VICE DNES - 12/2009

Střípky z DesignSUPERMARKETu

10/12/2009

TEXT: KAROLINA HOŠKOVÁ

FOTO: MAREK PELC, KAROLINA HOŠKOVÁ

Už jste se byli podívat na DesignSUPERMARKETU? My jo. Podnikli jsme rozsáhlej průzkum všech třech pater plnejch dyzajnovejch lahůdek, spousta z nich bylo zajímavejch, hezkejch a některý z nich byli dokonce i použitelný, ale ve výsledku za nejlepší prodejní exponát považujeme VICE Photo Book. Pokud jste natolik paličatý, že trváte na pořízení originální umělecký rekvizity, je tu určitě pár věcí, který můžem doporučit, čas na to máte do 13.12. Pro ty z vás, který se chtěj opít ve jménu designu, tu jsou každej večer tématický party, což se po včerejšku ukázalo jako ideální způsob, jak si u připitý dyzajnérky vyjednat slevu na formu na bábovku a případně získat soukromou vizitku.

Santa je úchyl…

…je potřeba se bránit.

Každej správnej čtenář VICE potřebuje svůj trucker hat.

Tohle nikdo, ale opravdu nikdo nečekal.

Strýček Džejár doporučuje.

Macy jsou lepší, ale zželelo se nám vás zarytejch PCčkářů.

S umělci o lidovém umění

10/12/2009

V rámci výstavy Současná kresba Košice - Praha - Budapešť, která proběhla ve Vice gallery, se nám podařilo navázat kontakt s několika výtvarníky a těm jsme také položili pár zbytečných otázek. Ale abychom se vyhnuli podezření z toho, že jsme banda totálně neschopných idiotů, připravili jsme i poněkud serióznější rozhovor s organizátorkou výstavy Světlanou Fialovou, který se točí okolo pozice kresby v uměleckých kruzích, autorovi a jeho postavení v současném světě nebo řezání pindíků. Ehm.

SVĚTLANA FIALOVÁ, SK

Vice: Můžeš nám říct něco o proběhnuvší výstavě „Současná kresba - Košice-Praha-Budapešť”? Prozradíš nám, co za tím nápadem stálo?

Světlana Fialová: Byl to mezinárodní projekt, kterého se zúčastnili výtvarníci z České republiky, Slovenska a Maďarska. Prvním impulzem pro uspořádání výstavy bylo pokračovat v iniciativě občanského sdružení Make Up collectivu, které organizovalo přednášky, worskopy atd. týkající se současného umění v okolí Košic. A Současná kresba byl takový větší projekt, který měl rozšířit aktivity sdružení. Co se týká nějakého konceptu - ten lze vysledovat ze suchopádného názvu akce samotné. Cílem bylo přesáhnout tradiční chápání kresby, což je jen jakási črta na papíře. Takže jsme se snažili ukázat její různé podoby: linority, vypalování, sprejová kresba atd. A to nejen z technické stránky, ale taky tématicky a v přístupu k ní.

Myslíš si, že rozdíl mezi kresbou a malbou je pro lidi podstatný? Není jim to vlastně úplně jedno, protože jim jde spíše o samotné vyjádření - o dílo, spíše než o techniku? Není to dělení na kresbu a malbu důležité jen pro určitou uměleckou komunitu, ale pro ostatní vlastně nepodstatné?

Zřejmě ano. Normální člověk asi nešel na výstavu s tím, že by musel zkoumat nějaké hranice současné kresby. Ale nám šlo o to poukázat na určitý protiklad tohoto média ve vztahu k malbě. Vyzvednutí nepodstatného média. Ale rozdíl mezi médii je pro samotné laické diváky asi opravdu nepodstatný. Na druhou stranu mi šlo i o názor odborné veřejnosti.

A jaká tedy byla tvá kritéria výběru?

Strašně subjektivní. Na výstavě jsme neprezentovali nic, co by se mi nelíbilo. Na druhou stranu jsem si snažila představit různé přístupy. Ale stejně je to všechno hrozně osobní. Většinu umělců, jejichž kresby jsme představili, považuju za své kamarády nebo dlouhodobé známé a jsem ráda, že jsem s nima mohla pracovat. I když je pravda, že maďarské výtvarníky jsem skoro vůbec neznala. Každopádně si myslím, že každý kurátor se snaží ukázat to, co se mu líbí a to, že se vlastně všichni dobře známe, v tom nehraje až takovou roli. Ale rozhodně si nechci hrát na nějakou teoretičku umění a beru to jako důležitou zkušenost.

Proč sis vybrala zrovna Českou republiku, Slovensko a Maďarsko?

Protože jsem potřebovala napsat grant.

Takže ta selekce se odvíjela od grantu?

Měla jsem kontakt na galerii v Budapešti a lidi odtamtud mi pomohli, ale klidně tam mohli být místo Maďarů Poláci.

Ok. Tak teď mi řekni, co si myslíš o postavení umělce v současné společnosti. Protože mi připadá, že všude je strašně hodně „tvorby”. Symbolů, fotek atd. K tomu internet… Nepřijde ti vlastně zbytečné něco dělat, když toho je okolo tebe tolik?

Jasně. Tyhle pocity taky občas mám. Ale nevím, jestli je toho až tak moc a i tak lidi na výstavy moc nechodí.

Není to náhodou právě proto, že lidi už o prostě nemají zájem, protože je toho tolik.

Jenže lidi o umění ani nevědí. Například školství lidi vůbec nevede k tomu, aby měli o umění zájem. Neříká jim, že může být zajímavé, reflektuje to, co člověk prožívá trošku tajemnějším a ne úplně banálním způsobem. Ale nevím, to už jsou hodně abstraktní otázky. Samozřejmě přiznávám, že taky některým dílům nerozumím. Jenže tady jsou za největší kulturu považovány muzikály.

A ty jsi na nějakém byla?

Jo byla. Na Drakulovi v Prešově, když jsem byla hodně malá.

Libílo se ti to?

Vzhledem ke svému věku jsem asi ještě úplně nevnímala, co se tam děje. Na druhou stranu nechci působit jako nějaká velká intelektuálka, která má patent na hodnocení.

Takže se díváš na SuperStar?

Jasně.

Komu fandíš?

Chodúrovi a Bendíkovi, ale ten už vypadl. Chodúr by mohl být nový Karel Gott, ale samozřejmě vypadá jinak a ta jeho hudba by taky mohla být o něčem jiném. A ty se na SuperStar díváš?

Pár vystoupení jsem viděl. Ale nepřijde ti, že SuperStar krásně ukazuje, jak funguje současné umění nebo společnost jako taková? Ti lidi, co tam jsou, mají dejme tomu opravdu nějaký talent, pár týdnů nebo měsíců jsou nahoře, soutěž skončí a za pár let o nich stejně nikdo nic neví. Ne, že bychom snad objevovali Ameriku…

Asi máš pravdu. Výtvarné umění se od toho zas až tak neliší. Jsou umělci, kteří mají 2-3 dobré díla a pak už od nich nic dobrého nepřijde. Postavení výtvarníků v různých zemích se od sebe ale dost liší. Například v Británii jsou výtvarníci také považováni za hvězdy - chodí na udílení cen MTV, píše se o nich v bulváru i důležitých denících a mají status důležitých osob, které dělají něco lákavého. Nevím, jestli je to kulturou a vzděláním tamních lidí nebo jen tím, že je tam umění lépe medializované. Možná jsme u nás ještě pořád poznamenaní socialismem.

