TEXT A FOTO: LUKÁŠ HOFMANN
S Johanou Švarcovou aka Miss SS jsem se setkal na Vinohradech. Johana je pro mě asi tak velká idolka jako jsou idolové v dívčích časopisech pro ty pipky, co před nima klouzaj po banánech. Velká. Kazety jsou pro mě pochodeň pravdy. Jejich písničky jsou motta mýho života. Většinou je to jedno.
Bydlíme od sebe pět minut. Rozhovor jsme se rozhodli udělat v jedný kavárně poblíž, tak jsme se vydali na cestu.
Minuli jsme třeba tvůj byt?
Jo, támhle na rohu bydlim. Ten, jak je tam ta vietnamská prodejna. Akorát se vlastně zejtra stěhujem do jinýho bytu na Vinohradský třídě naproti tržnici.
Četl jsem, že nejíš maso.
Ale vůbec, nejsem striktní vegetarián. Není to žádná filozofie, je to tím, že od dětství jim víc zeleninu než než maso. Ale třeba ryby jím.
Tak to asi nemáš moc zdravotních problémů, co?
Myslíš jako vysokej cholesterol? Jako, že bych byla tlustá, protože jim hodně škvarek a bůčku? Tak to ne. Navíc tyhle problémy nemaj lidi, kterým je 27, ale asi tak padesátiletý (smích).
To mi připomíná, že ti je jako mojí ségře. Víš něco o těch názorech, že Kazety vykrádaj MIDI LIDI a DVA? Že kopírujete?
DVA jo? Tak to je vtipný. Já si to nemyslím. Se ségrou a Honzou jsme od patnácti let něco společně dělali, hráli společně v jednom amatérským divadle a měli jsme takovou pouliční kapelu - já jsem hrála na akordeon, Honza na kytaru, Bára na klarinet nebo na saxofon, tak jsme se ovlivňovali. Denně jsme byli spolu. Vždycky, když někdo objevil nějakou kapelu, tak jí dal poslechnout ostatním. Tím pádem jsme se hodně navzájem ovlivňovali. A to samý s MIDI LIDma, protože to jsou fakt kamarádi. Já se znám s Petrem a Prokopem přes deset let a v jednom divadle hrajeme asi osm let. Takže bych to nedefinovala tak, že někdo někoho vykrádá, ale máme nějaký styčný body.
V tu chvíli jsme dorazili do kavárny Šlágr. Pro mě již legendárního podniku, kde jsem zažil příšerně podivný věci, který radši nebudu rozpitvávat. Naštěstí ještě nejsme tak dospělý, aby nám přestalo chutnat sladký. Johana zvažovala pistáciový tiramisu, ale pak jí okouzlil tvarohovej dort. Já si dal dort Růže (připadal jsem si jako britská panička) a ginger ale. Pak jsme se usadili.
Ty jsi nedávno hrála ve filmu Největší z Čechů. Ten se natáčel jenom dvanáct dní, že? Kdy přesně?
Jo. Minulej rok v létě. Je to film, na kterej nebyly žádný peníze, takže se dokončoval, až když se na něj nějaký sehnaly - na kopie a na přepis. To je celkem normální doba, nějakej čas bylo natáčení pozastavený a pak se to třeba dva měsíce stříhalo.
Potom jsme se bavili o Johaniný kariéře. Co všechno zvládla. Pro Čecháče, který se můžou udělat z toho, když někdo „dělá na projektu”, by to asi byla zábava. Pro lidi s mozkem ne. Pak jsme se bavili o Kazetách. Tři měsíce po založení už hráli na koncertě. Takový dokonalý songy jako Necítím nic, Depilace, Belmondo, Řekni a taky jednu, co už nehrajou.
O čem byla písnička, kterou jste nedali na album?
No, my jsme jí i přestali hned hrát - zahráli jsme jí třeba třikrát. Byla na můj text a bylo to něco jako: ‘Jsem jenom žena, co chce mít svý jistý, praktickej život, svědomí čistý, oltář je moje plotna, jsem všehoschopná.’ Ale ono je to jenom taková rýmovačka, že to tam vlastně pak nesedělo.
Prosím tě, odpočíváš ty někdy? Nevysiluje tě to?
Neodpočívám, jsem celkem vysílená. Štve mě, že jsem si neužila prázdniny, nikam jsem se nepodívala, neměla jsem víc než jeden den volno. A co s tím jednim dnem uděláš? Prospíš ho.
Kdy jsi naposledy měla pořádnou dovolenou?
Hodně dlouhou dovolenou jsem měla naposledy před třema rokama, když jsem byla v nemocnici, tři měsíce jsem odpočívala. Tak třeba Vánoce, že jo (smích).
Já jsem na internetu narazil na zmínku o nějakým filmu Johana a cyklisti.
Hm, to byl famáckej film, kterej točila Helena Všetečková. Je to takovej kvazidokument, úplně parádní, hodně šílenej film. Nehraju tam sama sebe, i když se tam moje postava jmenuje Johana. Ale nikdo mě tam tak neoslovoval.
