TEXT: IVAN JONÁK, ÚVODNÍK: PAVEL ČEJKA
Ivan Jonák je známý jako podnikatel a určitý exhibicionistický symbol divokých 90. let spíše než literát. Možná znáte jeho životní příběh, který shrnu do jedné věty, protože to bylo proprané v médiích asi tak osm set tisíc krát: na začátku 90. let vedl proslulou erotickou diskotéku Discoland Sylvie, kde mejdanili Twenty4Seven nebo Guns’n'Roses, a na kterou dělal reklamu tak, že se proháněl po Praze s nahatejma holkama v kabrioletu a herci, zpěváci, sportovci, politici se s ním (asi kvůli těm holkám z kabrioletu) chtěli všichni kamarádit, ale Ivan nakonec skončil ve Valdicích za údajné zorganizování vraždy své ženy.
My neměli o jeho psaní také žádné tušení, až do té doby, než jsem mu před rokem a půl poslal dopis do Valdic a k tomu pár čísel Vice s hezkýma holkama s malýma prsama uvnitř. Ivan je velký milovník a znalec žen, má rád malý prsa a my ho bereme jako jednoho z mála místních borců, který nám může zblízka představit, jak v reálu vypadá sex, sláva a rock’n’roll v malých českých podmínkách. Málokdo totiž zažil tolik, co on. Když mi ale ředitel věznice zarazil osobní návštěvu, dostal jsem na stůl přes dceru Sylvii knihu, kterou Ivan píše ve vězení. Přes sedm set popsaných stránek nemá žádné členění, jen de facto chronologicky zachycuje, jaké všechny příhody v rozmezí 80. a 90. let Ivan zažil jako taxikář, sexuální mašina, podnikatel, otec, labužnický okouněč ženského čůrání a kámoš šlapek a lidí jako Zdeněk Srstka, Pepa Vinklář nebo Slávek Jandák. Ivan má prostě co vyprávět a navíc umí i dobře vykreslit atmosféru tehdejší Prahy, včetně detailního popisu některých míst a černých praktik, které se za komunismu i po něm odehrávaly. Taky si pamatuje, co tenkrát v ulicích prováděly dnešní celebrity jako Daniel Landa nebo Kateřina Brožová. Jestli tomu všemu chcete věřit nebo ne, je na vás, Ivanův lehký a vtipný styl se nesnaží skálopevně přesvědčovat, ale čte se moc dobře. My jsme vybrali něco z prostředka knihy. Není to žádná kapitola, prostě to začíná a končí v nějakém neurčitu.
Samozřejmě můžete namítat, že próza tohoto pána nemůže mít žádnou literární hodnotu, protože ostatní mají vystudované školy, tříbí si styl, píší roky a sbíraj ceny. Nikomu nechceme plivat na zasloužený diplom, ale nezavírejme oči před faktem, že Ivan soustředěně píše už 10 let a dalších 8 let ještě bude. Má na to hromady času.
Měl jsem ve zvyku projíždět Perlovkou, jestli se mezi hrůzami, co tam obvykle byly, neobjeví něco zajímavýho, a objevilo se! Pepíkova romská manželka s velice mladou
a hezkou a evidentně hloupou holkou.
„Chceš jí!“ Zeptala se mě.
„Jasně. Já řeknu, že jo, a ty mě udáš ženě nebo to práskneš jejím sestrám.“
„Neboj se, neprásknu! Kšeft je kšeft!“ Odporovala má příbuzná, nová tedy příbuzná.
„Kolik?“ Položil jsem nejdůležitější otázku.
„Že to jsi ty, tak litr a můžeš bez gumy a můžeš se do ní vycákat.“ Mluvila o dívce jako o zboží před ní a ta se tvářila, jako by se jí to vůbec netýkalo.
„Hele, já ti dám dva litry a oprcám ale tebe. Moc se mi líbíš a navíc líbí se mi nasadit Pepíkovi parohy.“
„Ne, já to nedělám,“ vymlouvala se.
„Tak si sedněte, zajedeme někam stranou a cestou se domluvíme.“
Dívala se na mě rozpačitě, nebylo zvykem vozit šlapky z Perlovky bokem, tedy dál, ale pak si asi uvědomila, že jí ode mě nehrozí žádný nebezpečí, a obě si vlezly ke mně do teréňáku Nissan. Jeli jsme relativně daleko. Ale na to, aby mi dala ona, jsem jí nezlomil. Ale vychcaly se obě přede mnou vestoje a pak se ta mlaďounká na rozkaz Pepíkovy ženy nechala ode mě prcat bez gumy a ona jí přede mnou přitom roztáhla a nechala si jí lízat, zatímco jsem prcal tu druhou, submisivní.
Hezky voněla chcankama, což mě vzrušovalo, když jsem jí vylizoval a cákal přitom do tý druhý pod sebou, zatímco jí hlavou ležela taky v klíně.
„Pochči jí ještě hlavu!“ Poručil jsem, poslechla. Bylo to super, sice nechcala až moc, ale hezky do vlasů a ty jí hezky zmáčela! Celá ta legrace mě stála 5 000 Kč a slib, že si to nechám pro sebe.
Mohl jsem jí sice zkusit vydírat, že když mi nedá taky, mlčet nebudu, ale nechtěl jsem být zase hnusný. Bylo to celkem hezký celý.
Brnění v ptáku přestalo, ani koule mi už nehučely jako dvě turbíny v elektrárně Temelín, tak jsem se zase s chutí mohl vrátit ke své práci se stavbou Discolandu.
Střecha byla hotová, teda krovy. V budově se sušily dřeva na pobití krovů. To rozhodl Šuman. Syrová prkna prý vysychají a pracují. Takže rozhodl, že prkna musí vyschnout pořádně. Z toho důvodu a aby vysychaly rychleji, umístil k prknům elektrické radiátory plněné olejem. Jelikož budova stála, zedníci vyzdívali příčky, nahazovali zdi, stavěli boxy.
