Pátýho května proběhlo před nějakou to dobou slavný Květnový povstání, narodil se Karel Marx a umřel Leopold I. O pár let pozdějc ten samej den pustili Gándhího z vězení, byl na trh uvedenej první sériově vyráběnej osobní počítač Apple II a byla vydaná legendární střílečka Wolfenstein 3D. Čím se tohle datum zapíše do historie letos fakt nevíme, ale za to víme, že na vás v NoDu tenhle den bude čekat pořádně nadupanej line-up. Uslyšíte například Dva a Mikinikills DJ’s ale hlavně islandský FM Belfast.
Pravděpodobně nejvíc utajená elektro-indie-popová kapela FM Belfast pochází z islandského Reykjavíku. Začínali v roce 2005 jako dvojice ve složení Árni Rúnar Hlöðversson a Lóa Hlín Hjálmtýsdóttir. Nejdříve fungovali pouze jako studiový projekt, živě se poprvé představili o rok později na islandském festivalu Airwaves 2006. Svoji první desku s názvem “How To Make Friends” vydali na podzim roku 2008. Na desce je jedenáct elektro-popových písniček s bizarními, lehce podvratnými texty (”We are running down the street in our underwear”). Za jednou z nich se skrývá i předělávka hitovky Killing in the Name od Rage Against the Machine, tentokrát v neodolatelně táhlém, funky synth-popovém tempu s názvem Lotus. Tahle cover verze, společně s druhou převzatou písní na desce (hodně zpomalený Pump Up The Jam od Technotronic) nenuceně vymezuje hrací pole FM Belfast. Je to generace, na kterou se z jedné strany valilo lacině vlezlé Eurodisco a z druhé strany se o slovo hlásil nesmlouvavě politický punk, který se pomalu, ale jistě, stával středním proudem.
Nahrávání debutu probíhalo částečně v New Yorku a částečně v rodném Reykjavíku. Vlastními silami si desku taky následně zmixovali a udělali k ní i obal. Aby toho DIY přístupu nebylo málo, vydali ji na svém labelu World Champion Records. Deska sklidila nadšené ohlasy a stala se domácí událostí. Kapela se rozhodla představit i zbytku Evropy a vydala desku znovu na (už o něco větším) islandském labelu Kimi Records (mj. Benni Hemm Hemm). Pokud si od toho slibovali větší propagaci, zřejmě se spletli a do hry se musel vložit známý německý label Morr Music, který se konečně postaral o evropskou distribuci. V březnu letošního roku vyšla i vinylová verze “How To Make Friends” a dvouletá sága je tedy u konce. Pokud informace neklamou, chystají FM Belfast brzy svojí druhou desku. Možná, že něco málo z chystané novinky zahrají i na pražském koncertě 5. května v Roxy/NoD.
Když jsem se ve dvaceti přestěhoval do Jižních Čech, jedna z prvních otázek, kterou jsem od místních dostal byla: „A co kolo? Máš?”
Hodil jsem to za hlavu. Až když jsem byl na jihu usazenej pár týdnu, pochopil jsem ten message naplno.
Padesátiletá trafikantka se kolem rybníků urychluje cestu domů na starý Libertě, stejně jako patnáctiletej teenager prohání svojí Meridu na cestě za hulením a prvníma sexuálníma zkušenostma. Na okresní silnici potkáte desítky starejch chlápků, který si to na svojí starý skládačce bez trička šinou letním vedrem do hospody. Jedou svým vlastním tempem a ignorujou kolem projíždějící auta, valníky i kamionovou dopravu. Jižní Čechy jsou v tomhle ráj - placka na který nikdy nemusíte přehazovat, protože kopec nikde nehrozí.
Pořídit si kolo byla nutnost.
Když jsem se o pár let později přestěhoval do malý vesničky u moře ve Skotsku, dostal jsem další bicykl. Starší horský kolo mi věnoval jeden kamarád - byl na kolo línej, tak ho předal dál. Kolo bylo těžší než je typickej evropskej standard, ale na pravidelný výlety do pár kilometrů vzdálenýho města bylo dobrý dost. Cesta byla trochu ošemetná - po půlmetrovým chodníku, kterej se nejistě klikatil podél kamenný zídky, zato výhled byl královskej - zleva kopec vlnícího se zelenýho vřesu, zprava nekonečná mořská plocha. Adrenalin nastal se soumrakem - silnice nebyla vůbec osvětlená, takže jsem nasadil čelovku a vydal se na cestu podél zídky, víceméně podle paměti. Občas jsem trochu obrousil šlapku nebo nohu o zeď, ale jinak v pohodě.
