TEXT A FOTO: TOMÁŠ MÜLLER
Výlet
Náš výlet začíná obědem u rodiny mého vietnamského spolužáka ze základní školy v Praze. Jmenuje se Khanh, což se česky vysloví zhruba „Chaň”, ale už od školy mu každý říkáme Kai. Nad mapou Vietnamu se dozvídáme itinerář našeho měsíčního pobytu, píšeme si poznámky a diskutujeme, co si kdo vezme s sebou. Letí nás celkem sedm, tři páry a já, kromě mě a Kaie jedou všsichni do Asie poprvé.
Za měsíc projedeme celý Vietnam od jihu na sever a k tomu pár dalších odboček a výletů. Za tenhle výlet vděčíme Kaiovu otci, který jako obchodník projel Vietnam křížem krážem, a také jeho sestřenici, která pro nás z hanojské cestovní kanceláře výhodně rezervuje ubytování na celé trase.
Víza dostáváme bez problémů, nechávám se očkovat proti žloutence a břišnímu tyfu. Rezervujeme letenky, bohužel se nám nepodaří sehnat let, kam bychom se vešli všichni, a tak se dělíme na dvě skupinky. Nám už zbyl jen 23hodinový let Praha - Frankfurt - Saigon - Hanoi. Jelikož mám hodně rád svojí práci a vím, že mi bude chybět, trávím v ní poslední tři dny před odletem prakticky non-stop. To se nakonec ukáže jako výhodné, protože většinu letu prospím.
Přílet
V Saigonu při přesedání z mezinárodního letiště na vnitrostátní nás okradl taxikář, ha! Jsou všude stejní. Proklínám jeho i slečnu na přepážce v Ruzyni, která mi poslala zavazadla jen do Saigonu, takže je musím znova odbavit.
Na hanojském letišti na nás naštěstí čeká chlapík s našimi jmény, který nás bezpečně odváží do našeho základního tábora poblíž centra města. Do města je docela daleko a tak máme šanci si vychutnat specifika zdejšího silničního provozu.
Auta skoro žádná, zato spousta skútrů, které chaoticky mění jízdní pruhy. Hodně se tu troubí, ale neznamená to nebezpečí nebo nadávku jako u nás. Troubením o sobě prostě dáváte vědět, protože do zrcátek se nikdo nedívá. Když se to hodí, jezdí se v protisměru. Náš řidič ignoruje už pátou červenou a za mohutného troubení vjíždí do křižovatky. Při odbočování vlevo mám nutkání zavírat oči. Kdepak přednost protijedoucím! Prostě jedete a skůtry z protisměru vás obtékají. Evropského řidiče z toho jímá hrůza a já se nedivím, že tady neuznávají mezinárodní řidičáky.
Hanoi
Po příjezdu budíme druhou skupinu a vyrážíme na první obhlídku města. Hanoi je sice hlavní město Vietnamu a má přes 6 milionů obyvatel, ale jako metropole moc nevypadá. Není tu moc výškových budov, a tak to vypadá spíš jako obrovské maloměsto. Hanojské ulice jsou na první pohled smradlavé a špinavé, na druhý pohled pohodové a přátelské. Jsou plné obchůdků, krámků, hospod, stánků s občerstvením a všelijakých dalších živností. Většinou to funguje tak, že přízemí domu je otevřené do ulice a pokud se to hodí, živnost se roztáhne na chodník. Mají otevřeno každý den, ševci, mechanici, kuchaři, prodavači. Často dlouho do noci, prostě dokud je někdo vzhůru. Zpočátku to vypadá chaoticky, na ulici si můžete nechat ostříhat vlasy, nehty, vsadit loterii, koupit ovoce, zeleninu, maso i mobilní telefony. Město je vlastně jeden obrovský obchodní dům, který má i jednotlivé ulice jako oddělení - je tu blok ulic, kde se prodávají jen boty, jedna ulice jen pro dámské boty, o ulici dál tašky a baťohy, v další ulici kraťasy a kalhoty. Pak jsou tu zeleninové ulice, masné ulice, ulice automechaniků, ševcovské a krejčovské ulice a tak dále.
Slabší povahy mají problém přejít ulici, tady se na přechodu přednosti nedočkáte. Správný způsob je vkročit do proudu skútrů a jít, oni si sami odhadnou vaší dráhu a objedou vás. Důležité je nezmatkovat a nekličkovat, protože pak skočíte do cesty někomu, kdo s vámi nepočítal.
Už celník na letišti obdivoval mojí bradku a ve městě jsem vyloženě atrakce. Evropana tu na každém kroku nepotkáte a místním mužům vousy moc nerostou, takže mi mých 25 let nikdo nechce věřit. Ještě o tom nevím, ale tohle se mi bude stávat téměř denně.
Bydlíme u Kaiových příbuzných, jedna velká rodina s tetičkami a stýčky, bratranci a sestřenicemi, kde všichni bydlí okolo jednoho dvorku. Obýváme baráček, kde se Kai narodil a který je teď prázdný, protože s rodinou žijí v Čechách. Je o nás skvěle postaráno, připadáme si trochu jako součást rodiny. Kaiova teta Hanh nám vyvařuje a pořád nás pobízí, ať si přidáme a ochutnáme ješte tohle a tamhleto, babičky a tety jsou všude na světě asi stejné. Jíme všichni hůlkami i když u první večeře s nimi někteří dost zápasí. Klasické jídlo je rýže s masem a zeleninou vařenou, dušenou i čerstvou, potom polévka a jako zákusek čerstvé ovoce. Každý má svoji misku s rýží, do které si nabírá maso a zeleninu podle libosti. Polévka je slabý vlažný zeleninový vývar a slouží spíš jako nápoj po jídle.
Věděli jsme, že tu z kohoutků běžně nepoteče pitná voda, jenže tady neteče ani teplá. Ono to vlastně ani moc nevadí, protože studená sprcha alespoň osvěží. Vlhko a vedro je zpočátku ubíjející. Potíme se, až to hezké není a pokud to jde, chodíme do půl těla. Cokoliv si na sebe člověk vezme, je do hodiny propoceno a chodit v uzavřených botách je peklo. Většina z nás má sice sandály, ale i v těch je vedro, takže později všichni nakupujeme tradiční místní obuv, vietnamky neboli žabky. Po sprše nemá smysl se moc utírat, díky vedru a vlhku je člověk stejně za chvíli zase zpocený.
První noc pod moskytiérou na tvrdé podlaze zvládáme celkem dobře. Bez klimatizace stejně jakoukoliv matraci propotíte, klasické vietnamské lůžko je tenká bambusová „karimatka” na zemi.
Pokračování příští týden!
