VICE DNES - 10/2010



Socialistický salón krásy pro děcka

29/10/2010

TEXT: MILENE LARSSON, PŘEKLAD: LUKÁŠ HOFMANN

FOTO: BEN SPECK A KARIN ANANIASSEN

beauty-instructor

Skupina 3-5letých holek v bikinách a na vysokých podpatcích trénuje sexy plážový pózy v Gissellině škole.

Chávezova Venezuela vyhrála víc mezinárodních soutěží krásy než jakákoli jiná země planety a vychovala rekordní počet Miss Universe. V posledních letech se stal kosmetickej průmysl druhým nejvýznamnějším odvětvím ve Venezuela. Hned po produkci ropy.

Německo-norský pár Ben Speck a Karin Ananiassen tam nedávno strávili deset dnů a nafotili jednu z nejprestižnějších venezuelských akademií krásy, castingy a masově oblíbený soutěže Miss.

Vice: Čím se tenhle příběh liší od toho hroznýho množství klasických story o “soutěží krásy s až-příliš-mladýma holkama”?

Karin Ananiassen: No, na začátku jsme měli v plánu nafotit portrét Hugo Cháveze pro Financial Times. Předtím jsme se ale dozvěděli o tom, že Venezuelané utratí podle statistik asi pětinu příjmu za kosmetiku. To nás dost zaujalo: ta absurdita chudý, socialistický země, kde utrácej víc peněz za krásu než kdekoli jinde. Taky vyhráli víc mezinárodních soutěží Miss než ostatní.

Ben Speck: S venezuelským anti-americkým politickým pozadím tahle obsese být nádhernou hvězdou nemá moc společnýho.

Když jsem poprvý dorazila na tamní letiště, narazila jsem na nějakýho chlápka a ten znal jména všech účastnic z velkejch soutěží. Věděl o nich i malý detaily jako tvar jejich očí. Pak jsem si uvědomila, že všichni ve Venezuele tyhle věci znaj. Když je tam nějaká velká soutěž Miss, všichni ji sledujou. Je to lokální ekvivalent Ligy Mistrů ve fotbale.

Karin: Jo. To, že je krása jejich národní sport, by se dalo potvrdit. I muži se tam o sebe hodně staraj. Všimnete si toho, když se budete procházet po Venezuele - všichni kluci mají nový sestřihy a čistý vyžehlený oblečení a nejspíš strávili stejnej čas ráno před zrcadlem jako holky.

Ben: Ředitelka školy krásy (akademie v Caracasu) Gisselle nám říkala, že “Měla jsem liposukci” znamená zhruba to samý jako “Byla jsem u kadeřníka”.

Když se procházíte po Venezuele, zdají se vám lidi nějak výrazně krásný?

Ben: Jsou takovej africkej, domorodej a bělošskej genetickej mix a to má většinou dobrý výsledky. A nepamatuju si žádný lidi s nadváhou nebo tak.

Karin: Několikrát se mě ptali: “Proč nenosíš make-up?”

girls-in-bikinis

Některý malý holky začínaj ztrácet koncentraci a zapomněly, proč tam jsou. Ještě jim zbejvá několik hodin ze sobotní výuky.

Sdílej ten vyhublej, západní ideál krásy?

Ben: Ne, maj víc křivek, je to daleko od ideálu modelky.

Karin: Určitě držej diety, ale nikdo nehladoví. A taky plastická chirurgie - a to hlavně prsou - je hodně populární. Nejenom mezi bohatýma - i uklízečka si nechá udělat kozy, jenom na ně bude muset nějakej ten čas šetřit.

Přivádí do země kosmetickej průmysl hodně peněz?

Karin: Mají dost turistů, co tam jezděj na plastiku, protože jsou zeměpisně docela blízko USA. Lidi si tam zajedou na operaci a pak to vezmou na dovolenou do Karibiku. A taky další země posílaj svoje missky na trénink do prestižních venezuelských škol a akademií. Důležitější soutěže Miss běžící v televizi mají za sponzory velký společnosti. Přesto si myslím, že většina obratu pramení z domácího trhu a z lidí, co posílaj děcka do akademií krásy - maj jich víc než kaváren.

Ben: Ropa vydělává asi 80% a zbytek toho je trh s krásou. Moc ostatního tam není. Je to dost chudej stát.

Kolik stojí školný v akademiích?

Karin: Mají různý ceny. V Gisselle’s například zaplatíte 100 dolarů za členství a pak měsíčně 150 dolarů za čtyřhodinový lekce dvakrát týdně. A za deset soukromých lekcí s Gisselle dáš dva tisíce.

Co tyhle fotky maličkejch holčiček v bikinách? Nabylo příšerný fotit něco takovýho?

Karin: Když jsme vešli, holky v bikinách a v podpatkách nacvičovaly sexy pózy. Učitelka na ně řvala příkazy jako: “vesele”, “sexy” nebo “víc nadšení, prosím”.

Fuj

Ben: Doopravdy si myslí, že být krásnej a sexy je klíč k sebevědomí, díky němuž se stanete úspěšnějšími. Otevřeně říkaj, že holky z takovejch akademií mají větší šanci postupovat výš po kariérním žebříčku.

Venezuela je taky doupě  obchodu s lidma. Myslíte, že tyhle soutěže krásy můžou bejt propojený se sexuálním trhem?

Karin: Hned jak dorazíte na letiště, všimnete si spousty plakátů, co vás varujou před pokutou za zapojení se do trhu s bílým masem - hlavně s dětma. Ničeho takovýho jsme si fakt nevšimli, ale zdálo se nám neobvyklý, jak jednoduchý bylo fotit děti. V Británii je to velký tabu, hlavně v těchhle případech, když nosej bikiny a maj na sobě make-up. Tady se na nic neptali.

Ben: A taky bylo hnusný, jak učili děcka najít svý přímý soupeře podle tónu pleti a barvy vlasů.

Karin: Je to všechno o prezentaci. I kdy se mluví o plastice, velký sponzoři za to zaplatěj. Vnímají to jako cestu k tomu, aby se z vás stala lepší žena.

