TEXT: KUBA KAIFOSZ
Snad všichni jsme zaznamenali, jak velkej boom zahraniční filmový produkce tady před pár lety začal úspěšně bujet. Byli jsme najednou nejžádanější dobovou kulisou zahraničních kasovních trháků všeho druhu a i Praha se tak nesčetněkrát transformovala do rozličných měst a míst i mimo Barrandovský studia. Kromě tohodle „seriózního” filmovýho businessu si u nás ale hoví i mírně okrajovější americká produkce. A to čeho jinýho než hardcore porna. Pro Amíky je to tady totiž jeden velkej porno-ráj, a tak se to tady porno-producentama a jejich štábama jenom hemží. Nikoho snad nepřekvapí, že točit tady je jako v ostatních případech daleko, daleko výhodnější. A není to zrovna jenom tou naší pověstnou „krásou českých žen”.
Jeden můj známej je, jak jsem tak před rokem v jednom baru poblíž Národky zjistil, takzvanej „talent coach”. Tzn., že hledá všude po Praze holky, který jsou dostatečně pěkný a zároveň hloupý na to, aby se s ním za a) vyspaly… a navrch se ještě nechaly ukecat, že jsou prostě a jednoduše 100% vývozní porno matroš se slibnou kariérou před sebou. Světe div se, i péčko dneska hledá nový cesty, jak zaujmout svý náročný publikum, a jeden z nejpopulárnějších žánrů pro vývoz mezi americký pubescenty je u nás dneska party porno.
Tedy jakoby náhodou pořízený záběry toho, jak na nějaký kalbě úplně zčistajasna začne několik párečků nezávisle na sobě šukat, zatímco ostatní bujaře povzbuzují a chlastaj a ukazujou extaticky na kameru vztyčený všechny volný palce. Prostě klasickej mejdan, žejo. Takovýto žánr tedy nabízí možnost přivýdělku i pro naprosto jinej typ hereckejch noviců, než jenom našich zaprášenejch rádoby porno-hvězdiček.
Pornokompars je totiž vážně zajímavá a lukrativní možnost přivýdělku pro úplně kohokoliv, ať už jakéhokoliv pohlaví, věku či sebezáludnější kategorie. Spočívá to v tuze jednoduchém modelu: člověk prostě finguje, že se na daném místě v dané situaci královsky baví, zatímco kousek od něj někdo náruživě smilní na kameru. Plat se pohybuje mezi cca 1 - 3000 korun na jeden natáčecí den, a to v nejlepším případě se starým dobrým neodmítnutelným bonusem: pivem zdarma!
Přijíždíme kolem tak desátý ráno v pětičlenný skupince známejch do jednoho baru kousek od Flóry, kterej podle cedule na dveřích normálně otvírá kolem tak šestý, sedmý večer. Už v tramvaji jsem jakožto totální greenhorn seznámen s tím, že jsem prohloupil, neboť jsem si nevzal tričko svý kapely. Ze zbytku týhle party je totiž maj všichni. Jenom já a můj nejlepší kámoš, kterej kapelu nemá, máme trika, kterejma si na netu následně neuděláme důvtipnej marketing mezi dlaňovkářema.
Zmíněná putyka má dvě patra a ještě trochu zatuchá včerejší nocí. U vchodu podepisujem na přistaveným stolečku smlouvy o tom, že můžou použít naše ksichty pro všelijaký účely, zatímco „talenti” o kousek dál předkládaj potvrzení od lékaře, že nemaj scifylis nebo něco podobnýho, načež se přesouvaj k haldě vysokejch podpatků, minisukní a síťovanejch punčoch bez rozkroků, kde si vybíraj kostýmy.
Budou se prej točit asi tak tři až čtyři párty, podle toho, jakej bude čas, informuje nás náš známej, „talent coach”. Fasujem pivka a jdeme si sednout do první místnosti, set design: klasicky, ehm, pohodová česká hospoda pro mladý. Fotbálek, stoly kolem tmavě červenejch okouřenejch stěn apod.. Všechny dekorace, který by mohli prozradit, že nejsme v USA se musí ale ze zdí odstranit, takže zbudou jenom klasicky trapný „smoking marijuana” plakáty a rádoby-retro železný destičky Coca-Cola. To asi, aby si potom americký honiči nestěžovali, že se tohle zvěrstvo neděje na jejich vyšlapaným písečku jejich sousedkám.
