AUTOR: ESTEBAN SHERIDAN CÁRDENAS
FOTKY: EDITH VALLE
Mexický kovbojský boty jsou prostě špica! Doslova.
Martín Hernandez Rodriguez (v červeném tričku), Saul Nicolás Coronado (v černém tričku), Gabriel Rodriguez Flores (v bílém tričku) jsou členové jedné z tanečních skupin z Buenavisty.
Minulý měsíc jsme se vydali do prašnýho města Matehuala v Mexiku v provincii San Luís Potosí, která se nachází na náhorní plošině Huasteca Potosina. Vydali jsme se tam hledat ty nejšpičatější kovbojský boty pod sluncem. Minulý rok vypukla doslova módní epidemie tzv. botas vaqueras exóticas, která se rozšířila po tanečních parketech ródeí a místních klubů, k velký nevoli všech stylových mexičanů, kteří tuhle módu často kritizují na svých početných blozích.
Bylo nám řečeno, že jdem trochu s křížkem po funuse, protože prý tyhle tak moc nespravedlivě kritizovaný botky (podle nás ty nejhezčí, na který kdy naše oko pohlédlo) byly nyní nahrazený novou módou, botama s krátkou hranatou špičkou.
Taky se k nám doneslo, že móda exotický špičatý holínky se dostala až za hranice a zaneřádila třeba Texas, Tennessee nebo Oklahomu, prostě místa kde se usadili mexičtí přistěhovalci, takže jsme si mysleli, že se díky tomuhle rozmělnění opravdu tahle móda lehce rozplynula.
A tak jsme se vydali do Mesquit Rodeo a Deserto Light, dvou kovbojských klubů v Matehuale. Tady se organizují taneční soutěže za doprovodu tzv. guarachero tribal, cože je taková podivná místní hudba. V podstatě se jedná o šílenou kombinaci houseový pecky, starých španělských zpěvů s flétnovým doprovodem a kolumbijský dance music, jinak známý jako cumbia.
V sobotu 30. července se v Praze uskuteční první ročník protestního průvodu Slutwalk. Podnětem ke vzniku tohoto hnutí, které se šíří přes Kanadu a USA i do jiných zemí, bylo vyjádření kanadského policisty v rámci diskuze na téma osobní bezpečnosti. Nevědomky inspiroval celé hnutí větou „Bylo mi řečeno, že tohle nemám říkat.. přesto – ženy by se měly vyhnout tomu, aby chodily oblečené jako děvky, pokud se nechtějí stát obětí.“
„Znásilnění se děje proto, že je zde agresor. Mýty zdůrazňující chování oběti, které napadení předchází jsou scestné.“ říká Laví, jež spolu s Janem Škrobem stojí za českou verzí Slutwalku, a poskytla nám o této události rozhovor.
VICE: Co přesně to je Slutwalk? A kdo všechno se ho může zúčastnit? Laví: Jde o protestní průvod. Zaprvé chceme poukázat na to, jak společnost reaguje na ženy, které mají odvahu jít ohlásit sexuální násilí a dovolat se práva (a jsou následně označeny za děvky, co si za to můžou samy), zadruhé chceme zdůraznit právo ženy na to, aby nakládala se svým tělem dle svého uvážení. Označením děvka se oháníme až příliš často, jak v souvislosti s oblečením, tak s promiskuitou, a to nejen že není fér, je to nepřijatelné. Až příliš z toho cítím závan toho „ženy by měly sedět cudně doma a moc se nevyjadřovat“, „veřejný sektor je příliš nebezpečný“ apod. Zúčastnit se může kdokoli, komu se to příčí.
Název „Pochod děvek“ je tedy myšlen ironicky. Na internetu uvádíte, že zúčastněné osoby se mají obléci jako prostitutky. Jak tento nápad vznikl?
No, že mají, to určitě ne. Ale můžou. Pro mě to znamená velmi radikální sdělení toho, že tohle je moje tělo a nikdo se o mě nebude jen tak otírat, sahat na mě bez mýho souhlasu a říkat mi, co mám dělat. Je určitě důležitý vnímat to jako hru, nadsázku, i když téma samo o sobě je celkem závažný. Dost mi to evokuje riot grrrls tou odlehčeností, s jakou přistupovaly k problémům.
