VICE DNES - 09/2010



NOHOU PO PLEŠI

24/09/2010

TEXT: LUKÁŠ HOFMANN

header-image

Nouvelle Vague nejsou moc VICE. Jejich koncerty nekončej hromadným sexem, zvracením, ani čůráním si do pusy. Nouvelle Vague dělaj coververze. Jo, jenom. Většinou přepracovávaj new wave a punk rock nebo tak nějak. Pro někoho jsou jednoduše nudný, protože jsou takový uhlazený. Já je mám rád už spoustu let.

plakat

Teď vystupovali v Čechách už podruhý. V Kulturním centru Vltavská. Docela downgrade proti Akropoli, kde byli minulej rok. V tom samým sálu jsem chodíval na taneční. Pamatuju si tu pitomou hudbu, co tam hrávala a taky to, jak jsme s partnerkou chtěli tančit polku, za což nás všichni nenáviděli.

Po dost dlouhým čekání v dusivým vedru konečně přišli. O muzikantech nemá moc cenu psát, ale ty zpěvačky! Mélanie byla jemná a sympatická, ale Nadeah pro mě byla úplně nová. Kdyby tam nebyla, možná bych se na koncertu unudil k smrti. Ale to její kroucení, robotanec, všechny ty pohyby, pohledy, to, jak si vylila na hlavu za koncert tři flašky vody a předváděla Flashdance, rozmazaný líčení a mokrý tělo - no, prostě z ní byli všichni udělaný. Až na sekuriťáka, kterej se jí snažil ignoroval, když mu přejížděla nohou po pleši.

pic11

pic2

Nadeah

pic3

Byly tam samý rádoby umělecký páry. Přede mnou stál nějakej kluk v baretu, kterej je podle něj určitě vrchol „francouzskosti”.

pic4

Mélanie

Hudebně to bylo v pohodě - holky zpívat uměj a kluci uměj hrát. Nejlepší část byla asi ta, když všichni v sále sborem zpívali Too Drunk To Fuck („Let’s have a looooooooooooooooong fuck, Prague!”). Češi byli, jako většinou, dost statický a pořádněj aplaus byl jenom na Dance With Me (z dost starý reklamy na T-Mobile), Too Drunk To Fuck a na konci. Přes všechno to předvádění mi ale koncert připadal docela neosobní. Přesto je poslouchat nepřestanu. Vlastně je poslouchám zrovna teď.

Bela Lugosi’s Dead

Setlist: One Hundred Years, Master and Servant, Ever Fallen In Love, Dancing With Myself, Metal, Human Fly, Guns of Brixton, Too Drunk To Fuck, God Save the Queen, Sex Beat, Just Can’t Get Enough, Dance With Me, Blister In The Sun, Bela Lugosi’s Dead, Friday Night, Love Will Tear Us Apart, Not Knowing, In A Manner of Speaking


Dobrý den pane Scotte

23/09/2010

TEXT: MARTIN ŘEHÁČEK

FOTO: LENKA ŠINDELÁŘOVÁ

hlavni-foto-the_deal-02

Občas se objeví někdo bez mindráků z údajný český malosti a má snahu, talent a chuť něco dokázat. A uspěje. Přesně tohle je případ AJP Production. Bandy mladých lidí, kteří se nebáli zariskovat a přihlásili se do soutěže Parallel Lines, které se koná pod záštitou velkého Ridleyho Scotta (ano, toho pána, co natočil kultovní snímky Vetřelec, Blade Runner nebo Gladiátor).

Kolektiv talentovaných filmařů zabodoval krátkým filmem The Deal, který se přes porotu dostal mezi deset nejlepších a divácké hlasy jej pak vystřelily až do první pětky. Na hlavní cenu sice nedosáhl (více zde), ale díky umístění v TOP 5 se na něj Ridley Scott podíval. Tím se asi moc zdejších filmařů chlubit nemůže. Proto jsme zpovídali vůdčí postavu AJP Production Štěpána Vodrážku.

Vice: S vašim krátkým snímkem jste udělali celkem solidní díru do světa, ale co je to vlastně AJP Production? Ať víme, co si pod tím představit…

Je to vlastně normálně nenormální filmová produkce. Ještě před FAMU jsme s kamarádem chtěli dělat klip a tak jsme si říkali, že by to mělo vypadat seriózně a vybrali si název AJP. V prváku na FAMU jsme se pak dali dohromady s dalšíma lidma. A od jisté doby se tak pod všechny věci, které děláme spolu v kruhu kamarádu, podepisujeme jako AJP. Pomalu se z toho snad stává něco většího, začínáme fungovat jako filmová produkce - děláme klipy, znělky, reklamy. Jde nám hlavně o kvalitu a o to, dělat věci jinak a pořádně, protože si myslíme, že kvalitní věci, který obstojí ve světový konkurenci, můžou vzniknout i u nás. Většina věcí, co jsme dělali, je k vidění na našem webu www.ajpproduction.cz

Můžeš nějak přibližně určit, kolik vás je? Pochopil jsem sice, že se to číslo pořád mění…

Asi 10 až 20 - to je širší jádro.

the_deal-10

Na filmu The Deal vás pracovalo kolik? Co mi k tomu natáčení vlastně můžeš říct?

