VICE DNES - 02/2010

VICE SI POVÍDÁ S PŘEDSTAVITELEM OHROŽENÉHO DRUHU

INTERVIEW: STEVE FOWLER, PŘEKLAD: AUDREY HORNE

FOTO: ISABEL ASHA PENZLIEN

Simon Critchley je jedním z nejvlivnějších žijících filozofů. Ano, je to tak, filozofové ještě existují! Critchley napsal knihy o literatuře, poezii, smrti, humoru a historii filozofie a je známý jako průkopník etického výkladu filozofického směru dekonstrukce (to je podstatná věc, i když vůbec netušíte, co to znamená). Učí na New School for Social Research a je vůdčí filozof International Necronautical Society - skupiny posedlé smrtí, jejíž heslo zní: „smrt je druh prostoru, který máme v úmyslu zmapovat, vstoupit do něj, kolonizovat, případně jej obydlet”.

Zdá se, že Critchleyho filozofie tkví v neuspokojení - jak náboženském, tak politickém - a jeho kniha Infinitely Demanding (2007) vytyčuje radikální řešení věčně se čeřících bažin etiky. To by měla být druhá kniha, kterou byste si od něj měli přečíst.

Tou první by měla být nejlépe se prodávající kniha podle redakce The New York Times Book of Dead Philosophers. Tento rozpustilý a informativní svazek je naprosto čtivý i pro nefilozoficky založenou osobu, vykresluje do detailu postoj k smrti spousty významných myslitelů, a zároveň nám říká něco málo o jejich přístupu k životu.

Pojďme si promluvit se Simonem o podstatě života a smrti.

Vice: Vaše filozofie v jistém smyslu sestává z výpovědí o pesimismu, zklamání a nihilismu.

Simon Critchley: Ano. Nihilismus je jasná odpověď na smrt Boha, z které, jak si myslíme, vyplývá kolaps určitého nadsmyslového základu pro morálku, kolaps významu všeho. Když jedním dechem řekneme: „Tak jo, Bůh je mrtev”, říkáme tím také, že nic znamená všechno. Tohle je okamžik zrodu nihilismu. Nihilismus je potvrzení nesmyslnosti.

To dává smysl.

Přinejmenším je to moje pojetí. Je to něco, co se dělo historicky současně s kolapsem náboženství a ztrátou víry v neotřesitelnost jejich vůdců, a tak je tomu i nadále.

Zdá se, že je tam značná odbočka od toho, jak jsme nihilismus pojímali dříve. Teď jsme ve věku ambivalence, spíše než ve věku víry v nic. Zdá se, že otázka smyslu není jednoznačně zodpovězena, ale dokonce není ani položena.

Je to složité. Na jedné straně jsme jen primitivové - zabíjející opice - a na druhé straně máme tuto metafyzickou touhu. Chceme, aby lidský život měl význam, a chceme, aby zde byl nějaký příběh, který drží vše pohromadě. Nihilismus je moment, kdy cítíme, že se to provalilo. To je jeden element v mladé kultuře, který je trvalý - zavržení starých bohů. Můžete ho najít v punku, v kultu smrti hudebních postav. Je tu mnoho příkladů. Smysl se vypařuje, a my se cítíme opuštění. Myšlenka nihilismu tě zraňuje a může to být skličující zkušenost.

To rozhodně.

Projevit se to může jako pasivních couvnutí: „Nic znamená všechno, tak se stáhnu do rohu a budu kultivovat sám sebe”. Nebo to může být spíš ve smyslu: „Nic znamená něco - tak se přidám k několika lidem, budu se s nimi setkávat v utajení, a začnu věci rozdmýchávat”. To je aktivní nihilismus. Myšlenka, že žijeme v nesmyslném světě, může být cestou k popsání kapitalismu. Kapitalismus je nesmyslný, a proto musíme jít ven a zničit ho.

Líbí se mi, jak myslíte. Ale můžeme zajít až tak daleko?