Určitě to taky souvisí s obviňováním žen z toho, že se chovaly nepatřičně, a proto se staly obětí sexuálního agresora. To je mimochodem na delší sondu do problematiky znásilnění. Každopádně, přijmout tuhle myšlenku je nebezpečné, protože jak definujete oblečení, které už je problém? Pokud je princip takový, že oblečení je problém – pak se může neustále předefinovávat a posouvat ona mez.
Ano, asi nejvíce absurdní je situace, kdy se v běžných konfekčních obchodech prodává oblečení, které by zároveň mohlo být prodáváno v sexshopech a vše je v pořádku, až do chvíle, kdy si ho nějaká budoucí oběť pohlavního zneužití obleče. Potom je vše špatně, jelikož „si o to přeci koledovala, když si takhle oblékla.“ Ale co se musí stát, aby si to lidé přestali takhle vykládat?
Ha, to teď neumím posoudit. V obchodech už jsem dlouho nebyla ehm. Ale jo, v podstatě je to tak. Všude se nám podsouvá žena jako sexuální objekt – reklamy, často s úplně idiotským sexistickým oslím můstkem (sex přece prodává), ale jakmile si žena dovolí neskrývat svou sexualitu (a udělá ze sebe subjekt), hned přispěchá někdo a připomene jí, jak se slušná žena chová a šatí. Je to vlastně pořád ta stejná ruka, která tě tlačí do područí. A mazaně ukrytá. Dokonce se tváří, že jedná ve tvým zájmu, aby se ti nic nestalo a zůstalas v bezpečí.
To s tím oblečením je hlavně úplná blbost. Může se ti něco stát i když půjdeš v teplákách vynést koš. Proto je tak důležitý přestat žít v tom strachu, protože je to něco, co ti jenom bere životní prostor.
Co je cílem Slutwalku? Hm, to je těžké. Určitě si nemyslíme, že přestane sexuální násilí nebo tak. Hlavním cílem Slutwalks obecně je vyjádřit solidaritu přeživším, že jsme s nimi a proti všem, kteří chtějí vinu přesouvat z agresora na oběť. Druhotně určitě snaha se společně ozvat proti stávajícímu stavu, dát najevo, že prostor, který se nám v zájmu naší bezpečnosti zaříkává, je náš a nenecháme si ho vzít. Nenecháme si vzít právo na rozhodování o svém těle, o svém životním stylu, oblečení. Navázat přátelské vztahy, předávat si informace – třeba o základech sebeobrany, o bezpečným stopu, jak rozpoznat nebezpečí apod. Dodat si vzájemně sílu a energii, pobavit se.
Slutwalk se uskuteční tuto sobotu 30.7.2011, sraz je na Jungmannově náměstí v 15 hodin.
Facebook event je tady
V první části nedávného dokumentárního putování po Pákistánu se zakladatel Viceu Soorosh Alvi dostane na Bin-Ládinovy pozemky, zpovídá jeho sousedy a navštíví místní vysokou školu, aby zjistil, co lidé říkají na to, že žili po boku američany proklamovaného největšího zločince za uplynulých pět let. Není úplně překvapivé, že než samotná Usámova přítomnost, jim dělá větší starosti chaos, co následoval po jeho smrti. Zatímco americká média se zajímají spíše o spekulace, zda Pákistán Bin-Ládinovi poskytl útočiště nebo ne, pákistánské sdělovací prostředky informují o náhlé prudké vlně násilí, která nastala po květnových událostech (2.května byl speciální elitní námořní jednotkou dopaden a zabit Usáma Bi-Ládin, pozn. Překl.). Tamní obyvatelé si stěžují na vzrůstající počet útoků amerických vdušných sil, zatímco Taliban pokračuje v odvetných manévrech prostřednictvím nekontrolovatelných sebevražedných bombových útoků. Anti-americká nálada nikdy nebyla větší a je jasné, že tahle země se teď potýká s daleko větší otázkou, než je Bin-Ládinova smrt.
