VICE DNES - 03/2010

CHCEME BOJOVAT

31/03/2010

MATTHEW STONE A THESE NEW PURITANS SE ROZPOVÍDALI O MÓDĚ, UMĚNÍ A HUDBĚ

TEXT: JAMES KNIGHT, PŘEKLAD: MARTIN ŘEHÁČEK

FOTO: MATTHEW STONE

Matthew Stone je umělec, který v jižním Londýně založil uskupení !WOWOW! a své práce vystavuje po celém světe. V módní branži má mnoho obdivovatelů, ale vždy se od ní držel dál a snažil se o to, aby jeho věci stály trochu mimo a mluvily samy za sebe.

These New Puritans jsou zase tak populární u Planet Fashion, že Hedi Slimane použil jejich hudbu jako soundtrack ke své přehlídce Dior Homme 2007 a v bubeníkovi kapely Georgi Barnettovi našel svou mladou múzu. George se uchytil jako model a věnuje se i designu, ale jeho kapela pořád funguje v ústraní, nezávisle na světě módy, který se jí snažil zotročit. Hudba These New Puritans totiž mluví sama za sebe.

Jste zvědaví, co jsme pro vás tentokrát připravili? Matthew pro nás exkluzivně nafotil bratrské duo Jacka a George Barnettovy, kteří tvoří kreativní jádro skupiny These New Puritans, a pak jsme je taky najednou zpovídali.

Vice: Kluci, znali jste se předtím, než jsme vás svolali za účelem tohohle článku?

Matthew Stone: Nikdy předtím jsme se takhle nesetkali, ale jsem fanoušek These New Puritans od té doby, co jsem je viděl poprvé hrát v klubu Durrr. Bylo zřejmé, že za jejich hudbou stojí silné myšlenky, což většině kapel chybí. Koncepty jako smísení archaismu a futurismu hraním na šílené a staré dřevěné dechové nástroje ve stejném tracku, ve kterém mají synťáky, je okamžitě posouvají do postavení téměř mimo čas, místo toho, aby se jím nechali vláčet.

George Barnett: U tohohle focení jsme se s Matthewem poprvé seznámili a okamžitě rozptýlil všechny ty pomluvy o tom, že je příliš domýšlivým umělcem, které jsme si na jeho adresu od některých lidí vyslechli. Byl opravdu příjemný a hodně kreativní. Když jsme se objevili v jeho studiu, byl spíš trošku nervózní. Focení bylo super. Spolupráci s Matthewem jsme si užili a měl tolik nápadů, že s ním asi natočíme náš další videoklip.

Řekli byste, že existuje nějaký prvek, který je pro vaši práci společný?

George Barnett: Pravděpodobně to, že pokud máme nápad, jdeme ho hned realizovat. Když jsme se přišli vyfotit, měl už připravené tohle červené pozadí a my si před něj jen stoupli. Když jsme jako skupina ve studiu a máme nějaké nápady, prostě je nahrajeme. Nikdy nejamujeme. Jamovaní ztělesňuje všechno, co na muzice nenávidím.

Matthew Stone: Ano, snaha o silné a zajímavé nápady v jejich muzice byla tím, co mě motivovalo k tomu, abych s nimi chtěl pracovat. Většina skupin je ubohá a v momentu, kdy jim někdo řekne, že pokud něco udělají určitým způsobem, dostanou za to víc peněz, jdou hned do toho. Nemyslím si, že by tohohle byli These New Puritans někdy schopni. Bojovali za to, aby si vydobyli pozici, ve které si mohou dělat, co se jim zlíbí, a to je samo o sobě obdivuhodné. Cením si lidí, kteří jsou schopni dělat věci tímhle způsobem.

Oba jste napojení na módu, ale nevypadá to, že by to nějak významně ovlivňovalo to, co děláte.

George Barnett: Pro mě to jsou zcela oddělené světy.

Matthew Stone: These New Puritans dělali hudbu pro přehlídky Hedi Slimanea a George byl jako model tváří kampaně pro značky jako Lanvin, takže budou vždy napojeni na módu, ale zdá se, že obě věci chápou odděleně a mají k nim odlišný přístup. Já jsem na tom podobně. I když se zajímám o oblečení a myslím si, že móda je stejně důležitá jako jiné umělecké formy, nikdy jsem nedělal módní fotky a stejně tak jsem se nikdy nezajímal o prodej oblečení nebo jsem se nesnažil být součástí tohohle průmyslu. Myslím si, že lidé, kteří jsou schopni úspěšně fungovat uvnitř hranic módního světa bez toho, aby dělali nějaké umělecké kompromisy, jsou právě ti, kteří by měli být velebeni a These New Puritans určitě splňují tyhle kritéria.

INTERVIEW - THE GASLAMP KILLER

30/03/2010

JEDNOČLENNÁ SKUPINA

TEXT: CRAIG MONTS, PŘEKLAD: MARTIN ŘEHÁČEK

Vždycky, když jsem slyšel hrát The Gaslamp Killera, připadal jsem si, že jsem tak trochu mimo (v dobrým slova smyslu). Všechny jeho mixy a kompilace mají stejný účinek, jako by vás někdo mlátil do hlavy kladivem rychlostí světla. Jeho schopnost smysluplně kombinovat stovky žánrů se rovná jízdě na horský dráze, při který si chlápek, co jí ovládá, trochu zaexperimentoval s drogama a zdvojnásobil rychlost. Nedávno se taky dostal k produkci alba Gonjasufi, který vyšlo na uznávaném labelu Warp. Zajímalo vás někdy, co se asi Gaslampovi honí hlavou? Čtěte dál…

Vice: Pocházíš z Los Angeles, že?

