VICE DNES - 01/2010

PŘEKLAD: KAROLINA HOŠKOVÁ

Heavensfield je jediná odvykací klinika určená výlučně pro nerdy. Takže jestli vás od novýho roku znepokojuje mravenčení v levý ruce, radši se poohlídněte jinde. Když nepočítáme dálnej východ, Heavensfield je úplně první lůžková klinika pro internetový závisláky a gamery - většinu pacientů tu tvoří týpci s  nadměrnou slabostí pro zabíjení skřetů.

Psycholožka ze Seattlu Dr. Hilarie Cash se začala zajímat o internetový závistlosti už před patnácti lety, potom, co jí přistál na stole případ  kluka závislýho na textovejch adventurách. Od tý doby, co bylo centrum v září založený, vystřídala se v něm  spousta pacientů z celejch Států: Některý z nich v minulosti neváhali použít kudly, aby se dostali zpátky ke svý milovaným PCčkám. Jiný zase přišli o práci, vyletěli ze školy, vykonstruovali  rozsáhlý sítě lží nebo zas úplně vyždímali kreditky, aby uspokojili svoje záliby. Další zase žili zabarikádovaný ve svejch garsonkách 23 hodin denně třeba pět let, než našli pomoc. Nejvíc neuvěřitelný na tom je, že někerý z těchhle kluků dokonce měli přítelkyně.

Dr. Hilarie Cash viděla lidi na největším dně, zmítající se v těch nejtemnějších zákoutích nerdovskýho absťáku. V jedný věci má jasno: Internet je zákeřnej organismus, kterej usiluje o totální zničení každý buňky vašeho bezvýznamnýho živoření.

Vice: Když dáme stranou jasný negativa, který má počítačová závislost, není tu taky druhá stránka? Vyskytujou se případy, kdy počítače naopak lidi pozdvihnou a dělají je chytřejšíma?

Dr. Cash: Jsou případy lidí odkojených počítačema, který jsou inteligentní a znají svět venku. Jenže většinou spíš potkávám lidi bez jakýkoliv fyzický kondice, často trpí chronickou nespavostí, trápí je syndrom karpálního tunelu a vůbec si nedovedou poradit ve společnosti - jediný místo, kde se cítí pohodlně, je cybersvět. Mám tu spoustu pacientů, kteří nikdy neměli holku. K uspokojení jim stačilo porno, takže si teď v hlavě sex nespojujou se společenskou interakcí s dalším člověkem a nedokážou tyhle dvě věci vzájemně skloubit, což je spolehlivej recept na sexuální poruchu.

Jakej nejextrémnější případ jste tu zatím měli?

Byli tu dva pacienti, kteří mi přišli docela pozoruhodný: Oba to byli mladí kluci, kteří neměli vůbec žádný znatelný problémy, aspoň předtím, než se u nich naplno rozběhla závislost. Jednomu z nich bylo 25, byl to kluk z malýho města, bejvalá hvězda tamnější střední školy. Byl vážně inteligentní, společensky aktivní, sportoval a měl přítelkyni. Dokonce ho vzali na jednu z univerzit Ivy League. Hrál počítačový hry, nicméně nijak přehnaně často. Události ale záhy nabraly rychlej spád - vylili ho ze školy kvůli závislosti, tak se přestěhoval do Seattlu, kde slíbil manželce, že s hraním skončí. Rok se mu to docela dařilo, jenže pak zas začal tajně za zády ženy dávat průchod svým vášním. Jak se raketovou rychlostí propadal na samý dno závislosti, musel čím dál tím víc lhát. Vytvořil si úplně absurdní systém, jen aby ukryl svou závislost: Normálně si šel lehnout, ale uprostřed noci se vytratil a šel hrát. Ráno se normálně oblíknul a předstíral, že jde do práce, pak se vrátil a zase hrál. Z práce ho za nějakou dobu vyhodili,  ale manželce nic neřekl. Hrál na všechny divadlo, kvůli placení účtů dostal veškerý svý kreditky na maximum, a čim dál víc propadal do většího dluhu.

