TEXT: JAMES KNIGHT, PŘEKLAD: LUCIE PALEČKOVÁ
FOTKY: JONATHAN WORTH A JOSE VILLARRUBIA
Alan Moore, stejně jako všichni ostatní týpci, co čtou komiksy, souhlasí s tím, že je tím nejlepším scénáristou za celou historii komiksu. V 80tých letech taky dokázal téměř bez pomoci přesvědčit jinak zbabělý dospělý k veřejnýmu doznání, že pořád rádi čtou nezvyklé knížky.
Jako hrdý syn Northamptonu (Anglie), který stále žije nedaleko místa, kde vyrostl, se Moore zviditelnil již na počátku 80. let ve 2000 AD, mega továrně na komiksy se sci-fi a fantasy tématikou. Moore úplně změnil pohled na postavu Judge Dredda a dodal jí dosud nevídanou komplexitu. A jeho vlastní dílo Halo Jones bylo prvním mediálním titulem, který neztvárnil ženský charakter jako kozatou superženu nebo oběť.
V polovině 80tých let způsobil Moore převrat v americkým komiksu a to nejprve přeměnou stagnujícího DC Comics titulu Bažináč v knihu o výzkumu týkajícího se bytí s ekologickým podtextem. Pak přišli na řadu Strážci - úplně prvním komiks, který superhrdiny nevykresloval jako dokonalé tvory a podle něhož byl nedávno natočen dost špatnej film (od kterého se Moore, díky bohu, zcela distancuje).
Poté, co se musel několikrát dohadovat o vlastnictví a práva ke svým dílům, založil Moore vlastní nakladatelství, které napůl ze srandy nazval America´s Best Comics. Od roku 1991 do roku 1996 tvořil Z Pekla - nádherně podaný a krutý příběh o Jackovi Rozparovači. Ten byl opět děsivě zfilmován a Moore tento snímek neuznává. Série Liga výjimečných vydávána od roku 1999 se pak stala mamutem - doslova rozlézající se bestií - a knihou, která zdařile míchá fiktivní a imaginární historii s verzemi naší vlastní reality. Opět následoval hrozivej film, se kterým nechce být Moore spojován. Ve V jako Vendeta nám Moore podal vlastní pohled na totalitarismus. A opět a znovu a zřejmě ne naposledy, ilm-froznej a Oore-Mechce-sím-nýt-pojován.
V posledních letech Moore vyprodukoval novelu Vice of the Fire (1996) a velmi dlouhou báseň, která řeší holky, co mají rády holky a kluky, co mají rádi kluky, nazvanou The Mirror of Love (2004). Také publikoval 25,000 Years of Erotic Freedom (2009), které se zaobírá přesně tím, co tušíte z názvu a Ztracené dívky (2006), společné dílo s Melindou Gebbie, ve kterém se objevuje Wendy z knihy Peter Pan, Alenka z Alenky v říši divů a Dorota z Čaroděje ze země Oz a společně zažívají spoustu skvělých dobrodružství. Je to fakt sranda.
Momentálně Moore pracuje na svém novém undergroundovém dvouměsíčníku Dodgem Logic, druhé novele Jerusalem a na průvodci magií. Moore totiž praktikuje magii (ne tu s kloboukama a králíkama), víte. Nedávno jsme mu zavolali do jeho domu v Northamptonu a poté, co nás ujistil, že si dal šálek čaje a “ještě si dá tolik šálků, kolik bude zapotřebí”, bylo nám zřejmé, že je pan Moore zrovna v náladě, kdy si s náma bude rád povídat o své práci a myšlenkách. A ano, bylo to dost magický.
Vice: Váš nový projkt se jmenuje Dodgem Logic. Neřekl byste nám o něm něco?
Alan Moore: Dodgem Logic je náhodně smělá kolize všech možných věcí - od absurdní fikce Steva Ayletta po nové kousky Kevina O’Neilla. Z hlediska formy a estetiky to pramení z fascinace undergroundovým tiskem, což je kultura pocházející z dob ještě před tištěným tiskem samotným, která se však stala populární až v 60. a 70. letech 20. století, kdy alternativa byla podstatnou součástí kultury.