V sobotu odpoledne byla ve svém domě v Camdenu nalezena mrtvá Amy Winehouse. Policie ještě neoznámila oficiální příčinu její smrti, ale spekuluje se o tom, že za tím budou nějaký “veselý pilulky”. Ve chvíli, kdy se tato zpráva masově rozšířila, začali všichni mluvit o tom, jak se Amy zařadila do “klubu 27″, po bok Janis Joplin nebo Jimiho Hendrixe. Před jejím domem se taky shromáždila skupina reportérů, fanoušků a dotěrných sousedů. A tak jsme to byli omrknout a zjistit jaká tam panuje atmosféra.
VICE: Ahoj, dneska je docela smutnej den, viď? Pamela: To teda. Milovala jsem její zpěv. Je to fakt ztráta. Ale je pravda, že jsem taky hodně zvědavá a bydlím poblíž, tak jsem se přišla podívat co se tu děje. Dalo by se říct, že se to dalo čekat?
No, to asi ne, vždycky doufám jen v to nejlepší. Vím, že byla pořád po léčebnách, ale tak nějak jsem si říkala, že s tim talentem, co má, to přece nevzdá. Znamená pro tebe něco “klub 27″?
Myslíš jako Jima Morrisona, Janis Joplin a další co umřeli ve dvacetisedmi letech? Četla jsem o tom v Daily Mailu. Jojo, to je ono, myslíš, že to něco znamená?
To určitě jo, třeba je to prostě věk ve kterým dojdou na uměleckej vrchol. Prostě, když nakopnete kariéru ještě před dvacítkou, máte pocit, že máte tolik času před sebou, že ta perty bude nekonečná. Něco o tom vím, sama jsem byla v kapele, když mi bylo 20, ale skončilo to ještě než se to stihlo pořádně rozjet.
Čau, co se děje? Sofia: Nemůžu tomu uvěřit! Jsem v Londýně jen tři týdny a doufala jsem, že na ní narazím, ale teda ne takhle! Aha, takže Amy pro tebe znamenala hodně, jo?
Miluju její hudbu a životní styl. Byla fantastická, miluju ji. Byla mojí součástí, inspirovala mě, díky ní jsem začala hrát na basu. Jsem s ní prostě spojená. A co si myslíš o tom jak se k ní chovala média?
Je to příšerný! Myslím, že ty drogy brala právě díky nim. Chovaj se k lidem hnusně, to se nedělá, fakt strašný! A co “klub 27″ a ten humbuk kolem?
Myslím, že lidi se dostanou do věku, kdy prostě všechny ty papparazzi a to kolem už neunesou. Sorry, jsem fakt dost špatná, už konec povídání. To je ok, tak ať je to brzo dobrý.
Ahoj, vidím, žes přinesla kytky, žiješ tady poblíž? Claire: Jojo, žiju v Kentish Townu, tady kousek. Když jsem ráno slyšela tuhle zprávu, tak jsem si řekla, že to nejmenší co můžu udělat je se stavit a vyjádřit nějak mojí soustrast. Viděla jsi jí tu někdy v sousedství?
Můj spolubydlící jo. Šel ráno do práce a prý kolem něj prošla a řekla mu, že se jí líbí jeho řetízek. To je docela hezká vzpomínka, ne? Jak si myslíš, že se na ní bude vzpomínat?
Byla skvělá. Já osobně jsem na jejích písničkách vyrostla, takže pro mě docela dost znamenala. A myslím, že tak to má hodně lidí v mým věku- je mi 25. Byla to ikona. Samozřejmě před tím, než začala s drogama a alkoholem. A to jak se k ní choval bulvár?
No, docela jí uháněli, ale na druhou stranu ona jim k tomu dávala docela dost příležitostí.
Čau holky, tyjo, vypadáte skvěle! Faye: Nojo, hodí se, ne? Prostě jsme si myslely, že to bude nejlepší možnost jak vyjádřit naší soustrast. Abby: Jsem zpěvačka. Faye: Hele, nemyslím si, že bysme měli být tou smrtí tak posedlí. Abby: Inspirovala nás. Tak to vás její smrt musela šokovat, ne? Faye: Spíš bychom si přály, aby jí už dřív někdo pomohl. Abby: A bulvár tomu taky moc nepomáhal. Faye: Čím víc měla publicity, tím víc ztrácela kontrolu. Jo. Abby: Jak už jsem říkala, jsem zpěvačka a taky bych chtěla být herečka. Jsem dost ovlivněná jazzem, jako byla Amy… Faye: Tak něco zazpívej, jo, zazpívej “back to black”! Abby: Mám, jo, chceš? Noooo… Abby: “We only say goodbye with words..”
