VICE DNES - 10/2011

TEXT: LUKÁŠ PRCHAL, KRESBA: VLADIMÍR VILIMOVSKÝ

Protože je tu státní svátek, rozhodli jsme se, že vás nebudeme zasypávat zahraničním kravinama a přineseme vám čistě českou práci z českýho prostředí, českou povídku s malým českým příběhem z pravé české ruky Lukáše Prchala (student LA v Praze). Kresbu nakreslil český student české umělecké školy v Plzni v Česku, Čech Vladimír Vilimovský.

Ruda Stejskal měl život jako téměř každý. Těžký. Měl dva syny, pět vnuků a patnáct pravnuků. U Stejskalů se nikdy nenarodila holka. Tři vnuky vychovávali se ženou, Janou, sami místo jejich syna, Karla, který se o ně nezajímal.
Na svých osmdesátinách se Ruda zvednul ze židle, jako by mu bylo třicet, pozvedl skleničku a řekl: „Takže chlapci, ať vám to všem vydrží, i těm nejmenším, protože nám s babičkou to vydrželo a děláme to každý týden minimálně jednou.“
Rudova žena zemřela, když mu bylo osmdesát sedm. Ruda nebyl doma. Byl na louce a sekal trávu pro králíky. Jana na chvíli usnula v křesle u televize a už se neprobudila. Na pohřbu byli všichni, a poté už z nich Ruda většinu nikdy neviděl. Začal zapomínat jména svých pravnuků a celkově se stýkal jenom s několika málo příbuznými.
Když měl jeho nejstarší pravnuk dvacáté narozeniny, přišel mu popřát. Byl lehce shrbený a šel velmi pomalu. Bylo to dva měsíce poté, co se vrátil z nemocnice. Byl po operaci. Vyřezávali mu nádor, který se mu vytvořil za pravým uchem. Ruda vrátil pravnukovi knihu, Poslední Kabriolet, kterou si od něj týden předtím půjčil, a do dlaně mu vtisknul pětistovku. Rudovi bylo v té době devadesát dva let, museli jste na něj mluvit nahlas, ale jinak mu jeho věk v ničem nebránil.
„Dědo, to jsi neměl. Ale díky, aspoň mám na pivo. Pojď si k nám sednout,“ řekl mu Lukáš, který slavil narozeniny. „Měl jsi říct, já bych pro tebe dojel.“
„Těch pár stovek metrů snad dojdu. Nejsem žádnej měkota,“ řekl Ruda pomalu a s námahou si sedl do poslední volné židle u stolu. Pak se podíval na lidi kolem.
„Tak jak se tady všichni máte?“ zeptal se Ruda.
Všichni ho pozdravili a odpověděli, že se mají dobře. Radek, Rudův vnuk a Lukášův otec rozdával lahvová piva.
„Ráďo, mně dej taky jedno. Ňák mi vyschlo v krku,“ řekl Ruda a naklonil se k Lukášovi, který seděl vedle něj. „Kde máš tu kočku, co s ní chodíš?“
„Tati, to pivo by sis dávat neměl. Víš, co říkal doktor,“ ozval se najednou Rudolf, jeho syn, který seděl naproti.
Ruda jenom mávnul roztřesenou rukou do vzduchu, aby svého syna umlčel a dál se věnoval pravnukovi.
„Její kamarádka taky něco slaví, tak je u ní,“ vysvětloval Lukáš.
„To budeš mít večer smůlu, chlapče. Ale kdybys chtěl, mám číslo na jednu sestřičku z nemocnice. Moc pěkná holka. Loudil jsem ho z ní pěkně dlouho, ale nakonec mi ho dala. Pořád vim jak na to, ne jako vy mladí…“
Lukáš se na dědu usmál. Přišlo mu to jako pěkný vtip, ale zbytek rodiny se tvářil jako by se za jeho slova styděl. „To je dobrý, dědo, mně jedna holka stačí.“
„Tak jí zavolám sám.“
„Jak se ti líbila ta knížka?“ zeptal se Lukáš. Ostatní stolovníci si jejich rozhovoru už nevšímali a probírali, co se děje nového ve městě, jak to vypadá se zahradou a co auto…
„Pěkná, pěkná,“ praděda pokýval hlavou. „ Máš štěstí, že mi dáváš jenom ty z války, jinak bych ti dal za uši.“
„Ale stejně jsi to přečet nějak rychle.“
„Taky mám celý dny hovno na práci. Králíky mi zrušil ten můj vydařenej syn, že prej jsem na ně starej… Tak celý dny čtu.“
„To je skvělý, že si ve svejch letech dokážeš zapamatovat, co jsi přečet. Já, když čtu, tak na konci nevim, co bylo na začátku.“
