VICE DNES - 06/2010



Jitrnice versus fajfky

21/06/2010

TEXT a VIDEO: JAKUB RYŠKA
FOTO: RENE SHALMONE

dj_wich

To, že se reportéři Vice aktivně zúčastní fotbalové akce je stejně pravděpodobný, jako že Severní Korea bude hrát mistrovství světa… Takže jsme se vydali na finále největšího českýho turnaje v pouličním fotbale Nike City Cup. Musím se přiznat, že jsme se moc nestarali o týpky s nápisem „Vydra, Zeman, Fenin” na zádech. Chtěli jsem tyhle lidi, co mají dohromady hodnotu středně velkýho českýho města, vidět jen proto, abychom prověřili rozdíl mezi něma a náma - klukama, kteří do míče nekopli od povinný hodiny tělocviku na střední škole.

celebrity

K přímý konfrontaci nás organizátoři bohužel nepustili, protože fajnový párátka takovýho Vydry koštujou sto melounů. A tak jsme se aspoň nechali obout do kopaček, nasadili si trička s fajema a zařadili do fronty na soutěž Speed Challenge. Kdo neví o co jde, koukněte se tady na video s jedním opáleným klukem z Portugalska:

My jsme si to dali taky. A musím říct, že rozdíl mezi profíky a náma byl minimální. Třeba Jirka -  zaběhl to pod minutu, nic za to nechtěl a ještě si s ním hodně dobře pokecáte o muzice:

Poslední jsem běžel já. Kromě rekordního času slalomáře s mobilem v natažený ruce a dlouhejch kalhotách jsem dokonce vsítil míč (nebo se to od sedmdesátýho šestýho neříká?):


METLÍ SE, METLÍ!

21/06/2010

TEXT: HONZA KREJČA
FOTO: RADEQ BROUSIL

acdc

Znělo to tak absurdně až sem pojal podezření, že jde o fámu. Šedesát tisíc lidí na Vypichu během loňského trojčení Kabátů byl ovšem pouhý začátek třeštění. A přestože šlo jen o parodii na tvrdost v buranskym balení, začala blikat červená kontrolka. Společenský klima se evidentně proměnilo z klasického dechovkovo-knedlovepřozelovo-pivního modelu a přešlo do nový etapy - na evropskou scénu dopadá bumerang Velké trashové čtyřky, a ani rappeři už nechtěj slyšet slova “v pohodě”, “vyzívaný” a “čilování”. Věci dostávají hybnou sílu, energie bržděná zaříkávadlem krize začíná slušně eskalovat. Headbangingu svítí masivní zelená! Jde o přirozenou inklinaci k šamanskýmu prožitku anebo jen potvrzení teorie, že každý rok od poslední skončené globální války zažehává v lidech touhu pro ventilaci agrese tím nejprimitivnějším způsobem?

Zkuste pečlivě registrovat postoje lidí, který ovlivňujou koncertní dění a dostanete se do situace, kdy vedle prvotřídního uměleckýho fotografa nebo top rappera, i ten nejposlednější skáčkovej zevlák vytáhne triko, na kterém se graficky bezchybně zaskví In Flames, Immortal nebo Iron Maiden. Atavistický uctívání idolů, klanění se modlám se stalo z nejhmatatelnějších masivních módních projevů posledních let. O co jde? Nic proti - ze všech póz patří metalová k nejsympatičtějším a vlastně i k nejvíc pochopitelným. Mechanizmus klanění se modlám a natřásání před nima je kurva nakažlivej a vlastně supluje anarchistickej postoj vůči uměle vytvořeným autoritám systému. Sociologové už tohle téma asi podrobujou brutáním analýzám, nám může stačit demonstrace na zmenšenym modelu. Jo, mrkněme se na fenomén minulýho víkendu, ve kterém bude sedmdesát tisíc lidí štěkat na betonový ploše bez šance něco vidět trashovej refrén MMMASTR… MMMASTR…, a během kterého se zároveň nejpřemejšlivější diktátoři danceflooru pokusili v pražskejch klubech dostat co nejvíc lidi do stavu podobnýho extázi ze Slayer.

Velká čtyřka měla na letišti v Milovicích příznivý karty dávno rozdaný a to hned ze dvou důvodů: a) půlka osmdesátých let znamenala mimojiný pro metal nálepku svobody a jistýho vzdoru, spousta lidí si tenhle moment pamatuje i o čtvrtstoletí pozdějc, kdy už má olysalý hlavy, vypitý břicha a jedno sváteční metalový tričko z pěší zóny; b) metal je král i díky nejlepšímu marketingu, proto se spousta lidí bez rozdílu věku nechá utáhnout jen na obchodní značku Metallica, která získala ve světě švunk minimálně jako Louis Vuitton, anebo v oblasti střední Evropy a Německa třeba TM Kája Gott. Vědomí souvislostí netřeba, megavelká simulace novodobýho náboženskýho obřadu organizovanýho bratrama z Rakous zafunguje úplně beze zbytku. Sobotní monstr show se otiskne do vědomí místních jako vůbec to nejlepší a nejtvrdší představení všech dob. Reference se budou předhánět v bombastičnosti, přehánění bude minimálně půl roku normou. Na svý si přijdou marketingový ředitelé, mámy s dětma, páry se psama, opičkama a krysama, grungeový sirotci, opravdoví nadšenci i armáda setrvačně píšících bezpáteřních hnid z rockovejch časáků. Jeden velkej eintopf, jeden nekonečnej epos na téma vesnickýho souznění na pozadí (doslova) celosvětového kontextu. Prabratři Slovani se jdou poklonit celkově legračním americkejm páprdům s onanistickejma sklonama, což odnášejí především struníky kytar a blány bicích. Fajn, tohle klání bylo snový, o vítězství se podělí čtveřice z Huntington Parku s prošedivělym Mexikáncem u mikráku a desetisíce (nejenom) euforií sjetejch fans.

K potvrzení poslední slov přispěl nedávný rozhovor s jedním z hybatelů součásný klubový scény, který se při promotování jedné exportní grupy směr Moskva dozvěděl, že v ruský megapoli jsou k dispozici zhruba čtyři kluby pro odlehčenou, živě hranou muziku a několik desítek (!) metalových nebo hardcore klubů. Tady už končí legrace. Masivní metlení kolem nás znamená i to, že během soboty se dnes celkem umírněnému Adamovi Freelandovi, dělajícímu křoví na Sonisphere, na dálku postavil DJ Zinc v Roxy.  Ten by se jako původní  DNB experimentátor mohl pochlubit i radikálnějším a promáklejším pohledem na tvrdý beatování a drtivé basové linky. Dost ale teorie. Skotačení mezi propecenými kidz vychovanými Tvyksovou evangelizací, bude dostatečně atraktivní pro pár bývalých raverů, zbytek bude diskotagovat parket spíš jen ze setrvačnosti nebo proto, že je to momentálně kool.