Dobrá, to ne. Nejsme jenom konzumenti, jsme společnost zmatku, hloupých řečí a mnohoznačnosti. Každý ví, že vše se již stalo, všechno je automaticky triviální, a opět, že nic je všechno. Tohle je svět blogování, falešný svět Facebooku, svět, který kompenzuje chybějící část sociálních zážitků. Jsem si jistý, že lidé v sociálních sítích mají své přednosti, ale cítíte v jejich srdcích strašnou prázdnotu. Kompenzují si něco, co jim chybí. Je to zvláštní, jedna z vlastností současného světa je nedostatek pozornosti. Svět plyne a znepokojuje nás v nekonečných směrech. Člověk se cítí být mimo sebe sama, vnímá nekončící rozmělnění pozornosti, a vy ještě můžete množit sílu zmatku, která činí konverzaci stále těžší a těžší.

Něco mě přímo zaráží a znepokojuje - lidé vytváří účty v sociálních sítích pro jejich mimina a malé děti tak, že je pak můžou používat hned, jak je to možné. Kohokoli kdy potkají, jejich úplná historie nálad atd. je elektronicky nahrávaná a ukazována a to v průběhu celého jejich života.

Je to nástroj svobody nebo disciplíny nebo kontroly? Pamatuji si mimořádný enthusiasmus ohledně internetu, ale teď se internet stal sledovacím nástrojem, nebo sociálním nástrojem. A někteří sní o tom, že tomu uniknou. Ideály cyberreality z 90. let se teď zdají pošetilé. Navrhujeme víc a víc propracovaných prostředků pro podrobení nás samých. Myšlenka dobrovolného zotročení se - tak jak ji můžete najít  v Montaignovi - je, že ideologie není něco, co je nám předepsáno. S radostí ze sebe děláme zajatce, abychom naplnili všechny ty  volné mezery ve zkušenostech, kde se ještě něco může stát. Lidé si budují hladce plynoucí životy v odvrácení, kde je jakékoli skutečné střetnutí stále složitější. Nejradikálnější řešení je být úplně odpojen.

Ačkoli začínáte u přijetí faktu, že nihilismus, pesimismus, nespokojenost a znuděnost jsou v naší existenci převažující, nikdy se nezdá, že byste sklouzl do ironie. Zdá se, že humor je pro vás velmi důležitý, ale nikdy nepoužíváte ironii.

Ano. Ironie je sžírající. Ale to také záleží na tom, co myslíte tou „ironií”. Existuje klasická koncepce ironie německých romantiků, která je fascinující. Je o vzdálenosti od absolutna, tu najdete u Kierkegaarda a dalších. Ale „ironie”, jak ji běžně vnímáme, je myšlenka, že nikdo nebere věci absolutně vážně, mazanost, mazanost ve smíchu, která znamená, že člověk nemůže být nikdy něčím překvapen, protože už ví, co věci znamenají, protože ví, že jde o klam. To je to, co řídí konspirační teorie, které jsou zvláštní formou ironie, u které již víte, co věci určuje.

Správně.

Kultura ironie je kultura postmodernismu, kterou bych chtěl krutě pranýřovat. Musíme jednat eticky a politicky. Ironie je defenzivní postoj proti realitě. Je jasné, co si myslet o realitě. Představa  odpovědnosti a závazku je pro mě ústřední a není ironická.

A humor?

Humor je protiklad k ironii. Humor je působení, kterým cvičíte sám sebe, smích je umění smát se sobě samému. Takže ironické vlastní já je podkopáno humorem, vyvolané otázkou z něj samého. Humor je pro ironický postoj rozhodující. Rozumím, proč jsou lidé ironičtí, chápu to, ale myslím si, že je to sžírající a omezené.

Rozumíte někomu jako je Czeslaw Milosz, který ironii odsoudil pár desetiletí po 2. světové válce, ale je nihilismus, izolace a odcizení v současnosti převládající právě jako postoj k vypořádání se s absurdními požadavky na život? Není těžké rozumět tomu jak nebo proč někdo buduje alternativu?

