Ten dnešní den je takovej prázdnej. Okurková sezóna vrcholí. Praha je prázdná, všichni jsou v Chorvatsku. Rád bych proto tenhle pátek našel nějaké naplnění a někomu ho věnoval. Takříkajíc vyplnil tu prázdnotu. A ono to přišlo samo. Michal Penk se vrací a tohle jsem vám k tomu zkopíroval z Blesku. Natočil i první klip k písni Svoboda. „Moje muzika vychází z novoromantiků, jako byli U2, nebo Coldplay,” upřesnil sebevědomě Penk, který si ale na veřejné vystoupení netroufá.” „Michal mi slíbil, že vystoupí příští sobotu na tradiční charitativní akci na hradě Houska a pak to zrušil,” postěžoval si Blesku organizátor akce Martin France. Blesku i Michalovi samozřejmě děkuji za naplnění tohoto jinak vcelku prázdného dne.
Moje známá je na starší chlapy. Dobře, starý chlapy. Jejímu poslednímu příteli, Steveovi, táhlo na 60, byl o víc než 40 let starší než ona. Steve je chlupatej zrzek s rostoucím břichem, ona je fit. Navíc byl na mizině a ona ho musela živit. Není to dlouho, co se přestěhovala do Itálie kde se zasnoubila s Fredericem, lokálním muzikantem, kterej je víc než dvakrát starší než ona a neumí ani slovo anglicky. Měl nekolik zajímavejch kousků. Říkala mi, že spolu celý dny hulí trávu, chodí po domě nazí a šukaj. Chtěla jsem jí podrobit menší psychoanalýze, a tak jsem se jí zeptala na pár otázek.
VICE: Tak, už dlouho se ti líbí starší chlapi, co?
Kamarádka: Jo, mí rodiče zjistili, že něco není v pořádku, když ostatním na zdech viseli plakáty Boyzone nebo Leonarda Di Capria a u mě Anthony Hopkins, Geoffrey Rush a Rachmaninov.
Ale nejsou to jen muži. Neměla si naáhodou něco s učitelkou, když ti bylo 12?
Nebyla to moje učitelka. Její manžel mě učil v jedný amatérský divadelní skupině. Zamilovala jsem se. Na papírky jsem jí malovala obrázky lakem na nehty a nechávala jí je pod stěračem. Jen abych jí řekla “ahoj”. Kvůli tomu jsem za ní jezdívala asi 35 minut na kole. Některý ženy jsou jako ledový královny, nedotknutelnou dokonaostí, svými těly a tím, jak se chovaj na veřejnosti. To je to, co mě rajcuje.
Byla to láska?
Jen nevinná a slepá posedlost. Po několika letech jsem si četla svůj deník. V tu chvíli mi došlo, jak absurdní to celý bylo. Měla jsem spoustu ustřižků nehtů, které jsem našla v domovech důchodců. Dokonce jsem sbírala vlasy učitele do kterýho jsem byla blázen. Dodnes jich mám chomáč schovanej v krabici. Nebrala jsem to jako něco sexuálního, dokud jsem se pár let nazpátek neprobrala s pulzující vagínou po divokým snu o ní. Taky jsem byla zabouchlá do chlapa jménem John, kterej byl součástí tý divadelní skupiny. Bylo mu 44 a nosil paruku, kterou jsem mu omylem shodila během představení, kde hrál Jamese Bonda a já mu přes hlavu měla udělat přemet.
Jejda. Jak reagoval, kdyžs ho sváděla?
Když mi bylo patnáct, fakt se opil na skotsejch slavnostech, který byly u nás na vesnici. A tam mi dal ruku pod sukni.
Jaký jsou sexuální rozdíly mezi starším a mladším chlapem?
Nemám opravdu žádný zkušenosti s maldšímy exempláři, ale muži středního věku jsou rozhodně sexy. Sex se starším chlapem je jako zpívat karaoke s hluchým: není možný abys v porovnání s ním nebyla dobrá. Na sterejch chlapech je něco, co se dokáže zredukovat na naprosto adolescentní touhu po tom jenom bejt uvnitř tebe. Dokážou slintat a padat ti k nohoum. Takovou intenzitu u mladejch kluků nenajdeš. Kdybych si myslela na kluka okolo dvaceti, přišla bych si jak pedofil nebo tak nějak.