Na něm jsme dělali v dost hojném počtu. Celé to vlastně vzniklo tak, že jsem viděl upoutávku na soutěž Parallel Lines a říkal jsem klukům, že je to hodně dobrý. Všichni s tím souhlasili a s kameramanem Tomášem nás při cestě na jednu lokaci napadl scénář. Pak si ten nápad vzalo celé jádro AJP a začali jsme řešit, jak to uděláme. Přišli jsme totiž na to, že je to dost složitý a nemáme na to peníze. Viděli jsme pět úvodních filmů, které byly dost našláplé, a shodli jsme se na tom, že by bylo dobré náš kousek trošku zafinancovat. Jsou tam pistole, krev a tak… Je třeba říct, že všechny věci, co jsem dosud dělali, jsme zvládali v čistě nadšeneckým modelu, kdy se dělalo skoro všechno zadarmo. V téhle situaci už ale bylo víceméně jasný, že naše zásoby máme vyčerpaný a ani ty lidi neukecáme, aby to dělali bez nároku na honorář. Tak jsme našli pana Čížka ze společnosti zalozfirmu.cz, který nás finančně podpořil a my jsme si mohli z Barrandova půjčit pistole, najali jsme si maskéra a taky někoho, kdo to umí se zvířaty, protože s tou krávou bychom to taky samí nezvládli. A celkově nás bylo i s herci asi 50 - podrobně je to rozepsáno na Youtube.

Za kolik se dají udělat takové hezké tři minuty?

Těžko říct. I když jsme teda sehnali nějaké peníze, stejně to 90% z nás dělalo zadarmo a tahle práce není započítané ve finální kalkulaci. Ale když jsem se díval na ostatní filmy v soutěži, tak si myslím, že to ostatní dělali hodně podobně - jsou to taky mladé partičky z celého světa bez velké finanční podpory.

the_deal-08

A jak jsi vlastně na soutěž  Parallel Lines přišel? Čím tě oslovila?

Já jsem takový soutěžní úchylák. My už jsme se předtím několika soutěží účastnili - reklam atd. Větší soutěže mi přijdou dobré v tom, že máš šanci poměřit se s někým z mezinárodní scény na předem zadané téma. Proto si soutěže dost hledám a zajímají mě. Navíc když jsem viděl jméno Ridley Scott a filmy na webu Parallel Lines, tak mi to v hlavě nějak cvaklo a hned jsem volal ostatním.

Když jsi shlédl konkurenční věci (v soutěži bylo téměř 400 filmů), myslel sis, že se The Deal a celé téma bude líbit tolika lidem?

Doufal jsem v to. Soutěž byla vyhlášena na začátku dubna a my jsme to začali točit někdy na konci července, přičemž poslední den, kdy se dal film odevzdat, byl 8. srpen. Dělali jsme to dost na poslední chvíli, i když jsme to vlastně připravovali dlouho. Samotná realizace probíhala - tuším - až 22. července a v té době už bylo v soutěži přihlášeno 100 snímků a já si říkal, že tam filmy ostatních tvůrců strašně rychle přibývají. Některé jsem si pouštěl a kvalita byla dost kolísavá, takže jsem dospěl k názoru, že nějakou šanci máme. Všichni jsme taky věřili, že máme originální nápad, který by lidem mohl zůstat v hlavě a náš film by se přes porotou mohl dostat do Top 10, což se nám nakonec podařilo. Pak šlo o to, dostat se diváckým hlasováním do Top 5. To se mi moc nelíbilo, ale byla to pro nás hodnotná a úplně nová zkušenost. Dělali jsme si co největší promo, spamovali jsem Facebook, psali jsme tiskové zprávy a snažili jsem se to všechno nějak rozšířit. Krásné na tom bylo, že všichni známí, kamarádi a celá rodina klikala a všichni nám pomohli. To mě dostalo.

Kdo byl tvůj favorit?

Asi Porcelain Unicorn a Baby Time. Tyhle dva kraťasy jsou super.

Tak to máme podobný vkus. Nakonec taky zvítězily.

Jo, jsou takové pozitivní. Ale je zvláštní, že do TOP 5 postoupily přesně ty filmy, o kterých jsme si myslel, že by se tam mohly dostat, protože mi přišly kvalitnější než zbytek.

the_deal-01

The Deal se podle mě od ostatních filmů lišil hlavně tím, že měl takový lokální feeling, kdežto ostatní snímky vypadaly dost univerzálně a čistě.

