TEXT: DOMINIQUE JELÍNKOVÁ
Šimon Šafránek je spisovatel. Má na kontě dva romány a jednu sbírku povídek. Jeho kniha 23 před pěti lety odstartovala edici Labyrint Fresh, která je věnovaná mladým autorům, co se nebojí písmenek. Šimon se ale nevěnuje jenom literární činnosti a natočil i pár videoklipů pro Sunshine, Moimir Papalescu And The Nihilists nebo Prostitutes. Občas taky vystupuje jako DJ nebo VJ, příležitostně se věnuje herectví a ve výčtu jeho aktivit bychom takhle mohli klidně pokračovat dál. Jeho portfólio je prostě dost velký na to, abychom s ním udělali rozhovor.
Vice: Na čem momentálně pracuješ?
Šimon Šafránek: Píšu článek o legalizaci drog z ekonomickýho hlediska.
Jak dlouho pracuješ pro Instinkt?
Čtyři roky.
Podle tvýho životopisu se jevíš jako desetibojař, co dělá všechno, ale nic ne naplno. Jak to všechno zvládáš?
Když chceš, tak toho můžeš zvládnout docela dost. Nikdy jsem nechtěl bejt zařazenej v nějaký škatulce, prostě jsem dělal to, co mě bavilo. Když jsme dělali dokument o Nicku Caveovi, tak to začalo tak, že jsem viděl, že má turné a bylo by fajn vyrazit na nějaký koncerty, ale nechci si ty lístky kupovat. Napsal jsem kapele, že o nich udělám dokument. Kapela napsala “Oukej, přijeďte.” Obvolal jsem kámoše a projeli jsme Evropu. Berlín, Paříž, Lublaň, Vídeň, Praha. S první knížkou Ohnivá kola to bylo podobně. Začalo mě něco napadat, tak jsem to dával na papír a napadalo mě toho čím dál tím víc a věděl jsem, že se tím nemůžu dlouho zabejvat. Samozřejmě, že když se něčemu věnuješ naplno, tak je ten progress rychlejší. Je to hodně individuální záležitost. Vždycky jsem se snažil věci dělat tak, jak mi to přišlo nejlepší.
Jakej máš způsob psaní? Funguje u tebe živočišná impulzivnost nebo přemýšlíš racionálně.
Čím dál tím víc je to racionální. Mám nápady, který se mi neustále vracej. A těch je dobrý se držet, protože když se ti vracej dostatečně dlouho, tak na nich nejspíš něco je. Ale určitě je nad tím dobrý přemejšlet, o tom co chceš říct, co ten nápad vlastně znamená, jak se tím odráží, co žiješ, nebo co se děje kolem tebe. Ve finále s tím strávíš spoustu času, tak by bylo dobrý, aby to bylo k něčemu.
Jak vznikl námět na “Fleischerei 36″ ? (V Berlíně se odehrávají zhruba 3/4 děje - pozn. redakce)
Žil jsem v Berlíně 3 roky. Je docela paradox, že jsem tu knihu dopisoval až v Česku. Z hlediska kariéry byly ty roky spálený mosty, zmizíš na několik let a když se vrátíš, dojde ti, že jsi tu nic neudělal, zatímco ostatní ano. Ale z hlediska osobního vývoje to pro mě bylo nenahraditelný.
Co si myslíš o Berlíně jako ikoně nespoutanýho života mladých lidí posledních pár let?
Proč je Berlín tak oblíbenej je zřejmý, protože je to vidět na každým kroku. Všude spousty místa, galerie, kavárny… To město má absolutně unikátní základy, co se celoevropskýho prostoru týče. Je to úplně jiný než před těma deseti lety, kdy jsem tam byl poprvé. Na druhou stranu je tady strašně silná glorifikace toho místa, což je dost symptomatický pro Čechy. V 90tkách to byl Amsterdam a Londýn, teď je to Berlín. V Praze o víkendu všichni odjížděj na chaty a tím to město strašně ztrácí energii. V Berlíně se tohle neděje. Špatný je, že většina z nás akceptuje, že Praha není místo stavěný pro lidi co tu žijou. Praha je krásný město, i když je samozřejmě potřeba ho updatovat, ale řešit to tím, že uteču, je podle mě blbost. Je to naše rozlitý mlíko a naše odpovědnost. Taky funguje ten fenomén, když přijedeš do města, který vnímáš skrz nějakou slupku a postupně se dostáváš do jádra a vidíš ty nuance, který se ti předtím schovávaly. Berlín je fajn, ale to jak tam válčili se squatterama v 90. letech taky nebyla prdel a bylo to stejný jako tady CzechTekk.
