĚ II

28/04/2010

TEXT A FOTO: JAKUB RYŠKA

Část 2/2: Právo na štěstí a Pretty Woman

lidi3

V televizi začala další scénka. Naivní farář nechápe, že neveze stopařku, ale štětku.

Někdy se v zastavárně otočí opravdu hezké holky, v drtivé většině prostitutky zvyklé peníze rychle vydělat a rychle utratit. „Myslíš, že tyhle holky jsou tak nadržený, že jim kurvení nevadí?” snažím se dotlačit Buriho do filosofické diskuze. „Znám jednu takovou, prej si to fakt užívá. Za chvilku bude maturovat a chystá se na vejšku.” Buri je evidentně empirik.

K okýnku přišel chlap v koženkové bundě, teplácích nad kotníky, kdysi bílých teniskách ze stánku a s igelitkou v ruce. Chce zastavit mobil na měsíc. Buri se dívá na zadní stranu občanky: „Pane, já vám to nemůžu zastavit, vy jste zbavenej svéprávnosti.” Chlápek odchází pro kámoše. „Měl jsem mu říct ať příjde s mamkou,” povídá Buri.

Televizní šaráda má hudební vložku. Zpěvák Gipsy.cz rapuje: „Já more, nemam lowe!”

Přes sklo vidím přicházet vousatého, břichatého padesátníka. Vypadá jak vychlastanej ministr práce a sociálních věcí. Teplým a uměle příjemným hlasem vnucuje Burimu pět let starej mobil a diktuje částku, kterou má dostat. Když zjistí, že nic nedostane, úplně se sesype: „Ale, ale, já jsem tady s pánem a paní neměl nikdy problémy.” „Se mnou teda máte,” říká Buri a háže mu ho zpátky. „Nemám rád lidi, kteří si myslí, že jim něco zastavím,” vysvětluje, „tváří se důležitě, občas říkají, jakejmají titul, ale pro mě to jsou socky, co nemají tři kila. Inženýry mám vůbec nejradši.”

Na zastavárníkovi si vylámou zuby i akademici: „Je to průser, když už ve čtrnácti víš, že seš rytřejší než učitel,” říká Buri. „V tom okamžiku si uvědomíš, že ti nikdo za nic neručí. Jenom ty sám,” snažím se rozvíjet jeho úvahu. „Jo, žádný záruky nejsou, ani žádný práva,” povídá. Směju se, ale on pokračuje: „Nechápu, jak si lidi můžou myslet, že mají třeba právo být šťastní. Jaký, pičo, právo na štěstí?” „To ti říkala ta štětka?” ptám se. „Ne, štětka si nestěžuje. To mě říkala koc, která se mnou zahnula starýmu těsně po tom, co odešel do práce. Pak to chtěla opakovat. Že prej má právo být šťastná.”

zbozi-bryle

S posledním slovem otevře neprůstřelný okýnko a halasně pozdraví: „Dobrý večer!” Venku stojí typická mamča v brýlema na nose. Dojem ruší jen tepláková souprava s lampasem. Chce rozměnit padesát tisíc.

V bedně skončila šaráda i reklamní pásmo a dávají film Pretty Woman s Richardem Gerem a Julií Robertsovou. Produkce je o poznání lepší. „Teď jsme ji vyhrábli z kontejneru, kdo ji pásl?” „Kokain, tahle chodila za koks,” říká z televize krásně nalíčený a vymydlený bezdomovec.

Buri mezi tím soustředěně počítá bankovky a podává okýnkem: „Přepočítejte si to.” Mamča šustí pětikilama ještě mnohem zručněji. „Do hajzlu!” řekne najednou a počítá znova. Chybí pětikilo. Buri se omlouvá: „Kdybych byl inženýr, tak bych nedělal v zastavárně, víte, jak to je.” A mamka povídá: „Co máte z toho, já jsem učitelka,” a oba se smějou.

„Taky má paní vysokou školu,” říká Buri, když zavře okýnko. Mamča už neučí, pracuje v herně přes ulici a dost chlastá.

Na obrazovce se plazí Robertsová po Gerovi. „Jak to chceš?” ptá se Julia a Richard na to: „Co umíš?” A ona: „Všechno, na pusu ale nelíbám.” „Já taky ne,” říká Richard a Buri povídá: „Dobrej styl, já taky ne, abych si udržel aspoň ňákou část intimity.”

K okýnku přichází dneska poslední zákazník: „Potřeboval bych prodloužit telefon.”

„Na jak dlouho?”

