TEXT:ALLISON NELLA FERARA
FOTO: MARIE AMELIE TONDU
PŘEKLAD: PETER LACKOVIČ
Kámoš Noel (sľúbil som, že nezverejním jeho priezvisko) je jeden z mojich najobľúbenejších ľudí. Okrem toho, že je učiteľ filmu na strednej škole, zbožňuje obliekať si ženské pančuchy, len tak v každodenných situáciach, v práci či pri nákupoch. Noel nie je v žiadnom prípade transsexuál a rozčuľuje ho, keď ho tak niekto nazve. Je to proste týpek, ktorý si s radosťou oblečie ružové body a odvezie sa vlakom do mesta. Páči sa mu ako mu elasťáky obopnú jeho penis, ako mu to formuje telo, ale aj to, ako naňho ľudia zízajú. Majúc toto na pamäti, pokecali sme si s ním o jeho obľúbených štýloch.
Športové šponovky Šport je dobré alibi pre fanúšika legín, ktorý sa necíti vo svojej koži nosením tohto oblečenia. Objaviť sa ako bežec alebo podobne je pre muža jediný spôsob, ako nosiť niečo obtiahnuté a odhaľujúce, a pritom nebyť vykázaný zo spoločnosti. V skutočnosti, verejnosť sa na vás díva ako na nejakého supermana-atléta, ako Usaim Bolt.
Baleťák Na tejto fotke mám oblečenú časť z môjho obľúbeného outfitu, niečo ako stredoveký vzhľad, kedy všetci muži nosili pančuchové nohavice. Myslím, že perleťovo-sivá mi sekne a najlepšie sa nosí s mieškom, pri ktorom perfektne ukáže moje rodinné šperky.
Rocker obťahovák Tento kúsok úplne zbožňujem pre jeho pleťovú farbu. Dáva mi pocit, že som nahý, kvôli čomu ma už viac krát ohlásili polícii, keď som šiel po ulici. Veľmi rád šokujem ľudí mojím oblečením a keď na mne nechávajú oči, cítim sa ako David Bowie, alebo New York Dolls v 70-tých rokoch.
Luxusné pančuchy Tieto sú od značky Gerbe, jedna z posledných, čo vyrábala luxusné, kvalitné pančuchy. Sú ručne vyšívané a super exkluzívne. Cítim sa ako kráľ v 18. storočí, keď si ich oblečiem.
Rock and Roll-ky Tieto sú od Diora a dostal som ich na narodeniny. Vyzerajú ako rybárska sieť s veľkými okami. Celkovo nerád nosím sieťkované, lebo sú znakom transsexuálov a prostitútok, ale tieto sú jedinečné, lebo majú tak trošku rock and roll výzor. Nemám rád make-up, som mužný typ a chcem vyzerať svalnato. Preto keď mám na sebe tieto, musím nosiť niečo chlapské na vrchu, napríklad kožennú bundu.
A la Fantomas Fantomas je stará známa postava, ktorá strašila všetky deti jej modrou latexovou maskou na hlave. Toto je môj show-kostým, ktorý nosím keď potrebujem rozosmiať študentov pri prednáškach smiechu. Cítim sa v ňom hrozne sexy, lebo jeho tmavá farba ma zoštíhľuje.
TEXT: MÍRA VALEŠ
FOTO: NINA MOURITZEN, VINCENT MOON
Znáte Vincenta? Jestli ne, tak byste měli. Vincent je totiž jeden z nejproduktivnějších filmařů, který chodí po týhle planetě - za posledních pár let natočil víc než 300 krátkých filmů, videí a dokumentů. A nejenže točí hodně, točí taky zatraceně dobře. U jeho videa máte pocit, že hudebníkům dejcháte na záda a jezdíte po hmatníku. Vincent umí blízkost a intimitu.A my ho máme rádi. A nejenom my - R.E.M., Mogwai, Arcade Fire, Lhasa de Sala, Beirut, Grizzly Bear, Caribou, Wyclef Jean, Sigur Rós a stovky dalších ho mají rádi taky. Rozhovor nám dal během zastávky v Paříži, kam se vrátil, aby sestříhal svůj poslední projekt Boomtown Babylon.
Vice: Na čem právě pracuješ? Vincent: Právě dělám videodokument Boomtown Babylon. Jde o mix fotek a videa, kterýma se snažíme mapovat extrémně chudý polozapomenutý místa na světě. Dělám na tom s dalšíma kamarádama. Je to můj první střet s tímhle žánrem, takže se snažím experimentovat, jak to jen jde, ačkoliv mi ten koncept není zas tak blízkej. Simultáně taky připravuji pár krátkých hudebních filmů, které většinou vznikají přímo na cestách…
Co tě vůbec vedlo k tomu, že jsi začal filmovat? Hele, asi to byla náhoda. Když mi bylo osmnáct, začal jsem studovat film. V tý době jsem nevěděl nic o filmu ani o fotografii nebo o umění obecně. Byl jsem, upřímně řečeno, dost nekulturní (smích). Neměl jsem žádnou silnou motivaci, ale pak se ve mě něco zlomilo. Vzešlo to podle mě z toho kontaktu s takovým množstvím umění. Potkával jsem hodně lidí v mým věku, který měli zápal a bavili se o věcech, o kterých jsem já neměl ani tušení. Když mi bylo asi devatenáct, dal jsem si pět let na to, abych se doučil všechno, co jsem do tý doby ignoroval. Pět let jsem intenzivně vstřebával, čet a snažil se posunout dál. Měl jsem velký štěstí, že jsem žil v Paříži a všechno, co jsem chtěl vidět nebo zažít, bylo na dosah ruky. Od tý doby dost přemýšlím o tom, jak na sobě pracovat, jak si určovat cíle, kterých chci dosáhnout a jít si za svým. Další náhoda a štěstí bylo, že jsem ve stejný době jako film začal studovat taky fotografii. Byla mi bližší než filmová režie. Nedoved jsem si představit, že bych někdy měl dělat filmy jako John Ford. To mi nebylo blízký. V tý době jsem taky objevil dva hodně důležitý fotografy - Michaela Ackermana a Antoina D’Agatu. Jejich přístup k fotografii mě úplně odstřelil. Normálně mi změnil život. Potom jsem objevil Petera Tscherkasskyho, kterej mě výrazně posunul k tomu, co vlastně dělám doteď - k filmu… Jasně - tvoje životní láska musí bejt dokument a film… To určitě. A cestování. Nejradši jsem na cestě někam - v podstatě bezdomovec, kterej se potkává s lidma, natáčí je a vyměňuje si zkušenosti. Ty opravdu krátký videa, který dělám nejčastěji - říkám jim maličkosti, fungujou jako suvenýry, zástavky v čase. Jako když namaluješ něco na kousek papíru pozdě v noci u stolu v baru a ta kresba tam zůstane pro někoho dalšího, kdo si sedne ke stejnému stolu.
Zároveň ale dodělávám delší dokument - stříhám film “Chyby květin” (La Faute de Fleurs) o japonským hudebníkovi Kazuki Tomokawovi. Je to jeden z nejlepších materiálů, který jsem zatím natočil.
