VICE DNES - 05/2001

“Does nobody understand?”

— Poslední slova James Joyce na jeho smrtelné posteli v Zurichu v roce 1941

Foto: Brian Lynch/Irish Tourist Board. Se svolením James Joyce Museum (Joyce Tower, Sandycove, Co Dublin).

FOTO: JAN FAUKNER

FOTO: RICHARD KERN

Styling: Annette Lamothe-Ramos, Vlasy a makeup: Jenae Wilkens, Modelky: Ida Agrahn, Katherine Joanne Kirk, Martina Correa a Sofi Berelidze se svolením Supreme Management, Makeup: L’Oreal Paris mascara, Nars blush, oční linky Chanel, oční stíny Shiseido Silky, pěnový makeup Maybelline Dream, bronzer Revlon Skinlights

Chumley’s se usadilo za neoznačenými dveřmi roku 1928 v Bedford Street, Greenwich Village v New Yorku. Začalo to jako obyčejnej lokál a postupně vybujelo ve zlatej standard newyorskejch spisovatelskejch barů. V Chumley’s se poflakoval každej od Mailera přes Mughama, Steinbecka, Faulknera po Fitzgeralda. Dneska si tady podávají dveře turistický výpravy, ale jestli se vám podaří trefit do klidnýho dne a hezky nalitej dosednout blízko krbu, můžete na chvilku předstírat, že jste dobrej spisovatel. V noci bývá docela veselo, když se v baru smísí samozvaní filosofové a místní dobrovolní hasiči.

top Luella, sukně Hanii-Y, kalhotky Elle Macpherson, vintage boty

(l-r): top a punčochy APC, sukně American Apparel, řetízek Alex + Choe, boty Jenny Kayne; top APC, kalhoty Alice Roi

Vintage top, sukně Tevrow + Chase, boty Loeffler Randall, brýle London Fog, kalhotky Elle Macpherson

V Chumley’s je tohle naše oblíbené místo k sezení. Je v rohu blízko krbu. F. Scott a Zelda Fitzgerald tady údajně završili svoji svatbu. Ano. Fitzgeraldovi to dělali na těchto prostých prknech.

(l-r): top Hanii-Y, vesta Samantha Pleet; šaty Samantha Pleet; top Fred Perry; top APC, svetřík Samantha Pleet

kabát Miss Sixty, top Alice Roi

Chumley’s je místem zrodu fráze 86 neboli „Máme tady osmdesát šestku!“ Chumley’s totiž stojí na 86 Bedford Street. A vždycky, když se v dobách prohibice chystala na lokál šťára, zavolal kámoš od policie barmanovi a řekl jenom: „86“ To byl tajnej kód pro: „Vodjebte se vocaď, fofrem!“

(l-r): top Givenchy, vintage sukně; top APC, šortky Alice Roi, vintage brýle a hodinky

svetr Lacoste

Tam, kde je teď dámská toaleta, byl v době prohibice výtah. Doopravdy. Jeden obrovskej služebák sloužící k přepravě chlastu nahoru a dolů mezi skladem a barem.

ROZHOVOR: JAKUB RYŠKA
FOTO: LUKÁŠ KADEŘÁBEK

Emil Hakl, občanským jménem Jan Beneš, je považovaný za jednoho z nejlepších současných spisovatelů. Nějak intuitivně jsem věděl, že si s ním nechci povídat o knihách, dokonce ani ne o té, která v roce 2010 získala Literární Cenu Josefa Škvoreckého (Pravidla směšného chování). Slyšel jsem, že Hakl, stejně jako spousta českých spisovatelů, nemá zrovna čas na psaní. Kvalitní tvorba totiž znamená dluh, který se jednoho dne provalí. Navrhl jsem mu proto, ať do Vice napíše povídku, jak moc ho práce sere. Bohužel ji nestihl, tak jsme se alespoň potkali v hospodě na kus řeči. „Chtěl jsem se vyřvat z toho, co mě dennodenně sere, ale nebyl na
to čas,“ omluvil se už zkraje Hakl nad sklenkou jamesona.

Vice: Vy děláte editora?
Emil Hakl: Editora v lifestylu.

Člověk se musí nějak živit.
Jsem tam pátej měsíc a už to nejde vydržet. Média obecně svoje lidi vysávají jak pavouk mouchu, ale tady k tomu přistupuje přesně to jednání a motivace, které člověk zná ze třetí třídy na základce.

Jak to tam vlastně vypadá?
Sedí tam lidi, kteří mají pocit, že když přijdou v deset, pak si jdou tři hodiny nakoupit po Praze a pak tam sedí do večera, že pro ten den vyhráli. Pro mě je to zoufalství, vyhazovat čas oknem.

Asi nepotřebují tvořit.
Oni hlavně nestíhají ani žít.

Mám vám říkat Emil Hakl nebo Honza Beneš?
Jak chcete, ale nekombinujte to. O toho Hakla asi jde, jinak byste se se mnou nebavil, že jo.

Spousta lidí se asi na toho Hakla ptá…
Vymyslel jsem si asi šedesát teorií, abych nějak odpověděl, pravda je taková, že už vůbec nevím.