Právě na to jsme se zaměřili. Bylo nám jasné, že Američané udělají honičky, Španělé zase něco jako Amores Perros. Tak jsme si položili otázku, v čem bychom mohli být lepší, když velkolepější akční scény než Američané asi těžko v Praze natočíme. Tak jsme si řekli, že nebudeme prezentovat něco, s čím se úplně nedokážeme ztotožnit. Chtěli jsme ukázat, kdo jsme, a co v Čechách jede a prodat to naše buranství. Paradoxně to asi zafungovalo, protože filmů, jak někdo utíká z vězení, nebo hrajou na vážnou strunu, bylo v soutěži strašně moc. Taky jsme tam posílali nějaký dotazník, ve kterém měl každý popsat, kde vzal inspiraci pro svůj film. Všichni psali strašně dlouhé texty a já tam dal jenom: Neberte život tak vážně. S tím pak všechno nějak jde.

The Deal

Znělka na DER FILM 2009

Klip Cartonnage - Patisserie

Klip Prostitutes - Everybody knows

Spot pro British Council


MLADÍ DNEŠKA V NEDĚLI V PRAZE

23/09/2010

TEXT: KRISTÝNA SÁRA ZITTOVÁ

youth1

Všechno to začalo, jak už to tak bývá, jednoho krásnýho, slunečnýho dne (chce to trochu nostalgický naivity). Píše se rok 1985 a my se nacházíme v Connecticutu a sledujeme dva kluky, co si podávají ruce (vsadím se, že měli mnohem lepší způsob, jak se pozdravit, ale to nevadí, zůstaňme u podávání rukou). Oba jsou členové vcelku neznámý HC kapely Violent Children.

Zatímco The Smiths vydávají svůj druhej studiovej počin Meat Is Murder, Ian Curtis je už pět let oplákavanej každým, kdo měl to štěstí a žil v osmdesátejch letech a znal Joy Division, Madonně to moc sluší , je zahájen provoz metra na trase B v úseku Smíchovské nádraží-Sokolovská (dnes Florenc) a vůbec, v hudebním světě se děje spoustu důležitých a převratných věcí, tak tihle dva kluci zakládají svojí novou kapelu. Celá má stát hlavně na jednom bodu - být straight edge. Straight edge je přesně to, co většina lidí, co tenhle článek čte, vůbec není. Drží se zásady “drugs free”, a to tak, že úplně.

Nefetujou, nekouří, nepijou alkohol, ba ani kofein. Přestože jedou v čistým hardcoru, přímým nástupci punku, tak nepotřebou ničit všechno, co na co přijdou. A nejsou fandové náhodnýho sexu (což není mimochodem ani naše ikonická Lady G). Celá straight edge scéna je ještě líhnoucí se vajíčko, a tak, jak chytré internetové články říkají, to celé dva kluci svojí hudbou posouvají do hnutí. Kuře je z vajíčka ven a může začít běhat.

Mimo to do budoucna zvedají vlnu lásky hardcore-punkerů k Morrisseymu, protože právě oni začali spojovat SxE scénu s veganstvím/vegetariánstvím. A protože Steven Patrick zpívá, že “meat is murder”, tak má o pár desítek tisíc potetovanejch fanoušků navíc.

Jsou to Ray Cappo a John Porcelly, aka Youth Of Today. Ještě toho roku vydávají svůj debut Can‘t Close My Eyes. A revoluce zfetovanýho undergroundu může začít.

Na závěr: YOUTH OF TODAY zahrajou v neděli v Lucerně. Pokud jste straight edge, tak je tohle morální povinnost. Pokud nejste, ale jedete v hardcoru, tak je to společenská povinnost. Pokud nejste, nejedete v hardcoru, ale máte rádi světovou scénu 80s, je to povinnost. A pokud nejste straight edge, nejedete v hardcore hudbě, ani vás moc neberou platinový osmdesátky, tak buďte alespoň zvědaví, jak to někdo může přežít přes 25 let bez chlastu a přijďte se na ně podívat taky.


Tagy z www.4004.cz

23/09/2010

01

ČLÁNEK

android 2.3, intel, aplikace, augmented reality, cloud computing, gowalla, gizmodo, mashable, pornokino, techcrunch, blogging, kvantový počítač, 16nano, e-reader, digitalizační procesy (ve školství, v dopravě, v sexu, v kuchyni, v sexu v kuchyni), gadgets, engadget, tablet, netbook, notebook, umírající booky, wired, xbox, playstation, iphone 4, ipad, simulátor, microsoft, dell, 3d, 4d, 5d, eos, mark 5D II

02

ČLÁNEK

windows mobile 7, core i, creators project, hack, filmy zdarma, facebook, hollywood, downgrade, upgrade, zuckerberg, star trek, halo reach, atom, pac-man, pentagon, exopc, arc mouse, ray tracing, město gayů, realita, flipboard, televize, mikroskop, apple, turbo boost, mutant, budoucnost, wii fit, kolo do tašky, válka, stres, nand, skin, live gaming, mastné prsty

