Zleva: Daniel Martin McCormick (Ital), Nick Malkin (LA Vampires), Damon Palermo (Magic Touch), Michael Morrison (Octo Octa), Amanda Brown (LA Vampires), parta 100% Silk na turné, všichni se smějou. Moc pěkná partička.

Uplynul rok od tý chvíle, co manželé Britt e Amanda Brown dali světu label 100% Silk, sesterský label jejich prvorozenýho Not Not Fun. K oslavě narozenit tohohle geniálního label-děťátka, který za rok tak moc vyrostlo, nám Amanda nadělila tenhle mixtape od jednoho z jejich umělců, Octo Octy. Kromě toho, že je Amanda hyperaktivní hudebnice (ex Pocahaunted, teď LA Vampires), byla díky aktivitě na svých labelech jednou z centrálních postav nezávislýho hudebního průmyslu roku 2011. A protože jsme jí zrovna měli pěkně na mailu, tak jsme jí neváhali položit pěkně pár otázek.

VICE: Produkce labelu 100% Silk je lehce zařaditelná do klubový kategorie. Ale přístup 100% Silk je o dost víc individuálnější, je to víc “bedroom pop”. Je to proto, že ráda tancuješ sama?

Amanda Brown: Určitě radši tancuju sama než s lidma.Žádná holka by neměla čekat až jí k tanci vyzve kluk.

Tenhle label se tváří velice intimně, ale ta tvorba je zároveň docela veselá a usměvavá. Ty sama se směješ často? Co tě dokáže rozesmát?

Silk je hodně o štěstí. O barvách, radosti, entuziasmu. Smutek je nuda. Já se směju skoro pořád, občas si skoro uchrochtnu. Určitě mě rozesměje Justin Long, Lorrie Moore, “Stardust Memories”, Chris Rock, no, prostě skoro všechno až na takovej ten podřadnej lacinej humor.

Rok 2011 pro tebe byl hodně zásadní. Teď když už je za náma, zkus nám povědět, který moment pro tebe byl asi ten nejdůležitější?

Rozhodně m,oje třicátý narozeniny. Představte si následující scénku: San Francisco, mí nejbližší přátelé, megagrilovačka s tunou jídla, mikina od Comme Des Garçons z mýho oblíbenýho krámu, Susan, dort mých snů s dvojitou čokoládou, nárazovej totálně šílenej shopping, pustila jsem si hudbu a tancovala jako šílená na High Fantasy během nejlepší drag show planety, byla jsem v muzeu Walta Disneyho, do San Franciskýho MOMA, dostala jsem novou knihu Johna Waterse, puzzle s mým obličejem a obrovskej obraz na kterým jsem taky já v kožený bundičce. Tohle všechno a tunu lásky.

Děláš spoustu věcí naráz, v čem se ale liší, když děláš hudbu v první osobě a když produkuješ hudbu někomu jinýmu?

Řekněmě, že mi na cizí práci záleží skoro víc než na vlastní, je to skoro jako obsese. V mojí hlavě je teď label úplně na prvním místě. Co se týče věcí co dělám já za sebe, no, tam je to trochu složitější.

No a vyhovuje ti teda víc ta pasivní strana produkce nebo aktivní dělání hudby?

To se mění každý den, podle aktuálních zkušeností a dění. Jsou dny, kdy odpovídání na maily je jako jít do války, řvou na mě, nechápou co myslím, unavujou mě, tlačí na mě, ale myslím, že tohle zažívá každý. A tohle jsou přesně ty dny, kdy se seberu a jdu se schovat se svojí hudbou, jdu zpívat a tancovat s Nickem a Brittem, dělat nový kousky LA Vampires a říkám si, jo, to je ono, takhle jsem šťastná, tohle chci dělat. Pak jsou ovšem dny, kdy přijdou strašně pěkný desky a umělci se kterýma spolupracuju jsou tak skvělí, fanoušci štědří, dema, co poslouchám jsou výborný…a v těhle chvílích si zase říkám: WOW, díkybohu za tenhle label, to je taková krása. No a pak jsou takový ty černý dny, kdy jediný, co vidím jsou kolem mě hromadící se problémy a říkám si, že bych se měla vrátit a prodávat předražený džíny. Ale jsem trašně vděčná za to, že můžu dělat hudbu a ETRÉMNĚ vděčná, že můžu produkovat hudbu tolika nadaným umělcům.