Jaké podstatné undergroundové tituly v té době ve Velké Británii vycházely?
Hlavní byly International Times a Oz, které začaly jako satiristické magazíny v Austrálii a pak se přesunuly sem a proměnily se v daleko víc kontroverzní a psychedelickou záležitost. Byly to “intoxické doby” a byl to undergroundový tisk, který fungoval jako takové lepidlo držící celou společnost pohromadě a taky ve vzájemné komunikaci. Bez těchto novin by bylo jen pár lidí, co by nosilo podobné oblečení, mělo rádo podobnou hudbu a bralo podobné drogy. Neexistoval by žádný ucelený politický nebo kulturní projev.
A Dodgem Logic má být pokračováním této tradice?
Rozhodli jsme se udělat Dodgem Logic jako pestrobarevný 48 stránkový magazín, který se snaží znovuobjevit undergroundové vydavatelství pro 21. století. Snažíme se mu ponechat trošku drsnosti, nechceme být moc úhlední a uspořádaní, protože dokonalá úprava je někdy odstrašující. Může vytvořit bariéru mezi časopisem a jeho čtenáři. Takže jsme zvolili uváženě neotesaný vzhled.
Místy je to slušně hozené do stylu “vyříznout-a-vložit”, což na mě působí jako hybrid mezi undergroundovýma novinama a časopisem.
Beru to jako kompliment. Fantazírování bývalo podstatnou součástí kultury, ve které jsem vyrostl, od časopisů pro fanoušky poezie v 60tých letech po sci-fi a fantasy časopisy v 70tých letech, které daly vzniknout takovému množství talentu, že dodnes dominují napříč celému sci-fi a fantasy žánru. Tyto malé publikace bývaly neuvěřitelně produktivní a obsahovaly spoustu energie. Možná i díky tomu, jak lehké je bylo produkovat. Vyrobit je sice nemůže být snadnější než dnes, ale všechna ta technologie je v současnosti schopna vytvořit věci, o kterých jsme ani v nejmenším nesnili, takže se lidský impuls samotný postupně vytrácí. Možná, že vášeň, která byla vložena do něčeho jako bylo Sniffin´ Glue nebo podobných časopisů zaměřených na punk, existuje i dnes, ale online. Nevím. Možná zním staromódně, ale pořád věřím tomu, že je rozdíl mezi něčím, na co koukáte na obrazovce a tím, co můžete držet v ruce.
Fyzické věci jsou lepší. Jsou víc reálné.
Je tam více smyslu v tom, že daný artefakt je součástí nějaké komunity a kultury.
Všeobecná nespokojenost s vládou a neúprosný úpadek civilizace, stejně jako zájem o rozpad místních společenství a kultur, je ve vaší práci stále se vracející téma - od Bažináče k Strážcům a dále. Dodgem Logic se zdá jako přímější metoda, jak poukázat na tyto problémy, oproti nepřímým metodám, které jste ventiloval skrze komiks.
Abych řekl pravdu, jsem už v podstatě úplně mimo komiks. Tisknu Ligu výjimečných a kreslím něco málo pro Dodgem Logic, ale od komiksového průmyslu jako takového jsem už oddělený. Již se necítím být jeho součástí.
Mohly by být témata, do kterých se pouštíte v Dodgem Logic, ztvárněné skrze komiks?
Ano, mohla by být vyjádřena i formou komiksu. Ale ačkoliv by to určitě potěšilo čtenáře mých komiksů, neoslovilo by to širší svět, což považuji vzhledem k tématům za nutné. Měl bych zdůraznit, že Dodgem Logic není časopis pouze o Northamptonu. Ten s tím má společné pouze to, že já a jeho přispěvatelé pocházíme právě odtud. I když, podíváte-li se na to z hlediska toho, že Northampton je přesně ve středu země geograficky, ekonomicky i politicky, je to obstojný a reprezentativní model každého města. Hlavní ulice jsou přeplněné, lidé jsou zneužíváni úřady a všude se válí odpadky.