The Gaslamp Killer: Ne, ne. Jsem ze San Diaga, pak jsem bydlel v San Franciscu a právě teď žiju v LA. Je to skvělý místo - počasí je super, cítíš tady určitý vibrace. Jen ten vzduch by mohl být o něco lepší.

Vypadá to, že tě otázka znečištění ovzduší celkem zajímá…

Jasně, že jo. V některých oblastech je znečištění takový, že je to jako bys vykouřil 10 cigaret za den. A stačí ti k tomu být jen pár hodin na vzduchu. LA je jedno z měst s největším zamořením výfukovými plyny. Myslím, že je asi na úrovni Londýna. Ale zas tak moc velký vliv na můj život to nemá.

Jak to, že ne?

Prostě si na to zvykneš. Navíc většina mých kámošů stejně kouří.

Hmm.. Taky jsem slyšel, že je LA trochu přelidněný.

Máš pravdu, ale populace je celkem rozptýlená, protože LA je neuvěřitelně rozlehlý město. Můžeš chodit hodiny a hodiny a dojít až úplně na západ do Malibu, kde jsou ty nejkrásnější pláže. Tam je taky všechno čistý a moc se mi to tam líbí. Taky se tady mísí lidé různých kultur. Vždycky všem říkám: “V LA můžete dělat jakoukoliv práci, o které jste kdy snili. Pokud to není něco se sněhem.”

A kde tam vlastně bydlíš?

Místo, kde žiju, je úplně super. Vlastně je zatraceně hustý, protože bydlím na stejný ulici jako Jay Rock, Peanut Butter Wolf, Madlib, Flying Lotus, Kumah, Daddy Kev a další borci. Žijem ve fakt dobrý oblasti. Když měl Flying Lotus narozeniny, hrál na nich Computer Jay, Shafiq Husayn, já, Exile a další lidí z okolí. Bylo nás asi dvacet, každý si donesl nějaký hudební nástroj a jen tak jsme jammovali. Bylo to dost perfektní!

Zní to opravdu dobře. Shafiq Husayn nedávno vydal album, který je výborný.

Jo. Navíc bydlí jen kousek ode mě. Hned vedle Z Tripa. Shafiq je vlastně něco jako dědeček celý týhle scény. Produkoval desky pro Jurassic 5, Ice-T a spoustu dalších lidí. V historii hip-hopu má prostě svý místo.

To jsem nevěděl. A jací lidé chodí v LA na párty?

Je to takový mix. Umělci, intelektuálové, hudební fanoušci, hip-hopoví nadšenci, latinskoamerické kočky i lidi, co se zajímají hlavně o politiku. To je na LA úžasné. Na akce nechodí žádný určitý typ lidí, ale převládá tady různorodost, která se naplno projevuje třeba v Low End Theory.

Zrovna jsem se tě chtěl zeptat, jak se daří tvým akcím v tomhle klubu.

Daddy Kev měl určitou představu o netradiční klubové noci, kterou chtěl realizovat. Proto oslovil mě a Edita a DJe Nobody. Jeho nápady se nám všem od začátku líbily. Začátky byly těžké, ale to je asi osud všech pravidelných klubovek. Po čase to naštěstí dostalo nějaký impuls a směr a trpělivost se nám bohatě vyplatila! Myslím, že dneska se staráme o jednu z nejvýznamnějších klubových akcí na světě. Podařilo se nám vytvořit místo, kde se setkávají mladí nadějní producenti s ostřílenýma legendama. A na našich nocích se taky dobře kalí!

Na vaše akce mám od známých jen dobrý reference. Ale co je novýho přímo u tebe?

Právě jsem se vrátil z Anglie. Hrál jsem na takový akci pro studenty. Bylo to hodně fajn, i když musím říct, že mladí lidi jsou dneska v UK pěkně šílení. Myslím, že je to proto, že nemají co dělat a jsou znudění. Ale pro studenty se hraje vždycky dobře. Pak se mi občas stává, že se vrátím zpátky a hraju na nějaké akci, kde moje muzika nikoho moc nezajímá a lidi přijdou jenom proto, aby tě prudili, což mě celkem vytáčí a cítím se trošku…

Ztraceně?

Přesně tak. Dokážeš si to představit, ne? Když hraješ a lidi se ani nepohnou a ty si začneš říkat: Proč to kurva vůbec dělám? (smích)

Jak se s takovýma obtížema vypořádáváš? Začneš třeba hrát nějaký tvrdší věci? Nebo naopak pouštíš takové tracky, které jen vytvoří určitou hudební kulisu?

Ne, ne, ne. Takové věci nikdy nehraju. Prostě dál pokračuju ve svým tempu a pak odtamtud co nejrychleji vypadnu. Většinou se ale při hraní vznáším v nebi. Energie, kterou dostávám od publika, mě neuvěřitelně naplňuje. Vděk publika je lepší než peníze! Klidně bych hrál zadarmo, kdybych se tím přímo neživil. Kdysi bych snad byl schopný platit lidem za to, aby se pořádně odvázali!

Ale dneska na tebe chodí spousta lidí a chtějí slyšet tvou muziku. Jak se cítíš?

Je to skvělé. Když jsem odešel z vysoký, abych se mohl naplno věnovat DJingu, mí rodiče mi řekli, že jsem idiot. A dneska jsem něco jako vrchol jejich existence. Žijou tak trochu skrz mě.

Nastala nějaká zvláštní příležitost nebo situace, kdy ti řekli: “Tak jo, berem zpět to, co jsme si mysleli?”