03

ČLÁNEK

lumigon, kuchyň, gps, tgc, multitouch, hp, reartype, rubikova kostka, unboxing, 12core, froyo, gameboy, blackberry, kindle, beagle board, nettop, laser, interpad, tegra, qi, livescribe, umělý prst, mimo, ultrazvuk, hal, herb, optimus popularis, sonos, kočky, elektřina z měsíce

www.4004.cz

Facebook


Tar…Feathers využívali imaginární přátelé

22/09/2010

TEXT: KRISTÝNA SÁRA ZITTOVÁ

tar

Jedna z hlavních bolestných vzpomínek na loňský Creepy Teepee. Abych to vysvětlila - minulý rok v srpnu jsem hned druhej den tohohle skvělýho festivalu padla v našem karavanu podivným druhem vyčerpání a dva dny jsem v něm zůstala. Tudíž jsem přišla o Health, Table nebo Owena Palletta, což pro mě byly hlavní taháky celý akce. A taky jsem samozřejmě prošvihla Tar…Feathers.

Když mi pak všichni vykládali, jak to celý bylo totálně SKVĚLÝ a jaká je škoda, že jsem tyhle šílence ze Švédska neviděla, předstírala jsem, jak je mi to jedno a doma jsem se pak mlátila hlavou o strop. Protože Markus a celá jeho banda s absolutně nádhernejma skandinávskejma jménama jsou SKVĚLÝ. Stačí si poslechnout „Make way for the ocean floor to fall to the surface” (ať žijou krátký názvy cédéček) a ještě se u toho soustředit na texty a jste nevyhnutelně zamilovaný. Takže asi chápete, proč jsem s nima udělala rozhovor.

Vice: Jakej je tvůj oblíbenej zvuk?

Marcus Nyke (Tar…Feathers): Pssst.

Měl jsi někdy imaginární přátele?

Cenil jsem si jejich přátelství. Ale pak jsem dostal pocit, že mě využívaj.

Doopravdy počítáš ovce, když usínáš?

V tuhle chvíli nemám ani matraci, ani topení, spím ve svý bundě, schoulenej na břiše. Takže obvykle přemejšlím o tom, která část těla mě nejvíc bolí… a že jsem se zrovna přestěhoval ze Stockholmu sem do Berlína, kde mrznu ještě víc. Jak ironický.

Jaká nejdivnější věc se ti tenhle tejden stala?

Bylo to včera uprostřed noci, když jsem šel do koupelny. Kvůli svejm záležitostem. Pak sem vypnul světla a odešel. Uslyšel sem za sebou nějakej divnej hluk. Otočil jsem se. Dveře byly zavřený a světla zase svítila. Sevřel jsem pěsti, k smrti vyděšenej, a rozhlížel sem se s jedním ze svejch spolubydlících po nějaký zbrani, připravenej zabít cokoli, co najdu plížit se okolo našeho bytu. Když se dveře konečně otevřely, vyšla Frida-li. Je náměsíčná. Taky s náma bydlí. Takže, tenhle tejden nic extra zvláštního… zatím.

Jaký máte s Tar…Feathers plány?

Nevím co s Tar…Feathers. Budu si muset najít práci, než mi dojdou eura. Kdyby pro mě tady v Berlíně někdo nějakou měl, tak ať se ozve.

Jakou kapelu jsi jako malej poslouchal?

MJ… a pak Nirvanu.

A co bys chtěl bejt v příštím životě? Nebo doufáš, že budeš?

Jeden život je dost.


Tar…Feathers zahrajou 30.září na Párty Václav. Takže všechno je konečně jak má bejt, a já už nikdy nebudu nemocná. A vy byste měli tuhle indie-elektronickou alternativu v NoDu taky zkusit. Prej nebudete litovat.


Mikinikill stage na Párty Václav

21/09/2010

mikini1

2. Patro se po počátečních problémech stabilizovalo a postupně etablovalo v jeden z nejzajímavějších pražských podniků. Dodnes je tenhle prostor obestřen závojem určitý nepřístupnosti a lidi mají tendenci stále se ptát: „Kde to sakra je?”, což je dobrý znamení. I proto tam na Párty Václav najdete Mikinikill stage.

mikini3

V klubovně půjde o korzování, lechtivý vrcení boků a krátký pohledy sem tam doplněný úsměvem. Za pseudonymem Miss SS se skrývá Johana Švarcová ze skupiny Kazety. Jestli to bude taky o uniformách se dozvíte už brzy. Pak se vystřídají DJs FIFI a host, který si říká V!. Babypy nedávno nahrál podcast s názvem Deep Tech Game, ze kterýho můžete zevrubně zjistit, co ho asi baví (najdete ho níže). Na konci nastane apokalypsa, při který se všichni Mikinikill DJs podělí o zvukový zařízení. O vkusu celý crew nejlépe vypovídá jejich blog.

