TEXT A FOTO: KARLOS ZURUTUZA, PŘEKLAD: ALBERT FRIESS
Několik balúčských vojáků, kteří střeží jednu z nejméně pohostinných pouští světa. Zleva: Umit, dva neidentifikovaní bojovníci, Girok a Mir.
Naše cesta začala v Balúčistánu - provincii v západní části Pákistánu. Naši hostitelé, hlídka balúčských partyzánů, nás požádali, abychom neudávali nic konkrétnějšího.
Řidič i jeho spolujezdec měli hlavy omotané šátkem tak těsně, že jim vykukovaly jen oči. Než jsme se na cestu hluboko do pouště vydali, z „bezpečnostních důvodů” mně a mému kontaktu Saidovi zavázali oči. Dvě hodiny jsme tak jeli ve čtyřkolce s tmavými okny. “Paadha, Baloch” - tamní populární píseň - vyhrávala z autorádia po celou dobu jízdy. Zpívalo se v ní: “Balúčové vzbuďte se, jsme ve válce!”
Východní Balúčistán byl spolknut Pákistánem v roce 1948 a „překvapivě” sdílí hranice se severním a západním Balúčistánem. Kámen úrazu však tkví v tom, že dva posledně jmenované regiony jsou pod kontrolou Afghánistánu a Iránu. Výsledkem je tedy obzvlášť výbušná směska naštvaných rebelů. O pákistánském Balúčistánu se ve zprávách tak často nehovoří, a to i přesto, že má potenciálně obrovskou hodnotu pro USA díky blízkosti hranic s Afghánistánem. Tato provincie je proslulá i tím, že skrývá ohromný zdroj energie pro jakéhokoliv kreativního politika či žoldáka, který konečně zcela ovládne tuto zemi. Nacházeli jsme se nad záviděníhodnými ložisky uranu, zlata, ropy či plynu - byť jejich rozsah zatím není znám. Američané se o toto bohatství samozřejmě zajímají v naději, že získají přístup k plynovodu TAPI (Turkmenistán-Afghánistán-Pakistán-Indie) s jehož výstavbou se mělo začít v roce 2010, a který se měl dle informačních zdrojů stát “energickým mostem” ven z Iránu. Jak Indie, tak Irán mají zájem o již schválený, ale ještě plně nevybudovaný plynovod IPI (Irán-Pakistán-Indie). IPI je taky třemi bezohlednými armádami, kterým bude plynovod primárně sloužit, nazýván “Plynovodem míru”.
Tato lokalita je však pro média alespoň trochu zajímavá především proto, že Quetta, hlavní město pakistánského Balúčistánu, je sídlem nejpozoruhodnějšího rebela a talibánského šéfa Mullaha Mohammeda Omara. Ale tato skutečnost má malý význam pro tyto sekulární vzbouřence z východního Balučistánu, jejichž válka je mnohem méně komplikovaná než válka, kterou vede Talibán: oni jen nechtějí být součástí Pákistánu.
V jednu hodinu ráno jsme byli předáni další tlupě vojáků a společně jsme se vydali na druhou etapu cesty: ukrutný pětihodinový pochod uprostřed noci vstříc žulovému horizontu. “Dávejte pozor, kde stojíte,” varoval nás průvodce. “Červený půlměsíc nás nepřijde hledat.” Nemuseli jsme se nechat přesvědčovat. Noc byla tak tmavá, že by stačilo málo, abychom se oddělili od skupiny a to by znamenalo, že bychom byli ponecháni napospas hladu, nepřátelským hlídkám, či - v nejhorším případě - vládním vojákům. Je také přísně zakázáno mít u sebe jakýkoliv zdroj světla, protože to rapidně zvyšuje šanci zasažení kulkou přímo do hlavy nebo zaměření bombou.
Když jsme se konečně dostali do cíle, objevil se před námi vysoký stín vojáka, který se modlil vedle skály při východu slunce. Dva partyzáni vyšli z úkrytu za černými balvany a pozdravili nás v balúčském jazyce (”Salaam, heriat, tik-tak”) a podali nám ruku. Další naplnil láhev vodou z řeky, přidal do ní cukr a citrónovou šťávu, a výslednou směs nám nabídl. Slunce už vyšlo dost vysoko, abychom viděli, jak chudý byl jejich tábor - neměli žádné budovy, chatrče či jeskyně, aby se mohli ukrýt před zimou nebo náletem. Jeden voják nám sdělil, že je to proto, aby mohli rychle opustit tábor. Za sebou by nechali jen očmouzené kameny, které předtím použili na grilování jehněčího.
“Odpočinout si můžete zde,” řekl průvodce ukazujíc na balúčský koberec rozprostřený na velkém, placatém kameni. Naši pozornost ale upoutaly dětské hlasy. Byla to rodina nomáda. Pastýře, který měl na hlavě kullu (tradiční červený balúčistánský čepec), následovali v řadě dva velbloudi. Přední velbloud nesl pár nástrojů na vaření a černou látku ahaimy. Následoval velbloud, na kterém seděla žena s dítětem v náručí. Čtyři děti napájely ovce u nedaleké řeky. Matka a dcery měly oblečené barevné balúčské kroje - pashk - s kovovými nýty, podle kterých se dalo určit, z jakého kmene pocházejí.