Což je divný, protože tvý partnery věk nezajímá. Tvůj bejvalej, Steve žil naproti vašemu domu se svejma dětma, viď? To muselo bejt dost na hovno.
Jo v Severním Berwicku, přímořský vesnici kousek od Edinburghu. Žije tam i jeho žena. Některý z jeho dětí maj ve svejch dvaceti nebo třiceti vlastní potomky. Mimo vesnici lidi vůbec nenapadlo, že jsme spolu. Jednou ve frontě v CO-OP se holka co nás oblsuhovala zeptala, jestli je to můj děda. Jindy, když jsem nakupovala s jeho nejmladším synem, měl ho prodavač za mýho přítele, já musela říct: “To je můj budoucí syn.”
Je to vtipný, protože těžko někoho napadne, že se ti líbí starší muži. Jsi sexy, nosíš křiklavě růžový šatičky, holíš si a odbarvuješ určitý části svýho těla. Paradoxem je, že hledáš rodinej život, kde sloužíš muži a podbízíš se všem jeho potřebám.
Myslím, že svým způsobem potřebuju bejt kontrolovaná.
Je to taková ta pasivita, co má blízko k masochismu?
Rozhodně! Obraz zasvěcenýho, staršího muže v manšestrovech kalhotech a brejlích je to, co mně rozpálí. Hned chci bejt zlobivou školačkou. Je to intelekt, co mě táhne. Steve ale pak přebral roli otce, ochránce. Pořád mne chtěl vést a to se stalo fakt únavným. Ke konci vztahu se mě snažil každým jeho slovem formovat k obrazu, kerej chtěl on. Když jsem se s ním rozešla, najednou zestárnul.
Myslíš, že tvůj stávající vztah s Fredericem, italským hřebcem, se řítí do záhuby kvůli věkovýmu rozdílu?
Nijak zvlášť. První noc byl Frederico opravdu jako Ital, zuřivej zvrhlík. Teď, už ho do tý perverze nemůžu dostat. Je snědej a chlupatej, když jsem s nim, přijdu si jako čistá malá princezna v pohádce. Tím nesmysnějším, nejprimitivnějším způsobem. S brejlema, bez oblečení je víc než bůh. Miluju, když zůstanu doma jen pro to, abych dělala domácí práce a uvařila skvělou večeři, když se vrátí. Jen proto, abychom si to mohli rozdat na prostřeným stole nebo na ustlaný posteli, v obleku s kalhotama u kolen. To je podle mě dokonalej obraz muže.
Doufám, že se nikdy nepotkáš s mým tátou.
Sexuláně mě přitahujou všichni muži i ženy, ale vidím něco atraktivnějšího na starší generaci. Lidi věří, že tou dobou už by ses měla taky usadit, ale když se někoho zeptáš, v tom věku je to ještě větší zmatek. Až se dostanu do středního věku já, budu učit malý kluky na piano v saténovým županu. Můj budoucí manžel bude buď mrtvej nebo mě bude volat od vedle, abych mu pomohla s utíráním zadku. A já budu zatím odtrhávat okvětní lístky ze svých maličkých čerstvých růžiček v obýváku.
“Jsem svolná ke všemu!” S timhle sloganem přišla Jitka z Jitrnice k nám do kanclu. Nezapomněla ani na úsměv a vysvětlení proč ten nevegetariánskej název: JI (Jillie = Jitka Čechová) + TR (Tracia = Pavlína Vlášková) + NICE
Pavlína a Jitka
Holky se nám do podvědomí dostaly svejma HAMA brožema, HAMA prstýnkama, HAMA páskama a dalšíma nažehlenejma doplňkama s všemožnou tematikou.
Kromě toho i nedávno představily vtipnou řadu nerezovejch šperků na krk nebo k našití na mikinu. Ty prej jdou na dračku! Brzo si je dokonce budete moct koupit i u nás v Data Trafice…
Novinka, kterou Jitrnice chystá pro Code Mode, jsou textilní tašky přes rameno. Ještě horký jim dorazej z tiskárny ve čtvrtek večer tak, abysme je mohli druhej den ráno hromadně skupovat! Jitka slíbila, že bude i „vesmírná kočka.” No, necháme se překvapit.
