Chytil jsem za ty roky averzi k psaní o hudbě. Taháte z paty superlativy a popisujete něco, co myspace zvládne jen tak mimoděk vloženým playerem. U Ondry udělám vyjímku. Ondra hraje ambient / laptop folk. Není to žádnej klasickej úzkodžínáč, co se schovává za kouzelnou formulku hipsterský kytarovky. Je to osobitej zjev na český hudební scéně. Umí totiž složit melodii a to je v Čechách skoro něco jako zázrak. Jasný Svoboda to ještě není, ale kdo ví? Ondra začíná a já sem ho ukecal, aby vysypal svůj hudební šuplík, abyste se taky mohli pokochat. Přesvědčte se sami, jestli je pravda, co o něm píšou galerijní PRsté. Totiž že nemá rád temnou atmosféru. Svým přístupem se snaží o pozitivní vyznění na pomezí tklivosti a zasněnosti. A tak to mají vlaštovky rády.
Obrázek na titulce a vlastně celý časák vytiskla naše nová tiskárna z Opole, která na barvách ani tloušťce papíru nešetří. A ta řádka vykulených obličejů do týjo i do nevimcosivotommámmyslet, co jsme viděli při ošahávání magazínu, asi víc reaguje na skoro nic neříkající fotku stromu s pozadím hvězdné oblohy. Autor: Ryan McGinley. Status: Hvězda (…psal nanoru).
Jestli si chcete přečíst Ryanovu biografii, tak prosím. Mimojiný byl jednu dobu foto editorem Vice a přivedl k němu Terryho Richardsona, Richarda Kerna, Tima Barbera nebo Bruce La Bruce. Dneska je z něho ve svým oboru celebrita a jako že fotografii až tak nerozumím, myslím si, že si svůj styl vypěstoval do geniální jednoduchosti, jak slogan na vrtačky Bosch.
“Nevim, jestli je Ginleyho styl zrovna jednoduchej, ale jeho generace, jako každá, když naraží na svět v jeho obludnosti, hledá nevinnost,” odpověděl mi po e-mailu nanoru, který na idnes.cz napsal report z Ryanovy vernisáže Everybody Knows This Is Nowhere, kterou musela kvůli návalu lidí rozpustit policie.
“The exhibition is over… Sorry.”
nanoru pořizuje matro pro idnes
S nanorem byl na otvíračce i Adam Holý, který mně i řadě dalších (nahlašte se mi na facebook, založíme proti Adamovi skupinu) svlíknul holku, když ji nalákal na “módní fotostory, která bude v pohodě”. Ten říká: “Navazuje na vlnu Wolfganga Tillmanse aspol. Hodně se mi líběj černobílý portréty. Zvláštně jak koncepčně spojuje syrovost s uhlazenou módní manýrou. Má vynikající vidění, jeho fotky jsou autentické, neukecané a sladce opojné. Jinak ale derivát zaběhlých systémů: Terry – Vice – Tillmans a taky David Hamiltom… Přitom se mi hodně líbí jeho kulturní zařazení hvězdy mladý generace fotografů. Má kolem sebe milou hvězdnou auru. V davu na vernisáži v New Yorku byl hodně vidět.” To už jsme se ale dostali k čistý filozofii fotografie. “Ryan McGinley ukazuje nahé lidské tělo s neuvěřitelnou jemností. Není to jen tendenční přístup, ale naprosto soustředěná, procítěná a kontinuální tvorba,” říkal mi Radeq Brousil, když jsem se ho na něj zeptal a připomněl mu, jak před rokem při uzávěrce Prvního čísla přidal do obsahu sérii Práce Ryana McGinleyho.
OK, tolik k behind the scenes celkem nenápadný titulky. Doufám, že nevadí, že od krajinky nás to přirozeně zase nasměrovalo k figuře.
