VICE DNES - 02/2010

Rozhovor a fotky - Mon Insomnie

18/02/2010

TEXT: MARTIN ŘEHÁČEK, LUCIE PALEČKOVÁ

FOTO: TEREZA PŘÍHODOVÁ

Poslední díl Zkušebny se nesl v duchu melancholie (někdo by možná řekl, že to bylo hlavně o ubrečených cajdácích pro holky) a pár lidí během vystoupení Mon Insomnie dokonce stihlo sepsat závěť. Jo, tak emocionálně vyhrocený to bylo. I proto jsme si mladýho týpka, který se za tímhle projektem skrývá, vzali trochu bokem a vytáhli z něho pár informací, který nám osvětlily, proč se občas topí v tesklivých náladách a přenáší je na svý publikum.

Vice: U nás v redakci máš hodně fanynek takže jsme se skrz ně dostali k tvýmu profilu na Twitteru a z něho vyplývá: a) že jsi děsně emo b) že se neobejdeš bez flašky vína a hulení. Tak jak to s tebou je?

Mon Insomnie: No, tak to asi vypadá podle Twitteru, protože tam vždycky píšu tak trochu opilej (smích).

A nevadí ti takhle veřejně prezentovat svý niterný pocity?

Myslel jsem si, že o tom profilu nikdo neví, ale je fakt, že mi už pár lidí řeklo, že si ho čte, takže ho asi brzo zruším (smích).

Fajn. Nebudem dál rozmazávat tvý soukromí. Co nám můžeš říct o Mon Insomnii?

Vždycky jsem si chtěl založit nějakou kapelu, ale nenašli se žádní lidi, kteří by se mnou hráli, tak jsem to zkusil sám. Asi před čtyřma rokama jsem měl první koncert a teď se mi možná konečně podaří někoho sehnat. A moje hudba… To jsou prostě takový písničky (smích).

Nepodílel ses náhodou i na jinejch hudebních projektech?

Asi před 3 rokama jsem měl se dvěma kámošema skupinu, jenže pak jsme se nějak rozpadli a teď někdy hrajem ve dvou - tak jednou za rok. A pak mám ještě kapelu s kamarádkou Veronikou, kde hrajem na dětské klávesky a xylofon.

Jasně. Něco jinýho a hravýho. Jak ses vůbec k hraní dostal? Připadalo ti, že ta muzika, kterou posloucháš, úplně nevyjadřuje to, co by se ti líbilo?

Začal jsem hrát asi ve 12, když jsem viděl v televizi klip Nirvany, tak jsem si koupil kytaru a chtěl jsem si založit skupinu a vůbec jsem netušil, že bych mohl hrát i sám. Pak jsem ale viděl svýho kámoše Jakuba, který má projekt Lilac, a ten k sobě nikoho nepotřeboval, tak jsem si řekl, že bych to taky mohl zkusit. Asi dva měsíce potom, co jsem si to uvědomil, jsem měl svůj první koncert. To mi bylo asi 14 a v tý době jsem neznal žádný kapely. Lidi mi říkali, že můj projev připomíná Bright Eyes, tak jsem je pak začal poslouchat a tak jsem se vlastně dostal k nějaký jiný muzice.

My mysleli, že je to obráceně.

Ne. Fakt ne. Já jsem v té době poslouchal Vypsanou fixu. A tu Nirvanu (smích).

Na tvým Myspacu jsme si přečetli, že budeš v nejbližší době hrát v Berlíně nebo v New Yorku.

V Berlíně jsem hrál už vloni v dubnu a bylo to domluvené přes jednu kamarádku, co si oblíbila moje věci, a teď mi z toho klubu napsali znova, jestli si tam nechci zabrnkat. A New York měl proběhnout v létě, ale asi se posune až na září, protože momentálně nemám moc peněz. Ale všechno se to vlastně domlouvá přes kámoše. Třeba ten New York mi taky zařizovala kamarádka z Prahy, která tam dřív žila, a zná se se spoustou lidí, co tam provozujou kluby, takže to snad dopadne.

My ti to rozhodně přejem. Co nám můžeš říct o nějakých hudebních vlivech? Jaký jsou tvý oblíbený kapely?

To se dost mění. Momentálně nejvíc poslouchám kapelu Girls. Taky třeba Memoryhouse nebo Lemonade a dost takové skupiny, které nemají nic moc společného s písničkářema. Ty moc neposlouchám. Občas třeba Bright Eyes. Hodně se mi líbí deska Table, která snad brzo vyjde.

Ty sám jsi teď vydal singl, který si lidi můžou zadarmo stáhnout ze Soundcloudu.

Jo, a lidi k němu můžou přijít ještě z dalších zdrojů a nebo si ho koupit s takovým ručně kresleným obalem.

Myslíš se, že má pořád smysl vydávat hudbu na nějakých „nosičích”?

CDčka nemám rád, ale singl bych chtěl vydat do léta na sedmipalci.

Na vlastní náklady?

To se teprve uvidí (smích).

Ještě se vrátíme k těm obalům. Všechny jsou fakt ručně kreslený?

Jo. A dělali je i jiní lidi než já. Pár jich nakreslila třeba Veronika nebo Niki Timková.

Takže každý obal je originál…

No, zatím jich je hotových dvacet a ještě jich bude asi dalších čtyřicet a budou je dělat i jiní lidi.

Nějaký plány na desku?

Tu už natáčím asi dva roky a dělám jí úplně sám a některý věci moc neumím. A tím, že nemám kapelu, se mi moje vlastní písničky hrozně rychle zprotiví. S tím mám dost problém a proto jsem dlouho nemohl nic vydat. Na každý koncert se navíc snažím udělat něco novýho. Na tom dnešním jsem hrál hned tři nové věci. Jednu z nich jsem napsal včera.

Ještě na tebe asi vytáhnem něco z Twitteru. Ty jsi teď měl maturiťák, že?

Ten jsem měl teď v pátek no (smích).

Máš z něho nějaké trauma?

Byla to teda dost pruda (smích).

Takže za chvíli dokončíš školu a jakým směrem se chceš dál vyvíjet? Budeš se naplno věnovat muzice?

Zatím nevím, ale asi se přestěhuju někam pryč. Asi do Berlína. Ale přiznám se, že ještě nejsem úplně rozhodnutý.

Jak moc tě baví koncertovat? Dneska to bylo dost intimní a když jsi tam byl úplně obklopený lidma a přičtem si k tomu tvoje emo nálady…

Občas je dost pruda hrát sám. Už mě to moc nebaví, takže bych chtěl mít velkou kapelu. Navíc se dost stydím, hlavně, když hraju v nějakých cizích městech, kde lidi nejsou moc zvyklí na to, že někdo hraje úplně sám.

Jaký máš vůbec mimopražský zkušenosti?

Docela dobrý to bylo v Plzni. Jednou jsem hrál ve Varnsdorfu v klubu Rozkrok s Pavilon M2, kde jsem chvilku bubnoval. Bylo to ale jenom na pár koncertů.

Považuješ se za multiinstrumentalistu? Kytara, bicí…

Na bubny mě to dost baví, ale nemám svoje vlastní. Ještě zkouším hrát na piáno…

Vypadá to, že fakt upřímně toužíš po tom, mít vlastní skupinu. Ale není paradoxně lepší to, že jsi sám, a nemusíš se na nikoho ohlížet?