Vždycky mě zajímalo, jak svoje filmy distribuuješ. Děláš si všechno sám nebo ti někdo pomáhá? To záleží na rozsahu a dýlce projektu, ale u většiny z nich, zvlásť u těch krátkých hudebních filmů, je to kompletně DIY. Většinou na nich nic nevydělam, takže je jen předávám dál volně přes internet a šířím je přes blog. Občas si říkám, že bych s propagací potřeboval trochu pomoct. Vlastně je to jediná část toho procesu, kde by se mi pomoc hodila. Všechno ostatní si udělám sám (smích).
Takže máš kompletní kontrolu nad tím, jak film dopadne? Hele, bohužel né vždycky. Stinná stránka toho, když pracuješ hodně online a děláš věci fakt DIY způsobem je, že většinou nepodepisuješ s nikým závazný smlouvy. Většinou to není potřeba. Já svoji práci zakládám na důvěře k lidem, který natáčím, protože většinou pracuju s muzikantama, kterejch si hodně vážím. Je to jednoduchý, ale trochu naivní. Nechci to ale měnit, protože by pak moje práce ztratila ten punc důvěry. Bohužel, ne vždycky se to vyplatí.
Slyšel jsem o problémech s dokumentem Miroir Noir, kterej jsi točil pro skupinu Arcade Fire…
Jo jo, někdy by bylo lepší smlouvu mít. Když jsem točil film o Arcade Fire, řekl jsem si o ní, ale jejich manažer - mimochodem, pravděpodobně nehorší člověk, kterého jsem v celý hudební branži potkal - to absolutně odmítnul… Nakonec jsem přišel o většinu materiálu, kterej si půjčil jejich šílenej zpěvák a začal film sám stříhat. Ten konečnej film nemám rád a odmít jsem tam bejt uvedenej jako režisér, takže se ve filmu jen objeví: ”nafilmováno Vincentem Moonem”. Pořád mám ale rád některý sekvence…
Třeba závěrečnej koncert?
Jo, ten působí i přes všechny zásahy fantastickým dojmem.
Tvoje filmy mají zvláštní haptickou kvalitu a působí hodně intimně. Připomíná mi to americkou fotografku Nan Goldin, která kdysi řekla, že nechce bejt oko, které pozoruje, ale ruka, která se dotýká povrchu..
Máš rád Nan Goldin? No jasně.
Já jí miluju. Nejen její práci, ale i celou legendu kolem ní. Myslím, že mě vždycky přitahovala možnost setkat se s hudebníkama, který sem obdivoval víc, než samotnou hudbu, kterou produkovali. Zajímalo mě, jak se vyjadřujou, jejich divnosti a vnitřní svět. Ta dynamika je ale u každýho jiná. Záleží na konkrétních lidech, se kterými pracuješ… I když ani výraz ”pracovat” se tady moc nehodí - jde o povídání, jako když jdeš s někým na drink a zároveň diskutujete, vyměňujete si názory… Pro mě je moje práce hlavně sociální zkušenost, kde se - aspoň doufám - všechno děje přirozenou, nenásilnou formou. Pro mě je důležitý to, že můžu předat něco z těch hudebních objevů, které na cestách udělám. To je vždycky satisfakce.
Určitě nás oba dva ovlivnila Nan Goldin. Kdo další tě formoval? To je důležitá otázka, kdo tě formuje, komu dovolíš, aby ti zatřás světem, dojal tě a ovlivnil. Teď mám pocit, že žijeme v době, a k tomu jsem dospěl docela nedávno, kdy konkrétní vlivy už nic neznamenají, protože díky novejm technologiím máme přístup k tak obrovskýmu arzenálu vizuálních vjemů, hudby a umění. Teď je mnohem důležitější umět si v tý změti vybrat, ukočírovat to, ale když to zvládneš, může tě to obohatit. Takže teď už nemůžu říct, že jsem ovlivněnej jedním nebo deseti lidma. Jde o tisíce různejch vlivů, které jsou všude kolem nás. Jasně, na počátku mě ovlivnili konkrétní umělci - Peter Metler, Tscherskassky, Bela Tarr, Koudelka, Jia Zhang Ke nebo Goddard - ale nikdy jsem nepřestal hledat. Pokud žiješ podobně nomádským způsobem života jako já, může tě kdykoliv nová zkušenost, kterou nečekáš, posunout diametrálně jinam. Momentálně už nemam vůbec představu, co nebo kdo mě ovlivňuje, svět sám se stal tou hlavní inspirací. A experimentování s přírodníma drogama je další možnost. Nedávno jsem si dal halucinogenní houby a pak jsem šel na Avatar, bylo to skvělý… (smích).
Jak pracuješ - jsi ten typ, co pracuje rychle a intuitivně nebo jsi ten typ, co se patlá hodiny s každým střihem? To se dost střídá. Někdy střih ve filmu ani nepotřebuju. Jsem obojí - pracuju rychle, ale jsem perfekcionista. Moje hlavní výhoda je přetlak energie. To je důvod, proč o filmu nepřestávam přemejšlet. Pořád experimentuju s formou. Někdy se ale zaseknu s celým filmem na jednom nebo dvou střizích. Snažím se v tom najít rovnováhu. Někdy mi dojde, že samotnej syrovej film je míň důležitej než střih a výběr těch správnejch momentů. Když mi to dojde, pracuju hodně rychle.
Víš vůbec, kolik filmů jsi už natočil? Myslíš těch delších dokumentů nebo těch krátkejch “maličkostí”? Tak to úplně přesně nevim. Nemám žádnou hierarchii, abych stanovil, kterej film je důležitější. Myslím ale, že celkem jsem dokončil už přes 300 filmů.
Taky jsem se dopočítal k podobnýmu číslu. To za těch pár let není málo. Musíš bejt workoholik… Svým způsobem jsem. Extrémní! Ale natáčení je pro mě taková možnost seberealizace, že si skoro neuvědomuju, že jde o práci. Pro mě je to jako jídlo a spaní.
A máš představu, kdy přišel ten zlomovej moment a lidi si tě začali víc všímat? To přišlo po tom, co jsme natočili video s Arcade Fire ve výtahu. Po tomhle filmu lidi začali hodně mluvit o projektu Take Away Shows (Koncerty s sebou), kterej jsme dali dohromady s kamarádem Chrydem z La Blogotheque. Po tomhle videu si mě lidi zafixovali jako “toho chlapíka, který natáčí muzikanty na divnejch místech”. Původně mě štvalo, že mají lidé potřebu dávat mi nějakej label, nějak mě zjednodušit do jedný věty, aby si mě zapamatovali. To je nevýhoda týhle éry informací, ale už to beru jako součást hry. Pro mě bylo důležité přimět hudebníky zahrát si někde bez přítomnosti hysterickejch fanoušků, jen tak z legrace, pro samotnou lásku k hudbě.
Počítam, že jsi dosáhl toho bodu, kdy ti lidi volají sami. Oslovuješ ještě sám muzikanty, který tě zajímají, když s nima chceš pracovat? Je to mix obojího. Čím dál víc mě zajímaj hudebníci, který dělají hudbu, která jde úplně mimo rock nebo pop. Většina lidí, se kterýma chci momentálně točit, o mě v životě neslyšela. A tím je to samozřejmě zajímavější. Jeden z posledních lidí, které jsem natáčel, byl kambodžskej muzikant Kong Naye, starej slepej kytarista, kterej hraje chapaye (speciální odnož kambodžský kytarový hudby). Ten člověk o mě v životě neslyšel. Většina muzikantů, který mě sami kontaktují hraje indie-rock a ten mě už prakticky nezajímá.