Moje rodina je celá z Ostravska, já jsem jedinej rodilej Pražák. Ještě k tomu bydlím kousek od Sparty, takže když přijede Baník, močej nám Ostraváci na popelnice a okupujou asijský bistro v naší ulici. Přesto ke všem těm místům, kde bydlej moje tety a babičky, cítím jistou sounáležitost - příslušnost, a i přes veškerej svůj jinak zarputilej pragocentrismus musím uznat, že v nekonečném boji Praha vs. Ostrava teď teda Praha dostala fakt nehorázně na prdel…
telefon vyzvání…
Čau Wláďo, jak se máš?
Makám no.
Hele a udělal by sis čas v pondělí? Potřebujeme s tebou něco natočit na Nový Scéně.
Hele já jsem v hrozným hellu. Teď dodělávám ten Bit, jak jsem ti říkal. Leda brzo ráno nebo večer
Tak jo, v pondělí ti zavolám a večer bychom to udělali. Je to jeden záběr.
A kdy to vlastně máte?
Prvního, přiď se podívat.
Tak jo, měj se.
Ty taky, pozdravuj Káču.
Čau.
Info o zahájení zde + potom ještě následuje ve 22:00 ve foyer ve 4. patře NS afterparty s DJi TOYZ! Nejvyšší čas potvrdit účast na facebooku.
Anglické trio Delphic, které na sebe v posledním roce upoutalo pozornost nejen v Anglii, vystoupí již zítra! Českému publiku se tak představí jedna z nejzajímavějších mladých kapel současnosti, která si v zahraničí vysloužila přirovnání k New Order. Kapela Delphic vznikla v roce 2007 v Manchesteru a již o rok později ji britský list Guardian označil za nejlepší novou Manchesterskou kapelu. V roce 2010 vydali své první album Alcoyte, o kterém Lou Thomas z BBC řekl, že by to mohla být první velká deska roku 2010.V Lucerna Music Baru zahrají ve čtvrtek 19.srpna, support zajistí DJ Felix!
Předprodej v síti Ticketstream za 480Kč a na místě konání.
Brutal Assault letos popatnácté zasekl svou štědrou sekyru. Lítaly blesky, pivní kelímky a žetony za předraženou a nenápaditou festivalovou stravu. Na pivo fronty - asi aby aspoň trošku chutnalo, na pěknou toiku taky fronty - ale na někoho musela zbýt ta nechutná. Ovšem, Brutal Assault je už dávno kultovní festival (to ví každej) a partě kolem Shindyho se klaním s úctou a vděčností. Brutal Assault měl zase jednou výročí a dodal velký jména a velký kapely. Program nadupanej od začátku dokonce, show se (povětšinou) bez zbytečnejch průtahů střídaly na dvou pódiích, zvuk byl na pár kratších či delších chvilek taky solidní. Je celkem pochopitelný, že musí dojít i k těm změnám v programu (což budu těžko obhajovat před fanouškama Sepultury, kteří v pátek zjistili, že měli přijet už ve čtvrtek). A je nemožný sestavit line-up a zavděčit se přitom všem gustům a náturám. Všechno ostatní už bylo na kapelách. Čtvrteční velký jména byly pro mě osobně vesměs zklamáním: Fear Factory odehráli svůj standard, v němž nic sice nechybělo, ale nebylo v něm ani nic navíc. Children of Bodom odehráli taky svůj standard, v němž chybělo naprosto všechno. Ovšem největším zklamáním pro mě byl mýtus jménem Gorgoroth. Pokud pod tím zpatlaným make-upem byli opravdu oni, je to velká škoda, protože z týhle kapely zbyly ve čtvrtek večer jenom pověsti a kupa řečí. Set, kterej odehráli, nebyl žádnej tvrdej chladnej led, ale kašovitá břečka. Pest a Infernus tomu moc nedali. Možná je to tím, že tahle kapela potřebuje ke svým záměrům a ke svý show vlastní scénu s náležitou atmosférou. Ale co? Viděl jsem Gorgoroth? Viděl!