Když jsem vás požádal, abyste napsal povídku, jak moc Vás současná práce sere, co jste měl v hlavě?
Víte, já pořád čtu Laserovou romanci 2 a 3 Ládi Šedýho a ještě se mi nepřečetly, tak bych z něj rád citoval, ale jednak tady není dost světla a za druhý jsem lehce picnutej, to dělá každej druhej editor, že má v šupleti flašku, aby to vydržel.

Tak co vás napadlo na téma „Ivan Hakl chodí do práce“?
Emil Hakl, já vám to pak opravím, o nic nejde. Něco o tom, že to došlo tak daleko, že je člověk automaticky rukojmí, když jde někam pracovat. Místo toho, abychom se osvobodili od vrozené mentální autocenzury, už ji v sobě zase utužujeme. O tom, že zmizel veřejnej prostor, protože zmizely vztahy. Jsou to řeči jak ze žurnálu, ale je to tak.

Řekl jste „rukojmí“. Myslel jste pracovní vztahy, nebo jiné závislosti?
Když někam vlezete, narazíte na lidi zakrývající svoji neschopnost kvanty času, který tam tráví nebo kvanty řečí, kterými se snaží dorovnat fakt, že nejsou schopní rychle odvést práci. Optimálně by to mělo jít ve čtrnáctideníku tak, že během 4–5 hodin každý udělá, co musí, a může jít do prdele. Bohužel to tak není, lidé na to nejsou zvyklí. Jsou zvyklí otročit, původně se tedy spíš kurvili, a teď k tomu ke svému úžasu makají, až se jim čoudí z uší.

Takže nic versus zlaté tele.
Uznávám, že to, co jsem vám zatím řek, není moc použitelný.

Stačí, že to řekl Hakl.
Nedělejme z toho úplnou srágoru.

ROZHOVOR: DAVID JACOB KRAMER
FOTO: RICHARD KERN
PŘEKLAD: DOMINIKA JELÍNKOVÁ, MARTIN ŘEHÁČEK

Mary Karr během svého života zažila hned několik těžkých chvil, o kterých nám také dala vědět díky třem memoárům, jež začínají jejím dětstvím a končí někde kolem čtyřicítky.
Mary umí citlivě manipulovat se svými hrůznými zkušenostmi – činí tak s šarmem, slitováním, velkou dávkou lyričnosti, intenzitou a na hranici černého humoru, takže její práce přesahují obyčejné hororové příběhy a různé šílené historky. V jejím vypravěčském umu se mísí prvky texaského slangu s poetickou precizností, což je totálně návykové.
Ve své prvotině The Liars’ Club detailně popisuje své dětství pod dohledem rodičů alkoholiků, poblíž texaské ropné rafinérie – v místě, které nazývá Leechfield. Její otec je naftař, který podporuje odbory, což se projevuje jeho neustálým stávkováním, jež stahuje rodinu do pasti chudoby. Maryina matka je považována za místní anomálii: je to malířka a milovnice francouzského existencionalismu, stejně jako závislačka utržená ze řetězu, která prožívá už své sedmé manželství.
The Liars’ Club obsahuje několik šílených scén. Mary je znásilněna sousedem a sexuálně obtěžována chůvou. Se svou sestrou jsou také svědkyněmi matčina duševního rozkladu, když si například pomalovává obličej rtěnkou, pohrává si s řeznickou kudlou nebo zakládá domácí ohníček uprostřed místnosti
z jejich povlečení, hraček a šatů.
Další kniha Mary Karr Cherry pojednává o jejím dospívání, drogových obsesích, problémech se zákonem, poezií a sexuálním procitnutím. Její poslední kniha Lit zaznamenává vlastní cestu k alkoholismu, psychickému zhroucení, šílenství, boji se střízlivostí a rozvodem. Na jednom ze sezení anonymních alkoholiků poznává Davida a krátce nato se zasnoubí. Jednoho dne ji její syn přinutí, aby jej vzala do kostela, „kde se má přesvědčit, zda Bůh existuje“. Skrz tuto návštěvu sama objeví duševní očistu skrytou v katolicismu, což ji velice silně zasáhne a zároveň to nepřekvapí nikoho více než právě ji samotnou.
Vydala čtyři úžasné a chytlavé sbírky poezie (poslední s názvem Sinners Welcome), za které získala například Pushcartovu cenu, a je i mezi laureáty Guggenheimova společenství. Je profesorkou literatury na Syracus Universtity
v New Yorku a je čerstvě zasnoubena.
Zavolal jsem Mary, abych zjistil, že je stejně přívětivá, otevřená, vitální a veselá jako její knížky. A taky nadávala jako námořník
s nepřeslechnutelným texaským přízvukem.