Nemáš potřebu znovu někam utíkat ?
Na utíkání už je pozdě a je třeba spíš něco dělat. Radši píšu anarchistickej scénář, kterým se snažím reflektovat věci, co mě tu serou.
Co tvoje číselná obsese? (Kniha “23″, další román má v názvu číslo “36″ - poz. redakce)
To je taková legrace, naskočila mi spousta věcí k číslu 23 - od toho, že ho má ráda freekeová scéna k Davidu Beckhamovi, od ruskýho tanku v Praze k Michaelu Jordanovi. A Fleischerei 36, protože na Kreuzbergu 36 bylo srdce, kde se to všechno dělo. Mám v plánu dělat závěr tý trilogie číslem 69. Přemýšlel jsem o pornu.
Můj kocour se včera vykálel doprostřed obýváků a svými bobky tam vytvořil otazník. Jseš taky existencionalista?
Nechtěl bych asi úplně dopadnout jako ten kocour. Ale ne, jsem. Děje se tady teď spousty věcí, přišlo sem plno skvělejch filmů, výstav… Na co ty lidi choděj je věc jiná, ale je tu hodně kvalitních věcí. Problém je v tom, že jsme přesycený a nevíme si s tím rady. Jsme jak děti v cukrárně, kolem nás tečou ty dorty a my tam sedíme a nevíme co dřív. Je to cejtit ve vzduchu. Ne z tý nasranosti, že bys ty dorty nemohl mít, ale z toho, že nevíš kterej.
Vedle toho jsme hrozný individualisti. Každej si dělá to svoje na svým písečku a nezajímá se o to, co se děje kolem. Když jedeš v tramvaji a někdo se pozvrací, tak to nikoho nezajímá. Je sice dobrý pro zvracejícího, že si nemusí připadat tak trapně, ale na druhou stranu, když nastoupí maminka s kočárkem, tak jí taky nikdo nepomůže a to je přesně ono. Pořád čekáme až se něco stane, stěžujeme si, ukazujeme jeden na druhýho, do toho nás neustále něco vzrušuje, vyrušuje, lechtá a když tě někdo hodinu lechtá, tak už sedíš, všechno máš namožený a chceš mít pokoj.
A co pro tebe znamená českej showbiz? Gott, Zagorová a podobně. Vyrůstal jsi v tom, ovlivnilo tě to nějakým způsobem?
Karel Gott je fakt velkej profesionál. Jednou jsem mu volal kvůli článku do Instinktu. Měli jsme takovej serál “Česká písnička” a na mě vyšla Včelka Mája. Takže cíl byl jasnej. Zavolat Gottovi, poptat se ho na Máju. Mě moc volat nebaví, protože se stydím, a tak jsem to neustále odkládal. Jednou si takhle povídám na netu s kámošem, neděle večer, v pondělí jsem to měl odevzdat a říkám si ” ty vole, to už je fakt pozdě, to už mu asi volat nebudu ” a kámoš “ale tak to zkus, zavolej mu!” Ok, tak mu volám viď. Volám Karlovi. V půl devátý večer na pevnou linku, kterou Karel zvednul a teď mluvil jak ho znáš z tý televize. A já ” Dobrý den, Šimon Šafránek, včelka mája ..” a Karel “No, ale já tu mám hosty teďká…” a teď si úplně představíš, jak stojí v tý chodbě obklopenej těma postaršíma lidma se skleničkama na šampus, nastoupený k tomu přípitku, tak řikám “oukej, tak já vám zavolám zejtra ráno, to je v pohodě, nic se neděje..” a Karel “no tak to počkejte!” a jel čtvrt hodiny o tom jak to dali, jak se nebáli.. Tohle já cením. On by to nemohl dělat takhle dlouho na takovým levelu, kdyby v tom neuměl chodit. Samozřejmě, že se k tomu váže spousty věcí, který jsou malinko nahnědlý, ale to není můj problém. Beru to tak, že Karel je prostě profesionál. Já mám zkušenost čistě takovou, že spousta lidí by mě s tímhle poslala doprdele, eventuálně mi ten telefon vůbec nezvedla. Ale je to všude. Mě vlastně baví lidi, který táhnou fakt dlouho. Třeba Johnny Hallyday. Poslouchal jsem ho cestou do Francie a přítelkyně mi ho pak vyhazovala z okna. Ale on je fakt dobrej! Ty lidi na kterejch vidíš, že něco prožili, i když vypadaj trošku umělohmotně, ale to k tomu patří.