(nějakej novinář z televizního štábu nás přeruší: “Hej, holky, mohl bych s váma na minutku mluvit?”) Abby: “…I died a hundred times..”
(Osvítí nás prudký kamerový světlo a já jsem vystrčená ze scény.) Starý pán: Ty máš tak krásný hlas, tak krásný! Zpíváš Bohu! A zpíváš jako anděl. Bůh vám žehnej!
Ahoj, tyjo, je jasný, že jste dost rozrušení. Sonja: Znamenala pro mě hodně. Byla závislá, stejně jako já byla, teď jsem z toho skoro venku. No, aspoň je jí teď líp. Ale mohla se z toho klidně dostat. Jako já. Bydlíš tady poblíž?
Jo, vlastně jsem jí potkala před pár týdny. Bylo asi devět ráno a šla tady kolem s nějakým kámošem, úplně mimo, poprosila jsem jí o podpis, nemohla skoro ani mluvit, měla úplně vyschlou pusu. Jediný na co se zmohla bylo něco jako “…asně” a to bylo všechno. A podpis mi nedala. Hm, no, to je hezký.
Ukrajinští policejní agenti umí být dost nepříjemný.
Drobné krádeže
Jak vidíte Donald Weber fotí tragicky intimní fotografie. Jeho práce mu už přinesla nejrůznější vysoký ocenění (pro představu třeba Guggenheim Fellowship nebo cenu Lange-Taylor za dokument). Ve svých nejlepších pracech se zaměřil na Rusko nebo Ukrajinu a je to právě Ukrajina, kde dokončil svojí sérii Interrogations. Nějakým způsobem se mu podařilo dostat takřka nemyslitelný přístup na ukrajinskou policejní stanici, kde byl přítomen při výsleších, při kterých starý, mladý, bohatý i chudý přiznávali svý vlastní špinavý záležitosti i přesto, že dost často proti nim vznesený obvinění byly diskutabilní.
Donald k tomu říká: “Bez přiznání viny by se všechny soudy po celém světě najednou zastavily, ruský a ukrajinský justiční systém navíc funguje tak, že skoro devadesát procent zadržených se přizná a jedině ti dostatečně vycvičení zločinci nebo řádně poučení obvinění se z toho můžou nějak dostat. Tohle je to co dělají policisti za zavřenýma dveřma- je vidět, že někde jsou vzpomínky na feudalistický manýry pořád živý.”
Následující článek přináší část ze série Interrogations, která vyjde jako kniha u Schilt Publishing na podzim. Pod fotkou je vždycky jako popisek obvinění zachyceného člověka. A jestli vás pohled na tyhle fota zanechá bez mrazení v zátylku, tak byste pravděpodobně měli být zavřený v nějakým tmavým sklepě s bývalým agentem KGB, co vám bude trhat nehtíky u nohou.
Donalda taky můžete vidět v jedné epizodě nového seriálu o fotkách na VBS : Picture perfect.
Muj první kontakt s oplzlými floutky The Drain bylo konstatování jednoho známého, že „berou ten rokenrol fakt vážně“.A ono fakt jo. A to nejenom poctivým dřením glamovou perverzí nasáklého garage rocku, ale i pojetím jakési své základní filosofie. V době, kdy původní poctivej attitude rockový superhvězdy zdegeneroval do usedlýho fotra se zálibou v charitě, musí každej zákonitě postrádat trochu zdravýho nihilismu. Takže, bratři a sestry, pokud Lars Ulrich konstatoval, že už nechodí naostro, jsme ztraceni. Není tedy divu, že se postupně začínají rojit odpovědi. Odpovědi, které jsou jakýmsi očistným procesem celého žánru. Drejni se této purifikace chytají velice aktivně. Jejich hudba je hravě eklektickým mixem mezi deformovanými fragmenty skoro až popovosti a zašumělým garážovým bahnem. Umí roztančit tlusté turistky a zároveň roztočit nejednu mařenu. Mimo hudební projevy samozřejmě s chutí svlékají zavalité maminy a hází předměty z okna. Prostě fajn kluci.