A co úloha prostoru? Myslím to tak, že by si lidé třeba výtvarné umění raději prohlédli doma, kde na to mají jakž takž čas. Protože na výstavě prostě moderní roztěkaný člověk neudrží pozornost a je nucen poměrně rychle přecházet od jednoho díla k druhému, jelikož je zvyklý fungovat jinak.

Tak to by ale potom nemuselo fungovat například ani divadlo… Obrazy jsou vlastně ještě dost lehce vnímatelné, když si je vezmeš třeba v porovnání s videoartem. Nebo si vem nějaké složité konceptuální umění. Přiznávám, že mě to taky často nebaví, ale to je asi prostě tím, že jsem orientovaná jiným směrem. A tobě se třeba ta naše výstava líbila?

Jo, líbila. Ale možná to bylo právě tím, že jsem měl doma brožurku s vystavovanými kresbami a mohl si jednotlivé věci sám v klidu pohlídnout.

Jenže to dílo vypadá jinak na výstavě a jinak v katalogu.

Jasně. Jenže něco ti dojde, až když se na věci díváš delší dobu. Dotknou se tě, až když je prostuduješ.

Možná ale stačí, že se o tebe jen jemně otřou.

Asi jo. Nevím. (smích)

Já si třeba myslím, že je hrozně těžké udělat něco, co je pěkné - technicky, z hlediska námětu i nějak vnitřně.

To docela chápu. Ještě bych se trochu vrátil k té mnohosti. Dá se ta situace ve výtvarném umění srovnávat např. s hudebním průmyslem, kde vychází stovky nebo tisíce věcí denně a ty máš pocit, že se v tom vůbec nedá orientovat.

Svým způsobem ano, ale asi v mnohem menší míře. Třeba vidíš nějaký povedený obraz a pak na internetu objevíš 30 jeho špatných napodobenin. A je hrozně těžké udělat něco nového nebo zajímavého. Ale když se na to trošku zaměříš, tak zjistíš, že jsou určitá jména, která se vyskytují na každé druhé výstavě. I když třeba v případě Česko-Slovenské scény je to spíš dáno tím, že je hrozně malá a lidi se tady dobře znají. Zajímavé bylo, že po revoluci v roce 1989 se zahraniční kurátoři hodně soustředili na Střední Evropu a mysleli si, že tady budou vznikat úplně jiné a originální věci. Jenže zjistili, že to tak není, a že zdejší mladí výtvarníci se hodně podobají těm ze západu. Takže teď jezdí po Balkánu, Ázerbájdžánu a tam hledají….

Autenticitu.

Ano. Nedávno jsem byla na výstavě, kde byly právě díla ze Středního a Blízkého východu, které byly opravdu výborné, ale už prostě byly dělané hrozně západně.

To je ale vlastně hrozně smutné, protože i když někdo udělá obraz 2000 kilometrů odtud, tak ve výsledku vypadá stejně nebo podobně jako věci odtud.

Stejně vypadat nebude, ale principy a sdělení jsou západem nepochybně ovlivněné. U některých věci bylo prostě zřetelně vidět, že by je autor nemohl udělat bez toho, aniž by znal západní kulturu a její kontext. Ale ty díly byla fakt dobré a hrozně se mi líbily.

Ještě bych se tě asi měl zeptat na nějaké prasácké otázky, aby byl ten rozhovor aspoň trošku VICE, že? Máš nějaké speciální úchylky, které bys nám chtěla prozradit? Závislost na prášcích nebo tak…

No mám jich docela dost a některé jsou hrozné.

Hrozné?

Hmm. Asi mám nějak posunutý práh vnímání, protože se dokážu dívat na takové věci, které většina lidí považuje za odporné. Jsem například schopná dívat se na to jak si týpek uřeže „pipíka” nožíkem nebo pozorovat nahrávku ruských narkomanů, kterým hnijou různé části těla. Asi jsem divná, ale nějakým způsobem mě ty kožní nemoci, nádory, anomálie atd. baví. Prostě všechny lidské bizarnosti - nejen fyzického rázu - a tím je vlastně ovlivněna i moje tvorba. Sleduju případy na okraji.

No jo. Tím, jak se klade důraz na individualitu se taky zvyšuje potřeba odlišovat se a občas si říkám, že se s některýma lidma ani nemůžeš bavit. Protože když má někdo zálibu ve sledování videí, kde si lidi řežou pindíky, tak to jen těžko trumfneš. (smích)

Hmm. Asi máš pravdu. Ale každý umělec je asi svým způsobem nějak přecitlivělý a nebo má „nestandardní” pohled na realitu.

Souhlas a dík za rozhovor.

BORIS SIRKA, 28, SK

Máš nějaký specifický úchylky, který bys nám chtěl prozradit, ať si
naženeš pár nových fanoušků?

Chcem natočiť porno-horror.

Komu fandíš v Česko-Slovenské SuperStar?

Fanynkám superstaristov.

Plánuješ se na Silvestra pořádně zmastit?

Tak ako vždy.

Jaký je tvůj tip na dosažení té nejkrutější opice…

Uvediem príklad s Tequilou. Najskôr šňupnúť soľ, vypiť panáka a nakoniec vytlačiť citrón do oka.

Jak ses dostal k výtvarnému umění?

Učiteľky v škôlke si všimli a upozornili mojich rodičov na to, že mám talent. A tak ma ako prváka na základnej škole prihlásili na základnú umeleckú školu. Už vtedy som tvrdil, že budem umelcom.

Kdo je tvůj oblíbený umělec?

Moji obľúbenci sa stále obmieňajú, nemám stálu hviezdu.

Co děláš, když zrovna “netvoříš umění”?

Praktizujem tajné rituály a sexuálne orgie.

VLASTA ŽÁKOVÁ, 29, SK

Máš nějaký specifický úchylky, který bys nám chtěla prozradit, ať si
naženeš pár nových fanoušků?

Úchylky nemám, myslím, že som celkom super. Niekedy tancujem na Dirty Dancing. Zlepší mi to náladu.

Komu fandíš v Česko-Slovenské SuperStar?

Bendig_Chodúr_Leona_Šmajda - bol skvelý ako Axl z Guns´n´ Roses, a moji rodičia majú jeho plagát na chladničke.

Plánuješ se na Silvestra pořádně zmastit?

Nie, toto ma už fakt nebaví.

Jaký je tvůj tip na dosažení té nejkrutější opice…

Tip neexistuje, všetky cesty sú rovnaké. Fľaša-pohár-ústa-obehová sústava. Keď sa to párkrát zopakuje, otvárajte brány Zoo a možno aj Kasínoo.

Jak ses dostala k výtvarnému umění?

Tak nejak normálne, ľudia si vyberajú zameranie podľa toho, čo ich baví.

Kdo je tvůj oblíbený umělec?

Clarina Bezzola

Co děláš, když zrovna “netvoříš umění”?