100% Silk je jeden z našich oblíbených labelů. Má nějaký přímý “soupeře”, kterých si obzvlášť považuješ?

“Rivalové”, haha, no spíš bych použila slovo IKONY: R&S, Future Times, Hyperdub, Planet Mu, L.I.E.S., Sound Stream, Ecstasy. to jsou všechno legendy. Kdyby mě chtěly, tak bych byla strašně poctěná. No, kdyby mě chtěl některý z nich produkovat.

Jakou teď máš nejoblíbenější písničku?

“My Life” od Body Double.

Autor tohohle mixtapeu je Mike Morrison, aka Octo Octa, řekni nám o něm něco? Jak jste se poznali?

Poprvý jsem Mikea potkala v listopadu, na začátku SILK turné. Hned se mi strašně líbil. Jsem fanoušek všech umělců, co zastupujem a Mike není žádná vyjímka. Poslouchám jeho muziku, když řídím, pouštím ho, když dýdžejuju, mluvím o něm s kolegama z labelů. Je to skvělej kluk, a ještě lepší hudebník. Dostane tě hned. Jasně, ráda vám ho představím, ale bacha, ruce pryč, je zadanej.

Je dost pravděpodobný, že celá partička kolem 100% Silk bude na jaře na turné po našem kontinentě. Takže v naději, že nám přivezou spoustu lásky a vykvetou všechny květinky, poslechněme si tenhle mixtape.

LE VENERDì MIXTAPE VOL. 51 - SILK TEXTILE WORKERS, LA MIXTAPE DI 100% SILK by Vice Italia

TRACKLIST

01. Pharaohs - Uhh Uhh

02. Maria Minerva - Hagasuxzzavol

03. Bobby Browser - No Appointments

04. Innergaze - Hypnogogisco

05. Sir Stephen - Milk N Honey

06. Polonaise - Thema

07. Magic Touch - Clubhouse

08. Octo Octa - I’m Trying

09. Ital - Only For Tonight

Je prokázáno, že asi 1500 druhů jedlého hmyzu obsahuje více bílkovin, vitamínů a mastných kyselin než je ve většině druhů masa. A co je důležitější… chovat tyhle věci na jídlo vyžaduje jenom zlomek přírodních zdrojů potřebných k produkci hospodářských zvířat a plodin.

Když už tohle máme v budoucnu jíst, tak jsem se rozhodla, že vyzkouším svůj západní smysl pro znechucení a společně se svými přáteli ochutnám tyhle vybraný lahůdky. Pořád jsem si říkala: „Žádnej problém, tyhle malý zvířátka se žerou na celým světě – Francouzi už několik staletí žerou mravence a hlemýždě!“ Pořád jsem si to opakovala, ale moc to nepomohlo.

Neměla jsem ponětí, jestli mám koupit brouky živý nebo mrtvý a věděla jsem úplný hovno o tom, jak je mám uvařit. Tak jsem požádala o radu známého kuchaře a autora knihy The Eat-a-Bug Cookbook, Davida George Gordona. David strávil posledních 15 let cestováním po Státech a pořádáním kurzů, v nichž vyučoval vaření brouků. Na svých kurzech nosí bílý šéfkuchařský klobouk s tykadly a podává své pokrmy s úsměvem a s veselým „Broučím chutnáním.“

Desatoro internetu hovorí, že každý, kto dostane obrázok „príšery“ je povinný ju šíriť a skúmať, aj keď sa zdá, že takéto prípady sa dejú tak raz ročne. A práve ten jeden sa minulý týždeň objavil na Pacific Beach v San Diegu.

Dylan Dessureault, muž, ktorý nám tieto fotky poslal, napísal do predmetu mailu „Chupacabra/Montauk Monster- looking creature“ . Väčšina ľudí v rátane mňa, ktorí to videli povedali, že to je blbosť. Keď som Dylanovi odpísal, odkázal ma na jeho priateľa, Josha Menarda- 19- ročného snowboardistu z Lake Tahoe, ktorý tieto fotky vyhotovil. Josh znel v telefóne úprimne a trochu naivne (ako Jeff Spicoli) a presvedčil ma, že nepochybne verí, že táto vec bola naozaj niekedy žijúcim a dýchajúcim mutantom z pekiel alebo aspoň člen vyššie spomínaného Chubacabra rodu. Povedal mi, že meral asi dve stopy (cca 0,6 metra) na dĺžku a tvar tela to malo ako prasa- trochu tučné brucho  v stredných partiách.  Očné zuby boli až smiešne veľké.