„Nebuď blbej, každou stránku čtu dvakrát a stejně to hned zapomenu. Ale pocit, kterej jsem z toho měl, mi zůstane. Dyť já jsem rád, že si pomatuju, co jsem sám za války dělal. Ještě abych měl v hlavě všechny ty příběhy.“ Radek položil dědovi pivo na stůl a sedl si na židli vedle své ženy, která měla v náručí tříletého syna.
„To jsi mi vlastně nikdy neřek.“
„Co jako?“
„Co jsi dělal za války.“
„Hochu, to je na dlouho a nevim, jestli to ta moje makovice zvládne.“
„Tak to nějak zkrať. Máme na to celej večer,“ prosil ho Lukáš a díval se pradědovi do starých očí. Zbytek rodiny stále debatoval o věcech, které Lukáše ani Rudu nezajímaly.
Ruda se vysmrkal do kapesníku, otřel si nos a kapesník zastrčil do kapsy. „Nalej mi to pivo do sklenice, nebo se poleju. Ty ruce se mi klepou jak starýmu dědkovi.“
Lukáš se znovu usmál a udělal, o co ho požádal. Praděda vzal sklenici, pomalu si ji přizvedl k ústům a zhluboka se napil. Pak začal vyprávět. Jeho hlas zněl jako když na starém gramofonu, pustíte, ještě pomaleji než je nejnižší rychlost, desku Louise Armstronga a jeho Basin street blues. „No, takže… ve třicátym devátym nás vyhnali z Teplic. Tak jsme se s rodičema přestěhovali sem na Vysočinu. Tady jsem potkal Janu, moji ženu…“ Ruda na chvíli přestal vyprávět a upřeně se díval na Lukášovo hnědé tričko.
„Dědo?“
Ruda zvednul oči, pokusil se narovnat a znovu začal pomalu vzpomínat. „…byli jsme s Janou na zábavě, tam u cesty na Prosíčky bývala hospoda, tak tam. A jeden němčour mi ukrad kolo. Viděl jsem ho z okna, takže jsem ho ráno nahlásil. Seděl jsem na stanici celej den. A kolo mi nevrátili, ale místo toho zjistili, že jsem z nulanulahovna žid z matčiny strany a už jsem si to mašíroval mašinkou posázavským pacifikem pryč. Rodiče jsem už nikdy neviděl. Mámu odvezli a táta pak umřel. Vysadili mě ještě s pár klukama někde v Německu a místo koncentráku jsem pokládal železnici.“
Rudův syn dělal, že svého otce neposlouchal, ale každou chvíli mrknul okem jeho směrem a snažil se poskládat si v hlavě celý příběh, z něhož slyšel jenom střípky.
„Do dneška nevim, kde jsem byl ani, kam ty koleje vedly. Pak nás jednoho dne zase nastrkali do vlaku a vylezli jsme s ostatníma klukama až v Polsku. Další dva roky jsme tam předělávali koleje. No, a jednoho dne…“ Ruda udělal pauzu, zvednul sklenici s pivem, znovu se napil a olízl si spodní ret. „Jednoho dne jsem zdrhnul a do konce války jsem se schovával v tom lese za rybníkem jako velkej hrdina.“
Ruda dopil pivo a Radek, jeho vnuk, položil na stůl opečené maso, které zrovna vyndal z krbu.
„Dáte si maso, dědo?“ zeptala se Lukášova babička.
„Nemám hlad. Ráďo, dej mi místo masa radši pivo.“
Radek se zvednul ze židle a šel dědovi pro pivo do garáže.
„To ti jedno nestačilo, tati? Víš, že na ty prášky nemáš pít žádnej alkohol,“ upozorňoval Rudu syn. Ruda si ho vůbec nevšímal, protože Lukáš se znovu obrátil k pradědovi.
„A co jsi dělal pak? Myslím jako po válce.“
„Pak, pak… co bych pak asi dělal? Rok se s roky sešel a místo nacistů přišli komunisti. Předtim jsem byl ještě na chvíli znova v Teplicích, protože jsem dostal zpátky ten náš starej byt, díky tomu zákonu, co tehdá vyšel a vyházel Němce za hranice. Ale pak mě zase z Teplic vystěhovali, protože jsem dostal přidělený pracovní místo ve Světlý na dráze, protože v Teplicích místo nebylo. Tak jsem se vrátil na Vysočinu, znovu potkal Janu a vzali jsme se… A to byla velká chyba.“
„Proč chyba?“ zeptal se Rudův syn.
„Protože se tohle všechno narodilo,“ řekl Ruda, objel rozklepaným prstem osazenstvo kolem stolu a začal se smát. Pak se rozkašlal a musel to zapít pivem.
„Nedáte si někdo ty zákusky, co jsme přivezli?“ zeptala se rychle Rudova snacha.
Lukáš se začal smát.