Před pár lety jsi natočil i dokument o Havlových. To je zvláštní páreček. Dokonce ani v Čechách se o nich moc neví. Jak jsi se k nim dostal? Jejich CD se ke mně dostalo přes kamaráda Bruce Dessnera, kterej hraje v kapele The National. Dostal jsem desku “Malé modré nic” (Little blue nothing), ale pár let mi trvalo, než jsem přišel na to, kdo ti dva jsou. Oni fakt žijou hudbou. Žijou tím a kašlou na společnost. Minulej listopad jsme s nima udělali v rámci festivalu CPH DOX v Kodaňi promítání mýho filmu o nich, ke kterýmu Havlovi hráli živě. To je moje oblíbená vzpomínka. To spojení jejich hudby a obrazu bylo jako splněnej sen. Takže se ti pořád stává, že tě někdo hudbou překvapí nebo dojme? Nestala se z toho rutina? Vůbec ne. Ten moment dojetí nebo okouzlení tam pořád je, a možná silnější než kdy dřív. Když jsem na cestách, přijedu do města, který vůbec neznám a začnu se ptát místních po zajímavý lokální hudbě. To je hrozně napínavá mise. V lednu jsem byl takhle v Bolívii, kde jsem se snažil vypátrat Lzumilu Carpio, zpěvačku s fantastickym hlasem, ale ona byla bohužel tou dobou v zahraničí. Ale to samotný pátrání bylo dobrý. Natáčení Konga Naye v Kambodži bylo taky skvělý. Byla to pro mě pocta. V Buenos Aires jsem strávil celý den natáčením Juany Moliny a přitom jsem si řikal - tohle je daleko víc než jenom hudební session. V Argentině jsem taky díky kamarádovi objevil zpěvačku Soemu Montenegro, byl to nezapomenutelnej hudební zážitek. Soema je pravděpodobně nejúžasnější zpěvačka, kterou jsem filmoval - v momentě, kdy začala zpívat jsem se nemoh ubránit, rty se mi roztáhly do úsměvu a začal jsem brečet. Podobnou zkušenost mám s Nakaido Kazumim, kterého jsem filmoval v Osace. Myslím, že film bude asi to nejlepší, co jsem zatím dal dohromady. Je tam šestiminutová scéna z noční procházky, bez jedinýho střihu - absolutní jednoduchost a krása.
A kdbys měl vyjmenovat svoje nejoblíbenější hudebníky, all time favourites? Mám oblíbenou americkou kapelu, která se jmenuje The Luyas. Vojtěch a Irena Havlovi jsou další oblíbenci. A můj poslední objev je kambodžskej zpěvák Sinn Sisamouth. Sinn byl v Kambodži populární popový zpěvák v 60. letech a natočil obrovský množství hudby. Potom ho ale zabili, stejně jako většinu důležitých umělců, Rudý Khmérové. Zkus si ho vygoolovat.
A kdyby sis měl vybrat soundtrack k filmu o sobě? Hm… co třeba ticho? Nakonec se k němu všechno vrací. Myslim, že bych si vybral krásu ticha.
Otvorene s Elizabeth Wurtzel, autorkou Prozac Nation
Keď Elizabeth Wurtzel začala pred ôsmimi rokmi písať pamäti o svojej depresii na Harvarde, nechcela byť skľúčeným dieťaťom z amerických plagátov. Tým sa však počas nasledujúcich pár mesiacov, po vyjdení svojej knihy, presne stala. Či sa vám to páči alebo nie, ľudia z Prozac Nation šalejú. Kritici tvrdia, že Wurtzel je príliš egocentrická a plačlivá a nechápu, prečo by mal niekto čítať cez 300 strán o privilegovanej vysokoškolskej študentke, ktorá sa teatrálne sťažuje, ako je život naprd. Priaznivci knihy hovoria, že ide o extrémne detailný a realistický opis toho, aké je trpieť depresiou a že by mala byť povinným čítaním pre profesionálov z oblasti psychiatrie a každého, kto niekedy s touto chorobou bojoval alebo mal predpísané antidepresíva. My si proste myslíme, že čítať o strelených teenageroch, ktorí šalejú, je zábava.
A teraz sa začali šíriť klebety, že Prozac Nation dostane svoju filmovú podobu. Nebola by na to Winona Ryder perfektná? Možno konečne uvidíme jej prsia!
Vice: Bola si jedným z prvých ľudí, ktorí Prozac začali brať, že? Elizabeth Wurtzel:Fakt som mala šťastie, že na Harvardskej medicíne bol práve doktor, ktorý s týmto experimentoval. Ale nebola som súčasťou výskumu, neexperimentovali na mne. V čase, keď som ho začala brať, bol v Amerike práve schválený. Ľudia na Cambridgei o ňom vedeli veľmi skoro a nasadili mi ho hneď, ako sa dalo. O niekoľko rokov neskôr ho začali užívať všetci a vymklo sa to spod kontroly.
Smiešne bolo to, že počas vysokej školy som cez leto pracovala v Dallas Morning News v módnej sekcii. Svojej vydavateľke som hovorila: „Beriem ten liek, ktorý sa stane niečím veľkým, pretože je dosť prelomový. Ani neviete ako mi pomohol.” A ona na to: „Ja len neviem, aký je za tým príbeh.” Myslela som si, že to bude naozaj veľká vec a ona to vôbec nebrala vážne ako príbeh.
To je asi to, čoho sa väčšina ľudí na knihe chytila. Jej názov nabáda skôr k tomu, že ide o sociologickú štúdiu, nie o osobný príbeh, ktorým v skutočnosti je. Doslov je mojím pokusom zachytiť to, ako ľudia rozmýšľajú. Ale nikto nezačne písať s myšlienkou, že bude hlasom generácie, možno okrem Douglasa Couplanda s jeho Generáciou X. Ale obvykle to tak nie je. Originálny názov mojej knihy bol I hate Myself and I Want to Die, takže to bolo totálne osobné. Prozac Nation bol názov pre doslov, ale môj vydavateľ povedal: „Takto by sme mohli nazvať knihu.” Takže preto sa zdá, že ide o príbeh generácie alebo príbeh skupiny ľudí namiesto osobného príbehu. Bol to len dômyselný marketingový ťah, si myslím.
Prozac Nation si začala písať pred takmer desiatimi rokmi v roku 1986. Aký máš pocit teraz, keď konečne vyšiel? Pracovala som na ňom strašne dlho. Pôvodne to bola kniha o Harvarde, dokonca nebola ani o depresii. Ale všetko v nej bolo o depresívnosti, takže tým sa to zmenilo. Som úplne prekvapená, ako to nakoniec vyšlo. Je blbé, keď sa fakt cítite tak zle. Chodila som okolo Cambridgeu a pýtala sa sama seba: „Bude to niekedy dávať zmysel? Bude tu niekedy niečo iné ako moje stupídne mizerné lieky, z ktorých šaliem?” Vôbec neviete, či to niekedy bude dávať zmysel a či to bude užitočné alebo len proste žijete v pekle. Pýtala som sa, či celé to trápenie bude niekedy na niečo dobré. Vyšlo najavo, že hej, ale nie vždy má človek také šťastie.