Ježišmarjá, a co ten druhej?

Ten druhej kluk taky nikdy nebyl klinicky diagnostikovanej s žádnou poruchou. Stejně tak měl i přítelkyni, ale  museli se vídat tajně, protože jeho rodiče byli dost přísný a nechtěli, aby si s holkama cokoliv začínal. Kvůli tomu si v sobě vypěstoval  silnou nenávist vůči svýmu otci. Šikana ve škole tyhle nesnášenlivý myšlenky jenom podpořila. Když přišel na vysokou, okamžitě se zapojil do tamnější gamerský a nerdovský komunity. V takovým prostředí se nemusel vůbec ovládat, prvák ještě prolezl, ale pak to třikrát za sebou podělal - zapsal si sice nějaký předměty, ale nikdy na ně nedorazil. Rodiče se snažil obelhat falešným indexem, kterej si sám vytvořil. Nepodařilo se mu to, a oni mu utli veškerou finanční podporu, takže začal žít jenom ze svých skromných úspor, což vydržel asi pět let. Byl chudší než kostelní myš a skoro vůbec neopouštěl svůj minibyteček a obrazovku svýho počítače. Existoval prostě jenom online. Trpěl depresí a sebevražednýma myšlenkama, ale odmítal skončit s hráním. Jednoduše nedokázal přestat.

Museli jsme u něj strategicky snižovat čas strávenej hraním a limitovat ho na přijatelný množství a normální denní dobu. Nakonec se vrátil na školu a napsal práci, o tom co se mu přihodilo. Kdykoliv nestuduje nebo má zrovna prázdniny, tak se k celodennímu hraní vrací, ale před začátkem školy se z toho zas musí vyhrabat. Možná je to trochu extrém, nicméně je to docela typický schéma závislosti.

Zabejváte se jenom nevyléčitelnejma hráčema? Nebo léčíte i pornozávisláky?

Máme tu dost i těchhle případů. Tenhle typ závislosti je kapitola sama pro sebe. Většinou jsou to chlapi, co se k pornu dostali už v dětství nebo měli nějaký silný sexuální zážitek v raném věku, třeba i nevyžádaný. Jsou starší, je jim tak mezi třiceti a padesáti. Ale obecně platí to, co jsem už řekla, gameři obecně mají  k pornu taky dost blízko, tvoří se tu časovaná bomba, jejíž dopad pocítíme třeba za dvacet let a to mě znepokojuje.

Projevujou někdy tyhle lidi opravdovou agresivitu?

Měli jsme tu mladýho kluka, u kterýho bylo zapotřebí zasáhnout. Když se mu rodiče snažili odstěhovat počítač z pokoje, pokusil se je napadnout nožem. Tak ustoupili, vrátili mu komp a odešli. Vlastně se mu jenom pokusili sebrat počítač a to ho dostalo do totální ráže, což mohlo být ve výsledku docela nebezpečný. Kalifornský psycholog Ken Woo vymyslel o něco šetrnější způsob, jak se s takovou situací vyrovnat: Vynalezl přístroj kompatibilní s počítačem, který drží na uzdě gamerský choutky. Pokud by se někdo pokusil tenhle přístroj od PC odejmout, tak tím počítač zničí. Dá se to nastavit třeba tak, že se ubírá řekněme 10 minut hracího času denně, čímž přístroj pomáhá postupně odvyknout.

Jsou počítačový hry čím dál tím návykovější?