Co vás vede k tomu, že na tyto problémy upozorňujete tak přímo až teď? Není to přece tím, že bychom například v 80tých létech neměli dostatek sociálních problémů.
Před pár lety mě kontaktovala skupina bývalých mladistvých delikventů, kteří se zabývali hudbou dole v oblasti Burrows v Northamptonu. To je místo, kde jsem se narodil, kde jsem vyrostl, a kde se odehrává moje další novela. Rozhodli se, že chtějí o téhle vyděděné a zanedbané oblasti natočit film. Když zjistili, že odtud pocházím, zeptali se mě, jestli bych s nimi nechtěl udělat rozhovor. Zrovna pracovali s hlavním muzeem Northamptonu. Tak jsem tam šel, setkal se s nimi a vycházeli jsme velmi dobře. Chtěl jsem s nimi zůstat v kontaktu i po dokončení tohoto projektu, takže jsem docházel každý týden do kanceláří místní organizace pro podporu komunity CASPA, která se v dané oblasti zasloužila o spoustu skvělé práce. Potkal jsem kluky a jejich šéfku - úžasnou mladou ženu jménem Lucy a vyprávěl jsem jim o místní scéně, undergroundový kultuře a uměleckých klubech, které tu byly, když jsem vyrůstal, a které ze mě udělaly osobu, kterou dnes před sebou mohou vidět. Také jsem jim říkal něco o tom, jak jsme vydávali časáky a uchovávali další oblíbený magazíny, sbírky poezie a podobné věci. Jsem si jistý, že muselo být velmi nudné poslouchat zrovna mě, ale zdálo se, že se některé nápady a myšlenky uchytily. Rozhodli se, že také začnou vytvářet svůj vlastní časopis, a já do něj přispíval. Jak kluci, tak i já jsme měli zájem mluvit o původech problémů, které ovlivnily tuto oblast, a také o tom, jaká je škoda, že je zřejmě nemůžeme předložit přímo v časopise, protože byl podporován fondy z úřadů. Diskutovali jsme o možnosti vydávání nezávislého časopisu a rozhodli se to zkusit. Dané problémy se zdály být velmi důležité pro všechny lidi v této oblasti, takže jsme je nemohli držet pouze v naší místní komunitě. Napsal jsem článek “Ničitelé”. Bylo to o staré spalovně v oblasti Burrows. Bylo to místo, kam postupně začalo nosit úplně celé město své odpadky a ptákoviny, aby se jich zbavilo.
Tuším, kam míříte.
Jasně to vypovídalo o tom, co si vládní úřady myslí o lidech, kteří tu bydlí. Spalovna byla sice zbourána ve 30tých letech, ale článek lze aplikovat na tuto oblast i dnes. Je to místo, kam úřad posílá věci, se kterými nechce mít nic společného: imigranty, propuštěné vězně a lidi z výchovných ústavů. Všechny jmenované problematické lidi nastrkal úřad do této lokality, a často do takových obydlí, které by se při požáru hasiči vůbec neobtěžovali zachránit. Každý den se tu stane něco hrozného.
A to se úřad nesnažil zabránit publikaci takového článku?
Samozřejmě, že ano. Bylo nám řečeno, že tento článek nesmí vyjít, že kritizuje úřad. Tak jsme to s Lucy vymysleli tak, že třikrát týdně docházela do CASPA a další dva dny pracovala se mnou na nezávislém časopise. Na úřadu jí řekli, že jestli hodlá chodit k nim do práce pouze tři dny a dva dny trávit nad nějakým nezávislým časákem, tak jí vezmou i ty tři zbývající dny práce. Ale rozhodl jsem se, že si mohu dovolit Lucy zaměstnat na plný úvazek v Dodgem Logic. Problémy, o kterých mluvíme, jsou důležité a časopis nabízí místo, kde mohou být svobodně diskutovány. Nemáme žádná omezení a můžeme říkat, co chceme. Samozřejmě se nesnažíme uvádět mladé lidi do depresí, takže se tam snažíme dávat i spoustu jiných témat, různé zábavné články a také sociální i politické věci. Taková je strategie, jak dostat lidi přes tyhle špatné časy - dát jim informace, které potřebují, ale také je umět něčím rozveselit.