Před pár lety mě to ze Skotska zaválo do Amsterdamu. Tady jsem pochopil nutnost pořídit kolo během několika minut. Hromadnou dopravou v městě totiž jezdí jen důchodci po nemoci a přistěhovalci z Afriky. Amsterdam představuje rhapsodii na cyklistiku - cyklostezky jsou stejně široký jako pruhy pro auta, kol je nepřeberný množství. Dominují elegantní městský typy. Na kole vedle sebe ráno vidíte maminky, který mají pro děti před předním kolem vyrobenej dřevěnej kotec, aby mohly děcka vozit ráno do školky. V Amsterdamu se na kolech dost často stěhuje, takže občas potkáte chlápka v montérkách, jak v bedně velikosti rakve, kterou má připevněnou před předním kolem, převáží skříně a další nábytek. V ranní koloně v cyklopruhu potkáte šedesátiletou paní v dřevákách, chic dámy v krátkých sukních, který si během čekání na přechodu dodělávají makeup, i top manažery v oblecích Hermes - ti mívají vytuněný elegantní městský čísla s béžovýma galuskama. Kola mají svůj dresscode - nejčastější barvy jsou elegantní černá a béžová. V Amstru potkáte minimálně sportovních obchodů s cyklistikou, ale zato najdete hromadu dílen na náhradní díly. Jde o oprýskaný místa, kde sedí na verpánku týpek, který vám za pár euro zalepí díru na gumě nebo vymění nefunkční brzdu z arzenálu secondhandovýho matroše, kterýho má plnej krám. Cyklistika v Amsterdamu je o častý recyklaci, na značky a loga nikdo nehraje.
Po Amsterdamu následovalo stěhování do Prahy. Po pár letech, kdy jsem ke kolu tak trochu přirost, jsem se najednou dostal do prostředí, kde řídit kolo znamenalo řešit neustálou buzeraci - od řidičů, nižších forem života jako jsou taxikáři, i chodců. Navíc - na co pořizovat kolo ve městě, kde vám během pětiminutovýho nákupu bezdomovec nebo smažka na piku přestříhne řetěz tlustej jako pěst? Kdo by chtěl jezdit v neustálým smogu po kočičích hlavách? Nakonec jsem ale rozhodnul to nevzdat a pořídil kolo i v Praze. Ofenzivně! Po pár měsících jsem pochopil, že vzhledem k neexistujícím pruhům pro cyklisty budu muset bejt trochu divočejší. Messengeři jsou dobrá škola - v koloně neni potřeba čekat, přejedete do pruhu pro tramvaj; tam, kde hrozí, že do vás budou najíždět neurotický manažeři v BMW, přejedete na chodník. Největší satisfakcí potom je předjet v klídku opocenýho kravaťáka v černý rakvi. Zvlášť když víte, že ve svojí polstrovaný peci trpí jenom kvůli svojí vlastní blbosti. Většina aut, který vytváří ranní a odpolední kolony má totiž pražskou poznávací značku. Týpek by se dostal do práce rychleji metrem, na kole a možná i pěšky - jenže to by nemoh okolí předvést svojí vytuněnou lásku na leasing - známku svýho postavení a sociálního statusu. S autem se to u Čechů totiž má stejně jako s kožichem u Rusů nebo zlatem u cikánů. Je to naše kultúra. Dokazuje to, že jsme pořád na východě Evropy, i když rádi tvrdíme opak.
Před pár dny jsem se viděl s jedním Angličanem. Byl v Praze poprvé od roku 1967. Ptám se: “Tak jak? Změnila se Praha?” A on na to: “Když jsem tu byl poprvé, Praha byla jako sen. Byla plná krásnejch ženskejch a neuvěřitelný barokní architektury. Pořád je tu ta archiktektura, ale neni tolik vidět. Všude stojí auta.”
Kolo je čím dál častější doplňek lidí, který už pochopili, že městská aglomerace ani šířka ulic se nedá nafukovat. Že součástí života ve městě je koexistence velkýho množství lidí na malým prostoru a kolo vás dostane k destinaci dřív než jakejkoliv jinej dopravní prostředek. Že jedno kolo zabere na ulici míň místa než BMW 4×4. Že hejbat se podle vlastního uvážení a rytmu je větší legrace než čekat v koloně a neuroticky troubit na auta před váma ve frustraci ze zmeškanýho života…
Už vám to došlo? Je čas na změnu!
Foceno během Velké jarní cyklojízdy iniciativy Auto*Mat, 22. dubna 2010, více fotek na našem FOTOBLOGU!
Irák je víc, než jenom explodující těla, krvežízniví fanatici a zmatení američtí vojáci. Také totiž obnáší i pálivé masové polévky a hrozinkový džus, zelenající se růžové křoviny a staletí kultury a tradice. Tady je náš průvodce Irákem od Alif do Yaa´.
Alif jako Ahwar
Ahwar je jméno, označující močálovou krajinu v jižní části Iráku. Lidé zde žili stejným způsobem po tísíce let a jsou tak jedou z mála přetrvávajících starověkých kultur na zemi. Do dnešních dní žijí v chatrčích z propleteného rákosí, obklopeni vodními buvoly. Saddám jim ze života udělal peklo vybudováním přehrady, která vysušila jejich území. Nyní, když je Saddám pryč a voda se vrátila, mají k zaměstnání činnosti sektářské smrtící jednotky, rakovinu a skočný militantní folk.