Vice: V knížce Lit píšete, že první matčina reakce po přečtení vaší knížky Liars’ Club byla: „Jak si můžeš pamatovat všechny ty šílené věci?“ Popisujete události z šesté třídy – jaké knížky jste měla ráda a taky to, na které párty vás nikdo nepozval. Tím, že jste napsala tři dlouhé memoáry, jste si musela vytvořit nějaké speciální nástroje na oživení paměti.
Mary Karr: Všiml jste si někdy, jak si lidé pamatují svůj první sexuální zážitek? Všechno je tak vzrušující, plné pocitů a adrenalinu. Tyhle vzpomínky jsou uloženy v jiné části mozku, někde v blízkosti amygdaly. To je to místo, kde se vám uloží vzpomínky, když vás unesou beduíni a budou s váma provozovat anál. Ale jsem si jistá, že si nepamatuju úplně všechno. Kecám, když tvrdím, že ano. Tyhle vzpomínky jsou živé, ale taky hodně statické a nevěrohodné. Musela jsem se naučit ptát sama sebe tak, jak mě to naučil můj duchovní vůdce: „Co je tvůj zdroj informací?“ Je to otázka neustálého přebírání.
Uvědomila jsem si, že mám vzpomínku na tátu, jak mě opustil na střední škole. Snažila jsem se rozpomenout, kdy mi přestal brát telefon. Uvědomila jsem si, že on nikdy nepřestal. Byla jsem to já.
Neumím si představit, jak těžké muselo být vybavovat si postupně všechny ty hrůzné vzpomínky ležící ve vaší hlavě, ani jejich následnou stylizaci do smysluplného vyprávění.
Můj vydavatel na mě neustále řval kvůli tomu, že jsem psala Lit osm let. Za tu knihu mi totiž dali značný peníze. Říkali mi: „Víte, co se stalo, proč to prostě jednoduše nehodíte na papír?“ Ale ten druh věcí, o kterých jsem psala, lidi řeší na terapiích, kam dochází každý týden a někdo je u toho drží za ruku a říká jim „dobře, dobře…“. Já do tý hnusný díry chodila sama, den co den.

Jak jste to zvládala?
Čím jsem byla starší a vydělávala víc peněz, tím to bylo jednodušší. Najala jsem si někoho, kdo mi vyzvedával syna ze školy, takže jsem mohla denně psát třeba 7 hodin. Mohla jsem si lehnout na podlahu ke svým studiím a usnout. Mohla jsem si objednat jídlo, jít do posilovny, na masáž… Se snoubencem jsme měli dohodu, že polovinu týdne nebudu vůbec chodit mezi lidi, odpovídat na telefony, e-maily, ani nikomu otvírat dveře. Věděla jsem, že pokud se přestanu řídit mým systémem, budu muset úplně změnit přístup. Je to emocionálně mnohem těžší než poezie, protože jste do toho hlouběji ponořeni. Můj snoubenec je ředitelem velké společnosti a byl v tomhle skvělý, ale někdy jsem jako jeho přítelkyně musela vyrazit na společnou večeři s jeho partnery. Oblékla jsem se do společenských šatů a při jídle jsem v tichosti těžce potlačovala slzy. Většina jeho společníků jsou naštěstí Číňané, takže se se mnou stejně nechtějí bavit. Ha!

V poslední části Lit popisujete konvertování ke katolicismu. Dokážu si představit psaní o traumatických zážitcích, ale snaha popsat nové pocity spjaté s nalezením spirituálna – jejich analýza a artikulace sekularizovanému publiku – mi přijde jako ještě větší oříšek.
To bylo nejtěžší. Všechno, co jsem se snažila napsat, znělo, jako bych chtěla někoho k církvi lanařit. Od mé první návštěvy kostela to trvalo ještě rok a půl, než jsem byla schopna sepsat poslední část knihy. Neustále jsem to přepisovala. Už jsem se na to málem vykašlala. Pak jsem si uvědomila, že konec knížky je přesně jako ta chvíle, kterou jsem strávila s mámou těsně před její smrtí. Byla tak laskavá, že umřela, abych se měla v psaní od čeho odrazit… Žertuju. Ale věřím, že mi Bůh chtěl ukázat cestu. Mluvila jsem se spoustou kněží. Otec Kane, můj kněz z knihy Lit, zemřel před dvěma týdny. Chtěl umřít. Bylo mu 90 a byl už několik let těžce nemocný. Nebyl to žádnej teologickej génius, ale správný, obyčejný, pokorný, irský obecní kněz. Prostě upřímný frajer.

Lidé obzvlášť o křesťanech smýšlí jako o samolibých a arogantních individuích, kdežto vy v Lit popisujete svůj spirituální růst skoro až jako nepřátelský postoj k Bohu.
Skoro?! Říkala jsem si: „Zkurvenej, zasranej bůh!“ A dělám to občas i teď. Nemyslím si, že je to špatná modlitba. Je to skvělá modlitba. Bůh moc dobře ví, na co myslíš! Chceš snad skrývat, že nenávidíš tyhle emoce? Skrývat, že nenávidíš směr, kterým se tahle země ubírá? Otec Kane byl paralyzovaný, tři a půl roku byl připoutaný k lůžku, rakovina se mu rozlézala po celým těle, krvácel. Bylo to odporné! Ale on byl úžasný. Ptala jsem se ho: „Nejste naštvaný na Boha?“ A on na to: „Zatím ne.“ „Trpíte?“ A on k tomu dodal: „Ano, ale Bůh trpěl víc.“ Tak jsem mu řekla: „Joe, trpět na kříži trvalo několik hodin, tohle jsou roky a stojí to za nic.“ Otec na to: „Zažil jsem moc srandy na to, abych se hněval na Boha.“ A to je krásné. Tenhle způsob vnímání života. To, co mám ráda na křesťanství, je právě vyrovnávání se s hříchy. Oni předpokládají, že zhřešíte. Nikdy jsem moc neměla úctu k ostatním. Nebála jsem se říct: „Nechápu Ježíše, nechápu, proč ho všichni tak zbožňují.“ Připadá mi jako naivka. A jsou dny, kdy si to pořád myslím. Pokud někdo tvrdí něco jiného, bude to nejspíš zatracený lhář.