Šli jsme do P.F Changs (čínská restaurace v LA) ke 44. výročí jejich svatby. Přišel k nám číšník a říká: “Gaslamp Killer!?! Co tady sakra děláš? Bože!” Pak se podíval na mojí mámu a řekl jí: “Váš syn je borec!” Fakt to řekl. Mamka chytla tátu za ruku a prohlásila: “Dokázal to. Náš syn to opravdu dokázal.” A pak jsem se dostal do různých časopisů - LA Times atd. Tyhle konkrétní věci jim pomohly pochopit, že moje snaha byla odměněna a taky to, že opravdu tvrdě pracuju!

Takže svoje účinkování na hudební scéně bereš jako práci?

Pomalu a jistě se můj pohled mění. Z určitého úhlu pohledu se to může jevit strašidelně a vyvolává to pocit určitý marnosti. Vidím, že to začíná být víc o penězích než o muzice. Pro mě je to samozřejmě pořád o muzice, ale občas mi přijde, že tak hodně pracuju, že se z toho zapomínám radovat. Stalo se z toho seriózní povolání, ale předtím to byla čistá zábava, chápeš? Teď mám strašně moc zodpovědnosti. Kdysi jsem si vzal houbičky, hrál, co mě napadlo, a řítil jsem se skrz imaginární kaňony rychlostí světla. Dneska se bojím pomyslet na to, že bych si mohl vzít nějaká psychadelika. Dokonce si ani nevzpomenu na to, že bych si mohl vzít dovolenou, jet někam pryč a sbírat tam zkušenosti. Všechny věci, které momentálně dělám, mám důkladně promyšlené.

Děláš všechno sám?

Jo. Jsem svým vlastním managerem, agentem atd. Je to šílené. Nechápej mě špatně, není to zas tak špatné, je to prostě zkurvený business. Nikoho doopravdy nepotřebuju. Jsem taková jednočlenná skupina.

Kozí plácek kozám!

29/03/2010

Dnešním dnem začaly ve VICE Gallery přípravy výstavy Kozího muzea Stanislava Pence. Trochu jsme očekávali, že Standa z Milkovic přicválá na bílým kozlovi, místo toho ale přifrčel v podobně zbarvený dodávce plný kozích artefaktů. Zatím to tady vypadá trochu jako ve skladišti, válí se nám tu všechny možný úklidový nástroje a mysteriózní předměty zabalený v novinovým papíru, z kterýho občas tu a tam vykoukne nějakej kozí růžek. Během dneška Standův tým instaluje vitríny, který budou kozím artefaktům sloužit jako provizorní chlívky. Tyhle předměty maj svůj domov v Milkovicích ve statku, kterej se trochu podobá hippiesácký komunitě. Můžete tam potkat vlasatý lidi, který si říkaj třeba Kopretina nebo Sunshine. Poté, co jsme se představili, Standa okamžitě objasnil, jaký kozy vlastně propaguje: Jedině ty čtyřnohý. Před pár lety se úspěšně postavil Pražskýmu magistrátu, kterej chtěl na Kozím plácku úplně nelogicky instalovat sochu Sigmunda Freuda, která by v myslích kolemjdoucích evokovala úplně jinej typ koz. Během našeho krátkýho rozhovoru jsme se taky dozvěděli, že před druhou světovou válkou žilo v týhle zemi 1.5 miliónu koz, ale v současný době je jich jenom 18 000, takže svým procentuální úbytkem v průběhu posledních 50 let předčí i velryby. Bylo nám taky objasněno, proč si na slavnostní čtvrteční otvíračce nebude možný připít šálkem kozího mlíka: Většina koz má v tuhle roční dobu kůzlátka, takže je to nedostatkový zboží. Místo toho ale ve čtvrtek 1.4. od 11 hodin dopoledne plánujeme neformální setkání Standy Pence s novináři i příznivci.

MISS ARGANZUELA 1981

28/03/2010

ZTRACENÉ FOTOGRAFIE KRÁSEK PROLETARIÁTU

TEXT: ELENA GRIMALDI, PŘEKLAD: MARTIN ŘEHÁČEK
FOTO: NEZNÁMÝ OBDIVOVATEL ŽEN

Když jsem se jedné noci v Madridu pěkně opila, našla jsem tašku plnou negativů. A protože jsem byla fakt na hadry, vzala jsem si ji domů. V tašce byl - kromě snad 35 kg negativů - fotografův registrační průkaz a bota s vyztuženou patou, což mě přivedlo k myšlence, že byl dotyčný fotograf chromý.

O Vánocích jsem si začala prohlížet souhrn negativů, který byl označen nápisem “Miss Arganzuela, 8. září 1981″. To bylo jen šest měsíců po pokusu o ozbrojený převrat, který téměř pohřbil rodící se španělskou demokracii. Tyhle fotky pak ukazují, jak v té době Španělsko vypadalo - všední lidi, kteří se nešikovně snaží přijmout širší svět skrz svůj výběr účesů a oblečení.

Jo, a fotky taky potvrzují mou domněnku o tom, že byl fotograf chromý. A pravděpodobně taky krátkozraký. Dělám si srandu. Tyhle snímky jsou svým - podivně zvrhlým - způsobem krásné.

Times New Roman + Lo-fi Pop = Times New Viking

27/03/2010

TEXT: MÍRA VALEŠ

Times New Viking jsou Jared Phillips (kytara), Adam Elliott (bicí) a Beth Murphy (klávesy). O zpěv se stará Beth spolu s Adamem.

Vikingové se potkali na akademii umění ve městě Columbus v Ohiu, kde spolu všichni tři studovali tiskařství. Beth k tom říká: „Do určitý míry nás tiskařství a design ovlivnily i v tom, jakým způsobem skládáme hudbu. Je to taková hudební koláž. Vybíráme si rify a melodie, který už někdy někdo použil a skládáme je dohromady jako puzzle”.