Začneme hezky popořádku; slyšel jsem, že Drejni mají dohromady pouze 5 varlat. Co je na tom pravdy? Neubírá to vaší hudbě koule? Dan: K tomu se váže jedna veselá historka. Totiž Michal měl kdysi rakovinu a po operaci zjistil, že mu jedna koule chybí. My s Tačudem to tedy doplňujeme do těch pěti a jsem si jistej, že i přes tenhle menší deficit Drejni koule nepostrádaj. Michal: Tu historku bych si někdy rád poslech celou. Minulej rok jste vydali svoje první album „Get Back to the Swamps, Death!“. Název jako vypadlej z nějakýho špatnýho tripu, jak vás to probohla napadlo? Dan: K tomu se taky váže jedna veselá historka. Během nahrávání jsme totiž k ránu po jednom večírku otrávili našemu zvukaři čokoládu nějakým syntetikem, a když nám to došlo, chtěli jsme ho varovat. Takže jsme mu zatarasili příjezdovou cestu ke studiu károu a na ní vyvěsili varovnej nápis „NEPŘIBLIŽUJ SE, SMRTI! VRAŤ SE DO BAŽIN, SMRTI!“. Název desky byl tím pádem jasnej. Michal: Když jsem mu ji trávil, doufal jsem, že ho otrávím. Kosa padla na kámen, když prohlásil, že bere čokoládu domů do bažin dětem. Když už jsme u toho, jaký jsou vlastně na tuhle desku reakce? Lítající podprsenky? Slevy u prostitutek? Levnější yeyo? Dan: Na našich koncertech lítaj spíš pohlavky než podprsenky a reakce na desku jsou různý, od příznivých po alergický. Je totiž fakt, že tenhle typ hudby a vlastně celkově přístupu dneska nesedne úplně každýmu, ale o to víc si vážíme těch, co si k nám cestu najdou i přesto, že občas bejvá trnitá, či dokonce posraná.
Tačud: Jo, chutná to jako tenkrát. Na konci léta vydáváte EP. Mužou se skalní fans těšit na asfalt? Jakej nás čeká hudební posun? Dan: Těšit se můžou rozhodně. EP bude kurevsky boží. Zkusili jsme to tentokrát celý pojmout trochu jinak, nahrávali jsme naživo v maličký místnosti a snažili jsme se to udělat co nejsyrovější. Celkově se teda nejen fanoušci můžou těšit na novej sound, trochu hororu, zpětný vazby trhající uši, ale zároveň i na popový popěvky a trochu západu nakonec. Michal: Hudební posun vás čeká, když budete cvičit! Skalní fans ať se těší na asfalt, ti mořští na rybu a bělohlaví ať se živí sami. Tačud: Vás čeká leda hudební odsun. Každou minutou by teď měl bejt venku váš novej klip. Jak probíhala realizace? A jak jste tam ksakru dostali ženský? Máte experta na speciální efekty? Dan: Klip jsme natáčeli minulý září v jedný českobudějovický gynekologický ordinaci a baletním sále. O kameru a střih se postarali Tomáš Plhoň a Adam Balažovič, holky nám dohodila a choreografii zpracovala Michalova spolužačka a kamarádka Lucka Paurová, která vede jejich taneční skupinu. Michal: Přesně! Co o vás vím, tak jste oddaní milovníci postarších žen a dam. V čem to spočívá? Co plánujete změnit, abyste jich dostali víc na svý koncerty? Co takhle účinkování v pořadu Sama Doma? Dan: Ježišmarjá. To by bylo na samostatnej rozhovor… Michal: Počkej, ten rozhovor není jenom s náma? Tačud: Já jsem takovej kráva! V současný době máte drejní prázdniny. Co se peče na podzim? Dan: Drejní prázdniny sice máme, neznamená to ale, že neděláme nic. Zrovna jsme konečně dodělali nový EP, zkoušíme nový věci a zapojujeme další prvky do naší hudby. Na podzim se chystáme tradičně na klubovou šnůru a tentokrát i patrně udělat díru do světa… Michal: S jistotou ti můžu říct jenom to, co se na