Tak tenhle flek na Střeláku obsadí čtyřiadvacetiletá návrhářka Veronika Benešová a její kamarádka Jana Hejduková alias Jane Bond.
Verča nás pozvala k sobě do kompletně zařízenýho nepunkovýho bytu a zároveň ateliéru na kávu. Vyprávěla o tom, jak chtěla bejt modní návrhářkou vlastně od tý doby, co jí začal řádně fungovat mozek. Realizaci svýho snu rozjela na textilce v Jihlavě (tzv. slepičí farmě), kdy každoročně vyhrávala různý módní soutěže a na „povinnou školní praxi” chodila k Beatě Rajský. Po různej stážích v zahraničí si teď dává pátej ročník na UJEPu v Ústí nad Labem a chystá jednu akci za druhou.
Dubnovej Code Mode byl pro Verču sice první, ale i veleúspěšnej. Rozprodala celou kolekci s názvem Armoured woman. Abyste z ní taky něco měli, nafotili jsme ji v podobě skic na chlupatym koberci v obýváku.
Další na řadě je kolekce zlatejch plavek s blejskátkama, k tomu všemožný halenky, tuniky, turecký kalhoty, turbany. Léto jak vyšitý!
Zbrusu nový dílko jsou „Barevný metamorfózy”, soukromej název LSD kolekce, z látky, která mění barvu podle teploty. V reálu to vypadá asi takhle. Seš na horách. Sjedeš si pár kopců v zářivejch barvách. Přemůže Tě únava. Jdeš se posilnit do nejbližší hospody na sjezdovce. Vlezeš dovnitř a do minuty máš na sobě bílej komplet.
Na co se těšit dál ? Šatičky, tuniky, trička… A abysme nezapomněli! Verča a Jane Bond spolu chystaj, kromě společnýho stánku na Code Mode ještě svatební kolekci, kterou budou zdobit Janiny parádní čelenky.
TEXT: JUSTIN BELTZ
FOTO: YENEE MAE
PŘEKLAD: OLGA PATH ŠTIPLOVÁ
Po několik uplynulejch dekád se queer filmy snažily stát politicky významným žánrem americké kinematografie. Partyzánský začátky tohodle filmovýho stylu reiséra Johna Waterse v 70tých a 80tých letech se plynule přesenuly do devadesátek s víc přístupnejma filmařema jako jsou Gregg Araki a Gus van Sant. Nedávno taky s komerčně úspěšnou Zkrocenou horou nebo Milkem. Díky tomu to vypadalo, že se tenhle žánr už nemůže vyšplhat výš bez pateticky se modlícího sboru nebo potutelným “video art” shitem. Kdykoliv pak totiž vidím nějakej z těhle filmů s tím opakujícím se umolousaným posláním, nutí mě to uvažovat, jestli se ještě někdy někdo odváží vykreslit teplouše i jinak.
Pak jsem objevil mladýho režiséra Drewa Tobiu, a jeho film “Přiblblej teplej feťák”. Namísto toho, aby svý diváky nutil do emaptie, vytvořil Tobia mrzkou a žalostnou, ale kupovdivu stále ještě okouzlující filmovou postavu. A místo propagace rovnosti s heterosexuální většinou přichází Tobia s jasným vzkaem: gayové jsou stejně podělaní jako heteráci. Akorát se o tom nepíšou genderový studie.
VICE: Co jsi zač a o čem je tvůj film?
DREW TOBIA: Jsem Drew Tobia a natočil jsem krátkej film o teplým feťákovi, kterej zavraždí svýho přítele, protože mu spotřeboval veškerej herák. Pustíme to mezi lidi tohle léto.
A pointa filmu?
Pointa? Já ti ani nevím. Chtěli jsme jen prostě udělat něco, u čeho by bylo srandovní to, že by se s tím lidi ztotožnili.
Kdo jsou pro tebe ty největší filmařský autority? V tomhle filmu určitě cejtím vliv Johna Waterse, možná lehce ťuknutý Harmony Korine.