Lidi to někdy říkaj. Přemýšlel jsem, že bych hrál s nějakýma smyčkama, ale to by mě asi dost prudilo, protože bych byl hrozně svázanej a já svůj repertoár při koncertech často měním. Občas zapomenu text, tak hraju nějak jinak (smích).

Fajn. Označil bys teda sám sebe za písničkáře?

Já sám moc písničkáře neposlouchám. Mám třeba pět oblíbených, ale teď je jich strašně moc a každý den mi na Myspacu píše x-lidí, co zní úplně stejně.

A řešíš nějak to, abys ty sám stejně nezněl? Nebo jsi přirozený. Pak už tě necháme .)

Nevím.. Já vlastně ani nevím, jak skládat písničky. Měsíc třeba neudělám nic a pak to najednou přijde a už nějak neřeším, jestli to zní jako „tohle” nebo „tohle”.

Tak díky za rozhovor.

Vice průvodce levným chlastem

17/02/2010

TRESTALI JSME ZA VÁS SVOJE JÁTRA I DŮSTOJNOST

TEXT: JAN HLAVÍN

Zapomeň na kvantum takřka encyklopedickejch informací, co ti Orion ve svým rapu podává o Cuba Libre, odlož stranou bourbon, vykašli se na to dobrý víno, co si šetříš pro slečnu Věrušku z účetního. Následující řádky ti totiž přinesou bližší pohled na jistej segment spotřebního zboží, kterej v zásadě cení tři skupiny lidí: bezdomovci, studenti a pak ten divnej dědek, co ti minulý úterý ve tvý oblíbený čtyřce prostě MUSEL povědět svůj životní příběh. Bavíme se zkrátka o levným chlastu.

Je to možná šokující, ale různý levný paodrůdy pití v naší milý zemi mají zhruba stejnou popularitu jako masové agresivní zteče lednových výprodejů, považování outdoorových křusek za módní doplněk a pašování wienerschnitzelů do balkánského regionu. Většina lidí, co tvrdí, že nikdy neochutnala třeba krabicovou Poezii, pěkně kecá. Člověka k tomu zvláštnímu masochistickýmu rituálu, kdy si hrdlo trestá rozličnými lihovými splašky výměnou za kurevský bolehlav, mnohdy dohání rozličný okolnosti. Finance, věk, punk anebo třeba snaha napsat jeden idiotský článek. Jsem příliš mladej na to, abych po ránech těžce snášel dopady večera, věčně nemám prachy a o svý známce punku nepochybuju ani v nejmenším, takže vzhůru do toho!

“STOLNÍ” VÍNA

Tenhle vzletnej název pro rozličný levný čůča mě vždycky pobaví už při otvírání krabice. První, co člověka uhodí do nosu, je většinou zkyslej odér, kterej by se dal přirovnat k vyblitýmu džusu. Za toto lahodný aroma můžeme vděčit kombinaci nekvalitních moků a uměle přidávanýmu cukru. Pokud se někdo obtěžuje přelévat víno do sklenice, je odměněn velkou absencí všech atributů, kterými by měla barva vína oplývat. To platí pro všechny druhy a “odrůdy”. Samotná chuť je již poměrně ovlivněna např. barvou; zatímco u bilýho se může konzument těšit na kyselý očistec, u červenýho jsou jeho chuťový pohárky oblaženy esencí trpkosti, cukru a podivnýho ocasu, kterýho se nějak ksakru nejde zbavit. O barvě zubů a poblitýho oblečení ani nemluvě. Toto je dojem z prvního doušku. Krabicák má totiž jednu kouzelnou vlastnost (což platí ostatně u každýho pití) a tou je to, že míra mezního užitku tohohle produktu funguje přesně obráceně, než je tomu např. u chleba. Zatímco užitek spotřebitele klesá s každou další jednotkou spotřebovávanýho statku, každá další krabice vína je příjemnější, zábavnější a světe div se, dokonce i chutnější. Mnohdy následuje velmi aktivní a naneštěstí i upovídaná opilost se všemi trapnými elementy, které k tomuto stavu patří.

Míra ranního utrpení: 7/10

LOW-BUDGET VODKA

I když se rodilí seveřané s domácí tradicí kvalitní vodky otřásají hnusem při pomyšlení na tyto české produkty asi stejně, jako když před 150 kilového fanouška třetiligového fotbalu postavíte ovocné pivo, musím říct, že si stěží vybavím mejdan, kde by se neobjevila aspoň jedna flaška Božkova/Nordic ice/apod. Příchuť této sorty lihovin je skutečně hubokřivící, takže samotné panákování doporučuji až v pozdních večerních hodinách. Nezachrání to ani půlhodina v mrazáku, nemá smysl se snažit. Přesto poměrně obstojných výsledků může piják dosáhnout smícháním kořalky s rozličným nealkem, kdy vzniká poměrně pitelná směs, která umožňuje do sebe přesunout velký množství alkoholu během poměrně krátkýho časovýho horizontu. Jedinej mínus tohohle míchání je nechutnej pocit slepenejch koutků, kterej zákonitě následuje po alkoholismem vyplněné noci. Opilost je klasická, po tvrdém spíše hlučná, až agresivní.

Míra ranního utrpení: 7/10

TUZEMÁK

Česká legenda, vhodná k pečení cukroví i mohutný konzumaci. Nejedna ustaraná matka před Vánoci spojuje příjemný s užitečným a okořeňuje si všeobecnej shon příležitostnými doušky. Zanechme stranou právní spory o název tohohle českýho zázraku a přejděme k tomu hlavnímu. Vztah jedince k tuzemskýmu rumu není jenom otázka pasivního konzumenství, člověk si k němu musí najít cestu. Já osobně jsem se například na tuzemák pořádně naučil až v prváku na vejšce a od tý doby na něj nedám dopustit. Příchuť, která rumovému začátečníku způsobuje defenzivní stahy žaludku, přijde zkušenému pijákovi jako příchuť božského nektaru. Nekecám, k tuzemáku jsem měl dříve velký antipatie, ale teď na něj nedám dopustit. Rezavé zbarvení, lehký závan vanilky v aroma, následný teplo, rozléhající se po celým těle, to všechno ti tento skvělý nápoj může nabídnout. Rozhodně doporučuji značku Božkov, kde má spotřebitel garantovanou recepturu a vyvážený poměr minerálů a vitamínů, které jsou potřebné pro každodenní ochranu vašeho organismu (haha). Je navíc vědecky prokázáno, že brambory jsou potřebné pro zdravou výživu organismu, takže poslední pochyby padají. Tuzemáček se dá panákovat, míchat s kolou, kafem a vším možným. Následné stavy jsou veselé, s poctivým nádechem trapnosti a výřečnosti.