Čítam, spím, mlsám, chodím na huby a tvorím dalsie umenie…

JOSEF BOLF, 38, CZ

Máš nějaký specifický úchylky, který bys nám chtěl prozradit, ať si
naženeš pár nových fanoušků?

Dexter Morgan.
Komu fandíš v Česko-Slovenské SuperStar?

Nevím.
Plánuješ se na Silvestra pořádně zmastit?

Ne.
Jaký je tvůj tip na dosažení té nejkrutější opice…

Vodka + redbull.

Jak ses dostal k výtvarnému umění?

Maloval a kreslil jsem uz jako ditě, tak bylo přirozené, že jsem se k umění dostal.

Kdo je tvůj oblíbený umělec?

Leonardo da Vinci.
Co děláš, když zrovna “netvoříš umění”?

Všechno ostatní.

KATARÍNA HLÁDEKOVÁ, 25, SK

Máš nějaký specifický úchylky, který bys nám chtěla prozradit, ať si

naženeš pár nových fanoušků?

Drby.
Komu fandíš v Česko-Slovenské SuperStar?

Neviem.
Plánuješ se na Silvestra pořádně zmastit?

Nie.
Jaký je tvůj tip na dosažení té nejkrutější opice…

Starobrno.

Jak ses dostala k výtvarnému umění?

Cez kamaráda.

Kdo je tvůj oblíbený umělec?

Atelier Bow-Wow.

Co děláš, když zrovna “netvoříš umění”?

Dobrá otázka.

JAKUB MATUŠKA, 28, CZ

Máš nějaký specifický úchylky, který bys nám chtěl prozradit, ať si
naženeš pár nových fanoušků?

Nedokážu za žádnou cenu vyvrcholit dřiv než partnerka.

Komu fandíš v Česko-Slovenské SuperStar?

Nemam favorita

Plánuješ se na Silvestra pořádně zmastit?

Ne, neplánuju.

Jaký je tvůj tip na dosažení té nejkrutější opice…

To nevím, ale vím jistě že po pivu Matuška vás hlava nikdy bolet nebude.

Jak ses dostal k výtvarnému umění?

Původně jsem chtěl být novinář a psát pravdy do časopisu , ale když jsem zjistil,
že to je jen nosič reklamy, rozhodl jsem se přihlásit na AVU mezi „vytahaný svetříky”.

Kdo je tvůj oblíbený umělec?

Ze všech umělců miluju nejvíc Světlanu.

Co děláš, když zrovna “netvoříš umění”?

Hraju baseball.

JAKUB HOŠEK, 30, CZ

Máš nějaký specifické úchylky, který bys nám chtěl prozradit, ať si
naženeš pár nových fanoušků?

Aneta Langerova a prcat Darinku Rolinsovou.

Komu fandíš v Česko-Slovenské SuperStar?

Mr.Nuda aka Zlobr/Michal David je zlo.

Plánuješ se na Silvestra pořádně zmastit?

Dementní otázka.

Jaký je tvůj tip na dosažení té nejkrutější opice…

Facebook.

Jak ses dostal k výtvarnému umění?

Debilní otázka. Osud to chtěl do p*či.

Kdo je tvůj oblíbený umělec?

Joanna Newsom.

Co děláš, když zrovna “netvoříš umění”?

Studuju umění.

Co se sakra děje ve Walesu?

09/12/2009

TEXT: ELERI POWELL, PŘEKLAD: LUKÁŠ PRCHAL

Před nedávnem nám Kasper, pohledný belgický editor Vice, poslal email s názvem: Co se sakra děje ve Walesu? Uvnitř se skrývala galerie opilých Velšanů, kteří krvácejí a plivou jeden na druhého. Zatímco jsem se blbě tlemil, naše velšská praktikantka Eleri se mi koukala přes rameno. O pět minut později měla na Facebooku vytvořenou svoji vlastní galerii složenou z děsivých opileckých zážitků. Všechny její fotky z nočních kaleb mi připadaly jako teploušský pohlednice série Garbage Pail Kids, na kterých byla vyobrazena válka ve Vietnamu a v níž armáda používala místo napalmu chcanky. I přes riziko ztráty svých přátel nás nechala nahlédnout do svých fotek a vyprávěla nám o tom, jak se kalí v zemi, odkud pochází.

Ahoj, jmenuji se Eleri a pocházím z města Swansea. Opravdu nemám ponětí, kde začít s popisem akcí v jižním Walesu. Dokud jsem nepřišla do Londýna, připadaly mi docela normální. Ale teď, když bydlím v Anglii a vím, jak to tady chodí, všechny mé vzpomínky na domovské kalení se zdají být jedním velkým zasraným rodeem.

V jižním Walesu jsou dvě možné odpovědi na otázku “Kam se večer vypravit?”. Buď zůstanete někde poblíž, nebo půjdete do města. Ať se rozhodnete jakkoli, noc, která na vás čeká, bude bláznivá a šílená. Ale pokud se rozhodnete, že zůstanete někde v okolí, můžete si být jisti, že budete svědky ožraleckých výjevů prvního stupně a uvidíte nahý ragbisty (často v maškarním), kteří budou chcát, srát a zvracet kdekoli se jim zlíbí.

Tihle lidi jsou skutečně nadšení, když se můžou otírat svými ptáky jeden o druhého. Naštěstí pro nás dámy, se s náma tihle otrapové budou vždycky snažit navázat konverzaci i přesto, že za sebou budou mít více jak 15 piv a vůbec jim nebude vadit, že si poslední hodinu s kamarády střídavě čůrali na ruce.

Pokud se však rozhodnete jít do města, ať už je to Swansea nebo Cardiff, můžu vás ujistit, že se začnete dávit záplavou různých sraček, která bude zastoupena bitkama, pláčem, zvracením, pícháním, rozbíjením všeho, co se komukoliv dostane pod ruku a jinými podobnými zážitky. Každý, kdo tady žije, vám ale poví: “JÁ TO TU KURVA MILUJU.”

Pokud se něco nepodělá, můžete během půlhodinové projížďky taxíkem spatřit skupinku dívek oblečených jako děvky, někoho, kdo tancuje na střeše autobusové zastávky, skinheada ve středním věku, který si srovnává účty s nějakým hromotlukem, plačící dívku a moc hezkého chlápka v kočáru (mimochodem, určitě vám nepřizná, že je gay, protože všichni homosexuálové jsou využíváni místo dřeva na podpal).

I přesto, že tohle všechno vypadá jako peklo na zemi, stále se tam vracím. Minulý víkend jsem byla v největším rockovém klubu ve Swansee s názvem Sin City. Každý záchod, ať už dámský nebo pánský, byl postříkán krví a hudba byla tak hlasitá, že mi prasknul ušní bubínek a musela jsem jít do nemocnice.

Domove, sladký domove.