Více fotek od Bena Specka a Karin Ananiassen najdete na anecdotephotos.com

viewing-pageant

Čtyři porotci Miss Lara sedící v přední řadě jsou teď na venezuelským trhu s krásou hodně známí.

university-contestants

Soutěžící na Miss Lara jsou univerzitní studentky. Studují právo, medicínu nebo inženýrství. Hlavní cena je 25 000 bolivarů ve formě stipendia.

beauty-auditions

Holka nalevo, co vypadá trochu mimo, tady doprovázela svojí sestřenici (vedle ní). Ta jí přesvědčila, aby to na castingu zkusila taky. Mysleli jsme, že je cool a bylo osvěžující vidět trochu individuality, ale přesto jsme tajně doufali, že nabídku odmítne. I tak na nás zapůsobila její odvaha.

putting-on-lipstick

Tahle skupina dívek začíná den hodinou líčení. Trénujou pózy, chození, držení těla a etiketu.

walk-the-walk

Studentky úzkostlivě sledují své rivalky. Mají to tak dělat na hodině i ve svém životě.

loud-girls

V Barquisimeto se skupinka hlasitejch poskakujících holek připravuje na televizní přenos. 12 ze 150 holek se bude ucházet o titul Miss Lara.

girls-in-bathing-suits

Lekce chůze pro starší. Holky se naučí, jak se správně promenádovat v různejch typech šatů, stejně jako různý choreografický vystoupení.

the-judges

Na castingu Miss teen vyžadovali bikiny a porotci byli mladý dvacetiletý kámoši, kteří si volali holky pěkně po jedný a pak si je fotili mobilama.

weigh-in

Na castingu vám řeknou, kolik kilo a kde musíte shodit. Ale neznamená to, že vás nevyberou, jenom to, že byste to měly zlepšit.

models-homework

S domácíma úkolama v ruce. Holky měly přinést a zjistit si něco o nějaký slavný ženský, která je inspiruje. Kozatý blondýny byly na špičce žebříčku.

bored-models

Po hodinách strávených ve stejným, vydýchanym pokoji vypadaly holky unaveně a ospale, ale přesvědčovaly nás, že se v akademii neskutečně baví.

wall-of-fame

Na stěně akademie, kde byly vyvěšený vítězky soutěží krásy, bylo hrozně málo holek s tmavou pletí, i když po ulicích se jich prochází dost vysoký procento.

new-model-class

Tady je asi dvacetiletá neteř Gissell, která tráví naprostou většinu času v tomhle tmavým prostoru a učí děcka, jak se promenovat.


Letos sklízel Jesus. Jimi.

29/10/2010

TEXT A FOTO: TOMÁŠ ZILVAR

img_1379

Jesus je náš novej čeledín. Blbý je, že dost chlastá, ale tlačím na něj, aby šel na detox. Jinak ale zastane klasickou čeledínskou práci. Poprvý k nám přijel s partou cikánů, který jsem si objednal na kopání. Přijeli v mokasínech a v bílejch kalhotách přímo z koncertu Monkey Bussines, takže nic nedělali a měli Jimiho s sebou. Ten jedinej makal a na konci mi tajně dal telefonní číslo. Teď už je takovej člen rodiny.

Pokud Vám utekl první díl mojí niterné zpovědi, pak začněte nejprve tady. Možná se ptáte, proč nechodím o víkendu v Praze do klubů. Proč jsem vynechal Sperm, Gossip, iBattle, Soundclash a spoustu festivalů? Odpověď je jednoduchá. Byl jsem v Libřicích na statku. Už ve čtvrtek jsem se těšil, že v pátek lehce po obědě, vyřídím ještě poslední telefony a okolo 4tý už jsem byl v holínkách na obhlídce hospodářství. Není to život, víkend co víkend musíte okolo toho lítat a odměnou Vám je pár hezkých fotek na památku, kdy sklizeň není zavařená, nebo snědená. Tak co jsme dělali?

img_0138

Brambory letos nic moc. Proto je taky neseženete pod 10Kč za kilo. Prostě bylo sucho, když nasazovali. Dobrej rok byl pro dýně. Na ně se zaměřujeme a to hlavně na dýni Hokaido. Nemusí se loupat, sklidili jsme tunu a příští rok chystáme oset půl hektaru až hektar. Mimochodem, kdo z Vás neochutnal polívku, může přijít 1.11 do redakce Vice… Jablka nic moc, mošt zdražil, kilo jablek za 30 není nic neobvyklýho. Černý bez květ je můj osobní tip. Vyklidil jsem půdu (viz. přiložený video) a už letos s malou výpomocí jsem nasušil téměř 20 kilo bezu. Takže byliny určitě dál pěstovat budeme. Nakoupil jsem také sadbu česneku, protože jak už jste jistě slyšeli, ten čínskej se pěstuje na lidských výkalech a není vůbec česnekovej, takže po českým česneku je sháňka. Co se týká hub, tak jsme jich našli dost, ale furt z nich máme houby. Což je můj argument proti těmto plodinám.

Více ve fotoreportu nazvaném Sklizeň.


Chuck D: Za všechno můžou novináři

28/10/2010

TEXT: JIŘÍ HRADECKÝ

public-enemy

Je tomu pár dní, co se mi podařilo telefonicky zastihnou Chucka D. Jo, toho Chucka, kterej je honorovánej jmény jako Ochránce lidských práv, Afroamerický mírotvůrce a taky Zakladatel Public Enemy. Dovolal jsem se mu do kalifornskýho hotelu, kde byl Chuck ubytovanej pod krycím jménem - respektive pod jménem svý manželky Gaye Johnson. Avšak Chucka jsem nezastihl úplně v tom nejlepším rozpoložení (asi jsem ho vyrušil od nějaké čupr bazénové koupačky s blinkblink holkama, nebo od popíjení mnohaletý whisky v místním lobby), protože se neměl moc k řeči. Na druhou stranu komunikovat s vořežprutem, kterej je na chlup stejně starej jako jeho kapela, může být trošku pod úroveň. Možná ze zdvořilosti, možná díky promilím alkoholu v krvi (i když je prej abstinent), se mi Chuck hned na začátku rozhovoru omluvil, že neumí česky. Taky mi trochu pochleboval tím, že obdivuje lidi, kteří mluví více jak jedním jazykem. Mimochodem se tahle legenda, spolu s ansámblem Public Enemy, objeví v neděli v Praze.

Za svou hudební kariéru jste vystupovali pomalu na patnácti stech koncertech. Vaše kapela za chvíli oslaví třicátiny. Mají vaše koncerty pořád šťávu? Nejste už unavení a vyčpělí?