Čo na to hovorili ľudia? Kniha mala toľko zlých recenzií, že ju ľudia začali nenávidieť, čo bolo pozitívne. Ale dostala aj veľmi dobrú kritiku od Michika Kakutaniho z Times a to sa ráta. Potom dostala mizernú kritiku v Times Book Review. Takže o nej vyšli úžasne dobré veci aj úžasne zlé. Ale rozhodne upútala pozornosť.
Ty sama si pútala dosť pozornosti ako Prozacové dieťa z plagátov. Aké to bolo? Pozornosť verejnosti je proste divná. To čo sa dialo, vlastne nie je až také zaujímavé, môj život sa nijak drasticky nezmenil. Myslela som, že sa zmení. Myslela som si, že sa stane niečo veľké. Neviem, čo som očakávala, ale čakala som, že ma táto skúsenosť zmení. Ale stále sa cítim sama sebou. Tým, že budete mať úspech, povedzme ak odrazu vyhráte milióny v lotérii, sa zmení váš život, ale nie vy. Skúsenosti, ktoré vás môžu zmeniť, prichádzajú z vnútra, nie zvonka. Znie to staromódne, ale bohužiaľ to je pravda.
Bolo písanie Prozac Nation katarzným zážitkom? Dokončila som ho v jednu nezvyčajnú noc. Nespala som, písala som už niekoľko dní, pretože som ho chcela dokončiť. Konečne som napísala „Koniec” alebo niečo také a išla si pozrieť Clerks at Angelica a bolo to naozaj divné. Zabudla som si dať šošovky a nemala som ani okuliare a pritom som perfektne videla. Hovorila som si: „Božemôj, niečo sa stalo. Bola som slepá a teraz vidím. Dokončila som knihu a stal sa zázrak.” Vrátila som sa domov a hovorila spolubývajúcej, že odkedy som dokončila pred pár hodinami knihu, zlepšil sa mi zrak. Chcela som tým povedať, že sa stala vec, ktorá ma úplne zmenila. Potom som si uvedomila, že kontaktné šošovky som mala nasadené už niekoľko dní, takže som ich prestala vnímať. Vôbec sa mi nezlepšil zrak.
Sranda! Keď bola kniha konečne hotová, mala som pocit: „Ok, už budem mať pokoj. Je to na papieri a už to pre mňa nie je taký hrozný strašiak.” Je to niečo. Niečo dôležité. Horšie je, že základ mojej osobnosti je depresívny a stále sa liečim, takže koniec vlastne nebol koniec.
Vždy mi hovorili, že sa mám tváriť, že je všetko v poriadku. Vychovali ma tak, moja mama vždy hovorila: „Nikomu nedávaj najavo, že si blázon.” A potom to napíšete, vyjde to a zrazu sa zistí, že existujú milióny ľudí, ktorí sa cítia úplne rovnako. To je svojim spôsobom úľava. Zistíte, že by vlastne bolo dobré, keby ste o tom rozprávali a že na tom nie je nič, za čo sa treba hanbiť.
Písala si si vtedy denník alebo to bolo všetko z pamäti? Písala som si denníky, ktoré raz, keď niekto bude chcieť, darujem alebo predám nejakej knižnici alebo čo sa s tým robí. Ale musím povedať, že som sa ich príliš nedržala, pretože mám veľmi dobrú pamäť a jedna z vecí, ktoré ma fakt tešia je, že mi všetci ľudia, ktorí sú v knihe, povedali, že nemôžu veriť tomu, ako si všetko presne pamätám. Nikto mi nepovedal: „Pamätáš si to úplne zle,” a nikto ma ani neobvinil z toho, že si niečo vymýšľam alebo domýšľam. Určite si nepamätám presné dialógy, ale myslím, že som veľmi blízko.
Chalana, s ktorým v knihe chodím, Rafea, som videla na jeseň počas turné, prišiel za mnou v Seattlei. Povedal: „Nechápem ako si mohla napísať presne tak, ako sa to stalo.” Keď som to počula, fakt sa mi uľavilo, pretože on nie je hlavnou postavou knihy.
Ako ľudia reagovali na to, ako si ich opísala okrem toho, že ti povedali, že je to presné? Snažila som sa chrániť ich identitu. Zmenila som im mená, aj napriek tomu, že hocikto, kto ich poznal, musel presne vedieť, o kom hovorím. V knihe nie je nikto zložený z viacerých skutočných postáv. Každý je individualita. Ale myslím, že sama vyznievam najhoršie. Myslím, že ja sama som najmenej sympatická. U všetkých ostatných som sa snažila predstaviť, čo sa im odohrávalo v hlave, aby vyzerali ľudsky. Nemyslím si, že kniha veľa ľudí z niečoho viní alebo ich zle vykresľuje. Takže myslím, že väčšinou sú s ňou ľudia zmierení. Len jedna postava, v knihe nazvaná Noah, bola nešťastná z toho, ako som ju opísala.
To je ten chalan, s ktorým si sa stretla v prvom ročníku na vysokej a s ktorým si cestovala po Anglicku, nie? Hej. Myslím, že v knihe sa zdá byť hlúpy a on aj hlúpy bol. Niečo na ňom bolo strašne hlúpe a tak sa tomu nedalo vyhnúť. Nemohla som to napísať tak, že by z toho vzniklo niečo úplne iné. Ale naučila som sa jeden trik. Ak niekoho opíšete ako atraktívneho, vlastne vôbec nebude ďalej záležať na tom, čo o ňom píšete. Proste tam dajte, že je krásny alebo šarmantný alebo niečo podobné a oni úplne zabudnú na to, že ste o nich napísali, že sú chorí blázni vraždiaci deti. Len povedia: „Ale som pekný!” To je fakt smiešne. Bol to dobrý ťah ako zabrániť tomu, aby boli ľudia veľmi nahnevaní.
Ako sa cítiš s nálepkou jednej z fenoménu Generácie X? Prinieslo to pozornosť tvojej knihe? Bola som zvyknutá na to, že všetka pozornosť sa zameriavala na baby boom generáciu. Všetko bolo len o nich, nikomu inému neostával kyslík. Takže bolo načase, že si niekto všimol, že sú na svete aj iní ľudia. Takýmto zázrakom bol aj grunge a vystúpenie Nirvany v Saturday Night Live. Pozerala som to doma u mamy a hovorila: „Mami, vyhrali sme.” Tričká s nápisom Loser, ktoré spravil Sub Pop boli akoby lúseri konečne vyhrali. Konečne sa indie rock stal veľkým rockom. Veľmi dlho sme mohli počúvať len Poison a Bon Joviho. Okrem toho, čo sa dialo na vysokoškolskej rockovej scéne, bola hudba 80tych rokov katastrofa. Boli to najhoršie časy, boli strašne utláčajúce. Po 12 rokoch vlády Regana a Busha bol konečne zvolený Clinton. Svet konečne povedal: „Čo je veľa, to je veľa.” Mladí ľudia konečne začali niečo znamenať, aj napriek tomu, že len malá časť z nich. To bolo dosť vzrušujúce.
Máš strach, že ľudia budú stále očakávať to, že budeš písať o svojej depresii? Nemám z toho strach, pretože chcem robiť iné veci. Neviem, či sa o ne niekto bude zaujímať alebo o nich niekto bude čítať, ale na srdci mám niečo iné. Myslím, že si vždy nájdem niečo, čo budem robiť. Obávam sa iných vecí, ako napríklad môjho milostného života alebo toho, či niekedy bude všetko tak, ako by som chcela. Vždy si nájdem cestu, ako písať a robiť to, čo chcem.