Babypy Mikinikill Podcast by BABYPY


Klubovna 2.Patro (Dlouhá 37, Praha 1)

Mikinikill stage

21.00 DJ Miss SS (Johana Švarcová)

22.30 DJ FIFI

00.00 DJ V !

01.30 DJ Babypy

03.00 DJ Mikinikill DJ’s

Párty Václav proběhne 30. září v centru Prahy. Na Facebooku ji najdete tady.


NOC STRACHU

21/09/2010

TANEC SE ZOMBIE A DUCHY NA KARNEVALU NA HAITI

TEXT: BRUNO BAYLEY
FOTO: LEAH GORDON

ghost-with-cross

Před ničivým lednovým zemětřesením, které zabilo 230 000 lidí a dostalo Haiti do denních zpráv, bylo Haiti proslulé jen dvěma věcmi: Wyclefem Jeanem z Fugees a Voodoo (nebo Vodou, jestli jste víc kulturně uvědomělí). Londýnská fotografka Leah Gordon dokumentovala Haiti roky, dávno před tím, než se Haiti dostalo na titulky novin díky strašlivé přírodní katastrofě. Její nová kniha Kanaval (vydává Soul Jazz Publishing), dokumentuje tajuplné a občas skutečně děsivé kostýmy a klany, které připravují jacmelský karneval. Město Jacmel nacházející se na jižním pobřeží ostrova bylo bohužel zemětřesením zcela zničeno. S Leah jsme mluvili o tom, co zná nejlépe: Haiti, karnevaly a kostýmy.

Vice: Tak za prvé - co tě inspirovalo k cestě na Haiti? Není to zrovna populární destinace.
Leah Gordon:
Prvně jsem jela na Haiti v březnu 1991 a vrátila jsem se tam za posledních 19 let snad třicetkrát. Z celé své dlouholeté milostné aférky s Haiti viním Jill Dando. Po získání absoltventskýho diplomu z fotožurnalistiky jsem dělala řidiče dodávky Komunistické straně. Měla jsem ale neurčitý pocit viny, že bych měla někam jet. Mám kamaráda v Maďarsku, ale pro moji cestu to nebyla ta pravá země. Obzvlášť, když je tam klima podobné jako v Anglii. Byl to zasněženej, bídnej večer a v televizi šel program Dovolená. Tupě jsem na to se skoro zavřenýma očima koukala. Jill Dando líčila krásy rodinné dovolené v Dominikánské republice. Na konci pořadu se podívala do kamery a řekla, „Musím vás varovat, že Dominikánská republika sdílí ostrov s další zemí, Haiti, ale ani omylem tam nejezděte. Jsou tam diktátoři, vojenské převraty, černá magie, Voodoo a smrt.” Pomyslela jsem si „Tohle všechno a NAVÍC teplo?” Měsíc na to jsem seděla v letadle z Miami do Port-au-Prince, svírajíc kopii Komediantů od Grahama Greena. Neměla jsem přesnou představu o tom, co po příjezdu dělat. Jen jsem požádala taxikáře o odvoz do hotelu Oloffson, kde se Greenova novela odehrává.

Netypický přístup k návštěvě země. Která další témata kromě karnevalů tě lákala?

Vrátila jsem se v devadesátym třetím, abych zachytila vojenský převrat. Čas od času jsem měla pár fotografických zakázek pro Amnesty International a Guardian - to až do roku 1995. Začala jsem kupovat nádherně zdobený Voodoo vlajky k prodeji v Anglii, což mi otevřelo přístup k mnoha Voodoo chrámům a obcím ve městě Port-au-Prince. Spojila jsem se s hudebním promotérem, snažili jsme se přivézt Voodoo skupiny do rave klubů v Londýně a Liverpoolu, kde by mohli provádět své obřady.

Napsala jsem knížečku o Voodoo a pracovala s kolektivem umělkyň z Orphan Drift na filmové eseji zvané Lineaments of the Lwa. Mezinárodní muzeum otroctví mě roku 2006 poslalo na Haiti, abych dohlídla na sochu, která měla být součástí stále sbírky muzea. V důsledku toho jsem se setkala s titulními sochaři Grand Rue, což vyvrcholilo společným kurátorstvím Ghetto Biennale. Jednalo se o první umělecké bienále, které se konalo ve slumu v rozvojové zemi. Andre Eugene, jeden z umělců, je mým partnerem už téměř čtyři roky

Zpátky ke knize: odkud a ze kdy jsou tvoje fotky?

Jsou foceny v průběhu více než čtrnácti let a jsou všechny z jedinečného karnevalu v malém městečku Jacmel na jižním pobřeží Haiti.

Co karneval tradičně oslavuje? S jakými náboženskými aspekty je propojen?

Všechny karibské karnevaly mají své kořeny v evropských středověkých karnevalech. Mardi Gras znamená „Tlusté úterý”. To proto, že je posledním dnem hýření před Popelavou středou a vede k velikonočnímu půstu. Předtím byl čas odpočinku a oslav, zatímco zemědělská půda ležela ladem.