Svým způsobem tak největší alchymii mezi buldočí tvrdostí a chytlavými melodiemi, kterými nám metal oživil jinak nudné stereotypy masovosti (jedno jestli jde o statisíce zasaženými virálem anebo pouhé desítky na sektářských koncertech) málem zažili návštěvníci pátečního Dutty Weekendu během vystoupení Marcuse Nastyho, vůdčí osobnosti Rinse FM.  Kdyby ovšem Marcus dorazil. Pokud vám uniká spojitost s metalem, sledujte jak tenhle kontroverzní černoch z předměstí Plaistow opakuje charakterové stereotypy kluků v džískách.  Předně - pochází s chudých poměrů, jeho sety patří i přes funkhousové odlehčení k nejagresivnějším v celém Londýně, zcela nepokrytě se chová sexisticky („How can that pussy be a general”), je napadán pro kontroverznost a v neposlední řadě diktuje, kdo mezi dýdžeji obstojí a kdo je fake. Stačí si dohledat jeho výpady na Jammera a hned secvakne spojitost s nenávistí mezi Jamesem Hetfieldem a Davem Mustainem.  Funky house anebo trash, jde jen o prostředky vyjádření horkokrevnosti a touhy dominovat.  Metlení nebo betlení - součástí pražské tvrdě orientované reality byl i Smackův zdvojený dýdžejing v Centralu a Roxy. Vzhledem k tomu, že jeho aktuální mixtape se stal textově i hudebně nejzábavnější a nepromáklejší nahrávkou od dob kryptorovské Septical Anaesthesia, získal celý, zdánlivě absurdní souboj na dálku naprosto šílenej kolorit.


Náš člověk ve Vietnamu: Nha Trang

18/06/2010

TEXT  A FOTO: TOMÁŠ MÜLLER

img_0161

Autobus byl tentokrát poměrně prostorný a celkem pohodlný. Je nás sedm a páry drží spolu, takže si vychytávám ty single místa. Jindy to není problém, ale ani žádná velká zábava sedět tři čtyři hodiny vedle někoho, s kým si nerozumíte ani slovo. Můj soused na téhle cestě skoro celou dobu prospal a dost se ke mně přitom tulil. Přejezd hor byl ale nádherný, tentokrát byla silnice nová a kvalitní a výhled stál za to.

img_0146

Nha Trang je další známé turistické středisko a také město, kde se v roce 2008 volila Miss Universe. Ubytováváme v nezvykle luxusním hotelu a můj single pokoj má tentokrát dokonce dvě místnosti, dva balkony a dvě koupelny, z nichž jedna disponuje vířivkou. Odpoledne oťukáváme okolí, pláž od našeho hotelu dělí jen široký bulvár a geometrický park. To je park, kde jsou koruny všech stromů sestříhané do tvaru válce, krychle, kvádru a nebo jehlanu. Pláž je ovšem dost městská, obležená turisty a na každém kroku jsou nutiči. Dokonce i pojízdní, slibují poznávačku Vietnamu ve stylu Easy Rider na sedadle spolujezdce jejich skútru. Do Da Nangu, pět dní. Neriskoval bych to.

img_0159

Ráno vyrážíme taxíkem do přístavu a lodí plujeme opět šnorchlovat na korálové útesy. Tady to ale není ono, koráli jsou ve větší hloubce a voda je kalná, není moc vidět. Přesouváme se o kousek dál, ale situace je stejná. Na lodi nám nabízejí potápění s bombou a instruktorem, pět stovek na osobu za půlhodinový ponor. Holky se toho ale bojí a pár minut trvá je přesvědčit. Za chvíli už naše loď kotví vedle „Turtle dive”, což je plovoucí půjčovna potápěčského vybavení. Po instruktáži skáčeme do vody a je to opravdu nádhera. Opět spousta ryb a rybiček všech barev, koráli, mušle, mořští ježci, obrovské hvězdice, plazící se škeble a další živočichové i prazvláštní mořské řasy. Instruktor ukazuje, na co si můžu sáhnout  (řasy, plži) a na co bych naopak sahat neměl (muréna). Půlhodinka ovšem uběhne jako vzduch v bombě a tak se ocitám zpátky na hladině. Nadšeně si sdělujeme dojmy, ostatní měli štěstí a viděli chobotnice. Pak na nás doléhá fakt, že jsme každý o pětikilo lehčí, máme prázdné žaludky a další peníze jsou až na hotelu. Kai vysvětluje situaci posádce lodi a ta nás odváží do restaurace v rybářské osadě s rozumnými cenami.

img_0030

Večer jsme se vypravili do města nakoupit zásoby na studenou večeři v mém dvoupokoji. Kai kupuje ovoce Thanh Long (Dragon fruit, Pitaya), které už známe a víme, že chutná jako trochu méně kyselé kiwi. Jsme zvědaví, jak chutná zdejší bachratá ostnatá hruška (Marang) a tak ochutnáváme přímo u stánku. Kai nás upozorňuje, že to je velice aromatické a je to pravda. Latinsky se to jmenuje Artocarpus odoratissimus a smrdí to jak zapařená cibule, stejně tak to chutná a nikomu z nás to nechutná. Jí se z toho jen hmota kolem semen velkých jako vlašské ořechy, která má konzistenci rozteklého taveného sýra. Kupujeme jiný kousek velký jak ragbyová šiška (to je Mit neboli žakie, trochu jiný druh), že prý bude chutnat lépe. Pravda, nesmrdí tolik, ale je příšerně sladký, až z toho brní zuby. Dopíjíme basu a jdeme spát.

img_0118

Další den nás vyexpedují z pokojů, ale vlak nám jede až v osm večer. Podaří se nám vyprosit si jeden kamrlík na zavazadla a tak se zbytek dne potloukáme městem a válíme na pláži nebo u bazénu. U sympatického staříka nakupujeme žiletky a poprvé za tenhle pobyt se holíme, jsou z nás už slušní Robinsoni.

img_0165

Před noční cestou vlakem se chceme posilnit a tak nás Kai bere na klasické vietnamské Pho Bo (hovězí nudle). To je mísa rýžových nudlí s plátky hovězího ve vývaru se zeleninou. Jedna stojí osmnáct korun a k tomu dostáváme všelijaké omáčky, asi tři druhy zeleniny a pálivé zelené papričky na dochucení. S chutí jsem snědl svojí misku a ještě dojídal po ostatních. Cestou pro baťohy ještě kupujeme u stánku na ulici bagetky se zeleninou a kuřecí šunkou po šesti korunách jako svačinu do vlaku a utíkáme na nádraží.

img_0180

Na vlak jsme se všichni těšili, protože to byl poslední dopravní prostředek, kterým jsme ještě nejeli. Po nástupu do vlaku na nás dýchla atmosféra Českých drah před patnácti lety a nadšení nás rychle přešlo. Šestilůžková kupé s miniaturními lůžky a smradlavý turecký záchod. Navíc jsme rozstrkáni po různých kupé na různých místech, páry jsou aspoň po dvou, ale já jsem jako lichý v kupé sám mezi domorodci. Doufám, že nezaspím cílovou stanici a zjišťuju, že moje krosna se nevejde do zavazadlového prostoru a budu si jí muset dát do už tak malé postele, protože na zemi jsou už tašky ostatních spících obyvatel.