Čo myslíš, že budeš robiť povedzme za 15 rokov? Myslím, že sa vydám, budem mať deti a budem žiť v severnom New Yorku. Myslím, že sa stanú také normálne veci. Chcem ísť na právo, podala som si prihlášky a teraz všetci hovoria: „Nie, nie, to teraz nemôžeš, máš príliš veľa iných vecí, ktoré treba spraviť.” Ale budeš stále písať? Áno. Budem písať. Keď sa tým zaoberáte, proste sa tým zaoberáte. Nikam to neodíde.
V televizi začala další scénka. Naivní farář nechápe, že neveze stopařku, ale štětku.
Někdy se v zastavárně otočí opravdu hezké holky, v drtivé většině prostitutky zvyklé peníze rychle vydělat a rychle utratit. „Myslíš, že tyhle holky jsou tak nadržený, že jim kurvení nevadí?” snažím se dotlačit Buriho do filosofické diskuze. „Znám jednu takovou, prej si to fakt užívá. Za chvilku bude maturovat a chystá se na vejšku.” Buri je evidentně empirik.
K okýnku přišel chlap v koženkové bundě, teplácích nad kotníky, kdysi bílých teniskách ze stánku a s igelitkou v ruce. Chce zastavit mobil na měsíc. Buri se dívá na zadní stranu občanky: „Pane, já vám to nemůžu zastavit, vy jste zbavenej svéprávnosti.” Chlápek odchází pro kámoše. „Měl jsem mu říct ať příjde s mamkou,” povídá Buri.
Televizní šaráda má hudební vložku. Zpěvák Gipsy.cz rapuje: „Já more, nemam lowe!”
Přes sklo vidím přicházet vousatého, břichatého padesátníka. Vypadá jak vychlastanej ministr práce a sociálních věcí. Teplým a uměle příjemným hlasem vnucuje Burimu pět let starej mobil a diktuje částku, kterou má dostat. Když zjistí, že nic nedostane, úplně se sesype: „Ale, ale, já jsem tady s pánem a paní neměl nikdy problémy.” „Se mnou teda máte,” říká Buri a háže mu ho zpátky. „Nemám rád lidi, kteří si myslí, že jim něco zastavím,” vysvětluje, „tváří se důležitě, občas říkají, jakejmají titul, ale pro mě to jsou socky, co nemají tři kila. Inženýry mám vůbec nejradši.”
Na zastavárníkovi si vylámou zuby i akademici: „Je to průser, když už ve čtrnácti víš, že seš rytřejší než učitel,” říká Buri. „V tom okamžiku si uvědomíš, že ti nikdo za nic neručí. Jenom ty sám,” snažím se rozvíjet jeho úvahu. „Jo, žádný záruky nejsou, ani žádný práva,” povídá. Směju se, ale on pokračuje: „Nechápu, jak si lidi můžou myslet, že mají třeba právo být šťastní. Jaký, pičo, právo na štěstí?” „To ti říkala ta štětka?” ptám se. „Ne, štětka si nestěžuje. To mě říkala koc, která se mnou zahnula starýmu těsně po tom, co odešel do práce. Pak to chtěla opakovat. Že prej má právo být šťastná.”
S posledním slovem otevře neprůstřelný okýnko a halasně pozdraví: „Dobrý večer!” Venku stojí typická mamča v brýlema na nose. Dojem ruší jen tepláková souprava s lampasem. Chce rozměnit padesát tisíc.
V bedně skončila šaráda i reklamní pásmo a dávají film Pretty Woman s Richardem Gerem a Julií Robertsovou. Produkce je o poznání lepší. „Teď jsme ji vyhrábli z kontejneru, kdo ji pásl?” „Kokain, tahle chodila za koks,” říká z televize krásně nalíčený a vymydlený bezdomovec.
Buri mezi tím soustředěně počítá bankovky a podává okýnkem: „Přepočítejte si to.” Mamča šustí pětikilama ještě mnohem zručněji. „Do hajzlu!” řekne najednou a počítá znova. Chybí pětikilo. Buri se omlouvá: „Kdybych byl inženýr, tak bych nedělal v zastavárně, víte, jak to je.” A mamka povídá: „Co máte z toho, já jsem učitelka,” a oba se smějou.
„Taky má paní vysokou školu,” říká Buri, když zavře okýnko. Mamča už neučí, pracuje v herně přes ulici a dost chlastá.
Na obrazovce se plazí Robertsová po Gerovi. „Jak to chceš?” ptá se Julia a Richard na to: „Co umíš?” A ona: „Všechno, na pusu ale nelíbám.” „Já taky ne,” říká Richard a Buri povídá: „Dobrej styl, já taky ne, abych si udržel aspoň ňákou část intimity.”
K okýnku přichází dneska poslední zákazník: „Potřeboval bych prodloužit telefon.”
Po taneční lázni z 90. let jsme se kolem novýho milénia ponořili zpátky do kytar a přes neo-folk jsme se propracovali až k neo-post punku. A jaká bude neo-hudební budoucnost?
Fuck Buttons možná mají odpověď. Budoucnost hudby podle těchhle dvou britskejch nerdů ale nevypadá jako hobití roklinka. Je to apokalypsa, která zní trochu jako Jean-Michal Jarre na speedu.
Mládežnická dvojice Power a Hung se narodila ve Worcestru v Anglii. Tenhle lokální zapadákov sice kdysi dal světu Edwarda Elgara, ale kdeže loňský sněhy jsou. A tam, kde je nuda, je víc času na kreativní činnost, jako je třeba muzicírování. Kamarádit se a dělat hudbu spolu ale začali až na škole v Bristolu. Tam si začali trochu hrát s klávesama a karaoke. A hráli si tak dlouho, až z toho byl v roce 2008 kluk, zdravej, 3, 6 kg, kterej dostal jméno Street Horrrsing. Na svět tomuhle mackovi pomohli chlápci z Mogwai a Shellac. Po porodu se FB vydali na turné s Alexanderem Tuckerem (muzikant, kterej rád kreslí) a s Manitobou/Caribou.
Od tohohle slavnýho momentu proběhla hromada koncertů a nadšených recenzí až do bodu, kdy si v roce 2009 sedli do studia znovu (tentokrát s Andrewem Weatherhallem) a po pár týdnech zplodili další kousek jménem Tarot Sport. To už Fuck Buttons musela přestat ignorovat dokonce i BBC a jejich dlouhatánskej singl “Olympians” (kterej mimochodem zcela nepokrytě vykrádá Vangelise) zněl čím dál častěji éterem konzervativního Radia 1 (který má ovšem problém s tim, jak ohlásit jméno kapely, když nekorektní f**k je na seznamu zakázanejch slov. Ó jé!)
Hung vyrost na elektronický hudbě a Power byl fanoušek post-punku. Z toho si můžete udělat přibližnou představu o jejich zvuku. Fuck Buttons jsou bezpochyby elektronická kapela, ale svoje klávesy svědomitě zneužívají k chumlu zvuku, kterej se rozhodně nedá označit jako “taneční hudba” (a že my v Čechách milujeme tenhle výraz!). Hung: “Žánry jdou mimo nás. Vůbec nás nezajímají.” Takže - elektronika, ale trochu pokřivená; spíš temně rock’n'rollová a experimentální. A žádný žánry. Na otázku, co představuje budoucnost hudby Hung říká, že, podle něj je budoucnost v “hraní na arabskou flétnu, do který se píská nosem”. Haleluja!