Mají za sebou dvě EP a čtyři alba (poslední Born again revisited vyšlo v polovině roku 2009). Momentálně je rozmaluje Matador Records, který má na triku taky Yo La Tengo, Cat Power, Sonic Youth nebo novou desku od Girls.

Ačkoliv to nemají moc rádi, jejich hudba se nejlíp charakterizovat jako Lo-fi. Beth v jednom rozhovoru řekla, že by byla radši, kdyby měli třeba nálepku Kiwi pop (Novo-zélanskej pop) - problém ale je, že taková nálepka oficiálně neexistuje a pak taky, že…ehm…Times New Viking nejsou ze Zélandu.

Většina médií je přirovnává k Pavement (další chovanci Matador Records). To se kapele moc nelíbí, protože doma poslouchají hlavně Neila Younga a Boba Dylana, ale co naplat? Nějaká podoba tam je. A Lo-fi Pop, ačkoliv jim to moc nejde pod fousy, přesně vystihuje jejich zvuk.

Times New Viking vystoupí v pátek 2. dubna v pražské Sedmičce v rámci hudební série Bohemians like you.

Průvodce neoficiální irské ambasády Kosovem

25/03/2010

TEXT: CONOR CREIGHTON, PŘEKLAD: MARTIN ŘEHÁČEK

V Kosovu žádná irská ambasáda není. Taky tu nenajdete dálnice nebo McDonald´s, ale když chcete zaujmout pozici pozorovatele, je dobrý tvářit se jako diplomat, takže jsme v Kosovu minulý měsíc založili fiktivní irské velvyslanectví. Neměli jsme pravomoc dávat lidem víza nebo jim nabízet azyl, ale díky pár opilým sponzorům jsme nikdy nebyli daleko od toho uspořádat pořádnou párty. Tady je pár věcí, který jsme se dozvěděli o životě v Kosovu.

- I když obraz, který Kosovo vyvolává, není zrovna příznivý, pravda je, že v posledních deseti letech bylo Kosovo docela bezpečný místo. Tak bezpečný, že mezinárodním pracovníků, kteří tady dělali, snížili jejich platy, z čehož rozhodně nejsou nadšený. Je to trochu jako případ zdravotníků v Africe, kteří si stěžujou, protože hladomor se pomalu a jistě chýlí ke svému konci. Ale samozřejmě, že když máte návštěvu a vysvětlujete jí, jak bezpečný je to místo a chvástáte se před ní, že dokonce i ty nejkrásnější holky chodí domů bez doprovodu, ocitnete se tváří v tvář řadě dvaceti policejních aut a půlka města je najednou zavřená, protože zrovna provádí nějakou čistku.

- V Prištině můžete kouřit úplně kdekoliv. V poslední době jsme zjistili, že není problém zapálit si ani v taxících. Když jsme si chtěli zakouřit, zavolali jsme si taxík a poprosili jsme řidiče, aby nás vzal kolem bloku a užívali jsme si tuhle zkušenost jako by byl rok 1982. Kosovo je podle Transparency International nejzkorumpovanější zemi na Balkáně. Cigarety se snadno pašujou, takže je všichni prodávaj. Mají tam spoustu barů a kaváren, kde seženete Marlborka, který chutnaj jako mokrá sláma a člověk pak smrdí jako by byl den po Armagedonu. Stojí míň než euro.

- Nevím, jestli je to nějakou obecnou pozorností lidí z Kosova, nebo za to může chytrák, který jim celou věc někdy dávno špatně vyložil, ale pokaždý, když si řeknete o účet, sdělí vám částku a dodají za to: „Pokud to máte”. A fór je v tom, že občas ne. Takže když si přátelský cikánský taxikář (v Kosovu jsme toho moc nenachodili, což bude asi důsledek těch šílených kuřáckých zvyků, ale každopádně je to možný a někteří lidi pěšky chodí) řekne o dvě babky a vy mu dáte jen jednu a půl, přimhouří nad tím oko a sdělí vám, že je to v pohodě. To nás okamžitě vrací k problematice výzkumu Transparency International a vede nás to k závažný etický otázce: pokud je jedním z důsledků vysoce rozšířený korupce to, že se lidi nevykořisťujou kvůli padesáti centům, můžou špinavý peníze, vydírání a únosy přinášet prospěch a vytvořit upřímnou a poctivou společnost stejně tak, jako k ní přispívá budování parků a všeobecná zdravotní péče?

- Vaše historky nebudou nikdy lepší než ty jejich. Možná se vám teď vybaví ty akce, na kterých jste byli úplně na hadry a položili kočku na gramofon nebo ten večer, kdy jste měli nějaký myšlenkový výpadek a skončili jste v posteli s matkou svý přítelkyně, ale v Kosovu to nikoho ze židle nezvedne. Je jedno, co jim budete vyprávět, protože místní to vždycky minimálně dorovnaj a pak přihodí nějakou lepší věc ve stylu: „A celou dobu jsme byli uprostřed minovýho pole.”

Vice průvodce československými hudebními extrémy 2. - Evidence smrti hledá důkaz konce

25/03/2010

TEXT: JAN HLAVÍN

Pokud se domníváš, že je crustcore o bandách nachmelenejch squaterů, jejichž hlavní záliba spočívá v házení zápalnejch lahví na policejní auta, tuzemská Evidence smrti ti tohle rozhodně nepotvrdí. I když je v punku tradice reflexivních textů poměrně zaběhlá, nemůžu si odpustit dojem, že u většiny kapel jsou to jenom prázdný hesla. Evidence, potažmo její vokalista Mára, na to jde jinak - místo protispolečenských agitek přináší ponurou lyriku, která sice adresně neodkazuje, jak je tomu v (crust)punku zvykem, ale o to víc působí na posluchače.