RAVEŘI A DŘÍVĚJŠÍ POLITIKA

18/06/2010

TEXT: CRAIG MONTS

PŘEKLAD: LUKÁŠ LEDEC

marcus1

Londýnská hudební scéna byla vždy trochu incestní. Spousta talentovaných hlav pohybující se v podobných kruzích. Jedena z nejplodnějších skupin byla v tomle ohledu N.A.S.T.Y. Crew z východního Londýna.  Měl jsem to štěstí, si pokecat s jedním ze zakládajících členů skupiny N.A.S.T.Y,  DJem Marcusem Nastym. Byl jsem poctěn, že jsem se tak mohl doslechnout o smrti N.A.S.T.Y a zrození UK Funky právě od něj. Je čas, aby očistil své jméno.

Vice: Tak začnem hezky od začátku. Jak dlouho jsi na dráze DJe a co je za tím vším?

Marcus Nasty: Začal jsem jako DJ kolem roku 1999, tehdy jsem hrál old skool garage. Pak jsem to změnil na grime a začal jsem s N.A.S.T.Y Crew. Snad víš, kdo všechno k nám patří, ne?

Jasný, jasný, ale stejně to vyklop pro ty, kteří to nevědí.

OK, N.A.S.T.Y Crew se v podstatě skládal z Jammer, Kano, Ghetto (Ghetts), Griminal, Mack10. Spousty lidí tudy prošlo, například Terror Danjah. To je v podstatě celá N.A.S.T.Y Crew. Každý z nich teď dělá většinou jiné věci, podobně jako já. Od old skoolový garage jsem se dost pohnul až k funky, který dělám teď.

Jak jste se vlastně dali dohromady?

Všichni jsme z Newhamu, z východního Londýna. Všichni jsme pracovali na pirátské rozhlasové stanici s názvem Flavour FM a pak na stanici Deja Vu, která je stále v provozu. Byli jsme spolu oficiálně 4 nebo 5 let.

Chvíli jsi byl pryč, a když jsi se vrátil vypadalo to, že se celá crew rozpadla. Co se stalo?

Bylo hodně důvodů. Ostatní o tom docela neradi mluví. Ale když jsem se vrátil z vězení, o žádné N.A.S.T.Y Crew se nedalo mluvit. V Ayia Napa došlo k hádce o prachy, která způsobila, že se to tak nějak rozpadlo. Takže po svém propuštění z vězení jsem musel celou Crew přeskupit. V té době totiž začal Jammar s ostatními dělat do melodií. Ale nikdo kromě něj nedostal zaplaceno. Já jsem tomu v té době moc nerozuměl. Neviděl jsem do toho. Takže když jsem vylezl basy, všichni mi říkali, že Jammar nás jenom vojebává. Musel jsem se s tím nějak vypořádat. A vypořádal jsem se s tím po svém.

Slyšel jsem o tom nějaký drby. Můžeš nám to trochu osvětlit?

No, to handrkování o prachy začalo, když si některý členové dali na letáky N.A.S.T.Y Crew. Pak to dovolili i promotérům. Ale aby sis moh dát na leták N.A.S.T.Y Crew, musím hrát nejmíň dva MC’s a jeden DJ. A to se nedělo. Na letáku pak bylo napsaný N.A.S.T.Y. Crew, ale byl by tam jenom D Double E. Protože si s nima domluvil soukromej obchůdek. Ale to dělat nemůžeš.  Když tam je jenom D Double E, tak se má taky na leták napsat jenom D Double E. Žádný N.A.S.T.Y. Ale tohle se prostě dělo dál a po nějakym čase jsme si prostě šli všichni od toho svojí cestou.

Teď už je všechno vyřešený?

Jasně. Všechno v poklidu. Teď už nemáme žádný problémy. Byla to pro nás všechny lekce. Ti, kteří měli opravdu talent, se zlepšili. Každý, kdo byl opravdu k něčemu, se pořádně vyvinul a pořád vyvíjí. A ti, kteří nic nedělali, byli negativní články celý crew. Byl jsem na ně docela nasranej, protože za celou dobu, kdy jsem byl pryč, jsem od nich nedostal žádnou zprávu. Nebylo to tak, že bychom mezi sebou měli nějaký problémy. To by bylo šílený. V té době bylo v rámci crew hodně problémů. Já osobně jsem docela otevřený člověk. Takže jsem začal reagovat a dělat věci, jak už jsem byl zvyklý. Pro lidi je děsně jednoduchý ukázat a říct: „To je jeho vina, že se celá crew rozpadla”. Jsem si jistý, že jseš si vědom, jakou mám reputaci uvnitř.

Jsem s tím obeznámen. Slyšel jsem, že policie zavřela jednu párty v Lutonu jenom proto, že jste byl napsánej na programu!

Stalo se takhle: Oni v podstatě řekli, že já nemám oprávnění, abych hrál v Lutonu. Tak kvůli tomu zavřeli jeden z klubů. Do dalšího klubu volali s předstihem, a řekli, že se toho mejdanu nesmím ani zúčastnit. Na tu událost jsem nebyl dokonce ani pozvaný. Byla to jedna párty ghetta, kde bych ani hrát nechtěl. To co chci ale říct je, že tu párty chtěli zakázat úplně. Radši by to celý zakázali, než aby mi dovolili cokoli zahrát.

Víš aspoň, kdo do těch klubů volal nebo čí to bylo rozhodnutí?

Mohlo to začít od někoho, jako třeba manažera klubu nebo tak, nebo jenom policajti hodnotily rizika, která by můj výstup mohla přinést. Ale já fakt nevim. Pokud někde hrajete a stane se tam nějakej průser, je vaše jméno pošpiněný a nemusíte do toho být vůbec zapojen. Způsob, jakým se tady teď řeší problémy, je vážně na hovno. Hrál jsem na víc než 200 akcích za rok a problém jsem měl snad jenom jednou nebo dvakrát. Ale hádám, že tohle se děje přičiněním toho, že se lidi mrknou na net a vidí tam všechny ty sračky, co se o mě nesou a já mám kvůli těm kecům špatnou reputaci.

marus2

Jo jasný… to zní jako dost negativní kritika vůči tobě. Někdo mi mohl říct, že líní novináři na tom mají svůj podíl.

Moji obdivovatelé jsou hodně holky (smích). Holky a děti. Nehraju takový ty bláznivý divoký věci. Rád jsem hrával pro technaře. Myslím, že proběhla ohromná změna v tom, jak se orgány vypořádávají s problémy. Existují dobré a špatné akce. Na těch špatných jsou lidi, kteří jenom slepě následují trendy a právě tam začínají problémy. V tuhle chvíli bych řekl, že všechny problémy přicházejí s housem a právě proto jsou tyhle akce všude rušeny. Funky akce ne, jenom house akce.

Takže v UK je běžné, že zavřou klub jenom kvůli akci?

Jasný. Pokud jde o nějakou párty párty, která se neřadí do určitého stylu hudby, je jasné, že lidé, kteří přijdou, budou dělat problémy.

Znamená to, že ses za ty roky jako DJ změnil? Jak se to na tvém funky projevilo?