Moc se mi líbí představa Boha, kterou nastiňujete, když se obracíte k náboženství ve svém eseji „Facing Altars“, který vyšel v Poetry: „Bůh přišel jako Miles Davis, ohavný génius mračící se zpod klobouku… Mával mi z jeviště za tu nesmyslnou práci, co dělám.“
Zjistila jsem dost divnou věc – všichni mí nevěřící přátelé mají nějakou představu Boha, přestože v něj nevěří. A je to pěkně debilní představa. Stále ji mám! Vím, že Bůh chtěl, abych napsala svoje paměti. V období, kdy jsem psala Lit, a to bylo sakra těžký, jsem taky prodávala byt a vracela jsem zálohy. Potom jsem si uvědomila, že když neuspěju, bude to v pohodě a asi i jednodušší.

Už jako malá holka v románu The Liars’ Club jste si byla moc dobře vědoma toho, že vaše rodina není normální. Vaše matka zamazala všechny okna uhlem, aby sousedi neviděli, že doma chodíte nazí. Všichni jste taky každý den večeřeli společně v posteli vašich rodičů. O své výchově jste ale něco napsala, až když vám bylo přes třicet. Kdy vám vaše rodina přestala vadit?
Do 30 jsem se snažila vypadat jako někdo jiný, zamlčovat, kdo jsou moji rodiče. Věděla jsem, že jsme výstřední. Rodiče ostatních dětí jim zakazovali, aby k nám chodily na návštěvy. Moje sestra se za matku styděla celý život. Psychiatr se mě jednou ptal, jak bych se k mámě chovala, kdyby jí bylo pět let. A když jsem si ji představila jako dítě, přestala mě konečně uvádět do rozpaků. Ale vždy jsem byla pyšná na svého otce – mladá hippie dokáže milovat hrdinu z dělnické třídy. Můj otec sice nikdy nečetl, ale mé texty oceňoval a byl na mě hrdý. Kdybych se narodila do bohatší rodiny, asi by to bylo ještě horší. Když pili, styděla jsem se za ně, ale jakmile jsem odešla z domu, přestala jsem se s nimi ztotožňovat. Nemyslela jsem si o nich, že jsou jako já. Moji sestru bylo vždycky snadnější rozčílit než mě. Nikdy jsem v sobě neměla cit pro slušnost a korektnost.

ROZHOVOR: PAVEL ŠPLÍCHAL
FOTO: JIŘÍ MARSHAL

Za život napsal víc než pět set písniček, vydal šest knížek poezie a jeden zpěvník. Do povědomí celýho národa vstoupil jako Kníže pornofolku, názvotvorný sprosťák, v jehož jediný písničce uslyšíte víc synonym pro slovo soulož než za jedno průměrný manželství. Přesto sám sprostě skoro nemluví a říká, že o ty „kundy“ mu při psaní textů ani tolik nejde. V posledních pár letech vydal několik knížek poezie a povídek. Recituje i na koncertech. Legenda a guru českýho dokumentu Karel Vachek ho nechal zarámovat svůj film „Záviš – kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918–1992)“. Byl v první stovce stále existující normalizační soutěže Zlatý slavík a na internetu se jde dočíst, že mezi jeho příznivce se řadí i Karel Gott. Odmítá jakýkoli vzory pro svou tvorbu. Žije nekompromisně, bez dlouhodobějších plánů. Jiný život by ho nebavil. Tvrdí, že nedělá rozdíly mezi kandidátem věd a posledním ochmelkou v nádražní putyce. Jeho umělecká filozofie je prostá, co se lidem líbí, to má sílu, a to taky na koncertech nejčastěji hraje.
Poprvé jsem ho slyšel v zimě roku 2000 na lyžáku. Zatímco většina mých spolužáků – namazaných šestnáctiletých paniců – se snažila v opilosti „šáhnout“ na o rok starší „větve“, já s Šeďákem jsem fascinovaně poslouchal neobvyklej folk. Text „V noci jsem si na hulení i budík natočil“ se mi vryl do mozku natolik, že to za pár týdnů začnu sám dělat. Pozděj se z plakátů dozvim pravej název stylu – pornofolk. Folk, pomocí kterýho českej lid od obrození vyjadřoval svoje nejniternější tužby. Záviš se v té době šířil podzemím, pravěkejma metodama. Lidi si předávali podomácku nahrávaný kazety zatím jedinýho alba „Určeno Pro Uši Rabijáků“. Na kalbách znalejch lidí se od určité hodiny nehrálo a nezpívalo nic jinýho. Málokdo věděl, jak vůbec vypadá. Šíří se historky o znojemským bohémovi, tulákovi a fenomenálním sprosťákovi.
Předjaří roku 2011: Ňákej kokot mě vytrhává z pátečního prodlouženýho spánku: „Je půl dvanáctý, vole, za hodinu máme sraz se Závišem. Vyrážim do nehostinnýho brněnskýho počasí. Ranní čaj s citrónem a medem si leju do zavařovačky a popíjím v šalině. Chvíli nato postáváme před nonstopem na brněnským autobusáku. Sledujem výši jackpotu v herně a pobroukáváme si Těžkýho gamblera.
Pak přijde. Usměvavej, ochotnej. Rovnou nabízí tykání. Jako hospodu nezvolí nonstop, ale protější putyku U zvonu. Po celej rozhovor je vidět, že není z lidí, kteří by se rádi poslouchali. Několikrát zopakuje, že to, o čem zpívá, si poctivě odžil, a jinak by ho to ani nebavilo. Všechny kurvy, dělňasové, uklízečky, kořalky a prasárny mají svůj základ v lidech z vlaků, nádrů, putyk a fabrik. O tom všem mluví s naprostým klidem. Během hodinovýho rozhovoru použije tak dvě sprostý slova. Říká, že to má s těma alkoholikama kolikrát těžký, ale zaplaťpánbů za ně. To ilustruje ožralej místní invalida, kterej mu po celou dobu rozhovoru nadává a udílí rady. Záviš mu připije kofolou a dál si ho nevšímá. Jsem si naprosto jistej, že sem se v šestnácti
s volbou hudebního stylu nesek.