Kromě mě, mýho nejlepšího kámoše, třech známých z jedný kapely a „talent coache”, jsou tu ještě dva Amíci, který neznám, jeden Švéd, kterej je na první pohled fakt náruživej goth a dvě holky, který zastávaj i jiný joby nežli kompars. Tedy pravděpodobná kostymérka/make-up holkaprovšechno a něco jako účetní. Jelikož je nás takhle málo, bude se muset točit strategicky. Tedy proti rohu, do kterýho nás všechny naskládaj, aby to vypadalo, že jsme jenom malá část velký rozjívený společnosti.
„Talentů” je šest a dle jejich familiérního chování se nevidí úplně poprvý. Tři párečky se ze začátku rozmístí mezi nás (ještě v plný polní) a režisér zatím vysvětluje, jak to asi bude probíhat. První přijde na řadu orální sex, pak to „talenti” rozjedou naplno, to všechno na jeden souvislej záběr a těsně před koncem bude střih. Po střihu budou následovat detaily na výstřiky.
Trvá to tak dobrou třičtvrtě hodinu, dokud nepřijde ten slibovanej první střih. My, kompars, předstíráme ze začátku náruživou konverzaci, což probíhá asi tak, že se Švédem tlachám o všemožnejch metalovejch kapelách, do čehož zcestně máváme nad hlavama kelímkama, já pak vyprávím nějakej vtip, kterej nedopovím, protože se vedle nás začne natvrdo šouložit na fotbálku, kterej se k nám výhružně šoupe po dlaždicích, takže vyskakujem na přilehlou lavici a začínáme hlasitě povzbuzovat, jak etiketa káže. Plácáme se po zádech v bratrské lásce k souloži, které se naštěstí společně neúčastníme.
Jo, málem bych zapoměl! „Talenti” jsou vážně až absurdně archetypální: studentky filosofie vs. králové fitness centra. Pleská to na celou místnost a my hlasitě hecujem nadšenejma „Yeah!” a „Woo!”, tleskáme a přehráváme do kamery, co jen můžem. Hlavně nesmí padnout ani jedno slovo česky, to by byl velkej průser. A tak se naše krásně autentický výkřiky prolínaj s hezky českejma: „Jes, jes. Mór. Yt iz sou byg! Fak mý hárdr! Jes! Ou jes!” a ještě jednou dokola. Střih. Režisér mě cestou k pípě informuje, že si zatím nemůžu jít pro další pivo, dokud nebudou dotočený výstřiky, protože by to narušilo kontinuitu. Vedle nás si zatím „talentové” zarputile udržujou svý „monstrózní” erekce. Kamera jede, holky jdou do kolen, fitness-mani se jim vystříkaj do obličejů a konečně se jde na pivo.
Před další scénou mění křoví poprvý trika. Já střídám svý šedý tričko s véčkem a kapsičkou trikem kalifornský cine-grind kapely Graf Orlock, na kterým si Arnold Schwarzenegger s doutníkem v puse podává ruku s Predátorem a pod nima leží zkrvavený rozstřílený lebky na něčem jako palmovejch listech. Mám to tričko docela rád. Kluci v podstatě měněj jenom barvu trika tý svý kapely s totožným potiskem. Druhá místnost je o hodně menší, takže problém s naším malým počtem už není tak velkej. Kameramani nás informujou, že kdybysme si všimli něčeho dobrýho, co zrovna netočej, ať jim zaklepem na rameno. Napodruhý už to pro mě není zas takovej křest ohněm, a tak si rovnou radši šetřím pivo, aby mi (se štěstím) vydrželo přes celou tu další scénu.
Scénář je překvapivě stejnej, akorát režisér zdůrazňuje, že jsme v jiným městě nebo státě nebotakněco. Nakonec se mezi sebou dohodneme, že tentokrát se bude šukat v Oregonu, což je pro nás z naprosto neznámýho důvodu v tu chvíli velice vtipné. Průběh netřeba sáhodlouze popisovat. Talenti mrdaj a my pobaveně z plnejch plic a do rytmu skandujem: „O-RE-GON, O-RE-GON!” Je to najednou docela dekadentní sranda.