Keď som sa Johsha opýtal, že čo si myslí, čo to môže byť, povedal: „ Neviem, či to môže byť nejaká lokálna príšera. Som z Massachusetts a nikdy v živote som nevidel taký hnus ako toto.  Moji priatelia takisto len krútili hlavami, že tiež nevideli nič takého a boli z toho celkom mimo.  Myslel som si, že to je celkom zábavné až záhadné.“  Porovnávaním Joshových fotografií (povedal, že urobil len dve) so zábermi a fotkami údajných Chupacabrov, ktoré boli nájdené po krajine sme našli tri spoločné kľúčové znaky tohto mystického tvora.  1. Zadné nohy má dlhšie ako predné. 2.vyzerá byť takmer bezsrstý. 3. Je strašne divný. Hlavný dôvod, prečo si myslím, že je to falošné je, že jeho oči nevyzerajú prirodzene a ten hlúpo vyzerajúci chumáč vlasov, ktorý skôr pripomína indiánov je proste príliš dobrý ( a „Kalifornia“)na to, aby to bola pravda. A tiež to trochu vyzerá ako pes, ktorého niekto hodil cez palubu.

Avšak skutočnosť,  že mŕtvola smrdela ako hnijúce mäso a mala ústa plné múch stačila pre Josha ako dostatočný dôkaz, že to, na čo sa pozerá má biologický pôvod. A keď sa pozriete bližšie na druhú fotku, na ktorej je telo v horizontálnej polohe, uvidíte zopár múch aj na bruchu (najskôr som si myslel, že sú to bradavky). Takže ak nejaký vtipálek nezišiel z cesty, aby natrel sochársky skvost s Ciscom, myslím, že môžeme bezpečne predpokladať, že nejaké mäso tam niekde je. ( Mám teóriu, že sa tam vyskytuje skupinka umelcov, ktorí umiestňujú svoje čudné sochy miešancov po všetkých plážach v Amerike- a možno aj v iných krajinách, kde sa až tak o „príšery“ nestarajú, preto sme o nich nikdy nepočuli.)

Ak sa budete aj zajtra zaujímať o cryptidov, čo sú podivne zhnité malé cicavce, tak uverejním celé interview s Joshom, a potom urobím rozhovor s prominentným cryptozoológom Lorenom Colemanom- mužom, ktorý objavil a pomenoval „Montauk monster“. Dovtedy, „Happy monstering“.

PS: Nie sme zaťažený na pomenovanie „San Diego Demonoid“, takže pokojne píšte nové mená do komentárov. Ak sa nám to bude páčiť, tak ho použijeme a vy budete navždy známy ako človek, ktorý sa natoľko zaujímal o túto morskú príšeru, že jej dal meno. Tu sú zatiaľ najlepšie návrhy z našich kancelárií, a teda Bebop (pomenované po Teenage Mutant Ninja Turtles), the San Diego Rave Hog, Johnny Rotten alebo jednoducho Diego. Ale poďme, môžeme ho nazvať aj lepšie.

Poděkování patří: Home Sweet Home, The Jane Hotel, Westway a Standard Hotelu

Bunda: Won Hundred, šaty: GERLAN JEANS, boty: Dr Marten, punčochy: The Sock Man

Vlevo: Bunda: Won Hundred, šaty: GERLAN JEANS, hodinky: Rankin for Swatch. Vpravo: Mikina: JOYRICH, kšiltovka: Eugenia Kim for Timo Weiland, náramek a prsten: Nettie Kent

Bunda: JOYRICH

Košile: Amy Winehouse for Fred Perry, šaty: Mary Meyer

Šaty: Won Hundred, tunika: RAD by Rad Hourani, náhrdelník: BEVEL

Režíroval ho Romain Gavrais, jak jinak. Asi už tušíte, že tím pádem to bude dobrý. Hodně dobrý. A taky hodně arabský. Originál tracku Bad Girls vyšel už na M.I.A. mixtapu Vicki Leekx před dvěma lety. Teď ale dostal nový facelift od producenta Danny Ayerse a taky video, který se natáčelo v poušti v Maroku v Ourzazate, v křižovatce afrického obchodu. A taky v místě, kde se natáčely velkofilmy jako Lawrence z Arábie, Mumie nebo Gladiátor.
Video má premiéru přes youtube účet Vice-ovskýho hudebního kanálu Noisey.