Ve srovnání se slavnějšími karnevaly - například s Notting Hillským -, působí zdejší oděvy i celkový vzhled lidí daleko děsivěji a rozhodně nenarazíme na žádné pozlátko, flitry a paví pera. Čím to je?

Místní karneval není podporován vládou, takže si každý dělá své vlastní kostýmy bez jakýchkoli finančních prostředků. Taky je tu opakující se téma: některé karnevaly jsou na památku povstání otroků, přičemž povstalci musí vyjít ze zatraceně nízkýho rozpočtu! V Haiti se spolu lidi smějí a často i oslavují smrt, proto jsou snímky vztahující se ke smrti daleko častější než v naší společnosti.

Existují i nějaké skupiny nebo kostýmy poukazující na zvláštní události?

Je mnoho takových skupin s vlastními vůdci. Každá má kostým, typická gesta, vlastní příběh a pouliční představení, které předvádí po mnoho let. Vždy v trochu upravené verzi a změnami pro konkrétní roky. Boss Cota, vůdce Chalosky, má každý rok nově navržený klobouk.

Byla jsi na Haiti i po zemětřesení?
Jo, agentura pro rozvojovou pomoc si mě pozvala, abych nafotila Haiti 5 dní po zemětřesení. Neměla jsem příležitost navštívit Jacmel, ale slyšela jsem, že měst bylo zdevastováno. Od přátel jsem se dozvěděla, že nikdo z lidí, kteří přispěli do mé knihy, neumřel. Tohle bylo poprvé, co se karneval nekonal. Přesto se v Jacmelu shromáždili lidé a oděni do černé prošli městem až k hřbitovu, kde společně vzpomínali na mrtvé.

Kniha „Kanaval: Vodou, politika a revoluce v ulicích Haiti” vyšla 21. června v  Soul Jazz Publishing.

big-carnival-hats

Tato pradávná skupina se jmenuje „les diables”, nejlépe přeloženo jako „ďábelští”, a je nejvíce napojena na voodoo rituály. Začínají na hřbitově, kde své předky uctívají ohněm. Za zpěvu a tance nakonec pálí své rohaté pokrývky hlavy.

big-carnival-teeth

Členové Chalosky (Charles Oscar). Vždy nosí vojenskou uniformu a v puse falešné býčí zuby. Charles Oscar byl obávaný, obzvláště brutální vojenský velitel jacmelské policie. Umřel zde v roce 1912.

spirit-of-zombie

Hlavní postava je zabalena do prostěradla a ztělesňuje fenomén zombie. Pán zombie s bičem v ruce ji vede městem a na každé křižovatce ji praští, zatímco zombie mumlá stížnosti.

transvestite-ghost

Osamělý muž ve svatebních šatech. V jedné z poznámek pod čarou v Kanavalu Don Cosentino konstatuje, že na Haiti existuje i historie transvestitů. Podle „Carnaval Histoir” od Ady Jeana Gardyho: “Mužský transvestitismus pochází z 18.století, kdy byli takto nemilosrdně zesměšňováni staří francouzští šlechtici.”

carnival-skeleton-costume

Zde vidíme typického ducha. Spousta lidí se převléká za duchy a imituje kostlivce.

yahweh
Toto je Yahweh. Chlapec je oblečen v býčí kůži a býčích rozích.

ghost-with-coffin
Tahle skupina dohlíží na dodržování tradice. Vždy nosí velkou krabici - lepenkovou rakvi, do které mohou diváci po zaplacení drobného poplatku nahlédnout.

coffin-keepers

Tady je máme znova, tentokrát zdaleka ne tak děsivé.


Nabroušený kytary v Chapeau

20/09/2010

vees-promo

Někde to bude hodně zasněný, někde psychadelický, někde elektronický a zrovna v Chapeau Rouge půjde o kytary. Těžkotonážní nátěry hledejte jinde a black metalisti půjdou stejně radši na exkurzi do nedalekýho kostela. To ale taky znamená, že konkurence na baru bude pravděpodobně o něco menší a váš zmalovaný obličej bude o to víc vyčnívat. Ale půjdem raději k muzice.

Večer v Chapeau Rouge na Párty Václav odstartují Drain. Tenhle pražský band vydal zhruba před půl rokem svý debutový album Get Back To The Swamps, Death!, který solidně šlape a zahrává si se všemi klišé garažovýho rocku. Jestli úmyslně nebo neúmyslně, to už musíte posoudit sami.

Následujou Shogun Tokugawa. Tvrdší, uřvanější, ale o nic míň melodický. Na žádný ultra nový, super hype převratný postupy se u nich nehraje. Hranice jsou jasně daný a pevný. Poctivý nářez. Pro zájemce o hlubší studium je zde jejich deska Y3ARS.

Johny Moon přijde ve 22.30. Řeč je o Vees a jejich novým EPčku, ze kterého je jasně patrný, kdo v Českých Budějovicích diktuje. Po koncertu bychom čekali i nějaký ty svršky na pódiu. Tohle se bude líbit.