Prakticky všechny hry se soustředí na myšlenku nepředvídatelných odměn - nevíte, co vás potká v dalším levelu, ale máte jistý “odměny” nebo “bonusy”, který na vás čekají po cestě. Lidi, co dělají do výroby úspěšnějších her tohle dávno vědí, hodně firem vyrábějících PC hry najímá profesionální psychology, aby vyvíjeli nejdokonalejší systémy náhodných odměn. Tohle všechno má svou moc, dokonale to stimuluje centrum odměn v mozku a to začne okamžitě pouštět do krve dopamin a opiáty. Když je hladina těchhle látek dlouho na vysoký úrovni, změní se vám chemická konfigurace mozku. Zkuste takhle fungovat delší dobu - buďto si vyvinete toleranci nebo dostanete absťák - a máte závislost jak vyšitou.

Trávíte hodně času na internetu? Nevypadá to, že byste měla příliš soucitu se svými pacienty?

Taky ho nemám. Nedokážu plně ocenit internet, můj mozek na to prostě není naladěnej na správný frekvenci. Mám radši živou společenskou interakci, takže mi dodnes dává práci pochopit uspokojení pramenící z týhle závislosti. Jediný, co opravdu používám, je email.

Jak probíhá taková léčba? To stojíte u jejich postelí a lejete na ně hektolitry studený vody?

Spíš se snažíme, aby znovunalezli patřičný spojení s reálným světem. Snažíme se je připravit na hladký vkročení zpátky do reality, učíme je sociální dovednosti atd. Musíme je znovu naučit věci, který během svojí gamerský kariéry zapomněli. Většinou chtějí okamžitou odměnu, ale neumí být vytrvalí, když se snaží něčeho dosáhnout. Klinika je v pěkný chalupě na venkově, jednou týdně za nima jezdím dělat psychoterapii. Máme tu dvě ložnice, v každý tři postele. Všichni pacienti se musí podílet na chodu domácnosti. Chodí taky na přednášky, kde se učí o svojí závislosti. Pak mají ještě povinný ITTA  meetingy (Internet and Technology Addicts Anonymous), což je 12-stupňovej odvykací program vytvořenej přímo tady. Taky se učí meditovat a po věčeří mají až do večerky o půl jedenácté volno.

Co představuje větší riziko v horizontu příštích deseti let: Závislost na pornu nebo na počítačových hrách?

Myslím, že obě oblasti jsou stejně rizikové. Sledování porna nutně ovlivňuje sexuální zájmy nás všech i naši potřebu sexu. Jsem si jistá, že lidí závislých na sexu je mnohem víc než závislých gamerů. Tenhle trend bude nejspíš pokračovat, nedá se to však úplně říct. Objevují se tu internetový hry, které jsou taky mimořádně návykový.

Máme docela bezútěšný vyhlídky… Takže nemáte víru v budoucnost techniky?

Víte, doporučila bych vám skvělou knížku od Maggie Jackson, jmenuje se to Distracted. Autorka je reportérka z Bostonu a v knize rozebírá, jak se z nás stávají mimořádně roztržitá stvoření. Prostě už nedokážeme sedět v tichu a vypnout si mobily, technologie nám znemožňuje jakoukoliv introspektivu a smysluplnou komunikaci s ostatníma. Ztrácíme svou schopnost soustředění, toužíme po podnětech a když se nám jich nedostává, nevíme co dělat. Občas mám beznadějný pocity, že takhle musíme nutně skončit, že se řítíme do další doby temna. Na druhou stranu mám občas i optimistický chvilky, beru to tak, že zažíváme svoje první setkání s nesmírně mocnýma technologiema, ale ještě jsme nedospěli a neumíme s nima pořádně nakládat. Musíme vymyslet, jak si v životě vybudovat ochranou bariéru proti těmhle vlivům. Je to podobný jako s autama - nejdřív taky neexistovaly bezpečnostní pásy nebo semafory. Ale skrz všechny ty bouračky nám došlo, co je třeba zabezpečit a dneska je jízda autem celkem bezpečná. Pokud vybudujeme společnost, která si udělá jasno v tom, co pro ni zdravý je a co není, bude nám všem mnohem líp.