Koncentráky, ostnatý dráty, dělostřelecká palba a v neposlední řadě všudypřítomný lidský utrpení. To jsou výjevy, který ti přijdou na mysl, když si pustíš jejich stejnojmenný demo. K neveselým textům se totiž váže i zatraceně mrazivej projev. Ten chvílema odkazuje na starý anglický stenchcoreový legendy, jindy zas na kořeny black metalu a to celý zabaluje do pořádně tvrdý, frenetický podoby. Zapomeň na macho mávání prackama a snahu vypadat dobře, tohle je peklo!

Vice: Evidence smrti… Myslíš, že je váš název spíš připomínkou stinných událostí historie nebo naopak kritickým heslem poukazujícím na současnost?

Evidence smrti: Dokud je záruka konce, neustále budeme hledat jeho důkaz. Jako bys chtěl dohnat horizont.

Není sporu o tom, že váš zvuk je jedním z nejponuřejších na scéně. Kde spatřuješ hlavní zdroje inspirace, které daly vzniknout takhle bezútěšnému výsledku?

Těžká otázka, na kterou neznám přesnou odpověď. Nejsem si vědom nějakých hlavních zdrojů. Původní záměr byl hrát jako Discard, kapela Aleho z Mob 47, ti zase napodobovali Discharge. Záměr byl, ale po několika zkouškách bylo jasné, že se kapela (tehdy jen projekt), vydá poněkud jiným směrem. Nyní máme o kytaristu navíc, a o dvě minuty delší skladby. Inspirace je samo bytí?
Ty sám se v českém punkovém podhoubí pohybuješ zatraceně dlouho. Jak vidíš vývoj scény?

Moc nevím, co ti odpovědět. Scéna je živé těleso. Získává a ztrácí na vitalitě. Každopádně je tvůrčí a to pokládám za velice důležité. Kreativita je základ. Před 10ti lety tu byly výborné kapely, stejně jako teď. Vychází několik fanzinů. Jasně, spousta věcí je pohlcena internetem, něco je na škodu a něco je opravdu prospěšné.

Velké negativum vidím v nepochopení MP3, Youtube…a třeba Myspace. Virtuální realita otupuje mysl a nikdy nevydá za osobní kontakt nebo zážitek na koncertě. Jsme svobodní, tudíž rozhodovat se musíme sami. Když jsme používali poštu a nahrávali kazety, musel jedinec více pátrat, více vydat ze sebe sama. To dle mého dnes velice chybí. Přesto je „scéna” živá, kreativní. Budeme se zřejmě muset naučit manévrovat v jiném prostoru.
Občas mi přijde, že nejdůvěryhodnější byly punkové kapely v dobách Studené války, kdy ve vzduchu těžce visela otázka nukleárního konfliktu. Nejspíš jsem neobjektivní díky komfortu, jaký mi poskytuje život ve střední Evropě. Myslíš si, že ta hrozba tady ve stejné míře stále je?

Především si myslím, že lidská touha po moci je základem jakékoliv hrozby, ne jen jaderného konfliktu. Ráno se můžeš probudit do naprosto jiného světa a nebudeš věřit ničemu co vidíš, co slyšíš. Je tu totální možnost stát se paranoidním organismem.

Jasně, ta důvěra k punku éry studené války je opodstatněná, dostat se k informacím a ještě k tomu být sám sebou bylo velmi těžké. Mluvíme-li o komunistickém bloku. Já vyrůstal na vesnici a tam šel život v naprosto jiném časovém pásmu.

Co ty a dějiny? Je nějaká událost z minulosti, která tě obzvlášť zasáhla/fascinovala/šokovala?
V životě jsem byl šokován mnohokrát. Hodně mě zasáhlo téma dětských křížových výprav. Nedovedu si moc porovnat, že soudní dospělí lidé jsou schopni nechat odejít na smrt armádu dětí. Chápu (?), pro ně to byla jakási svatá povinnost, byla jiná doba, jiný náhled na svět. Samozřejmě lidské dějiny jsou psány krví, proč ne i tou dětskou.
Co můžeme od Evidence očekávat v budoucnu?
Nechci předbíhat sled událostí, ale na podzim letošního roku by měl label Insane Society Records (www.insanesociety.net ) vydat naši dlouho hrající nahrávku, jak na 12″ vinylové desce, tak na CD. Termín, kdy budeme nahrávat materiál, je určený na konec července. Nahrávat budeme ve studiu Hellsound, ostatně tam bylo nahráno i naše demo.

“Evidence smrti - Evidence smrti” seženeš na http://www.maskcontrol.com

GILLES LARRAIN

23/03/2010

TEXT: RYAN MCGINLEY, PŘEKLAD: MÍRA VALEŠ

FOTO: GILLES LARRAIN

Ryan a Gilles (foto - Amy Kellner)

