RADOSLAVA KVAPILOVÁ BRABCOVÁ

ROZHOVOR: JAKUB RYŠKA
FOTO: NELA MORAVCOVÁ

Radoslavu Kvapilovou Brabcovou jsem poprvé viděl a slyšel ve filmu Česká RAPublika. Pobavila tehdy celej národ lingvistickou analýzou hiphopových textů a všichni si pamatujeme scénu, ve které dává češtinářská cvičení Orionovi, Jamesovi Coleovi a Hugo Toxxxovi. Radoslava je jeden z největších odborníků na jazyk a profesorka Škvoreckého Literární akademie. Přečetla veškerou tvorbu Aloise Jiráska a nesnáší Wikipedii. Z úcty k ní tedy v tomto úvodu nepoužiju žádná wiki-fakta a přejdu hned k našemu rozhovoru.

Vice: Poprvé jsem vás viděl v České RAPublice. Jak k tomu došlo? Máte vztah k hip hopu?
Radoslava Kvapilová Brabcová: To vůbec netuším, prostě za mnou přišel režisér Pavel Abrahám, jestli bych pro něj udělala rozbor rapovejch textů. Myslela jsem si, že jsou to nějací študáci, kteří dělají diplomku, a tak jsem řekla: „Jasně, není problém.“ Měli tehdy natočené dvě sekvence včetně té, jak si jdou dva kluci změnit jméno na radnici, a ti se mi líbili. Tak mi přinesli nějaké texty, přiznám se, vůbec jsem je tehdy neznala a ani nesledovala tenhle směr muziky.

Ani hiphopovou subkulturu?
Já jsem vyloženě vychovaná mainstreamem. Stejně tak můj manžel Jindřich Brabec, autor Modlitby pro Martu. Zřejmě našli moje články, protože jsem se hodně zabývala písňovými texty, spíš ale těch populárních. Takže přinesli svoje texty, já jim udělala rozbor a pak jsme  si o tom s klukama povídali, vzpomínám třeba na Oriona. Potom nastalo ticho, říkala jsem si, že se na ten film nezmohli, ale dva roky nato mi volali, že mě zvou na premiéru. Jen mě trochu mrzí, že se do filmu nevešlo víc z toho, co jsme natočili, ta sekvence byla krásná a kluci byli báječní.

Co se tam třeba nevešlo?
Třeba hrozně hezká byla písnička jakoby napsaná pro Stranu zelených. Bohužel končila nějakejma zmrdama a podobně a tím byla nepoužitelná. Moc jsem ale chtěla, aby tam alespoň kousek dali, protože to byl jeden
z nejlepších textů.

Jak se vám líbil film celkově?
Celý film jsem viděla až na premiéře. V podstatě se mi to líbilo, jenom to podle mě chtělo jinak sestříhat. Třeba jedna scéna s tou partou na ulici, tam to trochu ztratilo spád. Ale kluci byli dobří.

Hiphopové texty se vám upřímně líbily? Nebyl to šok, když jste je viděla na papíře a potom slyšela?
Líbily se mi. Ale šok to někdy je, to jo.

Říkáte si, že je to taková pěkná básnička, a najednou uslyšíte „zmrde!“.
Někdy mě to zamrzelo. Hlavně když z toho lezou jenom tahle slova a obsah písničky se ztratí. Ztratí v tom, jak ten psaný text pak interpretují na jevišti. No ale oni to berou jako druh umění a ten ze zásady nelze znásilňovat našimi předpoklady.

Na papíře se vám líbil někdo víc než ostatní?
To bych si musela vzpomenout, jedna ta skupina se jmenovala PSH…

PSH
Jo to jsou ti Strýčka…

Orion, Vladimír
Ti byli určitě nejlepší, líbili se mi.

James Cole?
Taky. I on měl zajímavý věci. Samozřejmě, kluci mi dali výběr, takže nemůžu posoudit všechno.

Do jaké míry si myslíte, že je to spíš recese, a do jaké umění?
Já myslím, že je to recese. Hlavně podle toho, jak se oni sami k tomu stavěli při natáčení. Pomocí počítače jsem udělala seznam jejich nejfrekventovanějších slov a pak jim dala za úkol, aby to sami odhadli. Skoro nikdy se netrefili. Byla to pro mě recese, ale krásná. Někteří z nich se tím ale asi živí, ne?

Co vás přivedlo k češtině jako předmětu zkoumání?
Věnuju se tomu celý život. Na gymnáziu jsem měla vynikajícího češtináře, který zlikvidoval všechny moje předcházející představy. Jako dítě jsem totiž chtěla být bioložka, rodiče zase, abych byla paní doktorka. Na gymnáziu jsem ale dostala jasnou představu a šla studovat češtinu a od té doby ji taky učím. Včetně základky, kde jsem učila, jak říká Hurvínek, krasopis, tělocvik a kreslení. K tomu samozřejmě dějepis, ruštinu…

Hodně se zaobíráte mluveným jazykem. To jste měla už takhle od začátku, nebo jste si tuhle specializaci postupně vybrala?
Víceméně náhoda, která se postupně převtělila v koníček. Tehdy musel být v každém kraji Pedagogický institut, protože podle nařízení musel mít každý kraj svou vysokou školu. Začala jsem učit na Pedagogickém institutu v Brandýse nad Labem a „zvyšovala jsem si kvalifikaci“ na seminářích na Filozofické fakultě u profesora Běliče a on vymyslel plán, že uděláme celostátní výzkum mluveného jazyka. Do jeho semináře chodili lidé z celé republiky, takže každý mohl udělat výzkum v městě svého působení. Jeden kolega dělal třeba Přelouč, kolegyně Ostravu a já Brandýs. Bohužel se celý projekt výzkumu zakrátko rozpadl, ale mně ten zájem zůstal.