podzim trhá.. Tu šňůru si možná ale frkneme kolem krku. Tačud: A díru si uděláme do hlavy. Dan je aktivní reprezentant v moderní defenestraci. Co se nejlíp takhle z okna vyhazuje? A jaký okna jsou pro tenhle sport nejvhodnější? Dan: No zatím se tomu věnuju spíš rekreačně, takže o tom úplně zasvěceně mluvit nemůžu, ale rád bych pokračoval. Někdy bych si vlastně i rád zkusil tu staromilskou podobu defenestrace. Rozhodně bych ale nedoporučoval dvojitý okna, obzvláště zavřený. S tim mám špatný zkušenosti. Michal: ble! Tačud: A nebude to drahy?! Svýho času jste pěkně Sanšajnum pocuchali backstage. Chcete se k tomu nějak vyjádřit? Omluvit se? Slíbit opakování? Tam vlastně ani nešlo o nějakej útok na sanšajny, jenom jsme byli slušně rozjetý a v backstagi nechali otevřený okna. Je ale fakt, že na mě Káj asi nevzpomíná moc v dobrým. S Jirkou jsem se nedávno potkal a říkal, že v pohodě… rokenrol. Nevim ale, co by říkal, kdyby vedle něj stál Káj. Asi něco jako: „Káj se!“ Michal: Já jsem byl tenkrát slušně rozjetej směrem do Prahy. To vyprávění mám ale moc rád. Slovo závěrem? Dan: Čáo. Michal: Nepřišel jsem sem řečnit, ale dělat rozhovor! Tačud: Smrdí mi koule.
FOTKY A TEXT: GUIDO GAZZILLI
PŘEKLAD: JANA PATOČKOVÁ
Lampedusa a mediální lži
Tohle je to, co viděl rybář z druhé fotky: zhruba 60 přistěhovalců čekajících na autobus, který je odveze k molu a později do vnitrozemí Itálie.
Lampedusa je nejjižnější ostrov Itálie. Je tak jižně, že je vlastně blíž Tunisku (167 km) než Sicílii (205 km). Je tak jižně, že je geograficky níž než Tunis nebo Alžír.
Samotný ostrov je docela malý: 6.300 obyvatel. Není proto nikterak překvapující, že italská vláda a média začali mluvit o “přistěhovaleckém poplachu” a “Lampeduské krizi”, když kolem poloviny února ostrov zaplavilo 3.500 severoafrických utečenců po pádu Ben Aliho v Tunisku. O měsíc a půl později už bylo na ostrově trvalých utečenců (alias squatterů) 5.500. Struktura s Orwellovským jménem “Centrum identifikace a vyhoštění” (ano, přesně jedna z těch Orwellovských institucí co by se dala definovat jako “dočasné útočiště” nebo spíš “ilegální vězení kde jsou zadržovány na dobu neurčitou nevinné osoby”- záleží na vašem úhlu pohledu) byla obsazena 2.500ti osobami, ačkoli její kapacita nepřesahuje 800 osob.
Noviny začaly okamžitě mluvit o tragédii a počet příjezdů uprchlíků na ostrov od února vyčíslily na něco kolem dvaceti tisíc. Psalo se také o naštvaných lampedusanech, o tom, že se celý ostrov stal jedním velkým uprchlickým táborem: bez vody, bez elektřiny a bez potřebných zdravotnických opatření. 28. března po vylodění celých dvou tisíc osob během jediného dne začal ministr vnitra Maroni s programem násilného odesílání utečenců zpět do vlasti. Vyjádřil se ve smyslu, že z dvaadvaceti tisíc utečenců přítomných na ostrově jich jen zhruba 2.000 žádá o azyl jakožto lýbijští běženci na útěku z války, ostatní jsou jenom “obyčejní” běženci z Tuniska. A Maronimu se nikdy špinavý běženci nelíbili.
30. března ostrov navštívil náš milovaný Silvio “Sedni-si-mi-na-obličej” Berlusconi, prvotní příčina našeho každodenního vzteku. Berlusconi oznámil, že: 1. přesune všechny přistěhovalce, 2. navrhne Lampedusu na Nobelovku za mír, 3. promění ostrov v daňový ráj, 4. začne na ostrově projektovat golfový hřiště a kasíno, 5. si na Lampeduse koupí vilu.
