MARY KARR

ROZHOVOR: DAVID JACOB KRAMER
FOTO: RICHARD KERN
PŘEKLAD: DOMINIKA JELÍNKOVÁ, MARTIN ŘEHÁČEK

Mary Karr během svého života zažila hned několik těžkých chvil, o kterých nám také dala vědět díky třem memoárům, jež začínají jejím dětstvím a končí někde kolem čtyřicítky.
Mary umí citlivě manipulovat se svými hrůznými zkušenostmi – činí tak s šarmem, slitováním, velkou dávkou lyričnosti, intenzitou a na hranici černého humoru, takže její práce přesahují obyčejné hororové příběhy a různé šílené historky. V jejím vypravěčském umu se mísí prvky texaského slangu s poetickou precizností, což je totálně návykové.
Ve své prvotině The Liars’ Club detailně popisuje své dětství pod dohledem rodičů alkoholiků, poblíž texaské ropné rafinérie – v místě, které nazývá Leechfield. Její otec je naftař, který podporuje odbory, což se projevuje jeho neustálým stávkováním, jež stahuje rodinu do pasti chudoby. Maryina matka je považována za místní anomálii: je to malířka a milovnice francouzského existencionalismu, stejně jako závislačka utržená ze řetězu, která prožívá už své sedmé manželství.
The Liars’ Club obsahuje několik šílených scén. Mary je znásilněna sousedem a sexuálně obtěžována chůvou. Se svou sestrou jsou také svědkyněmi matčina duševního rozkladu, když si například pomalovává obličej rtěnkou, pohrává si s řeznickou kudlou nebo zakládá domácí ohníček uprostřed místnosti
z jejich povlečení, hraček a šatů.
Další kniha Mary Karr Cherry pojednává o jejím dospívání, drogových obsesích, problémech se zákonem, poezií a sexuálním procitnutím. Její poslední kniha Lit zaznamenává vlastní cestu k alkoholismu, psychickému zhroucení, šílenství, boji se střízlivostí a rozvodem. Na jednom ze sezení anonymních alkoholiků poznává Davida a krátce nato se zasnoubí. Jednoho dne ji její syn přinutí, aby jej vzala do kostela, „kde se má přesvědčit, zda Bůh existuje“. Skrz tuto návštěvu sama objeví duševní očistu skrytou v katolicismu, což ji velice silně zasáhne a zároveň to nepřekvapí nikoho více než právě ji samotnou.
Vydala čtyři úžasné a chytlavé sbírky poezie (poslední s názvem Sinners Welcome), za které získala například Pushcartovu cenu, a je i mezi laureáty Guggenheimova společenství. Je profesorkou literatury na Syracus Universtity
v New Yorku a je čerstvě zasnoubena.
Zavolal jsem Mary, abych zjistil, že je stejně přívětivá, otevřená, vitální a veselá jako její knížky. A taky nadávala jako námořník
s nepřeslechnutelným texaským přízvukem.

Vice: V knížce Lit píšete, že první matčina reakce po přečtení vaší knížky Liars’ Club byla: „Jak si můžeš pamatovat všechny ty šílené věci?“ Popisujete události z šesté třídy – jaké knížky jste měla ráda a taky to, na které párty vás nikdo nepozval. Tím, že jste napsala tři dlouhé memoáry, jste si musela vytvořit nějaké speciální nástroje na oživení paměti.
Mary Karr: Všiml jste si někdy, jak si lidé pamatují svůj první sexuální zážitek? Všechno je tak vzrušující, plné pocitů a adrenalinu. Tyhle vzpomínky jsou uloženy v jiné části mozku, někde v blízkosti amygdaly. To je to místo, kde se vám uloží vzpomínky, když vás unesou beduíni a budou s váma provozovat anál. Ale jsem si jistá, že si nepamatuju úplně všechno. Kecám, když tvrdím, že ano. Tyhle vzpomínky jsou živé, ale taky hodně statické a nevěrohodné. Musela jsem se naučit ptát sama sebe tak, jak mě to naučil můj duchovní vůdce: „Co je tvůj zdroj informací?“ Je to otázka neustálého přebírání.
Uvědomila jsem si, že mám vzpomínku na tátu, jak mě opustil na střední škole. Snažila jsem se rozpomenout, kdy mi přestal brát telefon. Uvědomila jsem si, že on nikdy nepřestal. Byla jsem to já.
Neumím si představit, jak těžké muselo být vybavovat si postupně všechny ty hrůzné vzpomínky ležící ve vaší hlavě, ani jejich následnou stylizaci do smysluplného vyprávění.
Můj vydavatel na mě neustále řval kvůli tomu, že jsem psala Lit osm let. Za tu knihu mi totiž dali značný peníze. Říkali mi: „Víte, co se stalo, proč to prostě jednoduše nehodíte na papír?“ Ale ten druh věcí, o kterých jsem psala, lidi řeší na terapiích, kam dochází každý týden a někdo je u toho drží za ruku a říká jim „dobře, dobře…“. Já do tý hnusný díry chodila sama, den co den.

Jak jste to zvládala?
Čím jsem byla starší a vydělávala víc peněz, tím to bylo jednodušší. Najala jsem si někoho, kdo mi vyzvedával syna ze školy, takže jsem mohla denně psát třeba 7 hodin. Mohla jsem si lehnout na podlahu ke svým studiím a usnout. Mohla jsem si objednat jídlo, jít do posilovny, na masáž… Se snoubencem jsme měli dohodu, že polovinu týdne nebudu vůbec chodit mezi lidi, odpovídat na telefony, e-maily, ani nikomu otvírat dveře. Věděla jsem, že pokud se přestanu řídit mým systémem, budu muset úplně změnit přístup. Je to emocionálně mnohem těžší než poezie, protože jste do toho hlouběji ponořeni. Můj snoubenec je ředitelem velké společnosti a byl v tomhle skvělý, ale někdy jsem jako jeho přítelkyně musela vyrazit na společnou večeři s jeho partnery. Oblékla jsem se do společenských šatů a při jídle jsem v tichosti těžce potlačovala slzy. Většina jeho společníků jsou naštěstí Číňané, takže se se mnou stejně nechtějí bavit. Ha!