Blok živých mrtvých uzavírá Nauzea Orchestra. Rozverný, hravý, dole je občas nějaká ta elektronika, zpěv spíš paroduje. Nevypadá to, že by se brali přehnaně vážně.

Večírek uzavřou Poxxoxo. Dvě holky se stylem. A to je tak všechno, co o nich potřebujete vědět.

Line-up v CHAPEAU ROUGE (Jakubská 2, Praha 1):
20.30 The Drain (live)
21.30 Shogun Tokugawa (live)
22.30 VEES (live)
23.30 Nauzea Orchestra (live)
00.30 Poxxoxo DJs
04.00 konec

Stránky Párty Václav najdete tady. Na Facebooku pak zde.


Zažít jinak město jinak

20/09/2010

TEXT: JIŘÍ KREJČÍK

zazit-mesto-jinak-1

Chamraď cyklistická. Smrdí a vypadají jako buzíci. A předjíždí zprava. Asi místo autoškoly někde onanovali s pumpičkou. Furt blokujou magistrálu těma svojima cyklojízdama. Jenže jim to nestačí. Na konci září si udělají zase jakýsi festival. Zažít město jinak se to jmenuje. A jak jako pojedu v sobotu do posilovny? Pumpičkáři zasraní. Auto*Mat si říkají. A tenhle Jakub Hradilek v tom má prsty nebo co.

Tak mi, Hradilku, řekni, co to zase chystáte. Zažít město jinak. Co to je za debilní název?

Zažít město jinak je název pro pouliční slavnost, kterou se snažíme zpříjemnit lidem aspoň jednu sobotu v Praze. Oni už totiž neutíkají všichni o víkendech na chalupy. Vyrůstá generace lidí, co berou město jako svůj životní prostor. Všichni máme rádi Berlín nebo Amsterdam. A proč? Protože se v nich dějí právě takové akce.

No to je perfektní. Takže banda šílených alternativců ucpe se svým blešákem půlku Vinohrad mezi Mírákem a Pavlákem.

Kdyby jenom s blešákem. Kromě mladých výtvarníků tam budou i pouliční restaurace a kavárny, stánky neziskovek a pouliční festival písničkářů. A tohle tě určitě potěší nejvíc: Letos tam budeme mít i přehlídku netradičních jízdních kol. Takže třeba i handbiky a lehokola pro zdravotně postižené…

No ty vole. Kola. To byste ani nebyli vy. A co nějaká cyklojízda? Ta nebude?

To víš, že bude. Velká podzimní cyklojízda startuje kolem 16:00 z oblasti kolem náměstí Míru. Jelikož se jí bude účastnit odhadem až kolem 5 tisíc lidí, tak už je nemůžeme jenom tak vypustit do města. Musíme všechno koordinovat se samosprávou a policií a snažit se, abychom město co nejmíň zatížili. Po konzultaci s dopravním podnikem a policií jsme proto některé úseky zavrhli a pojede se okruh přes magistrálu kolem Kongresového centra a zpátky.

Takže zase zablokujete půlku Prahy. A policajti se budou dívat, jak cyklisti jezdí na červenou po chodnících. Doufám, že vám aspoň zkontrolujou odrazky.

Klídek. Tohle všechno je jen otázka času. Cyklistů přibývá a nemají prostor, tak musejí jezdit po chodnících. Ale čím víc lidí začne jezdit na kole, tím větší budou i policejní represe vůči cyklistům a tlak na to, aby dodržovali předpisy. Aby nejezdili ožralí nebo aby svítili. Všimni si, že u nás cyklisty skoro nekontrolují. Ale když se projedeš na kole třeba po Amsterdamu, tak bys viděl. Mně dávali několikrát dýchnout a platil jsem pokutu za to, že jsem neměl světlo.

Dobře ti tak. Ale proč bych měl furt jezdit po městě na kole? Vždyť se při tom zpotím a budu smrdět. A od toho mi žádné vaše cyklostezky nepomůžou!

Nemusíš jezdit na kole, to je jen jedna z možností. Já taky chodím po Praze hlavně pěšky. Není to Kodaň nebo Amsterdam a nikdy nebude mít takovou síť cyklostezek. Na druhou stranu se tady stavějí zastaralé projekty ze 70. let jako tunel Blanka, aniž by se k nim vyjádřila odborná veřejnost. Přitom kdyby se peníze a energie vynaložily koncepčněji, mohlo vzniknout dobré řešení a navíc poměrně jednoduše a levně.

No to se podívejme. Pán je dokonce urbanista a odborník přes architekturu!