Správný přístup.
Několik let jsem pro tuhle oblast neudělal o moc víc než to, že jsem se jí jen tak potloukal. Ale setkal jsem se s dobrými lidmi uvrženými do této prohnilé situace, což mě přivedlo k tomu, že jsem pro tuto oblast chtěl udělat taky něco dobrého. Burrows patří ke dvěma procentům nejvíce zanedbaných míst Velké Británie. Sice jsou tu i jiná taková místa, ale jsou zameteny pod kobercem. Také se k této lokalitě cítím být emočně vázaný, vždycky jsem byl. A tak jsem spatřil příležitost vyprodukovat něco krásného a užitečného přímo z tohoto prostředí, ale zároveň s tím vytvořit fungující model pro ostatní podobná místa.
V minulosti jste hájil anarchii jak ve svém díle, tak v soukromí. Byla by anarchie také vašim řešením sociálních problémů diskutovaných v Dodgem Logic?
No, zrovna ve druhém čísle budu psát článek pojednávající o anarchii, kde také vysvětluji, jak by mohla být využita v naší současné situaci. Takže jo. Jednou z věcí, které se blíže věnuji, je princip aténské loterie a koncept výběru. Pravidlo o losování přikazuje, že na jakoukoliv záležitost, která musí být vyřešena na národní nebo administrativní úrovni, je loterií stanovena porota. Může to být kdokoliv z dané kultury a jedinci jsou vybráni celkem náhodně. Oponenti pak jdou před tuto porotu, která jim naslouchá, diskutuje a hlasuje. Po rozhodnutí se porota rozpustí. Všichni se znovu stanou součástí společnosti a na další případy se vylosuje nová porota. Takový systém mi přijde téměř jako demokracie, kterou ovšem teď vůbec nemáme. Slovo “demokracie” pochází z “demos” lid, a “cratos” vládnout - “vláda lidu”. Neříká nic o volených reprezentantech společnosti, což je systém, který máme teď. Změnou směrem k losování bychom vytvořili systém oproštěný od mnoha zneužití současného vládního modelu. Je totiž těžké koupit si náklonnost lidí, když nevíš, kdo ti lidi, které potřebuješ podmáznout, vlastně budou. Také je složité, aby dočasně vládnoucí orgán konal ve vlastním zájmu, protože větší smysl dává jednat v zájmu společnosti, do které se jedicni časem sami vrátí.
To je zajímavé. Má to v sobě prvky anarchie i demokracie.
Ano, vytváří to čtverec z kruhu spojením myšlenek anarchie a vládnutí. Má definice anarchie je ta řecká: žádní vůdci. Je těžké představit si řízenou společnost, která se přibližuje tomuto ideálu, ale s aténskou loterií bychom neměli vládce, ale individua provádějící vyvážená rozhodnutí. Vyžadovalo by to obrovskou ústavní změnu, ale tyto myšlenky rád zveřejňuji, protože se tím odkývá, že taková možnost vůbec existuje a může se o ní diskutovat. Naše současná forma vládnutí evidentně nefunguje a my nemůžeme jen pokračovat v pokusech o rychlé úpravy modelu, který je už v základech chybný. Je příhodnější přejít na nový model, než donekonečna slepovat motor starého Fordu T, který už došel na konec svého životního cyklu.
Dotknete se těchto témat i ve svých beletristických dílech? Ptám se, protože Dodgem Logic pojednává o vašem místním prostředí velice přímo, a vaše další novela je zasazena do stejného prostředí.