Fuck Buttons zahrajou v pondělí 3. května v Meet Factory v rámci série Bohemians Like You, předkapela Sunny Day In Glasgow.
TEXT: THOMAS MORTON
FOTO: JAKE BURGHART
PŘEKLAD: KUBA KAIFOSZ
Nejsem zrovna jeden z těch, který maj potřebu neustále něco žvatlat o biopalivech nebo posílat lidi do píči, protože maj ňáký skeptický kecy o globálním oteplování. Taky ale nemam na triku tučnej nápis „Fuck the whales“. Průser okolo všech těch siláckejch keců, co člověk furt slyší na obou stranách ekologický debaty je, že stejně ani jedna z nich neví, co to vlastně kecá. Formovat si názor na klimatický změny, přelidnění a zlom ropy totiž visí na empiricky naprosto nepodloženejch odhadech, založených na prťavejch statictickejch deviacích, kterym ani sami vědci stejně nerozumí. A pak ten humbuk a politika okolo všechno stejně tak zmotá, že se každej jenom modlí, aby přišel tak obrovskej a nezvratitelnej průser, na kterym bysme se mohli aspoň všichni shodnout. Abych pak moh nosit v peněžence fotku a říkat: „Hele! Jsme úplně v prdeli!“
A přesně to taky mám. Existuje totiž kus Pacifickýho oceánu, velkej tak asi jako Texas, celej nenávratně zasranej bordelem, kterej už nikdo nikdy neuklidí. Viděl jsem to na vlastní oči. Případ uzavřen. Jo, vy byste chtěli vědět víc? Tak dobře.
To si to takhle jednou v devadesátkách štrádoval Charles Moore na svym závodním katamaránu z Havaje zpátky do slunný Kalifornie, a jen tak z prdele si řek, že to střihne prostředkem North Pacific Gyre. To je takovej gigantickej vír proudů, kterej se točí kolem souvislý vysokotlaký zóny – takže když si představíš zbytek Tichýho oceánu jako velikánskej hajzl, tak tohle je to místo, kde ti tvoje hovna ještě naposled zamávaj, než je vcucne odtok. Lodě sem zrovna moc nejezdí, protože je to v podstatě jedna velká bezvětrná smrtelná past. Takže když tyhle vody brázdil Moore, tak kromě něj a jeho posádky tam byla jenom jedna nekonečná masa odpadu.
Od doby co existuje, je střed North Pacific Gyre přirozený centrum akumulace všech plovoucích sraček na příslušný půlce oceánu. Bylo nebylo dokroužila naplavenina do středu víru a (protože až do půlky minulýho století bylo všechno na světě biologicky odbouratelný) rozložila se na výživnej ajntopf, na kterym si začaly pochutnávat malý rybičky a jiná havěť. Pak jsme začali vyrábět všechno z plastu a šlo to po hlavě do prdele.
Průser s plasty je, že pokud se na ně nevyvine dostatečnej tlak, aby se z nich vyloup diamant, nikdy se úplně nerozloží. Plasty sice budou časem fotodegradovat až na jednotlivý polymery, ale i tidle hajzlíci toho maj ještě sakra před sebou. To znamená, že až na tu malou hrstku plastů designovanejch k biodegradaci, každá synteticky vyrobená molekula na světě ještě pořád někde existuje. A až na to malý procento, který zachytí sítě nebo se vyplaví zpátky na pevninu, si každej kus plastu, kterej spadne do Tichýho oceánu najde cestu právě sem.
Když už kapitán Moore dobrej tejden sledoval, jak mu bordel omývá koráb, rozhod se transformovat svoji loď na výzkumný plavidlo a začal podnikat pololetní výlety do Gyre a bordel zkoumat. Na jeho posledním výletu jsem se přidal k rozvedenýmu asi čtyřicetiletýmu doktorovi, mexický matce dvou dětí a chemičce jako jeho posádka. Taková rodinná dovolená s hojnou dávkou vědy a tunou průserů.
Odpadkový pole se nachází na jednom z nejodlehlejších míst světa. Zabere to slušnej tejden, než se tam člověk vůbec doplaví. Vezmem-li v potaz jaký muka může znamenat celodenní výlet autem, tak si asi dokážeš představit, co ti s hlavou udělá sedm dnů na patnáctimetrový lodi. První den zmizí z dohledu pevnina, druhej už ani nepotkáváš další lodě, a pak až na nekonečný vlny a nějakýho toho mořskýho ptáka, kterej může bejt po několika dnech vody a jenom vody asi tak vzrušující jako zahlídnout lítající talíř, nevidíš nic. Když už jsme pro každýho ptáka měli vymyšlenou písničku, který jsme postupně začínali integrovat do plnohodnotný ptačí opery, objevily se první odpadky.
Usoudil jsem (bez jakýhokoliv výzkumu či použití zdravýho rozumu), že nás kapitán navádí do nějaký přilehlý masy odpadků, ale (bohužel?) tomu zrovna tak nebylo. Odpad totiž obkresluje pohyb mořskejch proudů, takže stačí nasměrovat loď jedním směrem a doufat, že narazíte na bordel. Tu a tam jsme potkali pár odpadků, který se koupaly docela blízko sebe, ale většinou to byl stálej proud, kterej přinášel bordel kousek po kousku. Zprvu mě to nevzrušovalo, ale uvědomte si, že jsme si to jak žiletka řezali jednou z největších otevřených vodních ploch na týhle planetě. To, že jsme z větší části našeho výletu nemohli vykouknout z okna bez toho, abysme neviděli proplouvat aspoň nějakej ten bordel, je sakra pokurvená implikace pro zbytek oceánu.
Ze začátku jsme skoro pro každej odpadek zastavovali loď, ale časem už jsme sbírali cokoliv, co se objevilo na přídi. Pak už jsme sbírali aspoň nějaký ty zajímavější kousky.
Člověk potká docela zábavný věci, který spadly z nákladních lodí – celý bedny plný hokejovejch helem od Nike. Možná jste četli o nákladu gumovejch kachniček, co se ztratil v devadesátym druhym, kterej oceánografové používají k zaznamenávání pohybu vodních proudů. To je něco jako třešnička na dortu celý týhle situace. Trochu něco jako děkovat AIDS a choleře za pokroky v eidemiologii.
TEXT: DARYOUSH HAJ-NAJAFI
FOTO: ARI COHEN
PŘEKLAD: KRITINA ŽÁRSKA
Jasné, je jednoduché byť štýlový a vypadať dobre, keď si mladý. Tvoja malá, štíhla postava je pevne obopnutá jemnou broskyňkovou pokožkou, tvoje nohy cítiť ako nevinnosť a tvoje džíny na tebe visia ako visí Kandinsky na stenách v MOME. Ale akonáhle si v cieľovej demografickej pre TENU Lady a Foxident, v obchodoch s odevami sú mystifikačné diskotéky plné drzého personálu, vypadať dobre je proste ťažké. Niektorí pohodoví starí ľudia idú do toho aj napriek tomu, a práve títo ľudia sú veľmi dȏležití, pretože ich štýl je dȏstojné poňatie o tom, ako sa Boh, ktorý musí byť fakt starý a fakt v pohode, musí obliekať.
„Advanced Style” je foto blog 27-ročného Ari Cohena dokumentujúceho zrelú módnu elitu v New Yorku. Nedávno sme mali s Arim chat.