Po týhle Silvio-show dostala zhruba polovina běženců dočasné povolení k pobytu a byli rozeseti po nejrůznějších uprchlických zařízeních po celé Itálii, aby se pak následně pokusili pokračovat dál, do Francie (a to i přesto, že francouzské autority neuznávají italské povolenky k pobytu). Druhá polovina pak byla vrácena zpět do Tuniska. Výsledkem je, že tu máme 20.000 tunisanů, kteří jsou odpinkávaní tam a zpátky po celý Evropě a to nejlepší co je čeká je násilný návrat do Tusniska. Španělsko a Německo si začalo stěžovat na neustálý příliv přistěhovalců přicházejících z Itálie. Francie je posíla rovnou zpátky. 11. dubna došlo po vzbouření v uprchlickém táboře k požáru v centru Lampedusy, což vedlo k dalším vyhoštěním. Bylo nám řečeno, že situace je pro lampedusany nebezpečná, dramatická. Noční můra.
Mezitím, co přijížděli další lodě, co tisíce přistěhovalců putovalo bezcílně mezi evropskýma celnicema a hranicema, náš kámoš Guido Gazzilli se vrátil ze svýho výletu po tomhle ostrově. A první věc co nám řekl byla: “Takže, noviny jsou plný úplnejch sraček.”
A tady vám předkládáme co viděl a nafotil během svýho pobytu na ostrově.
Jak vypadali People’s republic of Ostrava uvidíte ve fotoreportu. A naši největší kámoši jsou tady. DO Nevím, jak to tenhle typ chlápků z fast foodů dělá, že budí všeobecný respekt, že svou práci dělají s láskou.
DON’T Hrát si na šelmu je nový přirozený zlozvyk kluků s patkama, co před půl rokem obden nosili tričko s vlkem nebo tygrem.
DO OK, cowboyi, věřím ti! Věřím ti! Hlavně nevytahuj tu bouchačku. A jasně, ty cigára si nech jako pozornost.
DON’T Všechno je jednou poprvý. A ten zaplavující pocit blaha se může objevit i po připojení takovýho kolíku do zástrčky na 380 V.
Pardon, ale nadávat na emo, už se pár let nenosí. Tenhle rok se v ČR nadává na hipstry. A tak vám, milý čtenáři, servíruji pod nos fotožumpu plnou ještě teplých kousků. A protože lidé, co rádi každého soudí a škatulkují jsou idioti, tak jsem to raději přeložila.
Jane:Nový svět?Nojo. Můj novej opičí kluk už mi všechny ukázal. (Tarzan) Popelka: Nucené práce? Eh. To byl jenom můj poslední socio-ekonomický art projekt ve spolupráci s myškama. Princ mě vyzvedl v kouzelný dýni, když jsme měli dost materiálu. Ariela: Nový technologický vychytávky? Už jich mám hodně. Na vinylu. Tiana: Otevírám si vlastní restauraci, cajunská kuchyně nejde k mýmu veganství. Sněhurka: „Pískejte si při práci.“ Trpaslíci o svém druhém album „Pískání“. Tentokrát je hodně experimentální. Esmeralda: Jsem jen cikánka, lidi nás nenáviděli dřív, než to bylo v módě.
Růženka: Píchla jsem se při šití topíku z bio-bavlny. Mám nízkou hladinu krevního cukru po nový veganský dietě, tak jsem si jenom na chvilku schrupla. Alenka: Sedmiletá? Já a moji imaginární kámoši jsme pořád hodně zhulený. Megan: Zaprodat duši ďáblu? Moc komerční. Prodejte radši duši starověkýmu řeckýmu bohu podsvětí. Jasmína: Fakt progresivní věc! Myslím, že Rája a Abú by měli spolupracovat na dalším EP. Bella: Oholená hruď? Ne děkuji. Mám svého muže ráda takového jaký je. (Kráska a zvíře)
If 20 drinks is what it takes for you to have the courage to finally get a proctological exam, so be it. Just get it done already. Asshole cancer is no joke! Komentáře/Zvětšit DOs & DON'Ts
In a world of nu-rave, it does a boner good to be reminded of the days when Scandinavian Girlschool groupies ruled the world. Komentáře/Zvětšit DOs & DON'Ts