Už si přesně nepamatuju, kdy jsem poprvé viděl Gillesovu knížku “Idoly”. Jediné, co vím jistě, je to, že na mě měla obrovský vliv. Idoly patří mezi jednu z nejlepších fotografických publikací, co jsem kdy viděl. Knížka vyšla v roce 1973 a jde o kolekci studiových portrétů transvestitů, lidí, co se rádi převlíkají a obecně fantasticky vypadajících lidí z New Yorku. Funguje jako stroj času, se kterým se vrátíte o třicet let zpátky. Najdete tu lidi od Warhola nebo členy psychedelických travesti-performerů ze San Franciska, kteří si říkali The Cockettes. Je tu fotka Ala Hansena, což je dědeček písničkáře Becka, namazanýho stříbnou barvou a oblečenýho jako starořímskej válečník nebo mladý Harvey Fierstein převlečenej k nepoznání jako mladá židovská dáma. Všichni tihle lidi měli neuvěřitelnej styl. Ta nejzajímavější móda vždycky přicházela od transvestitů. To, co nosíte teď, pravděpodobně vymyslela nějaká transka před deseti lety. Nedávno jsem navštívil Gillese v jeho obřím studiu na Grand Street v Soho. Když procházíte kolem, vidíte v oknech jeho fotky Jacka Wallse a Roberta Mapplethorpa. Uvnitř to vypadá jako v zapadlém skladišti plném jeho umění - fotek flamenco tanečníků, vymakané koláže plné nahých těl pokryté ovocem a tetováním, spousty fotek hudebníků z osmdesátek - od Stinga, Billyho Joela po Ninu Hagen a Milese Davise. V rohu vidím obrovskou fotku Phoebe Catesový a Jenifer Jason Leigh, kde spolu nahý dovádí pod peřinou, kterou odhaduju tak na rok 1982.

Usadili jsme se v kuchyni plný težkých litinových pánví a já se snažil rozeznat, co mi tím svým hlubokým hlasem s těžkým francouzským přízvukem vlastně říká.

Vice: Fotky z Idolů byly poprvé publikované ve francouzském časopise Zoom v roce 1972. Fotil jsi je pro tenhle časopis jako editorial?

Gilles Larrain: Né, já nikdy nefotil nic takhle na zakázku. Nafotil jsem je, protože mi ty lidi přišli natolik bláznivý a fascinující, že jsem je fotit chtěl. Některý jsem potkal v Kansasu a řekl jsem si - tyhle lidi musím dostat k sobě do studia. Skamarádil jsem se s Taylorem Meadem a Johnem Noblem. A když přišel jeden, přišli všichni.

Když někoho fotíš, děláš hodně fotek nebo jen pár?

Kdysi jsem fotíval hodně, teď už dělám fotek mnohem míň. Pro Idoly jsem ale nafotil tisíce fotek. Ta knížka obsahuje jen malou část. Mám možná 5000 těchhle Kodachromů.

Aha, fotil jsi to na Kodachrome? Miluju ten film. Je hodně absorbční. Přál bych si, aby ho pořád ještě vyráběli.

Jo. Byl skvělej. Ale to byl jen vrcholek ledovce. Teď se konečně chystáme udělat něco s tím zbytkem fotek.

Jak vlastně publikace Idoly vznikla? Měl to být dokument o specifické scéně?

Já tímhle způsobem nepracuju. Život se prostě odehrává, ať si uděláš plány jaký chceš. Jako mladej jsem studoval architekturu. Chtěl jsem bejt matematik nebo vědec. Nic z toho nevyšlo. Ale to, co přišlo, bylo vlastně mnohem zajímavější. Ale zpátky k otázce - lidi prostě začali chodit, a nabalovalo se to jako sněhová koule, bylo jich víc a víc.

Byl to ten typ lidí, se kterýma jsi se stýkal normálně?

Chodili ke mně pařit, to jo. Ale já normálně pracoval. Byl jsem u sebe ve studiu a lidi přicházeli. (Ukazuje na fotky) Tady je Harvey Fierstein, napsal Klec bláznů, to asi znáš. U mě ve studiu se začal převlíkat. Na fotce je mu tak 19. A tady je Goldie Glitters, jeden ze členů The Cockettes ze San Franciska.

PRISCILLA

Ta jeho fotka je skvělá. Vypadá skoro jako malba.

Já ty fotky nikdy neupravoval. Je to syrovější. Co vidíš je přesně to, jak to bylo.

Je na fotce ve svým vlastním oblečení nebo je to připravený?

Byl to totální mix všeho. Neměli jsme žádný pravidla. Kolem se vždycky válelo spousta věcí a lidi přišli ve skupinkách po dvaceti, třiceti a všichni si navzájem půjčovali věci, zkoušeli make-up, hráli si s parukama a tak. Neměli jsme žádnej jasnej cíl. Nesnažili jsme se dělat nic módního. Byla tam jen ta diverzita - užít si trochu legrace, vytvářet něco s vtipem, žít vtipem, užít si ten moment. Ludvík XV byl třeba v tomhle skvělej. Dělal šílený party ve Versailles - jídlo, sex, všechno. Tehdy to celý začalo, celá módní kultura pochází z těch dob.

Takže si každej dělal svůj make-up a oblečení?

Jo, ale občas jsem se připojil a řek: “Né, tohle se mi nelíbí, tohle fotit nebudu” a oni se naštvali, tak říkám: “tohle už bylo vyfocený, zkuste něco novýho a jestli musíte dělat chyby, ať ty chyby mají šťávu.” Starý fotky už jsme viděli. Jakej smysl by je mělo reprodukovat?

Pravda. Hledal jsi v těch pózách nebo v modelech nějaký specifický rys?

Né. Když jsem to tam viděl, tak jsem to zmáčnul. Jinak by to bylo naaranžovaný, normální módní fotka. Na našem focení byla legrace v tom, že jsme nikdy nevěděli, co z toho vyleze (ukazuje na fotku). To, co vidíš na týhle fotce, nejsou šaty, je to čínský hedvábí, sepnutý zezadu. Kdybys ji otočil, bude jako dikobraz. Tenhle kloubouk jsme udělali z krabic a lepenky. Všichni se zůčastnili. Moje studio fungovalo jako včelí úl plnej hravosti a kreativity.

Zajímal ses o módu?

Dělával jsem občas nějaký módní nebo komerční fotky a tam jsem věděl přesně, co dělám. Byl pro to důvod. Klient věděl přesně, co chce a tys to musel naplánovat.

Ale naše fotky nebyly plánovaný. Rostlo to organicky.