TVÁŘE DNEŠNÍHO RUSKA

08/12/2009

FOTO: SERGEY MAXIMISHIN

S LASKAVÝM SVOLENÍM RUSSIANTEAROOM GALLERY

Převoz přes řeku Irtyš (Tobolsk, 2005)

Zaměstnanci banky oslavují narozeniny svého kolegy v nočním klubu Khali-Gali; jako dárek dostal striptýz na stole (Petrohrad, 2002)

Restaurace Zov Illitcha (což znamená něco jako Leninův toužebný výkřik) (Petrohrad, 2003)

Svátky Kurban-Bairan (Petrohrad, 2004)

Detoxikační centrum (Petrohrad, 2003)

Lanovka na Vorobiovy Gory (Moskva, 2004)

Paní Ania a její pes Tayson (Tobolsk, 2005)

Teologická univerzita (Makhatchcala, Dagestán, 2008)

Termální lázně s minerální vodou (Kamčatka, 2006)

“Pionýrská” farma orientující se na produkci kožešin (Leningradská oblast, Rusko, 2004)

ZASTÁVKA V KOKAINOVÉM KORIDORU

07/12/2009

MILICE A DROGOVÉ GANGY JDOU DO VÁLKY O RIO

TEXT: BRIAN MIEHR, PŘEKLAD: BARBORA BARTŮŇKOVÁ

FOTO: DOUGLAS ENGLE

Hlídková jednotka ve slumu Dona Marta, který se nachází ve čtvrti Botafogo v Riu. Obchodníci s drogami byli vyhnáni v prosinci 2008 a mladí policisté si tam založili stálá stanoviště. Toto opatření tvoří část nového programu na kontrolu místních komunit, a pokud bude účinné, začne se uplatňovat i v jiných oblastech.

V roce 1982 byl v Riu de Janeiru menší počet kriminálních aktivit než v New York City. Od tohoto roku taky začala kalábrijská mafie využívat jihoamerické pašerácké stezky - láskyplně známé jako Kokainový koridor. V průběhu dalších deseti let putovalo hodně prášku určeného pro americké a evropské nosy přes Andy a skrz Amazonský prales až k nejrušnějšímu přístavu Brazílie v Riu. Exportní trh jen kvetl, ale stalo se něco nepředvídaného - početná střední třída ve městě se zamilovala do drogy, kterou pomáhala podstrkovat zbytku světa.

Pokud jste v průběhu let sledovali zpravodajství o favelách, pravděpodobně už víte, jak milice a gangy získaly tolik moci. Neinformovanému zbytku je pak určena tato stručná hodina dějepisu. Rostoucí trh s kokainem dal vzniknout třem drogovým gangům. Nazývají se Rudé komando, Třetí komando a Přátelé přátel, což je skupina, jejímiž členy jsou údajně bývalí vojenští policejní důstojníci. Drogoví dealeři rychle převzali vládu nad slumy na brazilských úbočích - známé jako favelas - a začali vydělávat spoustu peněz a taky zabíjet hodně lidí. Samozřejmě je pronásledovali poldové, ale korupce všechno zkazila. Zanedlouho policie vytvořila ilegální milice k boji proti drogovým gangům a začala vymáhat peníze od těch, které měla původně „chránit”.

„Milice se doopravdy rozjely, když místní majitelé obchodů začali podplácet některé policejní důstojníky, aby vyhnali bezdomovce z chodníků,” pověděl mi učitel, který odmítl prozradit své jméno. „Jsou to ve skutečnosti jen policajti mimo službu a nějací hasiči, ale vytvářejí paralelní sílu. Pro nás je velice obtížné o tom mluvit, protože pokud to uděláme, staneme se jejich terčem”.

Favela Rocinha v Riu de Janeiru. Je to největší slum v Brazílii.

Za posledních dvacet let bylo v Riu ohlášeno více než 100 000 vražd. Podle zprávy OSN z roku 2008, je policie zodpovědná za 18 procent veškerých úmrtí ve městě. To by znamenalo, že poldové zabíjeli skoro tři lidi denně v průběhu posledních dvaceti let. Je to paradoxní, protože vzhledem ke svému HDP je Rio třetím nejbohatším městem v Jižní Americe. Ale násilí neprobíhá mezi bohatými. Odehrává se uvnitř shluků podomácku sestavených chatrčí, které jsou skoro všechny pod kontrolou drogových gangů nebo milic. Nedostatek veřejných služeb a násilí spojené s drogami tvoří utlačivé síly uvnitř favel. Vytváří se tak začarovaný kruh, ze kterého pro většinu obyvatel není úniku.

Bez ohledu na to, že film City of God vyobrazil slumy dost cool způsobem, tvrdě pracující lidé, kteří v těchto oblastech žijí, by se odtud nejraději dostali co nejrychleji.

„Voják” obchodující s drogami ve favele Vila Aliança.

Jsem Američan, který v Brazílii střídavě žil od roku 1991, a v současnosti pracuji jako městský projektant pro mezinárodní neziskovou organizaci. Tento článek jsem se rozhodl napsat poté, co jsem se zaregistroval ve videopůjčovně nacházející se v mém blízkém okolí. Těsně předtím, než jsem si chtěl vypůjčit své první DVD, spatřil jsem na stropě ručně namalované logo Batmana. Je to značka místní milice, která si říká Liga spravedlnosti a jejíž vůdce má přezdívku Batman. Uvědomil jsem si, že jsem jim zrovna předal všechny své osobní údaje. Rozhodl jsem se zkusit štěstí a předstírat opilého Američana, abych získal nějaké informace. Věděl jsem, že kdybych narazil na lidi, kterým by došlo, o co se snažím, bylo by dost pravděpodobné, že budu natáhnut a rozčtvrcen nebo mě dají do „mikrovlnky” (způsob popravy, při které kolem vás nahromadí pneumatiky naplněné benzinem a zapálí je).

Moje bývalá spolupracovnice z Ria žije v komunitě, která je kontrolována milicí. Zakázala mi, abych ji navštívil nebo zmínil její jméno. Prý by to bylo moc nebezpečné. Tak jsem jí zavolal, jestli by raději žila ve favele vedené drogovými bossy. „Platím daně, mám právo na bezpečí, ale přitom si stejně musím vybrat mezi bandity a milicí,” sdělila mi. „Problém není ani tak v tom, jakou možnost si nakonec zvolíte, ale spíš v samotném nedostatku volby, protože jsme občany státu, ve kterém policie nedělá to, co by měla.”

Důstojník hlídá favelu Vigario Geral. 15. prosince 2005 policie vtrhla do slumu poté, co drogoví dealeři z nedalekého rivalského slumu údajně unesli osm mladých lidí. Byl to nejnovější akt násilí dvacetiletého sporu mezi sousedními slumy. Přestřelky gangů a policie jsou běžné a hodně nevinných kolemjdoucích se stává oběťmi zbloudilých kulek. V počtu vražd konkuruje Rio některým válečným oblastem.

25 let se politici vymlouvali na to, že nemají dostatek financí, lidí či zbraní na vyřešení problémů ve favelách. Vidí to jako válku a místní tvrdí, že to policie považuje za ospravedlnění vražd a mučení, které můžou spáchat, na kom chtějí.

„Policejní platy jsou naprosto nedostačující a ponižující,” říká Luis Soares, bývalý asistent ministra bezpečnosti z Ria. „Vyústilo to v situaci, ve které si policisté přivydělávají privátními, neformálními a ilegálními bezpečnostními službami.” Milice si už takto vydělaly miliony.