14. června 2011 mi vhodil můj pan vychovatel Mgr. Horský dopis od spisovatele Réné Plášila z 13. června 2011. Můj oblíbený spisovatel Žebro a zasloužilý mukl mi píše: „Nazdárek Baribale, v únoru mi vyšel text psaný ve Valdicích v nakladatelství Host. Zároveň s ním mi poslali i publikaci O vězeňství s textem Milana Kozelky. A co nevidím? Tebe, jak ho držíš za ramena, jinde s ním kecáš atd. Tak mě napadlo ti napsat… Mám v hlavě takový projekt Vzlety a pády. Asi by se ti to líbilo a třeba budeš mít čas i zájem venku. Napiš. Čus, Žebro. Konec citace.

Tento dopísek z hromady jiných dopisů zafungoval jako stroj času a vrhl mne do roku 1978 na pakárnu. Jméno Milana Kozelky slyším v poslední době tak často, že se mi tato postava transnacionálního a uznávaného spisovatele dnes vyloupla v dávném čase. Jako motýl z larvy.

Pakárna v roce 1978 – minulost

„Pátý, pátý mikrofon!“ vyřvával ústavní rozhlas po drátě na pátém úseku plzeňské věznice Bory.
„To je strašný, příšerný!“ posunul si prstem na nose brejličky, lenonky, Milan Kozelka. „Takový duševní sračky, tím zbytečně vyspělým technickým zařízením, do nás hustěj!“
„Vymývaj nám mozky!“ přitakal podvodník Petr Vogel. Druhý ze dvou představitelů inteligence pátého úseku tzv. Pakárny.

Pakárna bylo pátý oddělení na Borech v Plzni - problémový muklové, grázlové z Valdic a z Mírova, psychopati a zabijáci. Kozelka tam přišel z Mírova.

Vogel byl programátor jednoho ze dvou počítačů  tzv. computerů zn. Ural, jediných dvou počítačů tehdy v ČR. Ural byl sovětský elektronický počítač o kapacitě asi notebooku dnes, ale byl větší, zabíral několik místností. Vogel programoval počítač, který patřil ministerstvu vnitra, nebyl připojený k žádné síti jiných počítačů a sloužil k uchovávání všech informací o všech – v elektronkách. Za to Vogela nezavřeli. Vogel naprogramoval elektronkový Ural, mimo soubory udání o občanech, aby mu vypracoval rozpis na Sportku a Matesa. Snil přitom svůj sen, jak navzdory socialismu závratně zbohatne, díky své genialitě a díky počítači Ural. Svému snu o bohatství a Uralu věřil natolik, že si půjčoval stále větší sumy peněz, které vždy prohrál v automatech v herně Luxor na Václavském náměstí. Tím se dle mě Petr Vogel stal historicky prvním gamblerem v ČR. Navzdory počítači Ural a geniálnímu programu na Sportku nezbohatnul.
Něco se posralo! A nadějný vědec a programátor se ocitl v dluzích, které neprogramoval, a navíc se ocitl, zase nechtíc, mezi dvěma taxikáři, kterým dlužil, na sedadle automobilu značky Moskvič s majáčkem taxi na střeše a jel na výlet na chatu na Slapech.
„To sis žil, buržouste!“ Ubalil jsem si cigaretu z tabáku  značky Taras Bulba. Za 1 Kčs a 50 halířů balíček Tarase stál.
„Ty idiote!“ vztekal se Vogel. „To nebyl žádnej vejlet taxíkem na Slapy na chatu! Byly to hnusný vyděračský prasata!“ vztekle si odplivnul Vogel. „Oni mě zmlátili!“ žaloval Vogel. „A přivázali mě ke sloupu tý chaty a nechali mě tam tři dny bez jídla a vody!“ oklepal se s hrůzou v očích na tu strašlivou vzpomínku. „ Posral jsem se i pochcal, co jsem asi měl dělat? Přivázanej!“ líčil nám s Kozelkou, svůj asi jeden z prvních vymahačských pokusů Vogel. „A chtěli do týdne celých 150 000 Kčs i úroky!“ rozhořčoval se. „Tak jsem se šel udat! Co mi zbývalo?“ řekl Vogel a přisunul si ukazováčkem elegantní dioptrické zlaté brýle ke kořeni nosu.
„To bylo chytrý!“ napodobil ho se svými brýlemi prstem na nose Milan Kozelka. Kozelka poznal ve Vogelovi chytrého člověka, pilíř inteligence a jeho dojemný, až tragický životní příběh učinil z těchto dvou inteligentů nerozlučnou dvojici na Pakárně.