Míra ranního utrpení: 6/10

ZELENÁ, GRIOTKA A JIM PODOBNÉ

K těmto likérům mám velmi negativní vztah od chvíle, kdy jsem se jednoho krásného rána na parkovišti u Ikei mohutně poblil do tamních okrasných dřevin. Tyto nápoje většinou disponují nechutně vlezlou příchutí, ať už je to mentol u zelené, který mi znepříjemnil nejednu kocovinu, nebo děsná přeslazenost u griotky. Vzhledem k nízké voltáži může drunkard očekávat poměrně nevalný výsledky. Člověku se daleko spíše udělá dřív blbě, než aby pocítil onen příjemný nával špiritusové otupělosti. Zlatou výjimkou je nápoj “Čertův punk”, kdy se griotkou naředí rum. Tahle bruska způsobuje opravdu šílený zážitky, a kdo někdy zažil snahu transportovat tímto drinkem namol ožralýho invalidu přes centrum Prahy, dá mi rozhodně za pravdu!

Míra ranního utrpení: 8/10

ALPA

Co si pamatuju, tak v devátý třídě byla francovka vedle krátkejch Startek, ohmatanýho vydání časopisu České Ložnice a trávy jedním z velmi oblíbenejch artiklů. Stačilo se zatvářit jako starostlivej vnuk, co urgentně shání medikament babičce, trpící chronickou bolestí kloubů a bylo vystaráno o zábavné vypité válení se v městských parcích. Dokonce si i vybavuju jednou libereckou hospodu, kde byla Alpa pevnou součástí nápojového listu. Jednou z velkejch nevýhod konzumace týhle šílenosti je takřka fyzická bolest, provázející každej doušek. Pálí to jak čert a následná namazanost je opravdu nekompromisní. Možná vám tahle směs vyléčí problémy s klouby, ale šrámy na pověsti způsobené vnitřní aplikací vám jen tak něco nezahojí.

Míra ranního utrpení: 9/10

Iron

Král levnýho pití a nezbytnej atribut každýho bezdomovce. Možná je jeho konzumace fáma, možná ne, rozhodl jsem se v zájmu investigativní žurnalistiky k malýmu testu. Zvolil jsem tradiční postup servírování, tedy filtraci přes bochník chleba a následné degustování. Sáhl jsem po prověřené značce čističe oken, původního ze severočeské Severochemy. Zaujala mě příjemná modrá barva evokující Curacao. Vůně sice slibovala čistá okna bez jediné šmouhy, ale také velmi nekomfortní dopady. Učinil jsem nezbytný přípravy a přiložil drink k ústům. Příchuť byla hořká, trpká, chvíli připomínala benzín, jindy zas (hodně) levnou skotskou. Po druhém panáku naskočil opravdu divnej pocit a solidní náběh k bolesti hlavy. Jestli mě moje pijáctví dožene ke ztrátě střechy nad hlavou, budu se věnovat radši krabicáku. Tohle se opravdu nedá.

Míra ranního utrpení: 10/10

Rozhovor - The Prostitutes

16/02/2010

TEXT: KAROLINA HOŠKOVÁ

FOTO: TEREZA PŘÍHODOVÁ

Protože jsme se vážně obávali, že chatrný stěny naší Zkušebny už další rockovej nářez nevydrží, rozhodli jsme se jim dát přes víkend pauzu. Koncert jedný z nejlepších českejch indie kapel se tedy bohužel nekonal. The Prostitutes nicméně trvali na tom, že nás navštíví a vypijou si s náma jedno dvě piva. To taky aspoň na 150% splnili, i když jedno z piv (podotýkáme, že ne z našich zásob) bylo klávesistou Martinem pro nedostatečnou kvalitu úspěšně reklamováno. Na pokec si s náma sednul bubeník Luk a klávesista Martin.

VICE: Chodí nám sem kapely se samejma divnejma jménama. Proč se jmenujete The Prostitutes? Z toho není nikomu jasný jestli jste chlapi nebo ženský. Nebylo by The Gigolos výstižnější?

Martin: Původně jsme měli tři varianty, měli jsme se jmenovat The Dolphins,The Trees nebo The Prostitutes. No a kytarista Martin řekl, že The Dolphins je trapný a The Trees taky, takže nám zbyli The Prostitutes, což je ještě trapnější.

Luk: Ale na druhou stranu nám bylo jasný, že to dobře zafunguje a lidi se nás budou při rozhovorech ptát, proč jsme The Prostitutes. A opravdu to tak je.

To je docela náhodný.

Luk: Je a není to náhodný. Naše muzika je vlastně odkazem punku a postpunku Velký Británie a jak bylo kdysi vyřčeno v jednom rozhovoru s jedním slavným punkáčem: “we all are prostitutes”. Snad to byl Sid Vicious nebo někdo takovej. Z týhle muziky my vlastně vycházíme.

Martin: Ale je pravda, že jsme to hodně přetavili, neštítíme se popu.

Jsou The Prostitutes prodejný?

Martin: Jasně. My vždycky říkáme, že chceme lidem nabídnout zábavu za peníze.

Luk: Rádi lidi bavíme, ale za peníze. Ostatně - nejsme moc drahý.

Kolik si takový The Prostitutes vydělaj za noc?

Martin: To hrozně záleží. To nemůžem říct, protože bysme se shazovali. Je to strašně individuální. Dost záleží na tom, kde se hraje, kdo tě pozve, jestli je to v Čechách. Máme zkušenosti s hraním v zahraničí, třeba v Německu platěj několikrát víc.

Luk: Ale i lehký holky jdou občas skoro zadarmo, když je to baví a užívaj si to.

Co jste dělali, než jste skončili na ulici?

Luk: My jsme měli jinou kapelu a ta skončila, tak jsme si řekli, fajn, ta předchozí kapela nebyla nic moc, přece jenom už nám není osumnáct tak pojďme udělat poslední pokus a založit kapelu, která bude fungovat jako kapela, která bude mít nějaký ambice, a ve který budeme spokojený. Řekli jsme si, že to zkusíme ještě jednou a naposled, a když to nevyjde, tak na to úplně kašlem.

Zkuste charakterizovat hudební styl The Prostitutes ve třech slovech?

Lukáš: Ve třech? To nejde.

Martin: Co dům dal!

Luk: Country-disco-riot.

Slyšeli jsme, že máte v kapele nějakýho námořníka, kterej z vás to je?

Luk: Tak to by byl náš zpěvák Adrian. On byl ve válce na Falklandách, v sedmácti ho strčili ke královskýmu britskýmu námořnictvu, do tý jejich kadetní školy a zásobovali jednotky, který bojovali na Falklandách. Většinu puberty a mládí strávil na lodi. Pak se živil na lodích pro turisty v Karibiku, vozil je na různý ostrovy. No a pak se nějak zatoulal do středozemního moře, tam se seznámil se svojí ženou a odstěhoval se do Čech.

Martin: On nám tvrdí, že v tom námořnictvu dělal navigátora, ale nám se to moc nezdá, protože když jezdíme s autem a on naviguje…

Luk: …tak vždycky ukáže na opačnou stranu. Je to tím, že on se v krajině opravdu neumí orientovat. On je zvyklej na to moře, tam si otáčel kormidlem a hejbal všema těma geometrickejma měřítkama.

Martin: Vtipný je, že má vystudovanou krajinou architekturu.