A zíral jsem i dál - a Despised Icon mě rozsekali, až jsem se jako malej Jarin začal těšit na konečníky programu prvního dne - Gwar. Tahle smečka začínala v roce 1982 pod názvem Death Piggy a na Gwar se změnili hned potom, co je napadlo hrát v kostýmech (1985). Ačkoliv se v kapele vystřídalo hodně lidí, noví a novější členové prostě přijímají dávno rozdělený role v tomhle galaktickým tyátru. Sekání rukou, hlav a těl, stříkání hektolitrů zelenejch a červenejch omáček, úsměvný a neúsměvný scénky - to jsou celí oni. Punk, thrash, stříkání, punk, thrash, stříkání, punk, thrash a krátký vyspání na trávě u kostela. Nemohl jsem se dočkat pátečního setu americkejch Devourment a jak jsem čekal, dostal jsem co proto. Bohužel, následná Kylesa mě po takovýmhle masakru spíš bolela, ale aspoň jsem nabral dech na deathový Monstrosity. Finové Kalmah mě příjemně překvapili a pak mě hodně pobavili Sigh, kteří svíčičkama málem podpálili stage Metalshopu. Těšil jsem se, až se „vrátí” Hypnos a nebyl jsem sám, protože sympatie k týhle bandě byly z každýho cítit hodiny a hodiny po jejich kraťoučkým vystoupení. I v Čechách dlouho očekávaný Necrophagist potkala změna programu, navíc se k tomu přidal zvuk, kulhající na obě nohy, ale kdo fandí až na kost, ví beztak svý. Zklamali mě Converge, který nepředvedli zhola nic, až si říkám, že pokud má bejt na Brutalu hardcore, tak Converge už ne (i ty Crushing Caspars byli „zajímavější”). No ale pak co? Lock Up! Nezničitelnej Shane Embury, neuvěřitelně vitální a v dobrým rozpoložení, palba drtící všechno kolem. Devina Townsenda (ex-Strapping Young Lad) a jeho sexy prog metal postihlo to, co mělo postihnout Gorgoroth (samozřejmě kvůli atmošce) - hromy, blesky a protržení nebes. Bláto je na Brutalu zvyk a protože se brutalový publikum nemodlí, nepodařilo se bahnu vyhnout ani letos. O to víc zapadli Cannibal Corpse, pro mě jednoznačně největší nářez celýho festivalu. Cannibal Corpse jsou killeři par excellence a jejich masakrální nasazení bylo (vzhledem k jejich věku) neuvěřitelný. S Ihsahn už to nebylo takový. Asi se moc očekávalo. Dokonce i věci od Emperor - který nepřišly. No jo, black metal ten večer podrželi akorát Aura Noir. Pro mě však sladkou tečkou dne dva byli Napalm Death.
Kapela snů a model (Greenway, Embury, Mitch Harris, Herrera) baví naši republiku několikrát do roka a je to znát jak na nich tak na nás - protože we are no fucking slaves! Sobota měla v programu víc černoty pospolu než předchozí dny a žánrový defilé bylo taky povedenější. Těžko vyzvedávat nějakou kapelu nad ostatní - Ragnarok, Origin, Graveworm, Moonsorrow? Mě nadchli (ok, Agnete…) norští Madder Mortem, momentálně dlící v náruči labelu s nádherným jménem - Peaceville Records. Přišlo mi, že ten mír vnesli i do vesnice v pevnosti. Macabre s nadhledem a vtipem převyprávěli několik americkejch soudniček, tak jsem s klidem v duši mohl čekat na Voivod.