Jo, vychovaly mě filmy Johna Waterse. Když jsem byl malej, Cry Baby a později Serial Mom běžely v telce mnohem dříve, než jsem se dozvěděl o Růžových plameňácích nebo čemkoliv podobným. Takže myslím, že tenhle ranej vliv mě určitě posunul k nalezení dalších vyděděnejch filmařů - outsiderů jako Fassbinder, Paul Morrissey, Richard Kern, the Kuchar Brothers, Gregg Araki, prostě lidi jako oni. Zároveň jsem taky vyrostl na Melrose Place a seriálech, který běžely v televizi v hlavním vysílacím čase. Sledování těhle “hříchů mládí” podle mě nutně zabarvilo způsob, jakým se teď dívám na svět. Mám rád melodramata, zlý holky. Myslím vopravdu zlý, jako byla taková Kimberly z Merlose Place, než dostala rakovinu - třeba jak se snažila podpálit celej ten komplex luxusních apartmánů. A jasně - mám rád i filmy Harmonyho Korina. Myslím, že dělá dobrý věci a měl bych se konečně vybičovat k shlídnutí jeho Trash Humpers. Bunny a já máme taky dost slabost pro “Wild Tigers I Have Known Cama Archera”. Bunny ho má teda raději než já, ale oba dva ho určitě máme za velkou inspiraci pro naši tvorbu. Nemůžu se dočkat, až uvidím Archeroův Shit Year, tváří se to skvěle!
Vzal jsi v úvahu, že “homoušsky pozitivní” filmy napomáhají vytvářet určitý “zásady gay kinematografie”? Bereš to jako výsměch? Nebo je ti to vlastně jedno?
Většinou je mi to u prdele. Většinou. Chci tím říct - můj film se jmenuje “Přiblblej teplej feťák”, hlavní postava je gay, bylo to natočený partou teplejch lidí, takže je jasný, že dostane nálepku gay filmu. Zjevně jsem chtěl vošukat toho klučíka, když jsme pracovali na snímku, ale chci, aby tohle všechno bylo bráno v potaz jen okrajově. Doufejme, že sexualita bude mnohem víc nejednoznačnou, než jak se nám snaží vsugerovat titulky filmu. A vůbec - v mým filmu je hlavní postavou homosexuální narkoman - vrah. Zajisté ne zrovna pozitivní a typické vykreslení teplejch lidí…
Jak si podle tebe stojí americký filmy pro gaye? Fandíš filmům s touhle tématikou, který akceptuje mainstream - jako Milk a Zkrocená hora?
Obecně vzato - dbám na to, abych se na filmy nedíval jako na “ty pro homsexuály” nebo dokonce dle jejich žánrů, prostě se jen snažím posuzovat snímek na základě jeho podstaty a zásluh. Jak už jsem řekl, mám vztah k “oběma” typům filmu - ale někdy mi ty teploušský přinejmenším dost lezou na nervy. Jsem velkým fanouškem Van Santa a miluju, jak film Milk ukazuje sexualitu opravdu zpříma - není v něm oslavovaná nebo jakkoliv zneužívaná, prostě tam jen je. Je to jen trochu nepříjemný, že tolik mainstreamovejch filmů o homosexuálech musí skončit tragédií. Teda kromě The Birdcage.
Taky bysme neměli zapomenuout na Twilight a Willyho Wonku. Kdybys teď měl dýchánek s nějakým důležitým hollywoodským producentem, jak bys mu vykreslil svýho “Přiblblýho teplýho feťáka”?
Bože, vím, že je to jen hypotetickej dotaz, ale stejně by se to nikdy nestalo. Sešel jsem se s několika nezávislýma producentama, prachatí chlápci, kteří produkujou nízkorozpočtový filmy a řekl jsem jim název a záměr svýho filmu - plus částku, která by na to asi byla potřeba. Všichni do jednoho se zasmáli a řekli mi, že je to film, kterej by sice rádi viděli, ale že je to přesně to, na co by nikdy prachy nedali. Opravodví producenti nezávisláků jsou v podstatě zaměřený na to, aby vráželi peníze do malých, osobních dramat, který ve finále vyjdou na víc než milion dolarů a ve kterejch účinkuje aspoň jedna celebrita - a to opravdu není “Přiblblej teplej feťák”. Pokud se na to dívám z pohledu, co je momentálně v nezávislé produkci “in”, můj film se mi opravdu nejeví jako ten nejvýdělečnější trhák všech dob, ale… mám za to, že je to něco, co by chtěl vidět každej - ať už o tomhle pochybným trendu ví, nebo ne. Lidi milujou komedie o zneužívaných vyvrhelích nebo teplouších. Vzpomeň si, jak dobře si vedla třeba Zrůda nebo Rekviem za sen.