Baa´ jako bakhdádské středí školy pro dívky
Jestli jsi teenager, máš auto a hledáš dívku na rande, baghdádská střední pro děvčata je místo, kam jít. Umístěna ve velmi přepychovém sousedství, tato škola vyučuje dcery z nejbohatších rodin v Baghdádu. To by mělo být jasné už z luxusních aut s řidiči, čekajícími venku před dveřmi v jakýkoliv čas školního dne. Naneštěstí tam jsou také policisti chránící holčiny před případným obtěžováním. Musíš být vskutku okouzlující a mít opravdu nákladné auto abys ošálil policii - musíš zahrát, že jsi sourozenec a vyzvednout děvče tak rychle, jak jen můžeš, protože jinak budeš v průšvihu.
Taa´ jako Tea Time Stále nerozhodnuti, kam o víkendu zajít s přáteli? Je tady vždy stará záloha Tea Time. Založena v polovině 90. let v bohaté čtvrti Harthiya, tato restaurace rychlého občerstvení nabízí ohromné sendviče. Jejich burgery jsou tak ohromné, že oproti nim vypadá Big Mac jako prcek od White Castle. Tea Time za posledních pár let pomalu rozšiřoval svůj majetek a nyní vlastní celou dvojposchoďovou budovu, ve které kdysi měla pronajmutý malý obchůdek. Irák je v tomto bodě stále čistý od všech odporných amerických fast-foodů - většina Iráčanů věří, že kdyby v Baghdádu měli otevřít Burger King, stále by ztrácel kšefty oproti místním podnikům.
Thaa´ jako Thireed Thireed byl původně beduínským pokrmem, který zažil rozkvět a stal se v Iráku velmi oblíbeným. Sestává hlavně z chleba namočeného do masové polévky a pořádných fláků masa. Iráčané jsou tak zažraní (doslova) do masa, že dokoce snídají kebaby a tohle je něco jako irácká rib eye steaková mísa.
Jeem jako Jadiriya Club (Nadi Al-Jadiriya)
Jadiriya Club je nejvyšší společenský klub pro pro vysoce airstokratické rodiny v Iráku. Udaj Husajn ho původně založil v ranných 90 letech jako žokejský klub pro své známé jezdce, ale nádherné zahrady, brilantní výhled a hezká výbava začaly zajímat iráckou smetánku. Tyto famílie tíhnou k velmi západnímu stylu života a tak se stalo normálním vídat dcery a syny rozličných rodin, jak se společně scházejí, večírkují popř. podnikají lodní vyjížďky po řece Dijlah. Po válce byl klub Jadiriya zabrán a nyní slouží jako vojenská základna.
Haa´ jako Hajji Zbala (Odpad Starého Muže)
Malá Caffeteria v Baghdádu, otevřena roku 1901 a pojmenována po svém majiteli, panovi Zbala (což je arabské slovo pro odpad). Jeho rodiče ho pojmenovali „odpad” v časech, kdy pověrčiví Iráčané také pojmenovávali své děti názvy jako „Osel” nebo „Chcanky”, aby odradili zlé síly. To zřejmě zapracovalo pro malého Zbalu a on tak zpečetil svůj osud jako nejpopulárnější prodejce rozinkové limonády v Iráku. Obchod se také v minulém století často stáva iráckými politiky vybíraným místem k jejich zvněčnění.
Už od dávných dob figuruje ve výtvarném umění falickej symbol na všemožný způsoby, ale žádnej malíř ho zatím nedokázal využít tak doslovně, kreativně a úspěšně jako Tim Patch AKA Pricasso (pro úplnost - prick = péro, penis, pták, čurák, mrdák, bodák, pindík, kláda, apod…. pozn. překladatele). Pricasso se posledních šest let živí jako jediný „penisový umělec” na světě. Jo, přesně tak, stačí vypláznout něco mezi 75 až 100 doláčema (podle toho, co všechno chcete vyobrazit) a Pricasso vám namaluje portrét technikou, při který využívá výhradně svýho ptáka. A chcete-li hmatatelnej důkaz, ochotně vám to nafilmuje a pošle na DVDčku případně se můžete koukat se zvídavýma kámošema z bezpečný vzdálenosti naživo přes Skype.
Z počátku jsem předpokládal, že tenhle chlápek bude jenom další z nekonečný řady šalamounskejch rádoby moderních umělců, co zrovna dostali skvělej nápad jak zaplatit nájem, ale když jsem si projel jeho stránky (www.pricasso.com), byl jsem příjemně překvapenej. Pricasso má totiž evidentní talent a opravdu ve svém nezaměnitelném stylu, pulzujících tazích svého „štětce”, precizním vyobrazení světových vůdců a klidem oplývajících krajinomalbách nemá konkurence. Zastihl jsem ho v jeho domě v Austrálii, kterému přezdívá PricCastle (Pérohrad, pozn. překladatele), a po našem rozhovoru přes Skype mohu s klidem říct, že Pricasso se zapíše do historie, jako jeden z velikánů moderního umění.
Zdravím! Doufám, že v Austrálii není moc pozdě. Ne, zrovna jsem dovečeřel. Je asi tak půl devátý.
