MILAN ZÁVIŠ SMRČKA

ROZHOVOR: PAVEL ŠPLÍCHAL
FOTO: JIŘÍ MARSHAL

Za život napsal víc než pět set písniček, vydal šest knížek poezie a jeden zpěvník. Do povědomí celýho národa vstoupil jako Kníže pornofolku, názvotvorný sprosťák, v jehož jediný písničce uslyšíte víc synonym pro slovo soulož než za jedno průměrný manželství. Přesto sám sprostě skoro nemluví a říká, že o ty „kundy“ mu při psaní textů ani tolik nejde. V posledních pár letech vydal několik knížek poezie a povídek. Recituje i na koncertech. Legenda a guru českýho dokumentu Karel Vachek ho nechal zarámovat svůj film „Záviš – kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918–1992)“. Byl v první stovce stále existující normalizační soutěže Zlatý slavík a na internetu se jde dočíst, že mezi jeho příznivce se řadí i Karel Gott. Odmítá jakýkoli vzory pro svou tvorbu. Žije nekompromisně, bez dlouhodobějších plánů. Jiný život by ho nebavil. Tvrdí, že nedělá rozdíly mezi kandidátem věd a posledním ochmelkou v nádražní putyce. Jeho umělecká filozofie je prostá, co se lidem líbí, to má sílu, a to taky na koncertech nejčastěji hraje.
Poprvé jsem ho slyšel v zimě roku 2000 na lyžáku. Zatímco většina mých spolužáků – namazaných šestnáctiletých paniců – se snažila v opilosti „šáhnout“ na o rok starší „větve“, já s Šeďákem jsem fascinovaně poslouchal neobvyklej folk. Text „V noci jsem si na hulení i budík natočil“ se mi vryl do mozku natolik, že to za pár týdnů začnu sám dělat. Pozděj se z plakátů dozvim pravej název stylu – pornofolk. Folk, pomocí kterýho českej lid od obrození vyjadřoval svoje nejniternější tužby. Záviš se v té době šířil podzemím, pravěkejma metodama. Lidi si předávali podomácku nahrávaný kazety zatím jedinýho alba „Určeno Pro Uši Rabijáků“. Na kalbách znalejch lidí se od určité hodiny nehrálo a nezpívalo nic jinýho. Málokdo věděl, jak vůbec vypadá. Šíří se historky o znojemským bohémovi, tulákovi a fenomenálním sprosťákovi.
Předjaří roku 2011: Ňákej kokot mě vytrhává z pátečního prodlouženýho spánku: „Je půl dvanáctý, vole, za hodinu máme sraz se Závišem. Vyrážim do nehostinnýho brněnskýho počasí. Ranní čaj s citrónem a medem si leju do zavařovačky a popíjím v šalině. Chvíli nato postáváme před nonstopem na brněnským autobusáku. Sledujem výši jackpotu v herně a pobroukáváme si Těžkýho gamblera.
Pak přijde. Usměvavej, ochotnej. Rovnou nabízí tykání. Jako hospodu nezvolí nonstop, ale protější putyku U zvonu. Po celej rozhovor je vidět, že není z lidí, kteří by se rádi poslouchali. Několikrát zopakuje, že to, o čem zpívá, si poctivě odžil, a jinak by ho to ani nebavilo. Všechny kurvy, dělňasové, uklízečky, kořalky a prasárny mají svůj základ v lidech z vlaků, nádrů, putyk a fabrik. O tom všem mluví s naprostým klidem. Během hodinovýho rozhovoru použije tak dvě sprostý slova. Říká, že to má s těma alkoholikama kolikrát těžký, ale zaplaťpánbů za ně. To ilustruje ožralej místní invalida, kterej mu po celou dobu rozhovoru nadává a udílí rady. Záviš mu připije kofolou a dál si ho nevšímá. Jsem si naprosto jistej, že sem se v šestnácti
s volbou hudebního stylu nesek.