Předpokládám, že ironie je odpověď na to, že cítím vzdálenost světa od nás samých a svět se s námi nesnoubí, ale je to svět, kde zbývá jediné - víme o něm vše, tak můžeme couvnout a sledovat realitu v televizi, a to úmyslně. Zabaví tě to, to zcela jistě, ale nezapojí tě to. Člověk žije v izolovanosti. Chci lidi dosadit na úroveň jejich subjektivity. V současném světě je přechodný zmatek, život mimo tělo aktivovaný technologií. Myšlenka subjektivního závazku jde na dřeň etiky, něco, co dělí vlastní já od sebe sama. Stávám se etickým já. Nemůžu souhlasit s tímto ideálem, to nemůžu splnit, to mě rozdělí ode mě samotného a učiní mě to popudlivým. Tento subjektivní ideál etického řízení je v jádru absolutně opravdovou, radikální politikou, která naléhá na lidi, aby byli v kontaktu jeden s druhým, a v tu chvíli budou povýšeni nad ironii.

Mohli bychom to postulovat čistě pro nás samé? Je to individuální věc?

Rozhodně. Žijeme ve světě mimo kontrolu - mediální vesmír mimo kontrolu. Máme slabý cit pro vlastní já. Zkusím to k něčemu přirovnat. Nejvíc sžírající věc okolo ironie ve vztahu k sociálním zážitkům je to, že může narušit vztahy s jinými lidmi.

Jak?

Můžeš přestat vidět ostatní jako lidské bytosti, ale namísto toho jako úctyhodné oběti televizní reality a pornografického násilí v jádru mnoha současných kultur. To mě uráží. Etika je o subjektivním etickém závazku k někomu konkrétnímu a o tom, jak se člověk srovná s touhle výzvou. To je podstata etiky.

Zdá se, že je to těžké skloubit s normálním životem.

Klíčová otázka je: jak se kdo zachová? Někdo předkládá poptávku, někdo poptává. Může to být poptávka po spravedlnosti, rovnoprávnosti, dobru. Tato poptávka je něco, co strukturuje to, co znamená vlastní já, ale to v mém úhlu pohledu nemůže být nikdy splněno. Schopnost odpouštět musí být nekonečná. Jádro etické zkušenosti je zkušenost nekonečné poptávky, která motivuje moje chování.

Ale my všichni v západní kultuře zůstáváme tak nějak svázaní s přízrakem náboženství. Není složité představovat si celkový posun?

Zůstávám optimistický. Právě teď je pokles, krize - tady jsou příležitosti. Prožíváme velmi zajímavý okamžik. Obzvlášť v New Yorku - možná více než v Británii, kde je jeden z pěti lidí napojen na finanční průmysl. Bublina praskla, a vše je v sázce, a je zde reálná šance se toho chopit. Nechci, aby to znělo apokalypticky, ale myslím si, že je zde možnost, že by mohl vzniknout značný sociální nepokoj, pokud bude řádně vyvolán. Možná to tak nebude - možná to skončí v projevech masových etnických konfliktů, nasměrovaných proti imigrantům, cizincům atd. Pečlivě sleduji, co se děje ve východní Evropě. Bude zajímavé sledovat, jak tyto země zareagují na lži, které jim byly servírovány, obzvláště vzhledem k EU. A v zemích jako Francie, Německo, Itálie je zase tradice odboje a odporu. Myslím, že vlády jsou lehce vyděšené. Je tam vysoká nezaměstnanost, pokles, se kterým si neví rady, a opatření, která učinili, ještě nefungují, nebo možná ani fungovat nebudou. To je vyhlídka na značné sociální nepokoje.

Jak myslíte, že to vzniklo?

Osobně mám anarchistický pohled na politiku. Myslím si, že lidské bytí, pokud je mu umožněno osvobodit se od státních zákonů a policie, je pak schopno fungovat na bázi spolupráce a vzájemné pomoci. Myslím si, že lidská existence má bytostnou schopnost konat dobro, kterému není dovoleno vyjádřit se kvůli sociálním a historickým podmínkám. Spojení hlouposti a zkaženosti trhá lidi zevnitř. Anarchista ve mně říká, že pokud by na základě struktur vyvstávaly otázky, pak by něco silnějšího mohlo pomoci. Co bych skutečně rád viděl je konec národnostního státu, a konec všech těchto starých struktur. Líbí se mi federální politika - malé unie, města, obce. Jsme spjati se západní Evropou a s všeobecným světovým pohledem ze 16. a 17. století - národními státy. Někdo si může myslet, že to zaniklo s příchodem EU, ale to není tenhle případ. Takže recese by mohla mít velmi zajímavé následky. Historie ukazuje, že v momentech celkové sociální krize se obvykle stane něco velkého. Mohou se stát také příšerné věci. Můžou se začít zabíjet židé, vraždit cizinci. To se také může stát.