Jak a kdy ses vlastně naučil malovat? Napadlo mě to zčistajasna, když jsem byl před asi šesti lety nakupovat. Tehdy jsem se živil jako stavbař a trvalo mi pár let než jsem se naučil malovat penisem tak dobře, abych s tím mohl vylézt na veřejnost, protože jsem si uvědomoval, že budu muset bejt lepší než většina lidí, který malujou rukama, aby mě vůbec někdo bral vážně. Lidi by si o mně jinak mysleli, že jsem jenom nějakej honič.
Maloval jsi někdy před tím štětcem nebo si vzal rovnou do ruky svýho ptáka? Vždycky jsem uměl docela dobře kreslit, ale nikdy jsem se do toho moc nepouštěl, protože můj táta v tom byl odjakživa daleko lepší. Měl jsem pocit, že je to moc silná konkurence.
Takže, vezmem-li v potaz okolnosti, maluješ jenom olejovýma barvama? Vodovkama? Dělám si vlastní barvy, protože musí být fakt jemný, klouzavý a naprosto netoxický. A taky smývatelný. Jsou rozpustný ve vodě.
Měl jsi z toho někdy zdravotní problémy? Když jsem začínal, neuvědomoval jsem si, jak toxický barvy vlastně jsou, protože kůže toho dokáže fakt hodně vstřebat. Občas mi bylo fakt blbě, hlavně potom, co jsem byl 12 hodin v kuse celej od barev. Kůže na mým žaludu se docela brzo sedřela z malování na plátno, takže plátno už moc nepoužívám. Maluju teď nejvíc na hodně hladký kartony.
Můžu se zeptat, jestli máš obřízku? A myslíš, že to hodně ovlivňuje tvoji práci? Jo, obřezanej jsem odjakživa. Moc velkej rozdíl to asi není, protože záleží na co si člověk zvykne. Jednou jsem to učil nejlepšího japonskýho komika Takashiho Ockamura v jeho programu. Obřízku neměl a šlo mu to docela dobře.
Seznámil ses i s dalšíma slavnejma lidma? Všiml jsem si na tvým webu galerie věnované portrétům světových vůdců. Ani ne. Je těžký přemluvit slavný, aby ti seděli modelem. Celej ten nápad jim zní dost divně, dokud nevidí, jak kvalitních věcí jsem schopen, ale po pár minutách jsou už spíš zaujatý než šokovaný. Většina lidí pak obraz chce, ale až potom, co jim ho ukážu.
Máš nějaký konkrétní umělecký styl, téma nebo předmět, který rád používáš? Jak myslíš, že použití penisu obohacuje tvoje sdělení? Říkám tomu PRICASSOISMUS. Mám pocit, že čím víc maluju, tím rychlejší a preciznější dokážu být. Lidi se začnou nudit, když to trvá víc než 15 minut. Tak jsem si pořídil televizní obrazovku, na který můžou sledovat, jak jejich portrét přichází na svět. Tak můžou celou věc vidět ještě z dalšího úhlu. Je to taková osobní výzva a já pracuju na svým stylu, omezuju výběr barev a dávám hodně na šoumenství. Pozadí dělám třeba otiskama svejch půlek. Lidi to rozesměje a je to dobrej způsob jak rychle pokrýt velkou plochu.
Ovlivňuje malba penisem tvůj sexuální život? Vlastně spíš naopak. Když maluješ celej den nebo celou noc na nějaký party, je to vlastně jako 12 hodin předehry.
Znamená to, že nemáš žádnou drahou polovičku? Nebo jsi snad věrný jenom svému plátnu? Byl jsem dvakrát ženatý a mám 4 děti, ale v tuhle chvíli je pro mě lepší být single… Nikdy nevím, co dalšího mě ještě čeká, takže jsem radši ve vztahu sám se sebou.
Dáváš přednost malování erekcí nebo ochablým penisem? Je mezi tím nějakej dramatickej rozdíl ve kvalitě? Maluju vždycky jenom ochablej, protože potřebuju, aby byl ohýbací a napínatelnej. Je taky docela těžký udržet dvanáctihodinovou erekci, protože tak dlouho někdy maluju portrét na erotickejch akcích čtyřy dny v kuse. I když v Mexiku jsem to dělal celejch 6 dní jenom s pár krátkejma přestávkama. Třeba na akcích pro ženský, jako loučení se svobodou, někdy nechám holky, aby obraz podepsaly mým ptákem, ale jenom když jsou v tý správný náladě. Vždycky jim to přijde fakt vtipný.
Všiml jsem si, že jsi taky básník a sochař. Využíváš nějak svůj penis i při těchhle uměleckejch formách? Ani ne, i když jsem párkrát na čtení svý poezie na mejdanech tu a tam něco přihrával. Lidi to rozesmívá, hlavně moje báseň: „Měl jsem sen, že jsem byl ženou jeden den.”
Skvělý. Takže, co dalšího tě v životě čeká? Doufáš, že se tvoje dílo zapíše do historie jako to Picassovo? Si kurva piš! Mám pocit, že jsem na pokraji něčeho opravdu jinýho. Je to poučná zkušenost s mnoha slepejma uličkama a jenom pár výhrama. Nikdo na světě tohle přede mnou nedělal a snažit se aspoň trochu zaujmout uměleckou obec je docela boj. Posledních pět let jsem nedělal nic jinýho, až tenhle měsíc se to změnilo, protože se ke mně vrátil můj patnáctiletý syn. Takže teď dostavuju náš barák, na kterej jsem docela dlouho ani nesáh. Bude to trvat ještě další čtyři měsíce, ale potom už budu zase organizovanej.