Tyhle kanadští kosmonauti mě dostávají s každou další deskou a pomalu bych při jejich show zapomněl i dejchat, kdyby se mi nad hlavou neobjevila komiksová bublina s žárovkou, a já mazal do první lajny na Tankard. To bylo teprv něco! Thrash metal ze starý německý školy! Zařval jsem si, zaskákal, zahrozil a v jejich playlistu bych snad nahradil jen Rectifier trackem Space Beer. Trošku mi bylo líto, že deathovej extrém Dying Fetus následoval hned po nich, musel jsem popadnout aspoň trochu dechu, jenomže ty syčáci mi ho zase hned sebrali. A když se pak na pódium vylila entita jménem Meshuggah, mrazilo mě všude, kde to jen bylo možný. No. Zastavím se ještě u My Dying Bride, který nepřestanu podezřívat z toho, že v sobotu nám na Brutalu přehráli kompletní produkci chicagskejch 90 Day Men. No jo no. Při černým bigbítu Sarke jsem se taky pěkně vyblbnul. Jo, starej dobrej Nocturno Culto to se mnou umí. Korunu tomu všemu dali hořlaví a hořící Watain. Festival Brutal Assault má všechno - vynikající lokaci, výbornou produkci, zkušenou organizaci a pravidelně se na něm schází ohleduplná metalová komunita. Kdo bude chtít, najde důvody, proč se mnou nesouhlasit, ale je to bez debat - tenhle festival je pro scénu svátkem. Všem musí bejt jasný, že příští rok maj tu samou povinnost - dorazit bez pardónu na další Brutal Assault! Beztak vás všechny máme na fotkách… Jak budete hrozit? Pěstí (hardcore), rohatcem (new school), nebo prstíkem (old school)?
Nejsledovanější video na YouTube a tím pádem nejlepší video na světě není ani Majklova Měsíční chůze ani v přímém přenosu blijící skandinávská rosnička. Je to Justin Bieber a jeho bejby. Patnáctiletý chlapec, který rázně usiluje o ztrátu panictví na bowlingu se svými kamarádkami, vytřel zrak neznepochybnitelnějším ikonám populární hudby.
V době psaní tohoto článku se pokochalo bejby-bejby-ou 289.513.627 lidí. Pokud bychom sečetli všechna Justinova videa a porovnali je s Majklem, s Brouky, s kýmkoli… dal by mu náš hoch na prdel víc než desetkrát. Tenhle fakt se nedá jen tak přejít. Musím ho pochopit, musím ho vysvětlit, nějak zasadit do mého konceptu světa, pokud nemá být tento naruby převrácen a já nechci skončit s výbušninami kolem pupku před Mekdonaldem.
Bible mi pomáhá jen trochu: „Ti z vás, kdož jsou nejmenší, budou největší.” A tak sahám ke druhému pilíři evropské kultury - Aristotelovi a jeho Etice Níkomachově (str 58): „Dobří umělci pracují hledíce ke středu… cnost pak, jakož i příroda, bude směřovati ke středu jako cíli.” Asi jo. Věděla to Justinova máma i jeho producent a teď to vím i já.
To takhle vyrazíš s kamarádem na fesťák. Jelikož jste se dlouho neviděli, probíráte všechno možný. Krom jinýho se zmíní, že zná NEJVĚTŠÍHO alfa samce. Guru všech lovců! Zbystříš pozornost, nabrousíš sluch. Borec na vrcholu pyramidy! Vojta prej dostane jakoukoliv ženskou! Bohatou, chudou, inteligentní, úplně tupou, prostě jakoukoliv! Po aktu se s ní vyfotí, vymaže jí obličej a foto zveřejní. Má i svůj internetovej magazín, kde radí ostatnim chlapům, sdílí svoje poznatky a loví další kusy!
Dojedeš do civilizace a říkáš si, že se na Vojtu musíš mrknout. Otevřeš webovky a vyleze z Tebe: „To si děláš prdel? Co to sakra je? Tohle má bejt jako největší balič žen?” No nic, i tak začneš číst:
Bude to znít radikálně, ale skutečně, podívám-li se na kteroukoliv dívku, co potkávám, hned po zhodnocení jejích půvabů, koz a podobných věcí přichází okamžitá a blesková mentální reakce: “To je jedna z nich“, “poznamenaná“, “ještě ho z ní cítím, toho, co ji píchal, co to do ní cákal“, “vidím jí ho na očích” - a je to pozitivní, protože zůstávám zcela v klidu, nevzrušený, pasivní, mohu se nadále věnovat mým cílům a nic mě nesvádí z cesty.