Jak už jsem říkal, když jsem začínal, hrával jsem old skoolovej garage, ale cítil jsem, že to nebylo ono. Nebylo to, to co jsem chtěl dělat. Ve skutečnosti old skoolovej styl nemůžete nahradit. V té době hrál každej house, opravdu jemnej house. Já ho hrál taky se svejma starejma věcma, ale hrál jsem ho tvrději. Pak jsem začal přemýšlet: Bacha! Teď hraje house každej. To znamená, že producenti v UK začnou vymýšlet vlastní house. Všichni producenti, s nimiž jsem spolupracoval, producenti houseu, grimeu, jungleu a drum & bassu se snažili udělat house. Ale neznělo to jako house. Prostě to znělo špatně. Tak jsem jim řekl, ať mi to daj, já si to poslechnu… a bylo to. Nikdy se neohlížet!

Řekl bych, že funky scéna je v UK celkem otevřená. Jsou tu lidé, kteří se v téhle oblasti ještě nevyskytovali, a nemají ani žádnou historii a přesto dokážou vytvořit chytlavé tóny, které se stávají hitem. Vidíš to jako pozitivní nebo negativní?

Myslím, že je hodně pozitivní, že se noví lidé mohou zapojit. A já myslím, že je to právě to, co scéně pomáhá růst. Pokud máte talent a přijdete s něčím novým, pak je to fakt skvělý. Nejsem žádný závistivec.

Co dělá podle tebe DJe dobrým?

Můžete mít tolik melodií, kolik jen budete chtít, ale pokud nevíte, jak je hrát, je vám to k ničemu. Exkluzivita opravdu nic neznamená. Musíte vědět, jak vaše songy vybrat a uspořádat. Viděl jsem Dje, kteří hráli a hráli, bez přestání a melodie neměly předem uspořádaný. Bylo to k ničemu. Nic to ve vás nezanechá. Ale ten, kdo přijde a čte v davu a pozná, co chtějí, ten má vyhráno. A potom, bych klidně řekl, že na jeho mixování ani tolik nezáleží. Znám hodně známých Djů, kteří neumějí mixovat, ale vynahrazují to výběrem a mají opravdu velký songy.

Takže dneska tě čeká Praha, jo? Dutty weekend… Těšíš se na to?

Ahhh, už se nemůžu dočkat! Slyšel jsem, že je to tam vždycky rozjetý a holky jsou vážně k nakousnutí… to je přesně něco pro mě! V Praze jsem nikdy nehrál, takže se na to vážně těším. Mám rád scény mimo Londýn. Hrál jsem v Zante, v Berlíně, hrál jsem v Napě a tak dál. Je to skvělý. Podle mých zkušeností to lidé v těhle částech země umějí pořádně rozbalit. Ale nechápejte mě špatně. Londýn mám rád. Na scéně v Londýně je prostě prvek, který tomu všemu opravdu neprospívá. A já se mu posledních pár let dostatečně vyhýbám.

Ještě něco co bys chtěl dodat nebo něco zviditelnit?

Jasný. Najděte si mě Twittru @MarcusNasty. Soundcloud: Nasty Marcus, můžete tam najít hafo mých nahrávek. Taky si najeďte na SHITTA. Dal jsem tam nějaký songy, které se dají zdarma stáhnout. Takže Google bassboys+sitta, hned potom vám ty melodie vyskočí, každý si je může stáhnout. Teď taky pracuju na nějakých věcech s Dirty Canvas. Zakládáme teď Label, jen co doděláme tohle interview budu jim posílat nějaký tracky. Takže tady máš svýho exkluzivního sólokapra!

Marcus Nasty bude v Central Station, Central Station, (Sabinova 2, Praha 3) tuž dnes, v pátek 18.  Vstup: 150kč, GIRLS ZDARMA/FREE!


Yoni Wolf / Why?

17/06/2010

TEXT: KUBA KAIFOSZ

FOTO: RADEQ BROUSIL

yoni1

Jestli bylo vůbec kdy možný skloubit cinkavý indie se stydlivým hopcem, útlocitným folkařením, a ještě z týhle úsměvný kombinace vymáčknout docela solidní rejstřík pořádnejch hitů, tak neznám jinou kapelu, která by to uměla celý podtrhnout plejádou cyničtějších textů než právě Why? z Ohia. Řekněte sami, kdy jste naposled v jediný písničce slyšeli někoho nasálně skřípat hlasem o tom, jak se snaží ve spěchu nastartovat mokrým koksem v zamčený kabince Starbucks, výměnou za chlast kouří za barem ptáky na bratrancově Bar Mitzvah, jak se pere s lesbama a krade kabelky, na karaoke zpívá Eltona a zapomene všechny sloky, honí si péro dokud ho nerozbolí v muzeu umění a na koncertě posílá vzdušný polibky znuděnejm blbkám, kterejm do toho nic není?

Na Yoniho Wolfa, před sedmi lety ještě osamělého barda s pseudonymem dnes již neoficiálně pětičlenných Why?, jsme před Meet Factory čekali něco přes hodinu. Byl si totiž třikrát pro nášup u pultíku s občerstvením, než nás ochotně přijal u sebe v tourbusu, aby se s náma podělil mimo jiné i o to, že večeře nakonec zas takovej zázrak nebyla…

Vice: Mám pocit, že ve většině článků, rozhovorů nebo recenzí na Why? všichni pořád zdůrazňujou tvoje židovství nebo do toho rovnou zamíchaj celou kapelu. Hraje náboženství opravdu tak důležitou roli ve vaší hudbě nebo proč myslíš, že je to tak často propíraná věc?

Yoni Wolf: Ha. Nevím, jestli je opravdu pravidlo, že by to každej tolik zdůrazňoval, ale hádám, že sis těch článků a rozhovorů aspoň pár přečetl, takže máš možná pravdu, ale já jsem nad tím nikdy takhle nepřemýšlel. Já vždycky říkám, že nábožnej nejsem vůbec - jsem jenom židovskýho původu, ne vyznání, i když jsem věřící vyrůstal. Ale vyrůstal jsem v mesianizmu, což nemá s židovstvým zas tolik společnýho. Je to spíš kombinace judaismu a křesťanství. Takže nevím. Židovská kapela nejsme - já a brácha jsme původem židi, Doug [McDiarmid - klávesy] není a ostatní, kteří se na Why? podílejí nebo podíleli někdy jo a někdy zase ne. Takže vážně nevím, proč to tak je, je-li tomu opravdu tak.

Mě jenom napadlo, jestli to náhodou z nějakýho neznámýho důvodu netlačíte vy…

Ne, ne. Nejsme nábožensky založený. Ale víš, jak to bývá. Lidi si o tobě něco někde přečtou, a pak to jenom dokola omílaj.

Lidi se tě taky často ptaj, kdo tě ovlivnil v rapu nebo na současnou rapovou scénu, ale mě by spíš zajímaly tvoje folkový a písničkářský vzory. Protože Why? už dávno není zrovna ta alternativní rapová kapela, co bejvala… když to teda trošku přeženu.