Na konci letošního léta plánuješ natočit prodloužneou verzi svýho filmu. Co se stane s naším homohrdinou? Jaký překážky překoná?
Všechno, co teď můžu říct je to, že se tam určitě objeví mnohem víc sexu a násilí. Jakože - o dost víc. Pokud se vzmůžeme na větší rozpočet, natočím dokonce scénu, která bude celá podkreslená mou oblíbenou písničkou od Sheryl Crow.
Myslíš, že filmy jako tenhle mají větší účinek na většinovou veřejnost, nebo řekněme, na politický organizace?
Pokud máš na mysli to, že by měly mít takový vliv, že lidi začnou gaye líp přijímat, no… jestli je tady někdo, kdo opravdu nesnáší homosexuály a uvidí film “Přiblblej teplej feťák”, nemyslím si, že je to přehodí na opačnou stranu barikády. Až tak, abych lidi ovlivňoval k boji za svá přesvědčení, práva, nebo cokoliv nezacházím - myslím, že můj film je mnohem víc o bitvě za právo být lhostejným. Ale přísahám, že jde o zároveň o jízlivej výsměch. Rád bych však i přesto doufal, že cokoliv, co udělám bude mé diváky směrovat k menší lhostejnosti vůči tomu, co se kolem nich děje. Bunny a já se prostě snažíme točit to, co vidíme kolem sebe. A pokud se během toho mimoděk dopustíme nějaké výpovědi, domnívám se, že je “chyba” v divákovi. Nevím, zeptej se mě na tu samou otázku znova, až bude film dokončenej a lidi to pak ve finále shlídnou.
Jaký další filmy jsi natočil? Jaký podněty tě zajímaj?
Mám opravdu fakt rád melodrama. Skutečně si potrpím na filmy se silnýma, nepříčetnýma ženskýma (ačkoliv se domnívám, že v řeči svobodnejch singl Židovek si tu krásnou ženskou akorát v duchu přetvářím do nápadně teplýho kluka). Zdravý dávky krve jsou taky v pohodě. Před několika lety jsem udělal film s názevm Mrdání malomocnejch o ženský, jejíž manžel onemocní leprou, ale ona ho šuká, aby s ním otěhotněla předtím, než zemře. Taky jsem natočil jeden kousek o silným huliči (hrál ho Bunny), kterej se musí starat o svou slepou/hluchou/němou sestru, zatímco jejich matka pobírá sociální dávky, který prochlastává. Mám rád příběhy. Mám rád jímavý charaktery. Moje počiny můžou bejt šokující, ale i tak doufá,, že je v nich mnohem víc, než jen to. Věřím, že si lidi dokážou najít spojitost, se kteoru se budou moci identifikovat. Možná se totiž nedíváš na film o teplým feťákovi. Možná se díváš na film o sobě. NĚJAK S TÍM PROSTĚ NALOŽ.
Co doufáš, že si diváci odnesou po shlídnutí tvýho filmu?
Prostě akorát chci, aby se zasmáli a řekli svejm kámošům: “Hele, zrovna jsem viděl fakt strašlivě dobrou věc!” No a potom, až by se se na to koukli znovu, tak aby zahlídli něco, co se možná napoprvé nepodařilo…
Pod barevnou značkou Yaxi Taxi tvoří slovenská návrhářka Zuzana Labudová. Je až neuvěřitelný, jak zdánlivě nekombinovatelný kousky dokáže Zuzana poskládat dohromady. Něco jako kdyby se prohrabala hromadou v sekáči, přihodila to k máminejm hadrům z vejšky a ty nejlepší kousky pak sešila stříbrnou nití. Kombinuje materiály a odlišný charaktery látek. Skládá vedle sebe tabuizovaný puntíky a proužky. A přechází nápaditě z jedný barvy do druhý.