“Prosím, nefoťte pastýře”, sdělil nám jeden partyzán. Tento příkaz byl vydán z bezpečnostních důvodů, ale také proto, že vyfocená balúčská žena by pak byla ve vesnici těžko přijímána.
Nebylo možné určit, kde jsme se přesně nacházeli. Popravdě nebylo ani úplně jasné, s kým jsme se spřáhli. Balúčistán je přímo prosycen nacionalistickými skupinami rebelů. Nejdůležitější organizací je Armáda pro osvobození Balúčistánu, Balúčistánská republikánská armáda (BRA), a Laškar-e-Balúčistán (Armáda Balúčistánu).
Enqelab drží světoznámou ruskou zbraň RPG-7. Většina zbraní, které použijí rebelové z východního Balúčistánu, je dědictvím sovětské invaze do Afghánistánu.
“Jsme Laškar-e-Balúčistán,” sdělil nám čtyřicetiletý velitel dvacetičlenného praporu. Obličej měl zakrytý a své jméno nám odmítal sdělit. Proto jsme mu začali říkali Mir neboli “Vůdce”. “Existuje několik dalších ozbrojených organizací, ale mezi námi není žádná rivalita. Popravdě jsme mezi sebou docela dobře zkoordinovaní,” ubezpečil nás Mir u štědré masité snídaně. “Spojuje nás stejný cíl: osvobodit tuto zemi - Balúčistán.”
Zeptali jsme se, co to vlastně znamená… “Naše činnost spočívá v sabotážích armádních infrastruktur a komunikačních věží,” řekl. “Nastražili jsme miny na cestách, přes které musí projet armádní konvoje nebo Pohraniční sbor [oficiální armádní policie], nebo na ně rovnou střílíme bazukou.”
Je nutné poznamenat, že ve většině případů skupiny z východního Balúčistánu nesdílí stejné cíle s jejími bratry v iránském Balúčistánu. Většina Balúčů jsou sunnité, což není problém v Pákistánu, ale v Iránu jsou u moci fárští šíité. Balúčský odboj proti Tehránu, hlavnímu městu Iránu, se podobá odboji Al-Káidy. Ale muži z východního Balúčistánu, se kterými jsme byli, jsou hlavně marxisté a nejsou nábožensky založení.
Říká se, že Balúčistánská národní strana je politická větev povstalců. Proto jsme nebyli překvapeni, když byl do nedalekého kamene vytesán nápis “BNS”. Mir a jeho vojáci o tuto stranu ale moc nestojí a jednání mezi BNS a Balúčistánskou republikánskou stranou (BRA) v parlamentu v Islamabádu (hlavním městě Pákistánu) vidí jako bezvýznamnou šaškárnu. “Také děláme politiku. Se zbraněmi. Jinak to v Pákistánu nejde,” sdělil nám Mir. Citoval Khaira Bakhshe Marriho, významného vůdce odboje a kmenového náčelníka (sardar) klanu Marri, který je největší v celém východním Balúčistánu.
BRA má v Pákistánu značnou moc a její nepřátelé se nachází i na druhé straně hranic. Má se za to, že se BRA pod vedením Brahamdagha Bugtiho, muže s přitažlivou tváří představující celý balúčský odboj, dostává armádního výcviku od anglicko-amerických vojenských jednotek. Několik lidí tvrdí, že bílí vojáci a jejich bossové věří ve využití balúčských partyzánů pro účely kontroly pohyby Tálibánu podél hranic mezi Afghánistánem a Pákistánem. “Islámabád tyto zvěsti rozšiřuje, aby nafoukli teorii, že nás Indie a USA podporují, ale není to pravda. My totiž stále čekáme na to, až někdo přijde a trochu nám pomůže”, řekl mi Mir. Tím skončil. Hodil si kalašnikov přes rameno a nabídl se, že mi představí své vojáky.
Všichni byli oblečení ve stejnokroji šalvar kamiz (kalhot ke kolenům a volné košili) - standardní výbavě ve Střední Asii a na indickém subkontinentu. Potom, co nás Mir představil zbytku skupiny, jsem se začal bavit s pětadvacetiletým vojákem, jehož krycí jméno je v balúčském jazyce Enqelab, tj. “Revoluce”. Vysvětlil mi, že mu jde víc o přežití než o ideologii.
“V mojí vesnice nejsou věci jako plyn, elektřina nebo tekoucí voda,” vysvětlil Enqelab, když na zem pokládal bazuku. “Pro vodu jsme se starším bratrem museli chodit do plynárny v regionu Sui. Matky na vodovodních trubkách jsme uvolňovali klíčem a vodu, kterou jsme potřebovali, jsme nalévali do pětilitrové plastové nádoby. Jednou k nám přišli policajti, bratra odvedli a obvinili z úmyslného poškození vládního zařízení. Byl mučen a vezněn šest let. Teď už se o sebe nedokáže postarat.”