Žádnou únavu rozhodně necítíme, jdeme do toho s vervou jako na začátku… Jako za mlada. Škoda, že neděláš rozhovor s Flavorem, tahle otázka by tě pak ani nenapadla.

Řada vašich tracků a textů řeší sociální, politický a rasový problémy. V osmdesátých letech jste asi právě tímhle prorazili. Funguje to i na současnou americkou omladinu?

Vždycky jsem se snažili dělat hudbu a texty, který by něco měnily a především na něco upozorňovaly. Díky hiphopu je možný pořád oslovovat část lidí, kteří serou na noviny, úřady, policajty a tak dále.

S Public Enemy jste získali řadu hudebních cen. Magazínem Rolling Stones jste byli vyhlášeni 44. nejdůležitějšími hudebníky všech dob. Proč vy?

Asi to má víc důvodu. Zaprvé se snažíme dělat dobrou muziku. Druhým důvodem jsou naše texty, který jen tak o něčem netlachaj. Posledním a asi nejzásadnějším je, že se snažíme nějak angažovat. Prostě o čem rapujem, to taky děláme.

Kde se teď angažuješ?

Letos upozorňuju na rasistický zákony, který se šíří Amerikou.

Párkrát jste, ale šlápli vedle. Myslím tím v izraelsko-palestinské válce, nebo že se navážíte do homosexuálů atd.

To překroutili novináři… Nemám k tomu co dodat.

Novináři? Měli jste to v textu… No popojedeme. Patříte mezi průkopníky současnýho hip-hopu. Co si myslíte o tom, co se děje například na BET nebo MTV?

Muzikanti jsou vždycky jenom muzikanti. To, co se z nich vymodeluje, je práce velkejch nahrávacích společností, rádií a taky novinářů. Často to jsou dobří umělci, který semele tenhle business.

A co gangstarap, to je taky business?

Hodně lidí tomu nerozumí a skladby se jim líbí. Je to směšný a zároveň smutný. Business to bohužel je…  Jako skoro všechno. S Public Enemy berem gangstarap hodně vážně, myslíme si, že by se nemělo takhle propagovat násilí.


Mé dítě je emo – jak reagovat?

27/10/2010

TEXT: JIŘÍ KREJČÍK

FOTO: RADEK TRNKA

23_foto_radek_trnka_rgb

Navštívili jsme za vás tiskovou konferenci s názvem Pravda o emo. Ne, tentokrát si výjimečně neděláme srandu. Taková tiskovka skutečně proběhla a pracovníci Pražské vysoké školy psychosociálních studií na ní prezentovali závěry svého kvalitativního výzkumu. Na dychtivé otázky redaktorek časopisů Děti a my, Ona DNES nebo Kůň, přítel člověka trpělivě odpovídali PhDr. Martin Kuška, PhD., Ing. Radek Trnka, PhD. a Doc. PhDr. Karel Balcar, CSc.

Jak se vyslovují sami příslušníci této subkultury? Emo nebo ímou?

PhDr. Martin Kuška, PhD.: Důsledně emo.

Proč jste se věnovali zrovna subkultuře emo a ne nějaké jiné?

Ing. Radek Trnka, PhD.: To si pamatuju naprosto přesně. Bylo to v hotelovém pokoji v Oslo. Dívali jsme se z okna a vtom se před námi objevil vynašeč košů, který před sebou tlačil přesně ten dvoukolák, na který se v Rychlých šípech házeli mrví psi a kočky. Ten člověk byl celý v černém. My jsme se na sebe jen dlouze zadívali a najednou jsme věděli.

PhDr. Martin Kuška, PhD.: Taky to souviselo s tím, že obraz subkultury emo ve společnosti je značně zkreslený. Na internetu například kolují pravidla emo, která jsou velmi drastická, můžeme říci prosycená krví. Tato pravidla jsou však podvrh a byla evidentně vydána s cílem tuto skupinu zdiskreditovat. Právě proto jsme se rozhodli, že s výsledky našeho výzkumu, které byly původně určeny pro odborný tisk, seznámíme i širokou veřejnost.

109_foto_radek_trnka_rgb

Takže není pravda, že emo je člověk, který se při každé příležitosti rozpláče a podřezává si žíly?

Doc. PhDr. Karel Balcar, CSc.: Nikoli. V užívání drog, psychopatologie a patologickém sebepoškozování neexistuje statistický rozdíl mezi příslušníky subkultury emo a většinovou společností.

Jak jste se k příslušníkům emo subkultury dostali a jak jste získali jejich důvěru?

PhDr. Martin Kuška, PhD.: Děkuji za tuto otázku, pochlubíme se. Nejdřív se nám moc nedařilo. Často jsme si připadali jako Milan Šteindler ve filmu Vrať se do hrobu! Ale postupně jsme přes facebook a internetová fóra získali první kontakty a na ně se pak nabalili další příslušníci subkultury.

Ing. Radek Trnka, PhD.: Ještě bych doplnil, že kromě rozhovorů s emaři jsme dělali i pozorování na jejich akcích a koncertech. Pochopitelně nás zajímalo i sebepoškozování, které je u nich hodně rozšířené. Napřed jsme si říkali, že kdybychom se převlékli za emaře, vyvolalo by to v našich respondentech takovou skepsi, že by určitě k nějakému sebepoškozování došlo. Ale pak jsme si uvědomili, že je to neetické z hlediska přístupu výzkumníka ke zkoumanému vzorku a vzdali jsme to. Nedal jsem si ani to vyteklé oko, které se mi fakt líbilo.

245_foto_radek_trnka_rgb

Ale váš kolega před chvílí říkal o sebepoškozování něco úplně jiného.

Doc. PhDr. Karel Balcar, CSc.: Ano, máte pravdu. To ale souvisí s důležitým rozdílem uvnitř subkultury emo. Na jedné straně stojí pozéři, kteří berou sebepoškozování jako módu čistě na efekt. Zatímco ti, kterým říkáme praváci, nepokládají sebepoškozování za součást emo a často se od něj dokonce distancují. U nich to souvisí čistě s vnitřními pocity a aktuálním průchodem emocí, které se zrovna derou na povrch.

Když mám ve třídě 30 žáků, dalo by se odhadnout, kolik z nich bude emo?

Doc. PhDr. Karel Balcar, CSc.: Řekněte, v které geografické oblasti, a my vám možná odpovíme. Zjistili jsme, že větší výskyt emo je například v satelitní zástavbě na jihu Prahy. Ale není to žádné pravidlo.