Luk: Mimoto, že umí hrát naprosto příšerně na kytaru, je Adrien poměrně slušnej vypravěč. Takže většina jeho textů jsou nějakýho jeho zážitky z cest nebo historky, co někde zaslech a tak. On má takovej talent, že sice blbě hraje na kytaru, nicméně má takovej dar, že si občas sedne k mikrofonu a nahraje na Apple něco, co má čtyři akordy, ale má to neuvěřitelnou sílu.

Popište, jak vypadaj vaše zkoušky, když už jsme neměli možnost to vidět naživo?

Martin: Já stojim v pravo, tady Lukáš je vlevo v rohu a naproti mě stojí Destroyer… Máme dva typy zkoušek. Jede z nich je takzvaná přejížděčka, kde pilujeme to, co jsme se už naučili. A pak jsou zkoušky, kterým říkáme kreativní, a tam dáváme dohromady materiáln na desku. V podstatě shromažďujeme a třídíme materiál, někdo třeba přinese nějaký akordy, nebo nahrávku, tak si to poslechnem a na základě toho vytváříme nový věci.

Luk: Teď jsme třeba měli celej leden kreativní zkoušky, takže jsme během toho měsíce dali dohromady asi dvě třetiny materiálu na tu novou desku.

Jak se bude jmenovat ta deska, na který teď děláte?

Martin: To ještě nevíme. Ale tak zatím máme Get me out of here, Hometown zombies…tak bysme to mohli třeba pojmenovat Still here.

Luk: Nebo Still hero. Hudebně se to zatím spíš vypadá na hardcore.

Martin: HáCéčko je pro magory.

S jakou kapelou byste si chtěli zahrát?

Martin: Já bych si chtěl zahrát s The Clash.

Luk: Já radši chodím na koncerty. Zahrát si před někým je vopruz.

Martin: To je takovýto, že když člověk párkrát hraje před někým, tak už se mu pak do toho moc nechce.

Luk: Není to úpně vděčný. Ale jsou kapely, s kterejma bych se rád setkal v backstagi. Ty český většinou tak jako tak osobně známe, chodíme s nima do hospody. Z těch zahraničních bych se rád setkal třeba s YeahYeahYeahs.

Martin: Já bych se rád setkal s Davidem Bowiem. Bowie je pro mě úplně ta největší popová modla. Je to borec, prostě. Je to samostná liga.

A co takhle nějaká slušná historka na závěr? The Chancers předevčírem měli fakt dobrou, laťka je nastavená dost vysoko.

Luk: Tak za poslední rok mě fakt zaujalo, když jsme byli v Lipsku na největším evropským gotickým festivalu, jmenuje se to Wave-Gothic Treffen, byli tam samý čenokněžníci. My jsme si mysleli, že ty popovější gotici nesou odkaz Depeche Mode nebo pak ty tvrdší těch finskej pekelnejch kapel, ale tak to opravdu nebylo. Tam po ulicích chodili lidi, který měli silikonový uši jako ten chlap ve Star Treku…

Jako Yoda? Vlastně ne, ten je ze Star Wars.

Luk: No, ten měl takový podobný. Jsme si původně mysleli, že je má přidělaný, ale pak jsme zjistili, že to jsou implantáty - prostě výsledek plastický operace. Protáhli mu chrupavku do špičatýho tvaru. Pak tam byli hejkalové, divoženky, mrtvý vojáci první světový války…

Martin: Byli jsme tam pozvaný naším neměckým bookingem a po koncertě jsme se procházeli po Lipsku, ta atmosféra byla opravdu neuvěřitelná. Pak nám přišel do ruky takovej leták, speciální příloha místních novin, něco ve stylu “Koho můžete tenhle týden potkat na ulici” a tam byli všechny ty bytosti popsaný.

Luk: Pobíhalo tam spousta echtovních britskej punkáčů, který byli věčně nakýblovaný v DM a vopečováli si ty svý číra a malovali si oči. To se mi fakt líbí, já si taky občas maluju oči, hlavně na koncerty.

Martin: Bylo to vážně nevídaný. Celý to vyrcholilo tím, že jsme ve dvě hodiny ráno najednou zahlídli chlápka, kterej vylez na pódium, stáhnul si kalhoty a další dva ho vymrskali důtkama. Měl ve tváři takovej blaženej úsměv, všichni se děsně bavili a kolem něj křepčili lidi s maskama. Všichni byli neskutečně vožralý, ale za celej den tam nebyl vůbec žádnej problém, ani se nic nestalo. Ty kapely i ty návštěvníci bydleli v jednom obrovským hotelu. Po ránu tam měli docela luxusní snídaně, a ty lidi na ně chodili pořád ještě docela ožralý. Hlavně byli většinou ještě napůl namaskovaný, ale části kostýmů jim chyběly, takže se po snídaňovým sále vrávoral černokněžník v teplákách a hejkal v botaskách. Tyhle kreatury potom padaly obličejem do nádob s vejcema a slaninou. Prostě to stálo za to!

Skinema (Raw 2)

16/02/2010

TEXT: CHRIS NIERATKO, PŘEKLAD: JIŘÍ KREJČÍK

Christopher Nieratko junior a retardovaný strýček Lonnie. Oba modelové nosí své vlastní plenky. Oboje jsou plné.

Tenhle film je geniální! Tohle není porno, tohle je umění. Vlastně ne. Umění nevydělává peníze. Tohle je sexuální kapitalismus ve svý nejlibovější podobě. Takže tady máme dva disky a na nich pět scén, ve kterých Manuel Ferrara hraje, točí, režíruje a dělá všechno, co si dovedete představit (asi jako já, když jsem byl na Kubě a zjistil, že mi z Vice neposlali kameramana, kterýho mi slíbili).

Každá scéna vypadá tak, že Ferrara ve svým hotelovým pokoji rekreačně píchá holky (jo, anál považuju za rekreaci) a natáčí to ruční kamerou. Někdy je to subjektivní filmování (”Takhle vypadá můj pinďour v její puse z mého pohledu”), někdy položí kameru na stůl nebo noční stolek (”Jejda, jsme mimo záběr, rychle to spravím”). Má to stejnou osobní hodnotu jako domácí porno, které točíme všichni (pokud nepočítáme kurvy a chlapy s koňským pyjem). Ale Manuel ušetří hotové jmění tím, že nepotřebuje žádný filmový štáb a všechno si dělá sám. To ale ještě není krok hodný génia. Geniální je, že když si v hotelu všechny prdelky řádně otestuje, natočí luxusní gonzo video s plným obsazením, záběry z několika úhlů, osobitým střihem a pořád stejnýma holkama. Je to skoro jako když deset let zadarmo recenzujete porno, a pak ty samé recenze poskládáte do knihy a začnete je prodávat. Perfektní. Tohle je přesně ta nehoráznost s dvojitým vývarem, kterou tak rád vidím v naší společnosti.

Stejně tak rád znovu a znovu namáčím pytlík svýho syna v jeho vaničce, jako kdybych louhoval sáček s čajem. Vydrží mě to bavit věčně. A on vypadá, že ho to taky baví. A já si myslím, že je jenom hezké, že to dělám a říkám vám to - prostě proto, že mi sere do ruky a čůrá všude okolo vždycky, když ho koupu, a přinejmenším se u toho necítí špatně. Vlastně se mi směje do mýho tlustýho ksichtu pokaždé, když to dělá. Takže teď se chovám přesně jako on a vůbec mě to nemrzí. Ve skutečnosti se chechtám, když to teď píšu.