Povstání východního Balúčistánu nemá nic společného s náboženskými válkami vedenými dalšími skupinami v oblasti. Je de facto marxistické a značně sekulární.
Plynárna zmíněná Enqelabem je tou nejdůležitější v celém Pákistánu a také jednou z příčin ozbrojeného povstání Balúčů. Dění v regionu Sui je názorným příkladem plundrování bohatých přírodních zdrojů Islámabádem v celé této oblasti. Těží se zde plyn, uhlí, uran, zlato a ropa. Ale v oblasti životní úrovně samotných lidí se bohatství tohoto regionu nijak neprojevuje.
Bair, což znamená “Odveta”, přišel před třemi lety z Quetty, kde byl členem Balúčistánské studentské organizace. Jeho aktivistické přesvědčení za zlepšení životního prostředí jej stálo dva měsíce ve vězení, kde bylo na denním pořádku mučení. Nebyl zdaleka sám. Od března 2005 bylo uneseno, mučeno nebo zavražděno tajnými službami - opravdovými panovníky této země - více než 7000 politických aktivistů i těch, kteří usilovali za určitá sociální a lidská práva. Mrtvoly některých z nich se najdou pár dnů po tom, co byli zadrženi. Mnozí se ani nikdy nedostanou z vězení, a občas je někdo propuštěn, aby sloužil jako odstrašující příklad pro ostatní.
“Vězení, ve kterém jsem byl, mělo jen dva metry čtvereční a nebylo v něm žádné světlo,” vysvětluje Bair. “Měl jsem pocit, jako bych byl pohřbíván za živa. Brali mě ven jen proto, aby mě zbili. Obvykle mi zavázali oči a pověsili mě vzhůru nohama. Často mě bili do bezvědomí. Mou jedinou nadějí bylo najít jakýkoliv nástroj, kterým bych se mohl zabít. Nemyslel jsem se, že se odtamtud dostanu živý, ale nakonec mě pustili. Cítil jsem, že něco takového nemohu znovu podstoupit, ale taky jsem nechtěl, aby mně zatkli a vyhodili z helikoptéry do pouště. Takže jsem se rozhodl přidat ke skupině Laškar-e-Balúčistán.”
Girok (”Blesk”) se přidal potom, co pákistánská armáda zničila jeho vesnici na jihovýchodu země. On a jeho rodina se pak museli přestěhovat z klidné ale úplně izolované lokality do oblasti balúčistánských pouštních plání, které by byly úplně pusté, nebýt masivních hor odpadků z Karáčí (v Karáčí žije dvacet milionů lidí, pokud vás zajímá, o jakém množství odpadků a sraček asi mluvíme). Podle některých mezinárodních organizacích bylo takto v posledních třech letech vyhnáno téměř 80 000 rodin.
Laškar-e-Balúčistán dalo Girokovi novou perspektivu: “Celý svůj život jsem utíkal a naříkal, že mám hroznou smůlu, ale to už mám za sebou.” Pak si začal hladit jizvu na pravé ruce a vysvětlil nám, že nevznikla díky zbloudilé střele, ale že jí má svědomí své území hájící vrána, která ho napadla na skládce, kde nějakou dobu žil.
Nakonec jsme se dostali k Umitovi (”Naději”). Ostatní se na horizont dívali s nedůvěrou, ale Umit možnost velkého útoku v této oblasti zavrhl. “V této drsné zemi nejsou žádné cesty pro transportéry. Jejich jedinou možností by byl letecký útok,” řekl sebejistě, avšak bez toho, že by nás to uklidnilo. “A kdyby k tomu došlo, doufáme, že je tato žula tak tvrdá jak vypadá.” Člověk má díky absolutními klidu, který nás doposud obestíral, pocit, že je vše mrtvé a bezpečné. Ale jen do okamžiku, než se rozpoutá absurdní chaos války.
“Islamabád proti nám používá zbraně, které mu věnoval Washington na boj proti Talibánu,” prozradil nám Umit. V ruce držel stejný kalašnikov, který používal už jeho otec před mnoha lety. Umit je poslední z rodiny, jejíž členové se zúčastnili všech pěti balúčských ozbrojených povstání od anektace Balúčistánu Pákistánem v roce 1948. Dnes však povstalcům nad hlavami pravidelně létají helikoptéry Cobra a mnoho z těchto strojů pochází ještě z dob před iránskou islámskou revoluci v roce 1979. Má se za to, že bývalý iránský šáh Reza Pahlevi dal tyto zbraně vyrobené v USA Pákistánu zadarmo, s cílem potlačit balúčské povstání, která se by se mohlo přelít i do balúčských regionů pod iránskou kontrolou.
“Proč bychom měli obětovat naše právo na svobodu, naši federaci, které vládne jeden národ?” přemýšlel Umit. Samozřejmě, že by to dělat neměli. Ale po 60 letech bojů se tato otázka zdá být spíše rétorická.