Moje dcera chodí do deváté třídy a má ve škole tři emáky. Každé pondělí se pořežou. Proč zrovna každé pondělí?

Ing. Radek Trnka, PhD.: To souvisí s tím, že praví vyznavači emo si vytvářejí vlastní mystiku a pondělí je ve staré mytologii den, který je zasvěcen Mefistofelovi.

Takže říkáte, že tihle jsou praví?

Ing. Radek Trnka, PhD.: Ano, to vypadá na praváky.

emo_p1060005

A to znamená, že jejich vůdce je Mefistofeles?

Ing. Radek Trnka, PhD.: Pozor, to není jejich vůdce. Jde o to, že praváci si vytvářejí vlastní formu mystiky. Experimentují s černou magií, často se opírají například o starý Egypt a jeho symboliku. Měli jsme například jednoho respondenta, který skutečně velmi vážně počítal se sebevraždou a zkoušel přechody do astrálních životů, kdy duše opouští tělo. Je to velmi hluboká forma meditace a jeho kamarádovi se ji prý podařilo navodit tak dokonale, že se probudil až v pohřebním voze.

PhDr. Martin Kuška, PhD.: Závěrem bych chtěl ještě všechny přítomné poprosit. Je tady celá řada časopisů, které přijdou do rukou dětem, a tak bych rád apeloval na to, aby toto zvlášť zajímavé téma přefiltrovali čtenářům velmi citlivě.

Ing. Radek Trnka, PhD.: Jinak bychom tu měli ještě jednu veselou historku z natáčení. Je známo, že například pankáči emaře nemají moc v lásce. Tak se jednou stalo, že jednoho emaře přepadla skupina pankáčů a místo patky mu vystříhali na hlavě číro.

Já jsem zase nedávno na Nově viděla zprávu o tom, jak dva emaři v Petrohradě zabili 17letou gothičku. Nejdřív ji utopili ve vaně, pak rozčtvrtili, a nakonec snědli. Je to normální?

Ing. Radek Trnka, PhD.: To jsme vám neřekli, že si emaři pečou malé děti? A nejradši mají černoušky. Ti jsou křupavější.

emo_navod


VYHLAŠUJEME SOUTĚŽ!

26/10/2010

TEXT: HANNAH SALEH

vesnicko_ma_strediskova_iii

Den po druhém pražském koncertu EOST jsem byla s produkční Evou M. (25 a původem z Posázaví) ve Vice kanceláři sama. Pracovní morálka nebyla valná, všichni šli totiž spát v době, kdy normálně vstávají. Eva si opět pročítala komentáře mých fanoušků pod článkem o kaštanech, což je v poslední době jediná výplň jejího volného času. Když se na chvíli přestala smát, zeptala jsem se jí, nač jsou ty svítící tkaničky na Tomášově stole (Tomáš Zilvar je ten pán, co vás obšťastňuje články o pálení při čůrání, tzv. zilvarovinami, pozn. red.). Ona odpověděla, že měly být nějak použity na koncertě v Roxy, ale k tomu nakonec nedošlo a tak tam zůstaly nepoužité a nevybalené, poněvadž neví, co s nimi.

A v tu chvíli jsme dostaly nápad. Zprvu jsme to nemyslely vážně. Ale čím více jsme se o tom bavily a promýšlely detaily, tím více jsme cítily, že prostě nemůžeme jinak.

A tak tedy: VYHLAŠUJEME SOUTĚŽ!

Máte nějakou vtipnou historku nebo zážitek s Pražákem? Humorné nedorozumění, ke kterému došlo při střetu dvou kultur? Stal se vám v Praze trapas? Pokusili jste se vjet traktorem do úzkých pražských uliček a ono to nedopadlo? Přijel Pražák do vaší obce a ptal se vás, kudy na metro? Pošlete nám svůj příběh na adresu kastanky@viceczech.com do soboty 30.10. a TŘI NEJLEPŠÍ PŘÍBĚHY ODMĚNÍME!

Místo narození nebo bydliště nerozhoduje. Zúčastnit se mohou i pražští občané - nikoho nediskriminujeme.

svitici_tkanicky

1. CENA: FOSFORESKUJÍCÍ TKANIČKY

Navlékněte si je do bot a ohromte všechny holky/kluky na příštím koncertě Kabát Revivalu v nejbližší stodole!

kabat_revival_i

2. CENA: KAŠTÁNEK-KIT

Praktické balení kaštánků a párátek. Vejde se do kabelky, do batohu i do kapsy. Stavte si zvířátka ve škole, v práci, při cestě MHD, v čekárně u lékaře, ve frontě na poště nebo při cestování.

cover_large

3. CENA: PRŮVODCE PO PRAZE

Tak snad nebudete příště v matce měst dělat ostudu.

Poněvadž se celá redakce skládá kompletně z vidláků (Libřice, Plzeň, Horka nad Sázavou, Klimkovice, Teplice, Viničné Šumice, Sedlčany, Heřmanův Městec) je objektivita poroty zaručena!


REDBULL iBATTLE: VIDĚNO ČLOVĚKEM Z VICE

26/10/2010

TEXT A FOTO: HANNAH SALEH

rbib_1

Redbull iBattle mi přišla jako největší kravina, o který jsem kdy slyšela až do chvíle, než se stala tou nejlepší věcí, co jsem kdy viděla. O co jde jsem se dozvěděla až od moderátora, když šlo do tuhýho. Sedm soubojů, kde se celkem osm dýdžejských dvojic snaží probojovat do finále přes jednotlivé battly. Dvojice má minutu na to, aby v boxerském ringu pustila song, předvedla šou, druhá na ně reaguje, pak jim to ta první vrátí a pak zas přijde na řadu druhá dvojka, která to završí. Naměřený bordel v decibelech rozhoduje o vítězi. Dvojice soupeřů vybralo hlasování, které nemohlo rozhodnout lépe a osudověji.