Doufám, že nebudu mít problém z toho, že jsem v recenzi na pornofilm zmínil svýho syna. Nedávno jsem psal hudební recenzi pro burningangel.com a neotiskli mi vtip: Pornohvězda Joanna Angel držící moje dítě, dokonce i oblečené, by mohla natočit dětské porno, pokud se na to podíváte jako na matematickou úlohu: dítě + pornoherečka = dětské porno. Strašně vyváděli. O týden později jsem byl požádán, abych vedl dražbu na jedné porno akci, kterou pořádala Kim Kane, a zeptal jsem se: “Můžu mluvit o dětské pornografii a o AIDS?” Řekla, že rozhodně ne. Nepobral jsem to. Jasně, dětské porno je hnusné a odporné, ale znamená to, že vtipy o něm jsou míň legrační?

RAW 2

Režie: Manuel Ferrara

Evilangel.com

Hodnocení: 11/10

Dew town dogz zvládaj mejdla i domácí práce

15/02/2010

TEXT: JAN HLAVÍN

Jestli jsi v poslední době sledoval svébytnou českou odpověď na fenomén anglický elektronický hudby, jakým je grime a jemu (ne)podobné, musel jsi o jméno “Dew Town Dogs” zavadit. Sebranka rosických kluků, co má velmi příjemně našlápnuto - s dvěma mixtapey na kontě a pár singly - se postupně vyvinula od klasickýho lámavýho badman zvuku do skvěle kompaktního klubovýho projevu, kterej ti teď servírujou na svým aktuálním mixtapeu Therapy.

Pamatuju si, že když jsem poprvý slyšel singl “Morava nespí” s produkcí od Sukowache, pořádně mě to posadilo na zadek. Absence patetických mouder¸ machovitosti a snahy vyplodit ve sterilním českém prostředí něco zavánějícího pouličním zločinem byla doplněna o zatraceně svěží housovej podklad, se kterým tak tvořila ideálního kandidáta na hit. A ona takhle funguje celá nahrávka! Pokud se rád bavíš a obtěžujou tě žánrový klišé, rozhodně věnuj pozornost následujícím řádkům. A pokud se o tom chceš přesvědčit naživo, rozhodně navštiv 17.2. pražskou Sedmičku!

Vice: Nebudu moc přehánět, když řeknu, že Therapy je momentálně jeden z nejtanečnějších mixtapeů u nás. Kde se vzala ta idea vyplnit celou tu nahrávku electro-housovou produkcí?

Dew Town Dogs: Taneční hudba nás poslední dobou hodně baví, narazili jsme na skvělý producenty a cejtíme velkej feedback od fans, který sdílí nadšení pro novou věc s námi. To vše se přirozeně promítlo do naší současný produkce včetně zmíněnýho Therapy mixtapeu.

Těší nás, že mladá generace začíná uvažovat o hudbě - a životě vůbec - úplně jinak než před lety. Klasickej hip-hop jako převládající kulturní a názorovej movement, se kterým se mladí dokázali ztotožnit, je pomalu pryč. Málokdo se dnes už chce zabejvat problémy ve společnosti a poslouchat ušmudlaný depresivními texty; většina z nás se má dobře, chceme se bavit, užívat života a poslouchat i takovou hudbu. Je úplně jasný, že přichází nová vlna v myšlení a celkovým stylu a my se na ni nechcem jen svýst, ale chcem stát přímo u jejího zrodu, což se bezpochyby promítne i do naší další tvorby.

Vzhledem k vašim lyrics je dost těžký si nevšimnout, že máte rádi mejdany. Stalo se už někdy, že jste se po párty probudili s vyděšeným výrazem ve tváři a větou “Doprdele, tohle už nikdy!”?

Skoro každej víkend! S tím rozdílem, že si neřeknem “doprdele, tohle už nikdy!”, ale “doprdele, příště znova!”

Jak si teď po vydání pochvalujete živý akce? Nejen z hlediska kvantity, ale i kvality… Hrajete i starší věci?

Od doby, kdy jsme začali rapovat do rychlejších beatů, sledujem velkou změnu v chování fans na koncertech. Lidi konečně pochopili, že se na naši music můžou hejhat, jak se jim zachce a nemusí mávat rukou jako banda naprogramovanejch idiotů.

Co se týče kvantity shows, máme dobrou zprávu pro všechny naše fanoušky. Na tento rok jsme připravili koncertní turné DTC TOUR 2010, v rámci kterého se, v sestavě DTC, Sukowach a Dj Heavy Hev, chystáme objíždět kluby po Český republice. Celej projekt je opřenej o iniciativu ze strany fanoušků, takže jestli máte zájem na tom, abychom se podívali i do vašeho města, mrkněte na http://dtctour.blog.cz. Těšit se můžete zejména na selekci z Therapy, zazní ale i pár starších tunes jako Kiš kiš hanba, Vím, co chceš nebo Chceme se bavit.

Tak mě napadá, pomáháte vlastně ještě rodičům s domácíma pracema?

Hehe, každopádně! Každý ráno vstáváme v pět ráno, abychom do oběda stihli vypulírovat barák. V poledne navaříme pro celou rodinu, odpoledne si plníme školní povinnosti. K večeru nás čeká praní nebo žehlení, večeře a mytí nádobí (někteří z nás už však mají myčku). Spát chodíme hned po večerních událostech, abychom ráno byli opět k dispozici. Seriously!

Co se dá od DTC očekávat v tomhle roce?

Očekávat můžete spoustu věcí. Především se chcem věnovat zmiňovaný koncertní tour. Mimoto začaly přípravy na dalším, tentokrát už seriózním albu. A těšit se můžete dokonce i na několik releasů. Kromě featuringů na mixtapech Iscream Boys a Top Boys půjde hlavně o Řáholův sólo mixtape, kterej se už brzy představí singlem Řáholova vila (prod. ShadowD).

Sledujte nás - jsme tady a ještě o nás uslyšíte!

Mixtape „Therapy” nyní k mání na http://www.dewtowncrew.cz/

DIE ANTWOORD

15/02/2010

TEXT: DYLAN CULHANE, PŘEKLAD: KAROLINA HOŠKOVÁ

FOTO: XANDRE KRIEL

Die Antwoord je kapela, u který vůbec nikdo neví, vo co go. Jediný, co o nich víme, je, že jsou banda pohybující se na dalším levelu rap-rave muziky. Die Antwoord se skládaj z anorektickýho bílýho MC s vlasama střiženýma podle hrnce a řitním otvorem, kterej zažil Pollsmoorský vězení, a neuvěřitelně sprostý vylízaný blondýny ve zlatejch legínách, která se často producíruje na pódiu sposlu s gangsta raperama z okolí Mitchell’s Plainu a DJem se syndromem předčasný senility. Od svýho nedávnýho debutu tahle parta shromáždila legie agresivních a na smrt oddanejch fanoušků, který na všech živácích řvou z plnejch plic každej jejich song, dávaj do držky náhodně vybranejm kolemjdoucím a pak vytuhnou v ještě teplým jezeru jägermaisterovejch blitek. Je tohle párek novejch světců, který budou mladý nasraný Jihoafričani zbožně uctívat? Tohle je rétorická otázka, kterou začnem.