Dostával jsi hodně nabídek na focení módy po tom, co vyšly Idoly?

Jo, ale já na tyhle nabídky neumím moc dobře reagovat. Jsem trochu skeptickej, když přijde na to, abych se zapojil do těchhle externích energií. Když do toho moje vlastní energie zapadne, jdu do toho. Jinak to není můj klub. Nemám potřebu to dělat.

Jak vypadala typická noc, když jste fotili portréty do Idolů?

Bylo to jako divadlo, vizuálně - jako hromadnej sex. Pozadí jsem si sám maloval. Miluju malování. Můj táta byl malíř a moje máma taky kreslila a navíc byla pianistka. Vždycky jsem maloval. Dával jsem do toho hodně z momentálních pocitů. Bylo to fakt organický. Proudilo to jako řeka a stejně jako řeka mě to neslo k cíli. Vůbec, metafora s řekou na Idoly dost sedí. Nebyli tam žádní návrháři, žádní art directoři, stylisti, nic z toho, co se děje kolem módních fotek. Všechno byla improvizace. Přirozeně, lidi měli svojí vlastní představu. Věděli, jak chtějí vypadat.

Jasně, drag queens a transky? Ale trochu to vypadá, že módu moc nemusíš?

Svým způsobem. Jsem proti spoustě věcí. Ale mám jednu výhodu - přitahuju lidi.

Možná proto, že nejsem tolik známej. Často jsem nevyrovnanej a chvíli můžu bejt roztomilej a pak zase naháním hrůzu a tak. Ale svým způsobem přitahuju lidi. To je možná důvod, proč jsi dneska tady, ne?

CHARLES

Přesně. Fotíš radši nahý nebo oblečený lidi?

Určitě nahý. Když přijdeš ke mně do studia, můžeš si bejt jistej, že tě svlíknu.

Mám tuny nahejch fotek. Ale tahle specifická série v Idolech byla o transvestitech. Je to o proměnách a maškarádě.

Fotíš radši ve studiu?

Studio mi nabízí můj svět, ve kterým se vyznám. Znám svoje světlo, můžu víc experimentovat, ale pochopil jsem kouzlo jednoduchosti. A taky - sám si tisknu. Jsem takovej nemoderní dinosaur, víš? Mám digitální foťáky, ale moc je nepoužívám. Používam je na pomocný fotky, ale neni v tom žádná láska.

Jak dlouho jsi připravoval Idoly?

Přes rok. Vždycky jsme připravili projekci fotek, který jsme nafotili na předchozí session. Je škoda, že jsem tenkrát neměli kameru, abysme to zdokumentovali.

Byla to legrace. Nemáš představu, jako si ze sebe ty lidi dělali navzájem legraci. Bylo to totální povstání.

Jsou v knížce fotky, který jsou pro tebe nějak speciální - je tam něco, k čemu máš zajímavou historku?

U focení všech fotek byly nějaký bláznivý momenty. Na týhle fotce Beauregarda, kde si zvednul sukni, takže bylo vidět jeho nádobíčko, lidi dostávali při focení záchvaty smíchu. Já mu jen řek: “Nevšímej si jich, teď jsi moje oběť. Tvař se nevinně.”

Všimnul jsem si, že jsi knížku věnoval Jeanovi a Dominique de Menil.

Jo, to je zajímavá historka. Povím ti to.

To jsou prababička a pradědeček Dashe Snowa (slavného amerického fotografa).

Tak, v roce 72 byl Jean těžce nemocnej. Měl rakovinu. Moje kamarádka Simone pro něj kdysi pracovala a řekla mi, že ví o někom, kdo chce vidět mojí práci, abych si připravil nějaký diáky a přines je s projektorem do nemocnice. Přišel jsem tam, ležel tam chlap v posteli, evidentě v bolestech, hlavou mu asi běžela spousta myšlenek ohledně jeho života a já si říkal: “Co tady sakra dělám?” Byl jsem mladej a chtěl jsem se předvést, ale v tom prostředí jsem se cítil nesvůj a tak jsem odbouchnul projekci pěkně rychle. Zastavil mě a řekl mi: “Co to děláš? Dej mi to ovládání.” Vrátil si to zpátky a prošel si znovu každou fotku. Bylo jich 280.

GAIL

A proto jsi mu věnoval tu knížku?

Buď trpělivej. Poslouchej.

(Smích) Jasně.

Tak jsem tam s ním byl asi hodinu a půl a když jsem odcházel, viděl jsem, že něco hledá ve stolku. Vytáhnul šekovou knížku a napsal mi šek na 15.000 dolarů. Nikdy v životě jsem neměl tolik peněz. To by teď bylo tak sto tisíc dolarů. A řekl mi: “tohle není dárek, chtěl bych mít tvoje věci ve sbírce.” Ten člověk odstartoval mojí kariéru. Skvělej chlap. Přestav si to - tohle udělal na smrtelný posteli - naslouchat někomu, dívat se na cizí práci a starat se o ostatní, když máš smrt na jazyku… To bylo fantastický.

Wow. A jsou teď ty fotky v Menilově kolekci v Texasu?

Bohužel nejsou. Jean zemřel v roce 73. Dominique - jeho žena - byla protestantka a neměla ráda transvestity. Nebyl to její šálek čaje.

Jaké reakce publikace vzbudila?

Hodně různorodý. Ve Village Voice vyšla kritika, že ty fotky jsou ztělesnění módy, a že Vogue se může jít klouzat. Ale v tý době, na to nezapomeň, sis nemohl vyjít takhle ven. Někteří mí klienti mi řekli: “Jak můžete fotit tyhle příšery a devianty?” Jednomu kritikovi v New York Times se to nelíbilo, protože to podle něj nebylo dobře osvětlený, nemělo to měkký světlo. Protože jsem ty lidi nepřikrášloval, měl pocit, že proti nim něco mám. Napsal, že podle těch fotek pochopil, že Gilles Larrain rozhodně není transvestita.