A téma toho dokumentu byla cyklistika?
No, bylo to takový divný. Ona udělala to, že vzala do ateliéru mně, jednu básnířku, takovou blonďatou strašně éterickou bytost, jednoho postiženýho kluka, kterej měl velký sklony k agresi a jednoho závodního cyklistu. A my dohromady jsme tam něco řešili a bylo to hodně podivný.
Zpátky k Největšímu z Čechů. Ty tam hraješ takovou naivní zvukařku, která má svý ideály, narozdíl od ostatních. Že se tam prej dokážeš nadchnout i šustícím obilím. Je hudba takhle prostoupená i do tvýho reálnýho života?
No, já kromě divadla a Kazet dělám takový divný rozhlasový hry, který jsou hodně o exterierovejch zvucích a nahranejch atmosférách. Šustící obilí je možná extrém. Já se nezaměřuju většinou na takový detaily, ale zajímá mě celková atmosféra.
V tu chvíli jsem nabídnul Johaně lístek ze svý růže. Z tý marcipánový, rozumíme si. A koštla ginger ale, kterej jí hrozně zachutnal. Rozhovor pokračuje.
…Já mám ráda zvuky. Moji rodiče jsou rozhlasáci - takže mám v tomhle celkem nějaký základ. Nejsem zvukařka, ale v některejch momentech mě baví vymyslet k něčemu zvukovou koncepci.
Jseš spokojená se svým hereckým výkonem v Největším z Čechů?
Jo. Ale dneska na mě babička byla kritická, protože ona dřív hrála amatérský divadlo. Za hraní mě nikdy moc nepochválí. A když už to vypadá, že by mě musela pochválit, tak se radši zabejvá tím, jak jsem vypadala třeba u klanění, a že takhle se nemám klanět. A že to je to nejdůležitější, protože tak, jak tě tam lidi viděj, tak si tě zapamatujou!
To je milý, no..
K tomuhle filmu říkala, že jsem tam taková nafrněná, že se málo usmívám. Jsem jí říkala: ‘Babi, to byla prostě taková role, neměla jsem bejt smíšek.’ A ona říkala: ‘No dobrý dobrý, ale uvědom si, že v dalším filmu musíš vypadat jinak!’
Když tam hraješ tu zvukařku, tak oni jí ve filmu sebrali na FAMU. Ty na FAMU chodíš…
No, ale v době, když jsme to natáčeli, jsem byla přijatá, ale ještě jsem tam nechodila.
Jedna z podmínek přijetí je analýza audiovizuálního díla. Slyšel jsem, že jsi analyzovala MGMT - Kids…
Hmm, bylo tam to, že jsem analyzovala, že se mi ten videoklip líbí, jak je nedokonalej, že to je vlastně tak dětsky natočený. Oni jsou napatlaný, odlupuje se jim maska, do toho nahrubo nastřižený záběry z televize, takový, jako ta dětská vzpomínka na to, jak přepínáš telku. Tohle jsem tam analyzovala, ale v půlce jsem zjistila, že to není oficiální videoklip. Udělali to nějaký fanoušci, tak jsem na závěr psala o tom, že na Youtube díky tomu, jak jsou ty věci komprimovaný, nemáš šanci poznat, co je oficiální a co je neoficiální.
Jinak - je možný, že si mě pamatuješ z Pohody. Skákal jsem tam v první řadě a zařval jsem na tebe jednou: ‘Já jsem tvůj Belmondo!’ A právě si pamatuju, že ses na mě usmála a ledy mezi obecenstvem a váma roztály.
Já si tyhlety věci moc nepamatuju, protože když jsem na podiu a hraju s kapelou, tak se soustředim na hudbu. Nedělám nic moc kolem, nedělám show, protože si chci dobře zahrát s Davidem a chci, aby tam vznikaly nový věci ještě během toho koncertu. Koncerty jsou různý, asi bych nezvládla, aby to bylo furt to samý.
Jakou hudbu posloucháš?
Minulej rok touhle dobou jsem byla totálně nadšená z Micachu a pořád jsem ji poslouchala. Musela jsem ji prostě slyšet aspoň dvakrát denně. To mě už opustilo, viděla jsem koncert v Roxy v NoDu, ten byl fajn, ale deska mě bavila víc. Oni byli nějaký unavený, takže to nebylo prostě „to”. No a letos jsem fascinovaná kapelou Os Mutantes.
Ty mám snad i v přehrávači…
A je to hodně oblíbená kapela Johna Lennona, takoví hippísáci, ty tam dělaj takový zvraty! Takže je to hrozně svobodný. Teďka taky poslouchám Clarka a chvíli jsem poslouchala Zola Jesus, tak se těším, že bude tady v Praze. Bear in Heaven poslouchám, Panda Bear, LCD Soundsystem, Supersystem. Vitalic mě pár dnů drží…
A věci, co tě držej dlouho a nepouštěj?
