TEXT: WILLIAM B. FUCKLEY JR., CLOTTY KOPPLEMAN
PŘEKLAD: JIŘÍ KREJČÍK
Lidová spravedlnost je ve vysoké literatuře vzácným zbožím. Na rozdíl od příbuzného světa filmu je říše knih statická a neměnná. Filmové postavy se vyvíjejí a vytrácejí. Vždycky tu bude šance, i když málo pravděpodobná, že ty postavy, které nemáte rádi, někdo v dalším remaku zmlátí do bezvědomí. Ale jakmile jednou napíšete románovou postavu, už ji nepřepíšete. Možná byste si chtěli přečíst o tom, jak Pip, Puck, Poirot nebo Portnoy mlátí hlavou o obrubník, až mají místo hlavy rosol, ale dokud tenhle chmurný výjev nenapíšete sami, nikdy se nestane (a vy potom stejně budete vykázáni do nevkusné fanouškovské fikce).
Kupodivu ale občas i tyhle protivné postavy uklouznou. Tady jsou naše neoblíbenější.
JAMES BOND (IAN FLEMING: CASINO ROYALE)
Na vrcholu první Flemingovy bondovky padouch Le Chiffre agenta 007 vysvleče a přiváže k židli a pak ho dobrou hodinku mlátí plácačkou do koulí. „Nejen okamžitá bolest,“ vysvětluje Le Chiffre, zatímco drtí Bondova varlátka, „ale taky obavy o tvé mužství tě postupně zdeptají, a na samém konci, pokud nezazpíváš, už žádný chlap nebudeš.“ (Člověka by zajímalo, jestli text „Yeah, I’ll fuckin’ lay ya nuts on a fuckin’ dresser/ just ya nuts layin’ on a fuckin’ dresser/ and bang them shits with a spiked fuckin’ bat/ wassup BLAAA!!!“ od Wu-Tang Clanu je vyjádření obdivu, nebo spíš nějaká rodinná sounáležitost.) Zrovna když se padouch s nožem v ruce chystá na panu špiónovi provést vasektomii ve stylu černocha z Bronxu, přijde agent SMĚRŠ, zlikviduje Le Chiffre a vyřeže Bondovi do pravé ruky obrácené písmeno M. Bond se z masomlejnu v rozkroku vzpamatuje celkem rychle. Už o pár stránek dál si užívá plnohodnotnou a poctivou šoustačku se ženou jménem Vesper, se kterou, jak říká, má sex vždycky „sladkou příchuť znásilnění“.
BUCK (JACK LONDON: VOLÁNÍ DIVOČINY)
Buck je velký slintající kříženec bernardýna a kolie, kterého hned na začátku knihy unesou a prodají hovadům z Aljašky, co si z něj udělají tahače saní. Protože se v zajetí nechová právě mile, musejí ho trochu zlomit. Celou jednu stránku ho tlučou a končí to tím, že se tenhle hrdinný 60kilový Buck choulí uprostřed tundry a kňučí. „Po zvlášť prudké ráně se vyškrábal na nohy a byl příliš omámen, aby zaútočil. Klopýtavě se potácel dokola, krev mu crčela z nosu, z huby a z uší, krásnou srst měl potřísněnou krvavou slinou.“ Evidentně to zabralo. „Jednou provždy nahlédl, že proti člověku s kyjem nemá nejmenší vyhlídky. Tomu se tedy naučil a celý svůj další život na to nikdy nezapomněl.“ K tomu musí moderní čtenář dodat: Jen ať ten čokl řve. Buck se pořád nemusí starat o hypotéku, pojištění auta, krádež identity, kalhoty, kyberstalking, ochranu přírody, inflaci, plýtvání veřejnými výdaji, pouliční gangy, prasečí chřipku, atomovou válku nebo hadronovou supernovu. Klid, Cujo, jsi v pořadí. Všichni máme problémy.