Počítač Ural

„Časy jsou zlé, Kamile!“ okomentoval jsem Vogelovu zpověď hláškou z tehdy pecka filmu Policajt nebo rošťák a Paulem Belmondem.
„Vykuř si nohu, debile!“ odpověděl mi v rázu Vogel.
„A za co jsi tady ty?“ obrátil jsem se z otázkou na Milana Kozelku.
„Já tady jsem za Plastic People of the Universe,“ pyšně konstatoval Milan Kozelka.
„Nó, pravda je, že vypadáš jako mimozemšťan!“ Kozel se na mě zle podíval. „Co jsi udělal, naboural jsi lunochod?“ pokoušel jsem se Kozelku rozpovídat.
„Ty jsi pravý dělnický hovado s vymytým mozkem!“ prskal Kozelka dotčeně. „Já jsem politickej!“ dodal hrdě politickej. Nechápal jsem, jak mohou být plastičtí lidé z vesmíru političtí. „Mne zavřeli husákisti za umělou hmotu dvě!“ vyhrknul a mlčel jakoby tím bylo řečeno všechno. „A chartu!“ dodal.
„Co to je? Umělá hmota dvě?“ říkám.
„To je avantgardní hudební skupina,“ mračil se Kozelka.
„Něco jako Beatles?“ řekl jsem.
„Ach jo! Undergroundová skupina, žádná komerce,“ žasnul nad mou zaostalostí v oblasti kultury. „Komunistům se to nelíbilo“
„A proč?“ nechápal jsem.
„Třebaže místo paliček tloukli muzikanti UM2 mrtvou krysou do bubnů a říkali v textech sprostý slova!“
„ A to ty pokládáš za umění?“ užasnul jsem.
„To je beznadějný!“ mávl rukou Kozel.
„Ty mluvíš jako vyšetřovák od StB,“ zařadil mi nelichotivě do škatulky.
„Ty jsi strašně kulturně zaostalej!“ a zvedl se k odchodu.
„Počkej, kam jdeš?“ snažil jsem se Kozelku zastavit, aby pokračoval v zajímavé diskuzi a zpovědi.
„Jdu provádět transcendentální meditaci!“ odbyl mě Kozelka.
Ale takto snadno se mě nezbavil. „Co to je to transexuální…?“
„Idiote, né transexuální a transcendentální!“
„To je přece jedno transky jsou buzící!“
„To je pojem z indický filozofie. Meditace, to bys nepochopil,“ tvrdil Kozelka.
„Ále pochopil! Prostě jsi blbej a nedokážeš mi to jen správně vysvětlit,“ provokoval jsem ho.
„Ježíš Marjá!“ obrátil Kozelka oči v sloup.
„Tady si představuji bod.“ A namaloval na zeď kolečko. „A na něj furt koukám.“
Já taky koukal.
„Nó a sednu si do polohy lotosového květu a medituju!“
„To je co, to medituju“? ptám se.
„Představuju si různé obrazce a myšlenky!“ odbyl mě.
„Ahá, čumíš na zeď a představuješ si, že je tam kolečko,“ kroutil jsem hlavou.