Hele tak dlouhodobě sem patřej takový naprostý klasiky jako New Order, Kraftwerk, Cabaret Voltaire, Coil, Suicide, depešáci samozřejmě. Akorát si dávám třeba roční pauzy, a pak mám třeba den, kdy sjedu celou diskografii. V podstatě každej den, každou hodinu vím, co bych si pustila ze svejch oblíbenejch písniček, ale zároveň vim, ze když to poslouchám moc často, tak mě to znudí. Tak se snažim od některejch věcí na nějakej čas odříznout, abych v nich našla něco novýho, aby mě oslovily.
A když jdeš po ulici, máš sluchátka v uších nebo ne?
Pořád! Úplně pořád.
Máš třeba takový výkyvy ve stylu hudby, že si řekneš, teď jsem slyšela tuhletu složitou uměleckou hudbu blabla, tak teď si pustím ňákej hroznej POP?
No jasně, já mam v přehrávači i úplně dementní věci. Třeba projekt takovýho toho herce, co se jmenuje Upír Krejčí. Se svým kámošem si tam dělaj srandu z disco hudby. To je tak blbý! Nebo třeba Falco je taky dost blbej a mám ho hodně ráda. Dokonce jsem si koupila i originál desku před x-lety. Nebo Georg Danzer, taky nějakej úplně blbej hudební projekt, co jsem našla v hudebním bazaru.
Zdá se mi, že i na Vinohradech, který jsou centrum, je v sedm tak půlka světel zhasnutejch a já jenom přemejšlím, co se děje. Co tam ti lidi dělaj?
Koukaj na televizi.
Ale ani ty televize tam nesvítěj. Ne, že bych byl takovej voayeur, spíš premejšlím o tom, jesli někdo sleduje mně. A ty záclony…
No já jsem v přízemí, a mám to jako ty paní, co se vykloněj z okna, maj tam kafíčko a polštář a jenom zdravěj ‘dobrý den, dobrý den’. Budou se mnou dávat asi osmiminutovej rozhovor do televize a natáčeli to v mým luxusně rozbordeleným pokoji. A já jsem si to úplně užívala, ze přišli do toho pokoje. A tam matrace na zemi, vedle toho nějaký knížky, přeplněnej popelník, nějaký odpadky. Pracovní stůl, kde byly různý věci jako pastelky, nějaká řasenka, zrcátko, kabely. Všechno pokrytý prachem. Prostě humus.
Uvidíš vůbec ten rozhovor, když nemáš televizi?
Tak se kouknu na internetu. Jo a jsem vždycky ráda za možnost si ty články číst předem, dejme tomu to upřesnit, protože ne úplně vždycky se vyjádřim přesně. A třeba v psaný formě, když tam není intonace, to někdy vyzní jinak. Jako třeba sprostý slova. Já třeba normálně mluvím docela sprostě a v tom rozhovoru to nevyznívá tak dobře. Ale já ty sprostý slova řikám tak něžně!
A v Bratislavě na nádraží jsem slyšela jednu starou cikánku, ta nadávala a říkala:
Audio clip: Adobe Flash Player (version 9 or above) is required to play this audio clip. Download the latest version here. You also need to have JavaScript enabled in your browser.
Já jsem byla nadšená! To byl normální čistej freestyle. Prostě půl hodiny intenzivně nadávala. A mezi ty sprosťárny najednou vložila “čaroděj”.
Hele a teď na Párty Václav tam budeš jako Miss SS. Asi víš, co člověka jako první napadne, když se řekne ‘SS’…
Nejsem žádnej nácek ani fašoun! Jenom jsem měla jeden čas takovej Hitlerjugend účes (smích). Je to normální slovní hříčka. Jsem ještě DJ Mirka. Mirka, protože to je úplně strašně pitomý. Pojmenovala jsem se tak, protože jsme djské duo Disjockejové, což je úplně debilní název a je to celý trochu sranda a satira na to, jak si djové dávaj takový zvučný názvy, aby to znělo. Třeba jako DJ Style. Je třeba vtipný to, že můj skutečnej bratranec je DJ Braun (slavnej v devadesátkách), takže mě baví dávat do závorky, že jsem sestřenice DJ Brauna. Tam je ještě vtipný, že v rodině je skupina Braunů a Švarců.
Po minutě jsem to pochopil. Braun, schwarz. No jo, němčinu jsem nikdy nedělal.
Co plánuješ na Václavovi hrát?
Budu si moct dát takovej pěknej zajímavej hodinovej set. Pustím třeba Micachu a takový věci, který neni možný třeba na takový tý rozjetý party pustit, protože jsou třeba pomalejší. Já jako DJ se snažim ty písničky co nejmíň deformovat, co se týká rychlosti. A když končím párty, tak hraju většinou Kraftwerk a míchám to s hlasem Luďka Soboty.
Fuj, máš ráda jeho hlas?
Jo.
Ale vždyť je hrozně nepříjemnej!
Je.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI. Druhá část bude o shánění kartonovejch krabic u vietnamců, mongolským rapu, nekompatibilitě s Janou Kirschner, harlekýnkách, zeleným čaji, zlatý ruce z plastu, skládání nábytku a podobně. Uvidíte i Johanin bordel.
