TEXT: PETRA HŮLOVÁ
Umělohmotný třípokoj, román o sto padesáti dvou stranách, vznikl v průběhu sedmi dní v květnu 2006 v Petrohradu. Na začátku byl jiný příběh, jiný text, který jsem se vydala na jaře toho roku psát do Moskvy. Po čtyřech týdnech jsem s už rozepsaným příběhem přejela do Petrohradu, kde mi ovšem došlo, že píšu úplnou blbost. Tenhle pocit mě přepadá dost často, takže jsem tomu nejdřív nevěnovala zvláštní pozornost. Stává se to pravidelně: najednou jako by text nebyl k ničemu. Jenže často se zas tou černou dírou propíšu k něčemu, co dává smysl, ačkoli právě tehdy ne, to se to jen zhoršovalo. Nakonec jsem rozepsaný text musela odložit a po tolika týdnech intenzivního psaní přišel nevyhnutelný smutek a beznaděj. Vleču se podél petrohradských kanálů a je mi na nic. A pak se to stalo. U kanálu Gribojedova jsem spatřila ženu. Ušmudlanou, nevýraznou, středních let, na krátko ostříhanou a v hlavě se mi rozjel komentář kohosi, kdo si ji nelítostně dobírá. To nebyla já, kdo se do ní jedovatě pustil. Byl to cizí hlas, já ho jen slyšela. Všeho jsem nechala, letím do bytu, kde jsem si na měsíc pronajala pokoj, rychle psát, než mi to uteče. A stejně se to dělo. Hlava jela tak rychle, že prsty na klávesnici leckdy nestíhaly a bolely jako namožené nohy. Druhý den jsem nemohla dospat, začala jsem psát hned s rozbřeskem a skončila až někdy pozdě v noci. Takhle to šlo celý týden. Nikdy předtím ani potom se mi nic takového nestalo. Chrlení, co nešlo zastavit a vláčelo mě s sebou. Do té doby jsem se tomuhle jen smála. Klišé, že knihy se píšou v nějakém snad rauši po políbení múzou či co. Hollywoodská hloupost, která jen na plátně dobře vypadá. Rozcuchaný nad počítačem shrbený autor ve svatém vytržení. Kniha se přece musí vysedět! Nemusí!!
Nejdřív jsem nevěděla, kdo mi to všechno vlastně našeptává. Co ta šílená osoba žena dělá? Kolik je jí let? A proč to všechno?
Že je to prostitutka, vyšlo najevo až po pár stranách. Žena, co si vydělává tělem a tomu provozu těch těl se šklebí a sama sobě taky. Šklebí a komentuje nejen výstřiky a výtoky, lačnost, extázi a prázdnotu pak, ale i to, co je zatím. Pragmatismus orgánů i hlav a naivitu obojího, směnný obchod mužů a žen a nejen ten v bordelu, ale i ten v laskavých obývácích se sektorovou stěnou nebo fungl novým nábytkem IKEA letní designérské kolekce. Hnus a vzrušení ruku v ruce a někde za tím ledový chlad a prázdnota a smích. Tahle prostitutka není žádná chudinka ani jen stroj na kopulační pohyby s vymydlenou mozkovnou, ale tu a tam i jedlice pořádných kopců vtipné kaše, co svoji filozofii zvrací na čtenáře v pauzičkách mezi čísílky s klienty. Pánové stříkají při do ruda zmydleném zadku? Mydlí ho raději té paní odvedle nebo to ona má být dominou v okovaných botách a jebat jim kozačkou beďary na cimpr campr? Mladinká děvčátka pod zákonem? Ruku na srdce: všechno je přece nejlibější svěží a co nejméně opotřebované, tak proč by to mělo být jinak s ženským masem? Visací je to uskladněné doma a chuť si od něj odpočinout je nanejvýš pochopitelná. Ne, muži nejsou prasata a ženy nebožačky, to jen každý jde na to od jiného lesa a směnný obchod je nastaven tak, že ženy častěji nastavují a platí vnitřkem a muži častěji platí keš a do kyprého masa píchají svým kladélkem (vypravěčka jej nazývá „rašple“, zatímco svůj ženský pracovní nástroj a zdroj peněz k nákupům pěkných věcí „zandavák“. Do něj se to šoupe a vlastnice zandaváku pak šoupe další tisícovku do ruky prodavačce, která jí místo ní v nákupní galerii obratem šoupne po pultu zboží ve značkovém pytlíku).
Umělohmotný třípokoj je text, při kterém by vám mělo být špatně. Číst jej se jednomu nechce stejně jako nechat si máčet čumák ve sr…kách, až na to, že tyhle nejsou cizí, ale tvoje vlastní. Přestávám vykat pane morálko a paní slušňáčková. Ani jedno už se totiž nenosí. Neslušnost je úplně passé stejně jako kouření na zastávkách MHD a slušnost je nudná paní z archívu. O té se v Umělohmotném třípokoji píše taky. Že představa paní z archívu nerozhicuje klienta zdaleka tak jako představa slečny, co přišla pohlídat jeho fakany a složit vám trenky, přestože je to jen hloupý stereotyp, protože babysitterka může být neforemná bába stejně jako archivářka šťabajzna, která potom, co si to ráno udělala, musela letět na metro tak rychle, že se ani nestačila nazout do kalhotek. Labyrint představ, tak je to. Biopředstav. Bio je totiž zkadeřená brokolice stejně jako zkadeřený zandavák. Ovšem milovníky bio od čtení Umělohmotného třípokoje raději odrazuji. Dámy tam totiž nosí spodní prádlo nadité lívanci a ty se, jak známo, smaží na přepáleném oleji a ten je z hlediska bio ekl a ucpává tepny cholesterolem. No alespoň nenaběhnou na spáncích těm, co už jsou rudí odporem a vztekem. Všechno zlé pro něco dobré, kámo.
| 1 | 2 | 3 | 4 | NEXT PAGE »