Šije načančaný holčičí sukýnky i velký těžký haveloky. A holky v tom pózujou v barevnejch punčocháčích. Hraje si s detaily. Někdy doplní svoje kousky “výstřižkem” z komixu, jindy přišije na kapucu číro. A pak ty její kapsičky… Barvy a důležitý drobnosti jsou základem jejích prací. Právě díky nim je oblečení Zuzky Labudový tak zajímavý a nápaditý, aniž by muselo bejt nějak přehnaně extravagantní.
Takže si člověk ani moc nepřipadá, že už nemá to svý šedý oblíbený. Protože ve značce Yaxi Taxi jde zůstat jak jsi.
To jsem takhle jel dneska do práce a na tramvaji byla zase nalepená obdoba tohodle billboardu, a mě to už fakt nedá a musím pořád přemýšlet, co se tím autor snažil vyjádřit? On teda ten nevinnej sexy-svalovec nosí tajně podprdu, ale chce se nám všem omluvit tou bílou růží? Chce se někomu omluvit za to, že jim ukrad podprdu a teď si to vyčítá? Jeho holka objevila cizí podprdu u něj doma a on se chce omluvit tou bílou růží? Vyčítá svýmu klukovi, že u nich doma našel podprdu, když mu zrovna nesl z posilovny růži? A to, že má ty kalhoty dokreslený znamená, že je na sobě při focení neměl? Chtěl jsem z toho původně udělat něco jako příspěvek do viceovskejch DON’TS, ale prostě to zaboha nemůžu vymyslet, protože jsem z toho fakt zmatenej. Takže vyhlašuju svou soukromou soutěž o nejvtipnější hlášku k týhle fotce (prosím vkládejte na facebook do názorů k odkazu na tenhle článek). Nejlepší příspěvek vyhraje nějaký ty třeba tři piva nebo nějakej časopis tady u nás v Haštalský 1, Praha 1, v Data Trafice. Ptejte se po Kubovi. Výsledky vyhlásim zítra ráno až zase přijedu tramvají s Beníkem do práce.
A je to tady ! Po nekonečně úspěšnym dubnovym vydání Code Mode nám pořadatelé udělali radost a připravili i letní verzi, která startuje tenhle pátek 30.7. na Střeleckym ostrově.
Vstupný je jako vždycky zdarma, ale nějakou tu kačku je třeba vzít s sebou a nepropásnout tak manický nákupy stylovýho oblečení, šperků a bot z víc jak osmdesáti obchodů!
Atom Rat
Minimon
Yaxi Taxi
Flamingopark
…a další, se kterejma Vás brzy seznámíme!
Doprovodnej program taky neni k zahození a co nabídne? Bavit nás bude novej cirkus, žongléři, akrobati a samozřejmě letní kino Střeleckej ostrov, kde uvidíme od půl jedenáctý v pátek Kubrickovu Lolitu, v sobotu Hillcoatovu Cestu.
A aby toho nebylo málo, po tom, co protančíme pár hodin s DJ´s na jedný ze dvou stageích, najdeme „ten” správnej bar a ochutnáme „to” správný jídlo, můžem se jít cachtat do Vltavy anebo uskutečnit válení se na Relax place.
Takže značme si do deníčků!
pátek 30.7.: 10,00 - 21,30 trhy a DJ´s, od 22,30 film
sobota 31.7.: 10,00 - 21,30 trhy a DJ´s, od 22,30 film
Mladý a čerstvý maso je přesně ten artikl, kterej zajímá lidi z projektu Fřesh Fl’esh. Ty pod záminkou psaní internetovýho FF magazínu nabízí zajímavým umělcům od nás a ze Slovenska možnost prezentovat se na jejich stránkách formou FF profilu (a to ve škatulkách audio, video, vizuál, performance, design a projekt). Z profilů umělců, který maj o takovou propagaci zájem pak vzniká taková databáze mladýho štavnatýho umění, o který by moh (a měl) bejt zájem. Profily by měly ideálně sloužit jak umělcům navzájem, tak všem kulturním organizátorům, producentům a jinejm, který chtěj fušovat do kultury a potřebujou k tomu šikovný umělce. Takhle si můžou z fřešovejch umělců poskládat třeba celej festival. To je holt networking.