Vice: Ahoj, kto ťa inšpiroval začať písať tento blog? Ari:Ľudia sami o sebe. Bol som v najlepších vzťahoch so starou mamou a často som videl starších ľudí ako múdrych, kreatívnych a dynamických ako ona sama. Chcel som upozorniť na úžasne oblečených ľudí, ktorých vidím v uliciach New Yorku.
Vice: Čo je také úžasné na štýle starých ľudí? Myslím si, že im chýba nesmelosť, ktorú mladí ľudia možu mať. Oni mali čas zistiť, čo je pre nich pohodlné a čo mȏžu s dȏverou nosiť. Niekedy može byť štýl neúmyslený mix ročníkov a novších štýlov, ktorý je skombinovaný tak, aby spravil niečo brutálne. Tiež je zaujímavé vidieť, aké kúsky držali ľudí po celé roky, ako je napríklad ich obľúbený kabát či klobúk.
Vice: Myslíte si, že štýl starých ľudí je lepší ako tých mladých? Nie je nevyhnutne lepší, je to presne to, čo upozornilo mňa. Milujem, ako sa starší muži a ženy nahodia do šiat s čapicami, kabátmi a rukavicami. Mix doplnkov, bohaté vlasy a farebné oblečenie ma inšpirujú.
Vice: Aké sú najlepšie triky štýlu starých ľudí? Nebojte sa farieb. Doplny, doplnky, doplnky. A obliekať si to, v čom sa cítite pohodlne.
„Čau, já jsem Dan Deacon, mluvím jenom anglicky a ještě k tomu hrozně rychle!” Myslím, že někdy v tu chvíli vypadl na podiu proud a možná právě tam smrdí zakopanej pes. Spermáci psali, že k nám Deacon dorazil ve skvělý náladě, a tak jsem se nakonec nenechal dlouho přemlouvat a přišel jsem se na tu senzaci taky podívat…
Hlavní tahoun letošního Sperm festivalu splnil, co od něj všichni očekávali: přijel, Meet Factory lidma naplnil, postavil si uprostřed parketu ten svůj svatostánek - vkusně podtrženej roztlemenou blikající lebkou a několika strobo-semaforama, zahrál skvělej koncert a svý fanoušky roztančil. Mě to taky nedalo a svou partnerku jsem roztáčel v kole, co jsem mohl, dokud ovšem Deacon neotevřel hubu.
Ta jeho strhujíci spontánní dance party totiž hned po druhym songu narazila na tvrdej oříšek: Deaconovo český publikum svýmu Deaconovi nerozumí. Takže když legendární Deacon vychrlí do mikráku: „Ok, now spread out, make a circle… Everyone! Take a few steps back,” lidi stojí, utíraj vytančenej pot a nadšeně čekaj na další pecku. A Deacon taky čeká. Čeká na svý kolečko, protože bez něj se prostě pokračovat nebude a šmitec. Když lidi stále ne a ne spolupracovat ukáže se, že si Deacon i přes svůj pověstnej nadhled a sympaticky otylej image dobráka intelektuála s náma zrovna servítky brát nebude.
Dle Dana Deacona za naší neschopností utvořit na parketu kolečko stojí co jiného než komunismus. Díky komunismu prostě nemáme tu pravou nefalšovanou párty v krvi! Stále totiž žijeme ve strachu. Hlavně z kolečka. A taky trochu z tý pořádný párty. Komunisti v nás to prokleté kolečko a pravou nefalšovanou nevázanou zábavu stigmatizovali! A Deacon? Ten to moc dobře ví.
My, tedy ti z nás, kteří jeho fundované přednášce rozuměli, jsme si mohli kajícně vyslechnout, jakou v těch našich postkomunistickejch Čechách máme hlubokou kulturní propast nebo jeho - dle mého - hlášku večera: „Platíte mi nechutný prachy, abych tady dneska byl, tak nechápu, proč si to tímhle celý chcete zkurvit.” Ano, tím „tímhle” se stále naráží na ono problematické kolečko…
Světe div se, nakonec jsme ho - pravděpodobně díky bleskové osvětě hojné účasti Deaconových příznivců ze zahraničí - udělat dokázali. Dan se sice vztekal, že se po zdárném vytvoření chvílema zmenšovalo, ale časem konečně rezignoval, aby tak mohl nastat hned další problém. Dan Deacon totiž po šťastlivcích, kteří konečně mohli na uvolněném parketu vytasit svý nejlepší kreace, a všechny ostatní tak doživotně ztrapnit, požadoval, aby hlavně byli hodně „sassy”… a to samozřejmě většina z nás nemá šanci vědět, co znamená. Další úmorná prodleva tak byla nevyhnutelná. A dokud nebudem sé-sy, nebude Dan Deacon hrát.
Ještě ke všemu se ani nedokážem chytit Deaconových milosrdných nápověd, neboť samozřejmě namáme ani šajna, jak sé-sy dokáže být Felix the Cat, protože toho ta naše komančská televize cojávim nevysílala. Ale snad jsme aspoň dokázali vstřebat informaci, že Joker z Batmana je taky dostatečně sé-sy, než to Dan Deacon nevzdal, a konečně tak mohla proběhnout jeho tak kýžená „taneční soutěž”.
Za sebe musím říct, že po týhle dávce arogance a přizdisráčství vystřídala můj taneční elán chuť hodit po tom čtyřokym ignorantskym tlustoprdovi svý pivo, na které jsem stál půlhodinovou frontu, ale přece nebudu kazit večer těm, kteří si ze sobotního vystoupení Dana Deacona odnesli skvělej zážitek i přesto, že se chlapec holt projevuje jako nafrněný a urážlivý děcko, co ještě ke všemu sežralo všechnu moudrost světa.
Punkový impresário, geniální manažer a konceptuální umělec před několika dny odhodil glády a odešel do punkového nebe (pekla?). Těžko říct, co ten člověk za svůj život nevyzkoušel a koho všechno nevyfuckoval. Otec punku totiž dokázal vymyslet něco, co spolkne celá planeta bez toho, aby každýmu jednotlivě strkal lžíci do huby. Díky němu se totiž narodil PUNK.
Vyrůstal v poměrně neurovnané domácí společnosti, jeho otec ho nechal s matkou, když mu byly pouhý dva roky a jeho babička mu do hlavy vtloukávala, že být zlým parchantem má budoucnost, než zůstat svatým a nechat si srát na hlavu. Možná právě to přimělo čerstvého teenagera Malcolma k tomu, aby sebral odvahu a vyletěl z hnízda. Pokoušel se najít sám sebe, pracoval na všech možných profesních pozicích - včetně ochutnávače vína (těžko říct, jestli u toho pracoval nebo se jenom vožíral). Všechny tyhle cesty ho ale přece jenom přivedly k umění, vystřídal pěknou hromádku uměleckých škol, ale ani jednu pořádně nedokončil. Pak už se konečně začal chovat jako poctivý zlý chlapec. Nosil fakt pěkný květákový háro, kostkovaný sako a kožený kalhoty. Tulil se ke hnutím, která provokovala a nařizovala sociální změnu. Za touhle životní čárou se Malcolm našel a jeho babička byla konečně pyšná.