Do jisté míry. Oba projekty se vzájemně doplňují. Dodgem Logic a Jerusalem v zásadě pojednávají o stejném sousedství a teritoriu, ale značně rozdílným způsobem. Čtení Dodgem Logic bude úplně jiná zkušenost, než přečtení jedné či dvou kapitol z Jerusalemu.V Dodgem Logic se pokouším o něco inteligentního ale zároveň přístupného.V Jerusalemu se už nestarám o to, jestli se to někomu líbí nebo ne. Jen se pokouším psát jak nejlépe dovedu. Jerusalem je mezi mnou a světem. Jestli to nikdo nepřečte, je to můj problém, zatímco Dodgem Logic je důležitý v jiném směru. Je podstatný z hlediska toho, jaké otázky ohledně regionu přináší, a to jsou otázky, o kterých chci, aby lidé věděli. Obě práce usilují o posílení a znovuobjevení této oblasti v různých kontextech. Dodgem Logic usiluje o to literárně a prakticky posílit oblast a vložit ji znovu do rukou lidem. Jerusalem je snad blízký tomu, čeho Iain Sinclair dosáhl se svou úžasnou knihou Hackney, That Rose-Red Empire. Zachytil Hackney jako ohromnou sněhovou kouli tající pod jeho nohama. V této knize dokázal nádherně zachytit všechny bohaté charaktery a zapomenuté časy ještě předtím, než byla oblast udupána a zválcována za účelem výstavby olympijské vesnice. Skrze fikci máš možnosti - možná jediné opravdové - vzkřísit nebo uchovat místa, která zaniknou. Když ne dnes, tak zítra.
Koncept uchování minulosti ve fikci jste použil i v Lize výjimečných. Je to přecpané tunami historických a kulturních odkazů.
S Ligou, jejíž třetí knihu jsem právě dopsal, se pokoušíme pomocí fikce vytvořit kulturní Noemovu archu, ve které budou všichni velcí spisovatelé a velké díla, o kterých si s Kevinem myslíme, že jsou hodna uchování a můžou zůstat naživu o trochu déle, než klesnou na dno všeobené ignorace.
Liga výjimečných se pohybuje ve zvláštním prostoru mezi fikcí a realitou.
Přesně tak. Máme velice přesně definovanou realitu a to je něco, co postupně sílí společně s tím, jak se příbeh vývíjí. Tím se Liga zřejmě stane tou největší kontinuitou veškeré literatury, protože všechny charaktery a jejich individuální souvislosti, které obsahuje, do sebe musí zapadat i vzájemně.
V Lize je opravdu spousta fiktivních charakterů a jejich příběhů. Je působivé, jak dokážete všechny ty linie udržet v souladu.
Snažíme se, aby všechny fiktivní inspirace z daných historických dob zapadaly do konečné souvislosti. Takže máme svět, ve kterém byli napadeni nacisté a ve kterém byl Fu Manchu reálnou osobou, a ten se zároveň zrcadlí do našeho vlastního světa a našeho vlastního vývoje. Může to být zdeformované sklo, ale i tak nám pomáhá uspořádat si náš vlastní svět. Je to jako zrcadlo do snu. Realita sice nebyla taková jako v Lize výjimečných, ale mohla být. Dovoluje nám tak vidět to, co se mohlo stát a o co jsme mohli usilovat. Je to druhá strana našeho příbehu.
Tak.
V těchto sériích najdete i skutečnou historii, ale ta v tomto světě působí naopak jako fikce. Pak je také historie, která se prezentuje skrze umění, knihy a literaturu. Která, ve zváštním a psychologickém smyslu, je více pravdivá, skutečná, vypovídající a závislá na konkrétní době než je historie faktů, které ve výsledku ani nemusí být pravdivá a dávat smysl. Skze Ligu jsme tak zavedli fikci, která je základním kamenem, na níž lidstvo stojí, a která naopak staví náš skutečný svět na fikci.
Jak pokračujete s tím, abyste do Ligy výjimečných protlačili tolika literárních a kulturních odkazů?