S boxy to bylo tak. Architekti mi namalovali interiér, jak byli zvyklí pro sídlištní restaurace. Stolečky, židličky moc hezký…
Mně se to ale vůbec nelíbilo. Seděli jsme takhle v karavanu, přívěsu, který jsem koupil od Holečka od nás v ulici. V karavanu byly podél stěn lavice a uprostřed malý stolek. Všiml jsem si, že nás tam sedí snad patnáct! A v podstatě na stejném prostoru byl na diskotéce namalovaný stoleček se čtyřmi židlemi. Upozornil jsem tedy architekty a stavitele, aby si všimli, kolik se nás vejde do tak malého prostoru. A jestli by šlo stolečky z návrhu interiéru přemalovat na boxy. Architekt nebyl vůbec nadšený, ale uznal, že to je pravda. Místo stolečků namaloval tedy boxy. Na boxy a bary jsem chtěl pravý mramor. Vydrží věčně a lze ho snadno umývat. To též byl problém, z čeho udělat taneční parket. Řada firem nabízela světelný. To bylo lákavé, i v Discolandu v Zimrmanu měli světelný parket. Ale všiml jsem si, že se světelný parket tluče se světly diskotéky. Když svítí, nejsou kvalitní, počítačem řízené světlé efekty vůbec na blikajícím parketu vidět. Tak jsem ho zavrhl a rozhodl se udělat parket také z mramoru. Nejlépe bílého, aby plnil funkci promítacího plátna a světelné efekty na něm byly dobře vidět. Tím nastal problém. Sehnat mramor. A to se ukázalo jako pěkný problém. V okolí Prahy byla jediná firma zpracovávající mramor. A ta měla zakázky na pěkně dlouhou dobu dopředu. V Praze se pochopitelně tehdy zuřivě stavělo a renovovalo. Mramor nebyl k sehnání, opracovaný. Huger navrhoval dřevotřísku a dlaždičky. Prostě něco „hodně levnýho“. Já s vědomím rezerv na půdě jsem si myslel své. V tom mi neporadí. Tedy dobře. Tak jsem začal zjišťovat, kde zpracovávají mramor. Aby to bylo dostupné pro stavbu. Bohužel v okolí Prahy byl tehdy pouze jeden jediný zpracovávatelský závod, který dodával mramor. Další nejbližší byl až na Moravě asi 80 kilometrů nad Brnem. Zkusil jsem ten u Prahy. Oficiálně by mi mohli vyhovět nejdřív v horizontu dvou tří let. Tak dlouho čekat jsem v žádném případě nemohl. Musel jsem splácet půjčky, za který by mne věřitelé utloukli. Celkem malomyslný s očekáváním toho, že na Moravě bude situace obdobná, jsem tam vyrazil. Ale musel jsem uspět, tak jsem tedy šel na půdu a vzal tam milion a dal ho do kufříku. Podle mapy jsem hledal závod. Trošku jsem jel rychle a omylem jsem zajel do Olomouce. Ale nakonec jsem to našel. Nechal jsem si zavolat vedoucího. Nejprve nic nešlo, ale zasunul jsem mu dvacet tisíc do kapsy. Měl jsem různé částky takto připraveny. Spokojeně si je prohlédl a já mu říkám: „To máte, šéfe, na čokoládu pro děti. To není úplatek, nic nechci, pouze abyste začal vážně přemýšlet nad mou zakázkou.“
Rozesmál se. „A jaký kámen byste si přál?“
„Nevím, jaký můžete nabídnout!“
„Jakýkoliv, máme tady zásoby, co navozili komunisti. Podívejte!“ Vedle mne rozsáhlý prostranství používaný jako sklad pod širým nebem, kde se povalovaly různě obrovské kvádry neopracovaného mramoru.
„Tak tohle je až z Kuby.“ Máchl rukou k blokům teplé barvy bílé kávy a karamelu. „Opracovaný vypadá asi takto.“ Ukázal na kus vyleštěné, prasklé, ale mramorové desky. „Je takový teplý. Vypadá jako dřevo, že? Podívejte se! To jsou přesličky miliony let staré.“ Ukazoval na dobře viditelné zbytky pravěkých rostlin, které po nařezání kamene nádherně vynikly. „Dneska byste to nezaplatil asi,“ pokýval hlavou. „Ale tohle tu zbylo, staré zásoby. Vyšetřili jsme to. Komunisti vozili na Kubu od nás zbraně, a aby lodě nejely prázdné zpátky, vozily mramor. No a bylo ho tolik, že tohle zbylo.“
„To určitě chci. Beru ten kubánský, dám ho do spodního baru.“
Šéf zakřížkoval několik kvádrů mramoru a napsal ke křížkům „Praha“.
„No a jaký další chcete?“
„No, máte nějaký bílý?“
Se smíchem mne vedl ke sněhově bílým zářivým blokům, které zářily víc nežli třpytící se sníh ve slunci.
„To je ono, přesně to jsem myslel. Ten beru!“
Chlápek se usmál. „Synku, to je nejdražší mramor na světě. Metr stojí 80 000 Kč. To je carrerský mramor, italský. Tím Římani obkládali své chrámy a sochy nejlepších mistrů jsou právě z tohoto mramoru. To je kámen, ze kterého tvořil sochy Michelangelo a další. Proto je také tak i drahý. Možná v sobě zrovna tento kvádr ukrývá sochu Piety nebo nejkrásnější ženu na světě, kdo ví!“ Zasmál se.
| 1 | 2 | 3 | 4 | NEXT PAGE »
