TANEC SE ZOMBIE A DUCHY NA KARNEVALU NA HAITI
TEXT: BRUNO BAYLEY
FOTO: LEAH GORDON
Před ničivým lednovým zemětřesením, které zabilo 230 000 lidí a dostalo Haiti do denních zpráv, bylo Haiti proslulé jen dvěma věcmi: Wyclefem Jeanem z Fugees a Voodoo (nebo Vodou, jestli jste víc kulturně uvědomělí). Londýnská fotografka Leah Gordon dokumentovala Haiti roky, dávno před tím, než se Haiti dostalo na titulky novin díky strašlivé přírodní katastrofě. Její nová kniha Kanaval (vydává Soul Jazz Publishing), dokumentuje tajuplné a občas skutečně děsivé kostýmy a klany, které připravují jacmelský karneval. Město Jacmel nacházející se na jižním pobřeží ostrova bylo bohužel zemětřesením zcela zničeno. S Leah jsme mluvili o tom, co zná nejlépe: Haiti, karnevaly a kostýmy.
Vice: Tak za prvé - co tě inspirovalo k cestě na Haiti? Není to zrovna populární destinace.
Leah Gordon: Prvně jsem jela na Haiti v březnu 1991 a vrátila jsem se tam za posledních 19 let snad třicetkrát. Z celé své dlouholeté milostné aférky s Haiti viním Jill Dando. Po získání absoltventskýho diplomu z fotožurnalistiky jsem dělala řidiče dodávky Komunistické straně. Měla jsem ale neurčitý pocit viny, že bych měla někam jet. Mám kamaráda v Maďarsku, ale pro moji cestu to nebyla ta pravá země. Obzvlášť, když je tam klima podobné jako v Anglii. Byl to zasněženej, bídnej večer a v televizi šel program Dovolená. Tupě jsem na to se skoro zavřenýma očima koukala. Jill Dando líčila krásy rodinné dovolené v Dominikánské republice. Na konci pořadu se podívala do kamery a řekla, „Musím vás varovat, že Dominikánská republika sdílí ostrov s další zemí, Haiti, ale ani omylem tam nejezděte. Jsou tam diktátoři, vojenské převraty, černá magie, Voodoo a smrt.” Pomyslela jsem si „Tohle všechno a NAVÍC teplo?” Měsíc na to jsem seděla v letadle z Miami do Port-au-Prince, svírajíc kopii Komediantů od Grahama Greena. Neměla jsem přesnou představu o tom, co po příjezdu dělat. Jen jsem požádala taxikáře o odvoz do hotelu Oloffson, kde se Greenova novela odehrává.
Netypický přístup k návštěvě země. Která další témata kromě karnevalů tě lákala?
Vrátila jsem se v devadesátym třetím, abych zachytila vojenský převrat. Čas od času jsem měla pár fotografických zakázek pro Amnesty International a Guardian - to až do roku 1995. Začala jsem kupovat nádherně zdobený Voodoo vlajky k prodeji v Anglii, což mi otevřelo přístup k mnoha Voodoo chrámům a obcím ve městě Port-au-Prince. Spojila jsem se s hudebním promotérem, snažili jsme se přivézt Voodoo skupiny do rave klubů v Londýně a Liverpoolu, kde by mohli provádět své obřady.
Napsala jsem knížečku o Voodoo a pracovala s kolektivem umělkyň z Orphan Drift na filmové eseji zvané Lineaments of the Lwa. Mezinárodní muzeum otroctví mě roku 2006 poslalo na Haiti, abych dohlídla na sochu, která měla být součástí stále sbírky muzea. V důsledku toho jsem se setkala s titulními sochaři Grand Rue, což vyvrcholilo společným kurátorstvím Ghetto Biennale. Jednalo se o první umělecké bienále, které se konalo ve slumu v rozvojové zemi. Andre Eugene, jeden z umělců, je mým partnerem už téměř čtyři roky
Zpátky ke knize: odkud a ze kdy jsou tvoje fotky?