„No na čtrnáct dní, je to pětatřicet jo?”

„Ne, je to sedmdesát.”

První díl najdete tady.


Vice průvodce levným chlastem

17/02/2010

TRESTALI JSME ZA VÁS SVOJE JÁTRA I DŮSTOJNOST

TEXT: JAN HLAVÍN

snimek-010

Zapomeň na kvantum takřka encyklopedickejch informací, co ti Orion ve svým rapu podává o Cuba Libre, odlož stranou bourbon, vykašli se na to dobrý víno, co si šetříš pro slečnu Věrušku z účetního. Následující řádky ti totiž přinesou bližší pohled na jistej segment spotřebního zboží, kterej v zásadě cení tři skupiny lidí: bezdomovci, studenti a pak ten divnej  dědek, co ti minulý úterý ve tvý oblíbený čtyřce prostě MUSEL povědět svůj životní příběh. Bavíme se zkrátka o levným  chlastu.

Je to možná šokující, ale různý levný paodrůdy pití v naší milý zemi mají zhruba stejnou popularitu jako masové agresivní zteče lednových výprodejů, považování outdoorových křusek za módní doplněk a pašování wienerschnitzelů do balkánského regionu. Většina lidí, co tvrdí, že nikdy neochutnala třeba krabicovou Poezii, pěkně kecá. Člověka k tomu zvláštnímu masochistickýmu rituálu, kdy si hrdlo trestá rozličnými lihovými splašky výměnou za kurevský bolehlav, mnohdy dohání rozličný okolnosti. Finance, věk, punk anebo třeba snaha napsat jeden idiotský článek. Jsem příliš mladej na to, abych po ránech těžce snášel dopady večera, věčně nemám prachy a o svý známce punku nepochybuju ani v nejmenším, takže vzhůru do toho!

“STOLNÍ” VÍNA

Tenhle vzletnej název pro rozličný levný čůča mě vždycky pobaví už při otvírání krabice. První, co člověka uhodí do nosu, je většinou zkyslej odér, kterej by se dal přirovnat k vyblitýmu džusu. Za toto lahodný aroma můžeme vděčit kombinaci nekvalitních moků a uměle přidávanýmu cukru. Pokud se někdo obtěžuje přelévat víno do sklenice, je odměněn velkou absencí všech atributů, kterými by měla barva vína oplývat. To platí pro všechny druhy a “odrůdy”. Samotná chuť je již poměrně ovlivněna např. barvou; zatímco u bilýho se může konzument těšit na kyselý očistec, u červenýho jsou jeho chuťový pohárky oblaženy esencí trpkosti, cukru a podivnýho ocasu, kterýho se nějak ksakru nejde zbavit. O barvě zubů a poblitýho oblečení ani nemluvě. Toto je dojem z prvního doušku. Krabicák má totiž jednu kouzelnou vlastnost (což platí ostatně u každýho pití) a tou je to, že míra mezního užitku tohohle produktu funguje přesně obráceně, než je tomu např. u chleba. Zatímco užitek spotřebitele klesá s každou další jednotkou spotřebovávanýho statku, každá další krabice vína je příjemnější, zábavnější a světe div se, dokonce i chutnější. Mnohdy následuje velmi aktivní a naneštěstí i upovídaná opilost se všemi trapnými elementy, které k tomuto stavu patří.

Míra ranního utrpení: 7/10

LOW-BUDGET VODKA

I když se rodilí seveřané s domácí tradicí kvalitní vodky otřásají hnusem při pomyšlení na tyto české produkty asi stejně, jako když před 150 kilového fanouška třetiligového fotbalu postavíte ovocné pivo, musím říct, že si stěží vybavím mejdan, kde by se neobjevila aspoň jedna flaška Božkova/Nordic ice/apod. Příchuť této sorty lihovin je skutečně hubokřivící, takže samotné panákování doporučuji až v pozdních večerních hodinách. Nezachrání to ani půlhodina v mrazáku, nemá smysl se snažit. Přesto poměrně obstojných výsledků může piják dosáhnout smícháním kořalky s rozličným nealkem, kdy vzniká poměrně pitelná směs, která umožňuje do sebe přesunout velký množství alkoholu během poměrně krátkýho časovýho horizontu. Jedinej mínus tohohle míchání je nechutnej pocit slepenejch koutků, kterej zákonitě následuje po alkoholismem vyplněné noci. Opilost je klasická, po tvrdém spíše hlučná, až agresivní.