Já zrovna ne, jsem jen produkční. Ale Auto*Mat není jen banda cykloúchylů. Děláme i jiné věci. Třeba připomínkujeme územní plán města a vypracováváme alternativní studie, jak využít veřejní prostor. Zajímá nás, kolik místa dáme ve městě autům a co zůstane cyklistům a chodcům. Ale všechno se to postupně zlepšuje. A nejde jen o cyklostezky. Teď jsem třeba procházel Myslíkovou ulicí, kde proběhlo takzvané zklidnění…

Jakože se vytrhají dlažky a nalije se tam asfalt? To se mi líbí!

Ne, rozšíří se chodníky, vysázejí se stromy, postaví se lavičky, ulice najednou dostane úplně jiný rozměr, je na ní najednou plno místa a vidíš, jak na ní začnou všechny podniky ožívat.

Všechno jenom záleží na rozhodnutí lidí, kam se vydat. Buď budeme nějak regulovat automobilovou dopravu a získáme prostor pro pěší, cyklisty, zahrádky, kavárny, lavičky, stromy, nebo to regulovat nebudeme a autům podlehneme. Je jich hodně a chuť jezdit je velká.

zazit-mesto-jnak-21

Já jsem rozhodnutý. Žádné experimenty, město patří autům! A taky bych to všem hezky od plic řekl!

Máš možnost. Letos bude součástí programu i veřejná debata se zástupci politických stran. Bude těsně před volbami, tak jsme zvědaví, co všechno politici naslibujou. Teď před volbami se všichni najednou ohánějí hesly jako „Více zeleně, méně betonu!”, protože na ně budou voliči slyšet. Ale jakmile si něco takového napíšou do programu, můžeme na ně mnohem víc tlačit a prosadit svou věc.

Pozvali jste pana Škárku?

Jaroslav Škárka by se tam hodil. Ten by se tam se svými názory přímo vyjímal, ale naštěstí nebo bohužel kandiduje v Plzni. Věci veřejné v Praze vede Markéta Reedová, která má v tomhle ohledu diametrálně odlišné názory.

Když už se bavíme o politice, jak dopadla sázka s Pavlem Bémem?

Ta pořád běží. Šlo asi o tohle: Řekli jsme, že se prodraží koncové náklady na stavbu tunelu Blanka. Bém sice musel vědět, že prohraje, ale stejně si s námi plácnul. Ale teď už to vypadá, že sázku projede a bude si muset napracovat 50 hodin pro naši organizaci. Na našem webu už běží soutěž, kde lidi navrhují, jak by mohl přiložit ruku k dílu. Dědictví, které tu po sobě nechal, si už ale těžko odpracuje. Peníze, co tečou do Blanky, potom chybí jinde a další vývoj města je paralyzován.

Taky jsem slyšel, že chystáte nějakou afterparty. Na to určitě nemáte žádné povolení, co?

To ani nepotřebujeme. Letos nechystáme žádné velké pódium pro velkou akci. Nás jenom oslovily různé kluby a podniky, že by chtěli afterparty dělat. Tak jsme jim doporučili lidi z okruhu kapel a DJů, kteří jsou pro nás ochotní hrát za cesťák. Takže v Kobza café bude unplugged koncert, něco bude i v Bajkazylu nebo v Jam Café. Velký zájem má MeetFactory, jenže to už je od Vinohrad dost daleko.

A proč tohle všechno zrovna na Vinohradech? Vždyť je to úplně uprostřed města.

A právě proto to bude zajímavý experiment s veřejným prostorem. Původně jsme tu akci pořádali na náplavce, jenže nás vytlačila agentura, co pořádá vánoční trhy a nejradši by tam viděla skákací hrady a Maxim Turbulenc.

No tak já se tam teda nakonec asi přijdu podívat. Ale doufám, že bude kde zaparkovat auto.

Pouliční slavnost Zažít město jinak se koná v sobotu 25. září odpoledne v ulicích pražských Vinohrad.


Velké věci v Mystic Sk8 Parku

20/09/2010

witp_champs_cezchversion

Pokud to ještě náhodou nevíte, tak se v následujících týdnech chystají hned dvě významný události v pražským Mystic Sk8 Parku. Obě akce jsou přístupný veřejnosti, takže i když vás nebaví odírat vlastní klouby o beton, můžete aspoň na vlastní oči poznat a srovnat, jak jezdí česká a světová špička. Na co se teda můžeme těšit?

V prvý řadě je tady evropský finále WITP (Wild In The Parks), který má pod záštitou značka Volcom a uskuteční se 25. září. V průběhu roku proběhly v 18 zemích Evropy turnaje, na kterých byli vybráni ti nejlepší z daný lokality, aby se pak střetli právě v Mystic Sk8 Parku. Vítěz závodu si odnese letenku na světový finále v Peorii ve Spojených státech amerických. To zní férově. Stejně jako vstupný, který je nulový.

Celá česká špička pak žhaví kolečka a desky na Mistrovství ČR ve skateboardingu, který se uskuteční 2 a 3. října. Vítěz si kromě nemalý prestiže odnese taky 60.000 Kč. Přijďte všechny soutěžící podpořit, věříme, že to bude stát za to.

mcrvizual