„Nástup na večeři,“ řval cikán Balog, co měl službu.
Vyhrnuli jsme se na centrálu, kde se vydávalo jídlo.
„Hele, hele, Havel!“ cloumal mi ramenem Kozelka.
„Kde? Kdo to je?!“ ptám se.
„Taky politickej, ale eso! Ten na husákisty pěkně sere!“
Havel byl menší zrzek, ostatně, kdo ho dneska nezná?
„Dali ho na teslu! Tam dávaj hodně politických!“ kývnul vědoucně Kozel hlavou.
„Ale tebe dali na pakárnu. Asi věděli proč!“
„Ty jsi fakt idiot!“ znechuceně ode mě Kozelka odcházel.
„Měl jsi radši mlčet Kozle!“ radil jsem mu, už na odchodu.
„Prostě si tě poslechli a dali na pakárnu! Řekl bych, že to docela vystihli!“ vztekle mávnul rukou aniž se vůbec otočil.

Jindy zase přišli Kozelka s Vogelem s myšlenkou, že matematik a programátor Vogel, mě, blbce, obehraje o táborový poUkázky na nákup v kantýně v šachách.
„Ty jsi spojka mezi dělnictvem a inteligencí,“ lichotil mi Kozelka, aby mě navnadil na to, že proti matematikovi Vogelovi, já blb - dělník, nemám žádnou šanci. Byla z toho zdánlivě nekonečná série šachových partií. Ta se však zcela nečekaně vyvinula ve zdrcující Vogelovu porážku. Vogel tomu nemohl uvěřit. Stále choval naději, že vyhraje, to co prohrával (všecko!). A zvyšoval sázky. Mně to nevadilo. Dopadlo to tak, že Vogel prohrál svojí práci na několik měsíců dopředu i knížku v angličtině od Hemingwaye For whom the bell tolls. Kozelka i Vogel z toho byli úplně zdrcení. Tak si to nepředstavovali, vůbec! Kozelka chodil a rýpal.
„To je hrůza! Běž ode mne!“ nadával kvůli tomu, že jsem furt opakoval anglická slovíčka, když jsem se učil anglicky.
Já ho s angličtinou vyloženě deptal. Jakmile mi dal pocítit svoji aroganci a nadřazenost intelektuála, stačilo se postavit poblíž Kozelky a učit se anglicky. Opakovat dokola totéž slovíčko. Chytal se za hlavu a utíkal pryč, bylo-li kam.
„Furt říkáš, že jsem blbej dělník, tak se učím , abych tě dohnal!“ zlobil jsem ho.
„Mě nedoženeš!“ ujišťoval mne.

Ivan Jonák, Čuňas (František Stárek) a Milan Kozelka ve Valdicích při literárním čtení (2010)

Ale je pravda, že Kozelka mne naučil moc. Svými provokacemi a vyvyšováním, arogancí a podněcováním. Ale i radou a vysvětlením, ve mě neustále vyvolával touhu se mu vyrovnat. Boj o post intelektuála. I já, ho ale uměl ‘natočit’! Chytal líp nežli Honda nebo Kawasaki.
“Ale školu jsi neukončil, viď!? Vyhodili tě!“ rozhazoval rukama a prskal. Zejména o oblasti literatury a filosofie to však byl skvělý učitel a trpělivě mi vše vysvětloval a velice mne ovlivnil. Například zjistil, že v knihovně je plno autorů, které bolševickému vedení i pitomým konfitentům unikly a zůstaly tam. Z doby po válce asi. Například Herman Broch, Nietsche, Franz Kafka, Jiří Mucha (syn Alfonse Muchy) a další.
Kozelka mne naučil číst klasiky, které - znechucen rozvláčností Jiráska - jsem ignoroval do Kozelkovy éry. Pak jsem je vyhledával. Dostojevského, Gogola, Balzaca, prostě všechny klasiky. A žasl jsem kolik v nich bylo moudrostí.
Kozelka mne zásadním způsobem ovlivnil po zbytek života a nasměřoval směrem k učení, lásce k literatuře atd. A naučil mne nenávidět systém. Vysvětlil mi, že nás beztak pokládají za tzv. vnitřní nepřátelé státu a už je nikdy v systému husákistů s pánbíčkem Leninem a Stalinem – nechystáme vůbec na nic. Komunisti si váleli své kuličky z rudých hoven jako vrubouni posvátní, hlavu měli vycpanou rudým molitanem marxismu, a já - kriminálník a Kozelka – politickej, jsme do tý jejich stalinský mozaiky prostě vůbec nezapadali.
Abych byl spravedlivý, když jsem zde vylíčil, za co seděli intelektuálové Vogel a Kozelka (patřil k nim ještě rom Oláh, protože se učil francouzsky a byl velký a silný), já seděl na pakárně právem, protože jsem založil požár obytného činžovního domu. Má matka mne udala policii, tehdy VB, kvůli rozepři. Já to slyšel a vylil jsem dvacet litrů benzínu v domě, kde jsme bydleli a zapálil to. Pak jsem si vzal motorku a rozjel se až z Palmovky proti dveřím policie asi stovkou a napálil to přímo do dveří VB. Ty jsem rozbil a motorku taky, ale nezabil jsem se. Bylo mi sedmnáct.
Ale bylo to krásný vědět proč jsem zavřený. Ne jako teď, když nevím, proč sedím osmnáct let,. Ale nebýt pobytu na Pakárně, pak bych nepoznal Milana Kozelku a můj růst by se utvářel úplně jinak.