ČTVRTFINÁLE

První souboj byl zřejmě věnován lidem, kteří pojímají Vice jako životní filosofii. Tým, co začínal - Bastard DJs - s jedinou ženou v ringu (Janou Kománkovou) to pojal skutečně “konceptuálně”. Jejich jediné zvolání k publiku byly papíry s nápisy UMÍTE ŘVÁT? a TAK ŘVĚTE! Ano, to je hodně Vice. I když všichni řvali, nikdo moc nechápal, co tím chtějí říct a ze všeho nejmíň to chtěla pochopit Jana, čtouc denní tisk. Protože ale totální píčoviny a rozsekávky vždy poráží cokoliv o trochu více hlubokomyslného, po shodném počtu decibelů a následném druhém hlasování se nakonec stal vítězem DJ Robot a DJ Akvamen, kteří předvedli striptýz a do publika házeli růžové kalhotky velikosti XXL.

rbib_2

Druhý souboj byl karnevalový. Anebo bizzare, chcete-li. Ghostmother DJs s Gregory Finnem v černobílém kostýmu barokního borce a mladým jinochem v cylindru a s motýlkem, co předváděl opravdická kouzla proti týmu Tofu Fighters & Soya Bitches, kteří na všechny v publiku dělali bububu. Strašili pěkně, ale co naplat, Ghostmother dvojička v semifinále předvedla úchvatnou sošnost, distingovanost, éteričnost, slušný zevnějšek s vnitřkem pravděpodobně úplně opačné povahy a hodně velký tajemno. Nikdo nemohl pochybovat o jejich předurčenosti.

Ve třetím kole si to rozdali gangstas. Při uvádění Jamese Colea a Pavla Svatoně moderátor poznamenal, že jeden z nich, nevím teď který, pochází z Benátek nad Jizerou. Hm, zvláštní. Jestlipak sbírá kaštany? Jejich protivníci - tvrďáci z PSH - své drsné zevnějšky schovali za Darth Vaderovské masky a jejich pomsta Sithů byla vykonána tak důkladně, že postoupili do čtvrtfinále, aby jim impérium mohlo vrátit úder.

rbib_3

Asi nejvyhrocenější bylo poslední semifinále. Souboj miláčků pražských hipsterů se nesl ve zvláštním, modročerveném dualismu. Tata Bojs s růžovými a modrými empty frames stáli v modrém rohu proti The Fakes s červeným a modrým kšiltem v rohu červeném.

Na tyhle na první pohled nerdy se dívalo moc hezky. Všichni jsou svým způsobem velice přitažliví - Mardoša s Milanem proto, že vypadají na kluky, co už mají napsané úkoly a tak můžou dovádět celý volný víkend, pátečním večerem počínaje, Šimon Šafránek zase tím, že vypadá jak nemocný a Pavel Kučera pro změnu svým permanentním vzhledem člověka, co se dobře najedl. Hanspaulští hoši při svém ohromování publika zatancovali taneček, který by se odteď měly děti učit ve školce místo toho slepičího a The Fakes zase předvedli sranda hříčku s kšilty. Ta ale na vítězství nestačila a do čtvrtfinále postoupili TB.

SEMIFINÁLE

rbib_4

V prvním výběru finalistů se střetli Ghostmother DJs s DJ Robotem a DJ Akvamenem. Jenže první dvojice byla tak noblesní a podmaňující, že bylo o vítězi opět předem rozhodnuto. Druhá dvojka ale chtěla odejít se ctí a tak před diváky skotačila v rozverných trikotech s potiskem odkazujícím na ideál dokonalého muže, jímž jsme posledních X let v euroamerické kultuře krmeni. Nebo něco na ten způsob. Tak jako tak, právě při pohledu na ně jste si uvědomili, že ač byl váš favorit jakýkoliv, všechny dvojice předvedly neuvěřitelnou chemii a sehranost, bez které by se celé klání mohlo organizovat asi jen těžko.

rbib_5

Ve druhém čtvrfinále se postavili Tata Bojs proti PSH, hodní hoši proti drsným hochům. Tata Bojs vsadili na kosmické overaly s designem inspirovaným literárním hrdinou Neználkem. PSH si v ringu, jak to říct, zjednávali respekt. U Vladimira 518 mě překvapilo, jak vysoko umí skákat. V tu chvíli mě napadla jediná věc. Být s ním někde v kotli, nechtěla bych, aby mi jeho architektský ego šláplo na nohu. A to gorilí už vůbec ne. Jenže publikum není ženský mozek a tak se grázlové mohli jít klouzat, druhými finalisty se stali vzorňáci.

FINÁLE

rbib_6

Souboj na Praze 6. Ghostmother DJs versus Tata Bojs. Hradčany versus Hanspaulka. Černobílý smoking a cylindr versus růžové a modré kombinézy z budoucnosti. Kdo s koho. Co myslíte? No jo. Tatáči. Jakože FAKT!

Sláva vítězům, čest poraženým.

rbib_7

Každopádně, jako suvenýr jsem si odnesla Robotovy růžový gaťky. Protože mi jsou o číslo menší a zařezávají se, může si je zájemce vyzvednout na párty k novému číslu Vice, která se koná 1.11. u nás v kanclu.


Ukradený gramce, tancující ochranka a střízlivej celibát - rozhovor s Jimmy Edgarem

25/10/2010

TEXT A FOTO: HONZA BÁRTA

jimmy1

V sobotu 16. října končily nějaký ty volby, večer v Praze pršelo a kamarádovi měla přijít na oslavu narozenin do jedný hospody v Karlíně striptérka. Bohužel jsem jí už neviděl, pač jsem spěchal na Smíchov, kde se stavil zahrát Jimmy Edgar. Tenhle bohémskej Casanova z Detroitu, král techno-funku, avantgardní módní fotograf, guru a zázračný dítě elektronický hudby v devatenácti letech objevený legendárním labelem Warp, je ve skutečnosti milej a skromnej kluk, kterej si ochotně našel před svojí pražskou show chvilku času i na tenhle rozhovor. Pak Jimmy spustil svoje ohlušující temný disko pro těch pár duší a uší, co se do masotovárny došourali a já zapomněl i na tu striptérku. Takovejhle hot-raw-sex by beztak nepředvedla.

Vice: Už jsi byl někdy v Praze? Jak se ti tu líbí?

Jimmy Edgar: Ne, jsem tu poprvé a zatím asi dvě hodiny, takže uvidím, jak to dneska dopadne.

Těším se na tvoji show. Muzika, co děláš, je dost taneční a někde jsem četl, že jsi na svým koncertě roztancoval i ochranku. Je to pravda?

Haha, jo to teda jo, mám to ještě někde natočený. Bylo to v Detroitu… No a víš, sekuriťáci jsou hodně funky týpci, když se do toho daj…tak proč by ne?