VICE: Co takhle nějakej úvod?

Ninja: Vo co de, vole? Já jsem Ninja (ukazuje tetování na paži) a tohle je moje homegirl Yo-Landi Vi$$er. Pořádně si tady ve Snoekies (fastood) v Houtbaaiským přístavu užíváme.

Yo-Landi: A vo to de. Prostě tady do sebe cpem fish-and-chips.

Co dneska děláte?

Ninja: Kurva dobrý. Dneska jsem dal dohromady jeden track inspirovanej celým tim Jing-Jang konceptem, vo kterým sme se bavili. Text tý písně začíná asi takhle, hmm:

Yin, Yang/Yin, Yang/Good, Bad/Happy, Sad/Kwaai, Kak/Life’s tough (beat box)… Bude to nemálo hustý.

Jasný. Takže jste hopeři, jo?

Ninja: Jo, jsme z hip-hopový rodiny, ale děláme další level rap-raveový muziky. Die Antwoord začlo u jednoho známýho, jmenuje se DJ Hi-Tek (ukazuje tetování na paži). Tenhle týpek má vlastní komp, ve kterým dává dohromady phat rap-raveový beaty, bavíme se tady kurva vo nový sféře muziky. Jeho věci se mi líbily, a tak jsme to dali dohromady. Pak jsem mluvil tady s mojí homegirl Yo-Landi, tahle holka má vážně šťávu, takže jsme začli makat na takovým projektu ve stylu 2Unlimited nebo C+C Music Factory. Ale jsme vostřejší, pravý gangsteři prostě. Pak nám došlo, že můžem zadáčo házet svý songy na net, to bylo snadný. Takže teď naše věci zavalily celej svět, jak říkám, bavíme se vo nový sféře futuristický muziky. Skotsko, Amsterdam, Tokyo. V jedný vteřině jsme si podmanili svět, máme na to vlastní matrix.

Nám spíš příde, že raveová scéna mele z posledního.

Yo-Landi: Rozhodně ne u nás doma.

Ninja: Tady v Jižní Africe hraje rave muzika kurva hlasitě v každým tágu, kámo. Slyšíš, když tágo projíždí vedlejším městem, DUM DUM DUM, taxikáři rojížděj svý rap-rave megamixy jak v nějakým bordelu. Moje hlavní inspirace jsou tága. Celý naše albm je založený na tý křivce, kterou sound vibruje taxíkem. Je to vysokoenergický vlnění, který se nedá přirovnat k ničemu jinýmu.

Yo-Landi: Naše filozofie by se dala shrnout asi takhle: Jedem neskutečně rychle a hrajem kurevksy hlasitě. Je to zef rap-rave party s laserama, kouřovýma strojema, 3D grafikou, raperama…musí v tom bejt narvaný úplně všecko.

Co sakra znamená “Zef”?

Ninja: Zef je naše esence, styl ve kterým jedem. Znamená to, že je něco kurevsky dobrý. Eště víc kurevsky dobrý než kurevsky dobrý. Nikdo se nám nemá co plíst do věcí. Zef je prostě vrchol stylu.

Takže myslíte, že zef rap-rave v Afrikánštině má potenciál bejt úspěšnej mimo tenhle region?

Ninja: Naše první album muselo bejt prostě o nás, chápeš, mělo to ukázat odkud jsme a jak mluvíme. Další album, na kterým makáme, se jmenuje Ten$ion. Na tomhle albu si chceme pořádně zarapovat, ale chcem to pojmout taky trochu jako průvodce Jižní Afrikou. Mělo by to přiblížit jihoafrickýho ducha lidem mimo Afriku, aby ho pochopili. Asi 95% bude anglicky a zbytek bude v Afrikánštině.

Yo-Landi: V Afrikánštině budou všechny nadávky.

Ninja: Abych to nějak shrnul, v Jižní Africe se potýkáte se šílenou směsí vlivů: bílý, barevný, Angličtina, Afrikánština, Xhosa, Zuluština, watookal. Jsem všechny tyhle národy, jazyky a lidi namixovaný v jedný osobě.

Dobrý, to dává smysl, ale nikomu z Jižní Afriky se nepodařilo opravdu proslavit ve světe. Uvědomujete si to vůbec?

Ninja: Hele, chápem to, ale tohle je jako běh etiopskejch maratonců. Tyhle kluci dycky přijedou na Olympiádu a ostatní utřou prdel. A proč myslíš, že je něco takovýho možný kámo? Je to proto, že v Etiopii je sakra řídkej vzduch. Doma mají hovno vzduch, takže když se dostanou na Olympiádu, najednou maj plíce narvaný kyslíkem, a všem desetkrát namydlej prdel. A u nás je to stejný. Jižní Afrika je přeci kurva úplně nejlepší. Všechna moje inspirace, všechny nápady, všechna šťáva, kterou máme, pochází vocaď, ale taky trénujem s minimem kyslíku. Jsme jako etiopský maratonci, který čekaj na olympiádu. Dej sem mikrofón a taktovku a uvidíme, kdo tyhle čůráky ještě porazí. Vím, že to příde, mám z toho kurva husinu, kámo.

Yo-Landi: Mmm, tyhle nakládaný cibulky jsou fakt dobrý.

Ninja: Jo, tyhle cibulky fakt jedou.

Rozhovor - The Chancers

13/02/2010

TEXT A FOTKY: KAROLINA HOŠKOVÁ

Ve čtvrtek se nám o pořádnej kravál ve Zkušebně postarali The Chancers, který byli i přes naše naléhání sakra hlasitý. Policajti kupodivu nepřijeli a Zkušebna překvapivě i po tomhle britsko-skotsko-českým zemětřesení stále stojí, nicméně máme na dnešek pro sichr objednanýho statika.

Potom, co tenhle ska/punkovej nářez skončil, jsme vyvzpovídali jejich ukecanýho frontmana Simona a mlčenlivýho saxofonistu Honzu.

VICE: Jak jste přišli ke svýmu jménu?

Simon: The Chancers je od slova chance (šance), znamená to, že nepromarníme žádnou šanci, že jsme ochotný riskovat. Jsme ochotný dělat věci, který se od nás nečekaj. Když jsme před jedenácti lety začínali, byli jsme parta učitelů.

To jste jako byli úplně všichni učitelé?

Simon: Všichni kromě basáka, pokud se bavíme o naší původní sestavě. Z tý jsme ale zbyli jenom já a Marco.

A co jste učili?

Simon: Angličtinu. Anglickej jazyk. To jsme ještě nebyli rude boys. Ale prostě jsme to zkusili a lidi nám dali šanci.

A jaká je teda sestava současnejch The Chancers?