Jsou to mé i Kevinovi objekty zájmu a výsledky výzkumu, který jsme provedli, když jsme přišli na její koncept. Pak jsme to začali brát vážně a přemýšleli o tom, co by se stalo, kdyby existoval příběh, ve kterém by bylo zahrnuto úplně všechno ze světa krásné literatury. Vyžadovalo to svoje vlastní území, se kterým jsme se vypořádali až v dodatku druhého vydání. Také bylo potřeba vytvořit vlastní historii a tou jsme se zase zabývali v The Black Dossier. Ve fiktivní historii například neexistoval Hitler, ale Adenoid Hynkel z filmu Charlieho Chaplina Diktátor. V naší realitě, figura M, vůdce MI5, se mění v Harryho Limea z filmu Třetí muž, napsaný Grahamem Greenem, který svého hrdinu vytvořil na základě svého celoživotního přítele a skutečného špeha, který dezertoval do Sovětského svazu - muže jménem Kim Philby. No a Harry Lime byl pseudonymem pro Roberta Sherryho, jeden z charakterů, který chodil do školy Greyfriars v knihách s Billy Bunterem.
Šílené.
Taky jsme se rozhodli vykreslit Velkého bratra George Orwella jako Harryho Whartona, což byl vůdce gangu na škole Greyfriars. Jenže jsme taky změnili školu Greyfriars ve státní Britskou školu, která si najímala špiony, což v konečném důsledku pěkně odráží skutečnou historii. A to potvrdila i zjištění ve sporu mezi Frankem Richardsem, který tvořil příběhy Billy Buntera, a Georgem Orwellem, který napsal esej o tom jak Bunterova kniha reprezentuje vše špatné v Britském království. Katastrofální reakcí Franka Richardse na Orwellovovo zobrazení cizinců jako někoho směšného bylo jednoduché: “Ano, jsou takoví.” Proto spojení reality s fikcí a diskutování fikce v realitě dělá věci mnohem pikantnější.
Liga výjimečných a V jako Vendeta zobrazují fašistické dystopie. Máte někdy strach z toho, že by se vámi vytvořená fikce mohla za vašeho života stát skutečností?
Ne. Samozřejmě se mohu úplně mýlit, i když o fašismu si myslím, že ještě neskončil a chystá se napáchat další zla. Ale upřímně se domnívám, že fašismus vychází z ignorace, která se nedokáže adekvátně vypořádat s realitou 21. století. Má příliš jednoduchý koncept a postrádá komplexitu potřebnou k jednání s chaotickou denní realitou našeho současného světa. Může být efektivní leda tak pro ty, kdo žijí drsný život na ulici, a je schopen způsobit spoustu problémů okrajovým minoritním skupinám. Je to sice hrozná realita pro spoustu lidí, ale politicky fašismus přece nemůže být nikdy brán vážně. Souhlasím s Reginaldem D. Hunterem [komik], který říká: “Fašisty musíš nechat mluvit.” Pokud jim dovolíš promluvit na veřejnosti, jejich hlas je tak ostrý, nepříjemný a odpudivý, že by si tím jen těžko mohli pomoci ve volbách. Pokud je chceš utišit, dáváš jim příležitost označit se za utiskované chudáčky.
Co můžeme očekávat od Jerusalemu? Bude pokračovat v tématech, kterými jste se zabýval ve Voice of the Fire?
Jerusalem bude určitě mít společné prvky s Voice of the Fire a budu se v něm i nadále zabývat formálním experimentováním, ale bude mít docela jinou strukturu. Jerusalem bude rozdělen do tří knih. Doufám, že všechny vyjdou v jednom vydání. První část bude připomínat Voice of the Fire v tom, že bude přeskakovat mezi jednotlivými charaktery v různých časových osách a bude vyprávěn ve třetí osobě minulého času. Druhá kniha lineárně navazuje z jedné kapitoly na druhou, ale pohrává si s jazykem a perspektivou a určitě je tam více nereálných prvků. Je to podobné příběhu šíleného dítěte, protože většinu protagonistů tvoří buď děti nebo duchové mrtvých dětí. Druhá část také ukazuje ráj dělnické třídy s anděly dělníky, kteří hrajou biliár s lidskými dušemi. To je taková myšlenka, kterou se teď rád zabývám. Třetí část, které momentálně chybí asi devět kapitol k dokončení, je nejvíc experimentální a šílená věc, co jsem kdy zplodil. Až doteď ji píšu v přítomném čase a každá kapitola je v úplně jiným stylu. Právě jsem dokončil kapitolu “Round The Bend” pojednávající o blázinci St. Andrew, což je podivuhodné místo, ve kterém jsme měli se ženou svatbu. Jejími pacienty byli třeba Spike Milligan; Dusty Springfield; Patrick Stewart; skladatel Sir Malcolm Arnold; J.K. Stephen, který byl podezřelý z toho, že by mohl být Jack Rozparovač a Lucia Joyce.