Podle zprávy neziskové organizace Global Justice bylo v Riu „oficiálně” popraveno 1 300 lidí, především těch černé pleti bez jakýchkoliv vazeb na drogové gangy. Běžným postupem je poprava, při které je člověk zastřelen zezadu z malé vzdálenosti. Soares tvrdí, že milice střídají skupiny tvořené někdy až třiceti muži, vybavené samopaly a vysílačkami, které v komunitě hledají potíže. Registrují obyvatele, vydávají potvrzení za jejich služby a organizují schůze v sousedství. „Milice využívají modernějšího stylu dominace,” říká, „ale my víme, že nejsou až tak odlišné od drogových gangů. To se projevuje hlavně v přehnaných metodách ,trestání‘, jako je například znásilňování.”

Dnes je všechno zamotané mnohem víc než kdy jindy a nikdo už nepozná rozdíl mezi dobrem a zlem - některé milice bezpochyby jdou proti drogovým gangům a každý tady bojuje s každým. Dospělo to k bodu, kdy nemůžete vkročit do favely bez povolení skupinky po zuby ozbrojených nervózních puberťáků, sjetých koksem a Red Bullem. A ani by vás nepřekvapilo, kdyby omylem stiskli spoušť.

Potloukající se člen drogového gangu ve favele Vila Aliança.

Marcelo Freixo je senátor, který vedl nedávno proběhnuvší vyšetřování milic. Následně byl označen jako „objekt k zabití” a má dost pádný důvod k tomu, aby se bál o svůj život. Milice rutinně mučí a vraždí politiky, novináře a jiné autority, které se snaží zkoumat jejich organizace. Souhlasil s rozhovorem po telefonu, ale na mé otázky odpovídal bezpečnou řečí byrokrata. Zeptal jsem se, proč nebyl nikdo schopen dostat problém s milicemi pod kontrolu. „Největší překážkou je nedostatek vůle ze strany vlády,” řekl mi Freixo. „Milice hluboce zakořenily v některých sektorech politického života. Když už jsou do toho zapleteni bývalí policejní ředitelé, úředníci nebo poslanci, je hodně těžké je zničit.”

Když jsem se ho zeptal, jestli se bojí o svůj život, odpověděl: „Sloužím veřejnosti a snažím se reprezentovat své voliče v Riu de Janeiru, jak nejlépe můžu. Musíte počítat s výhrůžkami.”

Tři novináři z novin O Dia loni udělali reportáž o milicích, které ovládají favelu Batan na západě Ria. Následně byli uneseni a mučeni po dobu sedmi hodin policisty v uniformě a také samotnými vůdci milic. Kromě bití je také dusili igelitovými taškami a nutili hrát ruskou ruletu. Reportáže o milicích se pak omezily na zatýkání různých veřejných činitelů federální policií. Všechny tyto skupiny znemožňují reportáže o situaci ve favelách, a málokdo ví, co se uvnitř opravdu děje. Korupce bude určitě pokračovat do té doby, než budou všichni bohatí nebo mrtví. To první se jen tak nevyplní, a tak obyvatelům favel nezbývá než jít každou noc spát s nadějí, že si zatoulaná kulka nenajde cestu k jejich spícím tělům.

Nemožná skejtová mise

04/12/2009

TEXT: CHRIS NIERATKO, PŘEKLAD: LUKÁŠ PRCHAL

Chris rozdává skejty vděčným Kubáncům.

Jsem osoba, která ráda dává. Ale přesně nevím, co to vlastně znamená. Prostě mám tendenci upřednostňovat přání ostatních před těmi svými. Stalo se mi to například včera. Byl jsem u White Catle (něco jako Mekáč), zajel jsem s autem k okýnku a malá paní uvnitř skleněné krabice po mě chtěla 5 dolarů a 55 centů. Dal jsem jí 21 dolarů a 5 centů. Řekla mi, že jsem jí dal moc a snažila se mi můj dolar a niklák navíc, vrátit. Tak jsem jí vysvětlil, že pokud použije všechny prachy, které jsem jí dal, bude pro ni mnohem jednodušší vrátit mi drobné. Byla zmatená. Ujistil jsem ji, že kdyby namarkovala přesně to, co jsem ji dal, jednoduchost matematiky by se prokázala a vše by bylo přesně tak, jak jsem prorokoval. Pochybovala, ale byla ochotná to zkusit. A měli byste vidět, jak se její tvář rozzářila, když jí stroj ukázal, aby mi vrátila přesně to, co jsem říkal. Ten den, jsem změnil její svět. Proč? Protože jsem se zajímal. Ovšemže, nedokázala pochopit matematiku natolik, aby dovedla vypočítat jakoukoli jinou částku, ale pokud jí ještě někdy přelétne přes frňák cena 5,55, bude se svými znalostmi schopná vrátit z 21 dolarů a 5 centů. Měnit lidské životy dokáže být tak povznášející.

Začátkem tohoto roku jsem byl na životní křižovatce. Nebyl jsem si jistý, zda by měl být můj další dobrý skutek započat odstartováním hladomoru nebo ukončením světového míru. Když v tom mi od mého kamaráda Augieho z Acapulca přišel jako na zavolanou odkaz na internetové video s názvem Kubánská skejtová krize. Krátký dokument zachycoval kubánské skejťáky trpící neustále probíhajícím embargem, které začalo platit téměř padesát let předtím, než se vůbec narodili. Jezdili na příšerném vybavení. Polorozpadlé, pokřivené desky, rezavá ložiska, hranatá kolečka a skejtové boty měli natolik obnošené, že svým vzhledem připomínaly spíše sandály. Jedna scéna dokonce ukazovala chlapce, který si zlomil své prkno a plakal. Pomocí kladiva a hřebíků byl nucený slepit jej a stlouct dohromady. Bylo pro mě dost srdcervoucí vědět, že mám tři skejtové obchody plné desek a jediná možnost pro toho chlapce nebo pro jakéhokoli jiného Kubánce, jak dostat nový skejt, byla ta, že jim ho někdo donese.

Rozhodl jsem se tedy s problémem na Kubě něco udělat a dopravit těm klukům tolik skejtových věcí kolik jen unesu. Ale my Američané máme zakázáno létat přímo na Kubu už téměř 50 let. A každý Američan, který cestuje na Kubu, riskuje dopadení pod pokutou 10 až 100 tisíc dolarů. A to se ani neodvažuji pomyslet, co by s námi udělala kubánská vláda, kdybychom byli zatčeni.

Kluci na vlastnoručně vyrobených skejtech, které nás přivedly téměř k pláči.

Netřeba tedy dodávat, že jsem byl posranej strachy. Plánoval jsem uskutečnit misi na místo, kam jsem nikdy nevkročil, na místo, kde nikdo nemluvil anglicky a kde ve skutečnosti nikdo nechápal důsledky politické napětí. Navíc jsem měl na krku zodpovědnost za 18 skejťáků, kteří se na mém bláznovství podíleli. Bral jsem sebou také svoji ženu, která byla v pátém měsíci těhotenství. V srdci jsem doufal, že všechno bude v pohodě, že nás nějaká vyšší moc poslepu provede všemi nástrahami, protože jsme přeci jen byli na misi dobré vůle. Podobně jako Blues Brothers, i my jsme plnili Boží poslání. Jak by se nám to jen mohlo nezdařit?