Simon: Já jsem Simon z Anglie a zpívám, Marco je ze Skotska a hraje na kytaru, tady Honza je českej novinář a hraje na tenor saxofón. Na trombón hraje malej Honza, ten je nezaměstnanej, dřív studoval botaniku, ale vysral se na to. Pak je tu ještě Pavel, ten hraje na klávesy, je to taky velkej vědec, vysílá lejzrový paprsky do kosmu. Dál bubeník Vagi, basák BigB, alt saxofonista Filip a Stephen, kterej ze sebe chrlí extra vokály.

Kolik už máte vydanejch desek?

Simon: Celkem tři. První se jmenuje Rude Boy Polka, druhá Friendly Fire a třetí Calling out. Připravujem desku čtvrtou, mohla by se jmenovat třeba Dark Monks of SKA.

Prej se dost inspirujete The Clash, kdo z členů za tímhle vlivem stojí?

Simon: Tak to by byl Marco, jsou stejná generace, která hrála ještě předtím, než na svět přišel 2tone. Oni k tomuhle stylu svým způsobem směřovali. Párkrát s nima byl na pivu.

Kdo vám píše texty?

Simon: Asi 30-40% pochází z mojí ruky. Zbytek dělá Marco.

Honza: My ostatní občas taky něco přidáme.

Jakej jste měli zatím největší koncert?

Simon: Asi nejvíc narváno jsme měli během jednoho free pondělku v Roxy. Lidi se doslova nemohli hejbat. Museli jsme dokonce lidi posílat pryč.

Rvou se rude boys někdy?

Simon: Ani ne, ale jednou jsme se do rvačky dostali úplně nevinně. To jsme se procházeli po Strakonicích a těm lidem začlo najednou smrdět, že jsme prej pražáci, tak do nás začali strkat a nějak se to seběhlo. Vyvinula se z toho rvačka jak vystřižená ze salónu divokýho západu. Prostě je srala naše údajná metropolitní arogance.

Jak se vám hrálo u nás ve Zkušebně?

Simon: Dobrý to bylo. Dost jako při opravdový zkoušce.

Honza: Normálně hrajem pro stovky lidí. Tohle bylo fakt víc blízký zkoušce než koncertu, i ty prostory se podobaj naší zkušebně.

Co takhle nějakou dobrou historku na závěr?

Simon: Můžu vám říct, jak jsme byli v bordelu. To mi saxofonista Milan, co s náma dřív hrál, nechtěl věřit, že je bordel Velký Sestry na Smíchově zadarmo. Tak jsme tam vlezli, a oni mu potvrdili, že to zadarmo je. Pak jsme šli do hospody na pár piv, ale nakonec jsme si řekli, že se podíváme do dalšího bordelu. Tak jsme tam vešli a já si odskočil na záchod. No a když jsem přišel, tak byl Milan nastoupenej na pódiu, dvě kurvy se kolem něj ovíjely jak liány a on do toho hrál na saxofon.

Rozhovor a fotky - Sunflower Caravan

13/02/2010

TEXT: MÍRA VALEŠ

FOTKY: TEREZA PŘÍHODOVÁ, ILUSTRACE: SUNFLOWER CARAVAN

Sunflower Caravan hrajou přibližně od roku 2001. Občas připomínají klasickej psychedelickej 70ies rock a občas taky trochu čajíčky ála Coldplay.

Jejich zvuk se pořád vyvíjí a kluci si užívají svoje britpopový momenty stejně jako tvrdší polohu. Minulý rok vydali pod Soundsquare nepojmenovanou debutovou desku a tenhle říjen se jí chystají ve studiu pořídit sourozence.

Česká zahrádka se jim poslední dobou zdá malá a přemýšlí, že by se podívali na delší dobu za hranice, aby zkusili, jak se dělá hudba jinde.

S Andym, Vítkem a Michellem jsme se sešli po povedený zkoušce / generálce / koncertu ve Vice galerii, kterej natáhli na hodinu a půl a zakončovali “hitovkou” za hlasitýho povzbuzování fanynek.

Takže v současný sestavě, kluci, fungujete od roku 2001?

Michell: Kluci jsou bráchové a hráli spolu už předtím. Já jsem začal chodit na jejich koncerty. Tam jsme se začali bavit, protože mě bavila jejich muzika. Kluci chtěli původně vědět, jestli nezpívam. To jsem jim vysvětlil, že fakt ne, ale tenkrát jsem hrál na basu v jedný grungeový kapele. Asi za měsíc mi zavolali, jestli bych nezkusil hrát s nima na basu…Vzal jsem to a naučil se postupně hrát něco trochu jinýho než grunge.

Původně jste fungovali jako instrumentální kapela, je to tak?

Andy: Zpívat jsme začali docela nedávno. Asi před půl rokem. Před tím jsme zkoušeli zpěváky a půjčovali si hosty. Já jsem si ale původně hodně věcí zpíval, když jsem je skládal. Nakonec to bylo instrumentální, ale skládaný na základě zpěvu. Takže jsme se dostali k tomu, že jsem začal v pětadvaceti zpívat, což nám momentálně vyhovuje. Novou desku bysme chtěli mít zpívanou. Možná se vrátíme někdy znova víc k instrumentálkám, ale teď to cítíme hodně do zpěvu.

Vítek: Na první desce, která vyšla minulej rok, jsme měli hosty. Fungovali jsme jako tři stálý členové a hosti. Novou desku chceme už točit s Ondrovým zpěvem. Ten zpěv vyplynul ze situace, ani jsme nad tim moc nepřemejšleli.

Vy jste se posunuli od docela těžkýho psychedelickýho rocku k takový trošku popině.

Andy: To byl přirozenej vývoj, ale nechceme se nějak zaškatulkovat. Tenhle posun už tam cítíme tak dva, tři roky. Pořád je to ale pop typu Davida Bowieho nebo Blur

No, já jsem chvílema slyšel Coldplay…

Andy (smích): No, dneska jsme to pojali hodně jemně. Hráli jsme pro holky. Né fakt, dneska to bylo nejjemnější, co jsme kdy hráli. Né, že bysme se ale otočili do popu, aby to mohly zpívat davy.

Máte ambici dostat se s hudbou někam ven?

Andy: Priorita je teď makat na nový desce. Ale určitě bysme chtěli ven. Problém je, že když někam jenom odjedeš na koncert, tak je to takovej výlet. Spíš sbíráme kontakty a naše vize je odjet třeba na půl roku ven - třeba do Londýna.

Vítek: Londýn, Berlín nebo třeba Švédsko by bylo fajn. Ve Švédsku už jsme několikrát hráli. Ale v Londýně známe pár lidí a máme nějaký kontakty.

Andy: Navíc v Británii vzniká hudba, kterou jsme hodně ovlivněný. Určitě bysme to chtěli zkusit.

Kluci, nechci bejt indiskértní, ale říká se tady, že nakupujete v dámským oddělení v Mangu. Jak to je?

Andy (Smích): Aha, někdo byl přistižen…

Michell: Já můžu za sebe říct, že jsem tam nakupoval jednou nebo dvakrát. Ale myslim, že teď na sobě nikdo z nás nemá nic dámskýho. Ale víš jak to u nás je - když chceš něco zajímavýho na sebe, máš problém a hledáš, kde se dá.

Andy: Já teď teď na sobě nějaký dámský věci mam. Ale já jsem moc hubenej. Na mě v pánský velikosti nic nemaj. Ale Zara je výživnější. Mango je trochu holčičkovský, samý šatičky.