To máš recht. Můžeš prozradit něco o svejch hudebních začátcích? Jako jestli máš nějaký hudební vzdělání, zda jsi hrál někdy v kapele a jak ses dostal k elektronický muzice?

Začínal jsem s bicíma a chodil jsem i na jazzový lekce. Jinak jsem hrál v nějakejch heavymetalovejch skupinách a taky jsem se učil hrát na piáno v baptistickým kostele. Ty lidi tam byli fakt milí a mně se moc líbila muzika, kterou dělali… Takže mám vlastně hudební kořeny v silně nábožensky založené černé hudbě, ze který taky pochází  R’n'B a proto je taky moje hudba hodně ‘R’n'B.

Taky jsem četl veselou historku, jak ses dostal ke svým prvním gramcům.

No… Ukradl jsem je z auta na jedný rave párty, když mi bylo asi čtrnáct. Rozbil jsem u toho auta okno a prostě si je vzal.

Jak můžeš ukradnout tak velkou věc jako jsou gramce?

Víš, cejtil jsem se potom fakt blbě, to jo, ale bylo mi čtrnáct a fakt jsem je chtěl, takže…

Nejde mi teď o tu morální stránku věci, spíš jen že gramofony nejsou lízátko, abys je strčil do kapsy…

Měl jsem auto. Šel jsem kolem a viděl je v tom autě, tak jsem se vrátil pro svoje auto a nějaký kámoše, rozbil jsem okno, skočil dovnitř, vzal gramce a zdrhnul. Haha.

Pocházíš z Detroitu, motorovýho města, který je kolébkou techna. Myslíš, že to má na tvou tvorbu velký vliv?

Myslím, že všichni nevědomky čerpáme inspiraci z místa, kde žijeme… Takže Detroit na mě měl určitě velký vliv, ale já si to neuvědomoval, dokud jsem nezačal cestovat a až pak mi došlo, jak rozdílný lidi a místa jsou jinde. Myslím, že to, odkud jsem, je slyšet i v mý hudbě, ale já si to prostě neuvědomoval, dokud jsem nezačal poznávat nový místa, tváře a novou muziku odjinud.

A čím je pro tebe Detroit zvláštní a odlišnej od jinejch míst?

Lidi tady mají takovej zvláštní postoj k životu, je tu docela bída, každej se snaží jak může něco urvat, protože nikdo nemá prachy. A tak si tu místní vypěstovali takovou zvláštní futuristickou představivost. Detroit je obecně dost blbý místo k životu, hodně depresivní, vypadá to tady jako v nějakým podělaným městě duchů.

Tvoje muzika je hodně o sexu a když jsi v patnácti začínal dělat DJe, hrál jsi často po stripklubech a bordelech. Má to nějakou spojitost?

Neřekl bych, že je moje hudba jenom o sexu. Myslím, že to, co chci vyjádřit, má hodně co dělat se vším, co se týká lidský sexuality a to není čistě jenom sex. Je to celý hodně zajímavý téma, který lidi hodně přitahuje, ale taky je to fakt mocná síla a energie. Sexualita je hodně důležitá stránka lidskejch bytostí a určitě mě ovlivňuje v tom, co dělám, stejně jako každýho dalšího, ale moje muzika a tvorba rozhodně není pouze a jenom o sexu.

Při práci na svým posledním albu XXX jsi ale dobrovolně podstoupil několikaměsíční celibát. Jaký vliv měla sexuální abstinence na tvojí tvořivost?

Cílem bylo přesměrovat mojí sexuální energii do tvorby, využít ji jinak, než s ní jenom plýtvat. A ta sexuální frustrace, to byl velmi důležitej aspekt celýho toho pokusu - tedy snahy naložit s mojí sexuální energií nějak tvořivě, ne se jenom snažit ukojit fyzický potřeby těla. Taková sexuální tvořivost, řekl bych.

Kromě toho, že děláš muziku, jsi taky módní fotograf, natočil jsi několik krátkejch filmů a děláš i do módního návrhářství. Který z těch médií ti sedí nejvíc?

Hudba je pro mě rozhodně na prvním místě, je to vlastně celej můj život. No a na druhým místě je fotografie.

Hraješ živě a taky děláš DJe. Co máš radši?

Preferuju hrát naživo. Ale dělat DJe mě taky baví, nemusím hrát pouze svoji muziku a pokaždý dělám jinej set. Vždycky to hodně záleží na prostředí a na lidech a na tom, jakej mám zrovna den.

A poslední a hodně pitomá otázka: Jaká je tvá oblíbená droga?

V drogách už nejedu. Jsem střízlivej.


Absinth: Pod zátkou zelený víly

20/10/2010

TEXT A FOTO: KAROL HOŠEK

05s_absinth-cover

Pil ho Verlaine, Baudelaire, Oscar Wilde i Vincent van Gogh. Takže je možný, že z vás flaška tohohle superlihu udělá geniálního básníka a když ho budete pít mimořádně poctivě, tak vás možná jako bonus napadne uříznout si ucho, případně něco jinýho. Navíc byl ve většině zemí během 20.týho století zakázanej, což samozřejmě přispělo k jeho popularitě. Například v Hollywoodu dodnes neuměj natočit francouzskej film bez toho, aby použili několik cisteren absinthu. I když jsou halucinogenní a afrodisiakální efekty zelený víly přinejmenším sporný, rozhodně má zajímavej životní příběh…

Na absinthu ujížděli už starý Egypťani, ale nedali si to patentovat, takže to od nich zkopírovali Řekové a těm ten nápad zase šlohla západní civilizace. Pak ho v roce 1792 znovuobjevili Švýcaři, ale záhy nato je trumfli Francouzi, když v roce 1910 vyhnali jeho roční spotřebu na 36 000 000 litrů. Zatímco celej svět vyhlašoval prohibici, u nás za první republiky frčel absinth z místní likérky Albína Hilla a ve Slávii ho popíjeli frankofilní umělci jako byl Viktor Oliva. Za Hitlera a Heydricha byl na příděl a po válce komunisti všechny lihovary včetně těch aspirujícíh na výrobu absinthu vyvlastnili. Když v devadesátkách začala ve světě probíhat znovulegalizace absinthu, Češi skoro jako první po pelyňkový příležitosti skočili a dneska má v centru Prahy skoro každá ulice svůj Abinth Shop a samozřejmě tu jsou i specializovaný bary.