Pro naše čtenáře, kteří to netuší - byla to dcera Jamese Joyce.
Jako pacientka tam strávila 35 let. Kapitola, kterou jsem právě dokončil je třeba o tom, jak se Lucia Joyce potlouká po chodbách nemocnice a současně i ve svém vědomí, kde potkává další pacienty z jiných dob, se kterými by se fyzicky nemohla střetnout. Je to halucinogenní túra po blázinci a v mysli Lucie, která vás provede andělským stavem, ve kterém se tato postava nachází. Vše je navíc napsáno v ohavné snaze napodobit jazyk jejího otce. Další postavou je William Blake, i když ten se neobjevuje přímo v nemocnici, a pak John Bunyan, který se tam vyskytuje. Oba inspirovali vizionářské aspekty mé novely. Napsat část o Lucii Joyce mi trvalo celou věčnost.
Budete ještě pracovat ve své knize o magii?
Určitě. Jakmile dokončím Ligu výjimečných a Jerusalem, bude čas se do toho pustit.
Co vás na magii tak přitahuje?
Magie nabízí novou perspektivu, skrze kterou můžeš pohlížet na svět, tvůj život a realitu, a také nový přístup k vlastnímu vědomí.
Magie bývá zařazena do škatulky New Age, takže spoustu lidí o ní ani nikdy nenapadne přemýšlet.
Původně jsem byl k magii také velmi skeptický, čemuž se nelze divit vzhledem k enormnímu počtu idiotů, kteří s ní byli spojováni. Ale věda neumí vysvětlit či racionalizovat lidské vědomí, protože ho neumí replikovat v laboratoři. Což ponechává světu tu největší oblast zkušeností nevysvětlenou. Magie nám nabízí několik pohledů na vědomí, ukazuje, jaké může mít zvláštnosti a jak lze jeho kvalit prakticky využít.
Takže intelektuálové i filozofové se můžou otevřeně zajímat o magii, aniž by kdokoliv z nich vypadal směsně.
Magie je jednoduchou cestou ke zkoumání světa. Zahrnuje koncepty, které jistí lidé zkoumali již od počátku lidstva. Někteří z nich byli šarlatáni, jiní podvodníci a maniaci toužící po pozornosti, ale někteří z nich se stali těmi pilíři, na kterých je postavena celá naše realita. Paracelsus nám dal koncept moderní medicíny, také byl prvním člověkem, který zkoumal nevědomí - staletí před Freudem nebo Jungem. Také to byl mág. Ale toto označení on sám nepoužíval. Pravděpodobně sám sebe klasifikoval jako přírodního filozofa.
Možná bychom se měli vrátit zpátky do tohoto období. Ale pokračujte, prosím.
Mnoho základních kamenů naší kultury má kořeny v okultismu. Spisovatelé a umělci z dávných dob byli součástí kultury šamanů, věda přichází až po alchymii. Isaac Newton byl alchymista. Einstein pravděpodobně zemřel s kopií The Secret Doctrine Madam Blavatské položenou na rohu svého stolu, neboť existují konkrétní podobnosti mezi touto prací a Einsteinovou teorií relativity. Přesto se na magii pohlíží jako na něco pomateného, co se nehodí do dalšího vývoje naší kultury.
Co vás vedlo k tomu napsat knihu o magii?
Ten nápad přišel v době, kdy jsme se společně s mým kouzelnickým partnerem Stevem Moorem rozhodli, že nastal čas vyložit karty na stůl a vysvětlit, co magie je, jak ji provádět a proč by ses o tom měl něco naučit z knihy, která se neschovává za pseudo-hrůzostrašnýma ilustracema nebo za nesrozumitelný okultní žargon.