Vice: Můžeš ve stručnosti popsat, jaký jsi měl dětství, mládí, čím jsi se živil?
Milan Záviš Smrčka: Dětství jsem měl dobrý. Táta byl voják z povolání, takže jsme netrpěli nějakou nouzí. Ve škole, tak tam mě to vůbec nebavilo. Já jsem se vždycky vymykal, dělal jsem si srandu. Ten, kdo si dělá prdel, je vždycky oblíbenej. Ale už od dětství se mi hrozně líbilo, když jsem někoho slyšel hrát na kytaru. Tak od devíti jsem z toho byl úplně vedle. Někdy v desíti jsem si na rodičích vyprosil kytaru a od té doby hraju.

Vzpomeneš si na nějakej inspirační moment?
Jednou jsem slyšel od Hašlera Vyšel pan Johanes. To se mně tak zalíbilo, že jsem si říkal, kurva, tudy kdyby mohla moje cesta směřovat. A taky že jo. Ze začátku sem hrál bigbít, asi rok jen tak amatérsky samozřejmě. Potom jsem hrál v kapele Misengr na mandolínu, to jsme hráli na hodokvasech takový staroznojemský písničky.

Co civilní život v té době? Škola, práce…
Po základce jsem se vyučil jako strojní zámečník. To je na hovno řemeslo. To mě vůbec nebavilo. Já jsem nešikovnej a manuálně nezručnej a vždycky jsem věděl, že to dělat nebudu. Ale tenkrát si musel podepsat, že tři roky odboucháš ve fabrice za to, že jsi se zadarmo vyučil. OPP, Okresní průmyslový podnik ve Znojmě se to jmenovalo. Hnedka, jak jsem byl z toho volnej, tak jsem podal výpověď a šel jsem dělat do terénu na vinice. To se mně pak taky nechtělo dělat, tak jsem šel do kotelny. Na tu kotelnu rád vzpomínám, tam to bylo v pohodě. Měl jsem tam kytaru a hodně jsem četl. Občas akorát jsem nějakým tím šoupákem otočil.

A celou tu dobu jsi skládal?
Já od dvanácti let skládám, celej život. Tenkrát to byly takový písničky, úměrný věku, spíš zamilovaný a podobně. Postupně se to vyvinulo. Já u těch písniček nikdy nevim, co mně kdo našeptá. To není nijak plánovaný. Třeba Bezejmenná je z té fabriky. Rorýska jsem napsal na vojně, kde jsem jezdil se sanitkou. Já jsem vždycky žil a do teď žiju takovej rušnej život. Něco si samozřejmě musím domyslet, aby ty písničky měly šťávu. Ten základ si ale musíš prožít, jinak by ti to nikdo nevěřil. Já nejsem ten, kdo káže vodu a pije víno.

Jak dlouho jsi v kotelně vydržel?
Já jsem pak šel do Brna, kde jsem se oženil. Tady jsem žil deset let. Ale to manželství vydrželo jenom asi rok.

Tvůj životní styl byl asi pro manželku dost náročnej?
Přesně tak. To ani nešlo zvládat, ale máme dodneška dobrej vztah. Já kdybych žil v tom rodinným kruhu, tak by ze mě v životě nemohlo nic takovýho vypadnout. Něco musíš obětovat. Vybrat si buď to anebo to. Ale já sám jsem v podstatě ani na výběr neměl. Já jsem nemohl dělat něco jinýho. Jednou to v tobě je a s tím už nic nenaděláš.

V Brně ses živil čím?
Po kotelnách. Různě, co se dalo.

A u které profese jsi vydržel nejdýl?
Deset let jsem měl pronajatý minigolfový hřiště ve Znojmě. Tam jsem měl stánek s občerstvením. Pak tam skončila smlouva, tak jsem šel na sociálku. Tam jsem byl přihlášenej asi tři roky. V té době už jsem hrával častěji, tak jsem si říkal, přece tam nebudu do smrti, a odhlásil jsem se.