Hlavně ve chvíli, kdy se jedna z „talentovaných” rozhodne přestat retozubně obšťastňovat svýho parťáka a za zády kameramana nás skoro všechny svlíkne do půl těla, což vykouzlí Švédovi v kalhotách obstojnou bouli se kterou ta „talentovaná” chvíli povrchově laškuje přes jeho kožený kalhoty. Kameramana to při švenkování překvapením málem položí a na chvíli jakoby mezi náma všema panovala přátelsky rozverná atmosféra.
Problém ovšem nastává, když se po střihu před výstřikem zjistí, že jeden z talentů se zaboha nemůže udělat. Pohled na toho obřího namakanýho nahýho chlapa, jak před náma se svěšenou hlavou sklíčeně oživuje svýho scvrklýho ptáka, zatímco mu jeho partnerka nabízí, že pomůže alespoň pusou, si budu pomatovat asi ještě docela dlouho.
Řešení přichází v zápětí. Od produkčního, kterej přináší vodu smíchanou s cukrem, která bude substituovat „talentovu” mrdku. Funguje to asi taklhe: kamera se postaví nařachanýmu týpkovi za prdel, partnerce se naleje voda s cukrem do pusy a pan „talent” pak na detail kamery vysune svůj splasklej úd z jejích úst, zatímco ona koutkama vytlačí onu pocukrovanou vodu s útrpně erotickým výrazem v tváři a hláškou typu: „Jes, jes! Kam on máj fejs!” A pravej nefalšovanej americkej pary porn cumshot je na světě!
Nastává delší přestávka, při které režisér vysvětluje mýmu nejlepšímu kamarádovi, že nemá během natáčení plácat „talenta” po zadnici. Nejlépe by ho po zadku prý neměl plácat vůbec. Že prej je z toho „talent” trochu nervózní a nepodává tak svý obvyklý výkony. Já zatím začínám bejt už z všeho toho monotónního šukání docela otupělej a to asi tak čtvrtý pivo k mý apatii možná taky docela přispívá.
Přesunujem se konečně na poslední lokaci, protože nás tlačí čas. Je to podzemní místnost s velkejma pohovkama a polstrovanejma křeslama. Zde se skýtá problém toho, že několik z nás bude muset vedle šukajících talentů nonšalantně celou dobu vysedávat a tvářit se věru pobaveně. Já naštěstí schytám místo vzadu za jednou z pohovek, ale i tak mě při přesunu na plac režisér rezignovaným tónem hubuje, že jsem prej při minulým točení taky nebyl dost hlasitej, že tady jenom chlastáme, a že bych měl víc povzbuzovat „talenty”. Dušuju se, že tentokrát budu povzbuzovat ze všech sil a poroučím se radši rychle zpátky po točitejch schodech pro víc piv, protože bar je otvřenej jenom nahoře, takže se k němu už dost možná ani do konce natáčení nedostanem. Osvětlovači zatím pilně štělujou svůj verkcajk.
Poslední scény jsou chvílema sakra náročný. Všichni „talenti” jsou totiž už unavený, takže šukaj pomalu a my málo skandujem nakřáplejma hlasama, tudíž se několikrát střihá, a je nám vehementně promlouváno do duše. Nejvíc asi tomu mému již nechvalně proslulému kamarádovi, který si v nehlídaných chvílích stále ne a ne odpustit to plácání „talenta” po upocené zadnici. Jelikož s náma, s komparzem, poškozovaný „talent” odmítá komunikovat (možná protože si myslí, že nikdo z nás česky neumí a za svou angličinu se stydí), stěžuje si během krátkých přestávek režisérovi, kterej toho má už i tak po krk. Tady dole to holt není žádnej Oregon…
Za chvíli maraton končí. Už je konečně došukáno a my postupně formujem ledabylou řadu ke slečně s kasou, která nás má vyplatit. Hospoda za půl hodiny otvírá, jakoby se nechumelilo. Nakonec fasuju „jenom” dva litry s omluvou účetní, že nás dneska bylo moc a cestou na tramvaj si unavenej představuju ty nebožáky, který dneska přijdou do svýho domáckýho baru na pivo a budou svý lokty otírat o otisky upocenejch prdelí na svejch štamgastskejch stolech, nebo inkasujou ve fotbálku rozhodující gól kvuli špátný viditelnosti přes zbytky zaschlýho spermatu na skle. Ale to já už budu v bezpečí zpátky u nás na Letný, kde se před otvíračkou na mým místě snad zas tak moc často (ťuk ťuk ťuk) nešuká.