Tak nějak to dělá i kreativní tým FF pod vedením art direktora a vůbec táty celýho FF Petra Cibulky. Jednou za dva tři měsíce se koná pod hlavičkou FF pěkně vyladěnej večírek, kterej vždycky obsahuje nějakou vernisáž, hudební složku, divadelní složku nebo performance, fashion show, video art nebo něco podobnýho a do toho všeho si na něm třeba můžete koupit i nějaký čerstvý designový kousek. Takovej meetingpoint pro diváky i umělce, kterej nabízí zas jinej způsob propojení jednotlivejch uměleckejch složek. Samozřejmě vždycky v nějakým zaručeně čerstvým klubu. O dalším takovým večírku se pravděpodobně ještě dočtete.
Od září plánuje FF fungovat naplno jako centrum onoho uměleckýho networkingu a bejt víc vidět. Tak se uvidí.
Když v létě zavítáte do rodnýho města, večer vás přepadne chuť na (nejedno) „točený” a smrad známýho klubu - nedá se odolat. Ledaže byste zvedali pravou ruku do nepatřičnýho úhlu častějc než je zdravý, a tim pádem byste měli něco proti židovskýmu, jidiš zpívajícímu basákovi světovýho kalibru, kterej je ten den na programu.
Benjy Fox - Rosen vypadal na první pohled jako kříženec hobita a čerta z nedělní pohádky s nejsmutnějšíma očima na světě i v pekle. Zhruba před rokem kolem sebe shromáždil další pohádkový bytosti, a jak už to tak bejvá, založil kapelu. Maximálně nesourodá partička tří židovských amíků a jednoho kádrovýho vídeňáka dokáže pobavit už jen svým vzezřením.
Poťouchle se usmívající černookej obrýlenej klarinetista popírá svojí nedistingovanou hrou všechny fyzikální zákony. Změť zvuků a tónů od nádražácký píšťalky přes netopýří frekvence chvílema dost tahá za uši a jakoby narušuje koncept, což je samosebou přímo záměrný. Nevyznám se v jidiš kultuře ani kabale, ale husinu jsem měla po celým těle možná právě díky tomuhle chlápkovi. Benjyho na chvíli přeskočím a budu se věnovat bubeníkovi, kterej je vedle Benjyho a jeho bratra, kterej hraje na kytaru, v celý kapele jako totální pěst na oko. Umaštěnej blonďák s nápadně árijskýma rysama po každým songu vstane od děravýho kotle a uvzdychanýho šusťáku, udělá si rukou kšilt proti podiovým světlům a doslova vejrá, co na to posluchači. A ty samozřejmě tleskaj o sto šest, protože je jim tenhle divnopohled z druhý strany docela nepříjemnej.
Nikoho ze členů Benjy Fox - Rosen gangu nejmenuju, protože jsem na to asi moc líná, nebo mi to prostě připadá zbytečný. Jde tady o Benjyho. Je malej, ale když si stoupne vedle svýho kontrabasu je velkej a neuvěřitelně charismatickej. Texty zpívaný jidiš zní vlastně jako zprzněná němčina, a tudíž dávaji pocit těžký nadsázky. Ale tu tady člověk hledá dost těžko. Všechno je temně ukvílený a rozedřený. Když je posluchač taktně upozorněnej, že další píseň bude strašně veselá, plná alkoholu a pozemských radovánek, má pocit, že ty radovánky stojí za pěkný hovno. Je totiž možná ještě temnější než předchozí song o nešťastný lásce. Od jidiš reggae k jidiš metalu… Ten koncert bych si znova nedala. CD jsem si koupila, i když si ho nejspíš nikdy nepustim. Ale ty oči a chrochtavý „r” budu mít v hlavě nadlouho.
People with dogs are a bummer because they're putting their loneliness on a leash for all the world to see. Guys with baby backpacks are also a downer because they look so de-balled it's worse than loneliness. Then you have guys that are so lonely and de-balled they might as well be this next guy...
What's so bad about judging a book by its cover? Come on. When you see this guy's mustache and the ridiculous clothes behind it you just know he's a good guy. In fact, if you met him and he ended up being lame you'd be all disoriented, bumping into tables and crying, "I don't know who my friends are anymore. I don't know who to trust," like Sean Penn in The Falcon and the Snowman.