Vsadím se, že hodně z vás se tak jako já dostalo nadosah extrémnímu volnému pádu tak nanejvýš skrze ten „skvělej” kasovní trhák s Charlie Sheenem a Nastassjou Kinskou, pod pojmem Project Stargazer si představujete přinejlepším další zapomenutou raně osmdesátkovou prog-rockovou kapelu mizivýho hitu a jméno Joseph Kittinger ve vás evokuje tak leda Henryho Kissingera. Pojďme se ale nechat vyvést z tohohle kolektivního bludu…
Výše zmíněnýmu plukovníkovi J.W. Kittingerovi se v padesátým devátým při seskoku z 23 000 metrů otevřel předčasně záložní padák, na kterým se málem oběsil, což ho ovšem nezastavilo a jen co byl měsíc na to zase fit, šoupnul to po hlavě dolů z těch dvaceti tří tisíc znova, tentokrát už úspěšně a stanovil tak rekord ve volném pádu na skoro 17 000 metrů. Dneska už jednaosmdesátiletej veterán vietnamský války s dvěma purpurovýma srdcema na triku (krom dalších třiceti devíti metálů), už v roce 1960 po několika úspěšných i o něco méně úspěšných pokusech pro NASA v rámci projektu Excelsior pokořil svůj vlastní rekord skokem z 32 000 metrů, při kterým to vytáh až na rychlost skoro 1000 km/h, i když teda sám tehdy lišácky tvrdil, že překonal rychlost zvuku.
Než si to namířil k zemi, strávil v nadmořské výšce 17 000 metrů skoro dvanáct minut i přesto, že mu vypověděla jedna tlaková rukavice, takže mu pod kůži rázem vlezlo otupujících sedmdesát stupňů pod nulou. K zemi pak padal celých pět minut, než se dostal do odpovídající výšky k otevření padáku - a do dneška nepokořenej rekord byl rázem na světě.
Než odešel do války, stihl ještě projít projektem Stargazer, v rámci kterého vystoupal balónem do 25 000 metrů nadmořský výšky, kde strávil celejch osmnáct hodin při zkoumání dlouhodobého působení prosředí vysoké nadmořské výšky na náš organismus a vlivů atmosféry na všelijaký teleskopy. Projekt Stargazer měl být jeho poslední výškový let balónem. Ve Vietnamu pak odsloužil skoro pětset vzdušnýh misí, dokud ho nesundali a nedali pod zámek. Ve vězení, takzvaným Hanojským Hiltonu, strávil jedenáct měsíců.
Po návratu do USA na sebe nenechal dlouho čekat, v roce 1983 si připsal na konto další rekord v letu balónem z New Yorku do Vegas s časem kratším než sedmdesát dva hodin. O rok později byl první, kdo to vzal balónem přes celej Atlantik za 83 hodin a 40 minut, čímž si rovnou odškrtnoutl ze seznamu další rekord, tentokrát pro změnu v nejdelším souvislém letu.
Dneska se Joseph Kittinger účastní jakožto odborný poradce hlavně projektu Red Bull Stratos. Našel se totiž další, naštěstí o trochu mladší magor, kterej tentokrát nemíní o rychlosti zvuku jenom tlachat. BASE jumper Felix Baumgartner, přezdívanej třeba „Bůh nebes” nebo „Neohroženej Felix” totiž plánuje tenhle rok (v „o trochu” modernějším tlakovým skafandru) překonat Kittingerův 50 let starej rekord volným pádem z výšky 36 000 m, při kterým by měl bez problému dosáhnout rychlosti vyšší než 1 Mach. Tak doufejme, že bude mít větší štěstí než těch pár nadšenců, kteří po pokusech o překonání Kittingerova rekordu skončili rovnou pod drnem.
FOTO: VALERIE STAHL VON STROMBERG
TEXT: NINA BYTTEBIER
PŘEKLAD: PETER LACKOVIČ
Šanghai sa momentálne pripravuje na World Expo 2010. Je to globálne zoskupenie, kde každá významnejšia krajina predvádza jej najnovšie priemyselné, vedecké a dizajnérske úspechy za účelom zistiť kto je v tej chvíli najväčším guru. Okrem obrovského organizačného tlaku sa Čínska vláda vážne obáva ďalšej veci – pyžama. Presnejšie povedané, ľudí v pyžamách na uliciach, v obchodoch či metre.
Pyžamo na nosenie vonku je v Číne niečo ako tradícia. Kedysi dávno okolo roku 1930, bolo jeho nosenie považované za znak bohatstva a komfortu čo mohlo znamenať aj to, že život v malých prepchatých bytoch vyháňal ľudí von na ulicu bez toho aby sa vzrušovali si dať niečo na seba. Avšak, Čínska vláda to berie ako vážny problém ktorý by mohol byť v očiach cudzincov vnímaný ako čudácke a nedbalé obyvateľstvo.
