TEXT: CLANCY MARTIN
PŘEKLAD: JAKUB KAIFOSZ
Autor románů a pamětí Clancy Martin (prosím, přečtěte si How to Sell, román, který vydal minulý rok v nakladatelství Farrar, Straus and Giroux, a memoár „Lisa“, hluboce smutnou vzpomínku na jeho sestru, který najdete v našem nedávném Catastrophes Issue) je zásadním členem dnešní filozofické obce. Martin je opakovaným překladatelem Nietzscheho (Tak pravil Zarathustra v roce 2006 a připravovaná edice Mimo dobro a zlo) a působí jako vedoucí katedry filozofie na universitě v Missouri – Kansas City. Clancy Martin je také autorem, spoluautorem a editorem mnoha vydání filozofie. Pro tohle číslo jsme Clancyho požádali, aby se zběžně zamyslel nad existencialismem, tím, co je, byl, nebo pořád je, nebo čím být má.
Od chvíle, co je obvykle velkým tématem konverzací hlavně těch nejpozérštějších středoškoláků, kteří nosí barety a kouří hřebíčkové cigarety, se z existencialismu stala podskupina filozofie dvacátého století, která je hojně pomlouvaná a ještě více nepochopená. Což je škoda, neboť existencialismus je ve skutečnosti dost užitečný. Takže jdeme do toho, bereme si zpátky existencialismus z rukou těch diletantů a očerňovatelů, kteří ho tak bezcitně zneužívali.
Ztratil jsem své boty; musel jsem okamžitě vyrazit, moji studenti čekali; má asistentka už jim rozdala testy; přednáška začala v devět a, jak jsem viděl na svém budíku, bylo devět patnáct, teď už devět šestnáct (černé číslice se na mě mračily, jako hrozivé graffiti nasprejované v uličce, varování, které se jen stupňovalo, které se nevyhnutelně rozmnožovalo, jelikož ubíhaly další minuty); pak jsem si všiml, že to nebyly jen mé boty: mé šaty byly pryč, někdo vzal i postel, nemohl jsem se ani stáhnout pod prostěradla; a moji studenti stále sledovali hodiny, došlo mi, že to byl vlastně ten můj budík, doma na nočním stolku; ano, bylo to tak, stál jsem v učebně, moje asistentka tam byla také, mračila se na mě – kde ale byly mé šaty? Nejsem snad profesor filozofie? Nejsem vedoucí své katedry? Stal se ze mě senilní starý pán? – a ona nespěchala, aby přes mě přehodila svůj veliký modrý kabát, právě naopak, začala se smát, studenti se přidali, mávali svými zeleno-oranžovými Scantron testy a já jsem se na okamžik uzřel v zrcadle – jelikož se v tom snu zrcadlo náhle objevilo – a nebyl jsem třiačtyřicetiletý profesor, bylo mi tak šestnáct nebo osmnáct, nahý a statný, ale hrbil jsem se, nepřipraven, vůbec jsem nebyl profesor, přišel jsem si napsat ten test a ta žena, kterou jsem považoval za svou asistentku, byla ve skutečnosti profesorka, předvedla mě před celou třídu a vysvlékla z šatů, aby všem ukázala, jak jsem selhal. Posadil jsem se na své propocené posteli.
Snad ten největší existencialista dvacátého století, Franz Kafka, napsal povídku s názvem „Venkovský lékař“ (považoval ji za svou nejlepší), ve snaze vyjádřit spojitost – kterou ve snech často zažíváme – mezi naším pocitem nedostatečnosti a naším každodenním zakoušením strachu a úzkosti. Pokod jste povídku nečetli (nebo četli nedávno), měli byste, jak jen budete mít možnost. Bude znepokojující – až výhružná – a velmi, velmi důvěrně známá. Jean-Paul Sartre, další z neodmyslitelných pro naše album Greatest Hits Existencialistů, napsal ke konci své kariéry, že: „Doopravdy nevěděl, co lidé myslí úzkostí a obavami a vším tím ostatním, byl to tehdy jenom takový způsob vyjadřování: Nikdy jsem nezažil úzkost.“ A tohle řekl člověk, který pravidelně celou noc propil a projel na speedu, jen aby mohl následujícího rána přednášet na univerzitě (a jestli ve vás celonoční jízda na speedu a ranní přednáška s kocovinou nevzbudí pocit úzkosti, tak už asi nadobro nic). Zato Kierkegaard, dánský filozof devatenáctého století, který první identifikoval koncept úzkosti (a napsal o tom dvě knihy), argumentoval, že pocit vykořenění a zacyklené myšlení způsobující závrať a nevolnost, které spojujeme se starostmi (a starostmi eskalovanými v úzkost a obavy), jsou důvěrně a významně propojené. Kierkegaard se domníval, že být plně naživu znamenalo být úzkostlivý.
Existuje starý pohled na lidský život, který argumentuje, že lidské bytosti mají specifický účel k naplnění. Nalezneme ho v židovsko-křesťansko-muslimské tradici: Plníme zákon (židovství) nebo přijímáme lásku, kterou je Kristus (křesťanství), nebo žijeme čestný a spravedlivý život (islám). Ve všech třech možnostech, které jsou v podstatě jednou tradicí, dojdeme naplnění, když dosáhneme dalšího života. I staří Řekové se podobně domnívali, že život má svůj účel. Pro Platona to byla znalost sama sebe, pro Aristotela zdokonalování našeho poslání racionálních stvoření: V obou případech bychom měli dosáhnout přirozeného cíle ctnosti (a radosti).
V hinduistické tradici máme zato naplnit cyklus reinkarnace, určený karmou, abychom se časem stali jedním s božskou přirozeností; v buddhismu máme prohlédnout roušku iluze tvořenou vazbami, abychom unikli utrpení. Účel, účel, účel. Nejsme těmi a tam, kde bychom měli být; musíme se dostat z bodu A do bodu B; jsme zapojeni do elementárního sváru, který probíhá během (obecně řečeno vzpurného a bolestivého) života na zemi, abychom mu mohli uniknout a jistým způsobem se s ním smířit.
| 1 | 2 | NEXT PAGE »