HOLDEN CAULFIELD (J. D. SALINGER: KDO CHYTÁ V ŽITĚ)
Maurice, pasák a obsluha výtahu v hotelu Edmont, cvrnkne přes pyžamo do šourku největšího kňourala v dějinách literatury, a pak ho sejme a nechá toho tlustoprda ležet na podlaze jako dobře promazaný heligón. A co je horší, Maurice říká Holdenovi „šéfe“. BUCH!! To je pro Johna Lennona. Taky byste Holdenovi nakopali koule, kdybyste pořád museli poslouchat to jeho nekonečné fňukání o tom, jak se mu ze všeho chce zvracet, o věcech, které jsou hnusné, a o lidech, kteří jsou falešní. A to ani nemluvíme o tom, jak vás pořád podprahově nabádá k tomu, abyste pozabíjeli celebrity a politiky. Jo, Holden, který celý den stráví kouřením, chlastáním a chozením do divadla na Manhattanu v 50. letech. Ten vypadá v tomhle dnešním postnukleárním bordelu roku 2010, kdy se lidi ani nemůžou scházet na veřejnosti, školy jsou rozdělené rasovou válkou a naše děti už si ani nepamatujou, kdy ještě lidské bytosti žily nad zemí, jako opravdová piča. Musel si někdy Holden Caulfield vydělávat kouřením ptáků v uprchlických táborech pod Los Gatos? Přišel o mládí kvůli zákonu o povinné kastraci? Věděl něco o bolestech člověka, který se léčí ze závislosti na jenkemu? Je dobře, že někdo tomuhle bílému chlapečkovi udělal něco, kvůli čemu měl aspoň důvod brečet.
SALÁDÍN ČAMČÁ (SALMAN RUSHDIE: SATANSKÉ VERŠE)
Unesený jumbo jet exploduje nad kanálem La Mance a lidi z něj padají „jako smítka tabáku ze zlomeného vyschlého doutníku“. Indičtí herci Džibríl Farišta a Saládín Čamčá letí devětadvacet tisíc a dvě stopy vzduchem a probudí se na pláži. Jako by už tohle nebylo dost bláznivé, Džibríl se potom promění v anděla, zatímco chudák Saládín degeneruje na kozího démona. Kozího Saládína ihned chytí policajti a hodí ho do dodávky bez oken, protože si myslí, že je to Pákistánec, který se snaží ilegálně vniknout do země. Od té chvíle následuje docela nepokrytě vylíčené ultranásilí. Saládín dostává rány do žeber, do koulí, do obličeje, „různých částí své anatomie“ a musí sníst svoje rozměklé kuličkaté bobky. Ale na rozdíl od jiných trýznění sociálně zranitelných (strýček Tom, Gudrun v Zamilovaných ženách, a všechny ty rány na holou, co dostává Janie v Their Eyes Were Watching God), tohle násilí je prosycené tolika alegoriemi, narážkami a neproniknutelnými ne-amerikanismy, že není o nic míň příjemné než odpoledne s Kouzelnou školkou. A za tohle má Rushdie trest smrti?
HUCK FINN (MARK TWAIN: DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA)
Žádní bohové, žádní pánové, žádné kalhoty. To byla jediná pravidla v Missouri kolem roku 1830, kde mohlo děcko snadno zavadit o fotříka jako Pap. V téhle zlaté době amerického týrání dětí mohli mladí pánové dostat pořádný világoš za to, že kouří cigaretu z kukuřice, že chytli neštovice, že byli na neštovice moc vybíraví, nebo prostě jenom tak. Huckův opilý otec, který se chvástá, že se vykašlal na volby, když slyšel, že v Ohiu dostali černoši občanství, vymlátí Huckovi sopel z nosu za to, že chodí do školy a učí se číst a psát. Postavit se na Papovu stranu není těžké. Čtení a psaní jsou zbytečné věci, které nikdy nikomu nic nepřinesly. Kdy jste naposled dostali práci za to, že umíte číst? Zatímco Pap bojuje se soudcem Thackerem o Huckovo pěstounství a peníze, odtáhne Hucka z dosahu dlouhé ruky zákona do odlehlé chatrče v lese, kde do Hucka střídavě mlátí nebo ho nechává na celé dny zavřeného. Když je doma, Pap nadává na vládu a na negry, ožírá se levným chlastem, pronásleduje Hucka s otevřenou kudlou a vyhrožuje mu, že ho zabije, protože je anděl smrti.