V poslední části Lit popisujete konvertování ke katolicismu. Dokážu si představit psaní o traumatických zážitcích, ale snaha popsat nové pocity spjaté s nalezením spirituálna – jejich analýza a artikulace sekularizovanému publiku – mi přijde jako ještě větší oříšek.
To bylo nejtěžší. Všechno, co jsem se snažila napsat, znělo, jako bych chtěla někoho k církvi lanařit. Od mé první návštěvy kostela to trvalo ještě rok a půl, než jsem byla schopna sepsat poslední část knihy. Neustále jsem to přepisovala. Už jsem se na to málem vykašlala. Pak jsem si uvědomila, že konec knížky je přesně jako ta chvíle, kterou jsem strávila s mámou těsně před její smrtí. Byla tak laskavá, že umřela, abych se měla v psaní od čeho odrazit… Žertuju. Ale věřím, že mi Bůh chtěl ukázat cestu. Mluvila jsem se spoustou kněží. Otec Kane, můj kněz z knihy Lit, zemřel před dvěma týdny. Chtěl umřít. Bylo mu 90 a byl už několik let těžce nemocný. Nebyl to žádnej teologickej génius, ale správný, obyčejný, pokorný, irský obecní kněz. Prostě upřímný frajer.

Lidé obzvlášť o křesťanech smýšlí jako o samolibých a arogantních individuích, kdežto vy v Lit popisujete svůj spirituální růst skoro až jako nepřátelský postoj k Bohu.
Skoro?! Říkala jsem si: „Zkurvenej, zasranej bůh!“ A dělám to občas i teď. Nemyslím si, že je to špatná modlitba. Je to skvělá modlitba. Bůh moc dobře ví, na co myslíš! Chceš snad skrývat, že nenávidíš tyhle emoce? Skrývat, že nenávidíš směr, kterým se tahle země ubírá? Otec Kane byl paralyzovaný, tři a půl roku byl připoutaný k lůžku, rakovina se mu rozlézala po celým těle, krvácel. Bylo to odporné! Ale on byl úžasný. Ptala jsem se ho: „Nejste naštvaný na Boha?“ A on na to: „Zatím ne.“ „Trpíte?“ A on k tomu dodal: „Ano, ale Bůh trpěl víc.“ Tak jsem mu řekla: „Joe, trpět na kříži trvalo několik hodin, tohle jsou roky a stojí to za nic.“ Otec na to: „Zažil jsem moc srandy na to, abych se hněval na Boha.“ A to je krásné. Tenhle způsob vnímání života. To, co mám ráda na křesťanství, je právě vyrovnávání se s hříchy. Oni předpokládají, že zhřešíte. Nikdy jsem moc neměla úctu k ostatním. Nebála jsem se říct: „Nechápu Ježíše, nechápu, proč ho všichni tak zbožňují.“ Připadá mi jako naivka. A jsou dny, kdy si to pořád myslím. Pokud někdo tvrdí něco jiného, bude to nejspíš zatracený lhář.

Moc se mi líbí představa Boha, kterou nastiňujete, když se obracíte k náboženství ve svém eseji „Facing Altars“, který vyšel v Poetry: „Bůh přišel jako Miles Davis, ohavný génius mračící se zpod klobouku… Mával mi z jeviště za tu nesmyslnou práci, co dělám.“
Zjistila jsem dost divnou věc – všichni mí nevěřící přátelé mají nějakou představu Boha, přestože v něj nevěří. A je to pěkně debilní představa. Stále ji mám! Vím, že Bůh chtěl, abych napsala svoje paměti. V období, kdy jsem psala Lit, a to bylo sakra těžký, jsem taky prodávala byt a vracela jsem zálohy. Potom jsem si uvědomila, že když neuspěju, bude to v pohodě a asi i jednodušší.

Už jako malá holka v románu The Liars’ Club jste si byla moc dobře vědoma toho, že vaše rodina není normální. Vaše matka zamazala všechny okna uhlem, aby sousedi neviděli, že doma chodíte nazí. Všichni jste taky každý den večeřeli společně v posteli vašich rodičů. O své výchově jste ale něco napsala, až když vám bylo přes třicet. Kdy vám vaše rodina přestala vadit?
Do 30 jsem se snažila vypadat jako někdo jiný, zamlčovat, kdo jsou moji rodiče. Věděla jsem, že jsme výstřední. Rodiče ostatních dětí jim zakazovali, aby k nám chodily na návštěvy. Moje sestra se za matku styděla celý život. Psychiatr se mě jednou ptal, jak bych se k mámě chovala, kdyby jí bylo pět let. A když jsem si ji představila jako dítě, přestala mě konečně uvádět do rozpaků. Ale vždy jsem byla pyšná na svého otce – mladá hippie dokáže milovat hrdinu z dělnické třídy. Můj otec sice nikdy nečetl, ale mé texty oceňoval a byl na mě hrdý. Kdybych se narodila do bohatší rodiny, asi by to bylo ještě horší. Když pili, styděla jsem se za ně, ale jakmile jsem odešla z domu, přestala jsem se s nimi ztotožňovat. Nemyslela jsem si o nich, že jsou jako já. Moji sestru bylo vždycky snadnější rozčílit než mě. Nikdy jsem v sobě neměla cit pro slušnost a korektnost.