Teď vám ale už klidně můžu říct, že bychom všichni skončili v base, kdybychom se pokusili dostat na Kubu přes Panamu a jen tak tam bez rozmyslu vtrhnout, což jsem měl původně v plánu. Přesně jako nějaký geniální Američan. Mojí hlavou se honily myšlenky jako: „Hej kámo, prostě tam doplujem, vyhodíme zásilku zboží a pohoda.” Ale jenom díky obrovské porci štěstí jsem stále na svobodě a mohu vám vyprávět náš příběh.

V lednu jsem šel navštívit kámoše do Reb Bullu a požádal jsem ho, zda by mi nepomohl finančně podpořit někoho z jejich skejťáků, kteří se mnou hodlali odjet na Kubu. Řekl mi, že byl nedávno osloven filmařem Tomasem Crowderem ohledně snímku o kubánské skejtové scéně. Poslal mě tedy za ním. O dva týdny později, jsem letěl do LA, abych se s Tomasem setkal. Vysvětlil mi, že pokud se ukážeme jen tak v nějakým skejtparku na Kubě s takovou hromadou vybavení, hned nás zastaví vojáci s kulomety. Vezmou nám věci, zatknou nás a budeme vyslýcháni. V ten moment ale zasáhla Štěstěna. Thomas mi prozradil, že už několik let spolupracuje s vládou na zvýšení skejtové úrovně na Kubě, a že mi může obstarat všechny potřebné dokumenty k tomu, aby se náš plán stal skutečností. O tři měsíce později jsme vyrazili na Kubu (přes Panamu). Táhli jsme s sebou 50 kompletů, 150 desek, 100 sad koleček, 200 párů bot a dalšího skejtovýho vybavení, o kterým si může nechat zdát kdejaký skateshop.

Budoucnost Kuby jede s novým vybevaním na max! Jo!

Do Havany jsme dorazili pod rouškou noci asi ve 2 hodiny ráno. Jeden po druhém jsme nejistě proklouzli přes celnici. Byli jsme posraný až za ušima, dokud jsme se nedostali do bezpečnější zóny. Skoro všichni to zvládli bez problému. První z nás, který se dostal skrz, se okamžitě začal shánět po pivu, abychom mohli pořádně oslavovat. Zvládli jsme to! S výjimkou toho posledního. A samozřejmě to musel být Tomas. Odtáhli ho pryč a asi hodinu vyslýchali. Jediná věc, na kterou jsem v tu chvíli dokázal myslet, byla, že pokud ztratíme průvodce, ocitneme se v pořádně hustým potoku plným sraček.

Nakonec ho bez dalších průtahů pustili. Teď jsme museli přijít na to, kolik bude potřeba taxíků pro 18 lidí a 26 báglů.

Havana je přesně taková, jakou si ji představujete. Je to úžasné město zamrzlé v čase. Většina vozů na ulici jsou americké výroby staré přibližně 60 let. Už teď vidím, jak budou majitelé těchto vozů okradeni sběrateli aut z USA, jen co Obama zruší embargo.

Tamní lidé na nás byli povětšinou milí a byli rádi, že vidí Američany. I přesto, že se stále ohlíželi přes rameno, ptali se nás na hromady otázek týkajících se okolního světa. Dokonce jsem se bavil s jedním chlápkem, který mi vyprávěl, že kvůli embargu je tu nedostatek téměř všeho. Například součástek na opravu počítačů nebo automobilů. Prozradil mi také, že kdysi měl obchůdek se železem, v němž vyráběl brzdové destičky. Jakmile však slova „brzdové destičky” opustila jeho ústa, všiml si vojáka v uniformě, který nás pozoroval. Okamžitě se sebral a začal utíkat.

Kdyby už nic jiného, tak tenhle výlet mi ukázal, jak moc bych si měl cenit svobody, kterou máme doma. Na Kubě byla spousta absurdních zákonů a pokut, o nichž jsem do té doby neměl nejmenší tušení. Policie by vás klidně poslala do vězení na tři roky za krádež sušenky. Když nemáte práci, dostanete 15 dní na to, abyste si ji sehnali. Nepodařilo se vám to? Tak si poseďte 3 roky ve vězení. Pokud jste Kubánec a nemáte potřebnou dokumentaci o vlastnictví některých věcí, rychle se jich zbavte - jinak skončíte ve vězení na 10 let.

Ráno v den, kdy jsme se chystali do skejtaparku rozdat všechno to vybavení, jsme seděli u bazénu a popíjeli mojito. Lidé z vlády používali hotelový kamerový systém a sledovali nás celé hodiny, dokud si nebyli jistí, že znají naše úmysly. Poté zavolali do hotelu a poslali za námi lidi, kteří nás vyslýchali. Mohu vám říct, že je velmi znepokojivé, když víte, že jste celé dny sledováni.

Když jsme se konečně dostali z hotelu do skateparku, všechen strach se náhle odpařil. Jakmile jsme dětem začali rozdávat nové věci, topily se v slzách. Pusinkovaly naše ruce a líbali svá nová prkna. Dokonce se nebáli ani dvou vojáků, kteří nás hlídali a zapisovali si každý náš pohyb. Ti malí skejťáci za námi posílali své babičky, aby nás objaly a poděkovaly nám. Tohle byl ten nejvíce povznášející moment v celém mém životě. Dokonce překonal i tu malou paní u White Castle.

VICE PRŮVODCE: “JAK NAJÍT SÁM SEBE”

02/12/2009

13 VYZKOUŠENÝCH A NE TAK ÚPLNĚ “SPRÁVNÝCH” METOD

TEXT: CHRISTI BRADNOX A LESLEY ARFIN, PŘEKLAD: LUCIE PALEČKOVÁ

FOTO: JASON FRANK ROTHENBERG

Když překročíte hranici dvaceti let, je na čase se najít. Tim “najít se” myslíme úplně všechno - jako uvědomění si, proč na týhle planetě jsi, dospět v mužský/ženský nebo bejt připravenej na vážnej vztah.

Teoreticky se předpokládá, že toho dosáhnete tím, že procestujete kus světa, ale většina z nás to má spojený s neškodnějšíma věcma jako je používání vibrátoru a skákání do davu na “hácéčkovejch” koncertech (pokud samozřejmě neděláme oboje najednou). Není to úplně o tom, co byste čekali. Například jít za psychoušem je úplně na hovno a veškerej sajrajt, co do sebe budete cpát, vás akorát zabržďuje. Některý lidi si tohle to neuvědomí až do svých 50 let. Všimli jste si třeba toho, jak jsou vaši rodiče úplně vyřízený, když se rozvedou? Je to proto, že nikdy nečetli něco, jako je tohle:

1. POSLAT DO PRDELE VLASTNÍHO OTCE A BÝT PŘIPRAVEN MU ČELIT

K tomuhle byste se měli dostat, až se odstěhujete od rodičů. Táta vás může chtít rozdrtit, když se něco posere - ale o tom to není. Jde o to, abyste za sebou dokázali spálit mosty. A když se prach z nich usadí, je na čase stát se jeho kámošem. To znamená jít se s ním ožrat a uvědomit si, že je stejnej jako všichni vaši ostatní kamarádi.