Dobrejch písničkářů je hromada. Ale já nemám zrovna pocit, že bysme k tomu s Why? zas tolik tíhli. Jasně: udělali jsme takovou desku, ale to přece neznamená, že by to byla nějaká indikace v evoluci, kterou procházíme, jestli mě chápeš. Tohle je prostě deska, která tak zní. Ta další bude znít úplně jinak než Eskimo Snow, úplně jinak než Alopecia, bude to něco úplně jinýho. Takže teď, když jsme tohle smetli ze stolu: písničkáři, který respektuju - za starý časy: Bob Dylan, Niel Young, Paul Simon, James Taylor, Johnny Cash - to bysme tu taky mohli sedět do nekonečna. Prostě ti lidi, o kterých už se stejně dávno ví, že jsou dobrý. Ale i tak je mám prostě hrozně rád. Jo.

Užs to tak trochu nakous, ale kam bude po deskách Alopecia a Eskimo Snow, který maj hodně podobnou náladu oproti Elephant Eyelash a Oakladazulasylum, směřovat vaše nová nahrávka? Jestli teda nějakou už plánujete…

Jo. Už ji píšu. Nemám ale zrovna moc pevnej grip na tom, co z toho vyleze, dokud to není hotový. Tak nějak to funguje.

No, a jak se to teda rýsuje? Bude to našláplý, taneční… jak to vidíš?

Řekněme, že v tuhle chvíli to zní hodně otevřeně. Je to nenačančaný, vzdušný. Není to vůbec založený na noisový hlučnosti, co se třeba elektrickejch kytar a výškovejch nástrojů týče. Stojí to hlavně na base a bicích. Ale v tuhle chvíli fakt nemůžu nic slibovat, protože jsme to ještě ani nezačali nahrávat, jenom to píšu a zkouším z toho tu a tam dělat nějaký dema, takže uvidíme… Hodně zpěvů. Hodně vokálů a hodně sborů!

Tvoje texty jsou často až přehnaně osobní - třeba takový Good Friday z desky Alopecia… Je všechno tohle fakt založený na realitě? Protože to jsou chvílema dost šílený věci.

Snažím se být upřímnej k emociálním stránkám věcí anebo života. Nejde o to, že bych byl bezpodmínečně upřímnej, co se všech detailů týče. Chci aby měly ten punc upřímnosti, ale nejsou vždycky úplně pravdivý. Někdy zase jo. Zrovna tahle písnička je z největší části pravda. Myslím. Ale nijak se na to neupínám. Není to kapitola do deníčku, je to písnička. Takže tak.

Vymstil se ti někdy tenhle osobní aspekt tvojí tvorby? Reagovali třeba ti lidi, který jses touhle cestou rozhodl zvěčnit hodně negativně?

Vlastně ani moc ne. Určitě ne tak, jak by se mi to vymstít mohlo. Třeba ta holka z tamtý písničky, ta je vždycky v pohodě úplně s čímkoliv. Ale víš co: nebyl z toho nikdy takovej průser, jakej by člověk často čekal.

meyoni

Yoni je věru milý a přítulný chlapík

Tvůj styl psaní má často i ryze literární kvalitu. Jeli jste třeba turné se Silver Jews - jejich zpěvák má vydanou sbírku poezie: Actual Air…

Jo, ta je skvělá!

A nechystáš se teda časem psát i něco jinýho než písničky? Neplánuješ třeba taky knížku?

Ani ti nevím. Určitě bych se chtěl v budoucnosti věnovat psaní i nějak jinak než skrz písničky… dělat se slovama něco úplně jinýho. Ale nejsem si zrovna jistej jestli vydat knihu by bylo něco pro mě. Fakt si nejsem jistej. Zrovna moc poezie totiž nečtu. Rád ji poslouchám - jsem víc auditivní a věřím v poezii hlavně jako ve sluchovou, rétorickou věc. Víš co: prostě radši mluvenou než psanou. A přesně tak i píšu - skrz mluvení. Slova si zaznamenávám, abych si je zapomatoval, ale nemá to být o tom, jak na papíře vypadají, je to hlavně o tom, jak zní…

Jakej máš pocit z koncertů pro zahraniční publikum? Hrajete i v zemích, kde i přes 50% lidí nemusí vůbec rozumět tomu, co se snažíš říct?

Je to rozdíl. Je to vlastně úplně jinej koncert. Je to jinej typ interakce, než když hraješ řekněme ve Státech nebo v Anglii… nebo nevím: na Slovinsku nebo v Chorvatsku, kde prostě Anglicky uměj všichni. Je to hodně jiný než když koncertuješ ve Francii, Itálii, Španělsku - tam se s tím prostě musíš nějak vypořádat. Počkej, ale já nemám zrovna pocit, že by s tím tady měl bejt…

Ne, to ne. Spíš jsem tím mířil k tomu, že tvoje texty můžou bejt často problém i pro sebelepšího angličtináře, dokud si nesedne a nenačte si je. Myslím, že i dneska přijde pár lidí, co si přece nesmí nechat ujít „ty” Why?, nad kterejma se vznáší malej obláček s nápisem: „tohle je ta kapela, kterou byste měli vidět”, a oni pořádně ani netuší, do čeho to vlastně jdou.

Spíš se to váže k tomu, jak je svět dneska už malej. My jezdíme všude. Když jedem do Japonska, nerozumí mi tam nikdo ani slovo, ale tak snad si na tom dokážou najít něco jinýho. Nebo mám aspoň pocit, že to dokážou. Ale jo, chápu, že to někdo může z mého hlediska považovat za frustrující, protože se snažím něco komunikovat a lidi mi zatím nerozumí. Ale co já s tím zmůžu. Mě přece může těšit, že se někomu aspoň líbí, jak to celý zní.

Působí to, jakoby ses s každým albem o trošku víc vyklidnil, vyzrál… Jakoby se z tebe vytrácela jakákoliv agresivita - odráží tě to v reálu jako člověka? Nebo co si myslíš, že to o tobě vypovídá?

Ani nevím. Snažím se být víc vyzrálej: mám teď tu zkurvenou nemoc, vředy a všemožný takovýhle sračky, takže se snažím bejt vyklidněnej, protože to na to má velkej vliv. Ale jo, je to tak, jsem teď daleko víc vyrovnanej. Bývával jsem často fakt pořádně vystresovanej, takže jo, jsem na tom teď líp než to se mnou bejvalo.

Pochyboval si někdy o sobě jako o umělci? Jakože: stojíš na pódiu a najednou si říkáš, co to tady do prdele dělám? Proč nejsem někde úplně jinde a nejsem třeba - nevim - bankéř s rodinou a baráčkem na předměstí?

No, tak normální zaměstnání, to jsem fakt nikdy mít nechtěl, protože jsem vždycky žil s pocitem, že jsem se narodil, abych byl nějakým způsobem umělec. Jestli pochybuju o svý práci nebo některejch konkrétních písničkách a albech? Jasně, že jo. Samozřejmě. Ale nakonec se stejně jenom snažíš táhnout tu svou káru dál, bejt opravdovej, bejt sám sebou, a pak zapomeneš na všechny ty ostatní sračky a doufáš, že se to lidem bude líbít, a když ne, tak ne. A jestli si byl sám sebou, tak si byl sám sebou a přesně to chci dělat. Chci bejt opravdovej, dokud jsem tady na zemi…

Slyšels poslední dobou nějaký desky, který tě fakt posadily na zadek? Něco z čeho sis málem ustřík do kalhot?