Stopro znáte tyhle dvě pověry spojený s pitím absinthu: Ta první je, že vám údajně maj po pár panácích naskočit slušný halucinace a ta druhá tvrdí, že si při jeho pravidelný konzumaci postupně uženete nemoc zvanou syndrom absinthismu.  Abinthismus je “nemoc” kterou doktoři koncem 19.století často a rádi diagnostikovali. Mezi nejčastější příznaky měla patřit epilepsie, poruchy smyslového vnímání a spánku, problémy s řečí a následně smrt. Na to, abyste poznali, že jsou tyhle příznaky běžný i u těžkých neasbinthujících alkoholiků ani nemusíte mít medicínskej diplom.

Protože ve VICE na babský povídačky a městský mýty nevěříme, rozhodli jsme se, že zelenou vílu vyzkoušíme. Na rozdíl od těch, co žijou na blízkym východě, v mnoha zemích Jižní Ameriky, a na Vanuatu (situaci v Severní Koreji se zjistit nepodařilo) můžeme tenhle pelyňkovej patok legálně konzumovat, takže v počtu třech pokusnejch králíku vyrážíme do údajně nejabsinthovějšího baru v Praze. Mimo nás tu nikdo není - kromě servírek s mdlou znalostí češtiny a dědků, který pro sichr pijou jenom pivo.

dsc01942

Fin de Siécle sklínky jsou dávno out. Teď frčí jedině low-key skleničky od koly.

Startovací čas stanovujeme na 9:30, v prvním kole si Steve dává Absinth 35, já a Carrie jsme se spokojíme s levnějším Absinth Reality, přičemž doufáme, že nás co nejdřív od reality odpoutá.

“Mam pocit jako kdyby mi někdo vrazil do krku borovicovou větev. Úplně cejtím, jak mě do mandlí bodá jehličí,” pochvaluje si Steve svůj dryják se 70% lihu a největším legálním množství pelyňkovýho extraktu v EU (35mg thujonu/litr). Já a Carrie se shodujeme, že realita smrdí i chutná jako desinfekce.

dsc01970

Savo s vůní lesa vs. čerstvá ranní moč.

Ve 22:01 rozjíždíme další kolo: Z cisterny s vodou, co vypadá jak vemeno s okohoutkovanejma cecíkama, dojíme vodu na kostky cukru naložený na děravejch lžičkách dokud se nerozpustí - tohle má bejt takzvanej francouzskej způsob servírování. Možností je ale víc - například Češi podle tradice  Jana Palacha kostku cukru namočenou v lihu nejprve zapálí a upustí do nápoje, aby ji záhy mohli uhasit ledovou vodou. Tentokrát si dáváme po jednom Absinth St.Antoine, Absinth Toulouse Lautrec a Abinsth Bitter Extra Anise. I když správnej absinth má mít tři barevný varianty (blanche-průzračnej, rouge-červenej, verte-zelenej), nejabsinthovější pražskej bar se uchyluje spíš k odstínům močálový zeleni. “Čím dýl k tomu čichám, tím víc se toho bojím. Děsí mě to skoro jak gynekologická prohlídka,” čichá Carrie nevěřícně ke svýmu drinku.

dsc01949

Čekali jsme alchymistický pokusy hodný dvoru Rudolfa II, ale byla v tom jen voda.

Protože už nás neba sypat prachy do pití, který vypadá jako pozůstatek Hulkovy masturbace a chutná jako Listerine, dáváme si každej panáka superlevnýho no-name absinthu z Tesca, kterej jsem sem propašovala. “Tahle zkurvená flaška by si zasloužila šlehnout vo zeď a rozmlátit na tisíc kousků. To už radši zbytečně vyhodím tisícovku za ten dvanáciletej vintage absinth, než do sebe lejt tohle,” hodnotí svůj drink Steve.

dsc01955

Najděte 5 rozdílů, ehm, podobností.

“Halucinace žádný. Jenom jsem pořádně opilá, a možná je to trochu jinej typ opilosti než z normálního pití,” zní poslední verdikt Carrie. “Když normálně halucinuju, tak se mi pomíchaj dimenze a vzdálenosti a to se mi teď neděje, jsem prostě vožralej,” komentuje svůj stav Steve.

Zklamání, ale trochu jsme to čekali. Máme totiž fakta pohromadě a víme, že objem halucinogeního thujonu povolenej EU (35mg/l) je tak malej, že by normálně rostlej člověk musel vypít několik litrů absinthu, aby vůbec účinky látky pocítil. Tahle možnost se samozřejmě nevylučuje, ale pravděpodobnější je, že dotyčnej bude tou dobou, kdy se dochlastá k požadovanýmu množství thujonu, dávno po smrti, a to díky prostý konzumaci obrovskýho objemu alkoholu.

dsc01968

“Tohle vodstátý pivko je to nejlepší, co jsem za celej večer pil.”

I když o současným absinthu můžem z fleku říct, že jsou jeho halucinogení efekty nulový nebo minimální, dřív to tak nutně nemuselo bejt: Jednak žádný vládní instituce neregulovaly množství thujonu, ale hlavně se lacinější absinthy bez obav přibarvovaly spoustou toxickejch látek, mezi který patřila například modrá skalice.

Druhej den pořádáme malou Blackberry konferenci ohledně následků naší absinthakce - nikdo z nás neměl po ránu kocovinu, ale během dne se to začalo dost zhoršovat, hlavně u Carrie a Steva, který maj křehký americký organismy netrénovaný božkovskejma produktama. Oba dva byli naprosto vyřízený a vydrželi bejt vzhůru jenom do desíti. Já jsem zas měla celej den pocit, že jsem trochu mimo a bolelo mě břicho.

Pokud si chcete zpestřit večer intoxikací thujonem (často doprovázenou selháním ledvin), bohatě stačí vypít trochu nekontroverzního esenciálního oleje. Vyjde to levnějc a nikdo se vás nebude ptát na občanku. Teď, když víte, že absinthismus nedostanete a nehrozí vám nic jinýho než čistej alkoholismus (kterým většina z vás stejně už trpí), můžete rovnou vyrazit na rande se zelenou vílou, než jí zase zakážou.

P.S.: Ernest Hemingway doporučuje svůj originální recept na abinsthovej koktejl Death in the Afternoon: Nalijte do baňatý sklenky panáka absintu a pomalu přilévejte ledově vychlazený šampaňský, dokud nápoj nezbělá.