Sex s Vivienne
Popostrčila ho i zrzavá, tehdy ještě s chlapskou image a naprosto neohřátá na výsluní showbyznysu, Vivienne Westwoodová. Nejen, že spolu trávili čas v posteli, ale otevřeli si butik Let It Rock, později přejmenovaný na Sex. Touhle cestou se snažili šokovat svými modely, čemuž přispělo i zavedení stylového sadomasochistického oblečení vhodné jak do práce, tak i na večerní procházky se psy. A jak už se sluší, tak i rodiče musí předat veškerý svůj um svým dětem, není proto divu, že jejich syn Joseph Ferdinand Corré objevil Agent-Provocateur, jednu z nejúspěšnějších a nejluxusnějších značek spodního prádla.
Mclaren, naprosto ponořený do svých děl, potřeboval na chvíli vypadnou z Londýna. V New Yorku potkal panenky, opravdový panenky, říkaly si The New York Dolls a chtěly od Mclaren navrhnou sexy červené kožené kostýmy, logo a udělat skupině hvězdnou kariéru. S chutí se do toho sice pustil, ale skupina chutnala tak hořce, že se rychle rozpadla. Malcolm se vrátil do Londýna.
Sex Pistols
Hned potom se na něj obrátila s prosbou být jejích manažerem totálně bezvýznamná a začínající skupina. Říkali si The Strand. Ale až s příchodem Johna Lydona (chcete-li pseudonymem Johnny Rotten) začali dělat konečně tvrdej punk a psát historii. Vznikli ti samí Sex Pistols, ti samí buranští primitovové na anglické scéně, přesně ti samí s tou samou vyzývavou hudbou a buřičskými texty. Westwoodová a McLaren je vohodili uleželými hadry s bouřlivými nápisy a poslali je do světa s do detailu propracovanou image. Všichni se toho chytli a dopad na jejich slávu mělo vydání singlu God Save The Queen v den, kdy Alžběta II slavila 25 jubileum. Nejen, že se jí vysmáli do xichtu, ale Mclaren na její počest uspořádal party na lodi, která se plavila po Temži a zběsile vykřikovala k Parlamentnímu domu zvrhlé nadávky a ironické hlášky. Všichni byli neuvěřitelně šťastní, spokojeni a taky zatčeni, konečně totiž dokázali upoutat na sebe pozornost.
Plakáty na koncerty Sex Pistols byly přelepovány a jejich songy byly zakazovány, správa státu je upřímně nenáviděla, zato lid je miloval, proto se začátkem dalšího roku přehoupli přes velkou louži do Ameriky a v tu chvíli začaly hádky o prachy mezi Mclarenem a Lydonem a všechno to šlo do hajzlu. Ke všemu udělal ze členů skupiny pěšáky bez vlastní iniciativy a všechno rozhodoval za ně. Malcolm měl štěstí a cit pro skandály a agresivitu. Koncertní místa si vybíral taková, kde se vožralci mlátili lahváčema piva a kopali do rozkroku, protože jeho osobní drogou bylo násilí. Rotten se s tím nechtěl smířit natolik, že v lednu 1978 po začátku koncertu v San Francisku prohlásil “Už jste se někdy cítili podvedení?” a slezl ze scény, tentokrát navždy. Předtím sice protlačil pistole do filmu a sem tam byly nějaký úspěchy, ale po více jak dvou letech od vzniku se skupina definitivně rozpadla. Ale důležitý je, že Sex Pistols podařilo hodit syrový maso supům a v různejch koutech světa začaly ve všech klubech řvát a poskakovat nenasycení a dychtiví umělci toužící po svobodě a lidské spravedlivosti. Přicházel punk.
Porno Pop
Malcolma ta zběsilost přestala bavit a zkusil tak trochu jinak drsný hip hop. Měl spoustu kontaktů a věděl, jakou dírou protáhnout skupinu. V 80.letech se začal motat okolo Adam and the Ant a jakmile frotman opustil skupinu přibral mladou sexuchtivou a děsně mladou Annabellu Lwin. Podstatou jejich úspěchu byla 13letá zpěvačka s vyholenou palicí. V shopech se objevilo pár coveru s nahou Annabelou a v pár písničkách si zavzdychala při orgasmu, nicméně takových úspěchu jako se Sex Pistols se už ani na smrtelný posteli nedočkal.
Tím skončila epizoda, díky který se vryl všem drsným hochům pod kůži. Pak ho spíš uchvátily odnože elektronické hudby a naivně prohlásil, že hudbu může skládat úplně každý, takže se snažil upozornit sám na sebe. Na takovém albu jako Waltz Darling představil funk, disco a jiné elementy. Podařilo se mu složit hudbu do filmu Carry On Columbs. Dokonce i kecal do práce Stevenovi Spielbergovi, byl autorem videoinstalací a produkoval různý filmy. Vždycky se prostě našel někdo, kdo mu za jeho nápady podstrkával peníze do kapsy a Malcolm toho drze využíval. I do často (v romantických filmech) omílanýho songu Paris Paris dokázal nacpat sex. Byl to samec.
Důkazem toho, že se zřejmě v penzi nudil, byla jeho produkce filmu Fast Food Nation. Film o tom, jak se konečně lidi dozvěděli o shitu v burgrech (doslova). Až na to, že se v pár záběrech mihne slepice Avril Lavigne, stojí film za to.
Punk is dead
Nebo alespoň jejich duchovní otec je mrtev. Ve 64 letech prohrál fight s rakovinou a jediný, co ho teď čeká, je opravdový klid na hřbitově Highgate vedle Karla Marxe. Asi osud.
Komunizmus u nás nepadol len kvôli tomu, že sa ľudia v práci permanentne flákali, ale aj preto, že ideológia nedokázala úspešne pracovať s mýtmi o plaste - symbole pokroku - a využiť ich pre vlastné vízie o svetlejších zajtrajškoch. Chodenie na stranícke schôdze jednoducho nemohlo konkurovať plastovým people of the universe a sen o práci s umelými príbormi, táckami, pohármi i jedlom v mekáči vystriedal ambície v oblasti dolovania uhlia, či chovu dobytka na Jednotnom roľníckom družstve. Lego premohlo Merkur.
K podobnej prehre došlo na poli nákupných tašiek. Na ich výrobu v ČSSR síce boli využité až buržoázne farebné syntetické materiály, ale ani to nezakrylo fakt, že sa jednalo o ďalší doplnok nového socialistického človeka - pevný, funkčný, vhodný k preprave obživy statného robotníka.
Naproti tomu, igelitky sprostredkujú zážitok bezstarostnej kapitalistickej spotreby - použi a zahoď. Už nie je treba v predstihu prispôsobiť výber tašky plánovanému nákupu. Najdôležitejšie je, aby konzum bol pohodlný, tovar ochránený pri prenose domov a zákazník, aby mal pocit, že za svoju útratu dostal odmenou niečo “zadarmo.” Kým pracovníci a pracovníčky VUML si lámali hlavy nad tým, ako ľudí presvedčiť, že svoje človečenstvo nájdu v práci, PR profesionáli posielajú nešťastníkov hľadať podstatu svojho bytia do obchodov. Povinné štúdium marxizmu-leninizmu zaznamenalo menší úspech, než stručné a jasné zhrnutie filozofie kapitalistického existencializmu napísané na igelitke.
This girl looks like she was grafted together from every prepubescent boner I got at swim practice, PE class, and midnight screenings of my mom’s copy of Cher Fitness. Komentáře/Zvětšit DOs & DON'Ts