Na tomhle turné poslouchám ze všeho nejvíc novou Joannu Newsom. Tu desku Have One On Me, znáš to? Vyšlo to asi minulej měsíc. Snažím se to celý vstřebat do hlavy. Je to opravdu hluboká, obtížná deska, ale mám pocit, že se mi fakt líbí. A slyšel jsem to už asi dvěstěkrát, takže uvidíme. A pak taky hodně poslouchám tu desku od M. F. DOOM: Born Like This, což je ten nejnovější M. F. DOOM. Vyšlo to asi tak před rokem. Nemůžu teda říct, že by to byla skvělá deska, co se týče celkovýho konceptu, abych byl upřímnej. Jsou tam písničky na kterejch mu hostujou jiný MCs, který jsou dost neslaný nemastný… Ale co se týče jeho rapů, ty jsou nejlepší, co jsem slyšel. Některý strofy týhle desky jsou prostě fakt ukrutný. A to se mi líbí. Takže tak.

Máš nějakou hudební neřest? Takovou tu tajnou úchylku?

A kdybych nějakou měl, tak proč bych to asi říkal zrovna tobě?

Tak to ti vážně nevim.

Hele, já mám rád spoustu věcí, který ostatním moc nevoněj. Každej má jinou definici toho, co je jeho tajná úchylka a co je zase fakt dobrý. Třeba před dvěmi, třemi lety se najednou provalilo, že všichni žerou Phila Collinse. A to je pak najednou „fakt děsný!” Víš, co tím myslím. A koho to tak asi má srát? Phil Collins je kurva skvělej, vždycky skvělej byl, tak co? Takže já nevim, co to je tajná úchylka. Já poslouchám fakt všemožný věci.

A nějakou soukromou máš?

…Jo. Mám spousty neřestí.

A ta největší?

Až moc rád hodně jím - což už sice nesmím, ale i přesto se pořád láduju. Ale jinak: holky, hulení, hodně vína…

Doug McDiarmid (ze dveří autobusu): Všechny ty důležitý věci!

Yoni Wolf: Přesně tak! Jaký jsou sprchy?

Doug McDiarmid: Počkej na hotel, tady jim neodtejkaj…


Caribou je jedna velká Matějská

17/06/2010

TEXT: MÍRA VALEŠ

caribou11

Caribou je jelen, kterej žije v Severní Americe. Kromě toho je Caribou taky Manitoba a Manitoba je Dan Snaith. A Dan Snaith je z Kanady a trochu se věnuje matematice, ze který má doktorát. Mimo matiku je Dan taky známej jako hudebník.
V pěti letech začal se hrou na piáno, která mu nejdřív moc nejela. Potom ho ale začal učit chlápek, který mu představil pop a jazz a to už se malej Dan začal chytat.
Vážně si Dan začal s hudbou hrát, když si dal přezdívku Manitoba a natočil první desku “Start breaking my heart”. To bylo zpátky v roce 2001.
Jak Dan říká, byl v tý době ovlivněnej uplně vším - jazzem, starým popem i technem a ostrovní taneční scénou.
Po tom, co ho ale kolega “muzikant” Richard Manitoba (kterej má přezdívku “hezký péro”) v roce 2004 zažaloval, se Dan stáhnul a přišel s novým nickem Caribou.
Pod tímhle názvem se začala sypat opravdová sláva, hlavně po vydání desky “The milk of human kindness”, kterou vydal v roce 2005. Po tý následovaly neméně úspěšný desky Andorra (2007) a Swim (2010).
Jak dělá hudbu, vysvětlil Dan v jednom rozhovoru pro Word: “Vrstvim, chytám jednotlivý melodie a nápady, ale dost často to prostě jen házim přes sebe jak to přijde a čekám, co z toho vypadne”. Hm, tak nějak by se ta změť dala i popsat.
Pravda je, že hudba kterou Dan dělá, je jako Matějská pouť pro každýho, kdo si chce hrát. Pamatujete si ještě ten pocit, když jste si dali poprvé velkou pouť - jedna skladba přes druhou, hromada vjemů, vůní a barev? Tak to funguje i v Danově světě. Z množství ingrediencí, který tenhle pouťovej mix obsahuje, se vám může trochu zatočit hlava - asi jako když si dáte centrifugu a po deseti minutách na týhle šílenosti znovu došlápnete na pevnou zem. Danovo cukrová vata má desítky ingrediencí - psychedelickej rock, pop, jazz, elektroniku. To všechno naházený přes sebe hlava nehlava, ale přesto tak, že to dává smysl a šlape to - řekl bych skoro (no jo, budu vtipnej) s matematickou přesností.
A tak jako je naprostá blbost někomu literárně popisovat Matějskou, je taky naprostá blbost ztrácet tady čas popisováním toho, co přesně Caribou dělá.
V pondělí 21. června máte možnost si Danovo Matějskou dát naživo!

CARIBOU, v rámci cyklu Bohemians like you, 21. června, 20.00, Meet Factory, Support: Table (CZ)


JARMARK OBSCÉNNOSTI

16/06/2010

TEXT: KUBA KAIFOSZ

obscene

Dneska jsme si pro Vás v Data trafice U Velblouda (Haštalská 1, Praha 1) připravili jedno takový milý překvapení. Máme tu totiž na rozdání pár lístků na náš oblíbený festival Obscene Extreme! Takže první dva úchyláci, kteří k nám dneska dorazí a ukážou nám něco fest obscénního (třeba svůj upocenej chlupatej zadek, otevřenou zlomeninu či čpějící pubický ochlupení) a nechaj se při tom vyfotit, od nás dostanou lístek na tenhle svatostánek úchyláků úplně zadarmo.

ass

Pokud Vám tohle přijde moc jednoduchý, můžete si do konce tohoto týdne v Data trafice zakoupit skělou obrázkovou knížku True Norwegian Black Metal, ke které dostanete dva lístky jako dárek. Akce platí do vyrabování zásob!

metal1

Jsem moc zvědavej, co předvedete!


Sexy Body Workout – péčko na youtube!

16/06/2010

TEXT: TOMÁŠ ZILVAR

bodywork1

Haj gajs, tudej ajem gona šou jú enadr vorkaut. Když na mně tohle na youtubu vypadlo poprvý, myslel jsem, že to je nějaká kravina. Pak jsem ale zjistil, že není slavnější češka na síti, než tahle Zuzana. Není to ani Sáblíková, ani Fibingerová, ani Kratochvílová, ani Milada Horáková. Je to Zuzana a její Hot Bikini Workout. Ona je totiž taková internetová Olga Šípková a desítky miliónů shlídnutí je docela haluz. Procvičil jsem se Zuzkou skoro všechno, dokud mne nepřichytila moje žena, která si z vedlejšího pokoje myslela, že koukám na nějaký péčko. Z toho, co jsem viděl jsem vybral nejlepší kousky. So gáájs. Čekidout and workaut!