Vypijte tři až pět takto připravených koktejlů.




I’M A CLICHÉ

20/10/2010

TEXT A FOTO: JAMIE LEE CURTIS TAETE

STYLING: SAM VOULTERS

MODELOVÉ: JAMIE, SAM, MISS APLLE TART A STACEY

PŘEKLAD: HANNAH SALEH

Dělat si titul z fotografie je gigantický, drahý a nesmyslný podvod. Na světě není žádný foťák, se kterým byste se učili pracovat déle než jeden den. Strávíte tři roky tím, že se budete učit rozumět fotografii, zatímco vám nekvalifikovaní a neúspěšní fotografové zkouší dávat profesní rady. Nicméně, jestli na tom trváte, tady jsou nějaké fotografické manýry, o kterých 99% vašich současníků nevyhnutelně přestane tvrdit, že s nimi přišli. Je to ale cesta do pekel a k tomu vám dopomáhej Bůh.

Svetr Fred Perry, vintage košile, kalhoty a boty.

old-man

Now, Where was I?

Chtěl jsem prozkoumat témata jako je paměť, ztráta a izolace. Na fotografii je můj děda, který žije od roku 1999 sám. Chtěl jsem vyzdvihnout fakt, že společnost zapomíná na lidi, co už nejsou “užiteční”.

Svetr Fly53, čepice Vans.

mcdonalds-boy

Bez názvu (1984 byl překlep)

Chtěl jsem vytvořit práci jako odpověď na způsob, jakým nás vláda kontroluje a utlačuje skrze kapitalistický systém a jak jsme okrádáni o možnost svobodně se vyjádřit.

Spodní prádlo What Katy Did.

heart-pasties

Ženské problémy

Dal jsem si za úkol probádat tlak, který média kladou na ženy, aby vypadaly a chovaly se na úrovni. A taky dokázat, že nemusíte být dutohlavá Paris Hilton s velikostí 34, abyste byla krásná.

Džíny Levi’s , boty Onitsuka Tiger.

feet1

Cesta životem

Skrze tyto fotografie jsem chtěl vzít diváka na cestu. Pořídil jsem je v rozmezí jednoho měsíce, kdy jsem objevoval části města, jež jsem doposud nikdy nenavštívil. Skrze fotografie chci rozmazat čáru, jež odděluje subjekt a diváka a donutit lidi, aby se zamysleli nad otázkou, jakou roli hraje umění ve společnosti.

Spodky Pull-In.

frankenstein-and-osama

Ztrácet a předstírat je sranda, Londýn 2010

Tohle je fotka mých přátel Lisy a Chrise. Pořídil jsem ji ve čtyři ráno krátce poté, co nás vyhodili z pártyv Bungalow 8, kterou jsme trochu nabourali. Rozhodl jsem se vedle sebe postavit Usámu a spoďáry s americkou vlajkou, abych učinil výpověď o válce v Iráku.

Svetr Vans, džíny Carhartt, kecky Converse.

fourth-circle

Čtvrtý kruh (Lakomství a marnotratnost)

(V Dantově Božské komedii je peklo rozděleno na čtyři kruhy, do kterých se hříšníci dostávají podle míry prohřešků, pozn. překladatelky)

Sérií autoportrétů jsem chtěl vyplnit místa uprostřed. Jsem fascinován způsobem, jakým se příroda znovu pomalu započala dostávat do urbánního prostoru. Svou prací chci uvědomit diváky o jejich vlastní, vezdejší přírodě.

Džíny Levi’s.

untitled

Bez návzu # 31 (Yet We Do These Things [Move Through This Life])

Rozhodl jsem se obrátit fotoaparát proti sobě a zachytit tuto sérii, ve které objevuji křehkost a odděluji svět od mého sebeuvědomění. Jde o dokumentaci mých obav a pocitů z nicoty.




Interview - Doc Daneeka

20/10/2010

TEXT: CRAIG MONTS

daneeka

Wales je tak trochu anomálie a sám jsem tam byl jenom jednou. Musím říct, že to bylo dost hutý. Kluby byly plný vylitejch týpků s knírama, který doplňovalo pár koček a všichni byli hrozně přátelský. Když jsem se další den probudil a nějak si to srovnal v hlavně, přišlo mi, jako bych se probudil z nějakýho snu. Nic to ale nemění na skutečnosti, že se hodně mluvilo o jednom Velšanovi, který si říká Doc Daneeka. Proto jsem s ním udělal rozhovor.

Řekni nám něco o sobě. Co tě nejvíc baví?

Ahoj, prostě miluju hudbu a momentálně mě nejvíc baví house music.

Kde teď žiješ?

Momentálně bydlím ve Swansea, v jižním Walesu. Jsou tam dost velký problémy s drogama a Vice o tom dokonce nedávno natočil dokument.

Jaká je vlastně ve Walesu scéna? Moc se toho o ní neví…

Hraje se tu hodně nahlas a vítězí tady wobbly.

Nedávno jsi založil vlastní label, že?

Jasně. S kámošem, který si říká Yeti, jsme dospěli k názoru, že máme spoustu dobrý nevydaný muziky a tak jsme se rozhodli, že ji pustíme do světa. Mluvili jsme o tom několik let, ale teprve teď jsme ho založili. Jmenuje se Ten Thousand Yen.

Kdo u vás bude v nejbližší době vydávat?

XXXY, Velodrome, Velour, Benjamin Damage, C.R.S.T., Mosca a Julio Bashmore

Jakou desku sis naposledy koupil?

B There od Jimmyho Edgara.

Co teď nejvíc posloucháš?

Momentálně hodně produkuju, takže neposlouchám zas tolik nový muziky. Ale pár věcí jsem vysaploval. Samozřejmě vám ale neprozradím, o koho jde ;-)

A co by sis naopak nepustil?

Magnetic Man.

Slyšel jsem, že hodně cestuješ a nedávno jsi byl v Indii. Co jsi tam dělal?

Jo, jo. Společně s bráchou a dvěma kámošema jsme se rozhodli pro cestu z Nepálu do jižní Indie v rikšách. Bylo to bláznivý.

A nemůžu se nezeptat… Přezdívku sis vybral podle románu Hlava 22?

Je to tak.

Doc Daneeka vydává na Ramp Recordings, Rinse nebo Pattern. Vlastní label Ten Thousand Yen a v září se objevil v Praze na akci Dutty Weekend.