Ve čtvrtek 16.2. se po roce a něco ukážou ve Final Clubu Japanther. A to v rámci svý dlouhý tour. Protože nejspíš chtějí, aby to tam vypadalo jako na obrázku nahoře, tak nám dali do soutěže 2x 2 lístky a 3x CD s jejich posledním albem Beets, Limes & Rice.

Jestli chcete soutěžit o lístky, tak vytvořte smysluplnou větu o devíti slovech, kde slova ve větě budou začínat písmeny J-A-P-A-N-T-H-E-R a to v tomto pořadí.
Jestli chcete soutěžit o CD, tak udělejte to samé, akorát v opačném pořadí, tedy R-E-H-T-N-A-P-A-J. Věta musí být pokaždé v češtině nebo slovenštině (vlastně tolerujeme i japonštinu). Svoje dílka posílejte na contact@viceczech.com. Deadline je v pátek 10.2.

Spolu s Japanther vystoupí ve Finalu ještě CANE.

Jestli trávíte trochu víc času na síti, tak jste si museli všimnout, že gify jsou všude. Chtěli jsme se se tomu podívat na zub a tak jsme se spojili s Joshem Greetem a udělali tohle focení. A dokonce nám zodpověděl pár našich všetečných otázek.

Tričko a kraťasy:Eastie, čepice: Stüssy, boty: Gourmet, hodinky: Casio, ponožky: Primark
Vice: Tak nám řekni něco k tomuhle gifovýmu focení, Joshi. Proč gify a ne klasický fotky?
Josh Greet: No, myslím si, že gify jsou z fotografickýho hlediska pořád dost podceňovaný. Všichni si myslí, že všechno musí mít vysoký rozlišení a gify každej používá k čemukoli, jen ne k vážným účelům, jako je focení. Skvěle tam funguje 3D efekt aniž bys pořeboval brýle nebo cokoli jinýho a v tom houpavým pozadí je prostě něco, co nutí lidi na ty obrázky koukat dýl.
To jo, je to hypnotický. Takže gify prožívají takovou malou renesanci spojenou s fenoménem tumblr. Proč si myslíš, že jsou dneska tolik populární? Přesně právě v době, kdy tady máme k dispozici vysoký rozlišení, kvalitní a dostupný videa a podobně? Přece taky nebudem měnit iPhone za Nokii 3210, když si budem chtít zahrát hada.
Původně byly vymyšlený na pomalý internetový připojení, když se nedalo koukan na videa nebo na hi-res fotky. No, z technologickýho hladiska jsou už vlastně úplně nepotřebný.