Zuzany nejúspěšnější video…

Filozofie Zuzky…

Ahoj miláčku, tohle jsem si koupila…

Mimochodem za shlídnutí stojí i její blog www.bodyrock.tv

PS: Neznáte ji někdo náhodou osobně?


GOLDEN EDITION PARTY!

15/06/2010

zarazenyprdy11

Větší než kdykoliv předtím! Dresscode parties v NoDu slaví výročí a hlavně se loučí až do dalekého srpna, a to kvůli rekonstrukci. A tak v pátek v galerii vystřídá výstavu ¨Absurdita? Groteska? Ironie?¨ pořádný audio. Barvy se ovšem nemění. Přijďte všichni oslavit všechny odstíny zlatý, ukradněte tátovi zlatej řetěz, mámě zlatý elasťáky a nezapomeňte na zlatý oční stíny. A protože je tahle party jiná, lepší než jindy, těšit se můžete i na větší stage v prostorách galerie a hlavně větší bordel z pořádnýho sound systemu.

Tentokrát se bude tančit jako nikdy!!!

START: 22:30, CALL ME RADEQ & OHYESKI / disco, electro, nudisco /

goldenlow12


ZBRANÍ LEGENDÁRNÍHO PYJOBIJCE JE ŠROUBOVÁK

15/06/2010

TEXT: LISA CRYSTAL CARVER

PŘEKLAD: LENKA ŠIMEČKOVÁ

august2009-550x412

Nuže, co vás asi tak napadne při prvním kontaktu s tímhle obrázkem… dostatečně vystihující mi připadá fakt  jenom Co to kurva je?! Následuje jakýsi ticho po pěšině, ve kterým přijde na řadu chvíle přemítání. Vtip? A co ty bouchačky, jsou pravý? A ta dětská postýlka???

Lidi už touhle fotkou vystihujou svý stanoviska od roku 2008, což znamená s ohledem na dobu, zatraceně dlouhou životnost. Asi před měsícem mi kámoška předala tohle foto plus jedno ze soukromýho albumu Lindy England, mučící svý vězně v Abu Ghraib, ve hře “Koho bys brala?” (do postele). Začali jsme s touhle srandičkou dávno před TMZ, a cílem je klidně dojít k určitýmu zmatení a nerozhodnosti než vyvíjet úsilí, akci - aneb Sophiina volba na bedrech (totální zářez u mě nastal při nucenym výběru mezi svym otcem a Michaelem Jacksonem).

No, a tak jsem se vydala na cestu hledání. Dost lidí o něm vypráví historky (většinou kecy), a pravda je, že až ty, který mam přímo od něj samotnýho, stojí za to. Na konci cesty mě čekaly dvě překvapení. Odhalení faktu, že pod tím pásem s municí se ukrývá nějaký srdce a překvápko číslo dvě: ty úděsný pidi těsný slipoplavky skrývaj poklad v podobě výbavyčky, která je ceněna stodolarovkou za hodinu.

iherdsomething1

VICE: Slýcham o tobě historky už pěknou řádku let. Je ta (od baristy/čtenáře Vice) pravdivá? Seš Frostbolt?

” Pracoval jsem ve Starbucksu a on byl pravidelnej návštěvník místa na rohu Colorada a Bonnie v Pasadeně, Californii.

Frostbolt: Nazdar chlape, hele fakt sorry, fakt se cejtim děsně, ale zaklel jsem tě.

Barista: Ježiš, ne, fakt? no jo no, to je v pohodě kámo.

Frostbolt: Ne počkej, jako zaklel dost šíleně…jako dýky, trny a ledošrouby… ale víš co, teď ti davám tu sílu zpět. Fakt jsem se cejtil blbě, tak ti to zaklínadlo dávam. Je tvý.

Barista: Hmm, dík.”

Rockglockcock (pyjobijec): Nikdy jsem v Californii nebyl. Takže, bohužel, to nejsem já.

pigtails

Proč si myslíš, že tyhle tvý fotky způsobili takovej poprask?

Jsem přesvědčenej, že důvodem, proč fotky vyvolali v lidech takový emoce, je fakt, že většina nikdy netušila, že zbraň je vlastně šroubovák. Není to něco, co vyskočí z postele a zabije vás. Je to kus nářadí. Takže, když lidi vidí dvě pistole, myslej si: ” Můj bože, tohle je fakt nenormální.” A pak, pak uvidí ranec zbraní a veškerý důvody se rozplynou. A následně tohle všechno musíš sloučit s tim směšným tlustým chlupatým chlapem, kterej je totálně bez ostychu a kterej se vystavuje jako by měl k takový předváděčce důvod, což samozřejmě nemá, neboť na to je dost hnusnej. A to je hovadina.

Zdá se že si byl stvořen internetem. Jak by asi vypadal tvůj život, kdyby ses narodil ve středověku?

Byl bych oblíknutej do tradičního hábitu a potřísněn krví - tak jako teď. V Tennessee máme akci, která se jmenuje Bonnaroo. Nemam na sobě nic jinýho kromě režný košile, bot a šálu. Na hlavním pódiu vystupovali Beastie Boys, Public Enemy, Erykah Badu, Snoop Dog a Nine Inch Nails. Jsou tu pódia dvě, dost šílený jídlo. Chodim do X-box stanu a hraju Rock Band. Doufam, že tenhle rok už potřetí v řadě vyhraju osmdesáti gigabitovou Zune.

ren_fair_helmetchris

Účastníš se Středověkých festivalů?

Chodim a pořád mam tuniku, která byla ušita pro mojí bývalou ženu.

Bývalou? Četla jsem, žes vyhrál svoji ženu zpátku a že jste si pak spolu užili hracího šílenství na oslavu vašeho smíření. Co se teda vlastně stalo?

Jo tam venku existuje spousta lživejch informací o mym životě. Smutná pravda je… moje rodina je mrtvá. V posledních pár letech všichni odpadávali jako mouchy a pak už zbyli jenom nevlastní brácha a teta. Do těch vztahů teda spadaj ten s mojí ženou, dětma, a kámošema z okolí. Jeden po druhým z těch kámošů se ztratili nebo přestali volat a ten poslední se přestěhoval do Jižní Caroliny v březnu 2008. A tak jsem se podíval na ženu a řekl: “Musíme najít cestu a dát se zas dohromady. Potřebuju tě teď víc než kdy jindy.” Hádali jsme se roky. První tejden v březnu 2008 jsem jí řekl, “Nemam nic, nikdo nezbyl. Sakra musíme to dát do kupy.” No a druhej tejden v březnu se zabouchla do někoho přes internet a ten dotyčnej se prvního dubna přistěhoval do baráku.

[povzdech]

Jo,jo. Jsem strávil pak tři měsíce života s ní a tim bouchačem v jednom baráku, a doufal, že změní názor, kterej ale nezměnila, a tak jsem se první tejden v červnu odstěhoval.

Kde na internetu na něj narazila?

Na MUD- kde hrálo víc lidí.

Hmm… to je drsný.