Oficiálnym sloganom anti-pyžamovej kampane znie: „Buď zdvorilý voči Expu, nenos svoje pyžamo na verejnosti“. No zdá sa, že pozornosť ľudí to veľmi nechytilo. Kritici vládneho stanoviska hovoria, že pyžamá sú komfortné, čisté a mnoho ľudí má jedno na spanie a druhé na nosenie vonku. Nedávno, vláda vyvesila nápisy na ktorých upozorňuje mladých aby presvedčili svoje tetušky, že v normálnych veciach vyzerajú lepšie a elegantnejšie. To je vždy lepší prípad ako keď si pred 30-timi rokmi Čínsky učitelia odstrihávali zvony na džínsoch.
Od pradávnejch časů měli lidi tendenci vidět svojí budoucnost v nejmíň pravděpodobnejch věcech: počínaje vyvrháváním vnitřností roztomilý zvířeny, pokračujíc prudkým ochlazováním roztavených kova konče rozhazováním kloubních kůstek po magickým kruhu. U nás ve VICE na to jdeme jinak: němých tváří je nám líto, pokud nám je za zády někdo nepodřízne a nesmaří jejich tkáň v rozpáleným oleji, na žhavení olova jsme příliš líný a kostěné properiety též nevlastníme.
Protože jsme ale velcí milovníci esoteriky, tajemna a tlustých ženštin se zlatými zuby, předvídání budoucnosti se jen tak nevzdáváme. Jako magickou substanci jsme zvolili látku důvěrně známou všem pornohvězdám a diskrétním matkám peroucím svým pubertálním synům seškrobené kapesníky. Stačí první pohled na titulku článku a většině čtenářského crowdu bude jasné, o co jde. Ano, jsme dětinští, trapní a nikdo nás nebude mít rád. Nicméně se bojíme vod padajících nám v budoucnu na hlavu, a tak si nemůžeme pomoci. Z ohleduplnosti k naší milé uklízečce Světlaně jsme se neodhodlali k ruční tvorbě produktu na redakčních záchodcích, místo toho jsme se jali jej srabácky googlovat. Wikipedia klasicky nezklamala.
Zadívávám se hlouběji do posvátné emulze, tvary víří, levitují a pomalu se formují do určitého tvaru. Co to vidím? Vypadá to jako šprťák, kterýho bych s chutí na základce (a možná i na střední) šikanoval. Pupkáč s divnejma brejlema, v infantilním triku a obklopenej rozličnou elektronickou veteší. Před tím, než mu spláchnu brejle do záchoda a okradu ho o kapesný, si uvědomím, že se jedná o Dana Deacona. Tak možná příště… Obraz se rozostřuje a následně formuje do poměrně sympatickýho židovskýho kluka. Aha, to je Yoni Wolf a WHY?. Jedeme dál. Dva hipíci (hipík a hipísačka) schovávající se v křoví a tvářící se zasněně, oukej, High Places… Následuje tvar připomínající ostrov. Hmm, Severní Irsko? Nenápadnej zrzek křepčící za mixpultem. Výjev se rytmicky klepe, až se bojím, aby na mě věštidlo neukáplo. Tohle umí jenom Boxcutter. Končím se zírání do semene (kde se právě ukazuje budova Federálního shromáždění). Je toho zkrátka moc.
Sperm Festival: 23.4.-25.4.2010, Dan Deacon, Why?, Pantha du Prince, Boxcutter, High Places, Cristian Vogel, Jacob Korn, Robot Koch, Owntempo showcase, SPAM - Karel Gott Prager, Floex & Liba: Orlacs Hands, All Tomorrow Parties film, Vincent Moon’s films a další.
Buri kdysi navrhoval dresy pro americké fotbalové, basketbalové a baseballové týmy, pak dostal padáka. Nechtělo se mu vstávat na sedmou jako ostatním gádžům. Zkusil taky dělal ochranku v Tescu, ale vydržel to jen hodinu. Vyhodili ho, protože nechal jít ženskou, která ukradla chleba. Teď má pohodu. Pije kafe, kouří cigára a jeho jediná povinnost je nevyměknout.
„Funguje to tak, že přineseš věc a já ti půjčím lowe.,” říká Buri. „Za kolik procent hodnoty?” „Tak dvacet pět.”
Už je noc. Čekal jsem celej den, aby Buri konečně zavřel mříž na dveřích a mohli jsme si v klidu pokecat. Teď obchoduje jen přes malý okýnko nad pultem.
„Úrok je procento denně,” říká Buri. V televizi, která je samozřejmě taky na prodej, běží debilní šaráda, typickej produkt normalizační zábavy v digitální kvalitě.
„Tyhle šampóny ale lidi nepřinesou, aby si je vzali zpátky,” povídám. „To ne, jsou od našich dodavatelů, kteří jsou schopní to koupit za neuvěřitelně nízké ceny a pak to i levně prodat,” odpovídá Buri a otvírá okýnko.
Mladej cikán do něj strká jakýsi dráty. „Pičo, co to je,” směje se Buri na dobrýho známýho. „Držáky na ubrousky.”
