TEXT: TOMÁŠ HLAVÁČEK
FOTO: RADEQ BROUSIL
Brutal Assault letos popatnácté zasekl svou štědrou sekyru. Lítaly blesky, pivní kelímky a žetony za předraženou a nenápaditou festivalovou stravu. Na pivo fronty - asi aby aspoň trošku chutnalo, na pěknou toiku taky fronty - ale na někoho musela zbýt ta nechutná. Ovšem, Brutal Assault je už dávno kultovní festival (to ví každej) a partě kolem Shindyho se klaním s úctou a vděčností. Brutal Assault měl zase jednou výročí a dodal velký jména a velký kapely. Program nadupanej od začátku dokonce, show se (povětšinou) bez zbytečnejch průtahů střídaly na dvou pódiích, zvuk byl na pár kratších či delších chvilek taky solidní. Je celkem pochopitelný, že musí dojít i k těm změnám v programu (což budu těžko obhajovat před fanouškama Sepultury, kteří v pátek zjistili, že měli přijet už ve čtvrtek). A je nemožný sestavit line-up a zavděčit se přitom všem gustům a náturám. Všechno ostatní už bylo na kapelách. Čtvrteční velký jména byly pro mě osobně vesměs zklamáním: Fear Factory odehráli svůj standard, v němž nic sice nechybělo, ale nebylo v něm ani nic navíc. Children of Bodom odehráli taky svůj standard, v němž chybělo naprosto všechno. Ovšem největším zklamáním pro mě byl mýtus jménem Gorgoroth. Pokud pod tím zpatlaným make-upem byli opravdu oni, je to velká škoda, protože z týhle kapely zbyly ve čtvrtek večer jenom pověsti a kupa řečí. Set, kterej odehráli, nebyl žádnej tvrdej chladnej led, ale kašovitá břečka. Pest a Infernus tomu moc nedali. Možná je to tím, že tahle kapela potřebuje ke svým záměrům a ke svý show vlastní scénu s náležitou atmosférou. Ale co? Viděl jsem Gorgoroth? Viděl!
A zíral jsem i dál - a Despised Icon mě rozsekali, až jsem se jako malej Jarin začal těšit na konečníky programu prvního dne - Gwar. Tahle smečka začínala v roce 1982 pod názvem Death Piggy a na Gwar se změnili hned potom, co je napadlo hrát v kostýmech (1985). Ačkoliv se v kapele vystřídalo hodně lidí, noví a novější členové prostě přijímají dávno rozdělený role v tomhle galaktickým tyátru. Sekání rukou, hlav a těl, stříkání hektolitrů zelenejch a červenejch omáček, úsměvný a neúsměvný scénky - to jsou celí oni. Punk, thrash, stříkání, punk, thrash, stříkání, punk, thrash a krátký vyspání na trávě u kostela. Nemohl jsem se dočkat pátečního setu americkejch Devourment a jak jsem čekal, dostal jsem co proto. Bohužel, následná Kylesa mě po takovýmhle masakru spíš bolela, ale aspoň jsem nabral dech na deathový Monstrosity. Finové Kalmah mě příjemně překvapili a pak mě hodně pobavili Sigh, kteří svíčičkama málem podpálili stage Metalshopu. Těšil jsem se, až se „vrátí” Hypnos a nebyl jsem sám, protože sympatie k týhle bandě byly z každýho cítit hodiny a hodiny po jejich kraťoučkým vystoupení. I v Čechách dlouho očekávaný Necrophagist potkala změna programu, navíc se k tomu přidal zvuk, kulhající na obě nohy, ale kdo fandí až na kost, ví beztak svý. Zklamali mě Converge, který nepředvedli zhola nic, až si říkám, že pokud má bejt na Brutalu hardcore, tak Converge už ne (i ty Crushing Caspars byli „zajímavější”). No ale pak co? Lock Up! Nezničitelnej Shane Embury, neuvěřitelně vitální a v dobrým rozpoložení, palba drtící všechno kolem. Devina Townsenda (ex-Strapping Young Lad) a jeho sexy prog metal postihlo to, co mělo postihnout Gorgoroth (samozřejmě kvůli atmošce) - hromy, blesky a protržení nebes. Bláto je na Brutalu zvyk a protože se brutalový publikum nemodlí, nepodařilo se bahnu vyhnout ani letos. O to víc zapadli Cannibal Corpse, pro mě jednoznačně největší nářez celýho festivalu. Cannibal Corpse jsou killeři par excellence a jejich masakrální nasazení bylo (vzhledem k jejich věku) neuvěřitelný. S Ihsahn už to nebylo takový. Asi se moc očekávalo. Dokonce i věci od Emperor - který nepřišly. No jo, black metal ten večer podrželi akorát Aura Noir. Pro mě však sladkou tečkou dne dva byli Napalm Death.
Kapela snů a model (Greenway, Embury, Mitch Harris, Herrera) baví naši republiku několikrát do roka a je to znát jak na nich tak na nás - protože we are no fucking slaves! Sobota měla v programu víc černoty pospolu než předchozí dny a žánrový defilé bylo taky povedenější. Těžko vyzvedávat nějakou kapelu nad ostatní - Ragnarok, Origin, Graveworm, Moonsorrow? Mě nadchli (ok, Agnete…) norští Madder Mortem, momentálně dlící v náruči labelu s nádherným jménem - Peaceville Records. Přišlo mi, že ten mír vnesli i do vesnice v pevnosti. Macabre s nadhledem a vtipem převyprávěli několik americkejch soudniček, tak jsem s klidem v duši mohl čekat na Voivod.
Tyhle kanadští kosmonauti mě dostávají s každou další deskou a pomalu bych při jejich show zapomněl i dejchat, kdyby se mi nad hlavou neobjevila komiksová bublina s žárovkou, a já mazal do první lajny na Tankard. To bylo teprv něco! Thrash metal ze starý německý školy! Zařval jsem si, zaskákal, zahrozil a v jejich playlistu bych snad nahradil jen Rectifier trackem Space Beer. Trošku mi bylo líto, že deathovej extrém Dying Fetus následoval hned po nich, musel jsem popadnout aspoň trochu dechu, jenomže ty syčáci mi ho zase hned sebrali. A když se pak na pódium vylila entita jménem Meshuggah, mrazilo mě všude, kde to jen bylo možný. No. Zastavím se ještě u My Dying Bride, který nepřestanu podezřívat z toho, že v sobotu nám na Brutalu přehráli kompletní produkci chicagskejch 90 Day Men. No jo no. Při černým bigbítu Sarke jsem se taky pěkně vyblbnul. Jo, starej dobrej Nocturno Culto to se mnou umí. Korunu tomu všemu dali hořlaví a hořící Watain. Festival Brutal Assault má všechno - vynikající lokaci, výbornou produkci, zkušenou organizaci a pravidelně se na něm schází ohleduplná metalová komunita. Kdo bude chtít, najde důvody, proč se mnou nesouhlasit, ale je to bez debat - tenhle festival je pro scénu svátkem. Všem musí bejt jasný, že příští rok maj tu samou povinnost - dorazit bez pardónu na další Brutal Assault! Beztak vás všechny máme na fotkách… Jak budete hrozit? Pěstí (hardcore), rohatcem (new school), nebo prstíkem (old school)?