Vice: Můžeš ve stručnosti popsat, jaký jsi měl dětství, mládí, čím jsi se živil?
Milan Záviš Smrčka: Dětství jsem měl dobrý. Táta byl voják z povolání, takže jsme netrpěli nějakou nouzí. Ve škole, tak tam mě to vůbec nebavilo. Já jsem se vždycky vymykal, dělal jsem si srandu. Ten, kdo si dělá prdel, je vždycky oblíbenej. Ale už od dětství se mi hrozně líbilo, když jsem někoho slyšel hrát na kytaru. Tak od devíti jsem z toho byl úplně vedle. Někdy v desíti jsem si na rodičích vyprosil kytaru a od té doby hraju.

Vzpomeneš si na nějakej inspirační moment?
Jednou jsem slyšel od Hašlera Vyšel pan Johanes. To se mně tak zalíbilo, že jsem si říkal, kurva, tudy kdyby mohla moje cesta směřovat. A taky že jo. Ze začátku sem hrál bigbít, asi rok jen tak amatérsky samozřejmě. Potom jsem hrál v kapele Misengr na mandolínu, to jsme hráli na hodokvasech takový staroznojemský písničky.

Co civilní život v té době? Škola, práce…
Po základce jsem se vyučil jako strojní zámečník. To je na hovno řemeslo. To mě vůbec nebavilo. Já jsem nešikovnej a manuálně nezručnej a vždycky jsem věděl, že to dělat nebudu. Ale tenkrát si musel podepsat, že tři roky odboucháš ve fabrice za to, že jsi se zadarmo vyučil. OPP, Okresní průmyslový podnik ve Znojmě se to jmenovalo. Hnedka, jak jsem byl z toho volnej, tak jsem podal výpověď a šel jsem dělat do terénu na vinice. To se mně pak taky nechtělo dělat, tak jsem šel do kotelny. Na tu kotelnu rád vzpomínám, tam to bylo v pohodě. Měl jsem tam kytaru a hodně jsem četl. Občas akorát jsem nějakým tím šoupákem otočil.

A celou tu dobu jsi skládal?
Já od dvanácti let skládám, celej život. Tenkrát to byly takový písničky, úměrný věku, spíš zamilovaný a podobně. Postupně se to vyvinulo. Já u těch písniček nikdy nevim, co mně kdo našeptá. To není nijak plánovaný. Třeba Bezejmenná je z té fabriky. Rorýska jsem napsal na vojně, kde jsem jezdil se sanitkou. Já jsem vždycky žil a do teď žiju takovej rušnej život. Něco si samozřejmě musím domyslet, aby ty písničky měly šťávu. Ten základ si ale musíš prožít, jinak by ti to nikdo nevěřil. Já nejsem ten, kdo káže vodu a pije víno.

Jak dlouho jsi v kotelně vydržel?
Já jsem pak šel do Brna, kde jsem se oženil. Tady jsem žil deset let. Ale to manželství vydrželo jenom asi rok.

Tvůj životní styl byl asi pro manželku dost náročnej?
Přesně tak. To ani nešlo zvládat, ale máme dodneška dobrej vztah. Já kdybych žil v tom rodinným kruhu, tak by ze mě v životě nemohlo nic takovýho vypadnout. Něco musíš obětovat. Vybrat si buď to anebo to. Ale já sám jsem v podstatě ani na výběr neměl. Já jsem nemohl dělat něco jinýho. Jednou to v tobě je a s tím už nic nenaděláš.

V Brně ses živil čím?
Po kotelnách. Různě, co se dalo.

A u které profese jsi vydržel nejdýl?
Deset let jsem měl pronajatý minigolfový hřiště ve Znojmě. Tam jsem měl stánek s občerstvením. Pak tam skončila smlouva, tak jsem šel na sociálku. Tam jsem byl přihlášenej asi tři roky. V té době už jsem hrával častěji, tak jsem si říkal, přece tam nebudu do smrti, a odhlásil jsem se.