Zazvoní mobil. „Zastavárna. Tak to musíte přijít a zaplatit úrok,” končí Buri. Lidi většinou volají, když jim má propadnout zastavená věc. Všichni jsou v nemocnici na jednotce intenzivní péče nebo jim zrovna umřeli rodiče. „Měl jsem tady osmdesátiletou koc, která říkala, že ji umřela maminka a nemohla přijít.”
Nejlepší zdroj příjmů jsou gambleři. „Kolikrát sem přijde člověk, zastaví si věc, jde do herny, přijde, zastaví si druhou, pak třetí a když už nic nemá, jde domů.”
Vitríny vedle pultu jsou přes den plné zlata. V noci ho zastavárník zamyká v trezoru. Kšefty se zlatem tvoří polovinu obratu zastavárny. Chlapi, co dělají ve výkopu za deset tisíc měsíčně, seberou výplatu a koupí si prsten za čtyři tisíce. Za týden ho přijdou zastavit, ale už nestihnou vybrat zpět.
„Je to jejich koníček, kterému ledacos obětují,” říká Buri, „u cigánů čím víc zlata, tím lepší člověk.” Snažím se o sociologickou analýzu: „Je rozdíl v přístupu ke zlatu mezi Cigány a Olachy?” „Jo, Olaši ho mají hodně a Cigáni málo.”
Za okýnkem stojí bílej kluk v péřovce, otrhanejch teniskách imitujících adidasky. Má červeně podlitý oči. V ruce drží iPhone. „Kolik bych dostal za tenhle telefon?” „Bez papírů vám půjčím pětistovku,” odpovídá Buri. Kluk odchází, nepotřebuje si píchnout tak naléhavě, aby udělal nevýhodný obchod.
Život za zrcadlem se na lidech podepisuje. Mají něco společného. „To prostě vidíš. Všechno jsou to mrdky s trvalou,” říká Buri. Padesát procet všech adres, které má vypsané z občanek je na magistrátu. V osmnácti vylezli z děcáku a neví, co dál.
V televizi pouští režisér smích ze záznamu.
Nadnárodní řetězce počítají s dvacetiprocentními ztrátami na krádežích. To číslo mi přišlo absurdní: každá pátá věc…
„Koc mi třeba přinese za den devadesát čokolád. To jsou dva regály v obchoďáku komplet vybraný,” říká Buri. Dobrý téma, ale pořád ne dost dobrý, abych o něm psal do Vice. „Piš třeba o tom, jak maminky učí děti krást od tří let,” radí Buri. „No jo, ale ani tak se ze mě Saviani nestane,” povídám. „To asi ne, musíš být větší hyena.” „Tak mi pomož.”
„Mezi cigánama je brutální množství smažek.” To zní dobře. „Co berou? Perník?” „Hlavně a jedině piko.” Na svůj výkon je pervitin relativně levná droga a jde ji snadno vyrobit, takže je i snadno k mání. „Tady v pasáži kolikrát vyjdu a vidím, jak borci pajcují piko omítkou. Rovnou to škrábou ze stěny do sáčku,” povídá Buri.
Nepatřím mezi ty, který se potřebujou furt k něčemu vyjadřovat. Nepotřebuju nic říkat k politice, spadlýmu letadlu nebo sopce, ale čas od času to na mě přijde. Nedokážu to zadržet a chce se mi to vykřičet pořádně nahlas. Jde o to, že POHODA MÁ NEJLEPŠÍ LINE-UP ŠIROKO DALEKO! Něco maličko o festivalech vím, pár let jsem jeden spolupořádal, ale to byla taková ta liga “hlavně aby nepršelo a přišli nějaký lidi.” Pohoda má tuhle etapu už dávno za sebou. Nicméně přiznávám, že se mi tam poslední roky nechtělo jezdit. Sice to bylo dobrý, ale hudba mne nelákala. Byl to takový mix mezi velkým pop festivalem a akce se sebevědomím zaseklým v našem regionu. Hooverphonics, Fat Boy Slim nebo Kosheen byli sice taháky, ale moc nový muziky tam nebylo. Až letos. Dovolím si konstatovat, že po loňském neštěstí a obrovské podpoře ze strany fans se festival vydal do nové éry: Nejenže bude letos vyprodanej, ale taky přinese opravdu to nejvíc zajímavý. Nevím jak vy, ale já určitě vyrážím do předprodeje pro lístek. Nebudou, nebudou. A kam se chystáte vy?
Když se obrozenci snažili v devatenáctém století přijít na to, co vlastně znamená být Čech, co je tím českým živlem nezkaženým perverzní německou kulturou a nóbl způsoby, nezbylo jim než vyrazit na vesnici. Podobně dnes, chceme-li pochopit stav českého fotbalu, musíme sejít až k jeho kořenům. Časopis Vice na počest Františka Ladislava Čelakovského zavítal do Rosic, Mokré-Horákova a Viničných Šumic. Do míst, kde se české fotbalové naděje hřejí na prsou domácích zvířat, aby po vzoru svých otců postupně směnili fotbalovu hřivnu za pivo a pracovní příležitost v jednotném zemědělském družstvu a národní tým i celá Gambrinus liga opět třela bídu s nouzí a týrala fanoušky groteskními pohyby městských usmrkanců.