FRANKENSTEINOVO MONSTRUM (MARY SHELLEY: FRANKENSTEIN)
Žádná zombie od George Romera nikdy nepičovala a neskuhrala jako Frankensteinovo monstrum. A ani nepotřebuju vzpomínat na Drákulu, Mumii nebo Netvora z Černé laguny. Na sebelítostné maratony tohohle stvoření nikdo z nich nemá. Podívejme se na fakta. V kapitole 11 se obluda vkrade do ovčákova domu a zhltne jeho snídani sestávající z chleba, sýra, mléka a vína. Správný výraz pro to je krádež. Pak se přiopilý dopotácí do vesnice, kde se ocitne v křížové palbě kamení a dalších věcí (v „kompletní a nezkrácené“ verzi z roku 1838 na Franka padne i sprška pytlů se smetím, plínek, květináčů, popelníků, a v jednu chvíli dokonce někdo vyběhne a přetáhne ho nočníkem). Místo aby po této zkušenosti meditoval o svém přestupku, ta potvora celý zbytek příběhu fňuká kvůli „barbarským vesničanům“ před každým, kdo je v doslechu. Kvůli tomu se teď kniha považuje za podobenství o ignoranci, zatímco skutečné poučení by mělo být, že bača má právo sníst si svačinu, aniž by ho při tom otravoval nějaký debilní poločlověk.
HRABĚ Z GLOUCESTERU (WILLIAM SHAKESPEARE: KRÁL LEAR)
Když na Gloucestera podá jeho levoboček Edmund udání z velezrady, vévoda z Cornwallu přiváže hraběte k židli. Cornwallova manželka Regan mu začne trhat vousy, což byl za vlády Jakuba I. stejně bolestivý úkon jako ve starém Judsku i jako na dnešním srazu motorkářů. Při hlášce „V ty oči tvé teď vepru patu svou“ Cornwall přidá na seznam Gloucesterových problémů i ztrátu zraku. Poté, co Cornwall provede extrakci první bulvy, jeho věrný sluha se pokusí zasáhnout se zdvořilým návrhem: nebylo toho už dost? Ale to jsou silná slova. Cornwall vytáhne meč, sluha taky, jenže souboj ukončí Regan, která bodne sluhu do zad vypůjčeným mečem. Cornwall se vrátí ke Gloucesterovi, vyrazí mu i druhé oko, hodí ho na zem a ptá se: „Ven s tebou, lepký rosole! Kde teď tvůj lesk?“ Gloucesterovo oko na to nemá co říct.
HIPPOLYTOS (EURIPIDES: HIPPOLYTOS)
Život je pro Hippolyta jeden velký zevling, dokud nezjistí, že ho chce ojet jeho nevlastní matka Faidra. „Cože? No to ne!“ – „Tak někdy později.“ Faidra se oběsí a nechá po sobě dopis na rozloučenou, ve kterém píše, že ji Hippolytos znásilnil. Jelikož měla hra premiéru v roce 428 před Kristem, musela ho chudinka vytesat do kamene. Když přijede domů Hippolytův táta Théseus, rozpláče se nad jejím tělem a žaluje jejímu otci Poseidonovi: „Poseidone, můj syn je gauner! Můj syn je zmrd! Prosím, ó Pane moří: Zabij toho čůráka!“ A tak dědeček vyšle z moře býka, který splaší Hippolytovy koně, jeho vůz se rozbije a spřežení za sebou táhne Hippolytovo tělo, dokud z něj není hamburger. Hippolytus křičí: „KURVA! MOJE SLINIVKA!“ Může si zpívat třeba písničku Why od kapely Discharge, zatímco jeho milovaní oři odírají, lámou, probodávají a mrzačí jeho panděro na peloponéských skalách. A pak přijde za Théseem bohyně Artemis, aby dosvědčila Hippolytovu nevinu. „Do prdele, já jsem ho přece nechtěl zabít, víš co, já jsem to tak nemyslel. Kurva, vážně?“ Na rozdíl od krále Oidipa, kde je incest tragédie, v Hippolytovi je incest prostředkem, jak tragédii předejít. Kdyby to četl Jim Morrison, asi by pak zpíval: „Stepmother? I want to… MY PANCERAS!!!“
| 1 | 2 | NEXT PAGE »