Já z těch fotek takovej pocit vůbec nemám.

Různý lidi, různý názory. Někdo byl naštvanej, že se v knížce neobjevil, někomu se nelíbilo, jak jsem je vyfotil. Ale inteligentním lidem se to většinou líbilo a teď se z toho stává trochu ikona.

Je to jedna z mých nejoblíbenějších fotografických publikací. Teprve nedávno jsem začal fotit studiový fotky a Idoly jsou pro mě v tomhle ohledu pořád inspirace.

To je skvělý. To jsem rád. Vidíš, když je tam vášeň, energie a vize, a taky trochu štěstí, věci se daří. Dělej, co miluješ a miluj, co děláš (smích). Teď zním jako nějakej farář!

CARLA

BEAUREGARDE

JOHN RAVEN

TAYLOR MEAD

GOLDIE GLITTERS

HARVEY FIERSTEIN

MARGUERITE

SEBASTIAN

Módní číslo je venku - na papíru i online

23/03/2010

Věrní přívrženci Aštara Šerana sice stále čekají na přílet vesmírny civilizace, která jim zprostředkuje informace o ráji, ale vy už se o svůj neřestnej příděl písmenek strachovat nemusíte. Je to tak. Včera nám do kanclu doputovala první várka čásaků a na našem webu si ho s klidem můžete pročíst. Čekají vás samý aktuální lahůdky včetně několika českých materiálů. Magazíny se právě rozváží po republice, ale jestli chcete naši vizi módního čísla dostat mezi prvníma, měli byste dorazit na dnešní VICE párty v klubu Final a sdělit nám vaše bezprostřední dojmy.

A co že teda druhý číslo obsahuje? Kromě rozsáhlýho interview s Karlem Lagerfeldem nebo návrhářem obleků pro toreadory Antóniem Fuentesem se představí nejúspěšnější XXL modelka Crystal Renn a taky Dana Machajová, která se rozpovídala o český lesbický scéně.

Náš tým si taky vyzkoušel, o čem je vlastně pravý karneval, a za doprovodu muziky od Argemy do sebe lil jednu zelenou za druhou - a pořídil materiál, ve kterým hrajou prim divný masky, kroje a Johny Cash. Taky jsem pro vás otestovali punkáčský bundy, igelitky a zpovídali pár lidí ohledně zvířecích kožešin.

Módní story si pak vzali na starost Richard Kern (ano, je to ten chlápe, co neustále fotí nahatý ženský a ani tentokrát tomu není jinak), Roe Ethridge, milovnice mrtvol Angela Boatwright, Adam Holý (ten si zřejmě pro změnu libuje v temnotě) nebo Gavin Watson.

Více už snad psát nemusíme. Celý číslo si můžete projít tady a povezeme ho s sebou i na všechny naše Fashion nights - do Brna, Bratislavy i Košic. Tak ze skříně vytáhněte svý nejlepší hadry a koukejte dorazit na Teapota, The Ills, Dishrag Dukes a další.

Zemědělec 2010 – mezi moštem a masožravkou

23/03/2010

TEXT A FOTO: JIŘÍ KREJČÍK

Jak se dnes žije živitelům národa ze země oplývající mlékem a strdím? Neskomírají v tvrdé konkurenci přebujelého třetího sektoru a všetečných polských rolníků? Odpověď jsme se vydali hledat přímo ke zdroji - na veletrh Zemědělec 2010.

Najít v Lysé nad Labem výstaviště by zvládl i průměrně inteligentní družstevní vepř. Stačilo zamířit proti proudu lidí, kteří si nesli pod paží stromek. Letmý pohled na impozantní dvoumetrové sazeničky nás donutil ještě před vstupem uzavřít slavnostní přísahu: “Slibme si, že si odsud neodvezeme žádnou jabloň!”

Pralesem sloupcovitých jabloní jsme se proklestili beze ztrát. Zato u stánku s moštem jsme museli zaznamenat první oběti. Na svědomí si je vzala mezická megabomba. Tento božský nektar o složení deci moštu, deci rumu, jablko a skořice nekompromisně zacílil další směřování naší výpravy na degustaci chmelařských a pálírenských produktů.

Na své si však v Lysé přijde nejen parta anonymních alkoholiků. Najdete tady i duhově barevné sázecí kolíky, duhově barevné secí stroje i duhově barevné nafukovací potvory od Disneyho. Ano, i kačeři z Kačerova jsou vlastně hospodářské zvířectvo. Celkově však veletrh cílí především na venkovský ekvivalent veblenovské zahálčivé střední třídy. Tedy rodinku, která na výstaviště přijde za ochutnávkou pštrosího sádla či jiné exoticky znějící pochutiny, ukáže dětem nejkrásnější exponáty 11. ročníku výstavy “Jaro s koňmi” a odnese si na zahrádku nějaké ty sazenice, semínka, cibulky a masožravé rostliny.

Poctivý rolník, který v potu tváře dobývá svůj denní chléb, musel odejít rozčarován. Mechanizace se nedostavila. Pořádný traktor nebo hovnocuc jsme hledali marně. Nakonec jsme se museli spokojit s rozmetadlem FH40 a práškovačem polské provenience. Zklamání se promítlo i do nálady pána s arabem. Jeho frustraci neukojila ani kořist v podobě plné náruče tyčí na rajčata. “Sice tvrdili, že máme svobodu, ale zas takovou svobodu nemáme,” rozhořčoval se nad politickou situací. Už chápu, jak může třetina národa volit Paroubka.