Co teď čteš?
Teď čtu studie o legalizaci drog. Cenová elasticita poptávky. Jinak čtu dějiny filozofie. Je to průser, že jsem to nečetl už před deseti lety, ale baví mě to víc než próza, protože tě to nerozrušuje. Jinak jsem teď četl Rudiše, kde je super kapitola. Těch deset stránek stojí za celejch 250 korun.
Kdo je ta postava z přebalu tvoji knihy “23″ ?
To je Monica Bellucci. Ta je dobrá.
Tvoje knížky, minimálně “23″ a “Fleischerei 36″ jsou autobiograficky laděný.
To si myslíš, nebo to víš?
To si myslím.
Tak to si myslíš špatně.
O “Fleischerei 36″ si to myslím proto, že jsi byl mnohokrát v Berlíne a o “23jce” proto, že máš blízko k techno kultuře. Jak to teda je?
Mě baví, když to, co píšu, budí dojem reality. Je sice strašně svůdný psát sám o sobě, ale samo o sobě to nic neznamená. Samozřejmě, pokud jsi byla na Měsíci a vyprávíš o tom, že jsou tam tyhle a tyhle kameny, který maj tohle a tohle chemický složení, tak to má tu hodnotu. Ale pokud píšeš, že jsi byla támhle v baru a zašukala sis tamhle s tím, tak to nikoho nezajímá. To je lepší si prožít, než marnit čas tím, že si o tom budeš číst.
Ve “Fleischerei” se dějou zásadní věci, squatterská problematika, ten život, kterej tam v tý době byl, popisuješ to hodně realisticky.
To je naschvál. Ale samozřejmě, že nějakej výzkum proběhl. Vždycky, pokud chceš psát o věcech z reálnýho prostředí, tak bys samozřejmě o tom měl něco vědět, číst, studovat, bavit se o tom s lidma. A potom to bude žít podobou, kterou tomu dáš.
A teď z jinýho soudku, máš nějaké zviřátko ?
Mám synka, Olivera. Už nechci mít nikdy žádný zviřátko.
Co si myslíš o biošílenství, které ovládlo celej svět a momentálně se hodně nosí být bio nebo alespoň vegearián?
Ze svý osobní zkušenosti vím, že být s holkou vegetariánkou je něco jiného, než být s holkou, co jí alespoň nějaký druhy masa. To tělo má úplně jinou strukturu. Ty svaly jsou takový povadlejší.
Co bys poradil nešťastným ženám toužícím po lásce.
Pokud máš někoho a zjistíš, že tě nemiluje, měl bys jít dál. Pokud máš někoho a je to oboustranný, tak je to super. Ale každej vztah je především o tobě. Je to sice o dvou lidech, ale ve finále zase jenom o tobě. Tak to prostě je. Když ale vezmeš v potaz, že tu žije něco kolem 10 milionů lidí, tak je dost velká šance, že najdeš někoho, kdo tě bude mít rád. Je blbost to vzdát.
Díky za rozhovor.