TEXT: CLAUDINE KO
FOTO: ALIYA NAUMOFF
PŘEKLAD: MARTIN ŘEHÁČEK

K podkrovnímu bytu Edwarda Albeeho v Tribece jsem dorazila v 10 ráno. Dramatikovo příjmení zářící hned vedle zvonku bylo jasně čitelné. Jeho hlas hřměl skrz interkom: „Kdo je to?“ Řekla jsem mu to. Potichu. Pár minut jsem čekala a odolala jsem pokušení zazvonit znova. Konečně jsem zaslechla, jak hlasitě vyslovuje mé jméno. Zjevil se přímo za mnou, a když jsem se otočila, uviděla jsem čilého osmdesátníka s naslouchátkem zavěšeným za jedno ucho, který měl na sobě bílé boty Reebok, šedé zapínací tričko s krátkými rukávy, hodinky Swiss Army a trenýrky. Vedl mě dál a zeptal se mě, kde mám kolo. Byla jsem ohromena tím, že si pamatoval, jak jsem kroužila kolem jeho domu, a když jsme vstoupili do výtahu, omluvila jsem se mu za to, že jsem trošku zpocená. Zeptala jsem se ho, jak ho mám oslovovat. „Edwarde, pokud to bude přátelské interview, pane Albee, pokud nebude příliš přívětivé,“ odpověděl mi. „Bude to Edward,“ řekla jsem.
Edward Albee byl adoptován dědicem divadelního magnáta a jeho ženou dva týdny poté, co se narodil. Výherce tří Pulitzerových cen vyrůstal jako bohaté a zlobivé dítě v Larchmont, ve státě New York, obklopen sluhy a domácími učiteli. Přesto, že jeho rodina disponovala autem značky Rolls-Royce s vlastním řidičem, byl několikrát vyhozen z různých internátních a vojenských škol. Ze školního systému nadobro vypadl na univerzitě, odcizil se svým adoptivním rodičům a přestěhoval se do Greenwich Village, kde střídal podivná zaměstnání a v roce 1958 tu napsal svou první hru Stalo se v ZOO (The Zoo Story). Její šokující závěr dokáže stále uchvátit mladé publikum i nepřipravené čtenáře. Albee od té doby napsal dalších 32 her (a toto číslo neustále narůstá), ale nejznámější je díky své starší práci s názvem Kdo se bojí Virginie Woolfové (1962), která pojednává o nemravném a neustále opilém manželském páru. Hru následně zfilmoval Mike Nichols a obsadil do ní Elizabeth Taylor a Richarda Burtona. Albeeho poslední hra Me, Myself, and I byla uvedena tento podzim v New Yorku.
Dveře výtahu se otevřely před jeho podkrovním bytem, který má stropy ve výšce dvaceti stop a jehož zdi jsou elegantně zdobené uměleckými díly. Pohodlná sedací souprava je pak strážena několika tradičními dřevěnými sochami. Kandinského obraz je zavěšen hned vedle toho od Jeana Arpa. Byt směřuje k jihu a v jeho zadním rohu je obrovský světlík, kterým do něj proudí sluneční světlo, takže má celé místo jemný a světlý nádech, a to i přesto, že má Albee nábytek většinou z tmavého, hřejivě působícího dřeva. Viděla jsem také točité schodiště před vstupem do kuchyně, sedla jsem si však do opotřebované, ale stále elegantní hnědé sedačky, hned vedle svraštělé hlavy jedné ze soch vyrobené domorodci. Albee má přirozené charizma – takové, které vám hned připomene Paula Newmana – a stejně tak zvláštní „jiskru v očích“, jak zní ta stará otřepaná fráze. Nabídl mi něco k pití, a než se vrátil s našimi skleničkami, položil mi první otázku.
Edward Albee: Znáte Tribecu? Víte, jak se z ní stala rezidenční čtvrť? Předtím to byla newyorská oblast velkoobchodů a trhů. Od 14. ulice, kde byl trh s masem, až ke Canal Street. Káva, jídlo, sýry… A pak se samozřejmě rozhodli přesunout trh nahoru do Bronxu. Takže v téhle oblasti nezbylo nic jiného než prázdná skladiště. A spousta z nás se tady přestěhovala a kupila si nemovitosti. Ty se pak staly obyvatelné a od té doby tady máme divnou oblast zvanou Tribeca.

Vice: Jak jste vnímal to, když se v Tribece začala v 80. letech stavět spousta drahých rezidencí?
Mám rád místa, ve kterých můžete žít, aniž byste museli být milionáři, ale všichni ti nebozí umělci odtud byli vyštvaní spekulanty s realitami.

A vy jste milionář?
To není vaše starost. Nepřemýšlím o sobě v těchto pojmech. Důležité je, že určitá oblast je lepší, pokud v ní žijí lidé s různě velkým příjmem. Je to tak lepší pro všechny. Teď se tady stěhují bankéři z Wall Streetu, to se momentálně děje.

Chtěla bych získat lepší představu o tom, jaký je váš život. V kolik jste dneska vstával?
V sedm.

Máte nějaké pravidelné návyky?
Jdu ven a koupím si New York Times. Dám si svůj první šálek kávy a provedu si všechny ty testy krve, které si musím udělat, protože mám cukrovku. Dostal jsem ji před čtyřmi lety. Musím si do prstu bodat jehlou.

Každé ráno?
A každou noc.

Jaká byla nejzajímavější zpráva v dnešních novinách?
O těch testech, podle kterých zjistí, jestli má někdo Alzheimera, a zda se dá nebo nedá vyléčit. Dostal jsem se do věku, kdy se Alzheimer může projevit.

Kolik vám je?
82.

ROZHOVOR: JAKUB RYŠKA
FOTO: NELA MORAVCOVÁ

Radoslavu Kvapilovou Brabcovou jsem poprvé viděl a slyšel ve filmu Česká RAPublika. Pobavila tehdy celej národ lingvistickou analýzou hiphopových textů a všichni si pamatujeme scénu, ve které dává češtinářská cvičení Orionovi, Jamesovi Coleovi a Hugo Toxxxovi. Radoslava je jeden z největších odborníků na jazyk a profesorka Škvoreckého Literární akademie. Přečetla veškerou tvorbu Aloise Jiráska a nesnáší Wikipedii. Z úcty k ní tedy v tomto úvodu nepoužiju žádná wiki-fakta a přejdu hned k našemu rozhovoru.

Vice: Poprvé jsem vás viděl v České RAPublice. Jak k tomu došlo? Máte vztah k hip hopu?
Radoslava Kvapilová Brabcová: To vůbec netuším, prostě za mnou přišel režisér Pavel Abrahám, jestli bych pro něj udělala rozbor rapovejch textů. Myslela jsem si, že jsou to nějací študáci, kteří dělají diplomku, a tak jsem řekla: „Jasně, není problém.“ Měli tehdy natočené dvě sekvence včetně té, jak si jdou dva kluci změnit jméno na radnici, a ti se mi líbili. Tak mi přinesli nějaké texty, přiznám se, vůbec jsem je tehdy neznala a ani nesledovala tenhle směr muziky.

Ani hiphopovou subkulturu?
Já jsem vyloženě vychovaná mainstreamem. Stejně tak můj manžel Jindřich Brabec, autor Modlitby pro Martu. Zřejmě našli moje články, protože jsem se hodně zabývala písňovými texty, spíš ale těch populárních. Takže přinesli svoje texty, já jim udělala rozbor a pak jsme  si o tom s klukama povídali, vzpomínám třeba na Oriona. Potom nastalo ticho, říkala jsem si, že se na ten film nezmohli, ale dva roky nato mi volali, že mě zvou na premiéru. Jen mě trochu mrzí, že se do filmu nevešlo víc z toho, co jsme natočili, ta sekvence byla krásná a kluci byli báječní.

Co se tam třeba nevešlo?
Třeba hrozně hezká byla písnička jakoby napsaná pro Stranu zelených. Bohužel končila nějakejma zmrdama a podobně a tím byla nepoužitelná. Moc jsem ale chtěla, aby tam alespoň kousek dali, protože to byl jeden
z nejlepších textů.

Jak se vám líbil film celkově?
Celý film jsem viděla až na premiéře. V podstatě se mi to líbilo, jenom to podle mě chtělo jinak sestříhat. Třeba jedna scéna s tou partou na ulici, tam to trochu ztratilo spád. Ale kluci byli dobří.

Hiphopové texty se vám upřímně líbily? Nebyl to šok, když jste je viděla na papíře a potom slyšela?
Líbily se mi. Ale šok to někdy je, to jo.

Říkáte si, že je to taková pěkná básnička, a najednou uslyšíte „zmrde!“.
Někdy mě to zamrzelo. Hlavně když z toho lezou jenom tahle slova a obsah písničky se ztratí. Ztratí v tom, jak ten psaný text pak interpretují na jevišti. No ale oni to berou jako druh umění a ten ze zásady nelze znásilňovat našimi předpoklady.

Na papíře se vám líbil někdo víc než ostatní?
To bych si musela vzpomenout, jedna ta skupina se jmenovala PSH…

PSH
Jo to jsou ti Strýčka…

Orion, Vladimír
Ti byli určitě nejlepší, líbili se mi.

James Cole?
Taky. I on měl zajímavý věci. Samozřejmě, kluci mi dali výběr, takže nemůžu posoudit všechno.

Do jaké míry si myslíte, že je to spíš recese, a do jaké umění?
Já myslím, že je to recese. Hlavně podle toho, jak se oni sami k tomu stavěli při natáčení. Pomocí počítače jsem udělala seznam jejich nejfrekventovanějších slov a pak jim dala za úkol, aby to sami odhadli. Skoro nikdy se netrefili. Byla to pro mě recese, ale krásná. Někteří z nich se tím ale asi živí, ne?

Co vás přivedlo k češtině jako předmětu zkoumání?
Věnuju se tomu celý život. Na gymnáziu jsem měla vynikajícího češtináře, který zlikvidoval všechny moje předcházející představy. Jako dítě jsem totiž chtěla být bioložka, rodiče zase, abych byla paní doktorka. Na gymnáziu jsem ale dostala jasnou představu a šla studovat češtinu a od té doby ji taky učím. Včetně základky, kde jsem učila, jak říká Hurvínek, krasopis, tělocvik a kreslení. K tomu samozřejmě dějepis, ruštinu…

Hodně se zaobíráte mluveným jazykem. To jste měla už takhle od začátku, nebo jste si tuhle specializaci postupně vybrala?
Víceméně náhoda, která se postupně převtělila v koníček. Tehdy musel být v každém kraji Pedagogický institut, protože podle nařízení musel mít každý kraj svou vysokou školu. Začala jsem učit na Pedagogickém institutu v Brandýse nad Labem a „zvyšovala jsem si kvalifikaci“ na seminářích na Filozofické fakultě u profesora Běliče a on vymyslel plán, že uděláme celostátní výzkum mluveného jazyka. Do jeho semináře chodili lidé z celé republiky, takže každý mohl udělat výzkum v městě svého působení. Jeden kolega dělal třeba Přelouč, kolegyně Ostravu a já Brandýs. Bohužel se celý projekt výzkumu zakrátko rozpadl, ale mně ten zájem zůstal.

ROZHOVOR A FOTO: SAMMY HARKHAM
PŘEKLAD: LUKÁŠ HOFMANN

Charles Burns je autor a kreslíř zodpovědný za podivné a děsivé komiksy jako Černá díra, Big Baby nebo Skin Deep. Ve svých knihách vytvořil svět podobný těm od Lynche a H. P. Lovecrafta. Je to realita, vylepšená a hrozivá, ale vždycky dostatečně povědomá na to, aby se mohla uskutečnit. Burnsovo nejznámější dílo je Černá díra. Je to příběh o teenagerech, který se nakazej hroznou infekcí, která jim způsobuje odporné mutace. Díky tomu jsou vyvržení ze společnosti a ukrývají se v lesích. Je to perfektní alegorie na divnost a odcizení v době adolescence. Je to trochu jako Dazed & Confused při permanentním přísunu papírků pod jazyk, jako takový ten nekončící bad trip. Je to klasika.
První dějství Burnsovy nový knihy s názvem X’ed Out staví vedle sebe reálný svět a ten transcendentální. Tentokrát se Burnsovy vzpomínky na svou punk-rock/pozérsky uměleckou adolescenci prolínají s vedlejší surreálnou dějovou linií, ve které postava podobná Tintinovi bloumá burroughsovkým městem příšer, tajemství a paranoie. Čekání na druhý díl bude těžké.
Sammy Harkham, který pro nás Charlese Burnse zpovídá, je jedním z nejtalentovanějších a nejoriginálnějších hlasů komiksové generace, co se zjevila po Burnsovi a jeho vrstevnících. Sammyho série knih Crickets vypráví příběhy, jejichž zpracování kolísá mezi divným, historickým, osobním a realistickým, všechno je ale protnutý hlubokou lidskostí a důvtipem. Harkham je taky zodpovědný za antologii Kramers Ergot, což je nejlepší pravidelně publikovaná série svého druhu od zlatých dob RAWu v 80. letech a v téhle sérii – hej, koukněte na tu spojitost! – se objevil i Burns.
Svět nezávislého komiksu je jako nějaká podivná sága a bratříčkování, rivalita ani hierarchie mu nejsou cizí. Byla by z toho skvělá telenovela, kdyby herci byli trochu míň bledí a skleslí. Ale zrovna Charles a Sammy jsou naštěstí kamarádi a vzájemně se obdivují. Tady je přepis jejich telefonního rozhovoru.

Vice: Jak začínáš takový projekty jako X’ed Out? Vlastně jsem se na to chtěl zeptat i v případě Černé díry. Začínáš s podrobným náčrtem toho, co se bude dít?
Charles Burns: U obou knih jsem začal jenom s hrubým nástinem. Jasně, ty knížky jsou docela komplexní, a když mám důležitou součást příběhu, která se objevuje na začátku a vyřeší se až ke konci, musím přijít na to, jak to bude fungovat. Jako třeba v Černé díře – dějové linie, co jsou uvedené na začátku, nejsou vyřešené až do půlky knihy.

Chápu.
Ale styl, kterým pracuju, je taky dostatečně otevřený, aby bylo místo na rozvinutí nových myšlenek, když mě nějaké napadnou. Myslím, že nejlíp by to šlo popsat tak, že příběh znám, jenom přemýšlím o tom, jak ho vyprávět.

Předpokládám, že vytvořit takový komiks ti trvá dlouho. Komiks taky možná postupně mění to, čím jsi…
X’ed Out jsem původně plánoval jako příběh o svém životě v 70. letech, když jsem se pohyboval ve světě punk-rocku. Měl jsem několik nezdařených startů, tím chci říct, že nejdřív jsem udělal takový černobílý příběh vylíčený dost podobně jako Černá díra, a nebyl jsem spokojený. Říkal jsem si jenom, jak strašné to je. Pokaždé, když to tak cítíte, měli byste ty stránky roztrhat a začít znova. Já začínal asi dvakrát nebo třikrát, než jsem si uvědomil, že chci vyzkoušet něco pro mě dost neznámého. Pomohlo mi, že jsem zvolil barevnou knihu se dvěma hlavníma zápletkama – první se odehrává v takovém tintinovském světě, druhá je víc v mém typickém…

Řekněme stylu při zemi? Stylu více založeném na realitě.
Typičtějším světě, jak na něj nahlížím já.