VICE DNES - 02/2011

INTERVIEW: JONAS VOGT, PORTRÉT: ALEXANDER NUSSBAUMER
PŘEKLAD: MONIKA DOLEŽALOVÁ (MUSEUM KAMPA)

První pohled na práci Hermanna Nitsche může u nezasvěceného vzbuzovat pocit, jestli není vražedným psychopatem, který ošidil svět umění zaváděním satanistických rituálů a krvelačných bakchanálií. Realita je taková, že je vousatým vůdcem skupiny Mystického divadla orgií, skupinového projektu, který představil téměř 100 rituálních performancí od raných 60. let do pozdních 90. let. Jeho eventy byly bizarními orgiemi, jejichž smysl spočíval v obětování zvířat, ukřižování, v nakupených hromadách ovoce a vnitřností, v bílých róbách, nahotě, galonech životně důležité tekutiny a bůhví čeho ještě.
Tyto neuctivé oslavy vyvrcholily v Šestidenní hře, kde se Nitsch nejdříve ujal příběhu o Stvoření, který se konal na hradě, kde žil více než 40 let.
Nitsch získal formální vzdělání jako malíř ve Vídni na Wiener Graphische Lehr-und Versuchsanstalt. Jeho velkoformátová plátna jsou potřísněna červenou, hnědou a šedivou barvou. Vypadají, jako kdyby autor rozmixoval zvíře a nahodile ho hodil na plátno. Při bližším zkoumání ukazují, že se za nimi skrývá pečlivý výběr barevné škály.
Často bývá označován jako vídeňský akcionista – volně přidružován ke skupině konfrontačních rakouských umělců jako je Günter Brus, Otto Muehl, Rudolf Schwarzkogler – ale Nitsch dlouho předtím přesáhl jakýkoliv identifikovatelný pohyb a začal zdokonalovat své vlastní krvavé řemeslo.
Samozřejmě jeho práce štve všechny možné bigotně věřící a konzervativní lidi.
Nitsch jen nastavuje zrcadlo všem svým odpůrcům, podivným a archaickým rituálům, v které tito kritici věří.
A kromě toho každý, kdo si myslí, že šestidenní festival nahých lidí, masová otrava a dupání po zvířecích střevech uvnitř starověkého hradu, nezní jako dobře strávený čas, je tak nudný, že by ani neměl existovat.
Jeho práce doposud vyvolává řadu otázek, nehledě na víru. A tak jsme Nitschemu položili pár otázek poté, co jsme mu nabídli obětní jídlo, skládající se ze tří vykuchaných jehňat a velkého džbánu medoviny.

Herman Nitsch: Předtím než začneme, čím se zabýváte?
Vice: Studuji politologii
To je špatný.

Proč?
Politika je největší zlořád světa. Politici jsou slabomyslná, frustrovaná sorta, která se snaží vládnout silou.

To jste si o politice myslel vždy?
Ano, vždy. A mohu říct dobrý důvod proč: Když jsem byl na základní škole (kolem roku 1943), musel jsem zdravit „Heil Hitler!“. A o dva roky později byla země osvobozena. Později všechny obsazující mocnosti, Američani, Rusové a tak dále, měli své vlastní noviny. V těchto listech pomlouvali Američani Rusy a Rusové Američany. Tehdy jsem si uvědomil, že všichni politici a cokoliv co s nimi souvisí je velký podvod.

Jste apolitická osoba.
Naprosto.

Odráží se ve Vaší práci zkušenost války?
Víte, že je to otázka, kterou – v nejlepším případě - dokáže zodpovědět jen hlubinná psychologie.
Opravdu nedokážu mluvit o tom, které vlivy mohou zasáhnout můj vlastní budoucí život.
Samozřejmě zde byly traumatické zkušenosti, které živily moji expresivní dispozici, ale necítím se jako poškozený člověk. Více se cítím jako člověk, který vyrůstal mezi dvěma světovými válkami. Moji rodiče a prarodiče žili během první, já během druhé. Lidé se vždy museli vypořádat s válkou, tak nebo jinak – třicetiletá válka, napoleonská válka atd. - ale ne vždy s dvěma válkami najednou.

Začal jste docela konvenčně, studiem grafického designu na Vídeňské univerzitě. Kdo Vás tehdy jako mladého muže ovlivnil?
Byl jsem šťastný, že jsem měl mnoho dobrých učitelů, kteří vždy podporovali mé umělecké ambice - kariéra v reklamě mě nikdy nezajímala. Intenzivně jsem studoval staré mistry – Michelangela, Leonarda, nizozemské malíře – Rembrandta a Rubense. Ti mě fascinovali.

A na filosofické úrovni?
Zprvu jsem byl spíše odloučený od světa, asketický, nejvíce ovlivněn Schopenhauerem. Nietzsche byl pro mě přelomem do spíše pozitivního postoje.

Hermann Nitsch v obklopení svých spolupracovníků během akce 122 v Burgtheater ve Vídni v roce 2005.

Jaká byla Vídeň v době Vaší první exhibice?
Moc se toho nedělo. Pamatuji si jen pár lidí – filmaře Petra Kubelku, sochaře Karla Prantla a tak dále, ale mimo ně byla Vídeň vůči umění docela ignorantská.

Jak jste potkal zbývající umělce, kteří později vešli ve známost jako vídeňští akcionisté?
Nejdříve jsem potkal Bruse. Později, když jsem se šel podívat na vystoupení Muehla, Frohnera a Niederbachera. Schwarzkogler byl můj kolega ze školy. Navštěvoval jsem magisterská studia zatímco on byl v prvním ročníku. Skončilo to stejně smýšlející skupinou.
Pracoval jsem na Mystickém divadle orgií, ze začátku bez úmyslu stát se úspěšným. Byl jsem třikrát zatčen.

Co se stalo?
Považovali moji práci za rouhačskou, pornografickou a kdo ví, co ještě. Stalo se tak při jedné příležitosti, při akční performanci v Muehlově sklepě. Vlastně jsme měli naplánováné dvě sekvenční performance. Potřeboval jsem mrtvou ovci, ale celá akce skončila o 45 minut později policejním zásahem. Muehlova performance se ani nemohla konat. Oba dva nás zavřeli do vězení na 3 dny a později jsme dostali 14 dní. Zpětně jsem na to byl pyšný. Moje práce pohnula s lidmi a já viděl sám sebe ve společnosti nepochopených umělců.

Později jste dostal podmínečný trest na šest měsíců.
Ano, v roce 1966 za moji menstruační malbu Die erste heilige Kommunion (První svaté spojení). To bylo to, proč jsem opustil domov a odešel do Německa.