„Nic ve zlým proti turistům, když se sem chtěj podívat, jenže není možný tady žít a tady pracovat!” Z repráku přidrátovaného na stěně betonové budky hraje trenérův synovec spolehlivý pecky. V dálce kdosi ještě narychlo lajnuje hřiště. Na svahu zevlují dvě adolescentky v péřových vestách a s kabelkami přes rameno. Konečně dovezli bečku a tak bzukot mezi strejdy a dědy změnil tóninu, trochu se ukáznil stejně jako oni, vzorně stojící v řadě s plastovými kelímky. Mezitím ze dveří pod reprákem vychází soupeřovi hráči. Naši už na ně čekají. Protivníci jsou evidentně větší frajeři: v trochu velkých, zato zánovních dresech, pumpkách a sponzorovaných kopačkách Mizuno jasně ukazují, která vesnice má schopnějšího drobného živnostníka.
Ne náhodou se v Česku místo fotbalu zabydlel termín kopaná. Jediným smyslem tohoto národního sportu je totiž kopání, respektive okopávání, jehož technika se zrodila právě na vesnici - během péče o životně důležité plodiny. Narozdíl od národních pohárů však jde ve venkovské kopané o všechno. Doslova o všechno, protože nic jiného na vesnici vyhrát nemůžete. Proto tu v největší míře kvete korupce. Výměnou za domluvený výsledek prošlo břichy rozhodčích i hráčů již tolik bas piv, půlek prasat a kapříků (zapomeňte na „Ivánku kamaráde”, řeč je o skutečných rybách), že by celá Subsaharská Afrika mohla pořádat Bakchanálie až do konce světa v roce 2012.
Odbila 78. minuta a na pomyslné tabuli pořád svítí dvě nuly. Ani naši, ani Rosičtí se zatím nedostali s míčem do soupeřova vápna a vzhledem k všeobecné únavě umocněné včerejší pitkou se zřejmě už ani nedostanou. Vtom se urval Laďa. Sópeřův stoper vysunuté až za vlastní půlku néni schopné zareagovat. Laďa valí s balónem k velkýmu vápnu, má před sebó už jen gólmana, ale včil sa mu udělá šófl a tak do teho eště před lajnó cásne. Jen úplně lehóčko škrtl míč kopačkó a tak se pomalu kutálí k brankářovi. Borec se zvohne, nastaví náruč, ale balón skočí na drn a propadne mu rukama. Šumičáci řvó jak zavalení horníci. Řve i naturalizované Slovák Kamil.
Kvalita nejnižších soutěží odráží kvalitu první ligy. Najdeme tu i stejné typy hráčů:
Postarší virtuóz Stejně jako se vrátil Šmicr z Liverpoolu do Slávie, odchází hráč z divize na fotbalový důchod do vesnické soutěže. Tady, navzdory svým 45 letům, je virtuózem. Ačkoli je ze všech nejlepší, má zdaleka nejmenší ambice. Hraje si svou hru, mazlí se s balónem a často a dobře přihrává. Smířil se s tím, že většina jeho rafinovaných pasů se odrazí od noh útočících spoluhráčů do autu. Povoláním je geodet nebo středoškolský učitel chemie.
Bejk Od devíti let má na stěně plakáty z časopisů o fotbale. Na hřišti se neustále snaží dávat někomu jesle, což mu skoro nikdy nevyjde a tak musí balón procpat přes obránce vahou svého macatého těla. Hraje pouze v útoku. Spoluhráči se na něm neodvažují požadovat výpomoc v obraně (už jako malý demonstrativně odcházel z hřiště, když ho trenér nutil vracet se za půlící čáru). Přesto je pýchou každého týmu a totemem sexuálního zdraví a vitality reprezentované vesnice.
Hráč do počtu Pokud se na hřišti objeví všech 11 hráčů, pohybuje se počet těch, co jsou jen do počtu, od devíti do jedenácti. Fotbal trénují celý život: pan Moudrý je pokaždé nechá hodinu střílet na bránu, pak jim řekne ať si zahrají pět na pět a jde pít do šatny. Někteří z nich měli talent, jiní ne. Trénink, chlast a dřina je ale nakonec dostaly na stejnou úroveň. Jsou vyučení a většina dojíždí za prací do města.
Věčný náhradník Nastupuje, když je ožralá tak velká část týmu, že hrozí kontumační prohra. Proto je věčným náhradníkem - nastupuje skoro pořád. Velkou část utkání stráví na zemi. Ne kvůli častým faulům, ale jednoduše proto, že není schopný zvládnout koordinaci pohybů při střetu s hráčem nebo balónem. Jeho doširoka roztažené nohy jsou extrémně lákavé pro bejky protihráče.
Usually only junkies have balls big enough to pull off marching band jackets. When you see a sober guy wearing one it’s such a big deal it makes Johnny Thunders look like Anna Nicole.
Pedal pushers, bobby socks, and those fold-up bikes you can fit in your hallway are fucking lame until some ex-architect with a penchant for violence gives so little of a shit what I think I have to rethink the whole thing.