Míra ranního utrpení: 7/10

TUZEMÁK

Česká legenda, vhodná k pečení cukroví i mohutný konzumaci. Nejedna ustaraná matka před Vánoci spojuje příjemný s užitečným a okořeňuje si všeobecnej shon příležitostnými doušky. Zanechme stranou právní spory o název tohohle českýho zázraku a přejděme k tomu hlavnímu. Vztah jedince k tuzemskýmu rumu není jenom otázka pasivního konzumenství, člověk si k němu musí najít cestu. Já osobně jsem se například na tuzemák pořádně naučil až v prváku na vejšce a od tý doby na něj nedám dopustit. Příchuť, která rumovému začátečníku způsobuje defenzivní stahy žaludku, přijde zkušenému pijákovi jako příchuť božského nektaru. Nekecám, k tuzemáku jsem měl dříve velký antipatie, ale teď na něj nedám dopustit. Rezavé zbarvení, lehký závan vanilky v aroma, následný teplo, rozléhající se po celým těle, to všechno ti tento skvělý nápoj může nabídnout. Rozhodně doporučuji značku Božkov, kde má spotřebitel garantovanou recepturu a vyvážený poměr minerálů a vitamínů, které jsou potřebné pro každodenní ochranu vašeho organismu (haha). Je navíc vědecky prokázáno, že brambory jsou potřebné pro zdravou výživu organismu, takže poslední pochyby padají. Tuzemáček se dá panákovat, míchat s kolou, kafem a vším možným. Následné stavy jsou veselé, s poctivým nádechem trapnosti a výřečnosti.

Míra ranního utrpení: 6/10

ZELENÁ, GRIOTKA A JIM PODOBNÉ

K těmto likérům mám velmi negativní vztah od chvíle, kdy jsem se jednoho krásného rána na parkovišti u Ikei mohutně poblil do tamních okrasných dřevin. Tyto nápoje většinou disponují nechutně vlezlou příchutí, ať už je to mentol u zelené, který mi znepříjemnil nejednu kocovinu, nebo děsná přeslazenost u griotky. Vzhledem k nízké voltáži může drunkard očekávat poměrně nevalný výsledky. Člověku se daleko spíše udělá dřív blbě, než aby pocítil onen příjemný nával špiritusové otupělosti. Zlatou výjimkou je nápoj “Čertův punk”, kdy se griotkou naředí rum. Tahle bruska způsobuje opravdu šílený zážitky, a kdo někdy zažil snahu transportovat tímto drinkem namol ožralýho invalidu přes centrum Prahy, dá mi rozhodně za pravdu!

Míra ranního utrpení: 8/10

ALPA

Co si pamatuju, tak v devátý třídě byla francovka vedle krátkejch Startek, ohmatanýho vydání časopisu České Ložnice a trávy jedním z velmi oblíbenejch artiklů. Stačilo se zatvářit jako starostlivej vnuk, co urgentně shání medikament babičce, trpící chronickou bolestí kloubů a bylo vystaráno o zábavné vypité válení se v městských parcích. Dokonce si i vybavuju jednou libereckou hospodu, kde byla Alpa pevnou součástí nápojového listu. Jednou z velkejch nevýhod konzumace týhle šílenosti je takřka fyzická bolest, provázející každej doušek. Pálí to jak čert a následná namazanost je opravdu nekompromisní. Možná vám tahle směs vyléčí problémy s klouby, ale šrámy na pověsti způsobené vnitřní aplikací vám jen tak něco nezahojí.

Míra ranního utrpení: 9/10

Iron

Král levnýho pití a nezbytnej atribut každýho bezdomovce. Možná je jeho konzumace fáma, možná ne, rozhodl jsem se v zájmu investigativní žurnalistiky k malýmu testu. Zvolil jsem tradiční postup servírování, tedy filtraci přes bochník chleba a následné degustování. Sáhl jsem po prověřené značce čističe oken, původního ze severočeské Severochemy. Zaujala mě příjemná modrá barva evokující Curacao. Vůně sice slibovala čistá okna bez jediné šmouhy, ale také velmi nekomfortní dopady. Učinil jsem nezbytný přípravy a přiložil drink k ústům. Příchuť byla hořká, trpká, chvíli připomínala benzín, jindy zas (hodně) levnou skotskou. Po druhém panáku naskočil opravdu divnej pocit a solidní náběh k bolesti hlavy. Jestli mě moje pijáctví dožene ke ztrátě střechy nad hlavou, budu se věnovat radši krabicáku. Tohle se opravdu nedá.

Míra ranního utrpení: 10/10