Bunda: Stüssy, kalhoty: Asger Juel Larsen, boty: Vans, čepice: American Apparel, plavky: vintage Radio Days, kožíšek: vintage, bunda: Nike, kalhoty: American Apparel, boty: Adidas, ponožky: Primark
Jak ses dostal ke gifům?
No, původně jsem se k tomu dostal díky mýmu foťáku Nishika N8000. Našel jsem ho, když jsem zevloval na eBay a říkal si, že vypadá vážně podivně se čtyřma čočkama. Pak jsem našel nějakou malou skupinu na Flickeru, kde dávali dohromady gify a to mě donutilo si ho koupit. V tý skupině teda nedělali žádný zázračný věci, ale já jsem tušil, že to má daleko větší potenciál. Asi rok jsem ho používal a dělal gify, tak nějak automaticky, nebral jsem to nijak vážně, až později jsem tomu začal dávat nějakou váhu.
Takže všechno co vyfotíš se stane gifem?
Tak jednoduchý to není. Potřebuješ 35mm film na který vyfotíš 4 políčka, který digitálně naskenuju a překryju přes sebe. Chvíli to vyladění trvá, ale teď už mi to jde celkem rychle.

Bunda: Cassette Playa, košile: Element, tričko: Kush Skateboards, tepláky: Cottweiler, čepice: Nasir Mazhar
Proč myslíš, že to dobře funguje u módy?
Myslím, že gify jsou vyloženě na módu ideální. Na webu jsou tuny módního materiálu, ale je to plochý, je potřeba udělat výhodu z toho, že lidi sledujou módu na obrazovce počítače.
Takže je to jako přivést ty fotky k životu?
Ano, naprosto, dostane to hloubku. Pro příklad si vemte nějaký módní blog, scrollujete dolů a je tam spoustu nehybných fotek a najednou se mezi nima nějaká mihotá, rozhodně mezi nima bude vyčnívat.

Bunda: Cassette Playa, šaty: vintage, čepice: Ethnies, punčochy: American Apparel
Jak velkej podíl podle tebe na tomhle populárním fenoménu mají mladý děcka, který nezažili tu původní gifovou vlnu, jen se jim to prostě líbí a vzdávají se proto nejnovějších technologických vymožeností ve jménu jakýsi estetiky?
No, určitě na tom má podíl komunikace na sociálních sítí, pomocí gifů se tam dá vyjádřit daleko líp než jen písmenkama. Od tý chvíle jsou všichni víc a víc kreativní a pořád posouvají hranice gifový tvorby dál. Ale jasně, určitě je to částečně daný tím, že jsou prostě pěkný.
Kam se podle tebe bude ubírat budoucnost gifů? Nemyslíš, že zase zmizí v propadlišti internetových dějin, než je za nějakou dobu vyhrabe zase nějaká nová parta lidí?
Abych řekl pravdu, tak nejsem velký fanda víc hi-res gifů, který podle všeho začínají přicházet. Podle mě to nemá smysl, dělat něco ve skvělým rozlišení a pak to ukládat jako gif ve chvíli kdy existujou programy jako html5, ve kterých to můžete vidět v celým rozlišení.

Bunda: BAPE, boty: Converse, punčochy: American Apparel
Kdo jsou tvoji nejoblíbenější gifoví tvůrci?
Dívám se na takovýhle stránky kvůli inspiraci, ale neřekl bych, že mám nějakýho jednoho oblíbence, ale jsem fanoušek originálních internetových gifů. Pokud bych měl jmenovat jednoho člověka, který gif používá velmi dobře jako vyjadřovací médium, asi bych řekl Kim Asendorf .
No a jak tedy vypadá budoucnost gifování?
Co se týče mojí práce, tak se chystám převádět svoje gify do velkoformátových hologramů na výstavu, kterou chystám na červen. Co se týče internetu, tak se to bude ubírat podobným směrem jako všechny meme a trollování. Co se týče módy, tak se na internetu tenhle fenomén pomalu, ale jistě rozrůstá, najdete takový třeba i produktovky některých eshopů. Třeba Agent Provocateur má některý produktovky v gifu.

Košile: Alife
Takže myslíš, že se gify stanou ještě víc součástí módního světa?
No, myslím si, že co se týče online módy, tak určitě ano. Umím si představit, že se gify budou používat jako reklamy, pozvánky, v obchodech, místo klasických tisků. Myslím, že to je příležitost pro celý reklamní byznys.
Díky, Joshi!

Triko: vintage ze Sick, kraťasy: Cottweiler, boty: Dr.Martens, podprsenka: Victorias Secret, top: Nike, ktaťasy: Cassette Playa, boty: Dr.Martens, ponožky: Cat
Mimochodem, tady je ještě jedno hodně psychoušský video z Joshovy dílny, o kterým se zapomněl zmínit: