EDWARD ALBEE

TEXT: CLAUDINE KO
FOTO: ALIYA NAUMOFF
PŘEKLAD: MARTIN ŘEHÁČEK

K podkrovnímu bytu Edwarda Albeeho v Tribece jsem dorazila v 10 ráno. Dramatikovo příjmení zářící hned vedle zvonku bylo jasně čitelné. Jeho hlas hřměl skrz interkom: „Kdo je to?“ Řekla jsem mu to. Potichu. Pár minut jsem čekala a odolala jsem pokušení zazvonit znova. Konečně jsem zaslechla, jak hlasitě vyslovuje mé jméno. Zjevil se přímo za mnou, a když jsem se otočila, uviděla jsem čilého osmdesátníka s naslouchátkem zavěšeným za jedno ucho, který měl na sobě bílé boty Reebok, šedé zapínací tričko s krátkými rukávy, hodinky Swiss Army a trenýrky. Vedl mě dál a zeptal se mě, kde mám kolo. Byla jsem ohromena tím, že si pamatoval, jak jsem kroužila kolem jeho domu, a když jsme vstoupili do výtahu, omluvila jsem se mu za to, že jsem trošku zpocená. Zeptala jsem se ho, jak ho mám oslovovat. „Edwarde, pokud to bude přátelské interview, pane Albee, pokud nebude příliš přívětivé,“ odpověděl mi. „Bude to Edward,“ řekla jsem.
Edward Albee byl adoptován dědicem divadelního magnáta a jeho ženou dva týdny poté, co se narodil. Výherce tří Pulitzerových cen vyrůstal jako bohaté a zlobivé dítě v Larchmont, ve státě New York, obklopen sluhy a domácími učiteli. Přesto, že jeho rodina disponovala autem značky Rolls-Royce s vlastním řidičem, byl několikrát vyhozen z různých internátních a vojenských škol. Ze školního systému nadobro vypadl na univerzitě, odcizil se svým adoptivním rodičům a přestěhoval se do Greenwich Village, kde střídal podivná zaměstnání a v roce 1958 tu napsal svou první hru Stalo se v ZOO (The Zoo Story). Její šokující závěr dokáže stále uchvátit mladé publikum i nepřipravené čtenáře. Albee od té doby napsal dalších 32 her (a toto číslo neustále narůstá), ale nejznámější je díky své starší práci s názvem Kdo se bojí Virginie Woolfové (1962), která pojednává o nemravném a neustále opilém manželském páru. Hru následně zfilmoval Mike Nichols a obsadil do ní Elizabeth Taylor a Richarda Burtona. Albeeho poslední hra Me, Myself, and I byla uvedena tento podzim v New Yorku.
Dveře výtahu se otevřely před jeho podkrovním bytem, který má stropy ve výšce dvaceti stop a jehož zdi jsou elegantně zdobené uměleckými díly. Pohodlná sedací souprava je pak strážena několika tradičními dřevěnými sochami. Kandinského obraz je zavěšen hned vedle toho od Jeana Arpa. Byt směřuje k jihu a v jeho zadním rohu je obrovský světlík, kterým do něj proudí sluneční světlo, takže má celé místo jemný a světlý nádech, a to i přesto, že má Albee nábytek většinou z tmavého, hřejivě působícího dřeva. Viděla jsem také točité schodiště před vstupem do kuchyně, sedla jsem si však do opotřebované, ale stále elegantní hnědé sedačky, hned vedle svraštělé hlavy jedné ze soch vyrobené domorodci. Albee má přirozené charizma – takové, které vám hned připomene Paula Newmana – a stejně tak zvláštní „jiskru v očích“, jak zní ta stará otřepaná fráze. Nabídl mi něco k pití, a než se vrátil s našimi skleničkami, položil mi první otázku.
Edward Albee: Znáte Tribecu? Víte, jak se z ní stala rezidenční čtvrť? Předtím to byla newyorská oblast velkoobchodů a trhů. Od 14. ulice, kde byl trh s masem, až ke Canal Street. Káva, jídlo, sýry… A pak se samozřejmě rozhodli přesunout trh nahoru do Bronxu. Takže v téhle oblasti nezbylo nic jiného než prázdná skladiště. A spousta z nás se tady přestěhovala a kupila si nemovitosti. Ty se pak staly obyvatelné a od té doby tady máme divnou oblast zvanou Tribeca.

Vice: Jak jste vnímal to, když se v Tribece začala v 80. letech stavět spousta drahých rezidencí?
Mám rád místa, ve kterých můžete žít, aniž byste museli být milionáři, ale všichni ti nebozí umělci odtud byli vyštvaní spekulanty s realitami.

A vy jste milionář?
To není vaše starost. Nepřemýšlím o sobě v těchto pojmech. Důležité je, že určitá oblast je lepší, pokud v ní žijí lidé s různě velkým příjmem. Je to tak lepší pro všechny. Teď se tady stěhují bankéři z Wall Streetu, to se momentálně děje.

Chtěla bych získat lepší představu o tom, jaký je váš život. V kolik jste dneska vstával?
V sedm.

Máte nějaké pravidelné návyky?
Jdu ven a koupím si New York Times. Dám si svůj první šálek kávy a provedu si všechny ty testy krve, které si musím udělat, protože mám cukrovku. Dostal jsem ji před čtyřmi lety. Musím si do prstu bodat jehlou.

Každé ráno?
A každou noc.

Jaká byla nejzajímavější zpráva v dnešních novinách?
O těch testech, podle kterých zjistí, jestli má někdo Alzheimera, a zda se dá nebo nedá vyléčit. Dostal jsem se do věku, kdy se Alzheimer může projevit.

Kolik vám je?
82.