Smrtelnost je ve vaší práci neustále přítomna. Zastáváte názor, že smrt může hrát v lidském životě zásadnější roli?

Filozofie je umění o umírání. Část toho je rozpolcená, měnící se pozornost, která je součástí života, jak by ji pojmenoval Sartre - falešná věčnost. Jsme smrtelní, a smrtelnost řídí naší existenci a potěšení a bolesti, které provází naši existenci.

Začínám být vyděšený.

To je konečné, ono to končí. Všechno se mění. Filozofie je aktivita, která se vždy týkala toho, jak uchopit smrtelnost a já sám pokračuji ve velmi starodávné tradici, která sahá k dobám Sokrata a Epikura, kteří se jako filozofové snažili učit, jak umřít. Během učení jak umřít, se člověk naučí, jak žít.

Není nám teď v našich životech smrt vzdálenější, než tomu bylo v dobách starověkých filozofů?

To je strašlivá část sociálního obrazu, který dnes žijeme. Jsme izolováni od smrti, jsme od ní odříznuti, a nevidíme ji - dokonce ani tehdy, když nám zemře někdo z rodinných příslušníků. Nevídáme  umírající. Je to obscénní, a proto jsou převáženi do nemocnic a do domovů důchodců a smrt nevídáme ani díky uzavření se od zážitků válek. Vídáme ji v televizi cestou, která je dostatečně vzdálená. Bylo by velmi dobré pro lidi vidět mrtvého jednou nebo dvakrát během mládí, abychom brzy pochopili, co to znamená. Jedna z nejúžasnějších civilizací, která toto nejvíce ctí, se nachází v Mexiku. Kostra je národní symbol. Ale Spojené státy jsou společností založenou na popření smrti, kde každý bude žít navždy. A to prostě není pravda.

Literatura a poezie se mísí v celé vaší prací, dokonce i s tou nejvíc filozofickou. Domníváte se, že literatura a poezie má v životech lidí ústřední místo?

Rozhodně. Má tu nejvyšší důležitost. Pasternak řekl, že poezie je jedno z rozšíření života. Pro mě je filozofie něco, co dělám, protože nejsem skutečný spisovatel. Kdybych měl tu schopnost, byl bych básníkem nebo novelistou, ale nemám ji, takže dělám tohle. Pro mě byla filozofie vždy o přiznání si vlastních nedostatků.  Lidi, které zcela zbožňuji, jsou lidé, kteří umí psát, umí odkrývat svět.

Dobře, to je optimistický obrázek, který tu malujete - toto místo pro literaturu, poezii, a umění povznášející nás k neskonalé etice a k aktivnímu politickéme anarchismu. Ale je těžké to skloubit s realitou pocitů marnosti a bezcílnosti.

To je. A hodně. Všechno tomu stojí v cestě a historie je zřejmě předurčena k tomu, aby ji psali lidé se zbraněmi. Ale to se tomu nepříčí. Stačí třeba jen dva či tři lidé, kteří se budou scházet a budou rozhodnuti něco dělat. Takže zůstávám optimistický. V zásadě si myslím, že zkaženost je sociální a historický důsledek. Je to něco, co si lidské bytí udělalo samo skrze mechanismy států, policií a zákonů. Lidské bytí je přizpůsobivé o to víc, pokud si pouze představí tuto možnost, a to je to, co umění, literatura a filozofie umí. Mohou poskytovat cesty představivosti, které tebou mohou otřást a dovolit ti povznést se ze spánku a nudy do něčeho jiného.