Můžete stručně definovat zvuk Soundflower Caravan pro někoho, kdo vás vůbec nezná?

Vítek: Rock and rollová kapela hrající kytarovky na hammondky a na piáno.

Andy: Aggressive powerpop s hammondkama. Ale je tam strašně moc piána.

Vítek: To je těžký. Asi je to britpop se silnou inspirací starší muzikou. A furt je tam hodně kláves.

Andy: Vlastně hrajeme klávesovej Britpop!

Týden v přehrávači (2.)

12/02/2010

Naše pravidelně nepravidelná rubrika se opět hlásí o slovo a tentokrát před sebou valíme spíš čerstvý věci. Na cashe tentokrát taky dojde, ale v trochu jiným podání. A taky vás čekaj ubrečený feministky, zmalovaný hororový postavičky nebo romantičky s věčně zasněným výrazem.

ONDRA HLAVÁČ - hudební editor

Via Tania - Wonder stranger

Cocorosie si do koupelny vzaly příliš pískacích kachniček a valia poněvadž nevycházej už nějakej ten pátek. Truchlení není na místě neb je tu pořád hodně holek, co se cpou na jejich pozici a mezi tu aktuálně nejprůbojnější se počítá tahle skandinávská slečinka, která si evidentně ulítává na Zoufalejch manželkách.

Psyche - The Crawler

Osmdesátky se dostaly z fáze zábavný inspirace k hrubýmu znásilňování. Přesto je tu pár kapel, který ještě nikdo moc nevyzvednul. Jako například Psyche, což byli - nebo chtěli být - kámoši se Suicide… Berte to jako takovou malou hezkou připomínku toho, kdy tupé ještě nebyl účes zastydlejch želvích důchodkyň a temnota nebyla slabej vývar.

Clipd Beaks - Visions

Hluk se stal tahounem… Nic vymazlenýho, bordel, diy přístup. Health v pozici nadhvězd, Clipd Beaks v závěsu s dalšíma noise kids.

Pantha Du Prince - Stick to My Side (feat. Panda Bear)

O Panthovi se docela mluví a popravdě… Žádnej revoluční objev se nekoná, ale jeho nenápadná elektronika je přesně tak taneční, aby nebyla rušivá, a přesně tak chytrá, aby člověka nudila. Hostující psychedelik Panda Bear z Animal Collective = sázka na jistotu.

Black Tambourine - Throw Aggi Off The Bridge

Vloni Pains of Being Pure at Heart, letos Black Tambourine..

CRAIG MONTS - MC, pisálek a spojka na Londýn

Mos Def - Supermagic

Skladba z perfektního alba Ecstatic. Video je totálně jednoduchý, ale i tak dobrý. Jasná volba pro všechny, kdo mají rádi nadčasovost.

Dogtanion - Heavy Talk

Tenhle track mi poslal můj dobrý kámoš Will a fakt se mi líbí, protože pěkně šlape. A co se týče vida, myslím, že je jasný, že zase začíná platit starý dobrý: “Méně znamená více”.

Little Nasty, Badness, Dizzle Kid - DTA grimetape

Little Nasty do světě konečně vypustil nový kousek. Klikněte na tohle videa a bacha na oči - tyhle diamanty totiž pekelně září. Green Gate yeah?

Kerry Leatham - A Different Light

Kerry Leatham dělá s anglickým labelem Tape Club & Savage Fox. Tohle je video k jejímu prvnímu singlu a režiroval ho Sam Wilkins. Tuhle mladou dámu se rozhodně vyplatí sledovat.

Co takhle turné s Black Lips? (Plus track k tomu)

12/02/2010

TEXT: MÍRA VALEŠ, MAREK KLASNA

FOTO: MAREK KLASNA

Odjet na turné se známou kapelou nemusí bejt nezbytně jen poluční sen mladýho puberťáka. Marek Klasna alias Maara z Prahy si vzal tenhle podzim volno a odjel dělat prodejce merchandisingu a děvku pro všechno na část evropskýho turné kapely Black Lips.

Pro Vice popsal, jaký to bylo. A protože se mu líbil náš projekt Zkušebna, přihodil nám ještě svůj zbrusu nový track.

„Na turné jsem se dostal díky tomu, že kamarádi Pumlíč a Šmity z Nomads of Prague dělali kapele tour managery pro evropský turné. Kluci potřebovali na poslední chvíli někoho na pomoc a já si říkal - dobrá možnost bejt u něčeho zajímavýho a podívat se po Evropě. Bral jsem to jako měsíční dovolenou při který budu občas pracovat.

Jelo se z Francie, přes Portugalsko a Španělsko a Itálii. Na seznamu byla Paříž, Lisabon, Madrid, Barcelona, Milán, Řím a pár dalších měst.

Během turné jsem absolvoval hromadu koncertů dalších kapel a poznatky byly následující - Amanda Blank je dobrá a její „Might like you better if we slept together” je potenciální hit, Ebony Bones jsou trochu přeceněnej vopruz, ale mají fajn bubeníka (kterej předtím hrál s Ladyhawke), doporučuju kapelu Chairlift a Little Boots nejsou živě žádnej zázrak i když mají fajn tour managera.

Zatímco doma bych v listopadu klepal kosu, v Lisabonu bylo kolem 25 C a počasí na tričko.

Skvělý počasí a možnost potkat se se zajímavýma lidma mi vykompenzovalo občasnou ponorku v autě nebo lahůdky jako je čůrání do lahve během cesty.

Slunečný počasí vydrželo, i když jsme se přesunuli do Španělska, takže párkrát proběhlo i koupání v moři. Cestou do Itálie jsme zastavili v Saint Tropez. Muzikanti z Black Lips moc netušili, proč jsou Češi tak v extázi z malý četnický stanice a nutí je, aby se před ní fotili.

V Itálii se počasí trochu zkazilo, ale zato prodej triček šel nahoru. Za pár dní mi tam prošlo rukama tolik peněz, kolik v práci vydělám za třičtvrtě roku a potkal jsem neuvěřitelný množství krásnech holek. V Itálii moje tour s kapelou končilo a vracel sem se domů. Lips ještě letěli na jeden koncert do Istanbulu před návratem do Států a já zamířil zpátky do Prahy.”

A vzkaz pro ty z vás, co by si taky dali podobnou dovolenou a tour s kapelou by jim ani nevadilo? „Jezdit na turné po Evropě fakt není nemožný. Z žádnýho z těch koncertů, co jsem viděl, nemám pocit, že by to bylo hudebně něco nedosažitelnýho. Jde jen o to moc to neřešit, hrát a samozřejmě umět obětovat trochu pohodlí.”

Maara se nevěnuje jen prodeji triček pro americký kapely. Kdysi hrával s Extází sv. Terezy a RoeDeer.

Jeho poslední sólovou nahrávku si můžete stáhnout tady: nochance_111_3rd

Tohle byl po většinu listopadu Maaruv office a svatyně!

Black Lips během koncertu.

Když vám nějakej muzikant bude tvrdit, že nemá peníze, nevěřte mu.

Kapela před četnickou stanicí v Saint Tropez.

Zvučení.