FAKTOR NALEZENÍ: 7

2. KOKAIN
Nikdy jsem nepřemejšlela o koksu jako o droze pro starší, ale když se podíváte na to, kdo jste byli předtím, než jste s tím začali a porovnáte to s tím, co jste teď, zjistíte, že jste vlastně úplně jiný osoby. Trošku víc šílené, trošku větší kurvy, ale určitě víc nalezené. Takové Laury Palmer - cítíte se hrozně a skvěle zároveň. Koks mi dřív přišel jako dost děsivá droga, ale teď ji vidim stejně neškodně jako jointa nebo panáka tequily. Je to taková čára, kterou vstupujete v užívání drog do světa dospělých.

FAKTOR NALEZENÍ: 3.5

3. ACID A HOUBIČKY
S těmahle drogama experimentujeme pravděpodobně proto, abychom svým vnitřním zkoumáním skrze jakejsi magickej trip změnili navždy způsob, jakým přemýšlíme o světě. Možná to taky pomohlo Timothy Learymu uvědomit si, že byl nudnej a pózerskej homoklád, ale mě to naučilo leda tak to, že moje chodidla umí brečet. Dávejte si tolik acidu a houbiček, kolik snesete, ale jediný, co si z toho vezmete, je to, že víte, jak se asi cejtí někdo, když je totálně mimo.

Můj kámoš mi jednou řekl, že když se na sebe podíval v momentu, kdy nejvíc frčel na acidu, uvědomil si, jak ho vidí ostatní lidi a stále tvrdí: “Holky mě nemaj rády, protože jsem hezkej. Ale nejsem. Mají mě rády asi stejně jako má ten zmatenej donašeč rád Shaggyho ve Scooby Doo. Tohle bych si nikdy neuvědomil, kdybych si acid nedal.” Blahopřeju, Alane.

FAKTOR NALEZENÍ: 4. Ne, 3.

4. EXTÁZE

Než jsem šel na svoji první rave party, byl jsem nasranej pankáč, co nenáviděl celej svět a všechny lidi, co se v něm vyskytujou. Pak jsem spolknul E “známku” (už se nedělaj) a za hodinu se líbal s neznámejma lidma a uvědomil si, že všechno bylo “navždy dobrý”. Nezáleželo na tom, jak trapně všichni vypadali ve svejch širokejch džínách. Ani to, že se svíjeli na happy hardcore. Prostě se bavili a byli “sami sebou” a o to tady šlo. Už to neberu, ale když se cejtím pod psa, pořád z toho umím čerpat optimismus. Tohle je zásadní metoda, jak najít sám sebe.

FAKTOR NALEZENÍ: 7.5

5. OBARVIT SI VLASY
Barvení vlasů je totální ceremoniál k přechodu. Ve třinácti si uvědomíte, že jediná část těla, kterou máte pod kontrolou, jsou vaše vlasy, a tak děláte všechno proto, abyste to posrali. Je to poprvý, kdy se cítíte “jinak” a možná dokonce poprvý, kdy se vzbouříte rodičům a oni s tím nemůžou nic dělat. Uvědomění si kontroly nad svými vlasy je fakt velký. Když na vás máti řve, stačí, když jí řekete: “Je to moje tělo a můžu si s ním dělat, co chci!” Na to vám nic neodpoví, protože se bojí toho, že až otěhotníte, nebudete chtít jít na potrat.
FAKTOR NALEZENÍ: 7

6. BEJT VĚTŠÍ COURA
Tohle je velký téma pro holky. A taky důvod toho, proč je vaše máti tak mimo po rozvodu. Hovno, tohle je přesně ta věc, kvůli který se rozvedla. Pokud si totiž neprojdete fází “děvky”, budete trvale na střední škole.

Ne každej týpek, který se s váma vyspí, s váma bude chtít chodit a až si tohle uvědomíte a smíříte se tím, sex bude hned mnohem lepší. Začnete si ho pořádně užívat a říkat chlápkům, jak vám to maj udělat, abyste byly šťastný a můžete taky dělat ptákoviny jako je nutit všechny ty trapáky nosit těsný dámský kalhoty. Tim, že začnete klukům říkat, co maj dělat, najdete nejlíp i samy sebe. Jakmile dojdete až k nákupu robertků a zkusíte několik trojek, aniž byste si připadaly divně, budete v podstatě tam.

FAKTOR NALEZENÍ: 9.8 (nechtěli jsme dát 10, protože lidi tě pak vždycky můžou zažalovat, když jim dáš 100% záruku, ale je to v podstatě 10)

7. TAJNĚ SE VYKRÁST Z DOMOVA

Tajné útěky z domu jsme milovali. Bylo to zábavný, osvobozující a riskantní. Jakmile je vám totiž tolik, že můžete mít poměr s pěknýma klukam a stojí vám to za risk, že uvidíte ducha nebo vás unesou, došli jste k cíli. Našli jste svoje nedospělý já a přišlo období, kdy se za rodiče začnete víc a víc stydět.

Dokonce si začnete zavírat dveře a přitom jste dřív potřebovali sklednici vody a pusu na dobrou noc. Vaši rodiče jsou z toho celý vyjevený a rozčílený, ale vy jim už můžete říct: “Pozdějš, zelenáči!” Vykrádejte se z domu, co nejčastěji můžete. Sice nevím proč, ale dodnes věřím, že jsem se díky tomu stala lepší osobou.

FAKTOR NALEZENÍ: 8

8. MAGICKÁ ČTYŘKA

Tenhle bod je jenom pro kluky. Aby se z vás stali muži musíte 1) někomu zlomit srdce 2) někdo vám musí dát pořádny kopačky 3) musíte dostat pořádně přes držku 4) a následně někomu pořádně naflákat. To znamená, že: 1) ta pravá musí být tak mimo, že se bude chtít zabít. Například nebude tři dny jíst a opilá spadne ze schodů 2) vy z ní musíte být tak hotoví, že se budete mlátit do hlavy, abyste zahnali všechny myslšenky na ní 3) skončíte v nemocnici s několikrát přeraženým nosem a pár jizvama, který vám zůstanou až do konce života 4) dostane takovou nakládačku, že se nebude moct hýbat. Teď už si můžete být jisti, že nedostanete měsíčky.

FAKTOR NALEZENÍ: 9

9. ZHROUTIT SE
OK, vlastně se musíte zhroutit dvakrát. V šestnácti příjde totální zhroucení před rodiči, kdy se budete zmítat a brečet bez jakýhokoliv důvodu. PAK, když vám bude 23, měli byste narazit na existenciální cihlovou stěnu, kde si uvědomíte, že až zemřete, nepůjdete do žádnýho nebe a podobný věci. Po třech dnech typu: “Proč tady jsem?”, si uvědomíte, že jste tady, abyste mohli bojovat za spravedlnost, ctít Alláha, bavit lidi nebo si prostě jenom dopřávat tolik sexu, drog a pozornosti, kolik je člověk schopen snést.

FAKTOR NALEZENÍ: 9

10. KOUKNOUT SE NA MECHANICKÝ POMERANČ
Napoprvý se vám to možná moc nelíbilo, ale řekli jste si, že je to dobrý, protože se to od vás očekává a každý to taky říká. Ale pak vám to konečně taky dojde. A je načase půjčit si The Wall a připravit si masku Alexe na Halloween.