- Teorie alfa-samce 13: Zavržení ohmataných lahví, více podobného počtení k nalezení na www.sedazona.cz
…projedeš nějaký to video
Shlídneš fotky a domluvíš si setkání. V čekací době sjíždíš dál co to ten Vojta „Storky” vlastně dělá. Kdo to vlastně je. V hlavě se Ti hemžej všemožný varianty. Pak přijde sms:
Ahoj Evo, moc se omlouvam, ale prehodnotil jsem to, nechci se jiz nikde profilovat a chci zustat v klidu. Proto se prosim nezlob, ze dnes vecer neprijdu, a nebudu nijak participovat. Diky za pochopeni, mam toho za posledni roky dost a ted jsem rad, ze se nade mnou zavrela voda. Hodne uspechu v medialni kariere, ja jsem jiz trochu jinde, zestarl jsem a ztratil sve touhy.
No, pochopili byste to??? Po dvacítce se ti začne sypat tělo a po třicítce asi i mozek! Už to neni, co bejvalo a koupíš si bačkory. Pěkně zateplený. S kožíškem. K televizi. V pátek vyrazíš na víkendovej nákup do jednoho ze supermarketů. V košíku buřty, párky, klobásy, lovečák a hlavně hodně pytlíků s brambůrkama. Vyhodíš tři litry na kase. Sajrajt naházíš do kufru kombíka. Dítěti zacpeš pusu nanukem a jede se předepsanou rychlostí na chatu. Každej tejden potom běží od pondělí do pátku úplně stejně. Z práce domů, z domu do práce. Ať si byl jakkoliv velkej masér, stejně pojedeš na rodinnej pobyt do Chorvatska. Čeká nás to všechny. Nevyhnutelně!
Pošlete mi prosím nějaký peníze, ať si můžu koupit kvalitní lano.
A pátek třináctýho je jedna z nejlepších výmluv, proč se znova podívat na Pátek třináctýho. Tím chci naznačit, že by tenhle film měl vidět každej aspoň jednou. A nejen kvůli tomu, že tam v jedný scéně vévodí celýmu plátnu napnutá erekce mlaďoučkýho Kevina Bacona ve fešnejch plavečkách. Nejen kvůli tomu, že to je skoro definitivní slovník analogovejch hororovejch efektů od Toma Saviniho. Ani kvůli tomu č č č č - cha cha cha cha… Pátek třináctýho je prostě hororovej milník, otec (ne, ne praotec… praotec je Cravenův Last House on the Left) všech osmdesátkovejch slasher hororů. Nenutím vás si dneska dávat celonoční maraton všech 10 pokračování, jako jsem to asi před dvěma lety dělal já. Jenom bych byl prostě rád, kdybyste se na ten první aspoň jednou, třeba dneska podívali.
Možná si pamatujete na můj první článek, kterej jsem psal možná i víc než před čtvrt rokem, když jsem ještě plnej očekávání, energie a iluzí přišel do Viceu. Byl to vlastně takovej klasickej začátečnickej přehmat: v touze po senzaci jsem házel špínu na něco, čeho jsem nedílnou součástí, zjednodušoval práci ostatních… prostě jsem se klasicky po viceácku choval jako nabubřelej kretén. Ale to je fuk… protože tahle bájná iPhone aplikace už je asi měsíc nebo dva volně (teda volně - když si ji koupíte na www.thelifeofjesus.net) dostupná po celým světě! A tak mi přišlo, že by nebylo fér potom, co jsem vám o tom tak hezky povyprávěl, abych si výsledek nechal sám pro sebe. Takže:
Trailer
A samozřejmě i nezbytný Making of…
Pro zájemce: čerstvý novinky a další podobný srandy možno čerpat zde…
You know that stage when girls first get out of college and they start posing for photo shoots and having corny art shows and drinking lots of cheap beer? If you have a camera and not a ton of game this is your 15 minutes. Don’t waste it.
