TEXT: MARTINA POLIAČKOVÁ
Mne osobne chrobáci spôsobujú vážnu psychózu, ale nedávno som v pochmúrnych útrobách K4 objavila aj ich poetickejšiu stránku. A to na vystave Brouk jako umělec, ktorej tvár udala Hanka Nováková. Predstavila tu imperialistických škodcov bývalého režimu – mandelinky – a zároveň súčasného nepriateľa – kôrovca- a to všetko prostredníctvom obhlodaných konárikov vystavných v zlatých rámoch nárokujúc si na status umeleckého diela. Následne sú použité ako matrice na drevoryty. Dokumentárna a konceptuálná výstava zachytila moment politickej či ekonomickej apriopriacie, a nech to znie viac či menej absurdne, nebohého kôrovca nevynímajúc.
Vice: Odkiaľ vzišiel nápad vytvoriť výstavu?
Hanka: Ten nápad vzešel z lesa. Před lety jsem našla klacek s fascinujícími rytinami. Zabývala jsem se tehdy dost malbami různých animistických kmenů – a podobnost těch rytin, tedy tím, co jsme zvyklí nazývat požerky kůrovců třeba s kosmogonickými uměním jihoindických Warliů se nedala přehlédnout.
Z názvu výstavy zaváňa irónia. Aký byl teda koncept?
Nemyslela jsem ten název jako ironii, opravdu. Ironie z toho může křičet možná na někoho, kdo nemá rád brouky – nebo se neumí dívat na věci jinak. Nebo je ironie to, že broukovi při tvorbě těch fešáckých dřevorytů o umění třeba vůbec nejde? A jak vlastně víme, o co mu jde? Všechno jsou to naše výklady. A ty, kterým je v souvislosti s kůrovcem popřáváno sluchu, jsou tak jednostranné a pozitivisticko-utilitární, že je z toho člověku úzko. Nevím, jestli jde hovořit o konceptu, ale rozčiluje mě, že ačkoliv ve světě umění existují regulérní a funkční analogie s “tvorbou” kůrovců – třeba díla Vladimíra Boudníka, či některé výstupy informelu, nebo už zmíněné animistické kresby a malby, přijímáme mlčky jediný, navíc ekonomickou lobby podněcovaný výklad brouka a toho, co dělá se stromem, jako jediný možný. Kůrovec rovná se škůdce a basta.
Všetci notoricky poznáme aféru s imperialistickým chrobákom z 50. tych rokov a vačšine to príde ako dobrý tip na úsmevnú historku. Myslíš že dnes sa nás táto propagácia netýka?
Samozřejmě, že týká, což je zmíněno i na samotné výstavě – právě odkazem na mandelinku a také na strašáka naší doby – roztoče. Hon na roztoče a na kůrovce je dnes jen – narozdíl od padesátých let - motivován marketingovými zájmy (ať už snahou prodat drahé vysavače a svést různé civilizační neduhy, třeba alergie, na nějakého od člověka odděleného “nepřítele”, či v případě kůrovce snahou “důvodně” vykácet a rozprodat lesy plné těch škodlivých zdémonizovaných brouků). Roztoči a kůrovci tady ale byli odjakživa – a celý ten hon na čarodějnice není o nic méně směšný než v případě mandelinky.
S tým můžem len súhlasiť. A čo považuješ za najvačšieho “brouka” našej spoločnosti?
Jednoznačně brouka Pytlíka. Myslím, že žádný jiný brouk se neobjevil v tolika filmech a tolika knihách. Navíc – Pytlík je hovnivál, jde tedy o brouka s vlastním kultem. Ale vážně: pochopitelně, že člověka vždycky nejvíc zvedají ze židle věci, které se ho nějak týkají. Jako velkou milovnici přírody mě dost děsí současné dění kolem NP Šumava, což ale neznamená, že bych ostatní aspekty současné antisociální antikulturní politiky sledovala s ledovým klidem.
Výstava byla pomerne malá, ale zato obsahovo bohatá. Divák si mohol popri káve lupou detailne popozerať rozkusané vetvičky a rozjímať nad malými potvorami. Do akej miery ovplyvnuje vizualita naše chápanie skutočnosti?
Jak u koho. Třeba…krtci vidí skutečnost asi dost černě. Brouci zase oproti nám poněkud z podhledu. A není od věci to celé převrátit – jak naše vnímání skutečnosti ovlivňuje to, co si vůbec připustíme jako viděné? Kdysi jsem chodila na houby s biologem Standou Komárkem. On jich nacházel spoustu – bavilo ho to, byl správně motivovaný, znal je. Mně je houbaření naprosto lhostejné. Zato jsem na těch procházkách houbo-prázdnými lesy pravidelně nacházela zvířecí kosti a chrobáky, které zase úplně přehlížel on. Každý jsme tam prostě v tu chvíli chtěli vidět/ potkat něco jiného; radši si nedomýšlím, co všechno nám oběma unikalo zcela a přitom leželo nadosah.
Ide ti čisto o dokumentaristický a kritický rozmer veci alebo pripúšťaš aj nejaké tie estetické kvality?
Jak už jsem řekla – celé to začalo okouzlením estetickou stránkou věci. Ten metafyzický smutek ze sterility a stereotypnosti uvažování a traktování věcí byl až epifenomén úžasu nad krásným klackem.
Kde si nazbierala konáriky?
Vystavené větve pocházejí z různých lesů - jižní Čechy, západní Čechy, ale i Praha (kůrovci žijí de facto všude, nejen na smrcích a nejen na Šumavě, jak se nás snaží přemluvit denní tisk). “Naleziště” jednotlivých exponátů si přesně nepamatuji. Je to spíš organická než organizovaná “sbírka”.
Hanka, teba poznáme hlavne klauzúrnym filmom Život věčný z festivalu dokumentárnych filmov v Jihlave v roku 2009. Na čo sa zameriavaš vo svojej tvorbe?
Co se týče filmového tvoření, jsem na startu, takže myslím, že o nějakém jednoznačném zaměření nemůže být řeč. Na druhou stranu je jasné, že z určitých determinací už se asi nevyvážu – a místo člověka v přírodě a jeho vztah a přístup k ostatním živým tvorům je moje bytostná posedlost. Naštěstí mám i jiné spády. Jednou věcí jsem si ale jistá – bez humoru a určité nadsázky se nejsem schopna dívat na nic. Ani na tvořivého brouka ne.
Chystáš niečo v blízkej dobe?
Chystám bakalářský film, úzce spojený s touto výstavou. A dokončuji filmový portrét Bohumily Grögerové, své spisovatelky z nejmilejších. Natáčení s ní pro mě byla všestranně neuvěřitelná zkušenost; už dlouho jsem neměla možnost uvědomit si pro změnu své vlastní stereotypy v nakládání se skutečností jako právě pod její hravou, bystrou a laskavou revizí. Uvidíme, nakolik se to promítlo do samotného filmu. Dál se za plánovací horizont takhle veřejně neodvažuji nahlížet 