Ty tři měsíce jsme žili všichni pohromadě, a já to posral. Udělal jsem pár šílenejch věcí, tu jednu první tejden v květnu. Sjížděl jsem Something Awful fórum na The Firing Range a někdo se mě zeptal na obrázek pistole, kterou jsem měl. Chtěl nějaký akční fotky, tak jsem vzal tyhle a napsal mu: “No, snad to na tebe nebude moc silný kafe.”

iherdsomething2

To tvoje žena tě fotila?

Jo.

iherdsomething3

A jakej jako úkol měla plnit ta dětská postýlka?

No, ne, to byla postel na který jsem normálně spal.

Ježiši, to protože si dostal kopačky z postele pána domu kvůli tomu chlápkovi z netu!

[V týhle fázi přepisování jsem chvatně předala, co jsem do týhle chvíle z rozhovoru získala svý kolegyni Daphne Young, dlouhodobě se podivující nad osobou pyjobijce...A ona na to: " Jsem prakticky u vytržení, že sen je doopravdy sen. Podíváš se na tu fotku a napadne tě: Tohle neni jen tak, za tim se skrývá nějakej příběh. V jinejch rozhovorech se ho pokusili vyřešit, ale jenom poškrábali povrch. Tohle vysvětluje všechno co nás zajímalo ohledně tý dětský postele! Byl odkopnutej. Po přečtení těchhle řádků už mi nepřipadá jako nějakej vyšinutej komediant. Chce prostě jenom lásku a bezpečí. Zní rozumně. Fotky ukazujou akci zoufalýho muže (možná otevřeně sexuálního a násilnýho, protože byl obrazně zbavenej mužství). Jeho žena ho jasně psychicky ničila. Nebudete přece pořizovat erotický snímky mužskýho, kterýho už nemilujete. Jenom tehdy chcete-li si ho povodit a udělat mu bordel v hlavě. Cos odkryla má cenu zlata." Ale idealistická Daphne netušila že pokračování týhle historie se mění v příběh temnej a ještě temnější.J.]

Prosim tě popíšeš nám ty fotky?

Ta první byla nazvaná: ” Něco zaslechnout.” Poslouchal jsem z dálky, měl jsem na sobě jenom pruh látky, pás se zbraněma a normální pás kolem prsou; Myslim že na tom pásu bylo jedenáct zbraní. Byla to jenom taková sranda. Něco pro pár těch lidí, se kterejma po netu paříme. Nemělo se to nikdy dostat mimo tuhle skupinu. Jenom tak, pro zasmání a nic víc, život měl jít dál. Jenomže se stalo to, že někdo na fóru řek dalším lidem: “Hej mrkněte na tohle.” A ti zase řekli svým dvoum kámošům, a ty dvoum dalším. Trvalo to asi hoďku a půl a shlídlo to 90 000 lidí. Během několika týdnů, jsem byl hvězda asi na 20 webových stránkách. FailBlog. CollegeHumor. E-bombs. LosersOfMySpace. Asi o rok pozdějc mě konkaktovali z Comedy Central a udělali “Snímek pro kalendář.” Já, jak roztaženej ležim na posteli, s úhledně srovnanýma zbraněma kolem, boxama s municí, mýma kytarama Guitar Hero a Rock Band, a do toho s pětačtyřicítkou mířim na svýho krasavce. Takže, aby bylo jasno, na tomhle snímku byl rukojmí.

Ouhhh. Byly některý zbraně pravý a něco makety?

Všechny byly pravý. Bouchačky, který nebyly tak pravý jak by mohly bejt, byly ty tři vzduchový pistole. Jo, a taky všechny informace byly pravý. Každej, kdo chce zjistit, kdo tenhle tlusťoch se zbraněma je, může. Webovky mají mý číslo.

Hej, neříkej o sobě, že jsi tlusťoch a navíc hnusnej!

Pozor! Nepovažuju se za hnusnýho. Většina zbytku světa mě za něj ale má. Mam se rád takovej jakej jsem, i tu mohutnost. Holt nikdy nebude žádnej Adonis, a ani nechci bejt. Nechci bejt žádnej nabušenej magor. Jsem dobrej kluk. Názor lidí je, a říkaj mi to: “Hej, seš hnusnej.” Nemam s tim ale problém, nemusim ti připadat přitažlivej. Nikdy se nezavděčíš všem. Nezajímá mě jak moc velkej krasavec si myslíš že seš, někdo si myslí že seš prostě vošklivej. Něco ti povim, ať je to jakkoliv a ať i ty si myslíš, co chceš, jsem prostitutka! A to nekecam. Lidi mi platěj, abych je šukal. Až stovku za jeden akt. Jsem schopnej se seznámit a jít na rande. Dokonce jsem schopnej toho, aby se do mně lidi tak zbláznili, že mi pak nedaj pokoj. Mám svý pronásledovatele.

Jak poznáš rozdíl mezi milou pozorností a posedlostí?

Když řekneš, “Seš nebezpečnej člověk a vtíráš se mi, nevystojim tě,” a oni na to kašlou. To byl třeba jeden případ prostituce.

S fanatičkou? Jak vypadala?

Jo, byla přitažlivá. Už jsem s ní něco měl předtim a ona udělala nějaký věci, který se mi nezamlouvali a tak jsem se s ní rozešel, a ona se mě snažila přesvědčit, abych se k ní vrátil, a já na to, že ne, a ona že fakt jo, takže vlastně ty prachy byly odstrašující prosředek. Fakt jsem nečekal, že přijde s timhle. Řekl jsem jí, “Hele, jestli mě chceš ukecat, abych přehodnotil svý důvody, který vedli k mýmu rozhodnutí, budeš mě muset uplatit.” A ona pak přinesla ty prachy, tak jsem si pomyslel, že to musim dotáhnout až do konce. A já když řeknu, že něco udělam, tak to udělam.

img00558-tm

Jak si se dostal ke sto dolarům na hodinu?

Ono je to vlastně padesát. Spropitný oceňuju, ale neni to nutnost.

Byl tohle tvůj první promyšlenej trik?

Ne, byly jiný. Když jsem byl puberťák. A když jsem byl dítě měl jsme lidi, který mi kupovali věci.

Seš si vědomej toho, že IRS tohle třeba čte a že bude požadovat svých 16 procent?

Tenhle rok jsem vydělal 225$ za prostituci, takže kdybych to chtěl zdanit, tak by to kleslo pod 600$, který máš dovoleno vydělat mimo svojí práci. Ale nevadí mi, že chtěj kus když dostávam kus.

[zasténání] Ty nedostáváš kus, ty dáváš kus.

Pronajímam vlastně.

A jak vycházíš s mužským elementem?

Byl jsem nařčenej z toho, že jsem medvěd. Ale to nejsem. Jsem vesmírnej zahřívač. Zahřívam vesmír.

Seš na obě strany?

Ne. Jsem bi-zhnusenej. Klidně bych mohl s chlápkama chodit a spát, kdybych si o nich nemyslel, že jsou psychicky a psychologicky odporný. Nevim, jak to ty ženský dělaj.

A sebe už považuješ za přitažlivýho. To už je pak jenom jeden krok abys to viděl v dalším chlápkovi.

Jenom jeden krok, říkáš. O tom budu přemejšlet. Fajn, tak jsem přemejšlel a ne, díky.