Jsou foceny v průběhu více než čtrnácti let a jsou všechny z jedinečného karnevalu v malém městečku Jacmel na jižním pobřeží Haiti.
Co karneval tradičně oslavuje? S jakými náboženskými aspekty je propojen?
Všechny karibské karnevaly mají své kořeny v evropských středověkých karnevalech. Mardi Gras znamená „Tlusté úterý”. To proto, že je posledním dnem hýření před Popelavou středou a vede k velikonočnímu půstu. Předtím byl čas odpočinku a oslav, zatímco zemědělská půda ležela ladem.
Ve srovnání se slavnějšími karnevaly - například s Notting Hillským -, působí zdejší oděvy i celkový vzhled lidí daleko děsivěji a rozhodně nenarazíme na žádné pozlátko, flitry a paví pera. Čím to je?
Místní karneval není podporován vládou, takže si každý dělá své vlastní kostýmy bez jakýchkoli finančních prostředků. Taky je tu opakující se téma: některé karnevaly jsou na památku povstání otroků, přičemž povstalci musí vyjít ze zatraceně nízkýho rozpočtu! V Haiti se spolu lidi smějí a často i oslavují smrt, proto jsou snímky vztahující se ke smrti daleko častější než v naší společnosti.
Existují i nějaké skupiny nebo kostýmy poukazující na zvláštní události?
Je mnoho takových skupin s vlastními vůdci. Každá má kostým, typická gesta, vlastní příběh a pouliční představení, které předvádí po mnoho let. Vždy v trochu upravené verzi a změnami pro konkrétní roky. Boss Cota, vůdce Chalosky, má každý rok nově navržený klobouk.
Byla jsi na Haiti i po zemětřesení?
Jo, agentura pro rozvojovou pomoc si mě pozvala, abych nafotila Haiti 5 dní po zemětřesení. Neměla jsem příležitost navštívit Jacmel, ale slyšela jsem, že měst bylo zdevastováno. Od přátel jsem se dozvěděla, že nikdo z lidí, kteří přispěli do mé knihy, neumřel. Tohle bylo poprvé, co se karneval nekonal. Přesto se v Jacmelu shromáždili lidé a oděni do černé prošli městem až k hřbitovu, kde společně vzpomínali na mrtvé.
Kniha „Kanaval: Vodou, politika a revoluce v ulicích Haiti” vyšla 21. června v Soul Jazz Publishing.
Tato pradávná skupina se jmenuje „les diables”, nejlépe přeloženo jako „ďábelští”, a je nejvíce napojena na voodoo rituály. Začínají na hřbitově, kde své předky uctívají ohněm. Za zpěvu a tance nakonec pálí své rohaté pokrývky hlavy.
Členové Chalosky (Charles Oscar). Vždy nosí vojenskou uniformu a v puse falešné býčí zuby. Charles Oscar byl obávaný, obzvláště brutální vojenský velitel jacmelské policie. Umřel zde v roce 1912.
Hlavní postava je zabalena do prostěradla a ztělesňuje fenomén zombie. Pán zombie s bičem v ruce ji vede městem a na každé křižovatce ji praští, zatímco zombie mumlá stížnosti.
Osamělý muž ve svatebních šatech. V jedné z poznámek pod čarou v Kanavalu Don Cosentino konstatuje, že na Haiti existuje i historie transvestitů. Podle „Carnaval Histoir” od Ady Jeana Gardyho: “Mužský transvestitismus pochází z 18.století, kdy byli takto nemilosrdně zesměšňováni staří francouzští šlechtici.”
Zde vidíme typického ducha. Spousta lidí se převléká za duchy a imituje kostlivce.
Toto je Yahweh. Chlapec je oblečen v býčí kůži a býčích rozích.
Tahle skupina dohlíží na dodržování tradice. Vždy nosí velkou krabici - lepenkovou rakvi, do které mohou diváci po zaplacení drobného poplatku nahlédnout.
Tady je máme znova, tentokrát zdaleka ne tak děsivé.