FAKTOR NALEZENÍ: 4.5

11. SKÁKÁNÍ DO DAVU
Skákat do davu může být poprvý dost děsivý. Hlavně, pokud jste stokilová čtrnáctka. Ale serte na to a pořádně se rozsekejte. Není nic lepšího, než příběh z kotle. Skákání do davu a vzájemný strkání je skvělý, protože je naprosto absurdní a fláknout svoje tělo do davu lidí je hrozně osvobozující. Něco jako: hudba je tak skvělá, že se z nás všech stanou mentálové a retardi, co utíkaj kolem dokola a to je HUSTÝ. Nechat se unýst davem pro mě bylo hrozně povznášející - necejtit se trapně, když tancuju a naplno vnímat jenom hudbu. Zní to kýčovitě a všedně, ale tak to má být, protože jestli si myslíte, že jste moc cool na to, abyste skákali do davu, tak jste mimo! Skákání do davu je na vás moc cool!

FAKTOR NALEZENÍ: 9

12. TERAPIE
Skrze terapii nenajdete sámi sebe, ale někdy je fakt sranda mluvit hodinu jenom o sobě. Můžete říct všechno na svý kámoše a oplakat svýho ex-přítele. Určitě se pak budete cítít líp, to bezpochyby. Terapie vám taky může pomoct porozumět sám sobě v tý rovině, že nebudete tolik nenávidět svoje rodiče a nebo si aspoň uvědomíte, proč jste se ve dvanácti začali sami pořezávat. Ale není nezbytná. Větší relax je dát si masáž nebo šálek čaje a k tomu mít přítulnýho přítele. Je to dobrý, ale není to jako skákání do davů.

FAKTOR NALEZENÍ: 4

13. BAŤŮŽKÁŘI NAPŘÍČ EVROPOU
Neříkám, že není zábavný vyfouknout prachy rodičům, projíždět se po kontinentu s Eurorail passem a donekonečna k-a-l-i-t, ale to vám možná tak pomůže lépe porozumět zprávám, ve kterých se ukazujou mapy. Sorry.

P.S. Dejte si pozor, abyste něměli sex s nějakými Amíky, kteří taky trajdají po Evropě. Jsou ve svým módu “sexuální dovolená” a pravděpodobně vás sežerou zaživa.

FAKTOR NALEZENÍ: 4

Dvě nejpříšernější budovy v Osace

02/12/2009

Nad podivně vyhlížející budovou v Osace se ční čistička odpadních vod, navržená vídeňským umělcem Friedrichem Stowasserem. Chtěli byste vědět, kolik taková zběsilost stojí? 80 miliard yenů. V přepočtu to je asi 925 milionů dolarů. Takže prachy, který bychom mohli utratit za novou pákistánskou ambasádu, sponzorovat roční rozpočet státu Massechusetts nebo s nima zaplatit show Oprah Winfrey (pokud bychom byli NBC), vrazíme do pitomě vyhlížející továrny na sračky. Ale tohle není jediná kravina, kterou disponuje centrum Osaky.

Titulem nejhnusnější stavby Osaky se může pyšnit tato žilnatá obludnost, překvapivě navržená… Friedrichem Stowasserem. No dobře. Aspoň, že tenhle barák nás stál jenom 60 miliard yenů (podobné prachy se utratily za prezidentské volby v USA v roce 2004). Podívejte, my víme, že si myslíte, jak není celá japonská společnost posedlá roztomilými nesmysly, trpí obsesí na tělesné funkce a vše ještě nejlíp animujeme, ale to neznamená, že nás můžete strčit do jedné krabice se Zurabem Tseretelim. To je naprosto nevhodné.

TAKŽE VY SI CHCETE HRÁT NA DEVADESÁTKY?

02/12/2009

TEXT: KAREL SOJKA

FOTO: RADEQ BROUSIL

Byl jsem na koncertu Snap! v Praze. V Óčko Music Clubu. A na konci první dekády 21. století můžu s klidem říct, že docílit takové té globální lidské pospolitosti ve stylu starých zašlých sci-fi filmů nebude tak snadný a rychlý. Realita a trendy okolo jsou pořád v divný schizofrenii. Třeba barevný devadesátky… Mladý si hrajou na styl skoro dvacet let starý doby, ale zaseknou to maximálně na tričkách a hnípání se v bizarnostech, zatímco velká část lidí kolem nás tam pořád žije a nemají tušení, že je čas nastoupit na vesmírnou odysseu, podobně jako některý důchodci frčej’ na komunismu nebo 70’s samoobsluhách a konzervách. Slyšel jsem i o pánovi, co si realitu narýsoval tak, že dokola žije v letech 1933 - 1941. Prostě si odfiltroval všechno od roku 1942. V sedmiletých intervalech se mu opakuje smrt Masaryka, okupace Němci a podobný historický události.

A teď si představte, že přijdete do klubu, kde vás uvítá ochranka, co tuhle práci dělala už v době, kdy v Esu zrovna vyhráli La Bouché s Be My Lover. Všude samá disko koule, zrcadlo, na stupíncích se pokoušejí zbytky nepodařenýho castingu do Leo TV rozančit publikum a někdo důležitej s mikrofonem zrovna huláká: “Už za chvíli tu bude Rhythm is a Dancer… “A já se ptám: “Chcete Snap!???”

Nejvíc vlhkej okamžik celýho koncertu - namakanej MC odhodil kabát ala faraón a nakonec i tílko. Ten mikrofon viděly jen holky v čestných prvních řadách. Jo, na černoších v těhle kabátech to vlastně kdysi celý stálo. Zkoukněte na Youtube Pharao, Magic Affair a podobný kapely, co koncept Snap! vykradli.

Samozřejmě jsem měl hned problém s místním frajerem, kterýmu se nelíbíla moje džíska a začal chránit svoje Bravo disco teritorium ostřejším tónem: “Hele, co tu děláš? Sis splet místo, ne? Hele! Ti řikám, sis splet’ místo, co?”

Pak ale noc oživlých mrtvol začala a všichni padli do kolen. Jasně, před týdnem jsem sice nevěděl, kdo je to Joy Orbison, ale nedokázal jsem si vůbec představit, co to se mnou udělá, když se I Got The Power reinkarnuje slovy: “I will take you back to the times when you were 13, 14, little babies or even not born.” Ten pocit nebyl daleko od noci, kdy jsem si vzal svou první extošku.

Jak říkal Radeq: “Jsem rád, že jsme tu byli, protože tohle už nikdy nezažijem, kámo.” A to jsem mu ani neřekl, že při odchodu tam rozdávali časopis Květy.

Vlastně je to největší frajeřina, když někdo jede turné s jedním CD s pěti trackama, z nichž dva nejslavnější ještě jednou zopakuje a získává si publikum jen hláškama: “I love you! I love your country!”

Design sluchátka pro Krtka

01/12/2009

Dejte vale zdejším únavným výstavám designu a zajděte se mrknut na Maxima Velčovského, Vladimíra 518 a další, jak se vyřádili na sluchátcích pro nadaci Krtek. Antikriste proč? Vydražené peníze půjdou na zmíněného mluvícího savce, který podporuje dětskou onkologickou kliniku v Brně. Do poloviny prosince je tahle speciální kolekce „náušníků” WeSC k vidění a zakoupení v galerii DOX.